Válka s mloky/Pan Povondra čte noviny

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pan Povondra čte noviny
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Válka s mloky
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Válka s mloky. Praha : Československý spisovatel, 1981. Spisy, sv. 9.
Licence: PD old 70

Jsou lidé, kteří sbírají známky, a jiní, kteří sbírají prvotisky. Pan Povondra, vrátný v domě G. H. Bondyho, dlouho nenašel smysl svého života; váhal po léta mezi zájmem o pravěké hroby a vášní pro zahraniční politiku; jednoho večera se mu však znenadání zjevilo, co mu až dotud chybělo, aby jeho život byl životem plným. Veliké věci obyčejně přicházejí znenadání.

Toho večera četl pan Povondra noviny, paní Povondrová spravovala Frantíkovy punčochy a Frantík se tvářil, jako by se učil přítokům Dunaje z levého břehu. Bylo příjemné ticho.

“To jsem blázen,” zabručel pan Povondra.

“Co máš,” ptala se paní Povondrová, navlékajíc nit.

“Ale s těmi mloky,” děl otec Povondra. “Tadyhle čtu, že za poslední čtvrtletí se jich prodalo sedmdesát miliónů kusů.”

“To je hodně, že?” řekla paní Povondrová.

“To si myslím. Vždyť je to ohromná cifra, maminko. Považ, sedmdesát miliónů!” Pan Povondra kroutil hlavou. “Na tom se musejí vydělat báječné peníze! – A té práce co se teď pořídí,” dodal po chvilce přemítání. “Tady čtu, jak se všude horempádem stavějí nové země a ostrovy – Já říkám, teď si lidé mohou nastavět pevnin, kolik budou chtít. To je veliká věc, matko. Já ti řeknu, to je větší pokrok než objevení Ameriky.” Pan Povondra se nad tím zamyslil. “Nová epocha dějin, víš? Co dělat, maminko, žijeme ve veliké době.”

Nastalo opět dlouhé domácí ticho. Najednou otec Povondra prudčeji zabafal z dýmky. “A když si pomyslím, že nebýt mne, nebylo by k té věci došlo!”

“Ke které věci?”

“K tomu obchodu s mloky. K tomu Novému Věku. Když se to přesně vezme, byl jsem to vlastně já, kdo to dal dohromady.”

Paní Povondrová vzhlédla od děravé punčochy. “Prosím tě, jak?”

“Že jsem tehdy pustil toho kapitána k panu Bondymu. Kdybych ho byl neohlásil, nebyl by se ten kapitán jakživ setkal s panem Bondym. Nebýt mne, maminko, nebylo by z té věci nic. Dočista nic.”

“Třeba by ten kapitán našel někoho jiného,” namítala paní Povondrová.

Otci Povondrovi pohrdavě zachrčelo v troubeli. “Ty tomu rozumíš! Takovou věc dovede udělat jenom G. H. Bondy. Panečku, ten vidí dál než já nevím kdo. Jiní by v tom viděli leda bláznovství nebo podfuk; ale pan Bondy, kdepak! Ten má nos, holenku!” Pan Povondra se zamyslel. “On ten kapitán, jakpak on se jmenoval, Vantoch, na to ani nevypadal. Takový tlustý strejc to byl. Jiný vrátný by mu řekl, kampak, člověče, pán není doma, a vůbec; ale já ti měl takové jako tušení nebo co. Já ho ohlásím, řekl jsem si; pan Bondy mně třeba vynadá, ale já to vemu na sebe a ohlásím ho. Já vždycky říkám, vrátný musí mít čuch pro lidi. Někdy zazvoní člověk, vypadá jako baron, a zatím je to agent s ledničkami. A podruhé ti přijde takový tlustý tatík, a vida, co v něm je. Člověk se musí vyznat v lidech,” rozjímal otec Povondra. “Z toho vidíš, Frantíku, co může vykonat člověk i v podřízeném postavení. Vem si z toho příklad a snaž se vždycky splnit svou povinnost, jako jsem to dělal já.” Pan Povondra kýval hlavou slavnostně a dojatě. “Já jsem toho kapitána mohl odbyt ve vratech, a byl bych si ušetřil ty schody. Jiný vrátný by se byl nafoukl a přirazil by mu vrata před nosem. A byl by tím zmařil takový báječný pokrok na světě. Pamatuj si, Frantíku, kdyby každý člověk plnil svou povinnost, tak by bylo na světě hej. A poslouchej pořádně, když ti něco povídám.”

