Z dob poddanství/Lučanské hlavy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lučanské hlavy
Podtitulek: Historický obrázek
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 65–82. Dostupné online.
Licence: PD old 70

I.[editovat]

Tato lesní pustina málokdy hostila lidskou tvář. Půda kostrbatá, vystlaná tu chvojím i listím, onde pokrytá rozsochatými kořeny, či hustým podrostem břečtanu, ostrží, malin, jinde zase zavalená vyvrácenými stromy znenáhla tu trouchnivícími, nepřipouštěla rychlejšího kroku.

Bylo to znáti na chůzi dvou mužů patrně zabloudivších, kteří opírajíce se o sukovité hole, jen s tíží a pomalu v před kráčeli.

Odění jejich všecko si bylo podobno, od čapky kožešinkou lemované až po krpce, k úzkým nohavicím barevnými řeménky připevněné. Oba měli volná krzna jasně modré barvy po způsobu lidí vzácných obdloužená a „řasnem“ lemovaná, v boku jsouce přepásáni pasem bitým, z něhož oběma na lesklých řetízcích houpal se rovný meč.

Za to však tvář jejich, ač v hlavních rysech tuze si podobna, věkem i výrazem značně se odlišovala. Líce staršího z obou, jenž byl muž ne o mnoho více než třicetiletý, s hlavou v před pochýlenou, s řídkými, tu onde již prošedlými vousy na bradě, dávaly tušiti veliké hoře, které sídlilo v duši tohoto muže. Avšak rysy mezi svraštělým obočím a kolem rtů význačně mluvily o trpkosti a netrpělivosti, s kterou muž hoře své nese. V hlubokých důlcích očních zalesklo se dvě temných zřítelnic, a on, zamávnuv rukou v jednu stranu lesního prostoru promluvil:

„Slunce jistě již je na skloně — a my dosud pravé cesty k lidským obydlím nenacházíme. Ženu i poslední přátele jsem opustil, sluhy odehnal, jen abych tím jistěji nepřátelům uniknul — ale teď na noc tu zůstaneme, a dravé zvěři neuniknu. Oh, toho žalu, té bídy neskonalé! Čím jen jsem si zasloužil —“ a vida, že mladší druh jeho neodpovídá, rozhorlen a s netajenou výčitkou dodal: „A ty jsi vším blouděním tímto vinen — již jedva se vleku a nevím, jak dlouho ještě mne zemdlené nohy unesou. Neříkal-lis, žes v těchto pustinách dobře povědom? Ach, mne ubohého —“

Ten, jemuž platila tato slova, nebyl zajisté dosud překročil hranici let jinošských věku svého. Nasvědčovaly tomu stejně jeho štíhlá, mladická postava, jako bílá sličná tvář jiskrných zraků, na vysokém čele pod čapkou do týla posunutou stíněna změtí kučeravých kadeří barvy kaštanové, které i po jemné, štíhlé šíji se vlnily. Z úměrných tahů jeho tváře jasně vyzírala mužná odhodlanosť a pevnosť ducha a v měkkém hlase, kterým k druhu svému promluvil, chvěl se nejen soucit, ale i láska a oddanosť nedbající druhovy trpkosti a výčitek nezasloužených.

„Lituji více než ty, Bořivoji, svého zabloudění — avšak prosím, nehorši se nade mnou. Vždyť do noci ještě daleko. A hle,“ dodal radostně, ukazuje na pravo, kde v temné lesní houšti omšený balvan se týčil, „tamo kámen, jako na nich za časů pohanských obětovali. Jsme jistě blíže lidským příbytkům —“

V té chvíli bylo slyšeti křik ptáků nad obětním kamenem v prudkém letu se vznášejících. Zbloudilci si toho nepovšimli. Ucho jejich navyklo od samého rána křiku dravců, klepáni datlů a zvukům žlun, kukavice, sojáků a ostatního ptactva lesního.

Teď však na té straně, kde opodál obětní kámen se šeřil, křoví hlasně zapraskalo.

