Výlet do Španěl/Corrida

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Corrida
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Cestopisy I.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 224–231.
Licence: PD old 70

Náhodou zatímco toto píši, vlezla si mi na klín kočka a přede z plna hrdla. Tedy přiznám se, ačkoliv mi to zvíře vlastně překáží a nemohu se ho zbavit, že bych jaksi nebyl s to je usmrtit kopím ani espadou, pěšky ani a caballo. Pročež nepovažujte mne za krvežíznivce ani surovce, ačkoliv jsem se díval na porážku šesti býků a odešel jsem teprve při sedmém, a to ještě ne tak z důvodů morálních, jako spíš proto, že mne to začalo nudit. Byla to zčásti špatná corrida; zejména myslím, že ti býci měli příliš tuhý život.

Chcete-li to vědět, mé pocity při býčích zápasech byly hodně smíšené; byly tam úžasné okamžiky, na které nikdy nezapomenu, a trapné chvíle, kdy bych se byl raději propadl. Ze všeho nejkrásnější je ovšem slavnostní vstup zápasníků do arény; ale to byste museli vidět ten žlutý písek pod modrou oblohou, kruhovou plaza de toros, nacvoknutou lidmi, do toho zablýskají fanfáry a do arény vjedou vyšívaní alguacilové, za nimi vstupují ve třpytivých kazajkách a zlatem pošitých pláštích, třírohých kloboučkách a krátkých hedvábných kalhotech matadoři, espadové, banderilleros a picadores na svých herkách a chulos a čtyřspřeží mezků, ověšených rolničkami; a všichni jdou tak vznešeně a tanečně, že v žádné opeře světa si neumí sbor tak vykračovat.

Ale toho dne bylo na programu něco mimořádného: soutěž „frente a frente“, čelem v čelo dvou matadorů sólistů, kteří udržují starou tradici aristokratické corridy na koni. Byl to córdobský kapitán jízdy Don Antonio Caňero, oblečený à la andaluza, a portugalský rejoneador Joao Branco Nuncio v modrých rokokových šatech. Nejdřív vtančil do arény na andaluském hřebci Don Antonio, rytířsky pozdravil infantku a prezidenta, vykroužil koněm i sombrerem pozdrav celému světu; a pak se rozletěla vrata a do arény se vřítil černý balík svalů, býček s hrudí a šíjí jako balvan, zarazil se oslněn sluneční výhní, šlehl oháňkou a s jakousi veselostí se rozběhl za jediným nepřítelem, jenž s tenkým kopíčkem v ruce ho čekal na koni uprostřed arény. Rád bych vám líčil krok za krokem, co následovalo; ale kde bych nabral slov pro tento tanec býka, koně a jezdce? Krásný je takový bojovný býček, když stojí frkaje, lesklý jako asfalt, vulkanické zvíře, jež předtím do nepříčetnosti rozzuřili v kleci; teď stanul, nohy zaryty do země, a hledá plamennýma očima soka, kterého by rozdrtil. A tu k němu tančí zdobným, parádním krokem kůň, kroutí se v bocích jako bailarinka, nadnáší se na svých pružinkách; smolně černý balvan svalstva se zavlní a vyrazí děsným útokem, rohy až u země, s razancí projektilu a nečekanou pružností gumové masy. Přiznám se, že v tu vteřinu mně úzkostí zvlhly dlaně, jako kdysi, když mi na horách ujela noha. Byla to právě jen vteřina; dva skoky, a tančící kůň decentním klusem, vysoko zvedaje nožky, krouží za kostnatým zadkem býkovým. Aplaus, který vypukl jako palba, zarazil gumový tank v urputném rozběhu; zdá se, že to býčka dožralo; švihl ohonem a rozběhl se poklusem za koněm. Jenže býkova taktika je útok v přímé čáře; taktika koně a jezdce je kroužit v obloucích. Býk s rohy dopředu se řítí, aby strašlivým úderem nabral a přemetl nepřítele; najednou se užasle a trochu pitomě zarazí, když před sebou nemá nic než prázdnou arénu. Ale jeho taktika není jen nabodnout, nýbrž i trhat hrozným příčným škubnutím; i jeho překotný útok se někdy zaklikatí náhlým zvratem v bok, rovnou proti slabinám koně; a já vám neřeknu, je-li to kůň nebo jezdec, kdo dřív uhádne jeho úskočný obrat, ale já křičel a tleskal nesmírnou úlevou, když v nejbližší vteřině vytáčel krásný kůň své piruety o pět metrů dál. Myslím, že i kůň do té hry vkládá své srdce i nervy, protože vždycky po pěti minutách odklusá rejoneador za bariéru a vrací se na novém koni.

