Výminkáři/Matka a děti

Výminkáři Karel Václav Rais
	Matka a děti	V boudě

Údaje o textu
Titulek:	Matka a děti
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Výminkáři. Praha: F. Šimáček, 1891. 156 s. S. 1–20. Národní digitální knihovna
Licence:	PD old 70

Byl zimní podvečer. Mlha valila se od zasněžených smrčin po bílých, balvany posetých kopcích. Díval jsem se oknem, jak se plíží — ještě jsem jasně viděl pruh močálovitých, umrzlých luk; pak zmizely — zmizel hřbitůvek u silnice — zmizela hnědá, sněhem poházená rákosina na rybníce — pole, zahrady — a již byla kolem samá šedivá mlha.

Odstoupil jsem od okna a zatopiv v železném bubínku svého pokojíka, usedl jsem na kufr. Teprve nedávno přišel jsem do malého města nad křepkou ještě Chrudimkou, abych pracoval před školskými lavicemi, z nichž usmívaly se na mne zdravé tváře pohorských dítek. Dívaly se na mne vždy tak upřímně. Z toho, o čem jsem sníval, mnoho se rozprchlo jako růžové horské mlhy za ranního svitu slunečného, ale ty dětské úsměvy vždy mi zůstaly.

Sedě v dumách svých slyšel jsem tiché kroky po dřevěných schodech; na dvéře někdo zlehka zaklepal. Věděl jsem, kdo přichází; byl to každodenní host na černou hodinku, můj domácí, krejčí Strnádek. Vplížil se do pokojíka, dveří sotva pootevřev. Byl to muž velký, ale suchý, v půli prohnutý a při chůzi jako by se houpal. Obličeje byl bezvousého, hubeného; nos měl hodně dlouhý, oči malé i žhavé; úzké a vráskovité čelo lemovaly krátké, hladce přičísnuté šediny; uši mu poněkud odstávaly. V domě chodil jen ve vestě, jež nikdy nebyla zapjata, na dlouhých rukou klátily se široké rukávy, končící úzkým límečkem; prsty měl dlouhé, suché, silně kloubnaté, jak u krejčích bývá.

Pozdraviv podával mi knihu, kterou jsem mu přede dvěma dněmi zapůjčil; byl to Hálkův Komediant. Strnádek byl veliký čtenář, večer po práci, když kolem něho všecko již chrápalo, sedal nad knihou. Knihy sháněl, kde mohl, přečetl, co dostal do ruky. Teď měl moji knihovničku v prádle. Podávaje mi knihu, klepal na ni kloubem prostředního prstu a pravil: „To je kniha výborně dobrá, jsou v ní řeči jedna rozkoš. Povídal jsem ráno ženě, kdybych neměl již tak zapomenutou hlavu, že bych se aspoň některým těm řečem naučil z paměti.“

Potom usedl si naproti mně na židlici a v šeru jsme si povídali. Toho večera vypravoval mi o Havlíčkově slavnosti v Borové. Tenkráte nebylo ještě dráhy přes Německý Brod ku Praze, všichni pražští vlastenci, již slavnosti se súčastnili, z Pardubic jeli zdejším městečkem; zde na sále obědvali. Strnádek vypravoval, jak se tam tenkráte vplížil, aby je viděl. Představoval jsem si ho, jak stál někde v koutku u dveří a malýma očkama prohlížel si předůkladně své miláčky, o kterých ovšem prve jen čítal v novinách. Všecky mi je vypodobnil. Bylo mi při té jeho řeči opravdu blaze.

Hovořili jsme hezkou chvíli. Když pak jsem rozsvěcel, povídal mi Strnádek: „Mám k vám, pane učiteli, prosbu. Moje žena má tady kamarádku, výměnkářku Pařízkovou, snad ji znáte? Maličká, šedivá, nosí loktušku červeně květovanou, vlněnou sukni modře a černě pruhovanou.“

„Ne, neznám jí,“ odpověděl jsem.

„No, nic nedělá; je to žena výborně dobrá, hodná, přátelská, ale má na tom světě málo radosti. Muž je divný kruťák, zkusila s ním mnoho; teď jsou oba na výminku. Má čtyři hochy, jeden je na živnosti doma, tři jsou ve světě: prvý je truhlářem ve Vídni, druhý zámečničí v Olomouci a třetí vojákuje v Praze. Má je tuze v lásce a ráda jim posílá psaní. Ale muž jí to nenapíše, sama sotva něco starou literou svede a tak mne prosila, kdybyste byl tak dobrý a napsal jí někdy to psaní. Já se, víme, taky v písmu vyznám, ale trvalo by mi to dlouho, než bych to sesadil. Abych řekl pravdu, Pařízková říkala vlastně mojí staré, aby se u vás přimluvila — moje žena je dobrá, zkušená osoba, ale před pány hrozně ostýchavá; nešla by sem za celý svět.“ Při té dlouhé a důkladné řeči Strnádek neustále přešlapoval a se pohoupával. Připadalo mi, jakoby se mu dlouhé, suché tělo na tenkých nohách stále třáslo.

