Veškerých spisů Jana Amosa Komenského svazek XV/Labyrint světa a lushauz srdce

Veškerých spisů Jana Amosa Komenského svazek XV Jan Václav Novák
Truchlivý (II. díl)	Labyrint světa a lushauz srdce	O sirobě

Údaje o textu
Titulek:	Veškerých spisů Jana Amosa Komenského svazek XV
Podtitulek:	Labyrint světa a lushauz srdce
Autor:	Jan Václav Novák
Zdroj:	. Veškerých spisů Jana Amosa Komenského svazek XV, , CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla) Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Index stran

Labyrint světa
a
lusthauz srdce,
to jest
světlé vymalování,

kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání; ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází.

I, liber, in lucem, rigidi secure Catonis,
I Labyrinthaeis currere docte viis.
Cumque ibis curresque viis, dic: Optime lector,
Ex me supremum non nisi disce bonum.

M. G. C.

Eccl. 1, 14.

Viděl sem všecky skutky, kteréž se dějí pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.

Léta Kristova MDCXXXI.

Vida nastávající neodvratnou zkázu vlasti a církve, znamenaje

také na všech stranách se vzmáhající pronásledování příslušníků vyznání podobojí, Komenský v Brandýse, na statku Žerotínově, kde našel útulek před hrozícím nebezpečenstvím, jal se zevrubněji uvažovati o nestálosti věcí pozemských a marnosti všeho snažení lidského, pokud se při něm více dbá těla nežli duše. Neboť jen náležitou péčí o duši a spojením s Kristem člověk dojíti může pravého pokoje. Vlastní nesnáze ve vlasti a trýzeň duševní, jak v I. díle „Truchlivého“ jest patrná, trudnou jeho náladu jen ještě zvyšovala.

Ohlas vlastních názorů na svět při tom shledával i ve spisech mladistvého jáhna evangelické církve ve Vaihingen, Jana Valentina Andreae, které čítal již ve Fulneku a oblíbil si jak pro původnost obsahu, tak pro přísné názory mravní.

Na základě neukojitelnosti mysli pravého křesťana ve věcech lidských shledával opět, jak ukazoval již v dokončených spisech, „Přemyšlování o dokonalosti“, „Nedobytedlném hradě“ a „Truchlivém“, že jen v stálém spojení s Bohem a odevzdání sebe ve vůli jeho člověk dojíti může pravého uspokojení. Tak rozdělil se mu nový spis zamýšlený ve dvě části, z nichž první dokazuje marnost všeho snažení lidského na světě („Labyrint světa“), ve druhé rozvádějí se proti ní myšlenky dříve vyslovené o blaženosti lidí Bohu oddaných („Lusthauz“, v 2. vyd. „Ráj srdce“).

V I. části, rozsáhlejší (obsah. 36 kap.), spisovatel jako mladý poutník prochází všemi stavy světskými, aby shledl práce jejich a vybral si povolání, v němž by měl dosti času věnovati se též své duši. Za průvodce na té pouti má zosobněnou vlastní zvědavost a zvyklost lidskou, říditi se ve všem domněnkami cizími.

Počíná stavy nejnižšími, selským a řemeslnickým, jež na práci hmotnou vynakládají všecky síly, přichází odtud mezí lidi učené, jež ovšem jako člověk vzdělaný nejzevrubněji prohlíží, pak mezi duchovní různých církví, od nich k vrchnostem, posléze líčí stav vojenský, dle poměrů té doby arci nejméně oblíbený. Svět jeví se mu jako město, roztříděné po způsobu tehdejším v ulice dle stavů s ústředním náměstím, na něž všickni lidé mají přístup. Tu také na hradě Štěstěny bydlí povýšení lidé buď bohatstvím, buď rozkošemi, buď hodnostmi a slávou, posléze uprostřed náměstí v nádherném zámku sídlí královna světa Moudrost (— Marnost). I na tato místa, většině lidí nepřístupná, poutník se dostává zakročením svých průvodcův, ale ani tu neshledává pravého štěstí a ukojení mysli, také tu je samý klam a šalba, již lze zdravými smysly proniknouti. Když posléze spatří hrůzy smrti a temnosti hrobu, chtěl by ujíti se světa.

Ale v tom zaslechne za sebou hlas, aby se vrátil ve vlastní své nitro a uzavřel se před světem. Když to učiní a pozornost obrátí jen k duši, poznává příčinu své nespokojenosti v poklesnutí svých někdejších ctností. Ty pak se oddáním ve vůli Boží a především dobrotivým přispěním Kristovým opět povznášejí, že přijat jest mezi přátele Boží a učiněn členem církve jako ideální obce, Kristem na zemi založené. Tou poutník také na konec prochází, aby viděl šťastné její zřízení. —

V předmluvě ke čtenáři (odst. 5.) spisovatel dí, že v díle tom vypsal jednak své příhody vlastní, jednak příhody osob známých, mimo to všelico jiného, jak to slyšel vyprávěti ze života jiných lidí. Lze také skutečně na četných místech konstatovati, že za podklad svého vypravování měl příběhy takové.

Přece však „Labyrint“ jakožto literární celek ve své idei není dílem zcela původním, nýbrž vyšel z podnětu četby spisův Andreových, nedlouho před tím vydaných, totiž první část na základě spisu „Peregrini in patria errores“, druhá dle díla „Civis Christianus, sive peregrini quondam errantis restitutiones.“ Také „Cizinec“ Andreův prochází světem s průvodci, také on shledává tu přemnohé nesrovnalosti a způsobem satirickým je tepe. V „Občanovi křesťanském“ pak vylíčen stav církve ideální, jak si jej spisovatel dle svých názorů představoval.

Mimo to na četných místech použito též jednotlivostí z jiných spisů toho theologa, jež Komenský znal, jako „De christiani Cosmoxeni genitura Iudicium“, „Menippus“ (1618), „Mythologiae christianae centuriae III.“ (1619), „Turris Babel“ (o Bratrstvu Růžového kříže, 1619, v Labyr. kap. XIII.), „Reipublicae Christianopolitanae descriptio“ (1619).

Na základě pečlivého srovnání předloh Komenského s vlastním jeho spracováním třeba konstatovati, že záliba ve spisech Andreových z četných míst, téměř doslovně přejatých, ale také z hojných reminiscencí a narážek je zřejmá. Poukázal k tomu již H. F. von Criegern ve spise „Joh. A. Comenius als Theolog“ (1881) a vyvozoval z toho nepatrnou poměrně původnost děl českého theologa.

Nelze však mu ve všem jeho výkladu přisvědčovati, přihlížíme-li k dílu Komenského jako jednotnému celku, rázu opravdu uměleckého. Jest totiž veliká část spisův Andreových pouze řadou náčrtů, bez konkretního provedení uměleckého, má tedy ráz vtipných nápadů bystrého pozorovatele, aniž činí nároky na důslednou osnovu. A v té právě záleží hlavní přednost „Labyrintu“. V něm pozorování konkretních případů z vlastního života nebo názoru a ze života lidí známých je všude vhodně umístěno, lidské slabosti nakresleny jsou na poměrech současných, jež spisovatel sám pozoroval a tedy dobře zná, proto povedlo se mu vše podati s nemalou dovedností. Že mu jde aby své době vystavil zrcadlo, patrno i z poměru mezi oběma mi díla, neboť „Ráj srdce“ je mnohem stručnější a podán jen v obecných rysech, protože tu spisovatel předkládá pouze ideál, pro nějž se mu nedostávalo konkretních dokladův; bral je tedy z písma, ze Zjevení sv. Jana, z Prorokův a z některých knih jiných.

Pokud se týče obsahu spisův Andreových a postupu jednotlivých scén ve vzorech Komenského a ve vlastním jeho díle, lze zjistiti při části prvé, „Labyrintě světa“, mnohem větší samostatnost ve spořádání obsahu, jakkoli také zde nejeden výjev převeden je skoro doslovně z Andreae. Naproti tomu část druhá, „Ráj srdce“, i v osnově samé valnou měrou je závislá na svém vzoru. Ke konci bloudění světem poutník Andreův ocitne se v moci Satanově, z níž vyproštěn jest dobrotivostí Boží, tak že se může vrátiti, odkud vyšel. Poznává, že náleží Bohu, a nachází své středisko sám v sobě. Uslyší hlas, aby se vrátil, a spatří svatyňku s poškozenými obrázky ctností, jakož i polámaný stroj. Snáší se k němu host podoby božské a naplňuje svatyňku svým světlem. Tím se v nitru jeho vše opět upravuje, a vzniká nový stroj hodinovému podobný. Následuje vypsání synů Božích, celkem značně podobné výkladu o království Božím v „Ráji“.

Hlavní význam díla Komenského, pro nějž u krajanů dosáhlo takové obliby, záleží tedy v provedení myšlenek odjinud vzatých, v přizpůsobení výkladů té době a domácím poměrům, jakož i v rozvedení osnovy tak důsledném, že spisovatel mohl k dílu svému připojiti též obrazový náčrt města, které nám představuje.

Negace proti životu současného lidstva, jež vycházela z duše spisovatelovy jako člena Jednoty bratrské, přesvědčeného o možnosti lepšího života křesťanského, byla též hlavní příčinou obliby, jaké spis Komenského těšil se již mezi českými exulanty.

Exulantská píseň česká: „Nevzali jsme s sebou nic, po všem veta, než bibli Kralickou a Labyrint světa“, ukazuje totiž, že uznání dosáhla tato nejpopulárnější kniha Komenského u krajanů jeho, a to nejen v cizině, ale i ve vlasti hned při národním obrození ke konci stol. XVIII. Jan Nejedlý jako professor řeči a literatury české na universitě pražské zavedl „Labyrint“ poprvé do školy, ovšem hlavně z důvodů jazykových, potom opět otištěn v červáncích politické svobody, až počátkem let sedmdesátých XIX. stol. stal se školní knihou ve většině českých škol středních a dočkal se nejen řady nových vydání, ale i překladů v jiné jazyky. Obliby neubývá knize té ani v době nynější. —

Originální rukopis Labyrintu, podaný asi Žerotínovi od Komenského v Brandýse, chová se nyní v městské knihovně Vratislavské (sign. M. 1373). Je to malý kvart, svázaný v starých deskách, patrně původních, se zlatou ořízkou. Nyní jest vzadu několik listů vlhkostí poškozeno. Napsán jest spis obratným písařem na 115 stránkách, rukou vlastní Komenský přičinil pouze opravy na okraji a různé přípisky. Rovněž obrázek světa ke kapitole V. (na str. 9.) sám vykreslil.

Také tento rukopis podává velmi poučný obraz o tom, s jakou pečlivostí Komenský upravoval i hotová díla svá pro tisk. Nejen totiž na nesčíslných téměř místech původní text rukopisu byl zlepšen a opraven (nejdůrazněji v kap. XXII.), ale celé dílo rozšířeno a doplněno velmi podstatně. Nevyskytují se totiž v rukopise tomto v kap. X. odst. 9–18 (o formanech a o plavbě mořské), jež připojeny teprve ke II. vydání, v kap. XVIII. postrádáme tu odstavce 9–11. (o nedostatcích správců duchovních), v kap. XXV. odst. 5. (o účastenství na hodech), dále přidáno teprve pro tisk celé jednání v hradě královny světa Moudrosti (kap. XXVIII.–XXXV.), v kap. XLII. schází odst. 4., mimo to některé části menší. To vše na velký prospěch celku doplněno bylo teprve tehdy, když dojíti mělo k tisku díla, jež tedy spisovatel podrobil velmi zevrubné revisi.

Vydání I. „Labirynt Světa a Lusthauz srdce“, bez místa, 1631, v mal. 4⁰, stran 162. (Exempláře v Praze v Museu a v knihovně universitní, na Moravě v zemské knihovně).

Vydání II. „Labirynt světa a ráj srdce“ atd. v Amsterodamě („podruhé tlačen“) 1663, ve 12⁰, stran 216. Kapitoly rozděleny jsou vesměs v číslované odstavce, při počátku každého na okraji připojen stručný obsah český, což ve vyd. I. pouze místy je provedeno, a to většinou latinsky. Jinak mimo přidané v kap. IX. odst. 9–18. a v kap. XVIII. odst. 9–12. změny nejsou významné.

Vyd. III. v Berlíně 1757 (nákl. V. Taužila, u Karla Fridr. Rellstaba), ve 12⁰, stran 216 (s podobiznou spisov.). Otisk vydání Amsterodamského.

Vydání IV. v Praze 1782 u Jana Samma (nákl. V. Stacha, s povolením c. k. censury), v 8⁰, stran 256 (s podobiznou spisov.). Přetištěno dle exempláře Berlinského.

Vyd. V. v Praze 1809 u Fr. Jeřábka (po páté tlačen s povol. c. k. dvorské censury), ve 12⁰, stran 226. (Vydání Jana Nejedlého.).

Vyd. VI. (Labyrint světa atd.) v Hradci Králové 1848, u Jana Host. Pospíšila (po šesté tlačen při svobodě tisku), v 8⁰, stran 286.

Vyd. VII. v Litomyšli a v Praze 1862, tiskem a nákl. Ant. Augusty (dle Amsterod. původn. vydání), v 8⁰, stran 140.

Vyd. VIII. v Praze 1871, nákl. I. L. Kobra. Dle nejstarších vydání k tisku upravil Jos. Kořínek. (J. A. Komenského Vybrané sp. sv. I.) V 8⁰, stran XII a 240 (se slovníčkem jmen vlastních a slov méně známých). Další otisk toho vydání z r. 1879, v 8⁰, stran 254.

Vyd. IX. v Praze 1887, nákl. I. L. Kobra (text dle vydání Kořínkova), v m. 8⁰, stran 234. (Ústřední knihovny č. 210–214.)

Vyd. X. v Brně 1887, nákl. Jos. Barviče. Pro školy upravil Fr. Bílý; v 8⁰, str. XXXII a 149 (Úvod věcný a mluvnický, na konci poznámky a slovníček. Bez kap. VIII, XIII, XVIII, XXXIX, XLII–XLIX).

Vyd. XI. v Brně 1892, nákl. Jos. Barviče 1892. Rozborem opatřil a upravil Fr. Bílý. Předmluva s úvodem na str. V–XXXX, text na str. 1–138. Poznámky, slovníček, themata příhodná k výkladu neb úlohám na str. 139–153. Text nově přehlédnut dle vyd. Amsterodamského.

Vyd. XII. v Praze 1892, nákl. Dra. Ed. Grégra; v 8⁰, str. 188. Bez věnování Žerotínovi (Matice lidu ročn. XXVI, č. 3).

Vyd. XIII. v Brně 1900, nákl. J. Barviče (3. vyd. školní od Fr. Bílého. Nová předmluva, úvod, poznámky a slovníček rozhojněny.) M. 8⁰, stran XXXX a 158. Další otisky tohoto vyd. školn. z let 1903 a 1908.

Vyd. XIV. v Brně, bez roku, nákl. Jos. Barviče, úplné, s úvodem literárním, v m. 8⁰, str. 218.

Vyd. XV. v Praze 1906, nákl. J. Otty. S úvodem a poznámkami Dra. Jana V. Nováka (s reprodukcí města dle rukopisu Vratislavského), m. 8⁰, stran XV a 272. Vzadu poznámky a slovníček (Světové knih. č. 497–500).

Vyd. XVI. v Praze 1908, nákl. Spolku Komenského (s podobiznou spisov.), stran XIV (věnování, předmluva k čtenáři, seznam kapitol) a 208 (textu), pak slovník osob a věcí (vysvětlivky a poznámky od L. B. Kašpara, nedodělaný zbytek chystaného velikého vydání) na str. 209–255.

Výňatky v čítankách pro střední školy (v Malém Výboru F. L. Čelakovského, v čítankách Jirečkových, Grimově a j.)

Výňatek ve Slaměníkových ukázkách (Komenský ve svých spisech, v časop. Komenském 1892): „Poutník mezi gramatiky, rhetoriky, poety“.

Výňatky dva v Kašparově „Památce Komenského“: „Rynk“, „Námluva s Kristem“.

Již za živobytí spisovatelova tento spis překládán byl do hollandštiny J. Gajusem, ale tiskem nevydán pro nastalou smrt překladatelovu (Epist. ad Mont. XI.)

O překladě polském zmiňuje se D. A. Jablonský Leibnizovi (Kvačala, Neue Beiträge, str. 129), že tištěn byl v Gdansku r. 1710.

Do němčiny přeložena nejprvé část druhá a vydána v Lipsku r. 1738. „Übergang aus dem Labyrint der Welt in das Paradies des Hertzens“ (s „Hlubinou bezpečnosti“).

Rovněž přikráceno, ale také poměrům současným přizpůsobeno je bezejmenné vydání „Comenii Philosophisch — satyrische Reisen durch alle Stände der menschlichen Handlungen“. Berlin u. Potsdam 1787, bey Carl Christ. Horvath. Stran XII, 13–270 v 8⁰.

Novější překlad Jana Novotného (k úmrtnímu dni Komenského) ve Spremberce 1871, u C. F. Saebische, v 8⁰, str. 137. Vynecháno věnování, předmluva, kap. XIII, přepracováno dst. 15. a 16. kap. XVIII., za kap. LI. vložena zpráva o volbě starších, přikrácena kap. LIII. a LIV.

Nový překlad úplný (s poznámkami a úvodem literárně-historickým) od Dra. Zdenka Baudnika. V Jeně 1908, u Eug. Diederichsa (s obrazem Labyrintu dle rukopisu); v 8⁰, stran XI. a 339.

Ruský překlad od F. V. Říhy (bez marginálních obsahů odstavců a bez kap. 18–21), v Nižním Novgorodě 1896, v 8⁰, stran VI a 158.

Anglický překlad: „The Labyrint of the World and the Paradise of the heart. Edited and translated by Count Lützow. London 1901; v 8⁰, stran 347. (zároveň v New Yorku u E. P. Duttona). Další vydání z r. 1902 a 1905. (The Temple classics, London, J. M. Dent), m. 8⁰, str. 306 (úvod položen ke konci).

Maďarský překlad (A világ labyrinthusa) od Rimanyiho, v Prešpurce 1805.

Novější překlad „Világ utvesztője és sziv paradicsoma. Komenius Amos után magyar nyelore átdolgorsa és Kiadja Stromp László“. Pozsony, Wiegand 1905.

Překlad francouzský v Lillu, u Darela 1906.

Základem pro vydání toto jest prvotisk z r. 1631, různočtení vyd. II. (A), rovněž odchylky rukopisu Vratislavského (r.) položeny v poznámkách. Podrobný rozbor spisu tohoto podán v Časopise Českého Musea 1895.

Jan V. Novák. Stránka:Veškerých spisů Jana Amosa Komenského svazek XV.pdf/206 Stránka:Veškerých spisů Jana Amosa Komenského svazek XV.pdf/207 Stránka:Veškerých spisů Jana Amosa Komenského svazek XV.pdf/208 Stránka:Veškerých spisů Jana Amosa Komenského svazek XV.pdf/209 ==I. Příčina v svět putování.==

Když sem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná,^[1] vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jimiž se zanášejí, zdála mi se toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil.^[2]

Vrtkavost mysli. Na kterouž věc mnoho a často pomýšleje a s rozumem svým pilně se radě, na tom mi se ustanovovala mysl, abych sobě takový života způsob, v kterémž by co nejméně starosti a kvaltování, co nejvíc pak pohodlí, pokoje a dobré mysli bylo, oblíbil.

Než tu mi se opět nesnadné zdálo, které a jaké by to takové povolání bylo, poznati; a s kým se o to dostatečně poraditi nevěděl sem, aniž mi se hrubě chtělo s někým se raditi mysle, že mi každý svou věc chváliti bude. Sám také kvapně k něčemu sáhnouti, abych nepřebral, boje se, nesměl sem.

Ač, přiznám se, jednoho, druhého i třetího tajně chytati sem se počal,^[3] ale každé hned zase pustil, proto že sem při každé věci i nesnadnosti i marnosti (jakž mi se zdálo) něco znamenal. Mezi tím bál sem se, aby mi má neustavičnost hanby nepřinesla; i nevěděl sem co dělati.

Až natrápě a navrtě se dosti sám v sobě, toto mi na mysl přišlo, abych já nejdřív všecky lidské věci, co jich pod sluncem jest, prohlídl, a teprv jedno s druhým rozumně srovnávaje, jistý sobě stav vyvolil a své sobě věci k užívání pokojného na světě života pěkně nějak spořádal. Načež čím sem myslil více, tím mi se ta cesta líbila lépe.

