Valašský salaš

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Valašský salaš
Autor: František Bartoš
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno : Winiker, 1883. s. 176–179.
Licence: PD old 70

Ve východní části země Moravské v horním poříčí Bečvy, v horách dělících Moravu od Uher a Slezska, bydlí slovanský kmen moravských Valachův, kteří pro neúrodnosť hornaté půdy vedle drobného průmyslu a obchodu a skromného hospodářství polního výživy své hledají z chovu dobytka, zvláště ovčího. Jako v krajinách alpských, tak i v horách valašských vysoké planiny horské poskytují dobytku hojné a zdravé pastvy. Poněvadž však pastviny tyto od osad příliš jsou vzdáleny, dobytek, jakmile se s jara na pastvu vyžene, neshání se odtud až zase na podzim.

Pastvinám, na nichž se pásají ovce, i s příslušnými k nim budovami říká se salaš, kdežto pastvina hovězímu dobytku určená letoviskem sluje. Salaš jest majetkem buď jednoho hospodáře nebo několika podílníků, jimž na Valašsku říkají míšaníci.

Na salaši jest dvojí stavení dřevěné, koliba a pajta. Koliba jest dřevěná bouda, odkorky pokrytá, na způsob střechy na nizounkých stěnách postavená. V pravém koutě stojí prkenný stolek, komárník řečený, na němž se suší hrudky sýra. Od komárníka na levo při zadní stěně lava na posezenou a na spaní. Podél pravé stěny táhne se dřevěná „náspa“ od země trochu povýšená; na ní staví se všeliké náčiní salašnické. Zpředu postavena nízká lávka na posezenou a na přelízání z venku do koliby. Při levé stěně uprostřed jest vatra (ohniště) drnem ohrazená.

Náčiní salašnické k výrobě sýra a másla potřebné jest toto: 1. tři gelety, dřevěné hrotky (dížky) bez ucha, s prostrčeným napříč kolíkem („úvazkem“), za niž se nosí, na jedné straně, kterouž bača doje k sobě obrácenu má, poněkud vyšší, aby mléko nevystřikovalo; 2. tři putyry, dřevěné nádoby na 20—30 mázů, jedna na mléko vydojené (jinde jí říkají „bačůvka“), druhá na „kyslé“ (kyselou žinčici), třetí na pomyje; 3. tři, čtyři škopíky; 4. osm čerpáků čili mosůrek, dřevěných to nádobek holbových z mosoru, totiž fládru bukového vysoustruhovaných; 5.nbsp;kotel na vaření; 6. masnica (máselnice) na stloukání másla; 7. nošačka (putna).

Proti kolibě asi na deset kroků postavena pajta, malá to ovčírna téhož způsobu jako koliba. Pajta rozdělena jest napříč třemi struňgami (lésami, bránkami) ve dvé. Zadní části, kde se shánějí ovce před dojením, říká se hončnica. Po dojení struňgy se rozehradí a ovce pohybují se volně po celé pajtě. Prostor mezi kolíbou a pajtou slove hať. Kde se „košaruje“, tam pajty není, nýbrž jen koliba a pro ovce košár. Košár jest ohrada do čtyrhrana ze struněg sestavená nebo ze dřínek (podlouhlých deštic) spletená, v níž tolikéž struňgami oddělena hončnica. Košár postaví se na louce, ovce zůstanou na jednom místě 24 hodiny (pokud totiž se zavírají), pak se posouvá dál a dále, až se všecka louka pokošaruje a tím i pohnojí. Když pohnojí jednu lučinu, „terigajú“ (stěhují) se na druhou. Každému míšaníku košaruje se rok. —

Čtrnáct dní před sv. Duchem odlučují se jehňata od matek, ovce terigají se na salaš, kde pobudou 16—20 neděl od „lúčení“ (jehňat od matek) až do „rozvazu“ (rozdělení zase ovec míšaníkům).

Sůl ovcím potřebnou dává jeden míšaník celý rok, začež dostává všecko máslo na salaši stlučené a hnůj z pajty.

Vrchní správu nad salašem vede bača; jemu podřízení jsou valach a hoňák. Bača musí býti spořádaný muž ženatý. Jemu náleží ovce dojiti, brynzu tužiti, dříví na oheň a vodu na pití a na vaření donášeti, košarování a pastvu určovati a p. Na vrubě má poznamenáno, kolik ovec který míšaník má na salaši, na jedné straně dojky, na druhé jarky (jalové), kolik liber sýra kterému odvedl a kolik soli míšaník dal. Valach je chasník svobodný, pase ovce a pomáhá bačovi dojiti. Při větším „krdeli“ (stádě) jsou dva valaši. Hoňákem jest „ogar“ (chasník) jednoho z míšaníkův. Hoňák pomáhá valachovi pásti, obrací ovce od škody a při dojení přihání jednu po druhé z hončnice. Hoňáka posýlají míšaníci z „čídy“ (pořádky) jeden po druhém na týden nebo na 14 dní. Všichni nocouvají v kolibě, bača spává na lavě, valach a hoňák na zemi, čerstvými „četinami“ (chvojím) a halenami postlané.

