Vlastenský slovník historický/Sirotci

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Sinapius	Sirotci	Sixt

Údaje o textu
Titulek:	Sirotci
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 749-751. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Sirotčí svaz

Sirotci nazvala se po smrti Žižkově mírnější strana mezi Tábory, dělící se méně nežli ostatní od obecních řádů církevních (též v mínění o podstatě večeře Páně), s kterouž on nejvíce se srovnával — „jakoby jim otec umřel“ — a zvolila si své zvláštní představené a polní hejtmany. Mezi vojenskými vůdci S-tků nejpřednější byli: kněz Prokop, na rozdíl od vůdce táborského Prokopa Velikého nazván Malý, jinak Prokůpek, Jan Čapek ze San, Jan Kralovec a Velek Koudelník z Březnice. Poněvadž obě strany, Táboři i S. zřídili sobě zvláštní správu, rozdělili se též o města, jež byli až posavad společně drželi, při čemž mezi jiným dostalo se S-tkům také důležitého Hradce Králové. Pro toto však rozdělení nepřestal na ten čas přátelský svazek mezi S-tky a Tábory, kteří ještě dále podnikali společné výpravy. Tak jmenovitě r. 1429 společně dobývali měst a hradů královských v severních Čechách, i účastnili se slavného vítězství u Ústí. Po Korybutově odstranění r. 1427 dostalo se náčelnictví strany podobojí opět Táborům a S-tkům. Téhož roku v stejnou dobu, co v západních Čechách vojsko křižácké utrpělo úhlavní porážku od Čechů, na východní straně vtrhli do země Slezané u veliké síle. Proti nim postavilo se vojsko sirotčí, ale neopatrnosti vůdce svého Čapka do zálohy vlákáno utrpělo znamenitou ztrátu. Jenom zpráva o neštěstí u Tachova přiměla Slezany k rychlému ustoupeni ze země. Téhož roku S. s Tábory účastnili se dobývání Kolína. Po jeho dobytí táhli s Tábory a Pražany pod Prokopem Velikým přes Moravu do Uher, kdež dobyvše Uherského Brodu a jiných měst spálili předměstí Prešpurská a přitáhli až před Vídeň. Odtud poplenivše roviny rakouské vrátili se r. 1428 do Moravy, pak vtrhli do Slezska, kdež porazili vojsko německé u Nisy a zmocnili se četných měst, hradů a tvrzí. Jiný vpád učinili Pražané a S. do Bavor, kdež dobyli Pernova a Mnichova nad lesy, a škody veliké učinivše zase se vrátili. Hejtman sirotčí Jan Kralovec porazil Němce u Chrastavý blíž hranic. Též do Kladska vpadli S., a nenalezše žádného odporu vtrhli znova do Slezska, dobyli tam města Němčí a zanechali v něm posádku. Téhož roku se účastnili S. obležení Bechyně s Prokopem Holým, kterémuž se konečně vzdala. Sporu, který v ty doby nastal mezi Starým a Novým městem Pražským a k zjevnému záští vedl, též S. činně se účastnili. Novoměstští totiž, pokročilejší jsouce u víře nežli Staroměstští přidržujíce se Jana Rokycany, srovnávali se v učení se S-tky, jak je druhdy byl hlásal kněz Jan ze Želiva a po jeho smrti kněz Jakub Vlk, který na ten čas držel přednost mezi kněžími Novoměstskými. Když pak nastávalo nepřátelství se Staroměstskými, tu Novoměstští požádali na pomoc Velka hejtmanna sirotčího. Přišlo sice k boji, ale krátkému toliko, neboť strany, odloživše vyřízení sporu na čas příhodnější, učinily mezi sebou mírné narovnání, poněvadž nastávala potřeba obrátiti společně zbraň proti zevnitřním nepřátelům. Hned na to také vytáhli Pražané společně s Tábory a S-tky přes Žitavu do Lužice, kdež učinili veliký plen a vypálili město Kubín. I následujícího na to největšího tažení do Němec