II. Poutník dostal Všudybuda za vůdce.

I vyšel sem od sebe sám a ohlédati se počal mysle, odkud a jak začíti. V tom i hned nevím kde se tu vezme člověk jakýsi, křepkého chodu, obratného vzhledu a řeči hbité, tak že mi se nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál. Ten přivina se ke mně, odkud a kam bych měřil, dotazoval se. Já, že sem z domu svého vyšel a v světě se provandrovati a něco zkusiti úmysl mám.

Schváliv mi to, Kde pak vůdce jakého máš? řekl. — Já odpověděl: Žádného nemám, Bohu a svým očím se důvěřuji, že mne nezavedou. — Nezpravíš nic, řekl on. Slýchal-lis kdy co o Kretenském labyrintu?^[4] — Slýchal cosi, dím. — On zase: Zázrak světa byl, stavení z tak mnoha pokojů, příhrad, průchodišť vzdělané, že kdo se bez průvodčího do něho pustil, vždycky sem a tam chodě a motaje se, nikdá ven netrefil. Ale to žert byl proti tomu, jak sám světa tohoto labyrint, zvláště nyní, spořádán jest. Svět labyrintem. Neradímť, věř mně zkušenému, samotně se tam pouštěti. — A kde pak takového vůdce vzíti mám? řekl sem. — Odpověděl: Já jsem na to, abych takové, kteří něco shlédnouti a zkusiti žádají, prováděl a jim, kde co jest, ukazoval; protož sem tobě také vstříc vyšel. — Já podivě se: I kdo jsi ty, řekl sem, můj milý? — Odpověděl: Jméno mé jest Všezvěd, příjmím Všudybud, Descriptio curiosi. kterýž všecken svět procházím, do všech koutů nahlédám, na každého člověka řeč a činy se vyptávám, co zjevného jest, vše spatřuji, co tajného, vše slídím a stíhám, summou beze mne nic se díti nemá, ke všemu dohlédati má jest povinnost; a ty půjdeš-li za mnou, uvedu tě do mnohých tajných míst, kamž by ty sic nikdá netrefil.^[5]

Já slyše řeči takové, počnu sám v sobě vesel býti, že sem takového vůdce našel, a prosím ho, aby tedy sobě práce nevážil mne skrze svět provésti. — Odpověděl: Jak jiným v tom rád sloužím, tak i tobě; a ujav mne za ruku: Poďmež! řekl. — I šli sme, a já Vanitas mundi regina. řekl: Nu, rád se podívám, jaký jest toho světa běh, a také-li v něm co jest, čehož by se člověk bezpečně držeti mohl. — To slyše tovaryš můj, zastavil se a řekl: Příteli, jdeš-li ty tím úmyslem, ne aby věci naše spatře obliboval, než aby o nich dle rozumu svého soud vynášel, nevím, jak by s tím královna naše, Její Milost, spokojena byla. — I kdo je to královna vaše? dím já. — Odpověděl: Ta, kteráž všecken svět a běh jeho řídí od končin až do končin; slove Moudrost, ač někteří mudrlanti Marnost jí říkají. Pravímť tedy časně, když tam choditi a prohlédati budeme, nemudruj nic; sic by sobě tu i jinde ledcos utržil, a já třebas vedlé tebe.

III. Mámení se přitovaryšilo.

O to když on se mnou mluví, hle, teď po straně jakýsi, nevěděl sem, muž-li či žena^[6] (nebo divně jaks zakuklený byl, a okolo něho jako mhla se dělala) k nám se přiloudě, dí: Všudybude, kam s tímto pospícháš? — Do světa ho vedu, dí on, prohlédnouti jej žádostiv jest. — A proč beze mne? řekl onen zase; víš, že tvá prováděti, má ukazovati, co kde jest, jest povinnost. Nebo Její Milosti královny vůle není, aby kdo do království jejího vejda, sám sobě, co vidí a slyší, dle líbosti vykládal a něco tu mudroval; než aby se jemu, co a k čemu která věc jest, povědělo, a on na tom přestal. — Odpověděl Všudybud: Zdaž každý tak drzím jest, aby s jinými zároveň na řádech našich přestati neměl? Než tento tuším uzdy potřebovati bude. Dobře, podiž! Takž se k nám připojil, a šli sme.

Já pak sobě na mysli: Bodejž bych já jen tuto zaveden nebyl; titoť se o jakous na mne uzdu smlouvají. — I dím novému tomu tovaryši: Příteli, neměj za zlé, rád bych také tvé jméno věděl? — Kterýž řekl: Já jsem tlumočník královny světa Moudrosti, kterýž sobě to poručeno mám, abych, jak se čemu v světě Fascinum adsuetarum opinionum. rozuměti má, vyučoval. Protož já všechněm, co jich v světě uhlédáš, starým i mladým, urozeným i neurozeným, hloupým i učeným všecko, co k pravé světské moudrosti přináleží, v mysl vkládám a je k veselosti a dobromyslnosti přivodím; ješto by beze mne i králové, knížata, páni a všickni nejskvostnější lidé v divných tesknostech byli a smutně na světě čas trávili.^[7]

Na to já: Šťastně by mi tě Bůh za průvodčího dal, milý příteli, jestli že to pravé jest. Nebo já se proto do světa pouštím, abych sobě vyhlídl, co by v něm nejbezpečnějšího a nejpotěšenějšího bylo, toho abych se chytil; tebe tedy takového rádce maje, snáze sobě vybrati moci budu. — O tom nepochybuj, řekl on. Neb ač v království našem všecko znamenitě a ušlechtile spořádané a veselé uhlédáš, a že se všechněm královny naší poslušným dobře vésti může, porozumíš: však vždy, pravdať jest, jedno povolání a obchod nad druhý víc pohodlí a zvůle má; budeš sobě ze všeho, co budeš chtít, vybrati moci. Jáť všecko, co jak jest, vyložím. — I dím: Jak pak tobě říkají? — Odpověděl: Jméno mé jest Mámení.

IV. Poutník uzdy a bryllí dostal.

To já slyše zhrozím se, a co sem to k hříchu za tovaryše dostal, sobě myslím. První onen (tak sobě to mysl má rozbírala) o jakés uzdě mluvil, tento se Mámením jmenuje, královnu svou Marností mi (ač neopatrným tuším vybleknutím)^[8] jmenoval: co pak to?

A když já tak mlče a sklopě oči jdu a nohy mi nechtivě jaksi pokračují: Všezvěd: Co vrtochu, dí, tušímť se nazpět chut dělá? A než já co odpovím, anť mi na krk uzdu jakous vhodí, jejíž udidla pojednou mi se do úst vklouzla; a on: Nu, již mi povolně půjdeš, dí, kams začal.^[9]

Uzda Všetečnosti. I pohledím sobě na tu uzdu, a ej, sšitá byla z řemení všetečnosti, a udidla její byla z železa urputilosti v předsevzetích; a porozuměl sem, že k prohlédání světa ne jako prvé dobrovolně půjdu, ale těkavostí a neukojitedlností mysli své násilně tažen budu.^[10]

V tom druhý vůdce z druhého boku: A já tobě tyto oculáry, dí, daruji, skrze něž se na svět dívati budeš. I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě hned všecko před sebou jinák vidím. Měly zajisté tu moc (jakž sem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká, malá veliká a veliká malá, mrzutá^[11] krásná a krásná mrzutá, černá bílá a bílá černá etc. se zdála. I porozuměl sem, žeť sobě nezle Mámení říkati dá, když takové brylle dělati a lidem vstavovati umí.

Brylle Domnění. Byly pak brylle ty, jakž sem potom vyrozuměl, z skla Domnění vykroužleny, a rámcové, v nichž byly ufasované,^[12] byli z rohu, jenž Zvyk slove.

Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi, tak že mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti sem mohl. Čemuž sem rád byl a sám^[13] v sobě myslil: Ač ste mi ústa sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, a však vlastníma očima aby se nehledělo.

Stránka:Veškerých spisů Jana Amosa Komenského svazek XV.pdf/215

V. Poutník se z vysoka na svět dívá.

To když já přemýšlím, anť my se, nic nevím jak, na jakés náramně vysoké věži octneme, tak že sem se sobě pod oblaky býti zdál; z níž já dolů pohlédna vidím na zemi město jakési, Extra mundum nihil est. na pohledění pěkné a stkvělé a široké velice, však jehož sem vždy terminy^[14] a meze ze všech stran znamenati mohl; a bylo okrouhle vystavené, zdmi a valy opatřené, a místo příkopy hlubina jakási tmavá, ani břehů ani dna, jakž mi se zdálo, nemající. Nebo jen nad městem světlo bylo, za ohradou dále čirá tma.^[15]

Položení světa. Město pak samo rozdělené sem viděl na nezčíslné ulice, ryňky, domy a stavení, větší i menší, a všudy plno lidu jako hmyzu. K východní straně^[16] viděl sem stojící bránu jakous, z níž ulička šla do jiné brány, vše již k západu hledě; a z té druhé brány teprv se do rozličných ulic města vcházelo; kterýchž ulic nejpřednějších sem šest počítal, vše od východu k západu vedlé sebe běžících, a uprostřed nich byl plac aneb ryňk velmi veliký, okrouhlý, a nejzáze k západu stál na skalnatém, příkrém pahrbku vysoký jakýsi stkvělý zámek, na nějž se nejvíc všichni města obyvatelé ohlédali.

I dí mi můj vůdce Všudybud: Nu, tu máš, poutníče, milý ten svět, na nějžs se podívati žádostiv byl. Proto sem tě nejprvé na tuto vysokost uvedl, aby sobě naň zcela nejprv pohleděl a jeho spořádání vyrozuměl. Tato východní brána jest brána života, skrze niž všickni, kdo se na svět dostávají k bydlení, procházejí. Tato pak druhá, bližší brána jest brána rozchodu, z níž jeden každý, jak komu los padne, k tomu neb jinému povolání se obrací.

Stavové světa. Ulice zajisté, kteréž vidíš, jsou rozdílní stavové, řádové a povolání, v nichž se lidé usazují. Vidíš hlavních ulic šest: v oné ku poledni bydlí domovní stav,^[17] rodičové, dítky a čeládky; v vedlejší řemeslníci a všickni s živnostmi se obírající; v třetí této nejbližší ryňku bydlí stav učených, s pracemi mysli zacházejících. Z druhé pak teď strany jest stav duchovní, k nimž jiní náboženství konati vybíhají. Za tím stav vrchností a zprávců světa; nejzáz pak k půlnoci stav rytířský, s věcmi válečnými zacházejících. Aj, jak to ušlechtilé! Onino všecky plodí, tito všecky živí, tito všecky učí, tito se za všecky modlí, tito všecky soudí a před neřády zachovávají, tito za všecky bojují; a tak všickni sobě slouží, a všecko v svém glejchu^[18] stojí.

Hrad pak onen k západu jest arx Fortunae, hrad Štěstí, na němž zvláštnější lidé bydlí, bohatství tam, rozkoši a slávy užívajíce. Ryňk prostřední pro všecky jest. Nebo se tu ze všech stavů lidé scházejí, a co potřebí, zpravují; uprostřed něho jako v centrum všeho^[19] jest residenci královny světa Moudrosti.

I líbilo mi se to spořádání pěkné, a počal sem Pána Boha chváliti, že stavy světa tak ušlechtile rozdělil. Confusiones statuum. Než to mi se nelíbilo, že sem ty ulice na mnoha místech jako protržené viděl, tak že leckdes jedna do druhé vbíhala; což mi se snadného zmatení a zblouzení znamením zdálo. A k tomu když sem na tu okrouhlost světa hleděl, patrně sem cítil, že se hýbal a v kolo točil, až sem se závratu bál. Nebo když sem po něm sem tam oči obnášel, viděl sem, an se do těch nejdrobnějších věcí všecko hmyzilo;^[20] když sem ucha nastavoval, všecko tlučením, boucháním, šoustáním, šeptem a křikem naplněno bylo.

I dí mi tlumočník můj, Mámil: Vidíš, můj milý člověče, jak rozkošný jest ten svět, jak všecko v něm ušlechtilé? a to z daleka jen na něj hledě; co pak díš, potom jej po částkách s rozkošemi jeho prohlédaje? I komuž by na něm býti mílo nebylo? — Já řekl: Z dalekať mi se líbí, nevím, jak potom bude. — Všelijak dobře, dí, jen věř, a již poďme.

Všudybud dí: Počkej, ještě mu odtud ukáži, kamž potom nepůjdem. Ohlédni se teď nazpět k východu: vidíš-li, jak se tu z té tmavé brány cosi čmýrá<^[21] a sem leze? — Vidím, řekl sem. — A on Způsob dětinského věku. zase: To jsou lidé, v nově se na svět, sami odkud nevědouc, dostávající, aniž se ještě znají, a aby byli, vědí; protož jest okolo nich tma, a nic jen vřesku a pláče trochu. Ale když tou ulicí jdou, pomalu se jim šeří a světlí, až teď do této pod námi brány přijdou; tu co se děje, poďme, pohledíme.

VI. Osud rozděluje povolání.

I zejdeme po jakéms tmavém šneku^[22] dolů, a aj, v té bráně veliká síň, plná mladého lidu, a po pravé straně sedící zůřivý stařec a držící v ruce veliký měděnný hrnec. Fata viam monstrant. I viděl sem, an k němu všickni od brány života přicházející přistupovali, a každý do toho hrnce sáhna a cedulku s nějakým písmem vytáhna,^[23] hned do některé ulice města, jeden s radostí a výskáním běžel, jiný s zámutkem a stýskáním, kroutě se a ohlédaje šel.

I přistoupím blíž a nahlédnu některým do těch cedulek a vidím, že tento vytáhl: Panuj! jiný: Služ! tento: Rozkazuj! jiný: Poslouchej! tento: Piš! jiný: Oř! tento: Uč se! jiný: Kopej! tento: Suď! jiný: Bojuj! etc. I divím se, co to jest. — Všezvěd mi dí: Tu se povolání a práce rozdělují, k čemu se kdo v světě potřebovati dáti má. Ten pak zprávce nad losy slove Osud, od něhož každý do světa vcházející instrukcí tím způsobem vzíti musí.

V tom mne Mámil z druhé strany drbne,^[24] abych také sáhl, návěští dávaje. Já prosil, abych nucen nebyl jednoho něčeho hned, bez prohlédnutí prvé se chytiti, a ovšem tak slepému štěstí, sedni mi, co sedni,^[25] se poručiti. Ale povědíno mi, že to bez vědomí a dovolení pana regenta,^[26] Osuda, býti nemůže; takž já k němu přistoupě pokorně žádost svou přednáším, já že sem tím oumyslem přišel, abych sám všecko prohlídl a teprv, co by mi se líbilo, sobě vybral.

On odpověděl: Synu, vidíš, že toho jiní nečiní, ale co se jim podá neb naskytne, toho se drží. Však poněvadžs toho tak žádostiv, dobře; a napsav cedulku: Speculare (to jest: Hleď aneb zpytuj), dal mi a pustil mne. Poutník prohlédaje ryňk světa, vidí

I dí mi můj vůdce: Poněvadž všecko prohlídati máš, nejdřív jdeme na ryňk; i vyvede mne. A aj, nezčíslné zástupy vidím jako mhla. Nebo tu ze všeho světa jazyků a národů, všelijakého věku, zrostu, pohlaví, stavu, řádu a povolání byli. Na něž nejprv hledě, vidím předivné jich sem tam motání, jako při rojení včely a mnohem divněji.

Nebo jedni chodili, jiní běhali, jiní jezdili, jiní stáli, jiní seděli, jiní leželi, jiní vstávali, jiní zas léhali, jiní se rozličně vrtěli; někteří byli samotní, jiní po houfích větších neb menších. Kroj a křtalt přerozličný byl na nich, někteří čiře nazí, s divnými všickni posuňky. Potkali-li se kteří, rozličného tu bylo kejklování rukama, ústy, koleny a jinák, k sobě se toulení a choulení, summou rozličné trety. — I dí mi můj tlumočník: Tu hle máš to ušlechtilé pokolení lidské, ten rozkošný, rozumem a nesmrtedlností obdařený tvor, kterýž jak neskonalého Boha obraz a k němu podobnost v sobě nosí, z rozličnosti těchto jejich neskonalých činů poznati se může; tu jako v zrcadle spatříš důstojnost pokolení svého.

Hledím tedy sobě na ně ostřeji a spatřím nejprv, že každý v houfu mezi jinými chodě, larvu na tváři nosí, odejda pak, kde by sám neb mezi sobě rovnými byl, ji smyká, a do houfu jíti maje, zase připíná. I zeptám se, co to znamená? — Odpověděl mi: To jest, synu milý, lidská opatrnost, aby se ne všechněm každý, co jest, zjevoval. Sám u sebe může člověk býti, jakýž jest, před lidmi pak lidsky se ukazovati a věcem svým tvárnost dávati sluší. Takž mi se chut udělá, abych pilněji, jací pak bez toho ulíčeného přikrytí jsou, pohleděl.

A maje na to pozor vidím, že všickni ne jen v obličeji, ale i sic na těle rozličně jsou zpotvořeni. Napořád byli trudovatí, prašiví či

malomocní; a mimo to některý měl svinský pysk, jiný psí zuby, jiný volové rohy, jiný osličí uši, jiný baziliškové oči, jiný liščí ocas, jiný vlčí pazoury; některé sem viděl s pávovým, vysoko vytaženým krkem, jiné s dedkovým naježeným chocholem, některé s koňskými kopyty etc., nejvíc pak bylo podobných opicím. — I zděsím se a řeknu: Však pak já toto potvory jakési vidím. — Co, prý, všetyčko, pravíš, potvory? dí tlumočník a hrozí mi pěstí. Hleď jen skrze okuláry dobře, spatříš, že lidé jsou. Někteří pak z mimojdoucích zaslechli, že sem je potvorami nazval, a zastavíc se reptali a na mne se také potrhovali. Takž já srozuměv, že tu mudrovati darmo, umlkl sem, pomysle sobě: Když pak lidmi býti chtějí, nechť jsou; já však co vidím, vidím. Bál sem se pak, aby mi bryllí lépe nepřitlačil a mne nezmámil; protož sem uložil mlčeti a tiše raději na ty tak bystré věci, jakýchž sem tu začátek spatřil, se dívati. I hledím znovu a vidím, jak někteří uměle s těmi larvami zacházeli, hbitě je zsmykajíce i vstavujíce, tak že v okamžení sobě, kde viděli potřebu, jinou tvárnost dáti uměli. A tu sem již začínal běhu světa toho vyrozumívati, ale mlčel sem.

Pozoruji také a slyším je k sobě rozličnými jazyky mluviti, tak že na větším díle nic sobě nerozuměli, ani neodpovídali, aneb o jiném, než řeč byla, odpovídali, každý jinák. Někudy jich celá hromada stála, všickni třebas mluvili, každý své, a žádný žádného neposlouchal, ačkoli i trhali jedni druhými, vyslechnutí chtíce; však ho nebylo, spíše rvanice a pračky. — I řekl sem: Ale pro Bůh, což pak toto v Babyloně jsme? tutoť každý svou hude; můž-liž větší směsice býti?

Málo pak tu byl kdo zahálivý, všickni se prací nějakou zanášeli, než kteréž práce (a tohoť bych se byl nikdy nenadál) nic nebyly než aneb hřičky dětinské, aneb leda pachtování. Někteří zajisté zbírali smetí a rozdělovali mezi sebe; někteří se s kládím a kamením sem a tam váleli, aneb je po škřipcích zhůru leckams táhali a zpouštěli zase; někteří kopali zemi a převáželi neb přenášeli z místa na místo; ostatek lidu se zvonci, zrcadly, měchýři, hrkávkami a jinými titěrkami zacházeli; někteří i s svým stínem hráli,

jej měříce, honíce a lapajíce. A to vše tak úsilně, až mnozí stonali a potili se, někteří se i přetrhovali. A byli všudy téměř úředlníci jacísi, kteříž takové věci poroučeli a rozměřovali s velikou srdnatostí, jiní je zase s nemenší srdnatostí poslouchali. — I řekl sem s podivením: Ale ach! k tomu-liž jest člověk, aby ostrost nebeského vtipu svého na tak marné, špatné věci vynakládal? — Co marné? řekl tlumočník. Zdaž se tu jako v zrcadle nespatřuje, jak hle všecko vtipem svým lidé přemáhají? Jeden dělá to, jiný jiné. — Ale všickni, řku já, věci neužitečné a na tak slavnou vyvýšenost svou nepřipadající. — Nemudruj příliš, řekl zase; vždyť ještě v nebi nejsou, než na zemi, s zemskými věcmi zacházeti musejí. Vidíš mezi tím, jak pořádně všecko jde.

