Z máje žití/Poslední svého rodu

Z máje žití Eliška Krásnohorská
Zpěv vyhnance	Poslední svého rodu	Právo matky

Údaje o textu
Titulek:	Poslední svého rodu
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Z máje žití: básně Elišky Krásnohorské. Praha :Nákl. Grégra & Ferd. Dattla, 1871. s. 140-142. Online na Internet Archive
Vydáno:	1871
Licence:	PD old 70

Chladné jsou noci v jeseni, kdy rudé
a plavé listí stříbří luny zář,
tu stíny příšerné po zemi chudé
se pnou jak vrásky smušící jí tvář,
a mezi stíny bílé mlhy leží,
a v stínech, v záři, v mlze dýše bol —
Hle, bledá paní dlí na hradní věži
a temným zrakem rozhlíží se kol.
A všude prázno, ticho! z dálky vane
jen noci dech tajemné kolem ní,
a ona šeptá: „odpusť, světů pane,
mně první hřích — jest to můj poslední!“
Hle — na cimbuří již se vymrštila
a již chce zkusit smrtonosný skok,
v tom náhle zpět se hne — čarovná síla
jí kojí citů bouř a staví krok.

„Mně pravil otec na smrtelném loži:
tys dcero, rodu svého poslední —
chraň otců česť, chraň tebe vůle boží,
by slavným byl můj rod i v skončení.
Ach, když nepřítel otce zesnulého
zpustošil svatý rodný statek můj
a když jsem klesla do zajetí jeho,
tenkrát jsem mužně nesla osud svůj.
Když vrahův syn, ten jinoch milokrásný
mi tajně věčnou lásku přísahal,
v mém srdci budě ohlas stříbrojasný —
i tenkrát hrdý duch můj vytrval.
Však běda mi! teď drzý vrah mne nutí,
bych za své jeho jméno přijala,
bych vlékla život v jeho obejmutí —
pryč ty myšlénko! kéž bych umřela!
Ha — nyní hledala jsem náruč smrti,
však nesmím — příliš svatou krev je má!
a klet, kdo zločinem svá pouta drtí,
a zločinem si volnosť ujedná.

Nepřítel rodu mého hrdinského
zřít nesmí, mnou jak bídně dokoná!
poslední věrné srdce kmene svého
i smrtí pohrdá a odolá!“
A vrátila se pyšně do komnaty;
ty stěny, svědkyně jen otroctví,
hleděly mlčky na ten zápal svatý
a na to velké, temné vítězství.
Nedlouho však jí vlhké noční dechy
v žaláři kolem lící vanuly;
když zemřela, tu věčně svěží mechy
kdes v samotě hrob její pokryly.