„Soběslave, viz, co tam se bělá —“ ukazoval starší, a než v tu stranu něco popošli, stanula jim v ústrety mladičká dívka postavy štíhlé, v bílou, na prsou bronzovou jehlicí sepjatou řízu oděná. Tmavé, u vrkoče zapletené vlasy její pestře zdobil skránec,[1] obuší[2] zlatem se třpytila a bílé hrdlo korále jantarové ovíjely. Vidouc nenadále cizince, nic se neulekla a sličná její tvář, nad obyčej jejího věku vážná, nejevila ni bázně ni překvapení.

„Pověz, děvo, kde se nacházíme —“ děl Bořivoj. „Bloudíme tu cizinou —“

„V Lucku,“ odpověděla upřímně dívajíc se v ostré tahy Bořivojovy tváře, namáhavou cestou zruměněné a potem se lesknoucí.

„Eh, to dobře víme,“ netrpělivě vyjel Bořivoj, a na hlase jeho bylo znáti, že zvyklý je poroučeti a vaditi se. Leč mladší mírným způsobem přejal řeč.

„Minuli jsme se pravé cesty na hranice a teď rádi bychom z tohoto lesa se dostali pod lidskou střechu na malou chvíli oddechu a posily. Nemáme s sebou zásob —“

Dívčin pohled na mžik setkal se s tmavým zrakem Soběslavovým; leč již rukou na levou stranu ukazujíc děla: „Tamo, s dvamecítma later odtud zaražen bílý kámen a odtamtud schůdná cestička povede vás k lidským obydlím. Zdrávi došli!“

A nečekavši odpovědi obrátila se, aby odkvapila v tu stranu ke kameni obětnímu, odkud zvědavostí či opatrností puzena před chvílí byla vyšla.

„Hle, pohanské črty, jako jimi vlchevci znamenali,“ děl Bořivoj, když byli došli kamene s několik pídí vysokého, na jehož vrchní přihlazené ploše divná znamení byla vyryta. „Druhý den po tom, když jsem byl nastolen, přinesli mi zprávu, že v župě Kouřimské jednoho z nich spálili — jistě prý to poslední z té pohanské chásky. Mnozí zlým znamením pro mne to vykládali. A hle, vyplnilo se. — Ó, aby smrt zachvátila toho lupiče svatokrádežného, jenž posvátný stolec mi urval a znesvětil! Kam jinam se podějeme než k Němcům, zrovna k císaři, když na tento čas k Viprechtovi (Grojskému) nemožno?“

„Mním dosud, že k Boleslavovi, do Polska, bylo by lépe —“ šetrně namítnul Soběslav.

„Eh, opět jsi moudřejší — on nemá tolik moci, co císař a Němci —“

„Ale více upřímnosti a lásky —“

„Oh, běda pak Svatoplukovi,“ děl Bořivoj, jako by neslyšel posledních slov Soběslavových, a v hloubi očních důlků jeho se zalesklo. „Avšak co mi teď platno těšiti se předčasnou pomstou! V této chvíli bídnější jsem než poslední z hadačův a vlchevců, kteří s plachou zvěří se v odlehlých končinách toulají. Já tu nikomu ani jména svého zjeviti nesmím, ale oni nacházejí bezpečného útulku u kmetův a u všech, kdož dosud neodloučili se myslí svou od bludův a pověr pohanských. Těchto ještě je tolik, že jsem často od biskupa veliké nářky na nedbalosť županů musil slýchati. Také asi zde, v Lučanech. Lučanům se asi tvrdé jejich lebky a tvrdá nepoddajná krev dosud nezměnily —“

„A proto teď, až pod střechu některého z nich vejdeme, musíme býti opatrni a nad jejich mravem a svědomím nebrati pohoršení. Přicházíme ne jako páni, ale jako pronásledovaní. Zítra či pozejtří, až i zde v odlehlosti zvědi, co se v Praze událo, ani tak bychom neprošli. Božej na úřad županský sotva se do Žatce znova vrátí —“

Netrvalo dlouho a již rychlým krokem spěchali ku prvnímu dvorci neveliké dědiny, jejíž doškové střechy v podobě podkovy návsí se rozkládaly. Než vešli, slyšeli zřetelně otevřenými vraty dřevěné ohrady jakoby vádu a křik, a popošedše blíže jasně rozeznali mohutný zvuk rozvášněného mužského hlasu.

