Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Bratří

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Ptáčník cařem	Bratří	Stvoření člověka (srbská)

Údaje o textu
Titulek:	Bratří
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 84–90.
Licence:	PD old 70

Byl jeden člověk, měl ženu, neměl synů; měl čubu, neměl štěnat; měl kobylu, neměl hříbat. „Co já doma?“ řekl si, „nuž, půjdu z domu, půjdu po světě hledat štěstí, když ho nemám doma.“ Jak si usmyslil, tak i učinil, i odešel sám po bílém světu, jako včela po všelikém květu. Jednoho dne, když bylo kolem oběda, došel k nějaké studánce, sundal mošnu, vyndal zásobu potravy a počal obědvati. V tom okamžení octl se před ním pocestný, usedl na kraj studánky odpočinout. Vybídl jej, aby si přisedl, společně pojíst. Když se vyptali na zdraví a se posilnili, tu otázal se onoho poutníka, proč chodí po světě? On mu pravil: „Nemám doma štěstí, proto jdu z domu: žena mi nerodí, čuba mi neplodí, a od kobyly hříbat nemám! jdu po bílém světu, jako včela po všelikém květu.“ Když se dobře naobědvali, vstali dále jít. Tu ten, co později přišel, poděkoval za oběd i za laskavost, daroval mu jablko a pravil: „Tu máš jablko,“ — jestli se nemýlím, byla to „bedřice“ — „a hned se vrať domů; jablko oloupej, slupky dej čubě i kobyle, jablko rozpůli, půl podej ženě sníst, a půl sněz sám: co dosud bylo neplodné, to vše bude plodné; ta dvě jádra, co budou v jablku, zasaď u domu.“ Ten člověk poděkoval za jablko i rozešli se; pocestný šel dál a on nazpět k svému domu; oloupal jablko a učinil vše, jak jej naučil. — Když se sešel čas s časem, žena porodila dva syny, čuba dva chrty a kobyla měla dva arabské koně. Za domem vyrostly dvě jabloně. Když oba bratří dorostli, vyrostli i hřebci i chrti narostli k lovu. Za krátký čas jim umřel otec i máti, a oni, ostavše nyní sami jako uťatý strom v lese, smluvili se, že půjdou z domu, do světa, hledat štěstí. Tak i udělali: každý z nich vzal s sebou jednoho hřebce a chrta, podťali jabloně a udělali z nich pro sebe kopí, a pak odešli do šírého světa.

Nemohu v pravdě říci, kolik dnů společně putovali; to vím, že se na prvním rozcestí rozešli. Tam spatřili napsáno: „Půjdeš-li horní cestou, neuvidíš světa po pět let; půjdeš-li dolní cestou, neuvidíš světa po tři léta.“ Tu se rozešli; jeden odešel horní cestou, a druhý dolní. Ten, který odešel dolní cestou, po tříletém putování po druhém světě došel k jednomu jezera, kde na jednom kůlu bylo napsáno: „Vejdeš-li, budeš litovati! Nevejdeš-li, budeš litovati!“ „Když tak,“ pomyslí si, „co Bůh dá!“ Vstoupil do vody a přeplaval jezero. I ejhle div! On, jeho kůň i chrt, všichni tři byli pozlacení. Potom brzy přišel do jednoho velikého a rozlehlého města. Dojde na náměstí a ptá se, kde je hospoda, kde se přenocuje? Povídali mu: tam nahoře, ta veliká tvrz, to je hospoda. Před tou tvrzí slezl s koně: sluhové vyšli a uvítali a uvedli jej do dvora před pána. Ale to nebyl hospodský, ale sám král toho města. Král jej krásně uvítal a pohostil. Na druhý den počal se chystati, že se vydá na cestu. Králova dcera, jedináček, již den před tím, když jej spatřila, jak šel po jejich dvoře, dobře si jej prohlédnouc, shlédla se v něm; domnívala se, že ten zlatý poutník k vůli ní přišel, proto celou noc nemohla spát.

Srdce jí silně bilo, — štěstí, že letní noc byla krátká, kdyby to zimní byla bývala, nebyla by se dočkala rozednění; stále se jí zdálo a v mozku točilo, že ji král volá, aby vzala prsten a jablko; ubohá, běžela ke dveřím, ale ty jsou zavřeny a nikoho není. Ačkoliv byla krátká noc, jí se zdálo, že se tři nastavily, jedna k druhé. — Když z rána spatřila, že se poutník chystá, běžela k otci, prosila jej, aby nepouštěl onoho poutníka ze dvora, ale aby jej zadržel, ji za něho vdal. Král byl dobrý, snadno se dal přemluvit; dcera, o co prosila, to vyprosila; poutníka zdržel, dceru mu nabídl. Poutník se mnoho nezdráhal, políbil králi ruku, dívce dal prsten, ona jemu šátek, a tak se zasnoubili; zdá se mi, ohlášek nevyčkali? Brzy svatbu slavili, svatební hostinu i veselku na dlouho protáhli, ale vše minulo klidně.

