Věnec jeřabinový/Kapitola 4

Věnec jeřabinový Jan Vojtěch Sedlák
Kapitola 3	Kapitola 4	Kapitola 5

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola 4
Autor:	Jan Vojtěch Sedlák
Zdroj:	SEDLÁK, Jan Vojtěch. Věnec jeřabinový. První vydání. Praha: Novina, 1938. 240 s. S. 78–104. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Podzim toho roku ukázal vlídnější tvář. Aspoň mohli prosušit ještě pšenici, která se zapařovala na stodolách, a mohli vymlátit. Ale zrno, jež vypouštěla mlátička do pytlů, bylo bídné, samá zadina. Na setí to nebude, to musíme koupit, říkali si, ale zač? Z tohoto kmínu nic pořádného nevzejde, i kdybys přihnojil a přimořil, jak chtěl.

Oralo se na Samotách, v Kalčicích pluhy škrčely v kamenité půdě, slunce se milosrdně usmívalo, pozdní otavy se svážely, ale na statcích, na chalupách i na duších lidí ležela mračná tíž.

To ještě starý hospodář mohl usednout na lavičce před statkem a dívat se do luk a k řece. Ale jasno mu nebylo. Chodil mrzutý a nesdílný. Slovo sotva utrousil, jako když se namrzlý řapík v zimě odlepí od větve. Odloupne a spadne. Nic po něm nezbude, jen chlad a mlčení, mlčení stromu, jenž se uzavírá a zarputile stahuje před zimou.

Toník odjel na studie, po statku chodil jen Jan, práskal bičem, čeledi úkoly dával, ani se s otcem, hospodářem tak zkušeným, mnoho neradil. A to starce hnětlo víc než to, že se s ničím nesvěřoval ani jemu ani matce. Věděl ostatně už on i matka, od lidí to slyšeli, jak utvrdlou cestičku si prošlapal Jan do hájovny, věděli o jeho častém tančení a pozdních toulkách a návratech k ránu. Snad o tom začne jednou sám, myslíval si. Ale Jan nezačínal.

To už bylo k poledni, slunce mdle hřálo a před statkem se táhly nafialovělé pásy oranic. Nad Drsovou chalupou rozkvétala modrá kytice dýmu. Včely hukotně bzučely a pospíchaly z vřesných políček, do jejich hudby přitloukával z vadnoucí meze cvrček jako sekáč na kosu. Po zmodralé oranici přeplul zvolna obláček husího hejna.

Pod statkem vydechovala ještě travnatě jejich loučka, už hodně vysečená a s těmi holými skvrnami se podobala starému vylínalému kožichu. Té představě se pousmál starý hospodář.

Na kraji ležel klid. Modravý, třaslavý klid. Ptáci mlčeli. Jen káně se točilo nad loukou. Viděl je, jak se zatřepetalo, svinulo se a s nataženým zobanem sjelo k zemi jak vržený rezivý rýč.

Hospodyně přišla pro starého hospodáře. Seděl bez kouření na lavici, jako by vystavoval údy poslednímu slunci, ale na jeho zkrabacené tváři ležela návěj přitrpklosti, hlinitě zažloutlá jak starý sníh v poli. Stála vedle hospodáře tichá a pohublá, šátek pod vystouplou bradou. Posychala najednou jak metlice v mýti. Výraz dobroty i utrpení seděl jí v tváři. Ruce jí slábly — to cítila v posledním čase — prsty už nebyly pružné. Kroutily se jí a pomalu scvrkaly a ohýbaly jak suché větvičky smrčí.

Položila je křížem na život a dívajíc se zamodralým okem na louku, prohodila:

„Jan už jede. Tak pojď.“

„Jaký Jan?“

Hospodyně rozvírá mdlé oči: Jaký Jan? proč se tak ptá? Což má jiného Jana?

„Jan, Jan,“ říká jí i sobě hospodář. „Tolik nocí prochodí, protoulá, a kdyby jen to, protančí, proskáče. To není mladý hospodář z Melenova statku, ne hospodář, ničemný hejřil, tancivůdek, matko Veroniko, hotový skočec. Tak, to je Jan. Statek už má, starosti taky, ale on, což on, pěkně novou písničku na gramofonu a starosti odletí jako špačci na podzim.“

Matka chce mírnit. Ale nedořekne.

„Což ty, matko, nic nevíš, nic o tom neslyšíš?“

Matka jen mdle přikývne a zvedá zástěru k modrým očím.

„A o té Anči z hájovny také víš?“

„Taky.“

„Taky, taky. A nikdo kolem nic, ani muk, jako by to všecko bylo v pořádku. A ty tomu nic neříkáš?“

„A což se dost netrápím, což se dost nemodlím?“ Škytá jen v slzách matka.

Na dvoře Jan vypřahuje, odvěšuje jařmo z volků, do stáje zahání, pak na podsíni dupe botami a čeká, že se někdo ozve.

„Dobré poledne vespolek,“ poněkud zvesela pozdravuje. Dostal jen zaraženou odpověď matčinu.

„Dobré poledne,“ povídá poněkud hlasitě po chvíli starý hospodář a dodává skoro pichlavě a ironicky: „A novinu nemáš žádnou?“

„Mám! A zrovna pro vás,“ načíná přímou a rozhodnou řeč Jan. „Budu se ženit. A v několika nedělích.“

„A to je novina, novina nad novinu. Dostaneme nevěstu a hospodyni. A která pak to bude, pěkně prosím“, starý Melen neopouští svůj ironický tón.

Jana to sice dráždí — už to otec asi ví, kdo mu co napovídal, ale cítí, že to všecko musí ven.

„Kterápak by to byla? Anči z hájovny.“

„Tak — Anči,“ protahuje to jméno otec. „A to bych řekl, pěkně se zalíbilo slečince z hájovny na Melenově statku. Pěkně do širokého dvora přijde, plno statku dokola, do teplé světnice přijde, do tepla se položí, do široké selské postele. Dobře sis to vybral, synku, jen co je pravda. A jistě je pracovitá, skromná, šetrná, no samá ctnost — kdežpak u Finků na hájovně.“

„To všecko nevím,“ odpovídá kupodivu klidně Jan na tu vydražďující řeč otcovu.

