Vrah vlastních rodičů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vrah vlastních rodičů
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: Un Parricide
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 95–106. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

V závěrečné řeči své zamířil obhájce vývody svými k nepříčetnosti duševní.

Kterak vysvětlit jinak podivný tento zločin?

Jitra kteréhos nalezeny byly v rákosí poblíž Chatou dvě přes sebe ležící mrtvoly, muže a ženy, známých příslušníků vznešené společnosti, bohatých a nevíce mladých, již rok předtím byli v manželství vešli po tříletém vdovství osamělé dámy. Oloupeni nebyli, ale známo také nebylo, že by jakéhos měli nepřítele. Zdálo se, že se břehu byli vrženi do řeky, když usmrceni byli jeden po druhém dlouhým jakýms železným hrotitým nástrojem.

Vyšetřování nevedlo k nijakému cíli. Výslechu podrobení plavci a rybáři nevěděli ničeno. Již mělo být pátrání zastaveno, když mladý truhlář jakýs ze sousední vesnice, jménem Georges Louis, zvaný Měšťák, zatknout se dal a vsadit do vazby.

Na veškery dotazy za odpověď dával stručně a stále stejně:

„Znal jsem muže onoho dva roky a ženu onu půl roku; oba často ke mně docházívali za příčinou správy starého nábytku, jelikož se obratně vyznám v řemesle.“

A tázán byl dále:

„Proč jste je zavraždil?“

Odpovídal zarputile:

„Zavraždil jsem je, poněvadž jsem je chtěl zavraždit!“

A více nebylo možná z něho vypravit.

Mladík ten, jak všeobecně bylo povědomo, byl dítětem nemanželským, druhdy na odkojení daným do vsi a posléz opuštěným těmi, kdo byli se starali o jeho zaopatření. Neměl jiného jména nežli Georges Louis, ježto byl však jako výrostek osvědčoval se zvlášť bystře vnímavou myslí a na jevo dával vrozený jakýs vkus a takt, jakým se vykázat nemohli jeho soudruzi, přezván byl Měšťákem a nejinak byl znám v celém okolí. V řemesle truhlářském, jež si byl zvolil, pokládán byl za velmi zručného a provozoval částečně i řezbářství. Pověst označovala jej rovněž jako nadšeného přívržence nauky komunistické, ano i nihilistické, jako horlivého čtenáře dobrodružných a krvavých románů, jako voliče honosícího se politickým vlivem a jako výmluvného řečníka na veřejných schůzích dělnických neb rolnických.

* * *

V závěrečné řeči své zamířil obhájce vývody svými k nepříčetnosti duševní.

Kterak vysvětlit jinak, že dělník ten zavraždil nejlepší své zákazníky, zámožné a zároveň velkomyslné, což doznával, kteří mu ve dvou letech byli za práci utržit dali tři tisíce franků, jakž dokladem byly jeho knihy? Jediný se naskytal výklad a sice šílenství, utkvělá jakás myšlénka společenského vyvržence, jenž se byl pomstil na dvou příslušnících měšťáckého stavu za všecky ostatní.

A po důmyslném rozboru přezdívky Měšťák, jaká sousedstvem byla dána tomuto nalezenci, obhájce doložil hlasem povýšeným:

„Není to ironie a sice ironie schopná podnítit ještě nešťastného tohoto mladíka, jenž nemá ni otce, ni matky? Jest republikánem, ba co dím, náleží dokonce oné straně politické, již byla republika stihala druhdy popravami a nedávno deportacemi a kterou nyní vítá s náručí otevřenou, oné straně, jíž žhářství zásadou a vražda prostým jen prostředkem!… Smutné tyto nauky, jásavě pochvalované právě ve veřejných shromážděních, uvrhly člověka toho v záhubu. Slyšelť republikány, ba i ženy, ano, ženy dovolávat se krve Gambettovy a krve Grévyovy, chorobná jeho mysl se pomátla a zapráhl po krvi, po krvi měšťácké!… Ne toho zde, pánové, dlužno odsoudit, nýbrž komunu!“

Síní se ozval šum souhlasu: zřejmo se dalo tušit, že byla pře obhájcem vyhrána.

Veřejný žalobce nepoužil práva svého k replice.

Pak se obrátil předseda soudního senátu k obviněnému s obvyklou otázkou:

„Obžalovaný, nemáte již ničeho, co byste připojil ke svému obhájení?“

Oslovený se zvedl.

Byl postavy malé, vlasů světle rusých a očí šedých, pronikavých a jasných. Silný, hluboký a zvučný hlas vycházel mu z hrdla a vedl již po prvých větách k náhlé změně názoru, jenž byl dotud o něm panoval. Mluvil odměřeně a tónem deklamatorním, ale tak zřetelně, že i nejmenší slůvko slyšet bylo až v pozadí velikého sálu.

„Pane předsedo, ježto se nechci dostat do ústavu pro choromyslné a přednost dávám i guillotině, řeknu vám všecko. Zavraždil jsem muže onoho a ženu onu, jelikož byli mými rodiči. A teď mne vyslechněte a suďte!“

A důrazně se jal mluvit dále.

