Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./O sedmi havranech

From Wikizdroje
Jump to navigation Jump to search
Údaje o textu
Titulek: O sedmi havranech
Autor: neuveden
Zdroj: Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 1–4.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD anon 70
Překlad: Pavel J. Šulc
Licence překlad: PD old 70

Ve světě přihodí se mnohé věci podivné; i stalo se jednou, že chudá žena porodila sedm hošíků, jižto zůstali na živě a prospívali značně. Po několika letech přibyla k nim sestřička. Otec jejich, muž chudý, pracoval velmi pilně a proto jej lidé rádi měli za dělníka, tak že mohl četnou svou rodinu nejen poctivě živiti, nýbrž i nějaký groš uložiti, poněvadž jeho žena výborně uměla hospodařiti.

Řádný tento muž zemřel v nejlepším věku, a vdova jeho záhy ocítila se v nouzi a bídě, poněvadž nebyla s to, aby tolik vydělala, kolik potřebovala k výživě a ošacení osmi dítek svých. Hoši dorůstali a potřebovali vždy víc a více; mimo to stávali se čím dále tím rozpustilejšími. Proto také trápila se velice ubohá matka jejich, jež chtěla vychovati své dítky v poctivosti a bohabojnosti. Ale přísnosť ani dobrota tu nepomáhaly; hoši zůstali zatvrzelými, pročež jednou zvolala matka, když jí došla trpělivosť:

„Ó, vy nezdárné děti, kéž byste byly havrany, byste odletěly a já vás již neuzřela.“

Hned po té proměnili se hoši v havrany, vyletěli oknem a zmizeli.

Potom žila matka s dcerou svou společně a vydělaly si více nežli spotřebovaly. Dcera pak dospívala v sličné a mravné děvče.

Po delším čase počalo se matce i dceři po bratrech stýskati, i hovořívaly často o nich a plačíce toužily, by se bratří vrátili a byli hodnými; žili by pak vespolek spokojeně a vesele.

Poněvadž dcera vždy větší touhu po bratřích pociťovala, pravila jednou matce:

„Dovol mi vyhledati svých bratří, bych je přivedla nazpět, aby stali se podporou a radostí tvého stáří.“

Matka jí na to odpověděla:

„Milá, dobrá dcero, nemohu a nechci ti brániti v provedení toho úmyslu; jdi, kam chceš, a Bůh tě doprovázej.“

I dala jí malý zlatý prsten, který byla v tu dobu nosila, když bratři byli proměněni v havrany.

Dívka vydala se hned na cestu a putovala vždy dále, aniž by nalezla stopy po bratřích, až jednou přišla k vysoké hoře, na které stál malý domek. Usadila se pod tou horou, a pohlížela odpočívajíc, vzhůru na onen domek, jenž zdál se jí býti spíše hnízdem ptačím nežli lidským obydlím. I připadlo jí, zdali tam nebydlí její bratři; když pak viděla, jak z toho domku sedm havranů vyletělo, potvrzeno tím její tušení tou měrou, že rychle jala se lézti nahoru. Ale to bylo nesnadno, poněvadž byly stráně příkré a kluzké, a ona pokaždé sklouzla a dolů se svezla, jakmile byla s velkým namáháním trochu výše vylezla. Rmoutila se proto velice, nevědouc, kterak se asi dostane na horu. I spatřila husu a pomyslila si: Kéž bych měla tvoje křídla, pak bych snadno byla na hoře.

Potom jí připadlo, nemůže-li si křídla ta opatřiti, čímž by jí bylo pomoženo. Chytla tedy husu, uřízla jí křídla i nohy a přišila si je k tělu. Když pak učinila zkoušku, dařilo se jí létání výborně, a když ji to unavilo, capala dále na husích nohou a neklouzala. Tak se dostala šťastně na horu k domečku a vešla do něho. Spatřila v něm sedm malých stolků, sedm židliček, sedm malých postelí a jizba měla také sedm oken. V troubě bylo sedm misek, na nichž byli pečení ptáci a vařená ptačí vajíčka. Dívka byla unavena po cestě a hladova, pročež požila s každé misky něco, posadila se chvilku na každou židličku a též ulehla na chvilku do každé postýlky, až v poslední usnula i zůstala v ní, až se bratři vrátili. Tito vletěli do jizby sedmi okny, vzali své misky a poznali, že z nich byl někdo trošek ujedl. Potom chtěli ulehnouti a pozorovali, že lože jich jsou pocuchána. Jeden pak z nich vykřikl: „Ó, jaká to dívka leží v mé posteli!“

Ostatní přikvapili a pohlíželi s udivením na spící dívku. I pravili jeden po druhém: „Kéž by to byla naše sestřička!“ a pak zvolali zase jeden po druhém: „Ano, to je naše sestřička; měla právě takové vlasy a na největším prstu měla takový prstýnek, jaký má nyní na nejmenším.“ Jásajíce líbali sestřičku, jež spala tak pevně, že se neprobudila.

Když pak konečně procitla, uzřela sedm bratrů sedících kolem jejího lože. I pravila: „Pozdrav vás Bůh, bratři. Díky jemu, že jsem vás nalezla. Vykonala jsem dalekou cestu, bych vás přivedla domů, chcete-li se polepšiti a pilně pracovati a chcete-li býti radostí a útěchou naší matce v jejím stáří.“

Bratři hořce plakali a pravili pak: „Ano, budeme hodni a svou matku nebudeme již nikdy zlobiti. Posud jsme žili bídně a nežli jsme si tento domeček zbudovali, hynuli jsme hladem a bídou. Mimo to nás trápila lítosť, neboť musili jsme požívati mrtvoly zlosynů, což nám stále připomínalo, jaký bídný konec mívá hříšník.“

Sestra plakala radostí, slyšíc bratry takto hovořit, i zvolala: „Tedy jest všecko v pořádku; matka vám odpustí a promění vás opět v lidi.“

Když měli domů se odebrati, vzali malou skříňku a pravili: „Milá sestro, vezmi s sebou ty zlaté prsteny a drahé kameny, které jsme nasbírali a které nám budou doma prospěšny. Jakožto havrani snášeli jsme je sem proto, že se krásně leskly.“

Sestra vyhověla tomu přání a hned se vydali na cestu. Oni ji pak jeden po druhém nesli, až přiletěli k obydlí své matky. Vletěli tam oknem a prosili matku za odpuštění, slibujíce, že budou vždy hodnými. Sestra se také za ně přimlouvala a matka jim ochotně odpustila. Stali se pak sličnými mladíky, všickni, jeden jako druhý, a děkujíce matce i sestře celovali je vroucně.

Brzy potom se oženili, pojavše za manželky mravné dívky a vystavěli si veliký a krásný dům, neboť utržili za svoje klenoty mnoho peněz. V tomto domě bydlili všickni, a také sestra, která se vdala za řádného muže, musila s nimi bydliti. Tím způsobem dočkala se matka ještě veliké radosti na svých dítkách, jež o ni pečovaly až do její smrti, ctíce ji a opatrujíce jak jen jim bylo možno.