Já pak hledě opět vidím, že nic nespořádanějšího vymyšleno býti nemohlo. Nebo když se někdo s něčím motal a namáhal, jiný přijda pletl se mu v to; tožť svády, rvačky a pračky; pak se mířili a po chvíli opět táhali. Někdy se jich jedné věci chytilo několik, z toho nechali ji všickni, a běžel každý v svou stranu. Kteří sic pod mocí těch úředlníků a dohledačů byli, ti jakž takž k tomu, co se jim poroučelo, stáli, proto že museli; však i tu spletků mnoho sem viděl. Někteří se z řádu vyráželi a prchali pryč; jiní šafářům odbreptávali, tak činiti, jak oni poroučeli, nechtíce, jiní se jim kyjů chytali a je vydírali; a sic všecko hakmak bylo. Však sem již, poněvadž to řádem slouti chtělo, nic říkati nesměl.

Uhlédal sem také jiný neřád, slepotu a bláznovství. Celý ten ryňk (jako potom i ulice) pln byl jam, dolů a výmolů jakýchsi, též kamení a kládí, příčkem a na kříž lecjaks ležícího, a jiných zavazadel; žádný však ničeho neodložil, nezapravil, nespořádal, žádný také ničemu nevyhýbal a neobcházel, než tak maní chodili, a jednák ten, jednak onen ustrčil se, padl, neb se zabil, neb stloukl, až mi srdce trnulo na to hledě. Z nich však žádný žádného nepamatoval, než když kdo padl, smáli se mu. Já tedy vida stonek neb kládu neb jámu, na niž někdo slepě lezl, počal sem některých pamatovati; ale nedbal žádný; někteří mi se smáli, jiní láli, jiní bíti chtěli. Některý padl, až nevstal, jiný vstana šel zase a zase kotrlec metal, třebas jedno za druhým;

mozolů a modřin každý měl dosti, a žádný nic nedbal; tak že sem se tuposti té vynadiviti nemohl, že vlastních pádů a stlučenin tak málo vážili; ješto jiný dotkl-li se ho (jinde sem to spatřil), hned zhůru a do zbraně a k boji.

Spatřil sem také k novinám a proměnám velikou při nich chut, v šatstvu, stavení, řeči, chodu a jiných věcech. Některé sem viděl, že nic nedělali, než převlékali se, jiný a jiný kroj na sebe berouce; jiní vymýšleli nový způsob stavení a po chvíli bořili to zase; v prácech toho i jiného se chytali a všeho nechávali, vše s jakousi neustalostí. Nebo jestliže kdo od svého břemene, s kterýmž se natáhal, umřel, neb je opustil, hned se jiných několik našlo, kteříž se o ně táhali, vadili, rvali až ku podivu. Mezi tím žádný ze všech nebyl, kterýž by něco promluvil, učinil, postavil, aby mu toho jiní nevysmáli, nezopálali, nezbořili. Někdo něco s znamenitou prací a nákladem vzdělal, znamenitě sobě se v tom zalibuje, anť mu to přijda jiný skácel, zbořil, zkazil; tak že sem neviděl, aby kde kdo co v tom světě udělal, čehož by zase někdo nezkazil. Někteří ani na jiné nečekali, bořili hned po sobě sami, až sem se té bláznivé vrtkavosti a daremnímu kvaltování divil.

Viděl sem též, jak mnozí na vysokých trepkách chodili, někteří sobě i chody aneb štencle, aby nade všecky vyzdviženi jsouce, na všecky z vysoka hleděti mohli, zdělali a tak se procházeli; ale čím kdo vyšší měl, tím snáze se zvrátil, aneb jemu od jiných (z závisti, za to mám) nohy podraženy; s čímž se nejedni potkávali a z sebe obecný smích udělali; takových příkladů mnoho sem viděl.

Item, uhlédal sem nejedny, ani se s zrcadly nosí a v nich, i s jiným mluvíc, i vadíc se, i rvouc se, i klátí válejíc, i na těch štenclích chodíc, předce se vzhlédají, a to po předu, po zadu i po stranách na se nahlédajíce a nad svou krásou, zrostem, chodem, činy svými ckajíce i jiným, aby se na ně podívali, zrcadel svých podávajíce.

Naposledy spatřil sem Smrt mezi nimi všudy se procházející, ana kosou ostrou, lukem a střelami zaopatřena byvši, všechněch hlasem, aby se smrtedlnými

býti pamatovali, napomínala. Ale jejího volání žádný neposlouchal, každý svého bláznovství a neřádu předce hleděl. Takž ona střely dobývajíc, po nich na všecky strany házela; kteříž, jak koho v houfu, mladého, starého, chudého, bohatého, učeného, neučeného bez rozdílu trefila, tak se káceli. Kdo trefen byl, křičel, řičel, řval; jiní okolo chodící, když ránu uhlédali, prchali pryč a hned zase nedbali nic; někteří přijdouc podívali se na raněného chroptícího, a když nohy stáhna dychati přestal, svolajíc se zpívali sobě okolo něho, jedli, pili, výskali, někteří při tom trošku se přišklebujíce. Potom se ho chytili, vlekli a vyhodili jej přes ohradu do tmavé té jámy, kteráž okolo světa jest. A vrátivše se odtud hýřili opět, Smrti žádný nevyhýbal, pilně toliko, aby na ni nehleděl (ačkoli se o ně otírala) šetře.

Viděl sem pak, že ne všickni, které postřelila, hned se káceli, některé poranila toliko, pochromila, oslepila, ohlušila neb omráčila. Někteří se po její ráně oduli jako puchýř, jiní uschli jako tříska, jiní se třásli jako osika etc., tak že větší díl lidí poraněných, s hnijícími a kyšícími oudy než zdravých chodilo.

A spatřil sem nemálo běhajících a prodávajících na ty rány flastry, masti, traňky. I kupovali to od nich všickni, výskajíce a Smrti trucujíce. Ale ona nedbala nic, házela a kácela předce, i samy ty prodavače. Což mně lítostivé bylo divadlo hleděti, jak k nesmrtedlnosti připravený tvor tak žalostně, tak nenadále, tak rozličnými smrtmi hyne. Zvláště když sem vyšetřil, že téměř napořád, když se kdo nejvíc živ býti strojí, přátely sobě shledává, živnost pořádá, domy staví, peníze shání a jinák se sobí a tuží, v tom šíp Smrti přiletě učiní všemu konec, a kdo sobě na světě byt stlal, vlečen bývá z něho, a stroje jeho v nic; na něž když nastupuje jiný, přihází se mu totéž, třetímu, desátému, stému jednostejně. Vida pak já tu, že té nejistoty života žádný souditi a k srdci připustiti nechce, než jako by nesmrtedlnosti jisti byli, tak sobě všickni, v hrdle smrti stojíce, počínají (nad čímž div lítostí srdce ve mně nepuklo), chtěl sem povýšiti hlasu, napomínati a prositi, oči aby otevřeli, na Smrt šípy nakládající aby hleděli a jim nějak vyhýbali; však rozuměl sem, poněvadž sama Smrt svým neustalým

voláním, svým ustavičným na oči jim v dosti hrozné postavě lezením nic zpraviti nemůž, že ovšem mé špatné mluvení daremní bude. — Řekl sem však tiše: Ach, žel buď na věky Bohu, že my bídní, smrtedlní lidé tak k neštěstí svému slepí jsme! — Odpověděl mi tlumočník: Můj milý, byla-liž by to moudrost, myšlením na smrt trápiti se? Zvlášť poněvadž každý ví, že jí neznikne, lépe jest nehleděti na ni; než hleděti svého a dávati sobě dobrou mysl, když přijde, přijde, v některé hodině odbude se toho, a někdy třeba v okamžení. Proto-liž by, že někdo umře, jiní vesele býti přestali? Však se jich na místo jednoho kolik zase narodí. — Na to sem řekl: Záleží-liť v tom moudrost, tedyť já tomu zle rozumím; a mlčel sem.

Nechť tohoto nezatajuji, že když sem tak nezčíslné létajících Smrti střel množství spatřil, na mysl mi přišlo: Kde pak ta smrt těch šípů tak mnoho béře, že se z nich nikdá nevystřílí? I hledím a spatřím čistě patrně, že ona žádných svých šípů neměla, než luk toliko; šípy pak od lidí brala, každý od toho, kterého ním trefiti měla. A viděl sem, že lidé šípy takové sami strojili a připravovali, někteří je všetečně a opovážlivě i sami jí vstříc nosíce, tak že ona sotva, co jich zhotovených viděla, bráti a do srdce jim vstřelovati postačovala. — I zkřikl sem: Již vidím, že pravé jest: Et mortis faber est quilibet ipse suae; vidím již, že žádný neumírá, kdo by nestředmostí, nezdrželivostí, všetečností aneb naposledy nešetrností hliz, pryskýřů, ran vnitřních i zevnitřních (nebo to jsou šípové Smrti) sám na sebe nepřipravoval. — Když pak já tak pilně na tu Smrt a její po lidech se shánění hledím, trhne mnou Mámil a dí: Co pak, nemoudrý, mrtvých raději hledíš než živých? Kdo umře, ten tam; ty se živ býti stroj.

Poutník prohlédá stav a řád manželů; a vidí

I vedou mne a přivedou k ulici, v niž pravili, že manželé bydlí, a toho rozkošného života způsob že mi pěkně ukáže. A aj, tu stála brána, o níž mi řekl, že slove snoubení, před níž byl široký plac, a na něm zástupové lidu obojího

pohlaví, kteříž procházejíce se jeden druhému v oči nahlédali; a nejen to, ale ohledával jeden druhému uší, nosu, zubů, krků, jazyků, rukou, noh a jiných oudů; měřil také jeden druhého, jak dlouhý, široký, tlustý neb tenký jest. Tu jeden k druhému jednák přistupoval, jednák odstupoval, jednák po předu, jednák po zadu, jednák po pravém, jednák po levém boku naň sobě pohlédaje a všeho, což při něm viděl, ohleduje; zvláště pak (toho sem nejvíc viděl) měšců, vačků a tobol jeden druhému ohledoval, jej, jak dlouhý, jak široký, jak odutý, jak tuhý neb slabý jest, měře a váže. Někdy sobě jich několik na jednu ukazovalo, z toho zase žádný; pakli jeden druhého odháněl, vadili se, tloukli, rvali; i vraždy sem tu spatřil. Některý jiného odstrče, hned zase od jiného odstrčen byl, některý jiné odežena, sám také pryč běžel. Někdo zase nic se s examinováním nemeškaje pochytil, co nejblíž mohl; pak se za ruce kams do té brány vedli. Takových já tu tretů plno vida, ptal sem se, co ti lidé dělají? — Odpověděl mi tlumočník: To jsou, kteříž by do ulice Manželské rádi; ale poněvadž tam skrze bránu žádný samotně nebývá puštěn, než po páru, musí sobě každý tovaryše vybrati. Pak to vybírání tu se děje, a každý, co by příhodného proň bylo, sobě hledá; kdo najde, jde, jakž vidíš, s pobočníkem svým k bráně. — A což to vybírání nějak snáze nemůže býti? řekl sem; jaks to hrubě pracno. — Odpověděl: Ne práceť to, rozkoš. Či nevidíš, jak sobě při tom vesele počínají, smějí se, zpívají, výskají? Žádný života způsob není veselejší, věř mi, jako tento. Takž pohledím a vidím sic některé smáti se, výskati; ale vidím také jiné sklopě hlavu s Kornelem choditi, vrtěti se, sem i tam potrhovati, zase coufati, trápiti se, nespáti, nejísti, třeštiti se také. — I dím: Co pak tito? — Odpověděl: I to jest rozkoš. — Nechť jest tedy, řekl sem; poďme, co se tamto dál dělá.

Takž skrze ty houfy se protlačíc, přijdeme k samé bráně, a aj, než se do ní vešlo, vidím zavěšené váhy jakési, ze dvou košů udělané, a okolo nich lidi stojící. I vsadili každý ten pár na váhu naproti sobě do košů a dívali se, rovná-li váha; kdež několikero bylo jich se sstupování a rozstupování, váh potřásání a ustanovování. Takž dlouho se s nimi navážíc, teprv do brány dál pouštěli. Ale nekaždému se jednostejně svezlo. Nebo někteří propadnouc skrze koš, střápali smích a museli se s hanbou

zbírati a odtud kliditi, jimž ještě k tomu kuklu jakous či pytel na uši cpali a kratochvíl z nich měli. — Na to já se dívaje, ptal sem se: Co se pak to dělá? — Odpověděl mi: Zasnoubení, když na jisto býti má. Ukáže-li váha rovnost, že by rovné za podobné stálo, pouštějí je k tomu stavu, jakž vidíš; pakli nerovnost, rozchází se. — I co se tu za rovnost šetří? řekl sem. Však já vidím, že některé věkem, stavem a jinák sobě všelijak podobné váha ukazuje, a oni předce jednoho skrze koš pouštějí; jiné zase převelmi nerovné, kmetě s mladicí, jinocha s babou sázejí, jeden stojí zhůru, druhý dolů, a předce praví, že můž býti; jak pak to? — Odpověděl: Ne všecko ty vidíš. Pravdať jest, některý by kmeť neb babka za funt hrachovin neuvážil; ale když při sobě buď mastný pytlík má neb klobouček, před kterýmž se jiní kloboučkové smykaji, aneb podobného něco (nebo takové věci všecky také na váhu jdou), tím jest, že se to ne podlé tvého soudu vyráží.

Vejdouc my za těmi, kteréž do brány pouštěli, uzřím mezi branami kováře jakési, ani každý ten pár lidí do hrozných pout spínají a spaté teprv dál pouštějí. Při kterémž jich zakovávání mnoho lidu bylo, naschvál, jakž pravili, k tomu sezvaných, aby svědkové byli; kteříž jim hráli, zpívali a dobré mysli býti veleli. Já pak hledě pilně spatřil sem, že ta pouta ne jako na jiných vězních zámkem zamykali, ale hned je skovali, svařili a zaletovali, tak aby, dokud jejich na světě života, ani se rozpíti ani roztrhnouti nemohli. — Čehož sem se ulekl a: Ó ukrutnějšího vězení! řekl, do něhož kdo se jednou dostane, na věky k vysvobození naděje nemá. — Odpověděl tlumočník: Ovšem žeť jest toto svazek ze všech lidských svazků nejtužší; ale není se ho proč báti. Nebo sladkost toho stavu ráda to jho podniká; spatříš to sám, jak to milý život jest. — Poďmež tedy mezi ně, ať spatřím, řekl sem.

Vejdeme tedy do ulice; a aj, množství těch lidí, vše po páru, než mnoho, jakž mi se zdálo, velmi nerovné spřeže, hrubých s malými, pěkných s mrzkými, mladých

s starými etc. A hledě já pilně, co pak dělají, a v čem by taková ta toho stavu sladkost záležela, vidím, ani na sebe hledí, s sebou mluví, někdy jeden druhého pohladí, někdy i políbí. — To hle vidíš, dí mi tlumočník; když se zdaří manželství, jak čistá věc jest. — Tedy když se nejlép zdaří, dím já, to summa všeho? — Ovšem, řekl on. — A já zase: Dostiť to málo rozkoše, kteráž stojí-li za ta pouta, já nevím.

Hledím sobě mezi tím na ně dále a vidím, jak mnoho ubozí práce a kvaltování měli. Měli zajisté na větším díle páteře plodu okolo sebe, uzdami k sobě zpřipínaných, kteříž jim křičeli, vřeštěli, smradili a nešvařili, stonali a mřeli; ať mlčím, s jakými bolestmi, pláčem a nebezpečenstvím vlastního života na svět jich dostávali. Odrostlo-li které, byla s ním dvoje práce, uzdou je při sobě zdržovati a ostrohou po sobě hnáti; an často ani uzdy ani ostrohy netrpíc, divného pachtování natropili, až do unavení a do pláče rodičům. Pakli je po vůli pouštěli, aneb se jim zodtrhovali, i hanba i smrt rodičům odtud pocházela. Což já tu i tam znamenaje napomínati sem některých počal, jak rodičů tak dítek, onyno od oslovského dítek milování a jim folkování vystříhaje, těchto k ctnostem nějakým napomínaje. Ale sem málo prospěl, kromě že na mne škaredě vzhlédáno, úštipkami házíno, a někteří i zabiti mne hrozili. I blažil sem neplodné, některé tu vida; ale oni tesknili, a že bez potěšení jsou, sobě stýskali; takž sem vyrozuměl, že i míti i nemíti plodu v manželství bída jest. K tomu každý ten pár lidí téměř pro posloužení sobě a svým cizí při sobě a okolo sebe měl, jichž často víc než sebe a svých šetřiti a mezi tím dosti s nimi nepohodlí pocítiti musel. Nad to bylo tu, jako i v onom rynku, mnoho zavazadel a ustrkadel, dříví, kamení, jam; zavadil-li jeden, potkl se, padl, ranil, druhý od něho nemoha, s nim rovně osrkovati, plakati a bolesti nésti pomáhati musel; tak že sem to poznal, že každý v stavu tomto místo jedné péče, starosti, nebezpečenství, tolikernásobní péči, starost, nebezpečenství má, s kolika spatý chodí. I znelíbil mi se stav ten.

Ovšem pak, když sem na některé v tom houfu pohleděl, tragedii sem spatřil. Byli zajisté nejedni spatí nejednostejných chutí, jeden chtěl tak a druhý onak; jeden sem, druhý tam; pak se nesnadnili, vadili a hryzli. Tento žaloval mimojdoucím to, onen ono; tož když nebyl, kdo by rozhodl, vpeřili se do sebe sami, pěstovali se a knytlovali škaredě; smířil-li je kdo, po chvíli byli v sobě zas. Někteří se dosti dlouho slovy táhali, hat-li či tihe; a když se každému, kam upřel, chtělo, tožť se jeden mocí na svou stranu vrhl, druhý také na svou; pak byla táhanice a divadlo, kdo koho přetáhne. Někudy vítězil muž, a žena, ač se země, trávy, a čeho mohla, chytala, však za ním tažena byla předce; někudy pak muž za ženou; čemuž se jiní smáli, ale mně se to politování věc hodnější nežli smíchu zdála. Zvlášť když sem viděl, jak někteří v tom trápení slzeli, vzdychali, k nebi ruce zpínali, že by se zlatem a stříbrem z té vazby vykoupili, se ohlašujíce. — I řekl sem k tlumočníku svému: A což pak jim pomoženo býti nemůže? Nemohou-liž rozvázáni a od sebe propuštěni býti, kteříž tak srovnávati nemohou? — Nemůž to býti, řekl on; dokud živi, tak býti musejí. — Ach, ukrutnějšíž této poroby, řekl sem, však to nad smrt horší. — A on zase: A proč se takoví lépe prvé nerozmyslili? Nezhod na ně!

V tom pohledím, a aj, Smrt šípy svými některé zproráží a zporáží, a pouta hned se každému rozsmekla. I přál sem jim toho mysle, že sobě toho i oni přejí a z toho vysvobození srdečně se radovati budou. Ale aj, on každý téměř v pláč a kvílení, jakéhož sem jinde v světě sotva slyšel, se vydávali, rukama lomíc a příhody své toužíc. O těchť, kteréž sem prvé pokojné spolu spatřil, rozuměl sem, že jich opravdu jednoho po druhém teskno; o druhých pak myslil sem: Tak se to oni pro lidi stavějí; než budouť se uměti káti, slíbil bych, a jiným, jak se pout vystříhati, raditi věděti. Aniť pak, než já zvím, protrouc sobě oči před bránu

zas běželi a v poutech znovu se vraceli. — I řekl sem s hněvem: Ó potvorníci, nejste politování hodni! a k svému vůdci: Poďme odsud; já v tomto stavu více marnosti než čeho vidím.