„Nic se nezastávej,“ znělo to ze dvorce. „Není hoden ani tvé mateří lásky. Vidělas jej, jak odešel hrdě a vzdorovně jako mladý zubr v lesině. Což nejsem otcem jeho? Vy jste viděli, jak vzdorem ponížil mne před rodem mým, a vy jste slyšeli i klnutí moje. Ať mne starého Perun schvátí, sejmu-li je s beder jeho dříve, dokud i Bezděda neusmíří! A by měl ve vzdoru i žasnouti na cizím prahu, kletbu nesejmu — ať duše jeho ptákem krkavcem mezi běsy bloudi a u věčném nepokoji v lesích z drva na drvo lítá —“

II.[editovat]

V té chvíli vešli do dvora oba poutníci. Všickni domácí, kteří s tvářemi vyděšenými stáli u lípy, jejíž rozložitou korunou skvěly se poslední paprsky zapadajícího májového slunce, rozběhli se kvapem, spatřivše cizince. Pod mohutným stropem zůstal jen obstárlý, ale statný ještě muž v košili na osmahlých prsou rozhalené, mající levou nohu pečlivě ovázánu. Seděl na kůži medvědí, obklopen dvěma pacholíčky a starší ženou v domácí, bělavé říze. Zočiv příchozí potlačil ihned svůj hněv a pokynuv ženě, aby mu vstáti pomohla, namáhavě, ženou doprovázen a opírán, kráčel jim vstříc.

„Jsme bratři a putujeme z Pražské župy do Němec; prosím, popřej nám vody a na chvíli krovu svého,“ děl Bořivoj v duchu se divě vlídné tváři bradatého, statného muže s širokýma prsoma a zrakem jiskrným. Vždyť přece tento a nikdo jiný ještě před okamžikem tak zle tu bouřil. Věru, tak on, Bořivoj, nikdy neuměl potlačiti vášně své.

„Jsem vladyka Nemoj,“ děl hospodář přívětivě, vítaje oba za hosty starým obyčejem. Podepřen o ženu uváděl je do čisté jizbice, kdež v koutě nad stolem sošky dědků domácích, jako za pohanských časů za bůžky ctíni bývali, přívětivě hostům kynuly. „Tu má žena Lubiše,“ pokračoval v přívětivém hovoru, ana žena jeho kročivši k posvátnému výklenku pod soškami dědků, chléb a sůl odtud vyňala a hostům předložila. Také její tvář se usmívala, ač oči její jako by zpožděnými slzami vlhly.

V malé chvíli, když hospodyně na stůl dřevěné číšky a nádobu medoviny postavila, mihnuli se jizbou i dva kučeraví pacholíci, oba věku útlého, ve volných, nepřepásaných suknicích, tulíce se bázlivě k matce.