Tedy ten tanec je tak krásný a vzrušující, že bych málem zapomněl říci, že se při něm zabíjí; abych pravdu řekl, já na to zprvu zapomněl i v aréně. Viděl jsem sice, jak se při jednom rozběhu rejoneador opřel svou lanzou o býkovu šíji, ale býček se jen otřepal a klusal dál; vypadalo to jako hra. Druhá lanza zůstala trčet v šíji, třesouc se, jako když se vám držátko s pérem zabodne do podlahy. Býk zoufale hledí setřást tu věc, která se mu zakousla do krku, pohazuje hlavou, vzpíná se; ale oštěp příliš dobře sedí v tom metrákovém svalstvu. Tu stane býček, hrabe nohama v písku, jako by se zarýt chtěl, a řve bolestí a hněvem; z tlamy mu kanou sliny, snad je to býčí pláč. Ale tu se již před ním plavně a lehýnce nadnáší kůň s nepřítelem. Raněný býk přestane bučet, zafrká, nahrbí se a vyrazí zběsilým útokem. Zavřel jsem oči, protože jsem čekal, že z toho bude jediný chumel nohou a těl drcených a trhaných v písku arény. Když jsem otevřel oči, stál býk se vztyčenou hlavou, v šíji se mu houpala zlomená lanza a proti němu baletním krokem přešlapuje kůň; jen na jeho sklopených uších je vidět hrůzu. Jaké statečné srdce má ten koník; jaká odvaha, jaká elegance je v tom pěkném jezdci, jenž řídí koně koleny, vrývaje se očima do očí býkových; ale jaký nádherný a přirozený hrdina je ten býček, který dovede plakat, ale nedovede ustoupit! Koně řídí člověk a člověka ctižádost; ale býk nechce nic než být sám v té aréně: kdo se postaví mezi mne a všechny krávy světa? Hle, už sklání čelo a znovu se rozbíhá celou svou strašnou tíhou proti tomu jedinému sokovi, který křepčí po aréně; valí se jako balvan, ale jsou vteřiny, kdy šlachy jeho noh náhle mátožně povolí. Kolísá? Ne, to nic není; jen kupředu! hurá za býčí čest! Vtom sjela třetí lanza jako blesk. Býček klopýtl a vzchopil se; užuž mu nabíhají svaly k novému rozběhu, ale náhle si skoro pokojně lehl jako přežvykující kráva. Jezdec na koni krouží kolem odpočívajícího bojovníka. Teď se býk napřímil, jako by chtěl vyskočit, ale jaksi si to rozmyslil: nu, ještě chvilenku poležím. Tu se jezdec zatočil s koněm dokolečka a odklusal z arény za bubnové palby potlesku a křiku. Býk položil hlavu na zem: jen chvilku, jen okamžik klidu — Vtom jeho tělo povolilo a zase se napjalo, nohy se toporně natáhly a divně, skoro nepřirozeně trčí z černé kupy jeho těla. Rigor mortis. Z protější brány, řinčíc rolničkami, vybíhá spřežení mezků; za několik vteřin už tryskem za práskání bičů vlekou mrtvého a těžkého býka pískem arény.

Nuže, nezatajil jsem vám nic z toho, jak to vypadá. Je to krásné, nebo kruté? Já nevím; co jsem viděl, bylo spíš překrásné; a myslím-li na to nyní — Bylo by lépe, aby ten statečný, ušlechtilý býček pošel na jatkách ranou palice do hlavy? Bylo by to lidštější, než aby takto zahynul v boji, jak se sluší na jeho vášnivé a bojovné srdce? Já tedy nevím; ale bylo mi úlevou, když jsem se mohl chvíli dívat do prázdné, ohnivě žluté arény pod modrým nebem uprostřed hlučících a nadšených lidí.