Mezi tím (ať příhod svých nezatajuji) když se k bráně rozchodu vracíme, a já předce po světě spekulovati úmysl mám, toť vůdcové moji, jak Všudybud tak Mámil, tuze mne namlouvati začnou, abych toho stavu sám také zkusil, že lépe, co jest, porozumím. Já že sem mladý, že mne příkladové straší, že sem všeho ještě neprohledl etc. Ale nic; přeloudili oni mne, že sem se jako z žertu na váhu a odtud do pout dostal a tudíž sám čtvrtý spatý chodil; jiných pak (pravili, že k službě a pro počestnost) páteř mi přidali, že sem je sotva za sebou vláčeti mohl, dychtě a chroptě. V tom nenadále jakýs udeří vicher s blýskáním, hřímáním a krupobitím strašlivým; i rozprchá mi se všecko to pryč kromě spřipínaných mých, s nimiž já také v kout běže, toť šípové Smrti zporážejí mi všech těch mých, že sem žalostně osaměje a hrůzou zmámený jsa, co dělati nevěděl. Vůdcové moji, abych sobě toho na ten čas vážil, že mi snáze utíkati bude. — A já: Proč ste mi pak prvé radili? — Oni, že času k vazení se není, abych uhýbal. Takž sem pospíšil.

Ale znikna toho nic předce nevím, co vlastně o tom stavu povědíti: potěšení-li v něm více, když se zdaří (jakož se domnívám, že mně tak bylo sedlo), čili žalosti více, z přerozličných příčin. To pamatuji totiko, že i bez něho i v něm teskno bývá; a i když se nejlép zdaří, sladké s hořkým se mísí etc.

Poutník prohlédá stav řemeslníků;
a vidí, že:

Takž jdouce dostaneme se do ulice, kde se živnosti provodí, kteráž zase na mnoho menších uliček a plácků rozdělená byla, a všudy rozličných síní, dílní, výhní, verštatů, krámů, boud s přerozličným potvorným nádobím plno, okolo nichž se divně lidé zatáčeli, vše s třískáním, boucháním, vrzáním, škřípáním, hvízdáním, pískáním, foukáním, houkáním, chřestáním a šoustáním rozmanitým. Viděl sem tu, jak se někteří v zemi kutali, bud po vrchu ji párajíce, aneb se skrze vnitřnosti její jako krtice prorývajíce; jiní se máchali v vodě, na řekách i na moři, jiní párali v ohni, jiní zevlovali do povětří, jiní zápasili s zvěří, jiní s dřívím a kamením, jiní ledcos sem i tam přenášeli a převáželi. — I dí mi tlumočník: Hle, jak to bystré a veselé práce! Medle, coť se tu nejlép líbí? — Já řekl: Můž býti, že tu veselosti jest něco; já však mnoho při tom natáhání vidím, mnoho stonání slyším. — Ne všeckoť jest těžké, řekl, nahledněme blíž do těch některých věcí. I vodili mne skrze ně pořád, a prohlídal sem všecko; a chytal se také po místech toho i jiného, pro zkušenou; ale všeho vypisovati na tomto místě ani nemohu ani nechci. Než co sem tu veřejně vyšetřil, toho nezatajím.

Předně, spatřil sem, že všickni ti lidští obchodové jen práce jsou a kvaltování, a každý nějaké své nepohodlí a nebezpečenství má. Viděl sem tu zajisté, že kteří zacházeli s ohněm, byli jako mouřenínové osmahlí a očadlí, jimž břiňkot kladiv vždycky v uších vzněl a půl sluchu zaměstknával, záře ohně vždycky se jim v očích blyštěla, a kůže s připálením tytýmž se potkávala. Kteří obchod vedli v zemi, s temnostmi a hrůzami bylo tovaryšství jejich, a ne jednou se přihodilo, že se zasuli. Kteří u vodách pracovali, mokli co doch, drkotali zimou co osika, vnitřnosti jim surověly, a nemalý jich díl hlubinám za podíl se dostával. Kteří se z dřívím, kamením a jinými

hmotnostmi zanepraždňovali, plní byli mozolů, stonání a ustání. Viděl sem zajisté, jak někteří oslovské práce měli, s nimiž se až do potu a do ustání a do úpadu a do úrazu a do přetržení natáhali a namáhali; ješto tím svým bídným pachtováním chleba sotva obhájiti mohli. Vidělť sem jiné, takť jest, že se lehčeji a zištněji živili; ale zase čím méně kvaltování, tím víc nepravosti a fortelů tu bylo.

Druhé, viděl sem, že všecka práce člověka jest pro ústa jeho. Nebo co kdo uhnal, vše to sobě a svým do úst vecpal; řídké vymíníc, kteříž ústům utrhajíce do pytlíků kladli. Ale ti, viděl sem opět, že aneb děraví byli, co se nasypalo, pršelo zas, a jiní zbírali, aneb někdo přijda utrhl mu jej, aneb sám někde zavadě jej sobě odčesl neb protrhl, neb vždy jinou nějakou příhodou zmrhal. Tak že sem to patrně viděl, že se těmi lidskými zaměstknáními jen voda přelívá, dobývají se peníze a odbývají zas; s tím toliko rozdílem, že snáze odcházejí než přicházejí, buď že se skrz ústa aneb skrz truhly přehánějí. Protož sem také více všudy nuzných než možných spatřil.

Třetí, spatřil sem, že každá ta práce celého člověka vyhledává. Ohlédal-li se kdo a drobet váhavě sobě počínal, hned zůstával v zadu, hned mu všecko z rukou lezlo, a než zvěděl, na korábu se octl.

Čtvrté, všudy sem mnoho nesnadnosti znamenal. Než se kdo do obchodu vpravil, dobrý díl života mu minul; a vpravě se, nedal-li velmi bedlivého na sebe pozoru, hned mu zase všecko zpět šlo; nýbrž i při nejbedlivějších sem shlédl, že se tak často se škodou, jako s ziskem potkávali.

Páté, viděl sem všudy (zvlášť mezi obchodem podobným) plno závisti a nepřízně. Navalovalo-li se komu víc práce, aneb že se od něho víc nosilo, sousedé hned škaredě hleděli, zuby škřipěli, a mohli-li jak, jemu to zkazili; odkudž různice, nevole, hřešení pocházelo; a někteří z netrpělivosti nádobí od sebe házíc, v zahálku a dobrovolné korábnictví, jiným na vzdoru, se dávali.

Šesté, shlédl sem mnoho všudy falše a šalby. Co kdo dělal, zvlášť jinému, vše na odbyt, ledabylo dělal, práci svou mezi tím, jak nejvýš mohl, velebě a nadsazuje.

Sedmé, nalezl sem tu mnoho zbytečných marností; nýbrž větší díl těch zaměstknání že nejsou než sama pouhá marnost a neužitečné bláznovství, poznal sem jistotně. Poněvadž zajisté lidské tělo skrovničkým a prostičkým jídlem a pitím se přechovati, skrovničkými a prostičkými rouchami přiodíti, skrovničkým a prostičkým staveníčkem přichrániti dá: patrné jest, že maličké a skrovničké o ně péče a práce potřebí; tak jakž za starodávna bývalo. Toho pak tuto shledal sem, že svět souditi neb neumí neb nechce, poněvadž k vycpávání a nalívání břicha tak mnoha a tak neobyčejných věcí užívati zvykli, že k shledávání jich veliký lidu díl po zemi i po moři kvaltovati se a sílu i život v šanc sázeti musí; na kterýchž přestrojování opět obzvláštní mistři býti musejí. Podobně se s shledáváním šatstva a stavením rozličných materií a s dáváním jim rozmanitých potvorných křtaltů nemalý lidu díl zanepraždňuje; což vše zbytečné a marné, často i hříšné jest. Tak podobně řemeslníky sem spatřil, jejichž všecko umění a práce jest, dětinské titěrky aneb také jiné hřičky k strojení kratochvílá a maření času dělati. Jiné nad to, jejichž práce byla nástroje ukrutnosti, meče, tulichy, čekany, ručnice etc. vše na lidi, strojiti a množiti; jakýchž všech živností s jakým lidé svědomím a s jak potěšenou myslí hleděti mohou, já nevím. Než to vím, kdyby se z těch jejich prací, co nepotřebného, zbytečného a hříšného v nich jest, vyníti a odmísiti mělo, že by větší díl lidských obchodů klesnouti musel. Protož pro tuto i výš připomenuté příčiny nic sobě tu oblíbiti nechtěla mysl má.

Zvláště pak naposledy, když sem viděl, že se tu jen tělem a tělu pracuje; ješto by člověk, přednější věc v sobě maje, duši, tu nejpředněji v práce závoditi, té zisků nejpředněji hledati měl.

[Jednu věc ze jména připomenouti se vidí, jak mi se mezi formany po zemi a mezi plavci na moři vedlo. Když sem tak dílny řemeslníků přehlédaje tesknil, řekl Mámilovi Všudybud: Vidím já, že je toto cosi neposedavého, rtuť vždycky se mektati chtící; protož mu žádné jedno místo nevoní, k němuž by se přivázati dáti chtěl. Ukažme mu prostrannější, kupecský, kdež vždycky sem tam přes svět se přenášeti a jako ptáku létati volno. — Nejsem proti tomu, řekl sem, i toho zkusiti. Šli jsme tedy.

A hned uzřím houf lidí sem tam se vrtících a všelijaké věci, až i třísky, prst, hnůj shledávajících, zbírajících, zdvíhajících a do břemen fasujícich. — Ptám se, co to? — Oni, že přes svět strojí. — Já: A proč ne bez těch tíhot? Lehčeji by jeli. — Oni: Bloud jsi ty. Jakž by jeli? To jejich křídla. — Křídla? řku já. — Křídla arci. Nebo to jim dává i úmysl i dobrou při tom mysl i pas a glejt všudy. Či mníš, že se darmo po světě toulati volno? Z toho oni musejí vyživení, přízeň i všecko bráti. Hledím tedy; a aj, oni, co kdo nejvíc břemen těch shledati mohl, navážíc na šráky jakés s poddělanými koly, váleli a šroubovali; pak spřipínajíc k nim hovada, tak se se vším tím přes vrchy, hory, doly, zmoly šrotovali a pachtovali, že to znamenitě veselý život, sobě libujíce. Jakož se i mně zprvopočátku zdálo. Ale jakž sem je tu i tam v blátě váznouti, káleti se a máchati, natáhati a namáhati, též od dešťů, snihů, slot, metelic, zim, hork rozličná nepohodlí snášeti viděl; jako i na pasích všudy na ně číhati, všecko jim přetřásati, vačky vyprazdňovati (an nic k zniknutí toho hněv, trhání a sapání nepomáhal); tolikéž loupežnou po silnicích zběř outoky na ně činiti, a duši jejich vždycky na šancích státi sem spatřil, zodnechtělo mi se toho.

Pravili tedy, že jiný jest pohodlnější po světě létání způsob, plavbami; tu že se člověk neztřase, nezkálí, neuvázne, ale od jednoho kraje světa k druhému sebou stříleti můž, všudy nového, nevídaného a neslýchaného něco nalézaje. I vedli mne k krajům země, kdež sme před sebou nic neviděli, než nebe a vodu.

Tu mi do jakés chaloupky vstoupiti kázali, z prken zhlobené. A ta nestála na zemi, aniž byla podezděná neb podvalami</noinclude>

19 sem tam se hýbati. 20 vázajících. 21 těžkých břemen. 22 průvodní list. 23 podstavce. 24 pošinovali. 25 ztrhaná vodou místa, výmoly. 26 těžce se pohybo- vali. "na průchodech. na okraji zkázy, v největším nebezpečenství býti. 29 R. 1641 Komenský plavil se z Německa do Anglie, i byl nejprvé bouří zahnán zpět ku pobřeží a mohl tedy ze zkušenosti vlastní popisovati plavbu. vy robené v podobu duté nádoby. 30 --> jakými, sloupy a podporami utvrzená; ale stála na vodě a viklala se sem tam, tak že i vstoupiti do ní s rozmyslem bylo. Však když jiní tam šli, šel sem, abych se nesmělým nezdál, i já; nebo pravili, že to náš vůz. Mysle pak já, že již pojedem, aneb, jakž pravili, poletíme: anť my tu den, druhý, třetí, desátý stojíme. — I co pak to? dím já; však ste pravili, že sebou stříleti budeme od jednoho kraje světa k druhému, a my nemůžeme z místa nikam. Oni, že až nám tahouni přijdou; a vypravují mi, že oni tahouny mají, kterýmž ani hospody, ani maštale, ani obroku, ani ostrohy a biče netřeba, než jen zapřáhnouti a jeti; jen abych počkal, že uhlédám. A ukazují mi mezi tím opratě, provazy, šle, váhy, brdce, oje, nápravy, rozvory, klanice a sochory rozličné, vše jinák než při formanském fasuňku. Byl zajisté toto vůz ležatý, hřbetem znak, ojem (ze dvou nejdelších jedlí udělaným) zhůru do povětří strmící; od jehož špice provazové se rozbíhali k bitům vůkol s mřežováním a žebřováním rozličným. Náprava toho vozu byla v zadu, u níž sedě jediný člověk chlubil se, že všecku tu bohopustu obrátí, kam chce.

V tom zavane vítr. Nuž chasa naše zhůru, běhati, skákati, křičeti, výskati začnou; jeden se chytá toho, jiný jiného; někteří po těch provazích zhůru a dolů co veverky sebou házejí, bidla spouštějí, rohože jakési svinuté rozpouštějí, a co víc toho. — Já: Co pak to? — Oni, že zapřáhají. I hledím, a aj, ty rohože se nám vydmou jako stodoly (oni pravili, že to naše křídla), a všecko to počne nad námi fičeti, a pod námi se voda stříhati a stříkati; a než já zvím, anť se nám břeh i země i všecko z očí stratí. — Já: Kam sme se pak děli? Co to bude? — Oni, že letíme. — Inu tedy leťmež ve jméno Boží, řekl sem a dívám se, jak to s námi prudce jde, ne bez líbosti sic, však také ne bez strachu. Nebo vyšel-li sem ven dívati se, závrat mne podjímal; vlezl-li sem na dno, strach od šustící násilně okolo stěn vody obstupoval mne. A tu mi na mysl jíti počalo, není-li to předce těžká opovážlivost, tak vzteklým živlům, vodě a větru, život svůj svěřiti a tak zúmysně smrti v hrdlo lézti, od níž tu nic dále nejsme, než na dva prsty, jak totiž tlusté jest prkno to mezi mnou a strašlivou propastí. Však umíniv strachu na sobě nedati znáti, mlčel sem.

V tom mne puch jakýsi surový zarážeti počne, a mozk i všecky vnitřnosti mi projma povalí mne. Tu já se (jako i jiní způsobu tomu nepřivyklí) válím, řičím, rady sobě nevím

vím, všecko se ve mně rozplývá a ze mne leje; že se nejinák zdálo, než že jak hlemejžď na slunci, tak my tu na té vodě se rozplyneme. Tu naříkati na sebe i vůdce své počnu nevěře, aby živu zůstati možné bylo; ale od nich všech místo politování smích sem měl. Věděli zajisté zkušením (čehož sem já nevěděl), že ten způsob nebude leč některý den trvati; jakož tak bylo, a síla má pomalu se vracela zase, a poznal sem, že vzteklé to moře toliko mne tak přivítalo.

Ale což? Těžší oněch věci hned přišly. Opustil nás vítr, křídla nám ochlípěla, my stanuli, na vlas nikam nemohouce. Já opět se vraštiti, co to bude? Zanešeni sme tu do těch pustin mořských, ach, vyjdeme-liž zase? ach, uhlédáme-liž ještě zemi živých? Ó matko milá, země, země, matko milá, kde jsi? Vodu rybám, tebe nám dal Stvořitel Bůh. Ryby se bydliště svého, ach, rozšafně drží; my pak nesmyslní své opouštíme. Nepřispěje-liť nám nebe na pomoc, jižtě nám v smutné té propasti zahynouti. Takovými kormutlivými myšleními trápiti se nepřestal duch můj; až teď plavci křičeti začnou. — Já vyběhna: Co to? — Oni, že vítr jde. I hledím a nevidím nic; oni předce rozpínají. I přijde, pochytí nás a nese zas. Což všechněm přineslo radost; ale kteráž nám hned zhořkla.

Rozmáhalo se zajisté to vání tak násilně, že nejen námi, ale i těmi pod námi hlubinami zmítáno bylo, až hrůza k srdci šla. Nebo moře vlnami takovými odevšad se válelo, že sme jako po vysokých horách a hlubokých údolích jednák zhůru, jednák dolů chodili. Někdy námi zhůru střelilo, že sme sobě měsíce dosáhnouti moci zdáli; z toho zase zstupovali sme jako do propasti. Tu se zdálo, že nás proti nám jdoucí neb poboční vlna přikváčí a hned na místě potopí; ona pak podnesla vždycky toliko, že náš ten prkenný koráb sem tam odrážín a od jedné vlny druhé podáván jsa, jednák na ten, jednák na druhý bok dopadal, jednák předkem kolmo zhůru, jednák dolů strměl. Odkudž nejen vodou vždycky na nás a přes nás do povětří stříkáno, ale my ani státi ani ležeti nemohouc, z boku na bok sme přemítáni, jednák na nohy, jednák na hlavu staveni. Z čehož závrat a všeho všudy s námi se podvracení pocházelo. Což když dnem nocí trvalo, každému souditi snadno, jakých se tu hrůz a strachů pocítiti musilo. — I myslil sem sobě: Ach, titoť lidé mimo všecky, co jich svět má, pobožnými býti příčinu mají, po tu hodinu životem svým jisti nejsouce. A ohlédaje se po nich, jak nábožní jsou, vidím, že jednostejně předce jako v krčmě žerou, pijí, hrají, chechtají se, oplzle mluví, zlořečí a všelikou prostopášnost provodí. Nad čímž se zkormoutě napomínati jich počnu i prositi, aby, kde jsme, pamatovali a takových věcí přestanouce k Bohu volali. Než co platno? Jedni mne vysmáli, druzí na mne fukali, třetí opřáhali, čtvrtí vyhoditi strojili. Mámil můj, abych mlčel a hostem se v cizím domě býti pamatoval, kdež hluchým a slepým býti nejlépe jest. — Ach nemožné jest, dím já, aby ta věc na dobré vyšla s těmi obyčeji. Tu oni opět v smíchy. Já nezbednost takou vida, mlčeti sem musil, prasku však nějakého při nich se boje.

V tom se bouře ssílí, a proti nám vichr strašlivý strhne. Tu se teprv moře vlnami až k nebi kouřiti začne, tu nás sobě vlny jako míče podávají, tu se hlubiny odvírají a nás jednák sehltiti pohrožují, jednák zhůru zase vymítají; tu nás vítr v kolo bere a jednák sem, jednák tam námi hází, až praštělo všecko, jako by se na sta tisíce kusů roztříštiti mělo. Tu já zmrtvěl všecek, nic již před sebou nevida než zahynutí. Onino násilí již odolati nemohouc a na skály neb mělčiny vehnáni se bojíc, křídla strhovali a háky jakési veliké železné na přetlustých provazích vyhazovali; tak se na místě zdržeti, až by bouře pominula, troufajíc. Ale nadarmo. Někteří zajisté z oněch po provazích lezoucích prudkostí větru jako housenky zházíni a do moře vmetáni; těmto týmž násilím kotvy se zutrhovaly a v hlubinách ztonuly. A tu teprv lodí naše s námi již beze vší obrany, jako na proudě řeky tříšťka, zmítati se počala. Obrům pak oněm železným svévolným teprv také srdce se tratilo: bledli, trnuli, co sobě počíti nevěděli, na Boha teprv zpomínali, k modlitbám napomínali i sami ruce zpínali. Tu lodí s námi jednák na dně moře usedati, jednák o skryté pod vodou skálí se bíti a skrze to padati a pukati začne. Tu se voda rozštípeninami těmi k nám leje; kterouž ač vylévati, čim a jak kdo pro starost pro mladost mohl, poroučíno, platno však nic nebylo; tlačila se násilím k nám a nás v sebe. Tu pláč, křik, úpění nesmírné, žádný nic před očima neviděl, než ukrutnou smrt. A však že život milý, chytal se, čeho kdo mohl, tabulí, desek, holí, zda by se tím od potopení ubrániti a snad někam vždy vyplouti mohl. Až i já, když se naposledy lodí rozsmekla a všecko potonulo, čehosi se chytě vyšel sem s nemnohými na břeh jakýsi; jiné sehltila všecky strašlivá ta propast. Kdež od zděšení a hrůzy sotva se probrav, svým vůdcům domlouvati začnu, že mne v to uvedli. — Oni, že to neškodí mi; když sme jen vybředli, abych byl mysli dobré. — Věru mysli dobré; do své nejdelší smrti na nic podobného navésti se nedám.