Ráno při šesté hodině ženou se ovce na „pašu“ (pastvu), kdež pobudou do jedenácté. Od 11 do 4 hod. jsou zavřeny v pajtě nebo v košáře, ode čtyř pasou se zase do slunce západu. Když se ovce vyhánějí, bača vezma obušek a hůl třikráte stádo obejde, pak dá valachům rozkazy a propustí je slovy: „Žeňte s Pánem Bohem.“ Valach se psem kráčí napřed, za ním ovce pirťami (chodníky vyšlapanými) řadou jedna za druhou; v zadu hoňák popohání „opozdilky“. Ovce má valach tak zvedeny, že na pouhé zapísknutí poslechnou. Na pastvě hledí se k tomu, by se ovce pásly ve stínu. Dvakráte za týden přečítává bača ovce takto: „Jedna Boží, dvě, tři, štyry… deset“ vyvolá hlasitě a každou desítku poznamená si na hůlce vrubem.

Od jara do sv. Maří Majdaleny dojí se ovce třikráte za den: časně ráno (salašníci vstávají při třetí hodině), o poledni a večer, odtud pak jen ráno a večer. Než se počne dojiti, veženou se ovce do honěnice, prostřední struňga se zatáhne až na malý otvor; z této strany před struňgami sednou si bača a valach proti sobě na pomostek, po geletě mezi kolenoma. Pomostek je sbitý ze dvou desek v rovném úhle, dolní deska má zpředu dvě nízké nohy, tak že k dojícímu jest šikmem nakloněna, zadní jest oporou zádům. Hoňák je v honěnici a pohání ovce. Ty však jsou již tak zvedeny, že jedna za druhou otvorem vyjde, sama na pomostek vystoupí a podojiti se dá, potom druhé ustoupí a před struňgami v pajtě zůstane. „Jarky“ (jalové), by se dojící nemátli, mají na krku zvonce.

Mléko vydojené přečedí se přes cedilku (céčku, čistou šatu) do putyry, podglagá se čili „podpustí glagem“ (telecím žaludkem ve vodě namočeným), po čemž nezadlouho sesyří. Mléko sražené roztřepe se topárkou (hůlkou od masnice). Potom sedne si bača na geletu, na níž si byl podložil „břilu“ (pleskatý kámen), podstaví putyru psíkem (malou trénožkou jedlovou, na jaké se kují koně), aby šikmo stála, a rukama shání sýr ve hrudku, kterouž pak vloží do hrudařky (čisté šaty) a pověsí na klín, aby otekla ze syrovátky; potom položí se hrudka na komárník, kde leží do téhodne. Nyní naloží se na oheň, nad ohněm se pověsí kotel na kumhár,[1] do něho vleje se žinčica (syrovátka) a vaří se čtvrť hodiny. Když se začíná zdvihati, kotel s ohně se odstaví, urda (smetana) na vrchu usazená vařekou se sbírá a ob den v masnici stlouká.[2] Žinčici uvařenou, tak řečenou „zvárnicu“ neboli „brždálku“ salašníci sobě osolí a čerpáky nabírajíce popíjejí; nevypitá vleje se do nošačky, kde „skyslí“ na ocet. Chce-li bača hostě poctíti, dá mu teplé žinčice (syrovátky i s urdou), to prý je pro pány, „brždálku“ nech prý pijou choří. Když se žinčica vaří, sýr zbylý sráží se v drobty, kteréž slovou rak. Bača „chytá raka“ vařekou a dává hoňákovi, jemuž po starém právu a řádu náleží. Sýr z raka jest nejlepší. Prázdný kotel vydrhne se pak pancířem (řetězem).

První večer, když jsou ovce na salaši, schází se tam svobodná chasa „na zlezlí“. Bača ji počastuje prvním sladkým sýrem a žinčicí. Potom už gazdují tam sami; do kostela jdou jen na Boží tělo.

Míšaníci dostanou sýra po sedmi librách s dojky, kterýž se jim každou sobotu odvažuje. „Brynza hrudková“ doma se rozmísí a „sýr drobený“ naloží se do „fasek“. Za celou tu práci po 16 až 20 neděl bača i valach dostanou „výpasku“ po centu brynze, po osmi zlatých, po kousku políčka při kolibě na zemáky a na pohanku a hnůj z hatě. Brynzu si prodávají po 20 kr. libru obchodníkům valašským, kteří ji v nošačkách po Moravě roznášejí. Z toho se živí sami, pojídajíce kaši, pohanku, zemáky a chléb se žinčicí. Toliko když odebírá míšaník sýr, dává jim pecínek chleba „přílučku“.

Na Rožnovsku nesmí prý býti na salaši jiného ohně nežli dřevěný, kterýž si valaši roznítí hned o poledni téhož dne, jak přijdou na salaš. Ve dveřích a naproti ve dřevěném sloupě vyvrtají díry. Do díry ve sloupě dají kousek „hubáně“ (hubky křesací), pak omotají o „kuladélko“ (tyčku) provaz a zastrčí kuladélko do obou protějších děr. Potom se jeden z valachů z koliby do dveří vší silou opře a druhý za provaz omotaný silně táhne. Kuladélko se točí a tím třením hubka zatlí. Pak se hubáň rozedmýchá a oheň v kolibě složí. Vyhasne-li oheň, je to zlým znamením, ihned musí se přinésti ze soudního salaše.

Dokud byla vlna v penězích, salašnictví na Valaších více zkvétalo. Nyní jest na Rožnovsku salašův asi 25. Na Vsacku jest jich nejvíce v Hrozenkově, 14 velikých se 130—450 ovcemi, 16 menších s 50—70 ovcemi.


  1. Kumhár, také havač řečený, jest dlouhý kůl mezi trámce stěny kolibové nad vatrou zastrčený, na němž zpředu vyřezáno osm vrubů, na kteréž kotel dle potřeby většího nebo menšího horka se zavěšuje.
  2. Podmáslí ovčímu říká se „kysla“.