„Tak ho slyšte! On to neví! A to si ji už bereš?“

„Nemohu jinak, otče. Musím. To už je povinnost.“

„A to je jiná, když musíš! A to už jste daleko, hodně daleko, synáčku. Tak že povinnost,“ říká skoro pro sebe a najednou se obrátí plnou tváří k Janovi a křikne: „A což svědomí, svědomí ti neříká nic?“

Ta otázka je strašná pro Jana. Ale neví, kam jí otec míří. Snad míří na Marii, již by teď otec rád na statku viděl. Myslí na ni? Což i on na ni nemyslel, což i on nevidí stále její obraz, její oči, které nevyčítají, nic neříkají, jako ta studánka pod Drsovou hrušní? Což ho to nepodmílá, což ho to nevyvrací chvílemi, hlas svědomí, hlas rozumu, hlas krve a touha po nepoznaném horkém štěstí. A na konec slovo, slib, závazek. Ale otec se naň dívá a dívá, čeká, co na jeho otázku odpoví, ale Jan se dovede jen také otázat:

„Jak to — svědomí?“

„Hleďte, on se ptá! — S námi svědomí, s námi, se starými lidmi a ještě svědomí se statkem, abych řekl všecko.“ A starý Melen se odvrátil.

„Bože, Bože, jen se nějak smiřte a dohovořte,“ poloplačky do toho přidává matka, když napětí už vzrostlo k výbuchu.

Oběd byl skoro beze slov.

Jen matka, jinak vždy nemluvná, sypala horlivě cestičku mezi synem a otcem, odklízela balvany, jež si mezi ně sedaly v dusnu mlčení.

A přece tomu tak Jan nechtěl. Docela nechtěl. Měl to jinak nachystáno na oba. Řeč. Celou pěknou a srdečnou řeč. A najednou přijde taková nečekaná otázka, nečekaný pohled. A všecko, cos měl nachystáno, je to tam. Slova se ti rozutekou a rozmetají jako v urputném větru snopy na poli.

A to je lépe jít si s očí.

A Jan odešel.

„Tak to si, Veroniko, doopravdy uchystáme vejměnek. Doopravdy. A ty už budeš mít náhradu. Ale jakou! Náramnou!“ Někdo na podsíni podupává.

„Copak nám chce Bejblík?“ mdle, skoro nevrle povídá matka.

„Mladej není doma?“ ptá se Bejblík lísavě, když dal po zaklepání křesťanské pozdravení.

„Není, není,“ odpovídají mu dva hlasy takřka najednou.

Bejblík má dobrý nos, umí čichat ve světnicích líp než ohař. Tady se něco stalo, říká si, tady je dusno, cítí to, ještě si ani nesedl. Obličeje jsou násilně vlídné, to se pozná, co je za nimi. No, proti němu to není, asi přišel nevhod. Vrtěl se nepokojně, s jednoho na druhého mrkl: mezi nimi to není. Tady bys měl něco spravit, koziduško, ale odkad začít! Rozum mu také stojí v koncích jako bryčka v závějích.

„A jak Vasil?“ Tak začíná.

„Jako Vasil?“ To příliš vytrhuješ starého hospodáře z jeho myšlenek, Vasila si vzal už mladý. Starý o něm všecko ví, vždyť mu nic neujde, ale což já mám odpovídat za syna, za takového syna. Ale přece prohodí: „Dobrý je. Práci už rozumí, v dobytku se vyzná, ovce má rád. A chlapík je.“

„Říkal jsem, jako jedle. Jen když tak, jen když tak,“ mne si Bejblík ruce.

„A ostatně to už bude starost mladého i s tou mladou,“ hodil stařec rukou, jako by odmítal zájem o tyto věci.

„Tak už to bude?“ přichvátl si Bejblík, ani nečekal, že se tam stočí rozhovor tak brzo. Ta věc jej svěděla jako zapité klíště, tak rád si ji podrbával a poškrabával slovy a hovory. „Však už jsem taky něco slyšel. No, žene to, žene. Inu, je na co pospíchat. Takový klásek se hned tak neurodí. To je panna jako lusk.“

„Člověče, jaká panna,“ dělá Melen přestávku, „a jaký kvítek, jaký lusk, snad jste nám ji nepřišel namlouvat, kdo vás poslal,“ a stařec vrčivě vstává.

Bejblík stále ještě stojí, on vždycky stojí, to je obchodní člověk, to ani není host, ten se tolik neposazuje. Nerad také sedá, to se necítí ve své kůži. Chce se jen točit, všecko zachytit, na všecky strany mít rozhled. Sedě se to nějak těžce jedná o těch jeho zpropadených věcech, to on musí raděj stát.

Ale o té věci, o níž teď začali, to by se chtěl vypovídat dosyta, sedě. Ale dej si pozor, strýče, napomíná se. Leč, proč bych jim nevychválil příští nevěstu. A proč bych ji nechválil. Ta chvála pohřeje na jazyku, ač po ní přichází pelyňková pachuť odkudsi z hrdla. A budeš ji chválit. Doma bys to nesměl, nesměl, koziduško, ale těm oběma starým můžeš, i když to, jak se zdá, tomu starému není zrovna po chuti.

„Jako klas vám říkám, panna jako hříbek, to uvidíte. No, to tělo, co mám říkat, to uvidíte, no a ta hlava, samá kadeř, samá vlna, co mám říkat, to uvidíte, no a ty oči, ta když se podívá, no, — co mám říkat, to uvidíte,“ sotva držel dech Bejblík.

„Ona vás tu všecky poblázní,“ přerušuje ho nevrle stařec, já to vidím, já to říkám. No — to tělo, no — ta hlava, no — ty oči, inu, já měl pravdu, uhranula jeho, uhranula všecky, uhranula docela, jářku, kouzelnice náramná.“

„Náramná, náramná,“ vpadá starcovi do kyselé řeči Bejblík a oči se mu rozšiřují hned na starce, hned na jeho ženu, ústa má plná sladkosti a medového údivu.

