Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Muž bez srdce

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
Dvě Marie	Muž bez srdce	Dvanáct bratrů

Údaje o textu
Titulek:	Muž bez srdce
Autor:	neuveden
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 42–46. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

Jednoho času žilo pospolu sedm bratrů. Byli sirotci a neměli nikoho, i musili všecky práce konati sami, pročež uradili se, že se ožení. Poněvadž v městě, kde bydlili, nebylo nevěst pro ně, pravili starší, že půjdou do cizí krajiny hledati nevěst, by nejmladší zatím zůstal doma, že mu přivedou krásnou nevěstu. Ten byl spokojen a šest ostatních bratrů vydalo se do světa. Na cestě té přišli v lese k malému, osamělému domku, před nímž stál muž prastarý, jenž oslovil bratry takto: „Aj, vy čilí mladíci, kam tak pospícháte?“

„Hledáme nevěst a též jednu pro nejmladšího bratra doma,“ odvětili oni.

„Ó, milí hoši, žiju tady opuštěn, přiveďte mi také nevěstu nějakou, ale mladou a hezkou.“

Bratři odcházejíce myslili sobě: „Proč pak chce takový prastarý muž mladou nevěstu?“

Když přišli do města, nalezli tam sedm sester mladých a hezkých, že si lepších ani přáti nemohli, i vzali je s sebou — tu nejmladší pro bratra. Šli opět lesem okolo domku, před nímž stál stařec, jenž na ně čekal i pravil: „Aj, to jste hodní lidé, že jste mi přivedli s sebou tak mladou a hezkou nevěstu.“

„Není pro tebe,“ odpověděli bratři, „ta jest pro našeho bratra, jemuž jsme ji slíbili.“

„Tak,“ pravil stařec, „aby vás něco — já vám také slíbím —“

I chopil bílou hůlku, zabručel několik slov čarodějných, dotkl se bratrův i sester, až na tu nejmladší — a hle, všickni proměnili se v šedé kameny.

Nejmladší sestru pak uvedl dědek do své chýže, kdež musila starati se o domácnosť a pořádek. Činila to ráda, avšak měla strach, že by stařec mohl zemříti, tak že by pak zůstala tu v lese samotna. I řekla mu to jednou, načež on jí řekl: „Toho se neboj, že bych já zemřel. Nemám srdce! Kdybych pak zemřel, nalezneš nade dveřmi mou kouzelnou hůlku, a když tou se dotkneš šedých kamenů, oživnou sestry tvé i jich ženichové, a budeš míti společnosť dosti velikou.

„Kde pak je srdce tvoje, když je nemáš v prsou?“ tázala se mladá nevěsta.

„Což musíš vše věděti?“ tázal se stařec, „nuže, věz, že vězí v pokrývce.“

Když pak stařec nebyl doma, počala nevěsta vyšívati na pokrývce krásné květiny, by potěšilo se jeho srdce, a když to spatřil stařec, usmál se a řekl: „Ty dobré dítě, byl to pouhý žert; moje srdce vězí —“ „Nu, kde vězí?“ — „Ve dvéřích.“

Když pak druhého dne stařec odešel, ozdobila ona dvéře, navěsivši na ně květin a věnců.

Stařec přišed domů, tázal se, co to znamená. I řekla mu: „Chtěla jsem obveseliti srdce tvoje.“ Dědek usmál se a pravil: „Dobré dítě, srdce moje vězí jinde —“

Dívka se zarmoutila řkouc: „Ach, otče, ty máš přec srdce a můžeš umříti a já pak budu samotna.“

Stařec jí pravil zase, co byl jednou již řekl, a když neustala doléhati naň otázkami, kde že má srdce své, počal vyprávěti takto: „Daleko odtud v pustině jest veliký, prastarý chrám, opatřený dobře železnými dveřmi a hlubokým příkopem obehnaný. Přes ten není mostu. V chrámě tom létá pták, jenž nežere a nepije a neumře, a nikdo není s to, aby jej chytil, a pokud bude žíti on, budu žíti také já, neboť v ptáku tom je moje srdce.“

Dívka zarmoutila se, že nelze jí ničím srdce starcovo obveseliti i nudila se. když on byl celý den pryč.

Jednou přišel pocestný k chýži, jenž ji pozdravil a přistoupil k ní. Ona pak se ho tázala, odkud přichází a kam jde.

Pocestný jí vypravoval, že měl šest bratrů, jižto odešli hledati nevěst slíbivše mu také jednu, avšak že se nevrátili již a že jde jich hledati.

