Vojvoda

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vojvoda
Podtitulek: (Ballada)
Autor: Gustav Pfleger Moravský
Zdroj: Máj : almanah na rok 1862. Praha : I. L. Kober, 1862. s. 313–319.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Dnes divokých honců oživují plesy
ten podzimní, pustý a vymřelý luh;
a daleko za Křivoklátskými lesy
se rozhostil šumot a nevšední ruch.

Dnes vojvoda Břetislav s družinou honí,
jak vichřice proráží nejhustší keř —
a kam se obrátí, tam dusotem koní
se otřásá půda a uleká zvěř.

A lesnice divokou hudbou kol víří…
jak tajnou by mocí vždy ku předu hnán
on dále a dále v les hluboký míří,
a úprkem letí přes mýtinu, lán.

A lovcové křičí a oštipy chřestí,
a šípů šust hulání ohlušuje;
a rohové zvěři smrť zněním svým věstí,
jež tratí se, mizí a prodlužuje.

A štěkání psů se v to z daleka míchá,
a stozvuká ozvěna dere se v sluch;
tak v rejdiště změněna houština tichá,
kam ponejprv života vnik’ divý ruch.

A Břetislav na hřebci v čele vždy jede,
však rozkoší neplane chmúřený zrak,
a na tváři vojnu stín neklidu vede,
a na čele sídlí jak předtuchy mrak.

On nedbá ni zvěře, on nedbá ni lovu,
zrak upřený v dálku ten nevidí shon,
on odpoví sotva upřímnému slovu
a pádí vždy dále přes mýtiny sklon.

 * * *  

Tak studený den se již k večeru chýlí
a vojvoda vrací se na Křivoklát,
a družina umdlena po boku pílí
a ve skalách obchází uměle spád.

Tu podzimní vichr se krajinou vzdýmá,
a vtíná se ve sklady skalnatých hor;
a bouří a hýká a ve stromech hřímá,
jak nebes kruh kdyby ved’ se zemí vzpor.

A před vichrem hrnou se přívěje sněhu,
zatemňují večerní studený vzduch,
a za nimi ženou se v divokém běhu
jak přívaly deště a sypou se v luh.

A lovecká družina v chumáč se tulí,
a zrychleným tryskem hned žene se dál,
a hřebcové pod jezdci mocně se pnuli,
jak blesky je pádící unášel cval.

A vojvoda v čele jak vichr uhání…
tu rázem trh’ koněm a zastavil krok:
„Ha!“ vzkřik’, „co to za zjevy? Co se sklání
zde nad lanem se stromů na levý bok?“

„Oj! zadržte, zadržte!“ šíleně volá
a ku předu zděšený upírá zrak.
Leč družina nevidí leč sněhu kola
a haluze stromů a příšerný mrak.

Však vojvoda trne a ku předu zírá,
a vidí tu tajemných znamení zjev,
on vidí, jak černý se mrak rozestírá,
a slyší tu smích a pak chraptivý zpěv.

A ze mračen vyzírá v půlkole šedém
ve dlouhých to hábitech třinácte žen,
a úšklebek pohrává na rtu jim bledém,
v tu tvář snědou vrásky jsou vepsány jen.

A na hlavách šátky zavázané mají,
s jichž cýpy jim divoká vichřice hrá,
jsou bezzubé, ošklivé, jak v staré báji
ze zapadlých zraků jim zlý oheň plá.

Má na klínu hubeném každá dvě misky;
teď vyzáblou rukou je uchopí v ráz,
a již podlé zpěvu, jak vysoký, nízký,
tu přebírá vodu a nabírá zas.[1]

„Oj! co vy zde chcete, vy proklaté ženy,
proč stavíte rychlý můj běh darmo jen?
Pryč z cesty, pryč z cesty!“… Leč beze vší změny
dál přelívá vodu těch třinácte žen.

„„Hahá! velký, pyšný ty vojvodo pane,
my měříme mískami ten život tvůj,
tvé úmrtní lože dle trůnu ti dané
tě čeká — a k tobě my voláme: Stůj!““

„Což rozkazu vašeho všímám si málo;
pryč odtud, sic zdrtím vás vším hněvem svým!“
„„„Co kníže to mluví, co s ním se to stalo?“““
teď družina táže se s udivením.