To bys doma nemohl nahlas říci. Tolik si uvědomuje vždy opatrný Bejblík a vidí, že už u Melenů rozvázal příliš, vždyť to jistě oba pozorují. Ale ještě musí dodat:

„Náramná. A co bych povídal — to uvidíte.“

„Pravda, uvidíme. Ale, —“ a nedopověděl Melen. Žena se naň podívala pohledem, nikoli trpně smírným, ale jaksi důstojně varovným. Mlč už o té věci před cizím, říká ten pohled, nikomu nic není do našich rodinných věcí na gruntě, to je jen naše, ať je to jakékoli. Přemýšlí, co by řekla, jak by to ukončila pro oba, pro ně pro všecky.

„To on si Jan všecko spraví,“ říká na konec.

Je to jen tak věta, aby se odvedla řeč, aby se naznačilo muži, že má být konec, na nic jiného a moudřejšího nepřišla. To jen tak v ní promlouvá stará Melenovic selka, která neotvírala každému hned srdce.

„Máš pravdu, matko, to si Jan všecko spraví,“ dopovídá starý Melen, dobře pochopil, že je třeba skoncovat tu rozprávku, která by vedla bůhvíkam. Každý by povolil trochu zubům a už by to tu bylo, po chalupách by se to zpívalo jako zlý vítr, v hospodách by se to přemílalo: u Melenů to neklape, staří a syn jsou v sobě, to pro nevěstu, starý ji nemá rád, nechce ji do domu. A Bejblík, to je přece živý rozhlas, tak se to všecko starci rozkládá v mysli, když utíná řeč o tom, co ho tíží a z čeho by se potřeboval vymluvit. Ale ona mu nedá, vlastní jeho žena. Kde vzala tu řeč jeho tichá Veronika? To jako by jí to někdo našeptával. A Melen se diví, rád by ji pochválil tu svou Veroniku, ale stydí se, stydí se za projev něhy a stydí se za tu svou řeč před cizím člověkem, jemuž pověděl příliš mnoho.

„Tak abyste doskočil za ním, bude asi na oranisku za humnem k lesu,“ pobízí Bejblíka z domu stařec.

„No, to já tedy půjdu. Přišel jsem jen na skok. Požádat Jana, aby mi tu trošku pomohl vymlátit. Za nic to nestojí, na chleba to ani stačit nebude, prodat se to vůbec nedá. No, jářku, vymlátíme to, uvidíme. A Melen nám pomůže. Inu, bída, učiněná bída, prasátka už teď jsme prodali, musíme, není groše v chalupě, žena bručí.“

„A zač jste prodali?“ ptá se Melenova.

„Prodali? Já neprodal. To moje prodala. A ani se neptejte jak. Už je měla zamluvené, řezník si měl pro ně přijet, zvážit a odvézt. Nejel kolik dní — ještě vám to musím dopovědět a už jdu, abych nezdržoval. — Už aby si pro ně dojel, říkala. A až ho uvidíte, honem křikněte, chrstnu do nich ještě trochu mléka, aby to víc vážilo. Mléko měla na síňce denně připraveno. Kluk hlídal, až se zjeví řeznický vůz na cestě. Než k nám od cesty dojdou, dám prasatům mléko schlamstnout. Tak. A najednou dnes po ránu řve kluk — ten její — řezníci jsou tu. A když jsme vyšli, stáli na dvoře. Ta moje byla bledá jako kozí srst. A já se díval na ni a s ní na řezníky, bylo to k vzteku, ale já bych se byl nejraději smál. Taky na tebe jednou došlo, propáslas to, prohrálas, to je všecko za mne, za ty zlé řeči proti mně, za to trápení. A tak je prodala. Ale myslím, že ji ty peníze netěší.“

„A vy jste neprodal?“ tiše Melenova.

„Ona prodávala, ona. Kdepak já!“ A Bejblík si už dává na hlavu a míří přes síň a přes dvůr za humna statku.

A v duchu si libuje. To jsem jí dal jednou. A rád by byl, aby ji ještě něco potkalo, co by ji zkříslo, nic nemyslí na to, že to křísne i jeho, nic. Jen ať to do ní uhodí, když nemohu já sám. Za to za všecko. A vidí ji tu svou Pepinu, silnou, kostnatou, s přísným pohledem, kus chlapa je v té ženské, no vdova, už jednoho chlapa umořila, ubila.

Ale já, kdepak já, libuje si Bejblík, já žiju, já ji přežiju, přechodím. Ale žere jej uvnitř každá výčitka její, že nic nevydělá, že je budižkničemu, zažírá se do něho jak rez každé pohanění před tím jejím klukem, že on se na nic nezmotá, však dobře ví, nač tím míří — taková potupa mužského.

A přece zas by se jí chtěl i zavděčit, ale to ona ani nepochopí, je tvrdá a ostrá jak kruhadlo. Tak třeba to s těmi kuřaty. A vztek se v něm rozbíhá jako splašený kůň, jak si to jen připomene.

Tak, Pepinko, kuřata jsem ti přinesl. Tak já na ni. Pepinko sem, Pepinko tam, tady jsou. Zas nějaký příchovek pro tvou domácnost. Ale uvyknout je musíme u nás. Pěkné jsou, jen uvyknout. Na všecko jsem se pěkně přeptal, už to vím a ukážu ti to, jak mi to poradili. Ale ona nic. Pepinka mlčí, Pepina se přísně dívá a pod tou přísnou maskou ten její sakramentský povýšený úsměv kdesi v koutcích úst. Nesnesitelný úsměv, všecko se ve mně bouří. A on to má ten její kluk mrňatá taky tak kolem huby, hned bych ho praštil. A ruka mu šermuje do prázdna. Ale pak si vybavuje, jak to bylo. Vyndal každé kuře, otočil jedno po druhém okolo každé nohy u stolu. Pěkně po zemi se plazím, okolo trnožů lezu. A Pepinka už tu zas stojí a dívá se. Už jsem se okolo všech otočil jak blázen, myslím si, to pro ni, pro její radost, aby jí to neutíkalo k sousedu. A teď ještě chleba jim dát ve vlastních ústech namočeného. Udělám to jednomu, udělám druhému, ale Pepina skočí, popadne mi všecka kuřata i s košem. Dyť by to z tebe pošlo — doslova pošlo řekla, potvora — dám je do prázdného kozího chlívka. A ty bys tam měl taky, dodala. Jak měla zlostně pohrdlivý výraz a jak i ten kluk měl pichlavý úsměv na konci rtů!

