Věnec jeřabinový/Kapitola 9

Věnec jeřabinový Jan Vojtěch Sedlák
Kapitola 8	Kapitola 9	Kapitola 10

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola 9
Autor:	Jan Vojtěch Sedlák
Zdroj:	SEDLÁK, Jan Vojtěch. Věnec jeřabinový. První vydání. Praha: Novina, 1938. 240 s. S. 219–234. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Chalaš seděl s ženou v kuchyni a pojídal s pomalou obřadností svá zamilovaná vajíčka na česneku. Žena proti němu polo stála, polo seděla, každou chvíli hotova skočit k plotně. Dojídala polévku od zapoledne.

Mluvili jen tak. A skoupě. Ale na Chalašovi bylo vidět, že má nějakou jinou řeč kdesi v hrdle, že se mu povaluje v ústech s měkkými sousty. Jen ji vypustit. Když ulamoval nový krajíc čerstvého chleba, povídá jen tak před sebe, ale stranou k ženě:

„Tak už má mladý Melen pokoj.”

„Pokoj?” opáčí udiveně Chalaška, ale nesetrvá při tom tázavém tónu a hned máchne lžící na souhlas.

„I ba, má. Však…” A nedořekla. To se setkaly oči obou.

„Na pohřeb půjdeme,” pokračuje Chalaš a jeho slova i oči mají pevnost rozhodnutí, k němuž došel, ať s tou událostí točil na tu či na onu stranu.

Chalaška nic neříká, jde jen k plotně, v kastrole tam čímsi míchá a teprve po chvilce přisedá k stolu.

„Na pohřeb? Bude jich mít dost za rakví. Všech těch, co za ní chodili, co za nimi ona sama chodila, co k ní jezdili tajně i veřejně, co se s nimi scházela v lesích, v údolí, za řekou, až si to všecko uhnala. A tu že bychom měli doprovázet?”

To byl výbuch, jak jej Chalaš od své ženy ještě neslyšel, prudký výpad, náhlý příval slov, jak to nebyl doma zvyklý. Čekal tak trochu odpor, slyšel trousit se klepy o Melenově Anči, o řeznících, o studentech, zatracený prodej piva, řekl si nejednou, věděl, že se jeho žena bude trochu bouřit, ale nečekal tak náhlý odpor.

Zdvihl k ní oči a vyhrkl.

„Kup si vovci, mámo. A kdo ti to všecko nakukal? Kdes to viděla? He?”

Máma mlčí, ale pak krotčeji odpovídá:

„Povídali to a povídají si to teď, že tu smrt si připravila sama.”

„A tos mluvila s doktorem? A s kým tys ji kdy viděla sama? No?”

Chalaška ustupuje, ale něco je v ní nejasného, proč ty jí najednou děláš advokáta, proč ty ji najednou tolik hájíš, když všichni ji haní, když jde jedna pověst o ní od domu do domu až sem k nám na druhý konec za ves.

A když mlčí a jen se na něho mezi jídlem dívá, dopovídá sám Chalaš.

„Tak vidíš. Nesmíš zdvíhat kámen na nikoho, když sama nevidíš, sama se nepřesvědčíš.”

„No, no. Snad vás všecky mužské v kraji nepobláznila, beztoho se to povídá. Tak řekni, že to byl anděl,” vzpírá se v Chalašce najednou všechen ženský cit pro pořádnou rodinu, pro řádnou ženu, která dře, táhne od noci do noci.

A Chalaš sám trochu zakolísává. Skoro tuší to, nač myslí, ta jeho dříčská žena, skromná, povrásčelá a mírná. Snad máš pravdu, možná by to řekl, ví, že je v těch řečech hodně pravdy, ale zas myslí na tu mrtvou ženu kamarádovu. Je mrtvá, proč bychom ji teď soudili.

„Anděl neanděl,” odpovídá z toho všeho na řeč ženinu. „Už to není nic platné. Byla to Melenova žena. A tak ji ponesou do hrobu. Kdyby tak myslela celá ves jako ty, šel by jí za rakví jen Jan Melen sám jako prst. A to bys chtěla?”

„Nechtěla,” odpovídá po malé pomlčce Chalaška.