„Ať jenom Pařízková přijde,“ řekl jsem.

Potom mi Strnádek říkal, mám-li ještě něco od toho pana Hálka, a když podal jsem mu svazek Tří povídek, odšoural se potichu, jako byl přišel.

Strnádek měl syna, který byl v blízkém městě samostatným mistrem a kolikráte říkal, aby otec již toho píchání nechal a s matkou k němu se přistěhoval, ale kdež by byli staroši opustili své starodávné hnízdečko! Měli doma dva vnoučky a mladli při jejich smíchu a šveholu.

Druhého dne odpoledne stál jsem opět u okna pohlížeje na zachumelené lesy, na osyky při hřbitůvku, na jejichž štíhlých, skloněných větvích houpaly se všelijak utvořené chuchvalce zmrzlého sněhu. Nad bílými poli poletovala hejna havranův a vran.

V tom vrzly dvéře, a stařenka Pařízková stála přede mnou. Byla to babička malá, přihnutá, obličeje plného vrásek, ale úsměvného, očí milých, laskavých. Prosivělé, na dvě strany po skráních přičísnuté vlasy pokryty byly šedou, květovanou loktuškou. Usmívala se bázlivě, jakoby se nadála, že ji odbudu. Plaše rozhlédnuvši se po pokojíku, prosila, bych se nehněval, že se ke mně opovažuje. Pravila: „Mám děti, jsou roztroušeny po světě a ráda bych jim psala. Sama sotva litery na slovo sesadím a dobrých přátel, kteří by mi to napsali a nepověděli o tom, nemám.“

Usadiv ji ke stolu, sedl jsem naproti ní. Matička pozorně rozbalila svůj šátek a podala mi listovní papír se třemi oznámkovanými obálkami. Tenké papíry byvše u kupce stočeny do šátku, notně se pomačkaly; stařenka starostlivě se na mne podívala, jako by se ptala, bude-li to k potřebě.

„Těchhle užiju sám,“ řekl jsem, „mně dobře se hodí, a na vaše psaní dáme papír jiný.“

Usmála se vděčně a hovořila: „Toníka mám ve Vídni, Václava v Olomouci a nejmladšího, Vojtíška, vojákem v Praze. Všem bych ráda několik slov napsala, tuze se mi po nich stýská, odlehčím si. Už nemám, ubohá výminkářka, na světě než ty děti. Nevede se jim právě, těch pár grošů pretence jim málo pomohlo, nevěsty byly s holýma rukama. Proto se tatík rozhněval, nehlásí se k nim tuze; ale já toho nedovedu, srdci mi nedá. Ráda bych se k nim alespoň jednou podívala, abych to jejich hospodářství spatřila, ale nemohu na to pomysliti, mámť jen ten výměnek, kravku, trochu brambor a žita; dvě stovky, které nám zůstaly, nechávám na pohřeb, aby s námi neměli útrat.“

Stařenka se zamlčela. Díval jsem se na tu její upřímnou tvář a zdálo se mi, že slyším tlukot srdce jejího ustaraného, ale láskou mladého.

„Nebudete se tedy na mne hněvati?“

„Proč bych se hněval? Mám také maminku, jste jí trochu podobna!“

Usmála se. „To věřím, my staročešky jsme všecky stejny.“

Namočil jsem péro.

„Nejprve teda Vojtíškovi,“ pravila stařenka. Psal jsem, jak mi povídala:

Můj drahý synáčku!