„Kliď se,“ zařval jsem naň.

Otočila se a pozvedla hlavu: „Řvi si na své,“ řekla ostře. A temněji a s přestávkou dodávala: „až nějaké budeš mít.“

Bejblík vybuchl a vykřikl ze své polohlasné samomluvy, jako by pobíhal doma po světnici. Zatím však byl už u samého lesa. Jan jej pozoroval, jak hubuje a máchá zlobně do vzduchu. Šel jako ve snu. Tak, takový jsi hrdina, koziduško, takový chlapík. Něco se v něm bouří a něco v něm ztichá v zahořklý úsměv. Snad já se přece jen budu na konec smát, já, koziduška.

To už se podíval střízlivě kolem sebe. Napravo dýchal les, pár kroků před ním stál Jan a nalevo pole poseté vysokými bradavicemi hnojnými, jež podymovaly jak mdlý kuřák.

„Na koho tak zhurta, strejče,“ vítal ho zdaleka Jan.

„I není divu. Už je člověk celý blázen. Na polích nikde nic, z vejdělku nikdež nic a se ženou nikdež nic. Psí život, Jene. A povídám, vymlátit bys mi nemohl tu mou bídu ve stodole?“

„Mohl, mohl, to víte, strejče!“

„Ale zaplatit ti nemám čím.“

„Nevadí, jsem ti dlužen ještě za Vasila a pak se něco ještě strefí.“

„Tak si myslím,“ a Bejblík ztišuje hlas, naklání se k Janovi, „pěkného beránka ti vydělám. Čistá práce to bude.“

„A nač?“

„No, nač? Tak si myslím, pěkně před postel. Panička bude, hezká bude, dáš jí beránka před postel. Zima jí bude, když vystrčí nožky, ale do beránku šup a už se hřeje. Pěkná věc beránek paničce před postel.“

Jan neví, co říci. Je to žert, v tom Bejblíkovi aby se čert vyznal — věc se mu v nitru zamlouvá, ale protiví se mu to přiznat, že by mohl tak hýčkat Anči z hájovny. A tak vyhrkne:

„Budete-li tak, strejče, mluvit, nic nevymlátím.“ A mračí se.

„Tak raděj žádný beránek, ale kdybys jednou chtěl, vydělám. Už má takového Hasík. A libuje si!“

„Co má Hasík, nemusím mít já,“ odsekne nevrle Jan.

„Hasík má a bude mít,“ povytáhl tón Bejblík, ale zas poklesl a odváděl řeč jinam.

„Tos už slyšel. S Oubramem je to špatné. Hasík ho dal advokátovi. Advokát, ten už to, panečku, požene. Jak se k Hasíkovi doneslo, že Oubramovi docházejí advokátská psaní, už si přispíšil. Jistota je jistota.“ Kolíbá se významně Bejblík.

„A co bude s Oubramem? Zaplatit nemůže. Z čeho by také teď?“

„Ale s advokátem je krátká řeč. Zaplatíš — je dobře, nezaplatíš, kouká z toho buben. To je má řeč.“

„To je tvá řeč! Ale co budeš Oubramem?“ vyrazí Jan.

A oba mlčí, neboť žádný si nedovede nic představit.

„No, nějak si zas pomůže. Takový filosof,“ a tím si myslí Bejblík, že dal odpověď na Janovu otázku. „Ale abych nezapomněl na svou řeč. Tak přijedeš?“

„Přijedu,“ pozvolna odpovídá Jan jako ze zasnění, jako by jej odbýval.

A Bejblík se vskutku tratí k lesu.

Janovi nebylo lehce. Poplatíš si, poplatíš, Jene. Deset velkých tisícovek položíš. A to bude jako příval sněhu na střechu, až to zapraská v krovech. Zapraská. A ono jich bude asi ještě víc. Bratrovi posíláš stovečku po stovečce. A sestra? Odjela. A brzo-li se pak nebude chtít vdát. A pak zas, Jene, vyplať, podíl pořádný vyplatíš. Tak si to říká Jan a dívá se do holých polí. Mám toho v rukou jako ta holá pole. Od lesa čpí silnou vůní zelená požňová směska s převahou bobu, jenž se dal zrovna do květu.

Snad mi trochu pomůže přínos Ančin, chytil se toho stébla. Ale nic o něm nevěděl. Co by toho také mohlo být. Na to nic sázet nemůžeš. To tě nezachrání. Sám budeš se svými starostmi. Pěkně to začneš své hospodaření, Jene! A ještě s rodiči mrzutění!

Den se mu zakalil, kraj, země i nebe. Jediný zářivý bod mu ze vší té tesknoty jiskřil v očích: Anči. V podzimní zeleni luk leželo ještě slunce, ale i z něho doutnal vadnoucí stesk.

Po lukách se vlnily fazolkovité skvrny krav a telat, jež vyhnali Kalčičtí na poslední spásání. Kluk pasák u nich sedí, ne už na zemi, ale na velikém pekáči hader, kam zaléhá nevydatné slunce, pošlehává si bičem, krávy jej obšlapují důstojně, telátka vyskakují a vyhazují.

Dým z nati vytryskl mocným sloupem a padl do korun žloutnoucího háje. Bylo to, jako když padá proud vody do hořících došků. Kravské tlamy se přissávají k luční zemi tuho, ani hlavy nezvedají. A za kravskými tlamami se táhnou lesklé stopy slin jak od velikých slimáků a svítí v temné zeleni.

Neklidné kozičky pomekávají.

Jan by si chtěl s nimi poskočit, cítit se volnějším, lehčím, ale všecko jej tíží k zemi, potažené mlžinou stesku, tlačí jej k ní a zase z ní ssaje všechen stesk podjeseně, jenž se mísí s tíhou jeho starostí.