Hledě pak vidím, že ti se mnou vychvácení zase tam běží, a znovu do korábů sedají. — I jdětež na všecko neštěstí, řekl sem, opovážliví lidé; ani se víc dívati na to nechci. — Tlumočník můj: Nekaždý jest tak rozmazaný, dí; pěknáť jest, milý brachu, statek a zboží! Pro nahnání jeho musí se člověk i života odvážiti. — Na to já: Co jsem hovado, abych pro tělo toliko a tělu naháněje život v šanc sázel? Ba však toho ani hovado nečiní. Člověk ovšem, přednější věc v sobě maje, duši, té by zisků a rozkoši hledati měl.]

Poutník stav učených prohlédá;
nejprv veřejně, kdež vidí:

I řekl ke mně vůdce můj: Již já mysli tvé rozumím, kam tě táhne: mezi učené s tebou, mezi učené, to pro tebe vnada, to lehčejší, to pokojnější, to mysli užitečnější život. — Ba, tomuť jest tak, dí tlumočník. Nebo co rozkošnějšího býti může, jako aby člověk, nechaje a nedbaje hmotného toho těla kvaltování, s samým všelijakých ušlechtilých věcí zpytováním zacházel? Toť v pravdě jest, což smrtedlné lidi nesmrtedlnému Bohu podobné a téměř rovné činí, aby jako vševědoucí byli, co na nebi, na zemi, v propastech jest, neb bylo, neb bude, všecko stíhajíce, všecko znajíce, ač ne všechněm v jednostejné dokonalosti, pravdať jest, toho se dostává. — Vedtež mne tam; proč meškáte? řekl sem.

I přijdeme k bráně, kterouž mi Disciplinam jmenovali; a ta byla dlouhá, úzká a tmavá, plná zbrojných strážných, kterýmž se každý, kdo do ulice učených chtěl, odpovědíti a průvodu žádati musel. I viděl sem, že houfové lidu, zvláště mladého, přicházeli a byli hned na rozličné trpké exámeny bráni. Nejprvnější exámen při každém byl, jaký měšec, jaký zadek, jakou hlavu, jaký mozek (což z vozhera soudili) a jakou kůži přináší. Byla-li hlava ocelivá a mozek v ní ze rtuti, zadek olověnný, kůže železná a měšec zlatý, chválili a hned ochotně dále vedli; neměl-li kdo toho paterého, aneb mu kázali zpět, aneb špatně tušíc, tak

nazdařbůh přijímali. — I řekl sem divě se: Co pak jim tu na tom paterém kovu záleží, že se tak pilně na to vše dobývají? — Ba mnoho, dí tlumočník. Nemá-li kdo ocelivé hlavy, rozpukne se mu; nemá-li v ní tekutého mozku, nebude z něho míti zrcadla; nemá-li plechové kůže, nevytrpí formací; nemá-li olověnného sedadla, nevysedí nic, roztrousí všecko; a bez zlatého měšce kde by nabral času, kde mistrů živých i mrtvých? Či mníš, že tak veliké věci darmo přicházeti mohou? I porozuměl sem, kam se to směřuje, že se k tomu stavu zdraví, vtip, ustavičnost, trpnost a náklad přinášeti musejí; a řekl sem: Takť se tedy opravdu říci můž: Non cuivis contingit adire Corinthum. Nekaždému se dřevu dostane býti fladrem.

I vejdeme dále do brány, a vidím, an každý ten strážný jednoho neb více jich na práci vezma a s ním se veda, do uší mu cos dmýchá, oči protírá, nos a chřípě vyparuje, jazyk vytahuje a obkrajuje, ruce a prsty skládá a rozkládá, a nevím co víc nedělá. Někteří se i hlav provrtovati a cos nalévati pokoušeli. Nad čímž tlumočník zděšeného mne vida, Nediv se, řekl; učení ruce, jazyk, oči, uši, mozek a všecky vnitřní i zevnitřní smysly jinakší než hloupý lidu obor míti musejí; protož se tu přeformovávají, a to bez práce a odpornosti býti nemůž. V tom pohledím a spatřím, jak nebozí mnoho od toho přeformování dávati museli. Ne o měšci, než o kůži, jíž museli nastavovati, pravím. Tytýž zajisté pěst, rafije, ferule, metla na líci, na lebu, na hřbetě, pod sedadly se octla, až krvavou cedili, a nařád téměř prouhů, šrámů, modřin, mozolů plní byli. Což někteří vidouc, dřív než se jim dali, jen do brány nahlídnouc prchali pryč; jiní formovatelům těm z rukou se vydrouc, zutíkali tolikéž; menší jich počet dotrval, až na prostranno puštěni; až i já také, do toho stavu chut maje, formací tu sem, ač ne bez nesnadností a trpkostí, vystál.

Z brány když vycházíme, vidím, že každému tomu ponabroušenému cejch dávají, po němž by, že mezi učence přináleží, poznán býti mohl, kalamář za pás, za ucho péro a do ruky prázdnou knihu k shledávání umění. I dostal sem toho také. — Tu pak dí mi Všezvěd: Nu, již tu máme čtvero rozcestí, do filozofie, mediciny, iuris prudentie a theologie; kam nejdřív chceme? — Jak soudíš, řekl sem. — On zase: Dojděme nejprv na plac, kdež se všickni scházejí, aby se na ně zespolku podíval; potom auditoria po různu procházeti budeme.

I uvede mne na nějaký ryňk, a aj, tu oblakové študentů, mistrů, doktorů, kněží, mládenců i šedivců, z nichž někteří po hromadách se drželi, spolu rozmlouvajíc a disputujíc, jiní se do koutu tiskli, jiným z očí. Někteří (což sem dobře vyšetřil, ale sem jim toho tam mluviti nesměl) měli oči a neměli jazyka; jiní měli jazyk a neměli očí; někteří toliko uši, bez očí a jazyka etc. Takž sem porozuměl, že i tu nedostatkové přebývají. Vida pak já, že všichni tito odkuds vycházejí, a zase tam vcházejíce, jako včely z oule a do oule se motají, pobídnu, abychom tam také vešli.

Takž vejdeme; a aj, tu síň veliká, jíž sem ani konce neznamenal, a v ní po všech stranách plno polic, příhrád, škatulí a krabic; že by jich na sta tisících vozů neodvozil, a každá měla svůj nápis a titul. — I řekl sem: Do jakéž sme toto pak apatéky vešli? — Do apatéky, řekl tlumočník, kdež se lékové proti neduhům mysli chovají; a ta vlastním jménem bibliotéka slove. Pohleď, jací tu neskonalí skladové moudrosti! Hledě tedy já vidím učenců páteře přicházejících rozličně se okolo toho zatáčeti. Někteří nejpěknější a nejsubtilnější vybírajíce, po kusu z nich vytahovali a do sebe přijímali, povlovně sobě žvýkajíce a zažívajíce. — Já přistoupě k jednomu táži se, co to dělá? — Odpověděl mi: Prospívám. — A jaká v tom chut? dím já. — On zase: Dokud se to v ústech žvýká, náhořkost neb nákyselost číti, potom se obrací v sladkost. — A nač pak to? řekl sem. — Odpověděl: Lehčeji mi to přichází vnitř nositi, a jsem tím jistší. A co užitku

nevidíš? I hledím na něj pilněji a vidím jej tlustého a tučného, barvy krásné, oči se mu jako svíce stkvěly, řeč byla pozorná a všecko při něm čilé. — I dí mi tlumočník: Ovšem pak tito.

I pohledím, a aj, někteří tu velmi lakotně s tím zacházejí, pořád, co jim k rukám přišlo, do sebe cpajíce. Na něž pilněji hledě nevidím nic, aby jim barvy neb těla neb tuku co přibývalo, kromě samého břicha odutí a rozecpání; a vidím, že, co do sebe nacpali, zase to vrchem i spodkem nezažité z nich lezlo. Někteří z těch takových i v závrat upadali a s smyslem se pomíjeli; někteří od toho bledli, schli i mřeli. Což jiní vidouc na ně sobě ukazovali, a jak nebezpečno s knihami (nebo tak krabicím těm říkali) zacházeti, sobě vypravovali; někteří prchali pryč; jiní, aby jen opatrně s nimi zacházeli, napomínali se. Protož toho do vnitř nepřijímali, než z předu i zadu pytlíků a mošen sobě navěsíc, do těch ty škatule (nejvíc na kterých napsáno viděli: Vokabulář, Dikcionář, Lexicon, Promtuarium, Florilegium, Loci communes, Postille, Koncordancí, Herbář^[27] etc., každý jak své věci býti soudil) cpali, a ty nosíc, když co promluviti neb napsati bylo, z kapsí vytahovali a odtud do úst a péra brali. — Já znamenaje to řekl jsem: Tito tuším v kapsích umění nosí? — Odpověděl tlumočník: Memoriae to subsidia;^[28] čis neslýchal? Slyšel sem pak od některých ten způsob chváliti, že ti prý jen usezené věci^[29] vynášejí. A můžeť býti; než já sem jiné tu nepohodlí znamenal. Přihodilo se při mé přítomnosti, že někteří své škatule roztrousili, a některým, když jich poodložili, oheň zejma se popálil. Ach, jakého tu běhání, rukama lomení, naříkání, na retu volání!^[30] Nechtěl žádný po tu chvíli víc disputovati, psáti, kázati, než zvěsa hlavu chodil, choulil se, rděl, u koho

věděl, prosbou i penězi zase nádobíčko shledávaje; ješto kteří vnitř zachystáníčko měli, takové příhody ne tak se báli.

Já mezi tím opět jiné spatřím, kteříž ani ne do kapsí sobě ty škatule dávali, než nosili do pokojíků kamsi; za nimiž vejda vidím, ani pěkná na ně pouzdra strojí, rozličnými barvami líčí, někteří i stříbrem a zlatém obkládají, do polic pořádají a zase vytahujíc na ně hledí; pak zase skládají a rozkládají, přistupujíce i odstupujíce, sobě i jiným, jak to pěkně stojí, ukazují, vše povrchu; někteří také časem na titule, aby jmenovati uměli, nazírali. — I dím: Co pak tito laškují? — Odpoví tlumočník: Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti bibliotéku. — I když se jí neužívá? dím já. — A on: I ti, kdož bibliotéky milují, mezi učené se počítají. — Já sobě na mysli: Jako někdo kladiv a klíští hromady maje, a čemu jich užívati nevěda, mezi kováře. Říci však toho, abych sobě něco neutržil, nesměl sem.

Neřád v knih
spisování. Než vyjdouc my zase na síň, uzřím já, že těch apatekářských nádob vždy víc a víc po všech stranách přibývá, a hledím, odkud je pak nosí? I vidím, že z jakéhos zastření; za kteréž já také vejda, spatřím mnoho soustružníků, ani teď jeden nad druhého pilněji a křtaltovněji^[31] dřeva, kostí, kamení a rozličných materií škatule ty formují, a mastí či dryákem^[32] naplníc, obecnému užívání dávají. — A tlumočník mi dí: Tito jsou ti chvály a všelikého zvelebování^[33] hodní lidé, kteříž nejužitečnějšími věcmi pokolení svému slouží, že pro rozmnožení moudrosti a umění žádné práce, žádného úsilí nelitujíce, slavnými dary svými s jinými se zdělují. I udělá mi se chut podívati se, z čeho a jak se to (co tak dary a moudrostí nazval) dělá a strojí. A spatřím jednoho tuším či dva, kteříž vonná koření a byliny shledávajíce krájeli, třeli, vařili a distillovali a rozkošné dryáky, letkváře,^[34] syrůpy^[35] a jiná životu lidskému užitečná lékařství strojili. Naproti tomu jiné spatřím, že jen z jiných nádob vybírali a do svých překládali; a těch bylo na sta. — I řekl sem: Titoť vodu přelívají. — Odpověděl mi tlumočník: I tak se umění množí. Nebo zdaž se jedno a též jinák a jinák přistrojiti nemůž? A k prvnějším věcem vždy se něco přidati přiopraviti můž. — A zkaziti také, řekl sem já s hněvem, vida patrně, že se faleš provodí. Některý zajisté cizí nádobky dopadna, aby svých několik naplnil, rozřídil^[36] jak mohl, leda pomyjí přiléváním; jiný zase přidáváním lecjakés matlaniny, třeba prachu a smetí, zahustil, jen aby se také nové zadělání zdálo. Mezi tím nápisy nádhernější než onino přivěšovali, a nestydatě, jako jiní dryáčníci, každý své velebil. Kdež mi i divno i hněvno bylo, že (jakž sem prv navrhl) řídký kdo vnitřní podstatu examinoval, než všecko pořád, a neb aspoň bez rozdílu brali, a pakli kteří vybírali, jen zevnitřního křtaltu a nápisů hleděli. A tu sem porozuměl, čím to jest, že jich tak málo k vnitřní čerstvosti mysli přichází; nýbrž čím kdo těch léků více do sebe hltal, tím že se více dávil, bledl, vadl a chřadl. Spatřil sem pak převeliký díl milých těch dryáků, jimž se nikdy k žádnému lidskému užívání přijíti nedostalo, než jen molům a červům, pavoukům a mouchám, prachu a plesnivosti, naposledy smutným škřinkám^[37] a zadním koutům za podíl byly. Čehož bojíce se někteří, jak brzy dryák svůj dostrojili (ba někteří dřív, než strojiti dobře začali), hned po sousedech praefací,^[38] veršů,^[39] anagrammat^[40] prosíce běhali, hned patrony,^[41] kteříž by novým strojům jména a měšce půjčili, shledávali, hned titule a nápisy^[42] jak nejozdobněji líčili, hned rozličných figur a kuprštyků^[43] květováním jak nejkadeřavěji premovali;^[44] sami to také lidem vstříc nosili, podávali a jako řka bezděk cpali. Ale viděl sem, že naposledy ani to již nepomáhalo; proto že to přes příliš přemnoženo bylo. I litoval sem nejedněch, že mohouc čistý míti pokoj, beze vší potřeby a užitku, nýbrž v šanc sázením jména svého a se škodou bližních v to dryáčnictví se dávají. O čež když sem návěští dával, nenávist sem získal, jako bych obecnému dobrému překážel. Mlčím již, jak někteří z věcí naprosto jedovatých ty své confekcí^[45] strojili, tak že tak mnoho se trávenin jako lékařství prodávalo, a nelibě sem ten neřád nesl, ale nebyl kdo toho napraviti.

Nevole a různice. Takž zase na plac učených vyjdeme; a aj, svády, různice, rvačky, shon mezi nimi. Řídký tu byl, kdož by s někým táhanice neměl; nejen mladí (což by se nedospělého věka drzosti přičísti mohlo), než i ti starci vespolek se drancujíce. Nýbrž čím kdo za učenějšího aneb sám sebe držel aneb od jiných jmín byl, tím více různic začínal a na jiné vůkol šermoval, sekal, házel a střílel, až hleděti hrozno bylo, pochvalu a slovoutnost v tom sobě zakládaje. — I řekl sem: Ale což to pro milý Bůh? Však sem já myslil, a takť mi od vás slibováno, že toto nejpokojnější stav jest; já pak tak mnoho různic nacházím. — Odpověděl tlumočník: Synu, nerozumíš ty tomu; však se to oni brousí. — Co brousí? řekl sem, an já rány vidím a krev a hněv a vražedlnou jedněch druhým nenávist. Však sem podobného nic v žádném stavu řemeslníků nespatřil. — Bezpochyby, řekl on; oněch umění jsou řemeslná, otrocská, těchto svobodná. Protož čeho se oněm nedovoluje, aniž by se při nich trpělo, toho těmto plná svoboda. — Ale jak to řádem slouti má, řekl sem, já nevím. Zbroj sic jejich na pohledění strašného se nezdálo nic. Nebo kopí, kordy a tulichy, jimiž na sebe sekali a bodli, koženní byli; jichž nedrželi v rukou, než v ústech. Střelba^[46] pak jejich byla z třtin a písku, kteréž prachem vodou rozpuštěným nabíjejíce, papírovými štáfy na sebe házeli. Nic, pravím to, po vrchu hledě, hrozného se nezdálo; já však vida, jak, když někdo mírně trefen byl, sebou trhal, křičel, vinul, utíkal, snadně mi porozuměti bylo, že to ne žert, než opravdový boj jest. Na někoho jich mnoho dotíralo, až všecko od mečů okolo uší břiňkalo, a kulí papírových jako krupobití naň padalo; někdo statečně se bráně, obránil se a všecky odbůjce své rozehnal; jiný ranami jsa přemožen padl. A viděl sem tu neobyčejnou jinde ukrutnost, že ani poraženým již a mrtvým neodpouštěli, nýbrž tím víc a nelítostivěji na ně sekali a flekali, každý na tom, který se mu již nebránil, nejraději rekovství dokazuje. Někteří s sebou mírněji zacházeli, však hádky a nedorozumění prázdni nebyli. Nebo sotva kdo co promluvil, aby mu hned jiný někdo na odpor nevstoupil, i o sníh, bílý-li jest či černý, i oheň, horký-li jest či studený, hadruňky^[47] byly. Velikou jejich
zapletenost. V tom se někteří v ty nesvornosti vkládali a ku pokoji raditi začali; čemuž sem já se zradoval. Povstala i pověst, že všecky rozepře k porovnání přijíti mají; a byla otázka, kdo to konati bude? Odpovědíno, že povolením královny Moudrosti ze všech stavů nejsoudnější vybráni býti mají, jimž se moc dá, aby vyslýchajíce odporných stran při každé věci smysly, rozeznání činili, a co pravějšího jest, vyhlašovali. I shluklo se nemálo těch, kteříž soudcové býti měli a chtěli; a shluklo se před ně těch, kteříž mezi sebou pro smyslů rozdílnost různice měli, množství veliké; mezi nimiž sem také viděl Aristotelesa s Platonem, Cicerona s Sallustiem, Scota s Aquinatem, Bartola s Baldem, Erasma s Sorbonisty, Rama a Campanellu s Peripatetiky, Copernika s Ptolomeem, Theophrasta s Galenem, Husa, Lutera a jiné s papežem a jezuity, Brentia s Bézou, Bodina s Wierem, Sleidana s Suriem, Šmidlina s Calvinisty, Gomara s Arminiem, Fratres Rosaeos s filozofastry^[48] a jiných bez počtu. Jimž když conciliatores žaloby a stížnosti, důvody a odvody co v nejkratší slova pojaté psané sobě podati poručili, oni takové knih haldy nakladli, že by k přehlédnutí jich šest tisíc let nestačovalo; žádajíce, aby to summovní smyslu jejich ponavržení na ten čas přijato bylo, dále pak potom, jak by potřeba ukazovala, sířeji svou vysvětlovati a provozovati aby jednomu každému plná svoboda zůstávala. I začali nahlédati do těch knih, a kam kdo nahlédl, hned se odtud napiv, toho zastávati počal, a vznikly mezi pány ubrmany a smlouvci veliké roztržitosti, když ten toho, onen onoho zastával. A tak nezpravíc nic rozprchli se, a učení k hadruňkům svým se navrátili. Čehož mi do pláče líto bylo. ==XI. Poutník přišel mezi filozofy.==

1. Veřejně I dí mi tlumočník: Nu již tě ale mezi samy filozofy, jejichž práce jest k napravení nedostatků lidských prostředků vyhledávati, a v čem pravá moudrost záleží, ukazovati, uvedu. — A já řekl: Tuť se snad bohdá jistému něčemu naučím. — On řekl: Ovšem; nebo to jsou lidé, kteříž pravdu každé věci znají, mimo jejichž vědomí ani nebe nic nedělá, ani propast^[49] ničeho neskrývá, kteříž život lidský k ctnostem ušlechtile formují, kteříž obec a krajiny osvěcují, kteříž Boha přítele mají, moudrosti svou k jeho tajnostem dosahující. — I poďmež, řekl sem, poďme mezi ně, prosím, tím spíše. Ale jakž mne tam uvedl, a já množství starců a divné jejich činy spatřil, strnul sem.^[50] Tu zajisté Bion tiše seděl, Anacharsis se procházel, Thales létal, Hesiodus oral, Plato v povětří ideas honil, Homerus zpíval, Aristoteles disputoval, Pythagoras mlčel, Epimenides spal, Archimedes zemi odstrkoval, Solon práva a Galenus recepty spisoval, Euclides měřil síň, Cleobulus budoucí věci zpytoval, Periander povinnosti rozměřoval, Pittacus válčil, Bias žebral, Epictetus sloužil, Seneca mezi tunami zlata sedě chudobu vychvaloval, Socrates o sobě každému, že nic neumí, povídal, Xenophon naproti tomu každého všemu naučiti sliboval, Diogenes z sudu vykoukaje všecky mimo jdoucí haněl, Timon všechněm zlořečil, Democritus všemu tomu se smál, Heraclitus naproti tomu plakal, Zeno se postil, Epicurus hodoval, Anaxarchus pravil, že to všecko nic není, jen že se to tak zdá.^[51] Jiných

drobnějších filozůfků mnoho bylo, a každý obzvláštního něco provodil; čehož sem ani nespamatoval všeho, ani mi se připomínati chce. — Dívaje se pak na to řekl sem: Ale toto-liž jsou ti mudrcové, světlo světa? Ach, ach, jáť sem se jinakších věcí nadál! Však tu jako sedláci v krčmě, každý vyje, a každý jináč. — Řekl mi tlumočník: Tys bloud, ty těm tajemstvím nerozumiš. Já slyše, že tajemství jsou, počnu o nich bedlivě přemyšlovati, a tlumočník počne mi je vykládati. V tom aj, přistoupív jakýsi, také v filozofském habitu (jmenoval se Pavlem Tarsenským)^[52] pošeptal mi do ucha: Zdá-li se sobě kdo moudrým býti v tomto světě, budiž bláznem, aby moudrým učiněn byl. Moudrost zajisté světa tohoto bláznovství jest u Boha. Nebo psáno jest: Zná Pán přemyšlování moudrých, že jsou marná.^[53] S kterouž řečí poněvadž sem viděl, že, co mé oči a uši vidí a slyší, se srovnává, ochotně sem na tom přestal, a: Poďme někam jinam, řekl. Tlumočník pak můj bláznů mi nadal, že maje já se od moudrých něčemu naučiti, od nich utíkám. Ale já šel mlče předce.