Taková je to žena, ta Chalašova.

Zářijový soumrak hvězdného večera už ležel na Chalašově dvoře, ovce se přestaly už ozývat, jen z prasečích chlívků, které Chalaš nově postavil podle vzorných návodů, zazněl co chvíli břeskný kvikot. Jindy to nikoho neznepokojilo, ale teď po každé zbystřil uši.

„Jdi se tam podívat,” posílá Chalaška muže. V krajní ohradě ležela protáhlá prasnice, ztěžka dýchala, každou chvíli vykvikla jak ze zlého snu, postavila se, rozespalýma očima se rozhlídla, větřivě vtáhla rypákem a zase kladla svůj pokleslý a přeplněný život do čerstvé slámy. Měli o ni starost. Čekali ji tak do pěti dnů, ale ukazovalo to na dřív.

Hospodář Chalaš na ni posvítil, poznala jej mrknutím, klidnila se v slámě. Šel k ní, na vemeno jí sáhl, jak se nalévá. Pobručovala chrochtavým uspokojením.

No, tentokrát to nebudou jen dvě, když se k tomu tak chystáš, myslí si Chalaš, to by se mi ani nehodilo, říká to tak, jako by jí domlouval. Má trochu více splátek s přístavbou i úpravou stavení. Čeká na každou korunu.

Od lesa táhla už chladivá noc, a lehké šumění stromů se podobalo šumění dalekého jezu. Na modré noční obloze blikaly hvězdy a šupiny světla padaly s nich jak lupínky švestkových květů.

Velký vůz svítil z nich dnes zvláště jasně. To bylo Chalašovo zamilované souhvězdí. To znal z domova, s tím se setkal na Rusi. Až tě budu mít nad hlavou doma, nad svou chalupou! Kolikrát to v tobě zaúpělo, Chalaši, když ses díval do hvězdné noci a myslil na domov!

A Vojtěch Chalaš se rozhlížel po svém dvoře, po rozšířeném stavení, zvelebeném jeho rukama, jeho ženy i dětí. Pocítil k nim ten teplý vztah, jakým býval tolik naplněn tam v Rusku. Tak jen moci ruku až k vám natáhnout, jen na chvilku, na malou chvilečku vás všecky stisknout, aby to nikdo z chlapů neviděl, a pak by bylo zas dobře, srdci, duši i tělu. Tak to cítil, tak na to myslíval. Tak na to vzpomíná i teď.

Obešel dvůr, zkusil vrátka, těmi se táhla zavlhle smolnatá vůně od lesa, teď už od jeho lesa — zamkl, položil závoru, přešel k chlévu, pohladil psa, jenž po záspi přecházel a chystal se k své noční hlídce.

„Už se jí to pořádně nalévá, snad už pustí mléko,” vypovídává Chalaš ženě celý výsledek své obhlídky. To už je v světnici, žena odestýlá obě postele, před jeho postelí leží ovčí předložka. Proč jsem ji vlastně nedal tobě, děvče, děvče jí lichotivě říká, a jakási horká výčitka mu zalévá hrdlo. Dám ti taky takovou, jen co ji dám vydělat. Chtěl by se k ní postavit bokem, táhne ho to k ní, k té jeho bábě, jak jí nahlas po starém zvyku zase důvěrně říká, chtěl by ji tím svým chlapským způsobem za rameno vzít a přitáhnout. Má to v ruce, má to i v obličeji.

Co to děláš, co blázníš, říkají její oči, jako by to tušily a promlouvají hlasitě její drobná němá ústa. Vojtěch Chalaš si netroufá vztáhnout své těžké lopaty dlaní a položit je na rameno ženino. A přece je tak blízko, vždyť to není v Rusku. Něco jej táhne k ní, něco jej zdržuje, je to její udivený smích, překvapený pohled, který jej odrazuje a zaráží.