Na návrší kdosi z Kalčických začišťoval pole branami. Železné prsty hrabaly a pod nimi se kouřilo hlinitým prachem, jako když se hrabeš suchou rukou v moučnici.

Ale nade vším, nad poli i nad lesy, nad chalupou, nad dobytkem a nad lidmi, nad Janovou hlavou i nad Janovou duší se třásla tenká mázdra modravě žlutavého tesknění.

Prostoupilo to Jana, stál nad tím, dnes už sám hospodář — špatnou sklizní začal, jak bude pokračovat? A co se mnou učiní čas? A jaká bude sklizeň mého života? Myslí ne na svůj osud, myslí na prorockého Oubrama, chtěl by odněkud slyšet slovo, které vysvobodí. A nikdo k němu nemluví, jen jeho země mu ukazuje svou tvář i svou duši. Chtěl by ji obejmout vší svou silou a z jejího němého úsměvu vyrvat slovo. Jediné slovo. Ale země se jen podzimně usmívá a mlčí.

*

To už připalovalo chladem, když se podvečer vracíval Jan od Finků z hájovny. Kus ho chodívala Anči vyprovázet, zachumlána do teplého šátku. Ale posílal ji domů. Pověsila se mu na krk na rozloučenou, dlouze jej líbajíc — „Fí, tobě studí nos,“ uchichtávala se, skrývajíc hlavu na jeho rameni.

A vskutku, když se s ní rozešel, sáhl si na nos, na ten svůj drobný nosík. Byl prokřehlý jako řapík řepného listu. A vlhl. Chodil teď větší kus silnicí. Byly tmy. U Hasíka vždycky světlo. Prýštilo už z dálky k němu a o sobotách vyvíral z hospody pokřik a všelijaký zpěv. Chraplavý i vřískavý, tahavý a urputný, podivná směsice, jež budívala odpor.

Však tam ani teď nezarazil. Už se to všude rozlétlo po kraji o jeho svatbě. Řečí se šuškalo habaděj a všelijakých. A Jan nechtěl nic slyšet ani o ní ani o sobě. Nechtěl ani kamarádské dobírání. Aha, šťastný ženich, jak se těšíš na svatební noc, budeš mít dobré okenice, přijdem ti je založit hnojem, a na jak dlouho, Jene, na kolik neděl. Už to slyšel, proto tam nechtěl jít. Snad by teď nesnesl to škádlení, ač jiné škádlíval.

A že se už o něm i o Anči u Hasíků mluvilo, to věděl, to slyšel. Bylo to minulé soboty, když šel okolo Hasíka a když z verandy do tmy zněla posměšná nemotorná slova, neuměle notovaná, ale přece plná zavilosti a strašného výsměchu:

Andula z hájovny
chtěla se vdávat,
neuměla slepice
ohledávat.

Chytila kohouta
přiběhla k mámě,
prosím tě, mámo,
ohledej ho mně.

Máma jí povídá:
ty jsi chomout,
to není slepice,
to je kohout.

Už tam chtěl vlítnout, kohosi ve tmě třísknout, po zlé hubě mu dát jednu, dvě. Ale zavřel by ji? Takové huby nezavřeš! Ale mlč a jdi! Vždyť oni beztoho jen za tvými zády, říkal si Jan a spěchal, aby už neslyšel dalších slov, v nichž křaplavě tahavý bekot nějakého odrostka pokračoval sebevědomě a klidně za hradbou husté tmy.

Ale dnes Jan pospíchal. A nic by jej nebylo zastavilo. Chtěl ještě zastihnout otce i matku, aby jim řekl, že jim zítra — jako v neděli — přivede představit nevěstu. A tak si v duchu představoval, jak se zatváří, co mu asi odpoví. Matka bude asi při něm. A otec bude možná nemluvný. Nevyznal se v něm poslední dobou. Nevrlý, věčně mrzutý na všecko a na všecky, hospodář tak vzorný, jehož si v širém okolí vážili, jehož zásady rychle přijímali, od něhož se učili, když on sám na svém všecko vyzkoušel, nové hnojení, prášky, nové semeno, novou sadbu, nové pícniny, nový dobytek — ochaboval teď v zájmu, nehovořil o ničem, četl, do polí i do lesa chodil, pušku do ruky nevzal. Jen u včel déle prostával, včelíny nově natíral svítivou zelení, připravoval nové obložení, rozšiřoval střechu a nové úly dával. Včelíny byly jeho láskou, ty si také nechal na své vejminkaření.

Jan by k němu tak rád našel cestu od posledních jitřivě chladných slov. Měl ho rád, ale říci to nahlas nechtěl a příliš najevo to také nechtěl dát. Bál se, aby se tím neoslabil, aby v něčem nepodlehl. Chtěl rychle jednat, překvapit. A spěchal.

Už aby je měl oba před sebou. Tak rád by se k nim rozběhl, za ruce je vzal, otče, maminko, nevěstu vám přivedu, poznáte ji, uvidíte, jak se bude k vám mít, vás matko zastane, vás otče bude poslouchat a já budu šťasten. Šťasten budu s ní a s vámi. Oč jiného nám jde než o štěstí. O štěstí, o štěstí, opakuje si nikoli jen v duchu, ale skoro již nahlas.

Ale vidí, že se nějak příliš rozběhl v svém jihnutí, v svém rozcitlivění. To už byl pod jejich lesem, okna statku doutnala z dálky rodným teplem a světlem. Jan byl střízlivější, když bral za kliku vrátek, pak za kliku na podsíni a pak u dveří světnice.

„Budeš večeřet?“ vítá jej příjemně a měkce matka.

„Už jsem večeřel,“ odpovídá Jan, teplo jejích slov mu dává víc sebejistoty, tož dopovídá:

„U Finků jsem jedl.“

„Jako doma. Jako doma,“ říkají oba staří najednou.

„A dnes jsem smluvil s Anči, že vám ji zítra přivedu, zítra, až se matka vrátí ze slova božího.“

„Tak s ní jsi to smluvil. S ní. A to je dobré. A s námi nic. Nám se jen řekne hotovo. Synáček se smluvil. A ty, táto, jen poslechneš, chtěj nebo nechtěj.“ Tak začínal otec. A to byl nedobrý drápek do Janova odhodlání. Svěděl a zatínal se do kůže. Ale vydrž, Jene! Musíš vydržet.

