Z letního sídla bratří Mánesův

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Z letního sídla bratří Mánesův
Autor: Jan Herain
Zdroj: Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 81–85.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Josef Mánes, Autor:Quido Mánes

Quido Mánes * r. 1829 v Praze; † r. 1881 v Praze; pochován na hřbitově Olšanském. Jos. Mánes viz stranu 28.[red 1]

Na západě Čech, mezi Horšovým Týnem a Přimdou, u pramenů říčky Radbuzy leží městečko Bělá, něm. Weissensulz, a nedaleko něho ves Chodový Újezd čili Újezd Chodů, jinak Újezd sv. Kříže, něm. Heiligenkreuz, patřící dnes dědicům barona Kristiána Koce z Dobrše, který zemřel r. 1883.

Bělou uvádí již nestor českých kronikářů, kanovník Kosmas v XI. stol., a vesnice Újezd Chodův sáhá svými počátky do téže doby, kdy knížetem Břetislavem zajatí Polané osazeni byli na českém západním pomezí poblíže hradů Přimdy a Domažlic. V Bělé stojí dodnes stará tvrz, nyní v hospodářské stavení a pivovar proměněná, kdežto v Újezdě Chodů svatokřížských jest menší zámeček se stinným parkem.

Zde na tomto zámku na pokraji hraničného hvozdu šumavského, v ústraní všelikého ruchu železničního a silničního, bydlíval v létě umění milovný Kristián baron Koc, u něhož od roku 1863 až do roku 1871 letního času bývali návštěvou bratří Josef a Quido Mánesové a jich sestra Amalie.

Jak jsem se na místě dověděl, známost barona Kristiána Koce s malířskou rodinou Mánesův byla staršího původu, neboť již Antonín Mánes, otec Josefa a Quidona Mánesa a jich sestry Amalie, svého času před Rubenem zatímní řiditel malířské akademie Pražské, jakož i bratr jeho Václav Mánes, historický malíř téže akademie, mívali jakési styky se zmíněným baronem.

Sem do této tiché, klidné krajiny zaneslo mě as před šesti lety moje povolání, a tu jsem zaslechl ledacos zajímavého o zdejším pobytu Mánesův i shledal jsem zde i v okolí dosti mnoho historických i uměleckých památek z různých dob.

O Josefu Mánesovi zajímavou episodu vyprávěl mně účetní na panství v Bělé, p. Václav Pazderník, jenž se v panské službě tamtéž nalézá již od roku 1857 a dobře se pamatuje na pobyt Mánesův.

Když roku 1865 Prusové vtrhli do Čech a blížili se do středu země, aby obsadili též hlavní město Prahu, tu Josef Mánes, jako mnoho jiných, pojat strachem před vpádem nepřátelským, opustil Prahu a hleděl ujeti do Chodova Újezda ku Kristiánu baronu Kocovi z Dobrše, kde mínil se býti úplně jistým před nepřítelem. Poněvadž v tu dobu osobní vlaky na české západní dráze už nejezdily, byl nucen použiti z nouze vlaku nákladního, a tak na obyčejném voze uhelném dosáhl šťastně stanice Domažlic, odkudž pěšky přes městečka Ronšperk a Hostouň mínil dorazit na Újezd.

Je známo, že Josef Mánes se šatíval trochu nápadně; snad i jinak počínání jeho bylo trochu výstřední. Buď jak buď: v Ronšperku vzbudil podezření v hlavách tamní opatrné správy obecní, která v nápadném jednání cizincově poznala neklamné známky pruského vyzvědače, a milý Josef Mánes z čista jasna ocítil se v obecní šatlavě jako vyzvědač.

Vězení jeho netrvalo na štěstí dlouho, neboť po několikahodinné vazbě propuštěn na vysvětlení a rukojemství barona Koce.

O pět let později, totiž 10. prosince 1871, Jos. Mánes zemřel ve věku 50 let na mysli pomatený. —

Ještě dnes obdivujeme se jeho práci na dolejší měděné desce orloje staroměstského v Praze, představující allegorie měsíců ve 12 obrazech. Neméně obdivujeme se uměleckému dílu na dveřích hlavních tří vchodů basiliky v Karlíně, jež dle jeho návrhu provedeny jednak z tepaného a jednak z mistrně litého kovu. Vzpomínáme s potěšením i na cyklus obrazů ze života „na panském sídle“, jenž zdobí sál na zámku hořovickém, nemluvíce o výtečných illustracích k Rukopisu Kralodvorskému, všude známých a dostatečně oceněných.