„Toť synkové moji,“ děl hospodář. „Do dneška tré jich jsem měl, ale teď jen tyto dva svýma zovu — ach, to větší bolesť než tato, kterou nedávno divý kanec v lese mi způsobil —“ a osmahlá, upřímná jeho tvář se zachmuřila. „Vděk-li vám, hosté milí, povím krátce tu příhodu. U nás co na srdci to na jazyku.“ A když viděl, kterak mladší z cizinců přívětivým úsměvem jej vybízí, ba i starší že přisvědčivě hlavou pokývnul, starý vladyka schmuřil čelo a začal: Tu nedaleko přes výběžek lesu bohatá dědina a v ní dědicem[3] Bezděd, člověk ctný a rozšafný. Jeho rod není tu v Lucku od kořene. Od starých jsme slýchali, že jeden z otců jeho, jenž pocházel od půlnoci z bratří našich polabských, z těch, co kněžna Drahoměř, manželka Vratislavova se zrodila, za otroka od Němců zemí českou byl veden a od knížete Václava svatého osvobozen a v zemi naší usazen. Z jeho synů stal se rod bohatý a nad jiné znamenitý, který nezapomněl původu svého a bratří svých na horním Polabí. Mnohá dceř z toho rodu provdala se za přední tam v Luticích a také Bezděd dceru svou dal jednomu z nejmocnějších mezi Stodorskými. Ale běsové záviděli mu štěstí. Jednou, už tomu hezky dlouho, s celým rodem svým ubral se do Polabí k testi a dceři, které slavily postřižiny malého synka. Než nastojte, Němci navedeni nepřáteli rodu jejich přepadli je o slavnosti. Celý rod hanebně byl povražděn a jen Bezděd sám, pak bratr jeho, který za vlchevce mezi Polabany pohanským jejich bohům sloužil, a dvě malé dívčičky, děti dcerky Bezdědovy, se zachránili. Bezděd vrátil se s těmi dětmi jednoruk. Levice jeho stala se kořistí toho vražího plemene i s celým rodem jeho. Ta malá dívčí v ladné panny vyspěla, zde na dědině dědově. Což se diviti, že mnohý čacký jinoch, jak u mládeže bývá, s povzdechem po některé z nich zatoužil. Trvám, že i nejstarší z mých chlapců, Květek, mnohdy zálibně k mladší Bože zraků vznesl. Ale to, v dým co nad lesy se vznáší, pomizelo, obzvláště když z čista jasna Boža s chlapcem cudaře[4] župního vidína byla. Všickni, kdož Bezděda známe, jsme se z toho podivili a já i pohoršil. A teď, milí hosté, musím vám říci, že nestejně snášíme se s úředníky knížecími. Župan Božej sám i komorník umějí s námi žíti i cítiti, ale proti nim i proti nám stoji cudař s úředníky ostatními. Ten cudař Čtěn se svými stranníky hledí potlačiti naše svědomí i naše staré zvyky — “

„Ale přece nejste pohané?!“ děl Bořivoj, zaujat řečí vladykovou.

„Již našich otců otcové byli křesťany,“ odvětil vladyka.

„Ale všichni, jako ty, v jizbách skřítky máte, všickni mluvíte v rozmluvách svých o běsích a řečí pohanské ne nepodobnou? —“

„Mluvíme tak, jak otcové naši mluvili, skřety z úcty k památce otců našich chováme. Milujeme drahou půdu dědů svých i s jejich odkazy. A tyto odkazy jsou staré zvyky, báje a vzpomínky na daleký věk, kdy předkové naši přišli sem přes tři řeky s pluky Čechovými. My celou duši, aspoň skorem všickni z nás věříme v Ukřižovaného. Ale také celou duší lpíme na tom, co jsme po otcích zdědili. A naše víra sama učí nás: Cti otce svého i matku svou. Ten, kdo by chtěl vymýtiti naše staré zvyky a obyčeje, třeba z dob pohanských pocházejí, musil by vyrvati z našich prsou i naše srdce. V něm jen plno lásky k paměti otců i k půdě, kterou pro nás zdělávali a nám zanechali. A která je moc, jež by toho dovedla — —!“

A zamlčev se, vladyka dále pokračoval: „Cudař Čtěn je jeden z takých, kteří kdyby mohli, rádi by se o to pokusili. Nevím, jak se před časem dostal na župní hrad, ale bylo slyšeti, že přímluvou nějakého mocného z Moravy, jejž trvám Vacek jmenovali.“ (V té chvíli jako by maně střetli se zrakové obou hostí upjatě naslouchajících.) „Nuž, já jsem se nad tím pohoršil, že Bezděd, ctitel starých zvykův upřímný, pojednou vnučku svou dáti chce synovci Čtěnovu, který se strýcem zároveň na hrad přišel. Bezděd již z mládí dobrým byl mi druhem — a teď, jak jsem jemu pohoršení své trochu z prudka vyjevil, neřekl ničeho. Zachmuřil se a od té doby na mne nevře. Bylo mi žel dávného přátelství, ale stalo se, myslím sobě; jsme oba Lučané a ti, když rozvadí se, raději zemrou, než aby se druh druhu pokořil. Avšak i Bezdědovi zželelo se dávného přátelství a když Boža s Vratižírem — tím synovcem Čtěnovým — zásliby slavili a potom podle obyčeje děd nevěstin a snoubenec s družkami a s mluvčím dvůr ode dvora se zpěvem a plesem dobré přátele na svatbu zvali, přišli i k nám.

