Valle du Fermain

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vallée du Fermain
Podtitulek: Pověsť z výspy Sv. Heleny
Autor: Josef Václav Frič (jako M. Brodský)
Zdroj: Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 358–361. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Pověst z výspy sv. Heleny – verze z Výboru básní (1861)

Vymknul se z dráhy v chvíli příhodné,
a bodnul oře, pádě do lesů:
dozorství vrahů svých dýl nesnesu —
bojovná césara to nehodné.

Zastesklo mi se dávnou svobodou
být o samotě; — dobrý koni můj
měj zvůli svou — nešťastný jezdec tvůj
ji dávno nemá; těkej přírodou!

Celou Evropu sme tak pospolu
bez uzdy, bez překážky protěkali:
však teď nás za živa tu zahrabali —
cítíš to, koni můj, že neseš mrtvolu?

Přec ale skákej — každé řinknutí
tvé podkovy jim působí zde strach;
ba dráhy naší vyvalený prach
až nejzáz do Evropy nese leknutí.

Však ticho — jsem tu k skále přikován —
ne choroba, nadsíla ta mne ztlačí,
a tělo duchu mému nepostačí,
jinak bych přeskočil sám oceán! —

Titánský jezdec v houšť se ubírá —
tu potok, bařinu, tam rokli přeskočí,
až stane ve výši, tam koněm zatočí,
a hledí k severu — — teď slzu utírá!

* *

Zaslechna písknutí — dozorcův znamení —
tam v pláni již i jejich zbraň se leskne,
již konec mučení a chvíle teskné —
rozhněván letí v dol, a za ním kamení.

Nedbá! Divými skoky samotu
vždy hledá, až ji najde v údolí,
kde potok šumí, ptáče šveholí —
jak ticho, líbezno a volno tu!

Přes potok lávka vede — tam se ubírá
dívčina mladá s věncem, s kytičkou,
potřásá smutně zlatou hlavičkou
a pláče — zástěrkou pak oči utírá.

Pán světa s koně skočí, jde jí vstříc:
„Co pláčeš? Je ti líto květů vybledlých?
Svěžejší nerostou v těch půdách zlých —
čekej až do jara!“ — I pohladil ji v líc.

„I vám se nelíbí? Já je tak ráda mám,
tak z rána vonné a tak čerstvé byly —
těm pánům v městě však se nelíbily,
a já přec doufala, že všecky rozprodám.

Včera sem hledala až do noci,
krásnějších najít sem již nemohla —
ráda bych matce byla pomohla,
co leží od jara ztrápena nemocí.

Chtěla sem v městě léky koupit za to“ —
„Dej mi ta kvítka“ — prosil panovník.
„Vždyť vám se nelíbí!“ — „Jsem květů milovník!“ —
I zlíbal kytku a dal za ni zlato.

„Ten obraz, pane, je vám podoben —
dovolte, nechám si ho na památku;
snad potěší mou usouženou matku —
teď s bohem! — spěchám, chýlí již se den!“

Usmál se césar, koně přivolal:
„Co den ti za kytku podobný obraz dám;
ukaž jej matce. Je ti byt můj znám,
a víš, kdo peníz ten ti daroval?“

„Nesmíme s vámi vlastně mluvit ani,
však zejtra donesu vám kytku zas,
vás litujem — ba dobře znám vás:
jste Francouz, jehož střeží Angličani.“

Vyskočil na kůň, a tak bolně zkřik’,
že každý lístek zachvěl se po háji —
to bylo v lednu — ach a v blízkém máji
již ležel na marách Francouz a bojovník!

Neviděl více dobrou dívčinu;
že ale máť se šťastně uzdravila,
co den mu vděčná dcera postavila
pod okna až do smrti čerstvou květinu.

I našel mír ten rek a samotu.
Jen dívka někdy přijde v údolí,
kde u potůčka hrob — kde ptáče šveholí —
jak ticho, tajemno a volno tu!