Nastokráte Tě pozdravuju a líbám, a ve dne v noci na Tě vzpomínám. Jen si pořád myslím, jsi-li zdráv a vzpomeneš-li si také někdy na svou starou matku. Ty, Vojtíšku, ani nevíš, co jsem se naplakala, když jsi mi odejel. Pořád jsem čekala Tvé řádečky, ale Ty jsi snad na mne zapomněl. Potom si zase myslím, že bys mne přece tak neopustil. Tuhle na Matičku boží tomu byl rok, co jsi odejel a ještě ani slova jsi mi nenapsal a druzí bratři také ne. A tak ani nevím, jsi-li zdráv. Kdybys věděl, jaké mám úzkosti. Nemám na tom světě jenom Vás, a Vy tak na mne zapomínáte. Jak se Ti, můj hochu, v tom vojanském stavu stále vede? Mně se vede pořád stejně, tatínek je co den mrzutější, a já se nadělám, sotva že si v noci odpočinu. Nepotřebuješ nějaké košile? Pomáhala jsem tuhle na Veselém kopci trhat len, trochu mi ho dali od práce a trochu ještě mám, tak že bych Ti za to košili snad přece nějak svedla. Více dáti nemohu. Kdybych Ti měla vlastní krve nacediti, ráda bych to udělala. Ani dočkati se nemohu, až z té vojny přijdeš; snad mi přece Pán Bůh dá, že se toho dočkám a kdybych se nedočkala, padesát zlatých z toho, co ještě mám, bude Tvých. Jenom Tě prosím, abysi se Boha nespouštěl a nám brzy psal. Starý Solnička vedle nás, co chodil každý rok do Vambeřic, letos tam umřel.

Tisíckrát Tě líbá Tvá věrná matka

Barbora Pařízková.

Přečetl jsem hlasitě, co jsem dle stařenčiny nápovědi napsal. Přikyvovala hlavou, oči měla zaslzeny. Chvilku bylo pak v jizbě úplné ticho; staruška seděla hlavu majíc sklopenu, ruce v klíně sepjaty. Po té se ozvala: „Nebudete-li se tedy hněvati, budeme psáti Václavovi.“

Psali jsme:

Drahé děti!

Je mi tuze divno, že mi tak dlouho nepíšete, snad na Vás Pán Bůh nedopustil nějakou nemoc? Ráno i v noci volám k andělu strážci, aby Vás oba i ty Vaše děti chrániti ráčil. Ani těch vnoučátek ještě neznám a nevím, nevím, zdali je přec ještě uvidím. Že jsem tak daleko, i ta jména si pletu, když na Vás na všecky myslím, protože Toník má dvě a Vy také dvě, a každému říkáte jinak a žádného jsem neviděla. Vždycky si v mysli na ně volám a rozprávím s nimi a tak se domnívám, že bych je hned poznala. Myslím si, že jsou, jako Vy jste byli, když jste byli malí. Víš, jak jsi nosil ty lámasové pruhované kalhotky a čepici po tatínkovi? Tak Tě v duchu často vídám. Náš hospodář má také dvě, Vašíčka a Barušku, ta je po mně a má mě také radši, Váša je někdy trochu kakabus. Kdybych tu ty Vaše děti měla, přece bych jim někdy ten preclík přinesla, když si sběhnu do kostela. Tak jim posýlám alespoň pár sliv, u souseda Solničky sušili a dali mi jich do klína. Nějakou bramboru bych Vám taky poslala, ale neměla bych od nich. Prosím Vás, jen mi oba brzy pište. Dočkám-li se toho, aby mi ti moji vnučkové také nějaký řádeček napsali? Tak bych si přece s nimi promluvila. Jen aby jim dal Pán Bůh dar ducha svatého, aby Vám byli k radosti a aby nestonali. Posýlám jim hubiček, co je na nebi hvězdiček, a nastokráte Vás všecky pozdravuje a líbá

Vaše věrná matka i babička.

Téměř takový dopis napsali jsme také třetímu. Toníkovi v Brně.

„Kdy budete posílati ty slívy?“ ptal jsem se.

„Nechala jsem je dole u Strnádka, zabalí mi je, pošleme je hned,“ odpověděla.

„Ale dopisy můžete tedy dáti do balíčků a obálek ušetříte si na po druhé.“

„Opravdu, opravdu, jsem již tak zapoměnliva, ani mi to nepřipadlo.“

Zalepil jsem list Vojtíškovi, zapečetil a nadepsal. Stařenka vzala listy do třesoucí se dlaně. „Ani nevím, jak bych váni poděkovala!“ pravila a dívala se mi do očí tak vděčně a tklivě za tak nepatrnou službičku.

„Jen aby brzy přišla odpověď, pak zase přijďte,“ řekl jsem jí na rozchodnou.

„To, to! — Pán Bůh vás tu račiž opatrovati a dej vám síly při těch dětech!“ pravila ještě a tichounce odešla.

Dívaje se oknem, spatřil jsem za chvilku malou, skloněnou její postavu; nesouc pod každou paží balíček a v levici list, chvátala k poště. Napadly mě rozličné žaloby a stesky, které jsem četl i slýchal, na nynější svět prázdný prý lásky, myslil jsem na ten denní klopotný roj života a při pohledu na dobrou babičku bylo mi teskno.