Matce se roztřásly ruce. „Nic není přichystáno, nic není upraveno, Bože,“ vstávala matka ne zrovna jinak, než jako by tu už měla Anči být. „To abych ani do kostela nešla.“

„A já si myslel,“ vpadá otec, „že to přece půjde jináč, když už nic po našem, když se už nic na naše přání nedá. Aspoň tak, jak to chodívalo. Ale to vy to už zas dnes berete moc ouprkem a moc moderně,“ a starý Melen protahoval a ironicky rozkusoval ta poslední dvě slova.

„Vy jste býval vždycky moderní,“ bránil se Jan.

„Býval, býval. Ale v hospodaření, chlapče. A to je jiná. Docela jiná píseň. To já bych svému otci nemohl udělat. Přijít v sobotu večer, tak zítra vám, táto, přivedu ukázat nevěstu. A my nic. O rodině nic, o nevěstě nic, a když, tak sem tam něco a to ještě všelijaké, ale ty najednou: zítra už ji tu máte, pěkně ji přijměte.“

„Ale když to druhé všecko, jak to chodívalo, by bylo na dlouhé lokte,“ namítá Jan. „A my spěcháme,“ dodával tiše a skoro provinile Jan.

„Spěcháte, spěcháte, zapomněl jsem, pravda. Ale my lidé v téhle zátočině ještě raději na dlouhé lokte. Je v tom víc jistoty a síly. A víc úcty k rodině, chlapče. Úcty k rodině. Tak, aby na tebe jednou tvůj syn nepospíchal ještě o něco víc.“

„A na štít jsi zapomněl, Jene,“ připomíná matka. „Výklenek ve štítě pustý. Tak jsem si říkala: štít obnovíš, než nevěstu sem uvedeš, dům dáš do ochrany svaté Panny. Kříž ve štítě jste vápnem zanesli, už skoro není znát,“ obrací se matka k oběma a modré oči se jí rozhořívají obavami. Už nechce vyčítat, že slibovali, ale vždy s úsměvem oba.

Teď však oba mlčí. To modré, nezvykle modré oko matčino, ten její zvýšený hlas se příliš obou dotkl. Něco kazatelského a zaníceného bylo v něm. Čekali, že bude matka pokračovat: my lidé v této zátočině nejen úctu k rodině, ale také do pořádku svůj štít. Statek s prázdným výklenkem jako člověk s vyraženým okem. Ta slova slyšeli, i když matka zmlkla.

Sypala se na ně se vším, co v nich bylo nedořečeného, a tím právě nejvíc. V okamžiku poznával starý hospodář, že i syna odváděl od vlivu matčiny nevymluvitelné zbožnosti. Čemus ho naučil? Aby spoléhal na svůj rozum, aby se hodně vzdělával, aby u sebe a u svého rozumu hledal pomoc a radu! A po prvé se dnes ptá sám sebe: dobře činils, hospodáři?

A nepodíval by se své Veronice do tváře a do očí. Měl jí nechat její vliv, její kus výchovy. Snad. Nechtěl však nic domýšlet, nechtěl si nic dnes vyčítat. Jan ho zřejmě pozoroval, ale co si mohly říci obojí oči? Co bylo za nimi, co za melenovskými čely starého a mladého hospodáře? I na Jana padl prut matčiny výčitky — jen pokračuj, říká si, jen pokračuj, matko, je to tak třeba, v takové chvíli se všecko může obrátit, všecka minulost, všecko, co jsme chybného učinili, čím jsme se provinili, vždyť je tu okamžik nového rozhodování, účtování, jen tedy pověz, sama pověz. Otec nic neprozradí, nepřizná se k chybě, ale ty pověz, matko, uleví se všem, najdi pro nás pro všecky slovo, ať je, jaké chce. I kruté a bičující.

Ale matka nebyla schopna takové řeči. Navazovala zcela jinde. „Zde v světnici ji přijmu, to ti slibuji, jako tvá babička přijala mne, když jsem přišla s rodiči po prvé do tohoto domu. Ale to se leskla svátá Panna na štítě v novém vyšívaném šatě, svítila v slunci svou korunkou a její úsměv mě vlídně vítal, jako by mne za ruku bral a říkal, pojď, vejdi, děvče, do domu tohoto. A já šla.“

Starý Melen vstává, nepoznává zase dnes svou Veroniku, cosi mu v hrdle drhne: „No mlč, Veroniko, spraví se to, tentokrát spraví, do zítřka už ale ne.“ To už je nebezpečné ovzduší, kdy to v člověku jihne. A mohl by říci víc, než je mu pak milé.

A hned se obrací k Janovi: „Budeme čekat. Ať uvidím, jak vypadá ten nový svět.“

A s těmi slovy odcházel k své posteli.

Matka spustila pokřivené ruce s života, brada se jí ještě víc protahovala, stiskla své modré oči plné neklidu a nevyřčených obav. Pak se jí roztřásly prsty, zvedala je, jako by jimi chtěla něco zadržet, něco zažehnat, ale neřekla nic, jen se třesavě poznamenala znamením kříže.

Z pustých polí a luk nahlížela do jizby tma, naléhala, ťukala na okna. Když zhasili lampu, vřítila se k nim s šumotem jak zástup nočních ptáků.

A když se ozvali kohouti, pohnuly se matčiny modré oči, jediné bdící modré hvězdy té noci před nedělí.

Jitro se dlouho nemohlo vybrat z mlh a ze studené rosy. Slabá mlha se povalovala ještě po lukách, když se stará Melenová v svátečním vracela od slova božího.

Starý přecházel v černém po záspí, po dvoře i po světnici. V chlévě harašily krávy řetězy, podupávaly, svině neklidně chručela u selat.

