Přeskočit na obsah

Větry od pólů/Mučeníci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Mučeníci
Autor: Otokar Březina
Zdroj: BŘEZINA, Otokar. Větry od pólů. Praha: Moderní revue, 1897. s. 10–11.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Země dýchala do nocí šťastných, dech vinic nesla jim do snů,
staleté orloje v městech odbily půlnoc, dřímaly lesy a vody;
jen duše vyděděných bděly, melancholické,
u svých krvavých ohňů.

Mučeníci těla, jimž kvílení nejhlubších pramenů šumí z tepotu krve
a ve chvílích mlčení kroky stínů. Z hořících keřů,
jež vyšlehly do tmy bytosti jejich, vanou k nim slova Rozhněvaného,
a větry, jež v žízni toužili píti, sytí jen plamenů žízeň.

Mučeníci lásky: Den se jim prodloužil nocí, však ztratil své světlo.
Zbloudili do magických zahrad, jež rostly před zraky šílenství jejich
a přerostly zahrady země, stále výše se pjaly, pralesy květů,
a plnily prostor, vyssály zardění jiter a západních září,

od obzoru k obzoru rostly vějířem stínů, do kalichů chytaly hvězdy,
vesmír halily do tmy a tisíce žhavých a otravných vůní
z hlubin svých vichřicí vály a rostly, v tajemné noci,
k hranicím neznámých světů — a uprostřed bloudili, teskní,

ztracení v nádheře soumraků; hlas jejich umíral tichem
a nikdo jim neodpovídal; daleko od nich leželo království ženy,
nepřístupné staletími; jen těžké větry z něj vály
a v noc jejich léta se blížilo září, před jitrem světlo zodiakální.

Mučeníci ticha: Mystického ptáka slyšeli pěti, věky prožili ve vteřinách,
a když se procitlí vrátili do měst, nikdo už neznal jich jména;
slova jejich byla bratřím jen pohybem rtů a veselím němých,
když požili vína, i odpovídali jim soucitně znameními.

Otroci prodaní staletí před narozením: Otců pouta
vrostla do jejich těla a v jejich krvi se rozpustila;
i zmírali prací svých nadějí, jimiž do vysílení vzdělávali zemi,
příliš jemnou by snesla jich kroky, rozkvetlou k tanci nenarozených.

Mučeníci hříchu: Záhadní, kteří sami sebe hledali marně
a na směr cesty své k sobě ptali se vlastního stínu ironického.
Tváří svých poznati chtěli skloněni k zrcadlu krve
a v slzách ženy zřít úsměv svých retů, stisknutých agoniemi duše.

Žhavé mlčení jim v myšlenkách práhlo. Mlčení hrobů a času,
jak hněvivé echo radosti jejich. Mlčení přísah a tíže
na rtech umírajících. A když Láska vyšla o slavnostech světla,
by líbala duše, stín viny padl jim na tvář a změnil je v neviditelné.

Mučeníci nedůvěry: V nejjasnějším snu cítili blízkost nejhlubší tmy
i báli se sníti a za nocí slunce a duší hynuli bděním;
hlas krve slyšeli v zpovědi nejčistčí lásky a neuvěřili pravdě,
že zněla jim podobna rozhovoru bolestí s nadějemi.

Mučeníci nejvyšší touhy: Sny jejich bloudily od hvězdy k hvězdě
a zemřely dřív, než dosáhly posledních světů. Na váhách větru
vážili pozemské květy a i ty nejethernější smutně dopadly k zemi,
a jako procitnutí zabloudilého bylo teskno jejich očekávání:

jitra jejich čekala denního světla, světlo čekalo na večery,
večery čekaly nocí, noci na přiznání ticha,
ticho na rozhovor hvězd a hvězdy na příchod druhého času:
však odpověď druhého času jak unesou pozemské větry pro tíži?