Za krátko potom byl tu domácí Strnádek jako na koni. Přišel vesele; pohoupávaje se více než jindy, přecházel po světničce.

„Tak jste to napsali — nu, zaplať Pán Bůh, Pařízková bude zase mít několik veselejších dní. Pochvalovala si, jak jste jí to napsal výborně dobře. Zaplať vám to Kristus Ježíš!“ hovořil.

„Jest opravdu tak nešťastna?“ ptal jsem se ho.

„Nešťastna? Inu, víme, nešťastna, ale je to milá žena. Chodili jsme spolu do školy a v zimě jsme se vesele klouzávali s kopečka u kostela. Tenkráte bývala hezounká, kulatá a dováděti uměla! Ještě dnes ji slyším, jak se pěkně smávala. Potom jsem přišel jinam do učení, pak do světa a dlouho jsem jí ani nespatřil. Ale moje stará byla jí dobrou přítelkyní, ta ví všecku její historii. Pařízková byla také z chudoby a přišla také brzy do ciziny. Byla v Praze kolik roků. Teprve když starý tatík se doma udřel, matka si pro dceru psala. Děvče přijelo a pane, potřeštilo několik mladých srdcí najednou. Moje stará říká, že byla holčicí jako jarní květ — nu a jářku, ženská ženské krásy tak hned nepřechválí. Baruška byla ke všem stejně přívětiva, usmívala se na všecky, ale srdce neotevřela žádnému — jak stojí v knihách. Vzpomínala již na drahou duši tam někde v Praze. Ale tu nenadále nejzámožnější z nápadníků — víme, Pařízek — přihlásil se důkladně a mocně chtěl rozhodné slovo. Inu, tenkráte, jak si můžeme pomysliti, měla nebohá duše bolestné chvíle. Vzpírala se, plakala, žalovala, ale stará matka naříkala, že dcera vlastní štěstí zakopává a jí bídné na stará léta polehčiti nechce; přátelé také domlouvali, ženich hartusil a vzdálený hoch Baruščin nepsal.

Byla svatba, Baruška chudinka šla k oltáři bleda jako křída… Pak byla mladou hospodyňkou a hleděla se do nového života vpraviti. Honila se proto z práce do práce, jen aby zapomněla. Ale v tom přišlo psaní od Pražského hocha. Psal, že si také zařídil vlastní živobytí, že se v posledním čase namáhal a sháněl, aby mohl k Barušce přijíti se slovem opravdovým, aby mu tedy vědět dala, kdyby měl přijeti promluvit s matkou. Inu, pane učiteli, kolikráte si tak myslívám, jak asi ubožce bylo, když si to psaní přečítala. Neodpověděla, protože odpověděti nemohla; ani své matce se nesvěřila, aby se to snad přece nějak nerozneslo, že jí psal. Ale vidíte, Pařízek psaní to přece nějak našel. Tenkráte bylo u Pařízků první boží dopuštění. List hodil do ohně a vzdálenému hochu odepsal sám. Jářku, to psaní bych ještě dnes chtěl čísti; víme, přečetl jsem knížek pořádně, ale myslím, takové psaní že tam sotva kde bylo. Baruška se teprve později mé staré se vším svěřila. Žila tiše, lopotila se a starala se jen o své děti.

Brzy potom také já vrátil jsem se domů a za krátko přivedl jsem si naši matku sem do hospodářství. Tenkráte spatřil jsem opět Barušku, stavila se u nás někdy. Ale — ale — — kdež pak byla ta rozmilá čiperka, ta růžovatá dívčice! Jak chudáček sestarala! Víme, Pařízek býval od jakživa trochu urputa, ale bylo to s ním stále horší. Huboval na ženu, na děti, na sousedy, na úřady, na kněze i na Boha, huboval na celý svět, každý byl mu proti mysli. Brzy neměl v lásce nikoho kromě sebe. Stavěl se tuze na paty a pane, ono to tady na horách ani v lepší živnosti nejde!

Také k němu nikdo nepřilnul… Měli čtyři hochy; tři musili tedy do světa na řemeslo. To u nás jinak není. Odcházeli lehce, nedbali, že odcházejí také od matky. Tak mi to připadá, že mají více krve po něm. Jenom nejmladší, Vojtíšek, byl by rád šel do škol, ale starý zle se rozláteřil, sotva že Baruška se mu zmínila. ‚Teď by chtěl býti pánem každý, a jiný aby se na něho dřel!‘ huboval. Ale že byl hoch přece čipernější, dal ho na kupectví.

Ty děti snad věděly, jak je matka má ráda, ale neoplácely jí, jak zasloužila.