Nahrnulo se mu to do hrdla takovým přívalem vyčítavé citlivosti, že musí násilím polykat, až se mu ohryzek slyšitelně pohybuje. Neprovinil jsem se proti tobě, ozývá se to v něm. Stále ještě stojí uprostřed světnice, Chalaška už odestlala, jen posledním pohybem uhlazuje ještě jeho polštář i jeho peřinu navyklým, známým každodenním pohybem. Vojtěch Chalaš si tento pohyb jejích rukou po prvé uvědomuje. Má co dělat, aby jí ty ruce nepohladil. Už už se chce rozejít, co bys tomu řekla, mámo, kdybych ti pohladil tvou ruku. A já chci, vidíš, že chci.

Chalaš si jen odkašlal, rozešel se, ale po dvou krocích odbočil k stolku, zapjal radio. Nic neučinil jiného, skoro ho to mrzí, ba snad bolí, nikdy netrpěl nerozhodností, jsi ty ale chlap, hubuje se v nitru, ale cosi mu říká, nesmíš moc měknout, Chalaši. Přece se však obrací k ženě, jež se ještě chystá na síň.

„Sedni si, něco si před spaním poslechnem.”

A je v té výzvě všecko teplo manželské družnosti.

Chalaška to také správně cítí, usmívá se, jako by ji pohladil tím vyzváním.

Vrací se s hrnečkem mléka na noc, na zapití, staví jej před muže, usedá na hlavu lehátka proti Chalašovi, úsměv se jí šíří ve svitu lampy a ruce skládá na stůl.

Chalaš se dívá na ty její ruce, které chtěl pohladit. Ještě ho stále neopustil ten cit.

Vstává, aby zesílil reprodukci.

Chraptivý hlas hlasatele se pozvolna zjasňuje a pak se rozlévá světnicí čistý zpěv:

Kdybys měla, má panenko, sto ovec, sto ovec,
a já jenom za kloboukem jalovec,
nebudeš má, není možná…

„To tak, sto ovec, to by bylo něco, bábo, sto ovec,” hlučně se rozesmívá Chalaš, zvedá ruku a klade ji s těžkou radostí na ruku své ženy. „Sto ovec, to by bylo něco, mámo,” a třese tvrdě tou její rukou, již toužil pohladit.

*

Nazítří stáli oba na druhém konci Kalčic v mezírce mezi posledními chalupami. Oba v černém. Tam s té strany přijdou, zde se přidáme k průvodu. Však nebyli sami. Bylo jich víc z celé vsi. A hodně jich čekalo na hřbitově.

Jan šel za rakví nepříliš skloněn, skoro napřímený, jen stará Melenova se hroutila jak věchýtek vedle něho, oči nezdvíhala, jako by se bála lidem pohledět do očí. Za nimi šli Finkovi, nesví, starý zamračen, Finková s šátkem na ústech, chvílemi stírala slzy, chvílemi se ohlížela po vsi a obracela do zástupu. Bejblík poskakoval vedle Pepiny, pocukoval levým ramenem, jako by jej cosi škrtilo v průramku. Mžikli na sebe s Chalašem, neznatelně pokývli.

Chalaš s ženou se připojil skoro na konec zástupu. Průvod se rozlil temně na náves, zvonek se hlasitěji rozklinkal, modlitby se jasněji zvedly nad zástupem. A zástup ještě rostl za Chalašem. Vidíš, tolik lidí ji půjde na konec doprovodit, říká si, po smrti všecko mizí, všecko se přijde srovnat, všichni jdou, jdou z povinnosti, když nejdou z úcty ani z lásky. I žen tu je dost, vidíš, mámo, říká očima Chalaš k své ženě. Jdou, vidíš. A mnohé, myslím, mají nějaký trn zloby. Jdou, snad se i za ni pomodlí, uvidíš, vzdychnou tam za branou hřbitovní, soucitem vzdychnou a snad i úlevou. Ale jdou.

U hasičské schráně stál veliký kohout, takový krotký kohout. Když k němu Chalaš docházel, měl sto chutí jej zaplašit. Ale pak se najednou kohout přidal před jeho očima k průvodu. Vyšlapoval si nějak podivným, ba protivným krokem. Nohu zdvíhal hodně do výše jakoby slavnostně a pak ji vždy prudce trčil dopředu, než našlápl roztaženým pařátem na zem.

„Šlape si to, neřád, jako parádní oficírek,” utrousil dost nahlas Chalaš k ženě.