Jednoho jitra potom ženich díval se nějak zasmušilý hradním oknem ven. Ptala se ho mladá žena, co mu je? Pravil jí, že se mu zastesklo po lovu; a ona mu pravila, aby vzal tři sluhy a šel, dokud je ještě rosa na trávě. Ženich nechtěl však žádného sluhu, ale vzav svého zlatého oře a veda zlatého chrta, pustil se polem na lov. Chrt brzy nalezl stopu a stopuje jelena zlatorohého; jelen obrátil se a běžel k jedné tvrzi a chrt za ním, za chrtem lovec. Jelena dostihl mezi dvorskými vraty, chtěl mu utnouti hlavu. Zamáchnul šavlí, ale z okna vykřikne dívka: „Nesekej mi jelena, ale pojď nahoru, zahrajeme si o sázku — zahrajeme dámu — vyhraješ-li, odvedeš jelena; vyhraju-li já, dáš mi chrta.“ Byl k tomu hotov jako baba k hádce; šel do hradu na balkon, vsadil se o chrta za jelena a počali hráti dámu. Lovec už byl na tom, že ji obehrá; tu dívky zazpívaly: „Dáma, dáma, kéž je moje dáma!“

On se ohledl, dívka dámu přesunula a obehrála jej, i vzala mu chrta. Opět podruhé hráli; ona vsadila chrta, on koně, oklamala jej i podruhé. Potřetí zahráli: ona vsadila koně, on sama sebe. Když bylo ku konci, jak již měl vyhráti, dívky jako poprvé, podruhé, tak i tenkrát zazpívaly, on se ohledne, dívka jej oklame i obehraje, vezme provaz, sváže jej i uvrhne do vězení.

Ten bratr, co šel horní cestou, došel také k jezeru, přibrodil je, i sám zlatý, zlatý kůň i chrt; i odešel na nocleh do královského hradu. Vyšli sluhové a očekávali jej; každý se ho ptal, jest-li se unavil, co ulovil, nakonec přivinula se k němu králova dcera, vroucně jej objímá a líbá. Nemohl se nadiviti, jak jej každý poznává. Konečně se dovtípil, že jeho bratr, který je mu podoben, tu musil býti a oženiti se. Králova dceř též nemohla se nadiviti a velice ji bolelo, že se ženichovi tak brzy zmrzela; čím více se k němu tiskla, tím více ji od sebe odháněl. Jak bylo ráno, chystal se, že půjde bratra hledati. Král, jeho dcera i všichni dvořané jej prosili, aby si odpočinul: „Hle,“ pravili mu, „sotva jsi včera přišel z lovu, opět tak brzy chceš jíti?“ Vše bylo marno, ani třicet sluhů, které mu dávali, nechtěl vzít, ale sám odešel přes pole. Když byl venku, chrt zdvihl jelena, a on na koni za nimi, i dohnal jej do jedné tvrze; zdvihl šavli, aby sekl jelena, tu dívčina vykřikla oknem: „Nezabíjej mi jelena, ale pojď nahoru, zahrajeme si dámu; pak kdo vyhrá, vezme sázku, buď ty chrta mého, neb já tvého!“ Když vešel do přízemí, byl tam chrt i kůň; chrti i koně se navzájem poznali, a on se dovtípil, že tam jeho bratr upadl do vězení. Počali hráti dámu, a když dívka spatřila, že ji chce obehráti, za zády dívčinými zazpívají:

„Dáma, dáma, kéž je moje dáma!“

On si nevšímal, jen na dámu hleděl; tu dívčina jak ženský čert počne očima kroutiti i na mládence mrkati. On ji však udeřil a řekl „hraj“ a tak ji obehrál. Podruhé ona vsadila koně a on koně; nemohla jej přelstíti, vzal jí i chrta i koně. Potřetí a posledníkrát hráli dámu: ona dala v sázku sebe a on sebe; ale uhodiv ji po obličeji za její koulení a mrkání očima, i potřetí vyhrál. Vzal ji s sebou, bratra vyvedl z vězení, a jeli do města.

Tu onen bratr, který byl uvězněn, pomyslil si: „Včera byl u mé ženy, i kdož ví, zda ona jej nemá raději, nežli mne?“ Tasil šavli, aby jej zabil, ale dívka mu zabránila. Utekl před bratrem do dvora a jak vstoupil na schody pověsila se mu žena na krk a počala jej lichotivě kárati, jak ji v noci od sebe odháněl, chladně s ní zacházel. Tu litoval, že o svém bratrovi, který jej ještě k tomu z vězení osvobodil, tak pošetile smýšlel a zabít jej chtěl; ale jeho bratr byl hlava bystrá a srdce milostivé: odpustil mu, políbili se a smířili se; jemu zůstala jeho žena a s ní království, a bratru dívka s dámou a s ní její království. Tak se srovnali lépe, než se kdy mohli nadáti.