* * *

„Žena kterás stala se matkou dítěte, jež kamsi odvézt dala na kojení.

Snad nevěděla ani, do které krajiny byl spoluvinník její dopravil malého nevinného tvora, odsouzeného k věčné bídě, k potupě nemanželského zrození a více než k tomu, k smrti totiž, poněvadž byl opuštěn, jelikož kojná, nedostávající dále měsíčního platu, mohla jej, jakž se často stává, nechat zakrnět hlady a zmořit steskem a zhynout úplným nedostatkem péče.

Žena, jež byla odkojila mne, byla počestná a poctivější, ženštější, šlechetnější a mateřštější vlastní mé matky. Vychovala mne. Chybila, že dostála své povinnosti. Lépe bývá nechat zajít ubožáčky ty, z měst vyvážené na vsi, jak se za brány vyváží smetí!

Rostl jsem s nejasným tušením, že spočívá na mně hanba. Ostatní děti nazvaly mne kdysi panchartem. Nevěděly, co znamená slovo to, jež byly slyšely od svých rodičů. Já jsem smyslu jeho neznal rovněž, ale cítil jsem jej.

Byl jsem, což právem mohu říci, jedním z nejchápavějších žáku ve škole: býval bych se stal řádným mužem, pane předsedo, a snad i mužem vynikajícím, kdyby se rodiče moji nebyli dopustili zločinu, že mne na pospas nechali náhodě a nehodě.

Zločin ten spáchán byl výhradně na úkor mně. Já jsem byl obětí a oni provinilci. Byl jsem bez obrany a záštity a neměli se mnou ani slitování ani soucitu. Měli mne milovat a na místě toho mne zavrhli.

Byl jsem jim zavázán za svůj život. Je však život darem? Můj alespoň mi byl neštěstím. Po mrzkém jejich sřeknutí se mne povinen jsem jim byl toliko pomstou. Vykonaliť na mně skutek nejnelidštější, nejhanebnější či nejohavnější, jaký lze vůbec na kom vykonat.

Muž pohaněný bije, muž okradený násilím se opět zmocňuje svého majetku, muž podvedený, strýzněný a zničený usmrcuje, muž spolíčkovaný zabíjí a muž zneuctěný vraždí: já jsem byl pohaněn, okraden, podveden, strýzněn, zničen, morálně spolíčkován a zneuctěn více nežli všickni ti, jimž promíjíte oprávněný jejich hněv.

Pomstil jsem se a sprovodil katany své se světa. Bylo to spravedlivé moje právo. Šťastný život jejich vzal jsem si výměnou za hrůzný onen život, jejž byli připravili mně.

Uvedete snad, že jsem vraždu spáchal na svých rodičích. Což byli rodiči mými oni lidé, jimž jsem byl hnusným břemenem, postrachem a znamením studu a jimž zrození mé bylo odpornou svízelí a život můj hrozebnou hanbou? Touha jejich byla po sobecké rozkoši a na svět jim přišlo netušené dítě. A pak dítě to potlačili s krutostí bezohlednou. Na mně bylo, abych se zachoval právě tak vůči nim.

A přece nedávno ještě hotov jsem byl je milovat!

Dva roky tomu, jak jsem již pravil, kdy muž onen, otec můj, poprvé se byl u mne objevil. Neměl jsem nijakého tušení. Objednal si u mne několik kusů nábytku. Později jsem zvěděl, že zpráv byl o mně nabyl na faře arci pod pečetí mlčelivosti.

Docházel ke mně často. Činil u mne zakázky a platil mi dobře. Mnohdy se i rozhovořil trochu se mnou o tom a onom. Pociťoval jsem k němu uctivou náklonnost.

Počátkem letošního roku přivedl s sebou svoji ženu, moji matku. Když vešla do mé jizby, chvěla se tak mocně, že mněl jsem ji stiženou nervovou nemocí. Pak požádala za židli a za sklenici vody. Byla velmi zamlklá, kolem ve skladě mém rozhlížela se zrakem zjeveným a krátce s „ano“ neb „ne“ nazdařbůh odpovídala ke všem otázkám, jimiž se k ní obracel. Když se byli vzdálili, pokládal jsem ji poněkud za pomatenou na duchu.

Měsíce následujícího objevila se u mne podruhé. Tentokrát byla klidna a ovládala se úplně. Dne toho dosti dlouho setrvali za hovoru a učinili u mne velkou objednávku. Pak jsem ji spatřil ještě třikráte, aniž vzniklo ve mně jakého podezření.

Leč jednoho dne jala se mne vyptávat po mém životě, po mém dětství a po mých rodičích.

Odpověděl jsem:

„Rodiče moji, madame, byli bídáci, kteří mne byli od sebe odvrhli!“

Přitiskla si ruku na srdce a sklesla do mdloby.

A v zápětí mihlo se mi hlavou:

„To moje matka!“

Ale střežil jsem se, abych co na sobě dal znát, neboť jsem nabyt mínil přesvědčení.

