Z našich hor/O Malence

Z našich hor Stanislav Řehák
Bohdaš Miličův	O Malence	Luboňova skála

Údaje o textu
Titulek:	O Malence
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá prvá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1885. s. 54–58.
Licence:	PD old 70

Mnohým dítkám jest zajisto známo, jak nepříjemně se chodívá v zimě do školy, někdy až půl hodiny vzdálené. A na našem venkově jest mnoho vesnic, které nemají své školy. V letě ovšem bývá cesta do vzdálené školy veselá; teplé slunečko mile hřeje a bujná příroda odevšad na dítky se usmívá. Hůře však bývá v zimě. Tu často nasype se tolik sněhu, že utvoří se vysoké závěje, které jest dříve buď docela odstraniti, nebo alespoň prokopati, by se cesta stala schůdnou. Z této příčiny a pro velikou zimu posýlají rodiče svých dítek do školy jen jednou za den, totiž ráno, dávajíce jim něco k obědu, aby mohly ve škole přes poledne zůstati.

Také z Bražce, vísky na úpatí hor Krkonošských, bylo všem dítkám choditi do školy, asi půl hodiny vzdálené. V létě chodily k obědu domů, ale v zimě nosily si oběd s sebou do školy, kde zůstávaly přes poledne. Aby však po tak dlouhou dobu nezahálely nebo něco zlého netropily, uložil jim pan učitel obyčejně něco k učení. Když pak byly se svými úkoly hotovy, tu rozvázaly své malé ranečky a vyndaly z nich pokrmy. Bývala to jídla rozmanitá, ale přece nejčastěji kus černého chleba. Nejvíce žáčků mělo chléb s tvarohem, a jen někteří s máslem, se sádlem, medem nebo syrobem; jiní měli ku chlebu homolky nebo syrečky, a opět jiní švestková povidla: zámožnější, jimž říkali „ze statku“, měli buchty nebo jiné pečivo, ba někdy i krejcar, za který si mohli koupiti, co chtěli; třeba nějaký pamlsek. Zajímavo bylo hleděti na tyto dítky, jak sedí tiše v lavicích a požívají své obědy. Prvním pohledem bylo lze poznati, které náležejí rodičům zámožným a které chudým. Jaksi uctivě měli se všickni k tomu, jenž pochlubil se krejcarem nebo dokonce dvěma. I obstoupili jej a radili mu, co by sobě koupiti měl, ba mnozí nabízeli se mu i sami pro to dojíti.

Když pak vesele držel již pamlsek v rukou, vyzdvihuje jej nad hlavu, tu nastala pravá tlačenice. Jeden loudil víc než druhý, a často přihodilo se, že pamlsek byl již na stejné díly rozdělen a rozdán, aniž by pravý majetník ho dosud okusil. Však nedomnívejte se, že všichni byli takovými dotěravci; nikoli. Byloť mezi těmito „přespolními“ několik dětí. zvláště dívek, jež si podobných věcí ani nevšímaly. K takovým náležela zejména Malenka, dceruška bražeckého baráčníka. Rodiče její byli sice chudi, ale majíce jedinou dcerušku svou pro její pilnosť a mravné chování velmi rádi, a chtíce jí nějakou radosť způsobiti, dali jí vždy mimo chléb s tvarohem ještě krejcar, aby si zaň něco koupila. Malenka sedla si obyčejně hned po vyučování někam stranou do kouta, aby se mohla především bez překážky pilně učiti a pak snísti soukromně svůj krajíček chleba.

A co koupila si za svůj krejcar, přejete si snad zvěděti?

Povím hned. Nekoupila si ni pamlsku, ni cokoli jiného, ale uschovala jej, jsouc chlebem dosti nasycena a uznávajíc, že zbytečno jest peníze ještě za pamlsky utráceti. Nikomu se však o tom ani slovem nezmínila.

Ušla zima, nastala druhá, třetí.

Letní doba nebyla úrodě přízniva; deštivé počasí zničilo žito, zkazilo brambory a způsobilo v horách bídu. Zvláště však překážela pracujícímu lidu krutá zima, jaké prý ani nebylo pamětníka.

Smutně vypadalo v Bražci. Málo které dítko odvážilo se do školy; neboť mnohým nedostávalo se dostatečného oděvu a obuvi. Ubohá naše Malenka byla téměř naha, nemajíc ani střevíců, ani teplé kazajky, ba ani slušné sukýnky. Rodiče její vydělali s těží na výživu. Zármutek jejich byl tím větší, čím více prosila Malenka, aby ji do školy pustili. Ale kterak ji mohli pustiti, když byla bosa, bez kouska teplého oděvu. I nezbývalo jiného, nežli jí vše řádně vysvětliti. Matka to posléze učinila. Téměř plačíc pověděla Malence, jak zle se jim vede, a že nelze jim koupiti Malence ni botek, jichž nejvíce potřebuje. Skončila pak řeč svou vzpomínkou na Boha, že snad jich neopustí a brzy pomoc jim sešle.

Malenka slyšíc taká slova, jež se srdcem stísněným bolem a zármutkem k ní matka promluvila, rozplakala se. Brzy však vyjasnila se jí tvář, vzchopila se, a několika skoky byla u své malé postýlky. Matinka s podivením hleděla na ni. Dívka sáhla rychle pod peřiny a vyňala odtamtud dvě staré, nacpané rukavice. Pak přistoupila ke stolku a jala se z prstův u rukavic vytahovati samé krejcary jeden za druhým. Dlouho trvalo, než byly všecky vybrány. Konečně vyprázdnila obě rukavice nadobro. Přepočítala ještě jednou všecky peníze po celém stole rozložené, a pravila: „Zde vezměte, drahá maminko, jsou to všecky krejcary, které jste mi každého dne dávali, když jsem odcházela do školy, bych si něco za ně koupila; neučinila jsem toho, nýbrž uschovala jsem je do starých tatínkových rukavic.“

Matka všecka rozradostněna přistoupila k Malence, pojala ji ve svou náruč a horoucně ji líbala. Zatím přišel tatínek. Také jeho radosť ze zdárného dítěte byla veliká.

Peníze, jež Malenka uspořila, prospěly velmi jejím rodičům; zapudili jimi nouzi, a dobré dívce koupili teplý oděv.

Od té doby chodila zase i za největší zimy pilně do školy, sedávala stranou, pojídala skromný svůj oběd a ukládala krejcar ku krejcaru do prstů starých tatínkových rukavic.