To se už stočili na cestu mezi dvěma omšelými zídkovými ploty, na nichž kvete laštovičník i jestřábník a ve spárách sedí trsky trávy, pampeliškových listů a všelikého plevele. Kohout jde stále krotce a vážně vedle nich.

„Tys nám tu scházel, potvoro,” šeptá zase hlasitě Chalaš. Žena jej krotí: „Pamatuj se.” Ale v Chalašovi sedí ta představa vojáckého pochodu, představa dráždivá, nemůže se zdržet a dupne.

Kohout se lekl, vyskočil na zídku, ještě po ní si chtěl šlapat, ale Chalaš jej mávnutím klobouku vehnal do zahrady. Zakokotal zlostně a hnal se po zahradě za stodolu.

Sluneční svit se třepil v mlžinatém oparu nad celým krajem, stál nad ním v nehybně smírném tichu. Hřbitovní květiny silně voněly a včely bzučely nad hřbitovem i po jeho kvítí.

Stáli tu mezi hroby, jedni vztyčení, druzí mírně sklonění, jedni se hlasitě modlili, jiní se jen šeptem připojovali. A pak se všichni znamenali znamením kříže.

A to byl také konec. Hlína padala na víko. Ten zvuk už znali všichni. Ten slyšíš jen za touto zdí. A každý přihodil trochu hlíny, neboť zde každý myslel na sebe a na své hříchy. Aby mi jednou všichni odpustili, aby mi přáli lehké odpočinutí pod touto zemí. Chalaš si mlčky stiskl ruku s Janem. Jen oči se do sebe zadívaly. A Chalašovy říkaly: Podívám se za tebou, chlapče, podívám, ale tady není místo na řeči, zde se jen mlčí.

Stará Finková hlasitě kvílí, matka Janova škytá a stírá slzy, zástup se tratí železnou branou do vsi. Jan stojí napřímen u hrobu, dívá se ještě, jak se do něho sesouvá hlína. Tak a teď tu budeš mít klid, strašlivý klid, teď tu budeš ležet a nad hlavou bude ti stát kříž a na něm: Anna Melenová. Moje jméno. A cosi palčivého se mu dere do očí. Snad je to slza, poslední slza, poslední za tvou ženou, Jene. Ale slza stojí v oku jako velká rosná kapka, jež se v dolíčku listu drží a nemůže skápnout, dokud ji někdo nestřepne nebo dokud ji nevysuší čas.

Jan jí pomohl dlaní a obrací se k hřbitovní bráně.

Na polní cestě k Samotám předběhl je podivín Martin, jenž se zdržel kdesi ve vsi, šel před nimi napadavým krokem Jan Soukup s matkou. Ti byli nejdál. Martin předháněl všecky. Pozvolna šla trojice Mazouch, Marie a starý Drs.

Ještě že jdeme tak pomalu, říká si Jan a úmyslně zvolňuje krok jakoby jen ze samé starosti o matku, která nemohla. Nechtěl by se s nimi setkat, dnes jistě ne. Marie šla uprostřed dvou mužů, černý šat jí padl k pasu, v bocích zesílela, záda byla tuhá a chůze taková lehká, jako bývala. Mohl ji vidět jen tak, ona ho neviděla, ona se mu nemohla podívat do očí, ale on ji vnímal celou přivřenýma očima. Proč tys ji šla doprovodit, Marie, to jej mučivě stisklo, tolik odpuštění a smíření nečekal. Nebo jsi šla — a tato cesta je teprve cestou pokoje tvého srdce? Proč do tebe nevidím, proč z tebe teď nic neznám, Marie?

Trojice už došla k rozcestí s křížem, který se stále víc nakláněl k zemi. Země se okolo něho vzdouvala, jak ji vytlačovalo a boulilo dřevo kříže. Visící plechové rámě se brzo dotkne samé země.

První oraniště osychala do barvy koroptvího peříčka. V jedné brázdě svítila obrácená radlice jak peruť holubičí. Nebe nad obzorem a nad lesy za řekou bylo sivomodré, jen předvečerní obláček na něm seděl silně prorůžovělý, skoro zkrvavělý jak podškubané křídlo husí. Luka pod nimi loudavě pokuřují. Z bažiny se ozývá žalně dutý a zdušený nářek žab. — —

*

Starý Melen zůstal na statku s vnoučetem sám.

