Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Mlynářova dcera

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mlynářova dcera
Autor: neuveden
Zdroj: Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 61–66.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD anon 70
Překlad: Pavel J. Šulc
Licence překlad: PD old 70

Mlynář jeden schudl tak, že mu nezbylo nic jiného nežli mlýn a za tím jabloň. Jda jednou sbírat dříví do lesa, spatřil cizího starce, jenž oslovil ho takto: „K čemu se tuto plahočíš; slib mi, co stojí za tvým mlýnem a učiním tě bohatým.“

Mlynář svolil maje na mysli jabloň; cizinec pak řekl, že za tři roky si pro to přijde. Když se mlynář vrátil domů, běžela mu žena vstříc a vypravovala, že všecky bedny a truhly jsou plny, aniž by věděla, odkud se to vzalo.

„To učinil cizinec,“ řekl mlynář, „jejž jsem potkal v lese a jemuž jsem za to slíbil, co stojí za mlýnem; starou jabloň přece můžeme za to dáti.“

„Ach, milý muži,“ zvolala žena uleknuta, „to byl sám ďábel a nemínil starou jabloň, nýbrž dceru naši, která stála za mlýnem a metla.“

Dcera tato byla sličné a nábožné děvče.

Když pak nastal den ustanovený, umyla se čistě a pak udělala křídou kolem sebe kruh. Ďábel objevil se vskutku, ale nesměl přistoupiti k ní. Zlostně pravil mlynáři: „Odejmi jí vodu, by se nemohla mýti, sice nemám k ní moci. Mlynář bál se a poslechl.

Druhého dne přišel ďábel zase, ona plakala velmi a slzami umyla ruce své, jež byly čisty. Ďábel k ní opět nemohl a zvolal zuřivě: „Usekni jí ruce, jinak nemám k ní moci.“ Mlynář pravil uleknut: „Jak bych mohl vlastnímu dítěti useknouti ruce?“ „Neučiníš-li tak,“ zuřil ďábel, „vezmu si tebe.“

Polekaný otec slíbil, že poslechne.

Šel k dceři své a pravil: „Milé dítě, neuseknu-li ti obě ruce, vezme si mne čert. Slíbil jsem mu to tedy a nevím, co činiti mám. Odpusť mi vinu mou.“

„Čiňte se mnou co chcete, jsem dítě vaše,“ pravila ona. Položila ruce na špalek a nechala si je useknouti.

Ďábel přišel po třetí; avšak dívka plakala tolik na zbytky ramen svých, že byly čisty, a ďábel musil odejíti i pozbyl moci k ní.

Mlynář pravil: „Poněvadž tobě děkuji za bohatství své, budu tě do smrti živiti.“

„Nemohu zde zůstati,“ odpověděla ona, „půjdu do světa, kde mi poskytnou lidé milosrdní, čeho budu potřebovati.“

Šla tedy z domova i kráčela statně až do noci. Tu přišla k zahrádce královské a viděla, že tam stojí stromy plny ovoce, ale nemohla tam, neboť byla kolem voda. Měla hlad i poklekla a modlila se; tu přišel anděl, vytáhl stavidlo, voda odtekla, i mohla dívka vejíti do zahrady, kam ji anděl provázel. Na jednom stromě byly krásné hrušky, ale spočítány, i chopila jedné ústy a snědla ji, by zahnala hlad — nic více. Zahradník to viděl, avšak že stál anděl vedle ní, neodvážil se ničeho říci. Dívka potom skryla se v houští.

Druhého dne přišel král a počítaje hrušky poznal, že jedna schází i tázal se zahradníka, kam se poděla.

„V noci přišel duch, nemající rukou,“ pravil zahradník, „a ten ústy utrhl hrušku a snědl ji.“

Král se tázal, kterak duch ten přišel do zahrady a kam se potom odebral.

Zahradník vypravoval, že tu byl anděl, a proto že se bál velmi.

Král na to řekl, že příští noc bude hlídati s ním.

Když setmělo se, přibyl do zahrady král s knězem, jenž měl ducha osloviti.

Posadili se pod strom a bděli. O půlnoci přišla dívka a snědla zase jednu hrušku; vedle ní stál anděl v bílém oděvu. Kněz přistoupil a tázal se dívky, kdože jest, načež ona odpověděla, že jest ubohý tvor ode všech opuštěný.

„Jestliže všickni tě opustili, já tě neopustím,“ pravil král, vzal ji s sebou do zámku, a poněvadž byla hezká i nábožná, zalíbila se mu, tak že jí dal udělati stříbrné ruce a pojal ji za manželku.

Po roce musil král táhnouti do pole a poručil matce, by měla péči o mladou královnu a psala mu, kdyby se něco přihodilo.

Stalo pak se, že se královně v ten čas narodil syn a matka to hned oznámila králi.

Posel na cestě odpočíval a usnul. Tu přišel ďábel a vyměnil list za jiný, v němž stálo psáno, že má královna nestvůru. Král se ulekl a psal, by královnu ošetřovali náležitě, pokud se nevrátí.