Zapomněl jsem hořkosti a slíbil, když pro ránu na noze nemohu sám, že syn můj Květek jistě se dostaví. Ten tehdy právě v lese se toulal a když se vrátil a slyšel, pochýlil hlavu a odešel. Však, myslím, s Vratižírem jsou nedobři, neboť na toho hradského chlapce všecka mládež ne bez příčiny kose hledí, a to vše do svadeb přejde. Zítra u Bezděda slaví svatvečer svatební. Pozejtří v slavném průvodu odvedou nevěstu do Žatce, kdež bude pokřtěna, neboť ta obě dívčí dosud víru otců svých nezměnila. Až se vrátí, bude pravé svatební veselí — a cudař Čtěn vesele si zavýskne, neboť již se vidí v duchu pánem dědiny Bezdědovy. Dnes tedy připravil jsem dary a když slunce nad lesy se přiklánělo, volám Květka, aby připravil se k odchodu. Oh, kéž by byla Morana chlapce toho v dětství zachvátila! Vždycky oddaný a poslušný, a dnes přede všemi lidmi mými odepřel mi poslušenství. Považte, syn otci! Neřekl proč, ale raději kletbu a vyhnání mé snesl, než aby poslechnul —“ a líce vladykovy opět se zachmuřily. „Zlý syn a zlosyn u nás jedno, hosté milí. Nehoden života, kdo nehoden lásky vlastního otce a mateře —. Oh, jak vlastní můj syn ponížil mne před vlastními a zhanbil před cizími! Dříve neuzří však tváře mé, dokud neusmíří Bezděda i mne — —“

Slunce rudě za lesy zapadalo, když hosté nedavše se na nocleh zdržeti, odcházeli z dědiny posilněni k další cestě. Hospodář hříchem proti právu hostinnému byl by si pokládal zeptati se jich po jejich stavu a cestě, a zevnějšek jejich nevzbuzoval v něm nedůvěry. Ještě jim naznačil, kudy nejbližší jistá cesta přes hvozd ke hranicím.

III.[editovat]

Kráčeli již dlouho lesní tišinou mlčky.

Však, slyš, slabé zasténání zastavilo náhle jich krok. Ohlížejí se — a v tom Soběslavovi vydral se z hrdla lehký výkřik překvapení.

A již také Bořivoj zpozoroval, že tu několik kroků na pravo na rozsochatých kořenech prastarého dubu, polo sedě polo leže odpočívá nějaký muž, krví zbrocený.

„To nám ještě scházelo!“ děl mrzutě a netrpělivě. „Ještě tu upadneme mezi lotry!“ Ale přes to přikročil k neznámému s touže rychlostí jako jeho bratr.

Byl to mladý muž, osmahlé pravidelné tváře. Husté jeho vlasy slepeny potem visely mu v nepořádku do čela a kolem skrání. Čapka ležela pohozena vedle něho a podle ní krátký lovecký tesák. Patrně jej upustil klesaje zde pod dubem. Jeho krzno na prsou bylo pokrváceno, jeho tvář bledla a stahovala se bolestí. Oběma rukama svíral sobě místo pod levým ramenem, kde byl zajisté raněn — —

„Probůh, kdo jsi a kdo tě poranil —“ žasnul Soběslav. „Což tu zubr s tebou se setkal?“

„Ne zubr, zlý člověk,“ odtušil tázaný zvolna. Před tím mlčky přeměřil postavy obou cizinců. Pohled mladšího vzbudil v něm důvěru. „Já jsem Nemojovic odtud z nedaleka, a to byl syn cudaře Čtěna —“

„Bili jste se, viď —“ skláněl se k němu Soběslav.

„Nebili — on mne přepadnul, já byl sám, on se sluhou. Myslí, že mne zavraždil. Ale nabyl jsem vědomí. Zlosyn, prokletec!“

A tato poslední slova zasyčela zvukem plným záští a nenávisti.