Pařízek šel brzo na výminek, a byl ještě rád, že syna oženil tak, aby se hospodářství udrželo. Lidé se ho dříve báli, ale teď nedbal naň nikdo, ba smáli se mu leckdy do očí. Huboval ještě více, ale jen pro sebe nebo před ženou, věděl, že není již ničím, že nikdo na jeho slova již nedá. Tenhle mladý, víme, je ku podivu lakota a dostal také přináležející ženu k sobě. Nejhůře je na tom stará matka, ta je při všem nevinna a zkouší nejvíce. — Ale, ale, jak jsem se tu rozpovídal — a doma čeká tolik práce!“ dodal Strnádek a honem se odhoupal.

Stařenku Pařízkovou spatřil jsem pak leda někdy v neděli s kruchty, skloněnou nad tlustým Nebeklíčem. Za koho se modlila? Za koho jiného než za své děti!

Až s prvým jarem opět mě navštívila. Omluvivši se, že mne zas přišla potrápit, vytáhla z hluboké kapsy staré sukně své šátek pečlivě zavázaný a z něho vyndala hrsť papírů. Byly to listy všech tří synů, nedávno došlé. Dala mi je přečísti a pravila: „Bylo u nás zle, starý byl zlostí bez sebe. Co si ti dva starší tak najednou vzpomněli. Že prý jsme je odstrčili — můj ty Bože, na venku, když je více dětí, to jinak nejde. Jeden dostane hospodářství, druzí jdou na řemeslo; ano, kdy by byl kapitál, aby se všichni mohli zakoupit, ale tak! Ani nevíte, milý pane, co já zkusím! Budete tedy tak dobrý a napíšete mi zase odpovědi?“

Opět počali jsme psáti nejmladšímu:

Nejmilejší synáčku!

Tvé psaní jsem obdržela a tuze jsem se potěšila, že jsi, chvála Bohu, zdráv. Snad již toho půl roku přece přečkám a Tebe opět spatřím. Jenom když Ti dává Pán Bůh pevné mysli, snad Ti to již uteče. Milý hochu, já se mám tuze zle! Musím se dříti od rána do noci a nejhorší je, že mi to již tak nejde jako za mlada. Tatínek je čím dále tím mrzutější, někdy celý svět prokleje. A k tomu ke všemu oba hoši najednou si vzpomněli, a v posledním psaní nám vyčítají, že jsme je odbyli hůře, než hospodáře doma. Tatínek obě psaní hodil do kamen a povídal, že vícekráte nechce od nich viděti řádky. Nesmějí mu prý na oči. Hochu zlatý, co já tak vytrpím! Víš dobře, jak jsem se lopotila, když jste byli na učení, abychom to hospodářství udrželi. Hospodář má z Vás nejvíce, to je pravda, ale to je tím, že vyženil. Ten výminek je, dítě, trpká kůrka. Kdybychom si některý den chtěli kapku odpočinouti, hned je zle. Ondy byl tatínek v Chrudimi na trhu, aby si koupil boty. Přišel domů trochu později a musil buditi. Kde pak, taková cesta. Hospodyně mu otvírala; když jí dával dobrou noc, neodpověděla, a sotva zašel do naší předsíňky, povídala: Celý den se toulá a večer ještě nedá spáti! Tatínek vletěl do naší světničky, praštil uzlíkem a hnal se nad postel pro dvojku. Ale v tom uviděl mě; chystala jsem se již ke spánku a modlila jsem se na zemi u postele. Slyšela jsem hospodyni venku a jak jsem teď tatínka spatřila hnáti se po dvojce, vyskočila jsem a třásla se jako suchý list. To ho zarazilo, snad mu mne přece bylo líto, když uviděl mé staré ruce, jak se spínají a třesou. Nepromluvil již a ulehl. Takové já mám, dítě, živobytí! A Ty mi tak maloučko píšeš! Uvidím Té na tom světě ještě jednou? Kdyby mi Pán Bůh dal, abys Ty mi oči zatlačil. Ale jak bude potom Tobě? O druhých již přece vím, jak to s nimi je, ale Ty jsi ještě sám, proto mám o Tebe největší starosť. Piš mi brzy, Vojtíšku, a hodně mnoho. Pán Bůh Tě opatruj a zachovej ode všeho zlého. Tuhle se mi o Tobě zdálo, že jsem si Tě nesla v nůši s pole, a zrovna jsem slyšela, jak jsi tam výskal. Ty časy jsou již dávno pryč. Líbá Tě nastokráte

Tvá věrná matka.