„Ohlídám dům a dítě,” povídá. Sám od sebe. Nemohl nějak jít na hřbitov, snad bych měl spustit lopatku hlíny na její rakev, ale nemohl, dech mu již nesloužil. Ostatně si to všichni doma přáli, jen tu zůstaňte s dítětem, to nesmí ještě stát u hrobu matky, kdo by tu nevinnou dušičku nechal tolik trpět. Beztoho se po ní ptá a ptá a teprv bude ptát, protože na ní viselo nejvíc.

Dvůr byl vyprázdněn docela, když všichni vyšli. Tak sám se ještě starý hospodář necítil jako toho pohřebního dne. To je zvláštní zmrtvělá pustota, která na všem leží, ale kterou musíš nějak v sobě překonat, kterou musíš setřít i s tváře všech věcí kolem sebe.

A přece tu pobíhal po dvoře nejmenší Jan Melen, byl po temnu oblečen, ale pobíhal vážně širokým dvorem a vykřikoval stále bum, bum, jako by do nějakého bubnu tloukl na svém malém životě.

Děd se po něm díval. Zdá se, že na tobě jediném neleží nic, jen sladká nevědomost, která tě nese do jiné vyšší roviny života. Dívá se děd na nejmladšího z rodu Melenova. Jsi z našeho rodu, ptá se sebe? Ale nejsi-li — a kdo to kdy z nás mohl a může vědět — nejsi už náš? Neseš jméno mé, jméno mého otce a jméno i jeho otce, kteří seděli na tomto gruntě v Samotách. A otec tvůj, zdaž tě nepřijal za svého, ať v pochybách, nepochybách! Nic nepoví a neprozradí lidská muka a nic již nikdy nepoví ta, jíž se ústa zamkla navždy pečetí nezlomitelnou.

V té chvíli tíživé samoty, jakou starý Melen sotva kdy pocítil, napíná se stezička mezi ním a mezi tím neúnavným dítětem, jež pochodovým krokem obchází dvůr, něco si prozpěvuje a do toho vybuchuje bubnovými nárazy jakoby někomu na cestu.

Šedivá dědova tvář se počíná jasnit. Tak se budí zvlhlý a namrzlý kalíšek jaterníku nebo i sasanky po studené, skoro mrazivé jarní noci, když se k poledni slunce do něho začíná opírat. Půjdu k tobě, náhle v něm něco uzrává. Myslím, že jsem proti tobě hřešil svou nevšímavostí, svou mlčenlivostí. Anebo to bylo ještě něco horšího, čím jsem hřešil proti tobě, jenž jsi mým vnukem podle jména i podle zákona a řádu života. Popochází se záspi trochu malému vstříc, ale Meleníček zužuje své kruhy, nechce být rušen, zvykl si příliš na to, že si ho děd málo všímal. Mám či nemám k tobě blíž? Rozpaky jej zdržují, poznání viny svědí. Nezvětšuj provinění, šeptá mu něco.

A starý hospodář popochází až k vnukovi. Lítost a soucit, poznání viny jej pudí, snad i něco jej tlačí, co nedovede pojmenovat, je to neznámý klíček, jaký se dere z neznámého semena z jarní zkypřené země. Jdi, nutí jej to.

Děd bere vnuka za ruku. Cítí ji ve své dlani jak myšku neklidnou, drobnou, vrtivou, polapenou, ale pak se vnuk uklidňuje a vzhlíží k dědově tváři. Má oko tiché, ale neuhýbavé, něco pevného z něho vyzírá.

Vidíš, takový bude příští Melen. Starý hospodář se rozhlíží. Nikdo nikde. Vasil již dávno zmizel do města pro naftu, psi zalezli, ach, také něco cítili v domě, dobytek pochrupoval a funěl. To byl jediný zvuk, ale dívat se nemohl nikdo, jistě nikdo.