Bořivoj náhle sebou trhnul. Vzpomnělť na to, co byl slyšel v Nemojově dvorci.

„Tolik krve — a to všechno pro dívčí, ne-li?“ zeptal se úsečně.

„Ano, on má slaviti svatbu s vnučkou Bezdědovou a právo na ni mám já, protože miluje mne a nikoli jeho —“

„Proč jsi to tedy neřekl jejímu dědovi,“ Bořivoj živě se bočil, „proč jsi již dávno před něho nepředstoupil a nepožádal ho o vnučku —“

„On to mohl přece tušiti, že Božu mám rád, když jsem pořád k němu do dvorce zacházel a s dívčinou postával. Ale v tom přišel cudařův syn a byl smělejší. Bezděd byl mu přízniv. Tu jsem si postavil hlavu. Myslil jsem: Ty můžeš, Bezděde, již dobře věděti, že já k vůli vnučce do tvého dvoru zacházím. Ale dáváš přece přednosť Čtěnovici, snad proto, že je cudařův. Prosit tě nebudu, ať je mi sebe hořčeji — a víckrát jsem nezavadil o dvorec Bezdědův —“

„Postavil’s sobě hlavu — vida ho, Lučana —“ natřásal se Bořivoj. „Kdybys toho byl neučinil, mohl’s býti dnes ty Božiným ženichem. A místo švarné nevěsty máš teď kletbu otcovu — slyšeli jsme ji, milý brachu, tvůj tatík nás pohostil a všecko nám vyprávěl —“

V té chvíli Soběslav, jenž nad raněným se klonil a na ránu patrně hlubokou chladivý mech mu přikládal jakožto jediný prostředek, který v těchto okolnostech byl po ruce, pohlédl s výčitkou na svého bratra.

Raněný sebou pohnul a jeho tváře se poněkud zruměnily.

„Odepřel jsi otci poslušenství —“ pokračoval Bořivoj týmž tonem jako dříve, jako by vyčítavému pohledu svého jemnocitnějšího bratra zhola nic neporozuměl. „Dal jsi všemu rodu špatný příklad, nedivím se, že otec tak se rozhorlil, až kletbu vyřkl —“

„Otec chtěl, abych já sám nesl dary svatební do Bezdědova dvorce,“ promluvil raněný živěji a rychleji než prve. „Raději bych smrť podstoupil! Otec si postavil hlavu, že musím, a já zase, že ne — — Nemohl jsem a nechtěl jsem —“

„A proto jsi raději ušel z domu. Tací jste —“ snažil se Bořivoj kárati. V tom se ohlédnul, neboť opodál zapraskaly větve a za okamžik blížilo se sem tré mužů, kteří spatřivše oba bratry u raněného, kvapně sem pokročili.

Nejstarší z nich, jednoruký muž s dlouhou šedivou bradou, spatřiv a poznav mladého zraněnce zuřivě zaklínil.

„Květku, tos ty!“ vykřikl, „kdo tě pobil?“

„Čtěn,“ odtušil Květek, „a zrádně —“

„Aby ho běsi!“ vykřikl starý. „Já si to hned myslil. Potkali jsme ho před chvílí v lese. Když jsem se ptal, odkud ta krev na jeho pasu, povídal zmaten, že mu přeběhl cestu kanec. A takému vražímu plemenu měl bych svěřit svoji vnučku?“

Teprve nyní mírnil staroch svůj hněv a rozhořčení a obrátil pozornosť k oběma cizincům. Neušlo mu, že mladší z nich soucitně ránu Květkovu ošetřoval. Domyslil si, že je tudy cesta vedla náhodou. Z počínání Soběslavova nabyl důvěry.

