Z máje žití/Sudice

Z máje žití Eliška Krásnohorská
Rozdrcený dub	Sudice	V zříceninách hradu

Údaje o textu
Titulek:	Sudice
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Z máje žití: básně Elišky Krásnohorské. Praha :Nákl. Grégra & Ferd. Dattla, 1871. s. 25-27. Online na Internet Archive
Vydáno:	1871
Licence:	PD old 70

V myšlenkách kráčím v doubravu
za noci pozdní zachmuřené,
tu průsvitnou zřím postavu
na skále míhat u pramene.

V nadlidské výši v temno ční
a závoj z mlhy má na tváři —
tak vznáší se zjev půlnoční
mně vstříc u pološeré záři.

A kdy již blízko zraků mých,
tu spatřuji, že ruce její
z bylin a květů tajemných
kouzelný věnec uvíjejí.

Jak divné kvítí uplítá!
stolistou růži plané blíže,
poupátka sotva rozvitá
a býlí jedové k nim víže.

Citlivky něžné, bezbranné
do trní klade bodavého
a ratolístky zelené
kol hyacintu odkvetlého.

S břečťanem temným spolčuje
hvězdice jako s nebe spadlé,
a nesmrtelky schyluje
k liliji zlomené a zvadlé.

Ku prvosence dětinné
zas plné zlaté klasy druží,
kol fialinky nevinné
pne osamělou horstva růži.

K pomněnce v rose plynoucí
slzičku žhavou těsně tulí,
a kvítek lásky horoucí
jasmínem stinným kryje v půli.

Vyrostlou v pláni slunečné
k severním vřesům révu poutá,
pak proutek vrby smutečné
k nim připojen, a tichá routa —

Již věnec uvit; sváže jej
hebounkou slabou pavučinou
a vrhá v proudu divý rej,
kde nikdy vlny nespočinou.

V tom svítá záře měsíce;
„co činíš?“ ptám se zjevu mdlého,
jenž mizíc dí: „jsem sudice
a viji věnec žití tvého!“