účastnili se s valnou mocí také S., jejichž hejtmané Jan Kralovec a Velek Koudelník připomínají se vedle Prokopa Velikého mezi předními vůdci vojska. Na jaře 1430 vtrhl hejtman sirotčí Velek Koudelník do Uher, kdež u Šintavy přišlo k vražedlné bitvě mezi Husity a mnohem četnějším vojskem uherským, ve kteréž sice Uhři jsou na hlavu poraženi, ale také mnoho Čechů padlo, mezi nimiž sám přední vůdce Koudelník. Roku 1431 Prokop Veliký spolu se S-tky učinil nový vpád do Uher a pohubil krajiny až k Nitře. Tu však pohádali se Táboři se S-tky o kořist učiněnou tak prudce, že Prokop s lidem svým odtrhl se od S-tkův a do Čech se vrátil. Pozůstalé v Uhřích vojsko sirotčí pod Čapkem a knězem Prokůpkem táhlo dále přes Váh, tam však udeřili na ně Uhři v sile mnohem větší a přinutili je k ustoupení. V nepříznivém počasí podzimním, trpíce velikou ztrátu na lidech i zavazadlech, bojovali po deset dní ustavičně s nepřítelem stíhajícím je až k Jihlavě; nicméně zbytek jich přece se dostal do vlasti. Z toho jich opuštění povstal veliký hněv S-tků na Prokopa, i počali se od té doby chýliti více ku kališníkům Pražským, s nimiž souhlasili také v tom, že ochotni byli sbor Basilejský obeslati, čemuž Táboři dosud odpírali. Že však bylo potřebí srozumění vespolného, sněmováno jest v Praze na začátku roku 1432, a tu nejdřív kněží sirotčí sjednotili se u víře s Pražskými ve smyslu Rokycanově, potom pak i Táboři a S. smířili se opět dokonale. Brzy potom vytáhla spojená jich vojska do Lužice a do Slezska, veliké škody všude působíce, až i v markrabství Braniborském. Odtud obrátivše se někteří znova do Uher dobyli Trnavy a vložili tem posádku, i bylať potom Trnava hlavním sídlem husitství v Uhřích. Roku 1433 táhl Čapek ze Sán na S-tky za mzdu králi Polskému na pomoc proti rytířům německým, i přišel až k Gdaňsku a na břeh mořský, všude vítězstvím šíře slávu českého udatenství. Ještě téhož roku však vrátili se S. z Polska, vezouce s sebou na památku vozy naplněné vodou mořskou, a rozmnožili svým počtem husitské vojsko Plzeň oblehající. Ale před Plzní štěstí jim nesloužilo, ano obležení vzali jim živého velblouda, jejž byli s sebou přivedli z Polska. Tím časem již strojila se bouře proti spolčeným Táborům a S-tkům, kteří za žádnou cenu nechtěli uznati Sigmunda za pána a kompaktáty v dosavadním formulování svém za nedostatečné pokládali. Šlechta králi Sigmundovi příchylná a mírnější kališníci učinili spolek proti nim, v jehož čele byl zvolený nedávno správce zemský Aleš Vřešťovský z Risenburka, i jali se sbírati vojsko na Kačíně u Kutné Hory. Tu přišlo k boji nejprve v Praze, pak u Lipan (v. Husitská válka), v kterémžto posledním zahynula hlavní síla Táborů a S-tků navždy, i přední z jejich vůdců tu padli, mezi nimi Prokop Veliký a kněz Prokůpek. Čapek pak, jenž s lidmi svými před časem utekl na Kolín, viněn jest od mnohých ze zrady. Ten, zavřev se v tom městě spolu s hejtmanem Táborským Ondřejem Keřským, učinil pak příměří s vítězi, slíbiv poddati se výpovědi sněmu, který měl co nejdříve svolán býti, a skutečně na příštím sněmě o sv. Janě Křtiteli poddal se obecnému míru. Tak vzala za své vojenská moc a sláva S-tků, načež až ani co náboženská strana dlouho se neudrželi, splynuvše ještě téhož roku o Pražském sněmě svatohavelském téměř úplně se stranou Rokycanovou; ti pak z nich, kteří tomu odporovali, přilnuli zcela k Táborům.