Posel nesoucí tento list usnul také na cestě, i přišel ďábel, a vyměnil list králův za jiný, v němž bylo psáno, by královnu i s podvržencem usmrtili.

Stará matka ulekla se, psala znova synovi, ale dostala zase touž odpověď, poněvadž ďábel opět lístky vyměnil; v listě posledním stálo, by na důkaz uschovali oči a jazyk královny.

Matka litovala nevinnou královnu a poručila v noci přivésti laň, které dala vyříznouti jazyk a oči, jež uložila. Potom pravila královně: „Nemohu tě dát utratit, jak poroučí král, avšak tu nemůžeš déle meškati; odejdi a nevracej se nikdy.“ Uvázala jí dítě na záda, načež ubohá žena šla do světa.

Přišla do velikého, pustého lesa i posadila se bědujíc a naříkajíc. Modlila se k Bohu, a hle, opět objevil se anděl, jenž uvedl ji k malému domku, na kterém byl nápis: „Tuto smí každý zdarma bydleti.“

Z domku toho vyšla bílá panna, jež pravila: „Vítám vás, paní královno,“ potom ji uvedla do domku.

Potom sňala jí hocha se zad a položila jej do malé, hezké postýlky.

A pravila ubohá žena: „Kterak víš, že jsem byla královnou?“

Bílá panna pak na to odpověděla: „Jsem anděl, poslaný od Boha, bych ošetřoval tebe a tvoje dítko.“

Královna zůstala v domě tom sedm roků, jsouc ošetřována velmi pečlivě a dopuštěním božím stalo se, že jí narostly opět useknuté ruce.

Král konečně vrátil se z vojny domů, a první jeho bylo, že se ptal po královně a jejím děcku, chtěje viděti je.

Matka stará počala plakati řkouc: „Ty zlý muži, co jsi mi to psal, že mám dva nevinně tvory připravit o život.“ Ukázala mu oba listy, jež byl ďábel vyměnil, a pravila dále: „Učinila jsem, jak jsi mi poručil,“ a na důkaz toho ukázala mu oči i jazyk.

Král počal bědovati hrozně pro svou ženu a dítě svoje.

„Upokoj se,“ pravila matka jeho, „žije posud, kázala jsem zabíti laň a té jazyk a oči uschovati. Ženu tvou pak poslala jsem do světa s dítětem, a poručila jí, by se nikdy nevracela, poněvadž se na ni hněváš.“

I pravil král: „Půjdu třeba kraj světa, nebudu jísti ani píti, pokud nenaleznu ženy své a svého dítěte, jestliže zatím nezahynuli.“

Král putoval světem po sedm roků hledaje všude, ve všech jeskyních a skrýších ženu svou, avšak nenalezl jí a myslil, že zahynula. Ač nejedl a nepil po celý ten čas, přece jej Bůh zachoval na živě.

Konečně přišel do velikého lesa, v němž byl malý domek, na němž byl nápis: „Zde může každý bydliti zdarma.“

Bílá panna vyšla jemu opět vstříc, vzala ho za ruku. vedla do vnitř a pravila: „Vítám vás, pane králi,“ i tázala se ho, odkud přichází.

On odpověděl: „Sedm roků putuji po světě a hledám své ženy a svého dítka, ale nemohu jich nalézti.“

Anděl nabízel mu pokrm a nápoj, čehož král nepřijal, chtěje si jenom trochu odpočinouti.

Ulehl a přikryl si obličej šátkem.

Anděl potom vešel do komory, ve které seděla královna se svým synem, Bolemírem, a pravil: „Vyjdi se svým dítkem: manžel tvůj sem přišel.“

Královna šla k němu tedy a šátek mu spadl s obličeje i pravila synovi: „Zdvihni šátek a přikryj obličej otci svému.“

Král to slyšel ve spaní a pustil opět šátek. Hošík nevrle pravil: „Milá matko, kterak mám přikryti obličej otci; vždyť nemám otce na tomto světě. Učila jsi mne modliti otče náš, jenž jsi na nebesích a říkávala jsi, mým otcem že jest v nebi milý Pán Bůh; kterak mohu teď uznati tohoto divokého muže za svého otce?“

Když král uslyšel tato slova, vzchopil se a ptal se jí, kdože jest.

Ona pak řekla: „Jsem tvoje žena; tenhle pak jest syn tvůj, Bolemír.“

Uzřev její ruce pravil: „Moje žena měla stříbrné ruce.“

Po té odvece ona: „Milostivý Bůh dopustil, že mi narostly opět ruce.“

Potom šla do komory a přinesla ruce stříbrné a ukázala mu je.

Tu poznal král určitě, že to jeho žena a dítě, i líbal je s radostí řka: „Těžký kámen spadl mi se srdce.“

Anděl přinesl jim pokrmy a nápoje i pojedli a pak vrátili se domů ku staré matce.

Z toho vzešla všeobecná radosť; král s královnou slavili znova svatbu a žili vesele až do smrti své.