„Ach, milý příteli.“ zvolala dívka, „netřeba ti jíti dále. Posaď se. pojez a napij se, a pak mne poslyš.“ I počala mu vypravovati, jak bratři jeho přišli do města a jak chtěli její sestry i ji domů odvésti, ale že stařec ji podržel u sebe, proměniv ostatní v šedé kameny — také mu pověděla, že stařec nemá srdce, jež jest daleko v chrámě v ptáku nesmrtelném. I pravil jinoch: „Půjdu hledati ptáka toho, snad pomůže mi Bůh, bych jej lapil.“

Ona schválila jeho úmysl a schovala jej, poněvadž nastával večer, a když ráno stařec odešel, dala mu na cestu jídla i nápoje v hojnosti a přála mu mnoho štěstí.

Když jinoch ušel hodný kus cesty, měl hlad i posadil se, rozevřel tlumok, vyňal pokrmy a nápoje, i volal, vesele: „He, kdo chce snídati se mnou, pojď sem.“

Tu se ozvalo za ním hlasité „mú“, a když se ohledl, uzřel velikého, červeného vola, jenž pravil: „Zval jsi hosty; chci býti hostem tvým.“

„Buď mi vítán a jez, pokud mám co já sám.“ Vůl ulehl do trávy a pochutnával si statně, olizuje při tom hubu svou, a když se nasytil, pravil: „Díky tobě, a kdybys v čas nouze nebo nebezpečí potřeboval pomoci, zavolej jen mne.“

To řka vzchopil se a zmizel.

Jinoch sebral zbytky pokrmův a kráčel statně dále, až se mu zdálo, že jest poledne. Usedl, vyňal pokrmy a nápoje, i zvolal: „Hle, tu oběd, kdo chce pojísti se mnou.“

I zarachotilo to v křoví a přiběhlo divoké prase, jež přihlásilo se k obědu.

„Jez a pij, pokud tu něco je,“ pravil pocestný, i jedli a pili spolu. Potom pravilo prase: „Díky, a kdybys mne potřeboval, jen mne zavolej,“ i zmizelo.

Pocestný ubíral se dále, až večer pocítil opět hlad, i vyňal zase pokrmy a nápoje a zval hosta jakéhokoli.

V tom zašumělo to v povětří, a veliký noh objevil se řka:

„Někdo zval tu k večeři; zdali zbude něco pro mne?“

„Posaď se jen, a pochutnej si na tom, co jest!“ řekl mladík a pták usedl, nasytil se a řka: „Kdybys mne potřeboval, zavolej mne,“ zmizel.

I myslil si pocestný: „Má na spěch, mohl mi ukázati cestu k onomu chrámu, jižto já sám s těží naleznu“ — i sebral své věci, chtěje se bráti dále. Ušel malý jen kousek cesty, když uzřel před sebou chrám, k němuž záhy dorazil. U příkopu si ulehl, a hnedle usnul, jsa velmi po cestě unaven. Ráno chtěl přes příkop i myslil si, kdyby tu byl červený vůl a měl hodnou žízeň, mohl by vypíti vodu v tom příkopu, a já bych se dostal na druhou stranu. A hle, v tom objevil se tu vůl a jal se píti vodu. Pocestný pak přešel ke chrámu, jenž měl silné zdi a železné věže, i pomyslil si: „Tu by snad pomohlo divoké prase.“ I hle, tu přiběhlo prase a počalo rýti, až vyrylo jeden kámen, a pak zase jiný, a tak rylo, až byla do zdi díra, kterou mladík mohl do kostela vniknouti.

I spatřil tu ptáka, létajícího sem tam, ale nemohl jej lapiti. I pravil: „Kdyby tu byl pták noh, ten by tě zajisté chytil.“

Ihned přiletěl pták noh, chytil onoho ptáka, v němž bylo srdce starcovo, i dal jej mladíkovi, načež zase odletěl.

Jinoch spěchal potom k nevěstě své i vypravoval jí vše. Ona pak mu dala jídla i pití v hojnosti a poručila mu, by vlezl pod postel s ptákem, by jej stařec neuzřel. Ten přibyl záhy domů, i počal naříkati, že je mu zle, poněvadž pták s jeho srdcem byl lapen.

Jinoch to slyšel pod postelí a vzpomněl si. že stařec okouzlil bratry jeho a nevěsty jejich, také jeho nevěstu že chtěl sobě nechati, i počal škrtit ptáka.

V tom jal se bědovati stařec. „Ach, bolí mne to velice — smrť mne štípe — dítě — umírám.“ Klesl na zem omdlelý a nežli se mladík nadál, byl pták uškrcen a stařec mrtev.

Mladík potom vylezl z úkrytu svého.

Nevěsta jeho vzala bílou hůlku, jak jí stařec poručil, dotkla se jí kamenů šedých, a ty proměnily se v šest bratrův a sester. Všickni měli radost velikou, i nastalo vroucí objímání, načež chystali se k odchodu domů. Stařec byl a zůstal mrtvým. Oni pak odešli domů a slavili hlučnou veselku i žili dlouho blaženě pospolu.