I druhá psaní byla plna lásky; stařenka opět povídala o hrozném výstupu, jaký tehdy v noci zažila. Slovy vroucími vykládala dětem, že nikterak zúmysla proti hospodáři doma nebyli ošizeni. Prosila, aby odpustili, že nic posílati nemůže, protože sama nemá; až snad jednou po smrti, zbude-li něco. Potom žádala mne, abych dětem napsal, že mají psaní svá nadpisovati mně.

„Pařízek mi řekl, abych jim psala, ať se žádný z nich neopováží vícekráte nám psáti!“ pravila. „Byl by to soudný den, kdyby zvěděl, že mi ještě píšou.“

Jenom nejmladšímu jsme poznámky nepřipsali, ten směl ještě psáti domů…

Bylo pěkné jaro, po jaře rozkvetlo léto. V těch zdejších horách spatřil jsem je poprvé. Ani zapomenouti nemohu na pěkné chvíle, když mi koncem března podvečerem slunce plně zasvítilo do pokojíka. Byly to silné, jasné proudy zlata. Potom hledíval jsem na ty hluboké lesy tmavě zelené a na svěží luka, prokvetlá bílými sasankami. Někdy vyšel jsem si na strmé návrší, na jehož bocích mezi nízkou travičkou rozkvétaly protěže. Když pak žita a ječmeny poodrostly, při otevřeném okně poslouchával jsem za večerů silný hlas křepelčin. A v protější zahradě, v koši jasanu, jichž v městečku na stromoví jinak velice chudém bylo několik, švitoříval u hnízda sedmihlásek…

Stařenku Pařízkovou vídal jsem častěji. Kdykoliv potkal jsem ji ustaranou, sšedivělou, pomyslil jsem si: „Myslí na své děti!“ Kdykoliv uviděl jsem ji v poli, jak nad brázdami skloněna suchýma opálenýma rukama kopala nebo trhala plevel pro svou výminkářskou kravičku, pomyslil jsem si: „Myslí na své děti!“ Když viděl jsem ji v prvých dnech srpnových nakládati těžké snopy, když pomyslil jsem si, že tu ona, stařičká výminkářka, má hospodáři vykonávati práci, kterou měl dělati čeledín, přál jsem jí v duchu, že brzy vrátí se jí syn, že aspoň jím se potěší.

Pak odejel jsem na prázdniny. Přišly chvíle, v kruhu drahých strávené, chvíle, které budou mi zářiti až do hrobu. V polovici září byl jsem opět v horském městě nad Chrudimkou.

Brzy potom svištěl již podzimní vítr v koších stromů, žlutým listím ošacených, a třpytné jíní ostřibřovalo traviny. Stařenky Pařízkové jsem v prvých dnech nespatřil. Pomyslil jsem si, že dozajista vrátil se jí Vojtíšek a že tajně odbývá dopisy za mne. Strnádek také nepřicházel na besedu; bylyť právě časy posvícenské, práce plničko, a Strnádek nikdy neslíbil, aby nesplnil.

Jednou podvečer seděl jsem v pokojíku svém pohroužen v myšlénky, jaké za dlouhých večerů v hlavě klíčívají; v tom slyšel jsem lehký klepot na dvéře, i vešla stařenka Pařízková. Lekl jsem se jí, bylať velice přepadlá, tváře její byly vrásčitější, oči zapadly hlouběji, vlasy silně zbělely.

„Vojtíška máte tedy doma?“ pravil jsem, když usedla.

„Ba nemám!“ povzdechla i podala mi list.

Vojtíšek psal, že má šťastně vyslouženo a že se ožení.

„Nehněvejte se proto na mne,“ psal, „ale přijeďte na svatbu. Má Marjánka je sice chudá, ale hodná. Přičiníme-li se, snad nám Pán Bůh pomůže. Zavedeme si malý obchůdek a proto vás prosím, abyste mi poslali, co mi ještě z pretence zbývá. Snad bude tatínek hubovati, ale již není pomoci, a mám ji tuze rád.“

Podíval jsem se na starušku; seděla skloněna a když oči ke mně obrátila, byly plny velkých slz, jež zvolna stékaly po sivém líci.

„Tohle mi Vojtíšek neměl činiti!“ zabědovala. „Pařízek dělal náramně zle, peníze hned poslal a nechce o synu ani slyšeti. Kázal, že měl hoch času dosti, až opatří si nějaké živobytí, že má zkušenosť na příkladech bratrů, vojanské milenky to že jsou ty nejvychytralejší! Budete tak laskav a napíšete mi zase pár řádků?“

Přichystal jsem se ke psaní. Stařenka mi napovídala, ale slova přetěžce drala se jí z hrdla, hlas její byl slabší a chvěl se. Psali jsme:

Drahý Vojtíšku!