Nyní přicválal do toho kruhu modrý a třpytivý Portugalec, tryskem obejel arénu, zatočil se, zdravil kloboučkem; jeho koníček byl ještě tanečnější a ještě krásněji zvedal nožky po regulích vysoké školy jezdecké. Černý býk, který se vyřítil z vrat, byl bestie zlomyslná a zarputilá; stál nahrben, s rohy připravenými k výpadu, ale nedal se vylákat k rozběhu; teprve když třesoucí se koník přešlapoval několik kroků od něho, vyrazil jako vymrštěn katapultem. Byl si tak jist svou věcí, že na místě, kde čekal náraz na hruď koně, div neudělal přemet; ale v téže vteřině, kdy se uvedla v pohyb jeho černá masa, vytryskl kůň, obrácen koleny jezdce, jako šíp z tětivy a letěl, v nejprudším trysku se obrátil a krokem gavoty klusal zpět k funícímu býkovi. Jakživ jsem neviděl takového jezdce, tak dokonale spojeného s koněm; jezdce, který se v sedle nepohne při trysku ani skoku, který obrátí koně ve zlomku vteřiny, zarazí jej, vymrští jej, převede jej z galopu ve vysoký krok, překrok a nevím ani, jak se ty baletní kejkle jmenují; a přitom drží uzdu lehýnce v jedné ruce, jako by to pavučina byla, zatímco v druhé číhá vražedné žahadlo lanzy. Ale teď si vemte, že takový ekvitační tanec provádí ten rokokový panáček před rohy rozzuřeného býka — pravda, v tomto případě byly hroty rohů pojištěny mosaznými kuličkami; že prchá, odskakuje a doráží, odletí jako šíp a vrací se jako z gumy, v letu žíhne býka kopím, zlomí dřevec a bezbranný, pronásledován supějící bestií, cválá k bariéře pro novou lanzu. Tři kopí zasadil v trysku a pak, nestaraje se dále o býka, odtančil z arény; řvoucí zvíře muselo ještě dostat meč a nakonec je puntillero ubodal dýkou. Což byla ošklivá řezničina.

Třetí býk patřil oběma konkurentům. První kopí měl Portugalec; zatímco si pohrával před nekrytými rohy býka, přešlapoval Andalusan na svém hřebečkovi, připraven přiskočit do hry. Ale s třetím býkem nebyly špásy; bojovný a fantasticky rychlý, nepřestal útočit od okamžiku, kdy v oblacích prachu a písku vrazil do arény. Rozběh následoval za rozběhem; ten býček byl rychlejší než koně a proháněl svého jezdce po celé aréně; a najednou si to nabral proti čekajícímu Andalusanovi. Andalusan obrací koně a prchá; býček paličatě za ním a dohání ho. To je okamžik, kdy rejoneador na záchranu sebe i koně nasadí kopí, aby býka zarazil; avšak první lanza náleží Portugalci. Andalusan sklání napřažené kopí, nevím jakým napětím síly strhne koně stranou a uhání pryč za nesmírného potlesku a křiku; neboť něco takového dovedou Španělé ocenit. Portugalec převezme svého býčka a vede jej tryskem za sebou; v letu nasadí lanzu, ale býk jen trhne hlavou a kopí letí daleko do písku. Nyní je řada na Španělovi; převezme býka a hledí ho unavit tím, že se nechává honit po celé aréně. Zatím se Don Joao vrací na novém koni a přihlíží. Zdá se, jako by tenhle býček měl svou strategii: žene Andalusana k bariéře, útoče na jeho levý bok. Najednou obecenstvo vzrušeně povstává, býk užuž dohání jezdce z nekryté levice; tu vyrazil modrý rokokový panáček rovnou proti býkovi, kůň se vzepjal a odskočil, býk trhá hlavou po novém odpůrci, který couvá; ale vtom už Andalusan otočil koně a vetkl svou lanzu do býčí šíje jako nůž do hroudy másla. V tu chvíli lidé vstali a křičeli nadšením; a já, který nikdy, ani v literatuře nemám rád hru se smrtí, neboť smrt není špás ani podívaná, já měl nějak sevřené hrdlo; jistě hrůzou, to se rozumí, ale myslím, že také obdivem. Poprvé v životě jsem viděl rytířství, jak stojí v knize psáno: se zbraní v ruce, tváří v tvář smrti, s nasazením života pro čest hry. Lidi, nemohu si pomoci: něco na tom je; něco velikého a krásného.

Ale ani třetí kopí neskončilo toho fanatického býčka; zas musel přiskočit člověk s dýkou — a pak přišli lidé a uhrabali arénu, jež ležela čistá a žlutá v modré neděli sevillské.