Z našich hor/Chaloupka na stráni

Z našich hor Stanislav Řehák
Původ vísky „Starkoče“	Chaloupka na stráni	Čech a Slovák

Údaje o textu
Titulek:	Chaloupka na stráni
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá druhá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1887. s. 35–38.
Licence:	PD old 70

Vidíte tam tu chaloupku na stráni, obklopenou samými a samými keři lískovými, šeříkovými a šípkovými? Je to jedna z těch milých českých chaloupek vnitř i vně tak zlešténých, tak uhlazených, zrovna jako na obrázku. Však se jich také něco ty ruce pečlivých a čistotných hospodyň nadrhnou, nasmýčí a nautírají; od božího rána do pozdního večera — bez únavy. A proto se tak pěkně lesknou, proto tak lákají.

A Hrabišova chaloupka na stráni náležela k těm nejčistším, nejútulnějším. V našich horách široko daleko nebylo lze nalézti podobné. I což divu, že každé oko cizincovo o ni zavadilo, že dlouho se zalíbením na ni hledělo a s ní ani rozloučiti se nemohlo.

Tak vypadala ta chaloupka Hrabišova, když jsem předloni v létě posledně navštívil svou rodnou vísku a naposled zahleděl se na tu svěží stráň, k níž chaloupka jako vlaštovčí hnízdo byla přilepena. Tenkráte věru nenapadlo mně, že by v té přívětivé, šťastné chaloupce, v níž ke krbu den co den spokojeně zasedala Hrabišova rodina, jak pravím: tenkráte opravdu nenapadlo mně, že by v ní nastati mohla nějaká změna, a to změna k horšímu.

A přece, přece se tak stalo.

Říkává se, že štěstí jest pestrobarevný motýlek, jehožto křídla pozbudou vší krásy pouhým dotknutím. A zdá se to býti pravdou. Neboť Hrabišovy chaloupky jako by dotknul se zlý čaroděj a učaroval jí tak, že vystěhovalo se z ní štěstí na dobro, aby zase za náhradu přistěhovalo se do ní neštěstí.

A co se vlastně v té chaloupce těm dobrým lidem přihodilo?

To právě chci Vám, milé dítky, pověděti.

Ke konci loňských prázdnin ubíral jsem se zase k rodné vísce. Dostal jsem se již šťastně až na kopeček před vískou, odkudž vždycky padla mi do oka nejprve jako zářící hvězdička — Hrabišova chaloupka. Také na této cestě zjevila se mi nejdříve, ale jak ubohá vypadala! Zasmušilá, nevlídná, smutná, bez lesku, všecka omšená, zvetšelá a sešlá — jako nějaká stařenka. Zarazilo mne to. I zmocnil se mne již při prvním pohledu na vísku cit nelibý, jenž dlouho, dlouho potrval v duši mé. Zvědavosť pudila mne mocně ku předu a přece byly kroky moje čím dále tím volnější. Netušilť jsem nic dobrého.

Když došel jsem konečně vísky, byla první otázka moje po rodině Hrabišově.

„Ach! Hrabišovým!“ začal můj dobrý známý, „těm vedlo se do nedávna dobře, ale této zimy navštívil je zlý host, jenž sluje neštěstí. Jistého dne totiž káceli dřevaři dříví u Hrabiša — byltě on také mezi dřevaři — dostal se náhodou pod silný kmen, jenž strhl jej k zemi a těžce poranil. A od té doby, jako by jim někdo učaroval. Hrabiša ne a ne, aby se pozdravil. A tak vedlo a vede se jim stále hůř a hůř, až došlo to s nimi tak daleko, že nemají skoro co jísti, a nepřijde-li co nejdříve nějaká vydatná pomoc, budou nuceni i tu chaloupku prodati. Bez toho juž kde co měli, vyprodali.“

„A což jim nikdo nepomůže, nikdo se nad nimi neustrne?“ tázal jsem se.

„Inu, sousedé pomáhají jim, jak mohou,“ pokračoval přítel, „ale kam to stačí na léky a stravu pro tolik osob, zvláště když v poslední době jediná podpora jejich — matka od velikého namáhání se roznemohla a také ulehla! Ó, kéž by jim dobrotivý Bůh už pomohl, kéž by se nad nimi smiloval!“

Vyslechnuv tato slova, zaměřil jsem přímo do chaloupky, a potěšiv zuboženou rodinu, podaroval jsem ji, jak jsem jen mohl. Ale kam pak to stačilo! Bída z chaloupky nezažehnala by se ani stokráte, tak velikou částkou, a kde sehnati v chudé vísce celé sto podobných dobrodinců? To rozhodně nešlo. A proto bídu z chaloupky nebylo lze nikterak vypuditi.