Starý hospodář pohladil druhou rukou dítě po vlasech. Ani se nedíval na ně, spíš kamsi do dvora. Teplo dětské ručky do něho přecházelo neznámým novým pocitem, ty měkké vlasy budily v něm všecku uspanou a nastřádanou něhu, všecku stydlivou a potlačovanou něhu.

V té chvíli nového ticha našel k dítěti svou cestu. Snad to byla něha, ale snad to bylo už něco víc. Nevím, říká si a rozhlíží se dvorem. Snad už je to možná láska.

A jak se rozhlíží po věcech, závoj smutku jako by s nich padal, všecko jako by se proměňovalo před ním skrze toto poznání a pocítění lásky k dítěti. Neboť jeho jest a jeho bude tento tvůj svět, říká si starý hospodář. A toto poznání proniká teď jeho duši.

„Kde je maminka,” vpadá do jeho úvah vnuk.

Kde je maminka? Kde? Co ti mám říci rychle, co?

„Tatínek se brzo vrátí, — pojď, půjdem spolu.” To je jeho odpověď.

Stařecká slza mu lehce skápla do prachu dvora a v ní se třpytily hvězdy. Jedna z nich byla veliká a jasná, viděl ji, jak hoří nad hlavou dítěte, které vedl za ruku před statek a které jako by dnes objevil, které se pro něho teprve dnes narodilo.

Vedl jej před statek. Ukážu mu všecko, co je naše, naše pole a louky, náš les a náš háj. Ukážu ti jednou i vodu, křoviny kolem ní, snad mi líp poskočí srdce.

Vešli už pod kaštan, tam leží kupa nalámaného proutí. Vnuk láme kus prutu a strká jej dědovi.

„Udělej mi píšťalku.”

„To nejde,” usmívá se děd.

„Ale Vasil to umí,” namítá vnuk.

„Ale teď už to nejde.”

„A proč?”

„Pruty už nemají mízu.”

„A proč nemají mízu,” ptá se neuhýbavě vytrvalé oko.

„To mají jenom na jaře.”

„A proč jenom na jaře?”

„Proč. No tak,” bezmocně krčí ramenem děd.

Ale klouček už si vytrhl prut, sedí na bobku, klacíkem do prutu tluče a přidává odposlouchané říkadlo přízvukem, který tolik ponouká k smíchu svým naivním přednesem: „Otloukej se kozí pysku, dá ti pán Bůh krávu lysku. Kráva se ti otelí, tři telata nadělí.” Ustává a opakuje: „tři telata nadělí.”

„A dál už nevíš? Tak vstaň a pojď,” pobízí jej děd.

Vnuk jde, ale říká si stále pro sebe řikadlo a vždycky uvázne. A tak mu je děd, aby ukončil trápení, dopovídá: „Jedno lysý, druhý kusý, třetí sotva ocas nosí.”

„Kde je maminka,” ptá se z toho všeho najednou vnuk.

Děd už neodpovídá. Neví, co by mu řekl, ale zdvíhá hocha do náruče a ukazuje. Ukazuje do luk pod nimi, na několik pásů holých polí, ukazuje nějak hodně horlivě, aby zaplašil všecky jiné myšlenky, aby zadržel všecky jiné otázky, s nimiž si nevěděl rady.

A pak nechtěl, aby mu někdo porušil tuto chvíli, aby ho tu překvapil, aby mu zaplašil ten jedinečný okamžik ticha, v němž si našel cestu od člověka k člověku, od srdce k srdci, od hlasu krve k řeči krve. Nechtěl, aby mu někdo přerušil tento okamžik, okamžik zasvěcení. Neboť, co jiného chceš u svého vnuka? Jen ho zasvětit do prvních tajemství země, či ještě víc, do tajemství rodu! To bys chtěl, ale ještě nepřišel jeho čas. Ale k prvnímu zasvěcení, k zasvěcení společné lásky, k tomu je dnes náš společný čas.

Ještě nese vnuka v náručí za smrkovou hradbu, tam mu mluví o tom poli s vypjatým hřbetem, o těch alejích švestek, které sázel a které se už silně zapalují a hoří modrým steskem zrání. Půjdeme za pár dní na ně.

A zase jej vede za ruku — dech mu neslouží — tys už snad zapomněl na své otázky. Jdou k háji za sadem, kolem černých kompostových kup, už na nich zase proráží všeliké býlí, jdou k dědovým záhonům, už jsou zpřerývány.

