Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Boty z kůže buvolí

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
Čtyři bratři	Boty z kůže buvolí	Ranec, klobouk a roh

Údaje o textu
Titulek:	Boty z kůže buvolí
Autor:	neuveden
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 19–22. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

Deutsch

Starý vojín byl propuštěn a poněvadž ničemu se nenaučil, chodil světem žebraje. Přes rameno visel mu starý, vetchý plášť a pár jízdeckých bot z kůže buvolí. Jednoho dne přišel do lesa, v němž zabloudil. Pojednou uzřel muže na voze sedícího, který měl na sobě oděv myslivecký. Voják podal mu ruku a posadil se vedle něho do trávy.

„Máš pěkně vyleštěné boty.“ pravil myslivci, „kdybys musil choditi světem, jako já, nevydržely by ti dlouho. Viz moje, které jsou z kůže buvolí a dlouho již trvají i mohu jíti v nich třeba do vody.“

Po chvíli vstal vojín a pravil: „Nelze mi tu déle zůstati, hlad pudí mne dále. Kudy mám jíti, bych se dostal z toho lesa?“

„Nevím sám,“ odvětil myslivec, „zabloudil jsem v lese.“

„Máme stejný osud,“ řekl vojín, „a bude tedy nejlépe, půjdeme-li spolu.“

Myslivec se usmál, i šli spolu až do noci.

„Nedostaneme se z toho lesa,“ řekl myslivec, „ale tamo v dálce leskne se světlo, tam bude něco k jídlu.“

Šli tedy za tím světlem, přišli k domku a zaklepali na dvéře. Stařena jim otevřela. „Rádi bychom dostali nocleh,“ pravil vojín, „a něco k jídlu; máme náramný hlad.“

„Tuto není nic pro vás,“ řekla stařena, „toť peleš loupežnická, a bude nejlépe, když odejdete, nebo kdyby přišli a zastihli vás tu, bude zle.“

„Snad nebude tak zle,“ pravil vojín, „dva dni jsem již nic nejedl, a jest mi to jedno, zahynu-li zde, nebo hladem v lese. Vejdu do vnitř.“

Myslivec nechtěl jíti s ním, ale voják vzal jej za ruku a táhl jej dále řka:

„Pojď jen, bratříčku, snad nebude tak zle, kdyby šlo třebas o život.“

Stařena měla s nimi útrpnosť a pravila: „Zbude-li něco, dám vám to, až usnou; vlezte si za kamna.“

Sotva byli ve svém úkrytu, přihnalo se dvanáct loupežníků, posadili se hned ke stolu a chtěli jíst. Stařena přinesla pečeni, která lupičům dobře chutnala.

Když vojín ucítil jídlo, pravil myslivci: „Nevydržím to déle, sednu si též ke stolu.“

„Připravíš nás o život,“ pravil myslivec, drže jej za ruku.

Voják počal kašlati. Loupežníci vyskočili, uslyševše to, a nalezli oba cizince za kamny.

„Co tu chcete?“ zvolali, „jste snad vyzvědači? Nu počkejte, my vás naučíme lítati na suché větvi.“

„Jen pomalu,“ pravil vojín, „mám hlad; dejte mi dříve jísti a pak dělejte se mnou co vám libo.“

Náčelník lupičů na to řekl: „Vidím, že se nebojíš; nu, tedy se najez, ale potom musíš zemříti.“

„Příteli, pojď také jíst,“ volal vojín na myslivce, „máš asi hlad jako já a lepší pečeni sotva budeš míti doma.“

Loupežníci s podivením pozorovali vojína, jenž pravil: „Jídlo bylo dobré, ale nyní dejte mi také nápoje.“

Vůdce zavolal stařenu a poručil jí: „Přines ze sklepa láhev toho nejlepšího.“

Stařena poslechla i přinesla víno.

Vojín vytáhl zátku, až to bouchlo, a šel s láhví k myslivci, řka: „Dej pozor, příteli, uzříš podivné věci; připiju na zdraví celé té rotě.“

Potom láhví točil nad hlavami loupežníků volaje: „Na zdraví všech vás, ale otevřte ústa a pravou ruku zdvihněte,“ i napil se řádně. Sotva se to stalo, seděli loupežníci bez hnutí, jakoby byli z kamene; ústa měli otevřená a pravé ruce vzhůru.

Myslivec pravil: „Vidím, že umíš rozličné kousky, ale nyní pojďme.“

„Oho, příteli, toť by bylo příliš brzo. porazili jsme nepřítele a nyní musíme uloviti nějakou kořisť. Ti sedí pevně, otvírajíce huby podivením a nesmějí se hnouti, pokud jim toho nedovolím. Pojď a jez.“

Stařena musila přinésti ještě jednu láhev a vojín nevstal dříve, pokud se nenajedl na tři dni. Když nastal den, pravil: „Jest čas, bychom šli dále, stařena musí nám ukázati nejkratší cestu do města.“

Když tam přišli, odebral se vojín ke svým druhům a pravil: „Nalezl jsem v lese hnízdo loupežníků: pojďte, vybereme je.“ Myslivci pak pravil: „Musíš jíti s námi, bys viděl, jak je lapneme.“ Postavil vojáky kolem loupežníků, vzal láhev, napil se a zatočil jí nad nimi řka: „Na vaše zdraví.“ V tu chvíli počali se hýbati, ale vojáci jich chopili a svázali. Potom je naložili na vůz, a starý vojín pravil: „Vezte je jen přímo do šatlavy.“ Myslivec pak dal jednomu z vojáků zvláštní nařízení.

„Přepadli jsme nepřítele a zajali,“ pravil voják myslivci, „nyní pohodlně půjdeme v zadu.“

Když se blížili k městu, spatřil voják, že lidé houfně vybíhají z města ven, jásají a mávají zelenými letorosty. Také tělesná stráž králova táhla z města.

„Co to znamená?“ tázal se voják myslivce.

„Což pak nevíš,“ odvece ten, že král byl dlouhý čas vzdálen, dnes pak se vrací, a proto jdou mu všichni vstříc.“

„A kdeže jest král?“ tázal se vojín.

„Tuto,“ odpověděl myslivec, „já jsem král a dal jsem ohlásiti, že přibudu.“

Při tom rozepjal myslivecký kabát, a pod ním bylo viděti nádherný šat královský.

Vojín se ulekl a padl na kolena, prose za odpuštění, že se tak směle choval a s králem zacházel jako se sobě rovným.

Ale král mu podal ruku a pravil: „Jsi šťastný vojín a řádný člověk, jenž mi zachoval život. Ode dneška nebudeš již tříti nouze; já se o tebe postarám. Až někdy budeš míti chuť na kus tak dobré pečeně jako v té loupežnické peleši, přijď si pro ni jen do královské kuchyně. Avšak, když budeš chtět připíjeti někomu na zdraví, musíš si k tomu nejprve vyžádati mého svolení.“