„To byli sokové. Čtěn a tuto Nemojovic,“ vysvětlil krátce cizincům. „Oběma se zalíbilo ve vnučce mé, Bože. Ale o tomto Nemojovici sem toho nevěděl. Proto jsem zaslíbil Božu Čtěnovi. Teprve dnes s pláčem mi vyznala, že ten sňatek s Čtěnem bude její smrť. A my jsme jej měli již pozejtří slaviti!“

„A proč pak ti to dříve neřekla?“ ptal se Bořivoj. „Mohlo být beze všech zmatků —“

„Stavěla si hlavu. Že prý jsem to mohl vědět, že má ze vší duše ráda Květka, a přece jsem jí vychvaloval Čtěna. Můj Bože, já jsem starý člověk a v takových věcech jsem už pozbyl bystrozraku —“

„Tomuhle nerozumím a nezdá se mi to,“ hovořil Bořivoj, „že by i ženy byly takové. Nikde jinde by dívka takto nevzdorovala a láska by přemohla každý její vzdor —“

„Však Boža jí také neodolala. Ale teprv dnes to vyznala. A tu řku, že ji Čtěnovi nedám děj se co děj, a běžím na poradu k starému Nemojovi. A hle, tu nacházím jeho syna — vidíš, Květku,“ obrátil se jednoruký staroch soucitně k Nemojovici, „teď bude zas všecko dobře a podle vašeho srdce. Ty budeš náležet Bože a ona tobě.“ A vida, že tvář Květkova bledne nejen ztrátou krve, ale i pohnutím nad takovou novinou, dodal starostlivě: „Ale teď musíme napřed život tvůj zachrániti, abys ho mohl užiti. Hahoj,“ vzkřikl na své, „honem větve a z nich nosítka —“

A přikloniv se ku Květkovi, jal se zkoumati znalecky jeho ránu.

„Ej, proklatý Čtěnovici!“ vzkřikl hněvivě. „Chtěl jsi zahubiti, ale bohdá toho nebude. Teď jen honem pod střechu, vodu i balsám! Brachu, všechno bude zase dobře,“ mírnil se, „víš, že tomu rozumím a že se v těchto věcech dobře vyznám. Teď tě jen rychle odneseme —“

„Ano, k vám, do tvého dvorce —“ děl Květek.

„Jak, k nám, ty pošetilý! Tak dlouhá cesta by tě zahubila!“ zvolal Bezděd. „Vždyť do vaší dědiny, pod otcovskou střechu je nedaleko —“

„Ne, ne, tam nikoli —“ bránil rozhodně Květek.

„Tedy raději zahyneš, viď —“

„Ať tedy zahynu —“ prodralo se ze rtů zraněného.

„To je lučanská hlava,“ vmísil se Bořivoj, „víš, brachu, jeho otec jej před některou hodinou vyhnal, protože odepřel mu poslušenství —“

„Nechtěl jsem nést dary na svatbu Čtěnovicovu,“ pozdvihl hlavu Květek a jeho oči horečně se zaleskly.

„Však já tě proto s tatíkem smířím,“ horlil Bezděd. „Teď poslechneš mne! Jsem starší člověk, a ty, mládče, nemáš rozumu. Vidíš, už zrobili nosidla, tedy opatrně!“ houkl na své.

„Ne, nechci domů,“ tvrdošijně zvolal Květek a bylo viděti, že k tomu sebral všecky své síly. „Však by mne ani nepřijal —“

„Eh, mluv si, jak chceš!“ zahartusil Bezděd. „Chopte se ho, ale opatrně a —“ ale nedořekl, pohlížeje překvapen na ženu vladyky Nemoje, která kde se vzala tu se vzala, náhle z houštiny vystoupila.

„Bože můj!“ vzkřikla přiskočivši k zraněnému. „Já to věděla, že se ti něco stane, když jsem zahlídla, kterak v patách za tebou mihnul se na kraji lesa ten cudařův! Viď, že jste se bili! Oh,“ naříkala, když syn kývnul hlavou, „že jsem se nemohla dřív odstraniti! A to kvapím za tebou cestou necestou, abych tě pohnula, bys otce šel usmířit a odprosit —“

„Však se ani nechce dát domů donést, milá matko, a raději by zde zahynul, kdyby po jeho šlo —“ podotýkal Bořivoj. „A tvůj muž věděl o tom, že jdeš za synem?“

„Však když jsem řekla, že tu na blízku jeho nepřítel a když budou tak sami, že by se mohli srazit, prál: ‚Jdi, a najdeš-li ho zdravého, pověz mu ještě jednou moji kletbu, aby jen šel dál — ale kdyby byl raněn a potřeben otcovské střechy, nechať jen přijde —‘“

„Vida, však má zlaté srdce tvůj hněvivý vladyka!“ přerušil ženu živě Bořivoj.