„Podívej,” vykřikuje vnuk a vztahuje ručku k prvním rudnoucím jeřabinám na jejich jeřábu v jejich háji. Je jimi docela zaujat.

„Pojď, nastříháme jich do košíku,” zahovořil starý k vnukovi, jako by se umlouval s někým dospělým, „pojď, půjdem pro střihadlo.”

A jdou rychle. Střihadlo nasazené na bidle leží na zdi pod okapem, košík je na sadě. Starý opatrně stříhá, vnuk chytá a klade do košíku. Takovou zábavu ještě nikdy s dědou neměl, už se na něj usmívá, už jej důvěrněji za kabát popotahuje, troufaleji, upozorňuje, vidíš, tam, tu, tam. „Tam nedosáhnu,” namítá děd. „Ale dosáhneš, musíš dosáhnout,” namítá mu vnuk. A děd se napíná, narovnává, natahuje své staré šlachy, jako by bůhvíco měl dokázat, jak by se měl osvědčit v jakési zvláštní zkoušce, v níž nesmí zklamat.

A když usoudil, že je v koši dost, vynesli si svou kořist před statek na lavičku, posadili se k němu, na jedné straně nejstarší Melen a na druhé Melen nejmladší.

Starý přinesl věncový podklad z prutů a začal splétat a vplétat. Vnuk se jen díval, podával starci trs za trsem, horlivěji a horlivěji, až se dědovy ruce třásly pospěchem.

Loňský věnec urvala nedávno vichřice, byl už asi zteřelý motouz — a roznesla jej bůhvíkam. Štít trčel holý. Ale tys na to upozornil svou ručkou, ty sám, hospodář i já, my všichni jsme ani nevzpomněli v těch ponurých a rozechvělých dnech, když s ní bylo tak zle. Ale na ni nevzpomínej, okřikuje se uvnitř děd, ať se také v tom malém nevzbudí lítostivá otázka. Jen podávej, podávej, synku, ať něco dopleteme, než dojde otec a bába. Tak, pochvaluje si svou práci výměnkář, zdvíhá první záplet před oči, před oči vnukovy, přisedají k sobě víc, jak se ti to líbí, co tomu říkáš, jako by se ho ptal na jeho soud, který vyjadřují mladé udivené oči, plné čistého světla.

Dávno už necítil starý hospodář takovou důvěrnost splynutí dvou lidských duší.

A nikdo z nich ani neviděl, že už přichází Jan Melen s matkou — Finkovi už odbočili do úvozu na cestu k domovu — že matka Melenova stojí před vjezdem do statku, třeští oči na lávku, na ty dva: zabrané do práce, zabořené, zahleděné do sebe, nepřítomné. Z očí jí vyráží velký, ale tichý proud pláče.

A co je tento pláč? Snad je to pláč nad koncem všeho utrpení, pláč úlevy, snad je to pláč radosti z toho spojení těch dvou tam na lavičce. Kdož to ví? Snad je to pláč, což vím já ubohá žena, ale něco se trhá ve mně, něco se rozplývá i kolem nás, snad i v našem celém životě, nic nevím, ale jen cítím, že kdosi ve mně otvírá hráz, proud vyráží a stará ústa skoro bez zubů jen tiše škytají: „Žehnej domu tomuto."

Bábiny sukně zašustěly víc, než aby mohly přejít tichým obloukem okolo těch dvou do vrat. Vnuk ji zaslechl.

„Babičko, kde je maminka,” sesunul se s lavice a držel se bábiných svátečních sukní. Stará hospodyně přestala plakat nad těma dvěma tázavýma a neuhýbavýma očima. Co ti mám říci, co ti smím povědět, říkají ty její modré mžikající oči jako dva ulekaní a unavení modrásci.

Ale Jan Melen — ten slyšel, vrací se ze dvora, kam už nášlapem unikl, bere synka do náručí a nese jej rozhodným krokem do světnice, na jejíchž oknech si hraje kučeravými vlnami příboj světla, jejž vysílá ještě podvečerní slunce do této propadliny Samot.