Jest to zvláštní náhoda, jak se vyplnilo proroctví, známé v lidu pod jménem „proroctví slepého mládence“, pokud se týká staroměstského orloje.

Orloj staroměstské radnice pražské, pokládaný vždy od našich předků i od cestovatelů za mistrný kus umění staročeského z konce XV. století, byl v poslední čas za předešlého i nynějšího století porouchán. Staré hodiny stály a nikdo nenašel dovedné ruky, která by je spravila a v chod přivedla. Již se ani nevěřilo, že kdo tento stroj opraví. Proroctví lidové hlásalo, že až prý se jednou někdo v Čechách najde, kdo hodiny opět spraví a spustí, ten prý bude pro svůj život nešťasten; ten rok pak, kdy orloj bude spuštěn, přinese velké neštěstí celé zemi české.

A hle, proroctví slepého mládence většinou se vyplnilo. Nově spravený orloj spuštěn o půlnoci o Sylvestru mezi koncem roku 1865 a Novým rokem 1866. Téhož roku na jaře vypukla válka s Prusy pro českou zemi záhubná, a po válce následovala zhoubná epidemie. Umělec, jenž orloj spravil, zemřel sice smrtí přirozenou, ale druhého umělce, jenž dolejší desku orloje uměleckými obrazy ozdobil, našeho Josefa Mánesa — stihlo o několik let později největší neštěstí, jaké může stihnouti člověka: pozbyl rozumu. Tak se na Jos. Mánesovi splnilo osudné proroctví lidu, jenž tím více utvrzen v důvěře ve spolehlivost starého proroctví. —

Od téhož p. Václava Pazderníka v Bělé mám též některé zajímavé zprávy o druhém Mánesovi, Ouidonovi.

Josef Mánes v Ronšperku zatčen. Kreslil Jindřich Krajíček.

Quido Mánes, jak známo, maloval obraz, který prvotně jmenován „Křesťanské cvičení“, později od doby výstavy nazýván „Křesťanské cvičení na Hané“. Originál jest nyní majetkem prof. dra Maixnera v Praze. V oceli rytou reprodukci téhož obrazu vydala svého času Krasoumná jednota pražská svým členům za premii. Ale tento výjev Křesťanského cvičení školní mládeže není vzat z Hané, jak se poslední léta všude uvádí, nýbrž ze vsi Štítar, něm. Schitarzen, ležící na Radbuze mezi Újezdem a Horšovým Týnem.

Na obraze jest vypodobněn tehdejší štítarský farář P. Matěj Brauer, který jest dosud živ, nacházeje se ve výslužbě jako arciděkan Horšovotýnský.

K pochybenému názvu „z Hané“ dal podnět kroj lidu, jak na obraze představen, který se sice velmi podobá kroji lidu z Hané, ale v barvě koženek a vázání šátku na hlavě, jak u žen a děvčat vidíme, přec jen valně se liší.

Z týchž Štítar Quido Mánes vzal si jiný ještě motiv, a sice pro obraz „Děti s vodním mlýnkem na potoce“, kterýž také byl vydán jako premie Krasoumné jednoty. Quido Mánes totiž jednoho roku bydlel ve Štítarech v hostinci Josefa Reinische po kolik neděl a pilně navštěvoval výroční trhy a pouti v okolních místech, kde sbíral ku své práci různé motivy.

Jak Quido, tak i sestra Amalie malovali zde mnoho dle přírody; z prací Amaliiných nalézá se několik krajinek ve sbírce zámku Újezda Chodova, jmenovitě obraz vsi Eisendorfu.

O pracích Josefa Mánesa, které by zde na tomto letním sídle byl provedl, neví p. Pazderník ničeho, pouze že zde maloval podobiznu paní Johanny z Dörringů, rozené baronky Kocové.

V starožitném újezdském kostele nalézá se oltářní obraz od Václava Mánesa, strýce Josefova a Quidonova.

Rod Mánesů byl asi v Praze dosti dlouho usedlý, neb kolem roku 1710 nalézáme jednoho kamenníka (mistra) Mánesa, který dle účtů kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě dělal kamenné vásy, když kostel přestavován; vásy ty dosud stojí na štítní zdi chrámové. Asi v téže době nalézáme téhož kamenníka Mánesa na stavbě tak zvaných „svatých schodů“ na jižní straně chrámu na Karlově v Praze, jak vysvitá z Navrátilova popisu kostela sv. Karla a Panny Marie na Karlově.