Na stokráte Tě pozdravuju a líbám, ale Tvé poslední psaní mě tuze dojalo. Pořád jsem čekala, že již přijdeš, hodiny jsem počítala, ale Tys nepřišel. A já jsem, dítě, již tuze bídná, sotvaže chodím. Ty peníze jsi snad obdržel? Kdybys byl viděl tatínka, jak se na Tebe rozhněval. Již o tobě slyšeti nechce a nesmíš mu psáti. Proto Ti dole napíšeme adresu, podle toho piš, a já psaní dostanu. Hochu, nepospíchej! Proč pak jsi alespoň na chvilku nepřišel ke své staré matce? Je to těžká věc, kterou před se bereš, jsi ještě mlád a světu málo rozumíš. Pros Boha za dar ducha svatého, aby Tě v tom zlém čase osvítil. O té nové nevěstě jsi mi tak málo napsal! Máte-li se tak tuze rádi, nedivím se Ti, že pospícháš, ale přece jsi mohl přijeti, vždyť jsem Tvá matka. Odkud pak je Tvá nevěsta a má ještě rodiče na živě? Bude-li pak hospodářská? Že jí vkazuju pěkné pozdravení. Nemůžeš-li již, Vojtíšku, jinak, vzpomeň si, že doma Tvá matka spíná ruce k nebi, modlí se za Tebe a posýlá Ti své požehnání. A buď hodným manželem. Ani si Tě teď nemohu představiti, pořád Té jen vidím v tom vojenském. Kdy pak budete míti svatbu? Kde pak bych já, bloude, k vám mohla, co Tě to jen napadlo? Vždyť sotva dojdu do kostela, jak bych se tam dostala? Já tady již, hochu, dlouho nebudu. Piš mi brzy a dobře si všecko rozmysli. Ráda bych Vám něco poslala, alespoň tu peřinu, ale víš, že to teď není možno. Až umru, moje peřiny si vezmi, ty patří Tobě.

Líbá Tě a žehná

Tvá věrná matka.

Druzí synové stařence nepsali, patrně se hněvali. Ale přece napsali jsme jim listy, aby jako starší a zkušenější mladšímu připomněli, ať jedná moudře a rozvážně.

„Vždyť vím, že srdci žádný poroučeti nemůže, ale mladá krev někdy nezkoumá!“ stařenka dokládala upřímným svým hlasem.

Když listy jsem zalepoval, vypravovala mi, že nedávno večer, když již odpočívala, Pařízek prohledával kapsář její a našel psaní od synů.

„Chvěla jsem se strachem, ale nečetl jich, uložil je tam opět, nepromluvil a ulehl.“

Odpověď od synů nepřicházela, až před vánocemi psal nejmladší. Litoval, že nikdo na jeho svatbu nepřišel, že otec tak se nad ním zatvrdil. Prosil matičku, aby mu ještě alespoň dvacet zlatých poslala do začátku. Odepsali jsme:

„Drahý synáčku a milá dcero!

Pláču nad Tvým listem, Vojtíšku; ale nemohu Ti pomoci. Vždyť nemám již ničeho, jsem jako ten starý strom, zbývají jen ty dvě stovky na pohřeb. Až nás zakopou, zůstane-li něco, je to Vaše. Teď nesmím se tatínkovi zmíniti, víš, že o Vás o žádném slyšeti nechce. Modlím se, aby Vám Pán Bůh nějak pomohl, pracujte, snad Vás neopustí. Jak ráda bych té viděla a novou dceru poznala, ale darmo teskniti, již Vás neuvidím. Alespoň mi hodně mnoho pište. Kdybyste byli blíže, přece bych Vám kapkou mléka pomohla, to je to jediné, čeho někdy trochu zbude.

Tisíckráte Vás pozdravuje a líbá

Vaše věrná matka.“

Od té doby stařenka vidouc mě zdaleka volávala: „Ještě nic nepřišlo?“ Litoval jsem jí, maje vždy odpovídati záporně. Jednou si povzdechla: „Snad se ta nová dcera hněvá a Vojtíškovi brání psáti. Bývá to tak — Vojtíšek by tak snad nejednal.“

Po několika nedělích přinesla tři zlatky.