Neprodleně snažil jsem se dopátrat o nich co nejpodrobnějších zpráv. Zvěděl jsem, že v manželství byli vešli teprve minulého července a to po tříletém vdovství mé matky. Šeptalo se ovšem, že se byli milovali již za živa prvého manžela, ale nebylo nijakého důkazu. Důkazem tím jsem byl já a to důkazem, jejž nejprv tajili a později doufali zničit.

Čekal jsem pouze na příhodnou chvíli.

Jednoho večera opět se objevila jako vždy i tenkráte v průvodu mého otce a zdála se velmi rozrušenou, aniž jsem z počátku chápal proč.

Pak v okamžiku, kdy se hotovili k odchodu, pravila mi:

„Nevím jak, ale získal jste si upřímnou moji přízeň. Mám za to, že jste řádný mladík a zdatný dělník. Někdy se nepochybně budete chtít oženit. Míním vám být nápomocna, byste si dle libosti své nezávisle zvolit mohl svoji ženu. Jednou sama jsem vdána byla proti přání svého srdce a vím, jaké to utrpení. Teď jsem bohatá, bezdětná, volná a vzhledem k disposici se svým jměním zcela samostatná. Zde vaše věno.“

A podala mi velkou zapečetěnou obálku.

Několik vteřin upřeně jsem na ni pohlížel, načež jsem pravil důrazně:

„Jste moje matka?“

Tři kroky zavrávorala zpět a tvář si skryla ve dlaních, aby mne nezřela před sebou.

On, muž, otec můj, zachytil ji do náruče a zvolal:

„Jste šílenec!“

Opáčil jsem:

„Oh, nikoli! Vím dobře, že jste moji rodiče! Takto mne neoklamete! Doznejte se mi a tajemství vaše vám zachovám! Horšit se na vás nebudu! Zůstanu, čím jsem, prostým truhlářem, nadále!“

Obrátil se k východu, stále podpíraje svoji ženu, jež počala vzlykat.

Přiskočil jsem, zamkl dvéře, klíč vstrčil do kapsy a pokračoval jsem:

„Nu, podívejte se na ni a popřete ještě, že mojí matkou!“

Zprudka se podráždil, velmi zbledl a všecek zděšen myšlénkou, že skandál dotud vyvarovaný náhle by mohl přijít na jevo a že pověst, postavení a čest jejich rázem by byly ztraceny, zasípal zuřivě:

„Jste padouch, který míní vymámit na nás peníze! Pak mužům z lidu, hulvátům těm, čiňte dobře, pomáhejte jim a podporujte je!“

Bez sebe rozčilením, matka moje stále jen koktala:

„Pojďme pryč, pojďme pryč!“

Ježto byly dvéře zamčeny, vzkřikl hrozivě:

„Neotevřete-li bez průtahů, dám vás zatknout pro vydírání a násilí!“

Zůstal jsem v moci své vůle, odemkl jsem dvéře a spatřil je zmizet ve tmě.

Pak se mi pojednou zdálo, jako bych býval osiřel a opuštěn a zavržen znova. Zmocnilo se mne strašlivé hoře, sdružené s hněvem, záštím a odporem a bylo mi, jakoby se ve mně byla vzbouřila celá moje bytost a vzepřelo se celé moje vědomí spravedlnosti, práva, cti a povržené lásky. A dal jsem se do kvapu, abych je dohonil podél Seiny, kudy se museli brát k nádraží chatouskému.

Dostihl jsem je brzy. Noc byla neproniknutelně temna. Zlehka a tiše kráčel jsem travou, že mne za sebou nezaslechli. Matka moje plakala posud.

Otec muj pravil:

„Je to vina vaše! Proč jste ho mermomocí chtěla vidět? V postavení našem to bylo šílenstvím! Mohli jsme mu dobrodiní prokazovat z dálky, aniž bylo třeba se objevovat. Ježto jej nemůžeme uznat za svého, k čemu byly nebezpečné ty návštěvy?“

Skokem octl jsem se jim v cestě a zajikl se úpěnlivě:

„Nu, vidíte, jste moji rodiče! Opustili jste mne již jednou! Míníte mne zavrhnout opět?“

A pak, pane předsedo, zvedl na mne ruku. To vám přísahám při své cti, při zákoně a při republice: udeřil mne. A ježto jsem jej chopil za hrdlo, vytrhl ze záňadří revolver.

Vše se mi rudě zardělo před očima a nevím, co se dál se mnou dělo: kružidlo své měl jsem ve své kapse a jal jsem se doň bušit ze vší své síly.

A dala se do zoufalého nářku:

„Pomoc!… Vražda!… Pomoc!“

A vrhla se na mne z týla a dravě mě počala rvát. Zdá se, že jsem ji usmrtil rovněž. Což vím, co jsem ve chvíli oné činil?

Když pak jsem je oba spatřil na zemi, bez další úvahy jsem je vhodil do Seiny.

Tak se má věc a nyní mne suďte!“

* * *

Obžalovaný se opět posadil na své místo.

Vůči tomuto vyznání proces byl obnovením odročen do následující periody porotní, kdy má dojít k závěrečnému rozřešení.

Kdybychom byli porotci, kterak bychom as naložili s tímto vrahem vlastních rodičů?