* * *

Snad mi nebude vykládáno ve zlé, odchýlím-li se poněkud od předmětu, od rodiny Mánesů, a naznačím několika slovy, co jsem nalezl jinak pamětihodného v letním sídle Mánesův v Újezdě Chodů svatokřížských, aneb co mně odjinud o této krajině známo bylo. Hledal jsem zejména ve farním kostele a na zámku.

V kostele odkryty před mým příchodem staré fresky na omítce, ve dlažbě pak spatřil jsem náhrobní kameny ze XVI. stol. Lamingrů (Laminkárů) z Alwerensreuthu, pověstných to katanů domažlických Chodů, jichž erbu učinil jsem za to pohanu, jakáž se ve středověku smývala jen krví. Též jsem tu nalezl krásně řezaný velký krucifix od řezbáře Veselého z Prahy, od něhož i kazatelna pochází.

Na hřbitově před kostelem odpočívá příznivec Mánesů, baron Kristián Koc z Dobrše, roku 1883 zemřelý. Baron měl zvláštní zálibu: sbíral starobylé pluhy, vozy, jakých se za starodávna v Pošumaví užívalo, a nashromáždil si jich hodnou kollekci, zajisté jedinou toho druhu v Čechách. Bohužel sbírka tato po jeho smrti zašantročena.

Za své prohlídky na zámečku setkal jsem se opět s Lamingery, jichž podobizny zde visí. Lamingrové byli drobná šlechta, pocházející z města Chebu, kde se objevují ve XIV. století. Jeden Laminger seděl mezi soudci zemskými v době persekuce národa Českého po bitvě na Bílé Hoře. A jak si vedl jiný výkvět tohoto rodu za povstání Chodův domažlických, o tom najdete v „Selských balladách“ Vrchlického píseň, věnovanou popravě statečného vůdce vzbouřeného lidu, Jana Koziny.

Na blízkém Ronšperku shledal jsem stopu sochaře Jana Brokova, který téměř po dvě léta zde trávil (r. 1680—1681) a dle malého modelu Rauchmüllerova řezal zde velký model z lipového dřeva pro sochu sv. Jana Nep. Dle tohoto modelu ulita potom v Norimberce bronzová socha pro most pražský na náklad Wunschwitzův, pánův na Ronšperku, jichž některé podobizny našel jsem i na zámku v Újezdě. Když Jan Brokov řezal model k soše sv.-Janské, byl dle víry ještě luterán, než však sochu dodělal, dal se v Ronšperku znovu pokřtít a přijal katolickou víru, poněvadž by bylo tehdáž posměchem, aby katolíci přijali z ruky luterána obraz národního světce Jana Nep., o jehož svatosti tehda ještě nikdo nepochyboval.

Velice mile jsem byl překvapen, když jsem zde nalezl též podobiznu slavného obrance Vídně proti Turkům z r. 1683, Kašpara Kaplíře ze Sulevic, jemuž toto panství svého času patřilo a jehož jsem o několik let později navštívil ve hrobce v Milešově na cestě z Třebenic do Bíliny. Tam v Středohoří, pod půvabnou horou Milešovkou, odpočívá v rozkošné krajině náš slavný Kaplíř, jen as 4 hodiny vzdálen od dědiny Sulejovic u Lovosic, dle kteréhož sídla vedl rod Kaplířů svůj přídomek. Jím vyhasl nám sympatický rod Kaplířů ze Sulevic na dobro.

Ještě mně tane na mysli jedna historická reminiscence, která se pojí k bývalému zátiší bratří Mánesův, k Újezdu Chodův: Zde dostal bídný zrádce Malé Strany a Hradčan, Arnošt Otowalský, r. 1648 od Švédů pro lid vojenský, který mu byl svěřen, několik set sedel, s tímto lidem v silném průvodu Švédů spěchal ve dne v noci ku Praze, kterou v noci na 26. července 1648 zradou Malé Strany a Hradčan s Königsmarkem obsadil. Avšak tento vlastizrádce, ač má jméno české, nebyl Čech, jak se dosud za to mělo, nýbrž byl Němec, rodem z německého města Chebu, kamž jeho otec ze sousední Falce přivandroval a potom se usadil.

Že Arnošt Otowalský byl Němec a příslušník chebský, o tom podávají knihy města Chebu zřejmý důkaz, neb měl tamtéž dům na Dlouhé ulici a v sousedství poplužní dvory; s díky tedy tohoto hrdinu vracíme opět svým sousedům druhé národnosti.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Zde Josef Mánes jako karikaturista.