“Ano, tatínku,” bručel Frantík nešťastně.

Otec Povondra odkašlal. “Půjč mi ty nůžky, maminko. Já bych si to měl vystřihnout z těch novin, abych měl jednou po sobě nějakou památku.”

Tak tedy došlo k tomu, že pan Povondra začal shromažďovat výstřižky o Mlocích. Jeho sběratelské vášni vděčíme za mnoho materiálu, který by byl jinak upadl v zapomenutí. Vystřihoval a schovával vše, co kde našel tištěno o Mlocích; nebudiž utajeno, že po jistých počátečních rozpacích se naučil ve své oblíbené kavárně plenit noviny, kde byla jaká zmínka o Mlocích, a dosáhl zvláštní, téměř kouzelnické virtuozity v tom, jak dovedl nenápadně vytrhnout z novin příslušný list a ztopit jej do kapsy přímo před očima pana vrchního. Jak známo, všichni sběratelé jsou ochotni krást nebo vraždit, jde-li o to, aby získali nové číslo do své sbírky; ale to nijak nesnižuje jejich mravní charakter.

Nyní měl jeho život smysl, neboť byl životem sběratele. Večer co večer pořádal a pročítal své výstřižky před shovívavýma očima paní Povondrové, která věděla, že každý mužský je zčásti blázen a zčásti malé dítě; ať si raději hraje s těmi výstřižky, než aby chodil do hospody a hrál v karty. Dokonce udělala v prádelníku místo pro jeho krabice, které si sám slepil pro svou sbírku; lze víc žádat od ženy a hospodyně?

Sám G. H. Bondy byl při kterési příležitosti překvapen encyklopedickými vědomostmi pana Povondry ve všem, co se týkalo Mloků. Pan Povondra se trochu stydlivě přiznal k tomu, že sbírá, kde je co tištěno o Salamandrech, a ukázal panu Bondymu své krabice. G. H. Bondy vlídně pochválil jeho sbírku; co platno, jenom velcí páni dovedou být tak blahovolní a jenom mocní lidé mohou obšťastňovat druhé, aniž je to stálo halíř; velcí páni to mají vůbec dobré. Tak například pan Bondy prostě nařídil, aby Povondrovi posílali z kanceláře Mločího syndikátu všechny výstřižky o Mlocích, které nebylo nutno archivovat; i dostával blažený a poněkud zdrcený pan Povondra denně celé balíky dokladů ve všech jazycích světa, z nichž zejména noviny tištěné azbukou, řeckou alfabetou, písmem hebrejským, arabským, čínským, bengálským, tamilským, javanským, birmanským nebo taalik ho plnily zbožnou úctou. “Když si pomyslím,” říkával nad nimi, “že by tohle všechno beze mne nebylo!”

Jak jsme už řekli, sbírka pana Povondry uchovala mnoho dějinného materiálu o celé té historii s Mloky; tím není ovšem řečeno, že by mohla uspokojit vědeckého dějepisce. Předně pan Povondra, jemuž se nedostalo odborného vzdělání v pomocných vědách historických a v archiválních metodách, nepřipojil k svým výstřižkům ani udání pramene, ani příslušný letopočet, takže většinou nevíme, kdy a kde ten který dokument vyšel. Za druhé při nadbytku materiálu, který se mu kupil pod rukama, schovával pan Povondra hlavně dlouhé články, jež považoval za důležitější, kdežto stručné zprávy a depeše jednoduše odhazoval do uhláku; následkem toho se nám uchovalo o celém tom období neobyčejně málo zpráv a faktů. Za třetí do věci zasáhla vydatně ruka paní Povondrové; když se krabice pana Povondry povážlivě plnily, vytahovala tiše a potají část výstřižků a spálila je, což se opakovalo několikrát ročně. Ušetřila jenom těch, kterých tolik nepřibývalo, jako byly výstřižky tištěné písmem malabarským, tibetským nebo koptickým; ty zůstaly uloženy téměř kompletně, ale pro jisté mezery v našem vzdělání nám nejsou mnoho platny. Materiál, který máme po ruce k dějinám Mloků, je tedy podstatně kusý, asi jako pozemkové knihy z osmého století po Kristu nebo jako sebrané spisy básnířky Sapfó; jenom nahodile se nám dochovala dokumentace o tom nebo onom úseku toho velikého světového dění, které se přes všechny mezery pokusíme shrnout pod názvem Po stupních civilizace.