2. Přišel mezi
grammatiky. I vešli sme do auditorium jakéhosi, kdež aj, plno s rafičkami,^[54] mladých i starých, malujících litery, čárky

a puňktíky; a když jeden jinák než druhý napsal aneb vyslovil, jednák se sobě vysmívali, jednák vadili. Zatím rozvěšovali po stěnách slova a hádali se o ně, co které kterému přijde^[55] etc., a tu je skládali, rozkládali, přestavovali rozličně. Načež já nadívaje se a nic mimo to nevida, řekl sem: Toť jsou dětinské věci; poďme jinam.

3. Mezi rhetoriky. Vešli sme tedy do jiné síně, kdež aj, mnoho jich stálo s penzlíky, smlouvajících se, jak by slova buď napsaná a neb z úst do povětří puštěná na zeleno, červeno, černo, bílo, a jak by kdo chtěl, barvena býti mohla.^[56] — I ptal sem se, nač by to bylo? — Odpovědíno mi: Aby se poslouchajícímu tak i jinák mozek zabarviti mohl. — A já zase: K líčení-li pak pravdy či lži těch líčidel se užívá? — On: Co přijde, řekl. — Tak mnoho tedy tu falše a marnosti, jak pravdy a užitků, dím já a jdu odtud.

4. Mezi poety. Takž vstoupíme jinam; a aj, tu houf křepkých jakýchsi jonáčků, na vážkách odvažujících a na pídi odměřujících syllaby a plésajících okolo toho a skáčících. I divím se, co to jest; a tlumočník mi dí: Ze všech umění, která z liter povstávají, není řemeslnějšího a veselejšího nad toto. — A co pak jest? dím já. — Odpověděl: Co se prostým slov ulíčením zpraviti nemůž, to se tímto jich sfaldováním^[57] zpraví. Vida pak já, že ti, kteří se tomu faldování učí, do jakýchsi knih nahlédají, nahlédnu i já a vidím tam: de Culice, de Passere, de Lesbia, de Priapo, de Arte amandi, Metamorphoses, Encomia, Satirae,^[58] summou frašky, básně, freje a všelikou bůjnost. Což mi všecku tu věc jaksi zošklivilo.^[59] Zvláště

vida já, že kdo těm syllaboměrcům pochleboval, všecko umění na zvelebování jeho vynakládali, kdo se jim v hod neučinil, všelijakými naň odevšad úštipkami házeli;^[60] tak že se toho umění jen aneb pochlebování aneb k štípání užívalo. Znamenav tedy já, jak to vášniví lidé, pospíšil sem od nich chutně.

5. Mezi dialektiky. Jdouce tedy vkročíme do jiného stavení, kdež dělali a prodávali perspicilla.^[61] I ptám se, co to jest? a odpovědí mi, že jsou notiones secundae,^[62] kdo je má, že všecko uhlédá ne jen povrchu, ale do vnitř věci; zvláště pak do mozku jeden druhému nahlédati a v rozumu jemu se přebírati že můž. I přicházeli mnozí a kupovali ty brylle, a mistři je učili, jak nastrkovati, a kde potřebí, nakrucovati mají. Mistři pak, kteříž je dělali, obzvláštní na to byli, dílny své po koutech majíce; ale nedělali jednostejných. Někdo dělal hrubé, jiný malé, někdo okrouhlé, jiný hranaté, a každý své chválil a kupce vábil, a hádali se neukojitedlně i házeli na sebe.^[63] Některý od každého koupil a všecky sobě k nosu zpřipínal, někdo jen jedny vybral a přilepil. Tu pak někteří pravili, že předce nemohou viděti tak hluboko; jiní pravili, že vidí, a ukazovali sobě až za mozk ještě a za všecky rozumy. Ale z těch nejedny sem viděl, že když postupovati začali, hned přes kamení a špalky a do dolů (o nichž sem prv pověděl, že jich všudy plno bylo) padali. I ptal sem se: Jak pak to, poněvadž se skrze ty brylle všecko vidí, že těm ústrkům nevyhýbají? Odpovědíno mi, že ne brylle, než ti, kdo jich užívati neumějí, vinni jsou. Mistři pak pravili, že není dosti brylle dialektiky míti, než že se zrak jasným collyrium^[64] z fysiky a matematiky vyčistiti musí. Protož aby do jiných auditorií šli a zrak sobě propravili. Šli tedy, jeden sem, druhý tam. — A já svým vůdcům: Poďmež i my, řekl. Ale toho sem neobdržel dříve, než až sem také ponoukáním Všezvěda několikery ty brylle sobě zjednal a zpřipínal; a zdáloť mi se, pravda jest, že cosi víc vidím, a některá věc několikerým způsobem

vidína býti mohla.^[65] Ale sem vždy, abychom dále šli, že já toho collyrium, o němž tu mluvili, zkusiti chci, dotíral.

6. Mezi fysiky. I šli sme, a uvedli mne na nějaký plac, uprostřed něhož uzřím veliký, rozložitý strom, na němž všelijaké listí a všelijaké ovoce (v škořepinách všecko) rostlo; pravili mu Natura.^[66] Filozofů vůkol něho zástup byl, vzhlédajících a ukazujících sobě, jak které ratolesti, listu a ovoci říkají. — I řekl sem: Tito, slyším, že se jmenovati těch věcí učí; ale aby přirození stíhati^[67] měli, ještě nevidím. — Odpověděl mi tlumočník: S to ne každý býti můž; než hleď na tyto. I vidím některé větvoví ulamovati a listí i ovoce rozvínati, a kde na ořech přišlo, zubami hrýzti, až jimi troskotali; ale oni pravili, že to škořepiny praští; a přebírajíce se v nich chlubili se, že jádro mají, tajně jedni druhým, ale řídkým ukazujíce. Já pak nahlédaje také mezi ně pilně, patrně sem viděl, že zevnitřní sic šupinu a kůru zhmožděnou a rozmačkanou měli, nejtvrdší však škořepina, v níž zavinuté jádro leželo, ještě byla celá. Vida já tu tedy i marnou honosnost i daremné kvaltování (viděl sem za jisté, jak někteří i oči sobě vyhleděli i zuby vylámali) pobídl sem, abychom jinam šli.

7. Mezi metafysiky. Takž vstoupíme do nějaké síně; a aj, tu páni filozofové krávy, osly, vlky, hady a všelijakou zvěř, ptactvo, zeměplazy, též dříví, kamení, vodu, oheň, oblaky, hvězdy a planéty, až i angely před sebou majíce disputovali, jak by se každému tomu tvoru to, co od jiných rozdílného má, odjíti mohlo, tak aby všickni sobě podobní učiněni byli.^[68] I svlékali z nich nejprv formu, pak materii, naposledy všecky případnosti, až holé Ens Unum, verum, bonum. zůstalo.^[69] A tu se hádali, jsou-li všecky ty věci jedno a též? jsou-li všecky dobré? a jsou-li všecky v pravdě tím, čím jsou? a podobných na sebe víc otázek dávali. Kterýchž pozorujíc někteří začali se diviti a vypravovati, jak vtip lidský vysoko vyšel, že hle! všecku bytnost přesáhnouti a všech tělesných věcí tělesnost odlouštiti může a umí; až sem se i já v subtilnostech

(P. Ramus.)

těch kochati počal. Ale v tom jeden vystoupě volal, že to jen jsou fantazie, aby toho nechali.^[70] I potáhl některé po sobě; a jiní byli zhůru, za haeretiky je odsuzujíce, že od filozofie nejvyšší umění a jako hlavu artium odtíti chtějí.^[71] Kterýchž hadruňků já naposlouchaje se, šel sem odtud.

8. Mezi arithmetiky. V tom jdouce trefíme mezi jakési, kteříž plnou síň cifer majíce, přebírali se v nich. Někteří berouc z hromady rozsazovali je, jiní zase přehršlím shrnujíc na hromádky kladli; jiní opět z těch hromádek díl ubírali a obzvlášť sypali; jiní opět ty díly v jedno snášeli; a jiní zase to dělili a roznášeli, až sem se tomu jejich dílu podivil.^[72] Oni mezi tím vypravovali, jak v celé filozofii jistšího umění nad toto jejich není, tu že nic chybiti, nic ujíti, nic nadbýti nemůž. — Nač pak to umění jest? řekl sem. Oni mé hlouposti se podivíc, hned jeden přes druhého divy mi vypravovati začnou. Jeden, že mi poví, kolik husí v stádě letí, nepočítaje jich; druhý, že mi poví, v kolika hodinách čisterna pěti rourkami vyteče. Třetí, že mi poví, kolik v měšci grošů mám, nenahlédaje tam etc., až se jeden našel, kterýž se písek mořský v počet uvésti podvoloval a o tom hned knihu sepsal. (Archimedes).
(Euclides). Jiný příkladem jeho (ale větší subtilnosti dokázati chtěje) dal se v počítání v slunci létajícího prášku.^[73] I užásl sem se; a oni mi k srozumění posloužiti chtíce, ukazovali své regule, Trium, Societatis, Alligationis, Falsi, kterýmž sem jakž takž vyrozuměl.^[74] Než když mne do nejzadnější, jenž Algebra aneb Cossa^[75] slove, uvésti chtěli, takových sem tam divokých jakýchsi klik a háků hromady uhlédal, že mne o málo závrat nepopadl; a zavra já oči prosil sem, aby mne odtud vedli.

9. Mezi geometry. I přijdeme k jinému auditorium, nad nímž: Udeis ageoiuetretos eisito^[76] napsáno bylo; a já zastavě se: Budem-liž tam moci? řekl sem, poněvadž tam geometry jen pouštějí? — Poď předce, řekl Všudybud. I vejdem; a aj, tu jich množství, kteří čáry, háky, kříže, kola, quadráty, punkty psali, každý sobě sám tiše. Pak jeden k druhému přicházel, a ukazovali sobě; některý pravil, že jinák býti má, a tento, že dobře; tož se vadili. Vynalezl-li kdo novou nějakou čáru neb kliku, výskal radostí a svolaje jiné ukazoval, kteříž ckali, prsty a hlavami točili, a v svůj kout každý běže, také sobě takovou psal; jeden trefil, jiný ne; tak že všecka ta síň po zemi, po stěnách, po stropě plná byla čar, a nedali sobě na ně šlapati, ani se jich dotýkati.^[77]

10. Praecipua apud geometras controversia, de quadrando circulo. Kteří mezi nimi nejučenější byli, sstupovali se do prostřed a pokoušeli se očsi velmi úsilně, načež viděl sem, že jiní všickni s otevřenými ústy očekávají; a bylo o tom řečí mnoho, jak by to nade všeho světa subtilnosti divnější bylo, a kdyby se vynalezlo, že by již nic nebylo nemožného. Já tedy, co to jest, věděti žádostiv jsa, přistoupil sem a spatřil, že kolo mezi sebou mají, o něž otázka jest, jak by z něho quadrát udělán býti mohl. A když se toho s nevypravitedlnou prací vyhledávalo, rozstoupili se zase, aby každý o tom přemyšloval, sobě (Joh. Scaliger). poručíc.^[78] Tožť po malé chvíli nenadále jeden vyskočí volaje: Mám, mám tajemství odkryté, mám! I shlukli se k němu všickni, viděti a diviti se chvátajíce. A on vynesa velikou knihu in folio, ukazoval jim.^[79] I stali se hlasové a prokřikování, jakéž po vítězství bývá. Ale (Joh. Clavius). tomu plésání jiný hned brzy přítrž učinil, co hlasu měl, křiče, aby se mámiti nedali, že quadrát není; a postaviv ještě větší