Tak uplynulo několik měsíců. Tu kdysi vzpomněl jsem si opět na chaloupku na stráni a na ubohou rodinu Hrabišovu. Nevýslovná jakási touha pudila mne tam. I nerozmýšlel jsem se dlouho a šel jsem. Přišed opět na známý kopeček, byl jsem mile překvapen, tak že mi srdce až radostí poskočilo. A proč? Ach, ty můj milý Bože, jak by neposkočilo, když uzřel jsem chaloupku na stráni zase tak zleštěnou, zase tak čistou, tak usměvavou, tak přívětivě lákavou a útulnou, jako druhdy, ba ještě krásnější. Přispíšil jsem si. Ale hned vetřela se mi na mysl zase otázka: Zda je ta chaloupka dosud Hrabišova? Zda nebyla nucena ubohá rodina ji prodati? I zrychlil jsem proto krok, jen abych nabyl brzy jistoty. A nabyl jsem jí a potěšil jsem se.

A víte-li, kdo zachránil ubohou, dobrou rodinu Hrabišovu? Jařena, nejstarší dcera jejich.

To stalo se tak: Když už byla u Hrabišů nouze největší a chaloupka na prodej, tu zavítal do vísky žid „vlasař“, jenž mimo vlasy kupoval také od horalů kůžky, zlaté i stříbrné skvosty, všeliké starožitnosti a mnohé jiné a jiné cenné věci. Tohoto žida spatřila oknem též Jařena. A v tom okamžiku projela jí hlavou prazvláštní myšlénka. Věděla totiž předobře, že její vlas velikou má cenu. Byltě nad míru dlouhý, jak havran černý a nad hedvábí jemnější, a týž vlasař nabízel už jednou matce zaň mnoho peněz, ale matka za žádnou cenu prodati jej nechtěla. I myslila si milá Jařena: „Co já s vlasem, k čemu mi krása! Půjdu ke vlasaři, prodám mu svůj vlas a pomohu tak nemocným rodičům. Však mi vlas naroste nový!“ A jak si umínila, tak učinila.

Za nedlouho stála před židem, nabízejíc mu svůj vlas. Žid chvíli váhal, ale když Jařena jala se ho i prositi, líčíc mu všechnu bídu a nouzi, s níž celé rodině tak zápasiti jest, tu ustrnul se nad hodnou dívčinou a slíbil jí vlas její koupiti. A když, oznámiv to starostovi obce, svolení jeho obdržel, zavedl Jařenu stranou a zbavil ji té pěkné ozdoby, těch krásných, dlouhých vlasů.

Právě v tom okamžiku zahrčel na cestě kočár. Jela tudy kněžna z blízkého města. Ta vidouc známého žida, an právě dostřihoval vlasu Jařenina, všecka udivena poručila zastaviti. Pak slezla s kočáru, zaměřila kvapnými kroky k židovi a tázala se po příčině počínání jeho. Když vlasař podal kněžně vysvětlení, nezatajiv ani toho nejmenšího, tu kněžně zalily se lítostí až oči. Odkoupila od žida krásný vlas a ubírala se s Jařenou do chaloupky na stráni. Vedla ji tam známá její dobročinnosť, velká její lidumilnosť. Vstoupivši do vnitř, viděla bídu lidskou, o jaké před tím nikdy nebyla slýchala aniž tušila. Zhrozila se. Teprve tu poznala, co je to chudoba a neštěstí. I přistoupila k loži nemocné Hrabišové, podala jí ruku a slovy srdečnými těšila ji uzdravením a lepšími časy. Zmínila se i o Jařeně a jejím skutku, který nad míru se jí zalíbil. Konečně rozloučila se s celou rodinou, slíbivši, že postará se o všecky, zvláště pak o šťastnou budoucnosť hodné Jařeny.

A slibu danému ovšem ihned po knížecku dostála.

Hrabišovi od té doby nejenom že péčí lékařskou nabývali zdraví a síly, ale i jmění, tak že jsou na tom nyní mnohem lépe, než-li přede dvěma lety.

A proto ta chaloupka na stráni zase tak uhlazená, zase tak pěkná!