„Ukládala jsem je za mléko a brambory, které jsem potajmu prodala; utrhovala jsem si sama, prosím, pošlete je Vojtíškovi. Druhým již nijak pomoci nemohu!“

Byla hrozně sešlá…

Když jsem se o tom zmínil Strnádkovi, houpal se prudčeji po pokoji, rukama rychleji klátil a povídal: „Přec jen, přec jen je to srdce ku podivu — je to matka výborně dobrá, ale ty děti, víme — za mnoho nestojí — snad za nic.“

Za několik neděl potom vynesli stařenku v prosté černé rakvi na starý hřbitov. Již se listu od dětí svých nedočkala žádného…

Měla pohřeb prachudičký, poručila prý si tak. Ze vzdálených synů nepřišel žádný, snad o tom nevěděli; také nikdo z dospělých nade hrobem nezaplakal, jenom dvěma vnukům vyvalily se na tváře slzy. Snad byly by ty děti více hořekovaly, ale nerozuměly, co se tu dělo. V maličkých hlavách byly jen myšlénky, že v té černé truhlé leží babička, že ji dali do země a že na ni padají hroudy: že jí vícekráte nespatří, že pochovávají ji navždy, nevěděly. I napadlo mě tu: „Co pláče, křiku a slz bývá nad rakví s tělem, ve kterém nebylo lásky; ve stařence bylo lásky moře a — —“

Od těch dob uplynulo šest roků. Co všecko se za tu dobu změnilo! Vzpomínkám mým není již přáno zalétati k té rozmilé hlavě mé vlastní matky, jež vyhlížívala mne okénkem rodného domku… Již se hlava má k ústům jejím nepřikloní, již neudělá mi křížek na rozchodnou. Zakopali jsme ji, a vzpomínky mé zalétají jen k jejímu hrobu…

Starého Strnádka za nějaký rok po stařence Pařízkové také vynesli k lehkému odpočinku. Dobrák, večer ještě šil, potom četl téměř do půlnoci a ráno ho žena nemohla již probuditi. Měl smrť výborně dobrou!

Strnádková šla brzy potom k synovi, a já jsem dostal nového domácího.

Před několika dněmi stál jsem opět na hřbitově při pohřbu. Zahrabávali starého Pařízka; vkládali jej do téhož hrobu, do kterého byli před lety ženu jeho uložili. Tentokráte přijeli na pohřeb všichni tři synové. Přijeli již den před pohřbem. Čekal jsem, že navštíví mne alespoň nejmladší, věda, že jsem jemu psával maminčiny listy, že přijde a bude se vyptávati na drahou její hlavu. Nepřišel. Patrně v cizině, v denní lopotě zapomněl na vše.

Pohřeb podivínského výminkáře byl opět bez pláče. V posledních dobách stařec již nemluvil s nikým. Také on poručil si pohřeb chudičký. Dědicům zůstalo půl druhé stovky; snad to tušili a proto přijeli.

Sotva že hrobník sáhl po lopatě, odešli od hrobu všickni, jenom Vojtíšek zůstal. Byl chudák jaksi předčasně sestaralý. Díval se tiše, mlčky do hlubiny. Stál jsem nedaleko u zdi, jakobych si ho nevšímal.

Hrobník hodiv několik lopat hlíny do hrobu, ustal od práce a obrátil se do kouta ke zdi pro malý, bílý uzlíček.

„Co je v tom uzlíku?“ ptal se Vojtěch.

„Vaše maminka!“ krátce hrobník zahučel.

„Má — maminka?“ zajektal syn a tváří mu cosi prudce zachvělo. Vzav od hrobníka uzlík, poklekl s ním na vlhkou hlínu. Z uzlíčku vysypala se hromádka suchých, šedých kostí... Vojtěch maje oči vypouleny chvěl se jako žebrák v nejprudším mraze. Křečovitě zdvíhal kosti, líbal je a skrápěl slzami.

Po nějaké chvíli jako bez ducha odcházel ze hřbitova.

Přistoupiv blíže, díval jsem se na hrobníka, an kosti znova do uzlíku svazoval. Při pohledu tom opět vynořila se přede mnou malá, přihnutá stařenka, obličeje plného starostí a vrásek, ale přece úsměvného, očí milých, laskavých — česká matička žijící jen láskou k svým dětem.

Hrobník hodil uzlíček na rakev do hrobu — manželé byli spolu…

„Co je v tom uzlíku?“ opakoval jsem si v duchu synovu otázku i hrobníkovu odpověď: „Vaše maminka!“

Vaše maminka — hromádka kostí — kde je ta láska veliká, jasná, vroucí, nekonečná — —?

Stará lípa blízko hrobu se rozšuměla. Zdálo se mi, že z koruny její slyším odpověď ke své otázce.

„V říši lásky!“ šumělo to v rozkvetlých; vonných snětích…