Už bylo skoro k poledni, když se hnali Jan s Anči ke statku. Viděla jej bílý a červený a po prvé pocítila jakousi tíseň. Tíseň, jak snese pohledy těch starých lidí ještě teď, než bude v statku hospodyní. Jan to tušil, chválil jí oba, otce i matku. Ale ona, která vždy vystupovala s velikou dávkou povýšené jistoty, poněkud zakolísala před domem, do něhož měla vejít. Jen před Janem nechtěla projevit svou slabost, před ním ne, nad ním si chtěla udržet vždy svou převahu, jemu chtěla vždy ukazovat jistou, pevnou, sebevědomou tvář, nechtěla vcházet poníženě, ustrašeně, ne, myslíte, že mi děláte milost, že mě k sobě přijímáte, ne, to si říkala a jakási pýcha zhýčkané krasavice se v ní vzepjala, když už byla u samého stavení.

Nepodívala se na štít, nepohlédla do oken, vešla pevně do vrátek vedoucích na záspí, rychle ještě vytáhla zrcátko a pudřenku, otřela zrosenou tvář a ovlhlý nos, zatočila v zrcátku hlavu sem a tam a již vcházela na síň. Toho prvního okamžiku se Jan nejvíce obával. Toho prvního mlčení, těch vzájemných rozpaků, toho prohlížení, toho pátravého ohledávání.

Ale Anči vpadla skoro bouřlivě jako doma do světnice, kde ji obřadně čekali staří se svými slovy a se svou úctou. Ani nemohli říci vítáme vás, a už byla Anči blízko nich. První objala matku, okolo krku ji vzala a políbila sama na každou tvář. A potom k otci. Zdálo se, že se trochu vypjal, a Jan nevěděl, je to hrdost, je to studená upjatost. Ale polibky přijal a po nich se přece jen vlídně usmál. Tak to je ten nový svět, si říkal. „A posaďte se u nás, Anči.“ Ano, tak to řekl sám starý Melen.

Naplnila celý pokoj novou vůní, umělou vůní, jež vála z její pleti, z jejích šatů i z jejích vlasů, když odložila klobouk. Po tom klobouku se několikrát ohlédla i matka i starý Melen. Ale nejvíc je přitahovala hlava: strašlivě střapatá, kudrnatá, kudrlinkovitě zhuštěná a spletená jak beránčí srst, nad samé oči visela, vzadu se stáčela v podivných vlnách umělých i přirozených, volných i vyztužených. A oba si mysleli, co s touhle hlavou tady, kolik ti to dá práce, než to upravíš a než to vše udržíš. To říkaly jejich pohledy, plaché a odbíhající a zase se vracející k té zvláštní hlavě, která v nich budila tolik všelikých představ. A co s tou vůní v této selské světnici, kam zaléhá kvasný dech díže, pach vařených brambor a šrotu, kam v létě táhne vůně luk a v pozdním létě kyselkavá vůně zrající bramborové nati!

Ale Anči rozptylovala všecky myšlenky, živě se od jednoho k druhému obracela jako doma, o úrodě začala, o drůbeži, o dobytku, o poručení a pozdravech svých rodičů, to už si nechávala naposled. A sama se zvedala. Napoprvé ne moc dlouho a také ne mnoho řečí, říkala si, a teď tím spíš, když mluvila toliko sama a udržovala touto nití soudržnost všech.

Ale Jan to cítil dobře. Divná nit, příliš silná nit do ucha jejich jehly. Protáhne se? A jak se zapojí v jednotu jejich rodiny? A přes to, že se otec usmíval, přes to, že matka byla obřadná i srdečná, přes to, že Anči sršela pozorností a veselím, nevěřil, že to bude tak snadné.

„Tak, a abychom šli,“ a zdvíhala se pevně k odchodu. Ještě jednou je oba políbila.

„Nebudu dnes doma na oběd,“ obracel se mezi dveřmi Jan k matce.

„Slíbil poobědvat u nás,“ vysvětlovala Anči.

Doprovodili je až na práh statku.

„Je úplně její,“ říkal starý ještě na prahu, když už mladí zahýbali. Byla v tom trpkost i resignace. A trochu i pohrdání.

„A je úplně i jejich,“ skoro v slzách dodávala stará.

Jan a Anči neměli ani čas se ohlédnout k statku.

*

Nedlouho po té neděli spojil oba mladé kněz svátým úvazkem. To už po lukách leželo většinu dne šedavě bílé zimavé jíní, noční chladna se měnila v mrazíky. A jen se čekalo, až se od lesů roztrhne mračný cíp nebes a vysype bílý povlak do brázd a na všecky cesty i cestičky. Přicházívalo to v tomto koutě někdy hodně brzy. Ale kdo ví!

Jan se na to těšil, až všecko kolem nich zapadne a uzavře se zimou. Nos sem nebude nikdo moci tak honem vstrčit, očichávat okolo statku, očima slídit, okukovat, zvídat a roznášet. Toužil po strašné samotě, jen s ní sám, pro sebe sám v bílé hradbě svého stavení. Jsi má, docela má v kleci nového domova. Nic tě už nevytáhne, nic neodvábí, hrdličko moje. A Jan se usmíval. Pod srdcem jejím je má jistota a jistota jejího pouta k tomuto domu. Nic nezapochyboval, ničím nezneklidněl v těch prvních dnech blížící se zimy.

Ještě na několik dní se vrátil podzimní vlahý vítr, ale pak uhodila zima doopravdy.

Zem již byla na zimu připravena, drobničké vlnky řádků ležely jak rozpletené copánky dívčí. Zelenavé hlavičky ozimů nesměle z nich vyskakovaly.

Náhle přišla mlha a mráz. Jinovatka se věšela na pruty v lukách a u řeky, na mladé kmínky bříz a olší. Pruty se pod její tíhou prohýbaly do oblouků, řásnily se ledem, mlhou a jíním jak střapaté ocasy velkých křepeláků.

Hladina mrtvého ramena se měnila. Ve vlahém větru vyskočily z něho ještě stulíky, položily se důvěřivě na vodu a pootevřely zvědavě své velké žlutavé oči. Mráz je však přepadl a přiškrtil. Zamrzly do hladiny a jejich rozevřené, uvězněné oči se udiveně ze široka dívají skrz kůru čistého ledu jak velké, vyčítavé oko ptačí.

