Věnec slávy žen slovanských/Dagmar, královna dánská

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dagmar, královna dánská
Autor: František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj: STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 31–32.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Dagmar Dánská

Dagmar (t. j. Drahomíra) byla dcerou Přemysla Otakara I., krále českého, a narodila se okolo roku 1186. Matka její byla Adléta, dcera Oty markraběte míšenského, s nížto se Přemysl Otakar I. stav se králem roku 1198 rozvésti dal. Adléta musela s dětmi svými Čechy opustiti, odebrala se do Míšně k bratru svému Dětřichovi, kdež ostatní věk svůj ztrávila. Roku 1204 vypravil Waldemar II., král dánský, posly do Míšně, žádaje o ruku královské dcery Dagmary. Svatba slavila se roku 1205 v Bukovci (Lubeku).

Dánské letopisy, pověsti a národní písně s nadšením mluví o spanilé královně Dagmaře. „Waldemar Vítězný,“ dí spisovatel dánský Petersen, „toť jméno slavného hlaholu, a spojení jeho se jménem Dagmary jest nejkrásnější v celém dějstvu dánském. Waldemar a Dagmar — vítězství a milost — síla a dobrota — rekovnost a nábožnost!“

Za nejskvělejší doby říše dánské přišla Dagmar na trůn dánský. Hrdé, dotíravé požadavky císaře německého rázně odmítnuty a celé jižní Pobaltsko žezlu dánskému podrobeno. Na prosbu Dagmary propustil z vězení biskupa Waldemara, jenž z královské krve pocházeje žádal, aby jemu díl dánské říše odstoupen byl a, když se mu to odepřelo, ve spolku s nepřátely dánskou zemi pleniti se jal, při čemž zajmut a do žaláře uvržen jest.

Roku 1209 porodila Dagmar syna, jenž později za krále byv prohlášen od lidu byl „Waldemarem Dobrým“ nazván; než mladý král zemřel ještě před otcem svým. Dagmar zemřela po osmiletém manželství dne 24. května 1213 a pochována jest v Ringstedtu, kdež dal Waldemar i sobě hrobku zbudovati, v níž vedle manželky své odpočívá.

Na smrtelném loži prosila prý Dagmar krále, aby milosrdenství prokazoval nešťastným a opuštěným, a pak vysílala k nebi modlitbu o blaho země a štěstí královo. Dále praví pověsť, že zpověď její toliko jeden hřích obsahovala, že totiž jednou v neděli vroubila hedvábné rukávy roucha svého, za který hřích prý velmi zlou nocí trestána byla. „Avšak,“ praví pověsť dále, „to jí Pán Bůh odpustil, a nyní nebeští andělé po ní touží, zvonky nebeské příchod její oznamují a nebešťané radostně vítají přemilou dušinku!“