↑ Andreae, (Peregr. De hominis extra se exitu, 1.) Cum in ea aetate essem, quae ad boni malive optionem aspirare solet.
↑ Andreův Cizinec (Peregr. 1.) chce si vyvoliti, quem in vita et moribus denique ac studiis imitarer, a nemoha ho nalézti ani pro život vůdce, ve své nestálosti vydává se do světa (universo orbi me committere).
↑ Týká se doby, než nastoupil na studie, kdy žil u svých poručníků v Nivnici.
↑ Kretenský labyrint, rozsáhlá budova se síněmi, dvory, chodbami, nad zemí i pod zemí, o jakých se vykládá i v jiných zemích, dle pověstí starořeckých pocházel od předhistorického umělce Daidala, určen byl za obydlí obludy Minotaura, muže s býčí hlavou, jenž se živil lidmi, až zabit byl hrdinou athénským Theseem pomocí dcery Minoovy Ariadny.
↑ Peregrinus Andreův dostává od svého těla (v kap. 2.) podobnou domluvu, pak přijímá též vůdce, nehezkého starce. Zove se Impetus, regum magnatumque iuxta ac vulgi magister atque manuductor, qui saeculis omnibus leges praescribo et ad arbitrium in via trita volentes duco, nolentes traho, resistentes omnino flagris propello (kap. 3.). Ten také dle pohybu času lidem ukládá obyčeje slov, zvyků, důstojenství (verborum, morum honorumque consuetudines hominibus impono).
↑ „muž-li či žena“, není poutníkovi patrno, i jméno („Mámení“) je rodu středního.
↑ Některé vlastnosti Andreova starce, zejména že je vůdcem králův i knížat stejně jako lidu obecného, k těmto vlastnostem a úkolům Mámení lépe se hodí.
↑ vybleknutím — přeřeknutím.
↑ Andreův Peregrinus rovněž dostává od průvodce svého uzdu, aby mu šel bezpečněji (kap. 3.)
↑ Peregrinus veden jest svou těkavostí k tomu (sive impatientia mea, sive evagandi libidine, kap. 1.), aby šel si hledat do světa vzoru života.
↑ ohyzdná.
↑ zasazeny.
↑ Vlastní smysly jsou spisovateli bezpečnými vůdci, jakož i později všude na poznání vlastní klade důraz.
↑ hranice.
↑ protože mimo tento svět člověk neví nic jistého.
↑ k východní straně“, která na připojeném obraze je podle staršího způsobu zobrazování v levo, západní v pravo, následkem toho pak je nahoře jih, dole sever.
↑ míní se hospodáři se svými rodinami.
↑ v rovnováze.
↑ toho sídla královnina ovšem na obrázku nevidíme, poněvadž by se tím bylo zakrylo místo pro jiné věci; ale vzor k němu Kom. měl v Andreově „Christianopoli“ (kap. VII.), kde rovněž střediskem celého města jest náměstí a na něm okrouhlá budova chrámová.
↑ hemžilo se (o té závrati Peregr. II.)
↑ pomalu se plíží.
↑ točitých schodech.
↑ U Andreae (Peregr. kap. 5.) Fortuna rozhazuje listky, jichž si někteří lidé velmi váží.
↑ dotkne se, štouchne (mor.).
↑ výraz, převzatý ode hry v kostky, kde se ptávali: Kolik ti sedlo? (t. j. kolik máš ok?)
↑ správce.
↑ Vokabulář byl abecední slovník pouze jednotlivých slov, Dikcionář slovník fraseologický, obsahující též úsloví, Lexicon míval nejvíce slova neobvyklá starobylostí, po případě provincialismy a pod.; Promptuarium obsahovalo vybrané příklady pro kazatele, Florilegium pěkná úsloví, obrazy, přirovnání a pod. z některého básníka, čehož užívali hlavně latinští básníci té doby; Loci communes byla vybraná místa, úsloví, ale i příklady ze slavných řečníků pro potřebu nastávajících řečníků, Postille výklady částek písma sv., na slavnostní dny připadajících, Konkordancí sbírka výroků písma sv. na objasnění různého užívání slov. Herbář, popis jednotlivých rostlin a léčivých účinků jejich pro lékaře.
↑ Podporovala se tím sice pamět, bohužel však vědění mnohých učenců tehdejších omezovalo se právě jen na takovéto pomůcky, že učení své mívali z druhé a ze třetí ruky.
↑ formálně dokonalé.
↑ o pomoc volání.
↑ úhledněji.
↑ vl. lékem proti uštknutí, pak uměle složeným lékem.
↑ povznášení.
↑ zhuštěné štávy.
↑ syrupy byly ještě hustší, s cukrem připravené štávy, jichž se tehdy hojně užívalo.
↑ rozředil.
↑ kterébyly v pozadí knihovny opuštěny.
↑ Předmluvy sloužily tehdejším spisům za reklamu, proto dožadovali se jich od slavných a známých spisovatelů.
↑ Témuž účelu sloužily verše latinské, často hojně za před mluvy kladené.
↑ vtipných básniček na jméno spisovatelovo a obsah spisů.
↑ Bývaly to vynikající osoby ze šlechty, také králové, jimž se pak dílo věnovalo.
↑ Tomu se ani Kom. neubránil, aby nedával na svá díla obšírných a mnohoslibných nápisů.
↑ rytiny nejen osvětlovaly dílo, ale erby a znaky stavěly je i pod mocnou ochranu.
↑ krášlili dílo, aby bylo jako plno květů a jako nakadeřeno.
↑ složeniny.
↑ dělová.
↑ vády (Andreae, Peregr. 8.).
↑ Aristoteles byl sice dvacet let žákem Patonovým, ale nesouhlasil nikterak ve všem s učením jeho, zejména pokud se týče hypostasovaných pojmův, ideí (Eth. Nikom. I, 4); než tu praví přímo, že činí tak pouze z lásky ku pravdě (odtud známé přísloví: »Amicus Plato, magis amica veritas«); co se později o sporech těch vykládalo, zejména že Aristoteles před žáky učitele svého snižoval, že ho chtěl i z Akademie vytlačiti, má svůj původ v pozdější řevnivosti obou škol, jež přetrvala starověk a v době humanismu opět ožila. — Že Cicero byl úhlavním nepřítelem dějepisce Sallustia, vysvětliti lze netoliko z různého jich přesvědčení politického (Cicero náležel mezi přední členy úřednické šlechty, optimátův, Sallustius byl osobním přítelem Caesarovým),jež se projevilo poprvé s plným důrazem při sporu mezi Clodiem a Milonem, ale i ze soukromých poměrů rodinných (Sallustius pojal za choť rozvedenou od Cicerona Terentii). — Duns Scotus, pro své skeptické myšlenky nazývaný »doctor subtilis«, přirozeně jevil se pochybnostmi svýmijako odpůrce nejpřednějšího zástupce filosofie scholastické, Tomáše Aquinského. — Význam slavného právníka vlaského, Bartola de Sassoferrato, záležel především v tom, že proti jiným vykladačům práva římského, kteří se přesně přidržovali písmene zákona, odvažoval se na obšírnější kommentáře, dbaje na další vývoj práva, pokud se jeví v zákonodárství kanonickém, v manském právu lombardském a v statutech italských. V té příčině často stál proti němu neméně slavný žák a následovník jeho, Baldus de Ubaldis, rovněž pilný spisovatel. — Desiderius Erasmus již svými snahami humanistickými, ale zvláště jako předchůdce snah reformačních a překladatel nového zákona z originálu jeví se býti neúnavným odpůrcem strnulosti scholastické, která své sídlo hlavní měla na pařížské Sorbonně. — Petrus Stamus, uče v samém sídle scholastiky, založene na filosofii Aristotelově, vzbudil rozpravami proti učení tomu velikou bouři, že spisy jeho byly odsouzeny jako drzé a bludné. — Tomáš Campanella proti pouhému spoléhání na učení Aristotelovo, jak činili Peripatetkové, staví požadavek po vzoru Telesiově, aby se bádalo přímo v knize přírody. — Mikuláš Koprník jako zakladatel nového hvězdářství, jež staví zdánlivý oběh slunce proti skutečnému, stojí ovšem v příkrém odporu proti geocentrické nauce starověkého astronoma Klaudia Ptolemaia; trvalo arci značnou dobu, nežli nová ta soustava světová došla obecného uznání. — Theofrastus Paracelsus, dosáhnuv několika šťastnými výsledky v léčení značného jména i vážnosti, postavil proti starověkým názorům o léčení novou soustavou, t. zv. iatrochemickou,která ovšem nemohla rovněž obstáti, nezakládajíc se na dostatečné znalosti organismu lidského. Vědomosti starověké z oboru lékařského ve svých spisech shrnul zejména Claudius Galenus, neméně proslavený také spisy filosofickými. V anatomii a fysiologii zůstával po celý středověk hlavním pramenem. — Kus byl sice dán do klatby, ale ve spor s papežem dostal se vlastně jen vystoupením proti odpustkům r. 1411; přímým odpůrcem papežství jeví se mnohem spíše Martin Luther, a to nejen při počátcích reformace, ale i později; jesuité za to stali se významnými podporovateli stolice římské již článkem, který přijali do základního statutu svého, tím více pak mocí, jíž si dobyli v krátkém čase po vší Evropě střední a západní; za života Lutherova sice toho významu ještě neměli, ale ovšem v době Komenského. — Virtemberský reformátor Johannes Brenz byl rozhodným přívržencem učení Lutherova, pořádaje poměry náboženské ve své vlasti, nucen byl často vystupovati proti učení reformovanému, jež od jihu do země té vnikalo. Tím dostával se ve spor s naukou nástupce Calvinova Theodora Brezy, jenž vydával polemiky netoliko proti víře katolické, ale i proti učení Lutherovu. — Slavný právník francouzský Jean Bodin hájil právního a státního stanoviska, jež se mu zdálo býti nepohnutelným, proti německému lékaři Janu Wierovi, který neohroženě vystupoval proti odsuzování a pálení čarodějnic. — Johannes Sleidanus jakožto dějepisec vypsal panování císaře Karla V. vědomě v duchu protestantském a protikatolickém, i vzbudil tím odpor Vavřince Suria, jenž jsa původně vyznání lutheránského, přestoupil potom na katolictví a ovšem v duchu té víry také spisoval. — Jakub Andreae, později nazývaný doktor Schmiedlein (Šmidlin), pro horlivou snahu o šíření reformace nabyl příjmení »alter Lutherus«; usiluje o spojení evangelických stran v Německu, nucen byl ovšem vystupovati proti některým novotám učení Calvinova. — František Gomar jako theolog reformovaný vystoupil r. 1608 a 1609 v Haagu proti Arminiovi a vymohl zejména sankci učení o praedestinaci. Naproti tomu stoupenci Arminiovi vyložili svou obranu (»remonstrantiam,« odtud Remonstranti) r. 1610 v pateru článcích, jimiž dokazují potřebnost milosti Boží a možnost ji ztratiti. — Růžové bratrstvo (Fratres Rosaei) chtělo svými reformami převrátiti všecku tehdejší filosofii a opraviti zároveň všecek základ světa, přirozeně tedy stálo v odporu k rozličným těm ostatním filosofům, kteří spokojovali se tehdejším planým namnoze disputováním.
↑ proti nebi postavena míní se propast pekelná, podsvětí.
↑ Celý ten výjev mezi filosofy vzat je ze spisu Andreova „Mythologiae christianae sive virtutum et vitiorum vitae humanae imaginum U. III.“, z kn. III., kap. 40, a to téměř doslovně (na př. počátek: „Cum intromissus esset et varios vultus actionesque cum diversissimas, tum admirabiles intuitus plane obstupuit“).
↑ Bion náležel původně škole kynické (proto v originále Andreově praví se o něm, že smrděl, sordebat), ale konečně byl žákem filosofa Theofrasta, k němuž přešel školou kyrenskou; své učení objasňoval vtipnými průpovědmi; že tiše sedí, staví se proti zvyku Aristotelovu, jenž své výklady konal na procházkách. — Anacharsis není sice přímo filosofem, ale do vlasti své zavésti mínil nauky, které získal v Athenách, čímž jej počítati lze mezi praktické šiřitele vzdělání, jakými byli ponejvíce i t. zv. filosofové státníci řečtí (sedmero mudrců); hojně cestoval, proto mezi jinými druhy se prochází. — Ghales jako nejstarší z přírodních filosofů ionských činí v oboru praktickém rozličné vynálezy; na př. předpověděl i zatmění sluneční, stanovil délku roku na 365 dní a ovládal velkou měrou tehdejší vědění; létá snad zkoumaje zjevy nebeské, jako Sokrates v Aristofanových oblacích. — Básník Hesiodos nejen byl sám činný v rolnictví, nýbrž sepsal též pro jiné lidi o tom theorii, v které době náleží konati jisté práce. — Ideje Platonovy byly věčnými vzory věci pozemských, jež sídlo své mají v prostoru nadvzduchovém; tu bohové kdykoli mohou na ně zírati, ale člověk pouze ctnostným životem stává se toho schopen, aby mu narůstala křídla, jimiž by sledoval v nazíráné tom bohy. — Homerovy zpěvy se ovšem nezpívaly, nýbrž pouze přednášely, recitovaly, ale povznesený a modulovaný hlas recitace podobá se poněkud zpěvu. — Aristotelova soustava logická je základem disputací, v nichž si středověk tolik liboval, že je zavedl z universit i do nižších škol latinských. — Členové školy Pythagorovy zavázáni byli také určitými pravidly mravními, mezi něž náleželo též rozjímání, spojené s mlčením v určených předem dobách; není ovšem jisto, zdali pravidla ta zavedena byla již samým zakladatelem školy. — Epimenides jest mezi Řeky představitelem tajemné moudrosti, která plynula z prastaré kultury kretské, nad hellenskou mnohem starší, proto mu připisována kouzelná moc a kolovaly zprávy o dlouholetém jeho spánku v osamělém místě. — Archimedes jako vynálezce zákonu o páce a jiných strojů prováděl nejeden pokus, tehdejšímu lidstvu nepochopitelný; na př. pomocí kladkostrojů vytáhl těžkou loď z vody; proto se mu přičítá též výrok, bude-li míti bod, kde by stanul, že pohne zemí. — Solon spisoval práva jako zákonodárce, k čemuž byl zvolen po šťastném urovnání sociálních neshod ve své vlasti. — Galenus jako lékař předpisuje ovšem po způsobu středověkém také léky. — Eukleides jako spisovatel geometrie posud platné a vážené provádí také prakticky svou nauku, jakkoli nezáleží pouze v měření plošném. — Kleobulos jako samovládce na ostrově Rhodu nadán byl prý také silou věsteckou; zachovaný list a epigram došly aspoň toho výkladu. — Periandros jako samovládce uspořádal svou obec, a jakkoli dopouštěl se časem ukrutností, přece náležel výsledkem své vlády, totiž povzneseným kupectvím a zámožností Korinthu, mezi nejslavnější tyranny řecké – Pittakos nucen byl vystupovati také vojensky proti odpůrcům, kteří drželi samovládce Melanchra. — Bias mohl se pokládati za žebráka, protože rozdal své statky a potom »všecko své nosil s sebou,« ale ve skutečnosti život jeho jest pln účinné lásky k spoluobčanům a pohrdání majetkem hmotným. Čtyři muži posléze jmenovaní náleží jako Solon mezi filosofy jen potud, pokud se jim připisují různé věty, pro život praktický významné, jichž si Řekové i později vážili; školy neměl z nich žádný. — Epiktetos byl skutečně otrokem a také jako učitel filosofie stoické žil později v největší chudobě. — Senekovy spisy jsou od praktického života jeho značně odchylné, i ukazují nám ho jako rhetora, kterému jde o skvělé a nádherné vylíčení myšlenek nejrůznějších soustav filosofických; teprve ke konci života hrdinskou smrtí vyrovnává dřívější slabosti. — Sokrates stal se zakladatelem filosofie tím, že hledal základy myšlení, vědění a pojmy, proto popíral cenu domnělého vědění a usvědčoval své spoluobčany z nevědomosti; sám o sobě tvrdil, že právě tím vyniká nad ostatní lidi, že nedomnívá se věděli, čeho neví, a ze sebe že nedovede vyvoditi vědomostí, ovšem pak z jiných lidí. — Literární činnost Xenofontova byla dosti rozmanitá i v oborech praktických, mimo to připisovalo se mu ještě několik spisů neprávem, proto mohl býti pokládán za opravdového vševědce. — Kynik Diogenes posmíval se občanům athénským, ženoucím se na náměstí za výdělkem, a proto v samé poledne hledal prý na přeplněném tržišti se svítilnou člověka. — Cimon nenáviděl prý lidstvo proto, že viděl divný osud toho majetku, který byl před tím rozdal, u rozličných lidí. — Demokritos usmíval se všemu konání lidskému, pohlížeje s ironií na štěstí a neštěstí, neboť všecka jeho filosofie směřovala ke zjednání klidném mysli člověku. — Proti němu staví se Herakleitos, jenž pozoruje stálou změnu ve věcech světských, nemohl nežli naříkati nad tím neklidem. — Zenon jako stoik pokládá význam filosofie pro život za nejdůležitější; proto mravnost všude cení výše nežli pouhé vědění. — O Epikurovi starší mínění soudí, že filosofie jeho nejvýše kladla požitky smyslné, ovšem neprávem, neboť vrcholem blaženosti byla mu bezbolestnost. — Anaxarchos pokládal pravdu za nevystižitelnou pro měnlivost úsudků lidských.
↑ Míní se apoštol Pavel, který také v mládí vzdělával se ve filosofii rabínské v Jerusalemě u Gamaliele staršího.
↑ Epišt. 1. ke Kor. 3, 18–20. U Andreae citována jsou tato slova Pavlova v řeckém originále.
↑ jakých se užívalo při počátečném vyučování.
↑ Jak slova ta k tobě patří. Ke grammatice počítal se i výklad spisovatelů.
↑ T. j. aby v mysli posluchačů působila různým dojmem, asi jako různé barvy.
↑ upravením ve zvláštní oddíly jako záhyby.
↑ Kom. za vzory pro latinské básníky té doby staví jen básně nepříliš významné, ačkoli žáci měli také vzory lepší. Báseň „De culice“ (O komárovi) přičítána byla Vergiliovi. „De passere“ (O vrabci), báseň Catullova. „De Lesbia", básně na milenku Catullovu. Básní „De Priapo“, o bohu úrodnosti, zachována od různých spisovatelů římských řada (též u Horatia v Satirách I, 8); nejsou obsahu právě mravného. Báseň „De arte amandi“ (Návod k milování) o třech knihách složil P. Ovidius Naso; obsahu pro žáky vhodného ovšem nebyla; rovněž Ovidiova jest rozsáhlá báseň (15 zpěvů) „Metamorphoses“, vykládající rozličné proměny ve světě, a to od počátku tvorstva po změnu Iulia Caesara ve vlasatici. „Encomia“, oslavné básně, jsou od rozličných básníků starověkých. „Satirae", jimiž tepaly se vady a pošetilosti lidské, jsou hlavně od Horatia a Iuvenala.
↑ Proti poesii staroklassické ve školách později Kom. příkře vystoupil v XXV. kapitole „Didaktiky".
↑ O latinském básnictíví své doby může to říci, poněvadž většinou obsahovalo básně oslavné (k narození, sňatkům, úmrtí, na knihy nově vydané a pod.) neb opět výsměchy.
↑ t. oční skla, jimiž lze proniknouti v podstatu věcí.
↑ t. pojmy hlubší, základní, jimiž se vniká v základy všech věcí, poněvadž lze vše shrnouti v několik málo vět logických.
↑ míní se veřejné disputace, při nichž se logickými závěry vše dokazovalo.
↑ hojivou mastí z exaktních věd se měl zrak čistiti, nebo ty vědy poskytovaly k dialektice nejjasnější a nejpřesnější příklady.
↑ první spis Komenského, v Herborně tištěný r. 1613 „Sylloge quaestionum controversarum, philosophiae viridario depromptarum“, je tvrzení toho patrným důkazem. U Andreae (Peregr. 25. „Arcana“) prodávají „perspicilia, quibus color alius rebus visibilibus affingeretur“.
↑ Příroda; fysiky myslí zkoumatele přírody vůbec.
↑ základ vší přirozenosti vystihnouti.
↑ hledali společnou podstatu všech věcí.
↑ t. j. abstrakcí ubírali jim vlastností, týkajících se nejprvé formy věci, pak látky, potom abstrahovali vedlejší znaky, aby zbylo pouhé bytí jako podstata předmětu.
↑ Petrus Ramus jako odpůrce filosofie Aristotelovy, proti disputování dotud obvyklému pokoušel se podati novou soustavu logickou, duchu přiměřenou, a spojiti ji s rhetorikou. Patřil mezi první přívržence Koprníkovy.
↑ Metafysika náležela i potom k hlavním sloupům filosofie; také Kom. svou »Bránu věcí« nazývá »Metafysikou«.
↑ Základními druhy početními se obyčejně to učení na školách latinských spokojovalo.
↑ Archimedes zvláštním důkazem vyvrátil domněnku, že by nebylo lze spočítati písek mořský; u Eukleida jedná se o počítání prachu rozměřením prostoru.
↑ regula Trium, trojčlenka, Societatis, počet spolkový, Alligationis, počet alligační, reg. Falsi, pravidlo domněnky, pravidla žákům škol obecných a nejnižších tříd škol středních známá, v nichž věk tehdejší shledával vyšší učenost.
↑ Algebra za základ si staví neznámou, libovolnou veličinu (vlasky »Cosa«), odtud jméno její středověké.
↑ nápis nade vchodem do filosofické školy Platonovy v Athénách, t. zv. Akademie, protože učitel sám byl početního umění dobře znalý; tuto tištěno latinkou, že tiskárna patrně neměla řeckých typů; proto II. vyd. má již pravidelný způsob tisku.
↑ Narážka na známou příhodu při smrti Archimedově po dobytí Syrakus.
↑ Kvadratura kruhu byla již od dávných dob předmětem hojných úvah počtářů.
↑ Josef Justus Scaliger, jinak činný spíše ve vědách filologických, r. 1594 v Lejdech vydal spis »Cyclometrica elementa duo«, v němž dokazoval kvadraturu kruhu nepříliš důmyslnými větami. Proti němu vystoupil jesuita Christophorus Clavius; pro papeže Řehoře XIII. pracoval základ nového kalendáře a ovšem byl tedy ve vědě té skutečným odborníkem. Dílo jeho sluje »Refutatio Cyclometriae Josephi Scaligeri«, ale není příliš rozsáhlé.

Tato stránka potřebuje rozšířit.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně rozšíříte.

Na této stránce se právě pracuje.

Prosíme, needitujte tuto stránku, dokud je zde tato zpráva, abyste se vyhnuli editačním konfliktům. V případě nutnosti vyhledejte v historii vkladatele a kontaktujte jej. Děkujeme.

Tato šablona je určena pro krátkodobé užití v řádu dní. Pokud od poslední editace uplynula doba delší než 1 týden, neváhejte šablonu odstranit.

[p192-1-1] Andreae, (Peregr. De hominis extra se exitu, 1.) Cum in ea aetate essem, quae ad boni malive optionem aspirare solet.

[p192-2-2] Andreův Cizinec (Peregr. 1.) chce si vyvoliti, quem in vita et moribus denique ac studiis imitarer, a nemoha ho nalézti ani pro život vůdce, ve své nestálosti vydává se do světa (universo orbi me committere).

[p192-3-3] Týká se doby, než nastoupil na studie, kdy žil u svých poručníků v Nivnici.

[p193-1-4] Kretenský labyrint, rozsáhlá budova se síněmi, dvory, chodbami, nad zemí i pod zemí, o jakých se vykládá i v jiných zemích, dle pověstí starořeckých pocházel od předhistorického umělce Daidala, určen byl za obydlí obludy Minotaura, muže s býčí hlavou, jenž se živil lidmi, až zabit byl hrdinou athénským Theseem pomocí dcery Minoovy Ariadny.

[p194-2-5] Peregrinus Andreův dostává od svého těla (v kap. 2.) podobnou domluvu, pak přijímá též vůdce, nehezkého starce. Zove se Impetus, regum magnatumque iuxta ac vulgi magister atque manuductor, qui saeculis omnibus leges praescribo et ad arbitrium in via trita volentes duco, nolentes traho, resistentes omnino flagris propello (kap. 3.). Ten také dle pohybu času lidem ukládá obyčeje slov, zvyků, důstojenství (verborum, morum honorumque consuetudines hominibus impono).

[p194-1-6] „muž-li či žena“, není poutníkovi patrno, i jméno („Mámení“) je rodu středního.

[p195-2-7] Některé vlastnosti Andreova starce, zejména že je vůdcem králův i knížat stejně jako lidu obecného, k těmto vlastnostem a úkolům Mámení lépe se hodí.

[p196-1-8] vybleknutím — přeřeknutím.

[p196-2-9] Andreův Peregrinus rovněž dostává od průvodce svého uzdu, aby mu šel bezpečněji (kap. 3.)

[p196-3-10] Peregrinus veden jest svou těkavostí k tomu (sive impatientia mea, sive evagandi libidine, kap. 1.), aby šel si hledat do světa vzoru života.

[p196-4-11] yzdná.

[p196-5-12] zasazeny.

[p196-6-13] Vlastní smysly jsou spisovateli bezpečnými vůdci, jakož i později všude na poznání vlastní klade důraz.

[p197-1-14] ranice.

[p197-2-15] rotože mimo tento svět člověk neví nic jistého.

[p197-3-16] východní straně“, která na připojeném obraze je podle staršího způsobu zobrazování v levo, západní v pravo, následkem toho pak je nahoře jih, dole sever.

[p197-4-17] íní se hospodáři se svými rodinami.

[p198-5-18] v rovnováze.

[p198-6-19] toho sídla královnina ovšem na obrázku nevidíme, poněvadž by se tím bylo zakrylo místo pro jiné věci; ale vzor k němu Kom. měl v Andreově „Christianopoli“ (kap. VII.), kde rovněž střediskem celého města jest náměstí a na něm okrouhlá budova chrámová.

[p198-7-20] žilo se (o té závrati Peregr. II.)

[p198-8-21] u se plíží.

[p199-1-22] točitých schodech.

[p199-2-23] U Andreae (Peregr. kap. 5.) Fortuna rozhazuje listky, jichž si někteří lidé velmi váží.

[p199-3-24] tkne se, štouchne (mor.).

[p199-4-25] výraz, převzatý ode hry v kostky, kde se ptávali: Kolik ti sedlo? (t. j. kolik máš ok?)

[p199-5-26] správce.