„‚Však až se uzdraví, pošlu ho zase, aby byl bez domova, dokud mne neusmíří —‘“ uváděla vladyková dále řeč svého muže, nedavši se z proudu vytrhovati.

„Ale hlavu tvrdou, lučanskou má přece —“ vskočil jí zase do řeči Bořivoj.

„Vidíš, synku, tvůj otec je lepši než ty!“ zasmál se Bezděd. „Já jej pomohu usmířit — a na svatbě s Božou všecken ten rmut zapijeme dobrou medovinou. Vím, že jsi hodný syn a že bys jej ve všem jiném uposlechl — ale v tom byla láska a to vy mladí jste slepi a hluši. Nu, teď se dáš donést domů, viď —“

Květek posvědčil a jeho tváří šlehl zásvit radosti a naděje.

„Bože můj, jen honem,“ pobízela vladyková. „Ten ztratil krve! Zdali to přečká!“

„Má jí dost! takový mládec!“ zasmál se Bezděd. „Hlavou ti ručím za něho, víš, že bych nadarmo nemluvil —“

A již vyzdvihli Květka na nosítka, ač se zdráhal, že prý půjde, aby ho jen podpírali, že cítí v sobě náhle síly dost — —

Za některou chvíli oba bratři zase osaměli na lesní stezce.

„Vidíš, srdečně se s námi ten jednoruký loučil a nevěděl ani, odkud jsme a kteří,“ mluvil Bořivoj. „Byl bych věru měl chuť jej poslechnouti a v té pozdní hodině zajíti znova do Nemojova dvorce a tam ztráviti noc. Ale nemám přece jen stání, dokud nebudeme ze země. Poslové Svatoplukovi mohli by tu býti již zítra —“

„Myslím, že by ten vladyka nedopustil, aby práva hostinského porušili,“ odpovídal Soběslav. „Toť pravý Lučan a pravý muž — ne jako ti v kraji, kteří k tomu se přidávají, kdož má moc. Jsou ti Lučané neústupni, hrdi a tvrdi jako křemen. Ale ve vnitř zlato se ukrývá. Jak milo a užitečno vejíti pod jejich střechy, naslouchati jejich bolům a radostem — mním to býti svatou povinností těch, kdož vládnou.“

„Pravdu díš. Tvrdé hlavy jsou ty lučanské, ale zlatá srdce při nich. Dosud vezdy lidu jsem se stranil nad potřebu a přízeň i povinnosť svou jen některým jsem přikláněl. Ale až mi Bůh opět k stolci otcovskému pomůže, při sám Bůh, již toho činiti nebudu. Zaměstnáním nejmilejším bude mi jíti ku všem na všecky strany a pod každou střechu, kdež nakloním vlastní sluch jejich tužbám a žádostem, jejich žalům i radostem. Vím již, kde hledati a jak najíti podporu nejpevnější pro stolec knížecí — —“

„Dejž bůh,“ děl Soběslav s povzdechem a domyslil: „Dejž Bůh, aby pak opět okolnosti nebyly silnější tebe a ty nedal se jimi pohnouti ku zapomenutí i tohoto slibu, jako tak mnohých dřívějších předsevzetí, jichž nepřipustily vykonati citlivá mysl dobrá, leč těkavá povaha tvoje — —“

Tak v polovici máje měsíce l. P. 1107 ubíral se do vyhnanství Přemyslovic Bořivoj, kníže České, toho jména Druhý, s mladším bratrem Soběslavem, sehnán byv s knížecího stolce českého Svatoplukem Olomúckým.

  1. Věnec z květů.
  2. Náušnice.
  3. Dědici byli svobodní majetníci dědin, lišíce se od vladyk, že nebyli šlechtici, od kmetů sedláků, že dědiny jejich byly zcela svobodné, rovnajíce se šlechtě, povinni byli nésti břemena zemská podle rozměru svého majetku.
  4. Soudce.