„Sem, druhové, namiřte šípy a praky,
a oštipy vrhněte v hruď ženám těm!“
„„„On šílí!“““ „Kdo šílí? Což nezříte mraky,
a v nich v kole vyzáblých žen celý sněm?“

„„Oj! vojvodo pane, stůj, dáme ti radu!
Po tobě je veta, náš zpěv ti již zněl!
ty nedojdeš více dnes panského hradu,
leč venku bys na vždycky zůstati chtěl!…

Hahá! my jsme, vojvodo, sudičky tvoje,
my měříme mískami ten život tvůj!
smrť na tebe číhá, by v lůbo tě svoje
co oběť svou pojala! Vojvodo, stůj!

A kaj se svých hříchů; ty neujdeš smrti!
Viz, života voda ti na mísce schne!
a jak tobě vyschne, tu rána té zdrtí,
neb smrť svoji ruku již na tebe pne!

Hahá! pane, naposled dnes domů jedeš,
tys náš, na tvé mísce vysch’ života tok!
ty naposled honce tam ku hradu vedeš,
nuž urychli krok svůj, nuž urychli krok!““

Tak Sudice volaly, života vodu
pak z mísky do mísky zas přelívaly,
a smály se, chechtaly lidskému rodu,
a mizely, větrem se rozplývaly.

 * * * 

Tu mráz projel vojvodu, ruka mu sklesla,
jež vrhnouti chtěla v ty ženy svou zbraň;
on pohodnul koně a rychle ho nesla
již kvapící jízda tam v divoký lán.

A družina za ním jak bouře se hnala,
však spěch koně jeho jich bystřejší byl;
a vojvoda, jejž úzkosť na srdci rvala,
ten nejel, on letěl, by v hradě se skryl.

Tu naproti němu se rozstírá záře,
a v ústrety přichází věrný mu lid,
a pochodeň svit vrhá v ubledlé tváře,
kamž strach se umístil za ztracený klid.

On zatroubí na roh a zvuky se chvějí,
a ukážou cestu, kde knížecí pán;
a k knížeti panoši úprkem spějí,
a volání radostné zní ze všech stran!

Však co to tam za muže na koni jede
a přímo ke knížeti vede svůj běh?
Má oštip on v ruce a ve tváři bledé
se vztek zračí, anť spěch mu zaráží dech!

Tu vojvoda vzkřikne a svalí se s koně,
a červený proud krve hrne se z úst;
vše obklopí knížete v divokém shoně,
a nastane najednou křik, zbraně šust.

„Ha! kníže je raněn!“ „„On oštip má v boku,
náš kníže je raněn!““ „Kde proklatý vrah?“
‚„Jen za vrahem, za ním do rychlého skoku!‘“
„„Tam ujíždí ke skále přes pustý svah!““

„Tam ujíždí jezdec!“ ‚„Jen za ním, jen za ním!‘“
A na koně sedají panoši hned;
a ve záři pochodní s divokým ržáním
je unáší za vrahem komoňů let.

Již přirazí všickni tam k strašnému srázu,
tu ve propasť jezdec ten tajemný spad’!
a divoký vzkřik jeho hlásá již zkázu,
a jeho je hrobem skal hlubokých sklad.

A vojvoda Břetislav zatím umírá,
a život mu přechází ve věčný sen;
ten zrak jeho ve sloupu zděšeně zírá,
a u lože vidí těch třinácte žen![2]


  1. Viz: Kytice z pověsti národních od Karla Jar. Erbena str. 109 a 142.[red 1]
  2. …ano v posledních dnech podjímalo prý ho (Břetislava II.) jakési tušení o strašlivé jeho smrti. Když v den sv. Tomáše (21. dec. 1100) pozdě večer z honby v lesech Křivoklátských jezdecky vracel se do Zbečenského dvora, a lidé jeho s pochodněmi vyšli do lesů jemu vstříc, tu jistý Lorek… vraziv mu silnou ranou oštip do břicha, probodl ho naskrze… pozdě přispěvše věrni jeho vytahovali oštip z něho a zdvihali ho omdlévajícího; jiní křikem a zmatkem hned jako ztřeštění rozbíhali se na vše strany ku postižení vraha. Tento pak utíkaje na koni, padl s ním do rokle, kdežto brzy našli ho probodeného vlastním mečem…
    Palackého Dějiny české str. 365—366.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Odkazuje na báseň Kytice z pověstí národních/Vrba. Ve vydání z roku 1853 jsou na straně 109 verše „Sedí babka při ohnisku, měří vodu z mísky v mísku…“ a na straně 142 k těmto veršům vysvětlivka „Hádání z vody náleží mezi nejobyčejnější národů slovanských.“