[p221-14-27] Vokabulář byl abecední slovník pouze jednotlivých slov, Dikcionář slovník fraseologický, obsahující též úsloví, Lexicon míval nejvíce slova neobvyklá starobylostí, po případě provincialismy a pod.; Promptuarium obsahovalo vybrané příklady pro kazatele, Florilegium pěkná úsloví, obrazy, přirovnání a pod. z některého básníka, čehož užívali hlavně latinští básníci té doby; Loci communes byla vybraná místa, úsloví, ale i příklady ze slavných řečníků pro potřebu nastávajících řečníků, Postille výklady částek písma sv., na slavnostní dny připadajících, Konkordancí sbírka výroků písma sv. na objasnění různého užívání slov. Herbář, popis jednotlivých rostlin a léčivých účinků jejich pro lékaře.

[p221-15-28] Podporovala se tím sice pamět, bohužel však vědění mnohých učenců tehdejších omezovalo se právě jen na takovéto pomůcky, že učení své mívali z druhé a ze třetí ruky.

[p221-16-29] rmálně dokonalé.

[p221-17-30] volání.

[p222-18-31] úhledněji.

[p222-19-32] vl. lékem proti uštknutí, pak uměle složeným lékem.

[p222-20-33] vznášení.

[p222-21-34] zhuštěné štávy.

[p222-22-35] syrupy byly ještě hustší, s cukrem připravené štávy, jichž se tehdy hojně užívalo.

[p223-23-36] rozředil.

[p223-24-37] terébyly v pozadí knihovny opuštěny.

[p223-25-38] Předmluvy sloužily tehdejším spisům za reklamu, proto dožadovali se jich od slavných a známých spisovatelů.

[p223-26-39] Témuž účelu sloužily verše latinské, často hojně za před mluvy kladené.

[p223-27-40] vtipných básniček na jméno spisovatelovo a obsah spisů.

[p223-28-41] Bývaly to vynikající osoby ze šlechty, také králové, jimž se pak dílo věnovalo.

[p223-29-42] Tomu se ani Kom. neubránil, aby nedával na svá díla obšírných a mnohoslibných nápisů.

[p223-30-43] rytiny nejen osvětlovaly dílo, ale erby a znaky stavěly je i pod mocnou ochranu.

[p223-31-44] rášlili dílo, aby bylo jako plno květů a jako nakadeřeno.

[p223-32-45] složeniny.

[p224-33-46] ělová.

[p224-34-47] vády (Andreae, Peregr. 8.).

[p225-35-48] Aristoteles byl sice dvacet let žákem Patonovým, ale nesouhlasil nikterak ve všem s učením jeho, zejména pokud se týče hypostasovaných pojmův, ideí (Eth. Nikom. I, 4); než tu praví přímo, že činí tak pouze z lásky ku pravdě (odtud známé přísloví: »Amicus Plato, magis amica veritas«); co se později o sporech těch vykládalo, zejména že Aristoteles před žáky učitele svého snižoval, že ho chtěl i z Akademie vytlačiti, má svůj původ v pozdější řevnivosti obou škol, jež přetrvala starověk a v době humanismu opět ožila. — Že Cicero byl úhlavním nepřítelem dějepisce Sallustia, vysvětliti lze netoliko z různého jich přesvědčení politického (Cicero náležel mezi přední členy úřednické šlechty, optimátův, Sallustius byl osobním přítelem Caesarovým),jež se projevilo poprvé s plným důrazem při sporu mezi Clodiem a Milonem, ale i ze soukromých poměrů rodinných (Sallustius pojal za choť rozvedenou od Cicerona Terentii). — Duns Scotus, pro své skeptické myšlenky nazývaný »doctor subtilis«, přirozeně jevil se pochybnostmi svýmijako odpůrce nejpřednějšího zástupce filosofie scholastické, Tomáše Aquinského. — Význam slavného právníka vlaského, Bartola de Sassoferrato, záležel především v tom, že proti jiným vykladačům práva římského, kteří se přesně přidržovali písmene zákona, odvažoval se na obšírnější kommentáře, dbaje na další vývoj práva, pokud se jeví v zákonodárství kanonickém, v manském právu lombardském a v statutech italských. V té příčině často stál proti němu neméně slavný žák a následovník jeho, Baldus de Ubaldis, rovněž pilný spisovatel. — Desiderius Erasmus již svými snahami humanistickými, ale zvláště jako předchůdce snah reformačních a překladatel nového zákona z originálu jeví se býti neúnavným odpůrcem strnulosti scholastické, která své sídlo hlavní měla na pařížské Sorbonně. — Petrus Stamus, uče v samém sídle scholastiky, založene na filosofii Aristotelově, vzbudil rozpravami proti učení tomu velikou bouři, že spisy jeho byly odsouzeny jako drzé a bludné. — Tomáš Campanella proti pouhému spoléhání na učení Aristotelovo, jak činili Peripatetkové, staví požadavek po vzoru Telesiově, aby se bádalo přímo v knize přírody. — Mikuláš Koprník jako zakladatel nového hvězdářství, jež staví zdánlivý oběh slunce proti skutečnému, stojí ovšem v příkrém odporu proti geocentrické nauce starověkého astronoma Klaudia Ptolemaia; trvalo arci značnou dobu, nežli nová ta soustava světová došla obecného uznání. — Theofrastus Paracelsus, dosáhnuv několika šťastnými výsledky v léčení značného jména i vážnosti, postavil proti starověkým názorům o léčení novou soustavou, t. zv. iatrochemickou,která ovšem nemohla rovněž obstáti, nezakládajíc se na dostatečné znalosti organismu lidského. Vědomosti starověké z oboru lékařského ve svých spisech shrnul zejména Claudius Galenus, neméně proslavený také spisy filosofickými. V anatomii a fysiologii zůstával po celý středověk hlavním pramenem. — Kus byl sice dán do klatby, ale ve spor s papežem dostal se vlastně jen vystoupením proti odpustkům r. 1411; přímým odpůrcem papežství jeví se mnohem spíše Martin Luther, a to nejen při počátcích reformace, ale i později; jesuité za to stali se významnými podporovateli stolice římské již článkem, který přijali do základního statutu svého, tím více pak mocí, jíž si dobyli v krátkém čase po vší Evropě střední a západní; za života Lutherova sice toho významu ještě neměli, ale ovšem v době Komenského. — Virtemberský reformátor Johannes Brenz byl rozhodným přívržencem učení Lutherova, pořádaje poměry náboženské ve své vlasti, nucen byl často vystupovati proti učení reformovanému, jež od jihu do země té vnikalo. Tím dostával se ve spor s naukou nástupce Calvinova Theodora Brezy, jenž vydával polemiky netoliko proti víře katolické, ale i proti učení Lutherovu. — Slavný právník francouzský Jean Bodin hájil právního a státního stanoviska, jež se mu zdálo býti nepohnutelným, proti německému lékaři Janu Wierovi, který neohroženě vystupoval proti odsuzování a pálení čarodějnic. — Johannes Sleidanus jakožto dějepisec vypsal panování císaře Karla V. vědomě v duchu protestantském a protikatolickém, i vzbudil tím odpor Vavřince Suria, jenž jsa původně vyznání lutheránského, přestoupil potom na katolictví a ovšem v duchu té víry také spisoval. — Jakub Andreae, později nazývaný doktor Schmiedlein (Šmidlin), pro horlivou snahu o šíření reformace nabyl příjmení »alter Lutherus«; usiluje o spojení evangelických stran v Německu, nucen byl ovšem vystupovati proti některým novotám učení Calvinova. — František Gomar jako theolog reformovaný vystoupil r. 1608 a 1609 v Haagu proti Arminiovi a vymohl zejména sankci učení o praedestinaci. Naproti tomu stoupenci Arminiovi vyložili svou obranu (»remonstrantiam,« odtud Remonstranti) r. 1610 v pateru článcích, jimiž dokazují potřebnost milosti Boží a možnost ji ztratiti. — Růžové bratrstvo (Fratres Rosaei) chtělo svými reformami převrátiti všecku tehdejší filosofii a opraviti zároveň všecek základ světa, přirozeně tedy stálo v odporu k rozličným těm ostatním filosofům, kteří spokojovali se tehdejším planým namnoze disputováním.

[p227-1-49] roti nebi postavena míní se propast pekelná, podsvětí.

[p227-2-50] Celý ten výjev mezi filosofy vzat je ze spisu Andreova „Mythologiae christianae sive virtutum et vitiorum vitae humanae imaginum U. III.“, z kn. III., kap. 40, a to téměř doslovně (na př. počátek: „Cum intromissus esset et varios vultus actionesque cum diversissimas, tum admirabiles intuitus plane obstupuit“).

[p227-3-51] Bion náležel původně škole kynické (proto v originále Andreově praví se o něm, že smrděl, sordebat), ale konečně byl žákem filosofa Theofrasta, k němuž přešel školou kyrenskou; své učení objasňoval vtipnými průpovědmi; že tiše sedí, staví se proti zvyku Aristotelovu, jenž své výklady konal na procházkách. — Anacharsis není sice přímo filosofem, ale do vlasti své zavésti mínil nauky, které získal v Athenách, čímž jej počítati lze mezi praktické šiřitele vzdělání, jakými byli ponejvíce i t. zv. filosofové státníci řečtí (sedmero mudrců); hojně cestoval, proto mezi jinými druhy se prochází. — Ghales jako nejstarší z přírodních filosofů ionských činí v oboru praktickém rozličné vynálezy; na př. předpověděl i zatmění sluneční, stanovil délku roku na 365 dní a ovládal velkou měrou tehdejší vědění; létá snad zkoumaje zjevy nebeské, jako Sokrates v Aristofanových oblacích. — Básník Hesiodos nejen byl sám činný v rolnictví, nýbrž sepsal též pro jiné lidi o tom theorii, v které době náleží konati jisté práce. — Ideje Platonovy byly věčnými vzory věci pozemských, jež sídlo své mají v prostoru nadvzduchovém; tu bohové kdykoli mohou na ně zírati, ale člověk pouze ctnostným životem stává se toho schopen, aby mu narůstala křídla, jimiž by sledoval v nazíráné tom bohy. — Homerovy zpěvy se ovšem nezpívaly, nýbrž pouze přednášely, recitovaly, ale povznesený a modulovaný hlas recitace podobá se poněkud zpěvu. — Aristotelova soustava logická je základem disputací, v nichž si středověk tolik liboval, že je zavedl z universit i do nižších škol latinských. — Členové školy Pythagorovy zavázáni byli také určitými pravidly mravními, mezi něž náleželo též rozjímání, spojené s mlčením v určených předem dobách; není ovšem jisto, zdali pravidla ta zavedena byla již samým zakladatelem školy. — Epimenides jest mezi Řeky představitelem tajemné moudrosti, která plynula z prastaré kultury kretské, nad hellenskou mnohem starší, proto mu připisována kouzelná moc a kolovaly zprávy o dlouholetém jeho spánku v osamělém místě. — Archimedes jako vynálezce zákonu o páce a jiných strojů prováděl nejeden pokus, tehdejšímu lidstvu nepochopitelný; na př. pomocí kladkostrojů vytáhl těžkou loď z vody; proto se mu přičítá též výrok, bude-li míti bod, kde by stanul, že pohne zemí. — Solon spisoval práva jako zákonodárce, k čemuž byl zvolen po šťastném urovnání sociálních neshod ve své vlasti. — Galenus jako lékař předpisuje ovšem po způsobu středověkém také léky. — Eukleides jako spisovatel geometrie posud platné a vážené provádí také prakticky svou nauku, jakkoli nezáleží pouze v měření plošném. — Kleobulos jako samovládce na ostrově Rhodu nadán byl prý také silou věsteckou; zachovaný list a epigram došly aspoň toho výkladu. — Periandros jako samovládce uspořádal svou obec, a jakkoli dopouštěl se časem ukrutností, přece náležel výsledkem své vlády, totiž povzneseným kupectvím a zámožností Korinthu, mezi nejslavnější tyranny řecké – Pittakos nucen byl vystupovati také vojensky proti odpůrcům, kteří drželi samovládce Melanchra. — Bias mohl se pokládati za žebráka, protože rozdal své statky a potom »všecko své nosil s sebou,« ale ve skutečnosti život jeho jest pln účinné lásky k spoluobčanům a pohrdání majetkem hmotným. Čtyři muži posléze jmenovaní náleží jako Solon mezi filosofy jen potud, pokud se jim připisují různé věty, pro život praktický významné, jichž si Řekové i později vážili; školy neměl z nich žádný. — Epiktetos byl skutečně otrokem a také jako učitel filosofie stoické žil později v největší chudobě. — Senekovy spisy jsou od praktického života jeho značně odchylné, i ukazují nám ho jako rhetora, kterému jde o skvělé a nádherné vylíčení myšlenek nejrůznějších soustav filosofických; teprve ke konci života hrdinskou smrtí vyrovnává dřívější slabosti. — Sokrates stal se zakladatelem filosofie tím, že hledal základy myšlení, vědění a pojmy, proto popíral cenu domnělého vědění a usvědčoval své spoluobčany z nevědomosti; sám o sobě tvrdil, že právě tím vyniká nad ostatní lidi, že nedomnívá se věděli, čeho neví, a ze sebe že nedovede vyvoditi vědomostí, ovšem pak z jiných lidí. — Literární činnost Xenofontova byla dosti rozmanitá i v oborech praktických, mimo to připisovalo se mu ještě několik spisů neprávem, proto mohl býti pokládán za opravdového vševědce. — Kynik Diogenes posmíval se občanům athénským, ženoucím se na náměstí za výdělkem, a proto v samé poledne hledal prý na přeplněném tržišti se svítilnou člověka. — Cimon nenáviděl prý lidstvo proto, že viděl divný osud toho majetku, který byl před tím rozdal, u rozličných lidí. — Demokritos usmíval se všemu konání lidskému, pohlížeje s ironií na štěstí a neštěstí, neboť všecka jeho filosofie směřovala ke zjednání klidném mysli člověku. — Proti němu staví se Herakleitos, jenž pozoruje stálou změnu ve věcech světských, nemohl nežli naříkati nad tím neklidem. — Zenon jako stoik pokládá význam filosofie pro život za nejdůležitější; proto mravnost všude cení výše nežli pouhé vědění. — O Epikurovi starší mínění soudí, že filosofie jeho nejvýše kladla požitky smyslné, ovšem neprávem, neboť vrcholem blaženosti byla mu bezbolestnost. — Anaxarchos pokládal pravdu za nevystižitelnou pro měnlivost úsudků lidských.

[p229-4-52] Míní se apoštol Pavel, který také v mládí vzdělával se ve filosofii rabínské v Jerusalemě u Gamaliele staršího.

[p229-5-53] Epišt. 1. ke Kor. 3, 18–20. U Andreae citována jsou tato slova Pavlova v řeckém originále.

[p229-6-54] ých se užívalo při počátečném vyučování.

[p230-7-55] Jak slova ta k tobě patří. Ke grammatice počítal se i výklad spisovatelů.

[p230-8-56] T. j. aby v mysli posluchačů působila různým dojmem, asi jako různé barvy.

[p230-9-57] upravením ve zvláštní oddíly jako záhyby.

[p230-10-58] Kom. za vzory pro latinské básníky té doby staví jen básně nepříliš významné, ačkoli žáci měli také vzory lepší. Báseň „De culice“ (O komárovi) přičítána byla Vergiliovi. „De passere“ (O vrabci), báseň Catullova. „De Lesbia", básně na milenku Catullovu. Básní „De Priapo“, o bohu úrodnosti, zachována od různých spisovatelů římských řada (též u Horatia v Satirách I, 8); nejsou obsahu právě mravného. Báseň „De arte amandi“ (Návod k milování) o třech knihách složil P. Ovidius Naso; obsahu pro žáky vhodného ovšem nebyla; rovněž Ovidiova jest rozsáhlá báseň (15 zpěvů) „Metamorphoses“, vykládající rozličné proměny ve světě, a to od počátku tvorstva po změnu Iulia Caesara ve vlasatici. „Encomia“, oslavné básně, jsou od rozličných básníků starověkých. „Satirae", jimiž tepaly se vady a pošetilosti lidské, jsou hlavně od Horatia a Iuvenala.

[p230-11-59] Proti poesii staroklassické ve školách později Kom. příkře vystoupil v XXV. kapitole „Didaktiky".

[p231-12-60] O latinském básnictíví své doby může to říci, poněvadž většinou obsahovalo básně oslavné (k narození, sňatkům, úmrtí, na knihy nově vydané a pod.) neb opět výsměchy.

[p231-13-61] t. oční skla, jimiž lze proniknouti v podstatu věcí.

[p231-14-62] t. pojmy hlubší, základní, jimiž se vniká v základy všech věcí, poněvadž lze vše shrnouti v několik málo vět logických.

[p231-15-63] íní se veřejné disputace, při nichž se logickými závěry vše dokazovalo.

[p231-16-64] vou mastí z exaktních věd se měl zrak čistiti, nebo ty vědy poskytovaly k dialektice nejjasnější a nejpřesnější příklady.

[p232-17-65] rvní spis Komenského, v Herborně tištěný r. 1613 „Sylloge quaestionum controversarum, philosophiae viridario depromptarum“, je tvrzení toho patrným důkazem. U Andreae (Peregr. 25. „Arcana“) prodávají „perspicilia, quibus color alius rebus visibilibus affingeretur“.

[p232-18-66] Příroda; fysiky myslí zkoumatele přírody vůbec.

[p232-19-67] základ vší přirozenosti vystihnouti.

[p232-20-68] společnou podstatu všech věcí.

[p232-21-69] t. j. abstrakcí ubírali jim vlastností, týkajících se nejprvé formy věci, pak látky, potom abstrahovali vedlejší znaky, aby zbylo pouhé bytí jako podstata předmětu.

[p233-22-70] Petrus Ramus jako odpůrce filosofie Aristotelovy, proti disputování dotud obvyklému pokoušel se podati novou soustavu logickou, duchu přiměřenou, a spojiti ji s rhetorikou. Patřil mezi první přívržence Koprníkovy.

[p233-23-71] Metafysika náležela i potom k hlavním sloupům filosofie; také Kom. svou »Bránu věcí« nazývá »Metafysikou«.

[p233-24-72] Základními druhy početními se obyčejně to učení na školách latinských spokojovalo.

[p233-25-73] Archimedes zvláštním důkazem vyvrátil domněnku, že by nebylo lze spočítati písek mořský; u Eukleida jedná se o počítání prachu rozměřením prostoru.

[p233-26-74] regula Trium, trojčlenka, Societatis, počet spolkový, Alligationis, počet alligační, reg. Falsi, pravidlo domněnky, pravidla žákům škol obecných a nejnižších tříd škol středních známá, v nichž věk tehdejší shledával vyšší učenost.

[p233-27-75] Algebra za základ si staví neznámou, libovolnou veličinu (vlasky »Cosa«), odtud jméno její středověké.

[p234-28-76] ápis nade vchodem do filosofické školy Platonovy v Athénách, t. zv. Akademie, protože učitel sám byl početního umění dobře znalý; tuto tištěno latinkou, že tiskárna patrně neměla řeckých typů; proto II. vyd. má již pravidelný způsob tisku.

[p234-29-77] Narážka na známou příhodu při smrti Archimedově po dobytí Syrakus.

[p234-30-78] Kvadratura kruhu byla již od dávných dob předmětem hojných úvah počtářů.

[p234-31-79] Josef Justus Scaliger, jinak činný spíše ve vědách filologických, r. 1594 v Lejdech vydal spis »Cyclometrica elementa duo«, v němž dokazoval kvadraturu kruhu nepříliš důmyslnými větami. Proti němu vystoupil jesuita Christophorus Clavius; pro papeže Řehoře XIII. pracoval základ nového kalendáře a ovšem byl tedy ve vědě té skutečným odborníkem. Dílo jeho sluje »Refutatio Cyclometriae Josephi Scaligeri«, ale není příliš rozsáhlé.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[27]

[28]

[29]

[30]

[31]

[32]

[33]

[34]

[35]

[36]

[37]

[38]

[39]

[40]

[41]

[42]

[43]

[44]

[45]

[46]

[47]

[48]

[49]

[50]

[51]

[52]

[53]

[54]

[55]

[56]

[57]

[58]

[59]

[60]

[61]

[62]

[63]

[64]

[65]

[66]

[67]

[68]

[69]

[70]

[71]

[72]

[73]

[74]

[75]

[76]

[77]

[78]

[79]