Drobné bubliny vzduchové ani nemohly vydechnout, zamrzly v kůře do podivných hvězdic, jako když natřískneš sklo.

To všecko viděl Jan na obhlídce s puškou. Nestřílel, jen tak prošel.

Vrby se klátily jak bezduchá košťata, to pařáty zimy je stiskly, až se zajikly a zapomněly dýchat. Jan chodil vesele okolo nich, jiný, proměněný, kdepak u něho zima a sevření, Jan dýchal svěže a radostně jako zjara, očima svítil, napřimoval se jako dotekem nového zdroje světla i tepla, všecko v něm roztálo, něco nového vtékalo do žil, vyplavovalo všecek ssedlý kal, tak se mu to zdálo, kštice se mu bujně třásla na čele, nestačil ji vyhazovat a shrnovat pod čepici.

A když se s nebes snesla sněhová duchna na zemi, na luka, na meze, na oranice, na křehké ozimy a pak i na Melenův krov a na Melenův dvůr, spal Jan pod velikou rodinnou bílou duchnou v teplém sousedství Ančině.

Sem nedoléhaly žádné písničky a popěvky, zde bylo ticho a teplo, zde pučel nový život a smiřoval se se starým. Zima je dlouhá a stále stejná. Sníh a vítr, vítr a sníh, to je jedna a táž písnička, opakovaná na strunách všedních i svátečních dní. A s větrem zalehnou i do dvora i do síně lecjaké zvěsti, i když statek zdánlivě spí pod těžkým dochem sněhu.

Také na chalupu Drsovu napadalo sněhu, až se skoro přihnula k zemi a chatrná stavba se prohýbala v kříži jak stařenka pod nůší.

To o Drsových mu pověděla zrovna matka. Nějak tak zpříma, jak to od ní ani nečekal: „Marie Drsová se dnes vdává. A bere si Mazoucha.“

Nic jí na to neřekl. Nebylo co říci. Ale byl to hřebík. A neměla jej do něho zarážet, když tělo je zrovna přístupné, měkké, citlivé, nepřipravené. A hřebík zajede až po hlavičku naráz. Tak Mazoucha. A to už neměla lepšího. Toho zedníka, který po mámě teprv zdědí chaloupku jako kurník a těch pár tkaniček polí. Kdoví, jak tomu rozumí. A jak se bude ohánět na Drsovic chalupě? Ale — a chce se mu najednou smát — co je mi po tom? Nech toho. A chce přestat. Chopí se nějaké věci, chomout prohlédne, na síto se podívá, ale už se zas přistihuje, že je u Drsovic chalupy. Marie Mazouchova. Takové děvče a vezme si toho neforemného hranáče, takového natvrdlého chlapa, co jí to napadlo. Ale zas si říká, což jsi její otec, poručník či co? Máš tu svého dost. Snad by bylo lepší, kdyby se přestěhovala Marie s Mazouchem na druhou stranu Kalčic, zde se mu to nehodí, bude ji vídat, potkávat, budou na jaře sázet vedle sebe, v létě žít v polích, v louce se budou chtěj nechtěj vídat, ne, teď se mi to nehodí, cosi se tak pořád jitří jako svědivá rána.

Tak šla ta myšlenka za ním do stodoly, do chlévů, do jizby a nedala mu pokoje ani pod duchnou v noci, když se probudil a viděl, jak sem oknem nahlížejí zimní hvězdy a roní bledě modré, studené světlo na jejich i na Drsův — ale hrome už i Mazouchův — štít. A Jan Melen se obracel, jako by jej cosi pálilo.

„Spi,“ napomínala jej Anči.

Ale Jan viděl vzdálené hvězdy, svítící, tiché, hluboké a daleké jak oči Mariiny.

A když se zdálo, že se z toho vyspal, potkal otce za stodolou a první, co od něho slyšel:

„To víš, Marie se vdala. Mazoucha si vzala.“ A šel dál. Jako by to byla ta nejvšednější a nejhloupější novina. Ale Janovi to stačilo. Domyslel si ostatní. Tak to vidíš, jak to dělá chalupník Drs a chalupníček Mazouch. U Drsů jedna dcera, u vdovy Mazouchové jeden syn. A spojí se, zvětší, rozmnoží statek. A ty, co ty? Dvě krávy přivedli z hájovny, trochu peřin a šatstva. A peníze, kde máš peníze? Pro sestru peníze, na studie Toníkovi peníze? A co dluhy, výpůjčky? A ještě ani nevíte všecko, otče. A Jan ještě slyší, co vězí v té suché zprávě, v tom celém posunku, tónu a přízvuku. Marie — ta pracuje sama, nepotřebuje ještě jednu služebnou. Ale tys ji pro Anči vzal. Jak by ne, synáčku? Tak to slyšel, co nebylo řečeno. Ale proč nic nedořekl? Chtěl by se pustit do hovoru, do půtky, chtěl by se obhájit. Ale otec nic. Jen suché slovo, dalekou, tak dalekou nápověď, která je krutější než plná, přímá rána.

Otec už zašel. Zůstal jen obláček z jeho dýmky, jenž se roztratil, a dlouho jej bylo cítit ve vzduchu jako tu jeho nedlouhou řeč.

Navečer, když se Samotami nesla od Drsů tlumená hudba, hlučné bouchání, jakési troubení nástrojů, škrcení saní, zvuky a dusot, lidské zavýsknutí a prudší zákmity světel, Jan Melen zavřel okenice, aby ani záblesk světla do nich nezaťukl, aby ani jediný paprsek hvězd k němu nevnikl.

Zabořil se do duchny. Připadalo mu, jako by plul studenou vodou. Viděl ji, cítil ji přímo, tekla mezi ledovými škraloupy, plazila se jak velký hnědý jazyk. Hledal bezpečí a úkryt na druhém břehu.

Pocítil, jak jej Anči teple bere za ruku.

Pod okny hvízdl od severu vítr, tak pronikavě hvízdl, jako by někdo přímo pod okny stál. Hvízdl a zaťukal na dovřené okenice krupicovým tlukotem. Tak bylo celou noc.

Teprve až k ránu ulehlo nad střechami jiskřivé ticho.

*