Západ slunce (Shelley)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Západ slunce
Autor: Percy Bysshe Shelley
Původní titulek: The Sunset
Zdroj: SHELLEY, P. B. Výbor lyriky. Praha: J. Otto, 1901. s. 20–22.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70
Vydáno též v Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 195–197.

Žil kdysi jeden, v jehož něžném těle
jak světlo s větrem v jemném oblaku,
jenž taje v modru nebes poledních,
smrt v boji byla s geniem. Ba nikdo
slast jeho plesu nestih’, jakým dech
mu ustal, vzduch jak v žáru poledním,
když s paní lásky své, jež poprv bezdnou
slast sloučeného žití okoušela,
on cestou procházel se u pole,
jež hájem zastíněno na východ
se volně v obzor táhlo k západu…
Tam slunce zhaslo teď, však prouhy zlata
se třásly v popelavých mracích, v trávě
na drnu, v klonících se květinách,
na bílém vousu starých pampelišek
a v stíny soumraku se mísily,
na lesů hnědých spoustu které lehly.
Zved’ na východě měsíc znícený
se z kmenů zčernalých ve stromů houšti,
co nad hlavou vzplál promyk bledých hvězd. —
Zda divné, Isabel, to není, děl,
že nikdy neviděl jsem východ slunce?
Tam projít zítra půjdem se a slunce
ty se mnou uvidíš…

Té noci jun a dívka leželi,
v spánku i v lásce — tu když přišlo ráno,
byl mrtvý, chladný její milenec.
Ať nikdo milost Boha nezří v tom.
A dívka neumřela, nesšílela,
leč mnoho roků žila, — ač si myslím,
že trpělivost, něžnost, smutný úsměv
a vůle pevná neumřít’, však žíti
pro otce kmeta, byly šílenstvím,
když šílenstvím jest jiný být než svět.
Jen vidět ji, jakbys čet’ povídku,
již důmyslný básník stkal, by tvrdá
hnul srdce v bol, jenž matkou moudrosti.
Jí víčka slzy spálily, rty její
a bledé tváře byly jako mrtvé
a ruce tenké, tak že bludnou spletí
žil jemných snadno viděl’s prokmitat
dne třpytné světlo. Tak tvůj vlastní hrob,
v němž ve dne, v noci duch dlí mučený,
je vše, co zbylo, bědné dítě, z tebe!

„Jenž zdědil’s víc, než může dáti zem,
bez vášně klid a ticho bez výčitky, —
mají-li mrtví spánek ne — jen oddech,
a jsou-li v skutku tím, co být se zdají,
bez nářku věcmi, aneb jestli žijí
skanuvše v moře lásky hluboké, —
kéž nápis můj zní stejně jak tvůj: Mír!“

To pouze její vzdech byl jediný!