Výbor z Květů zla II./Přízrak

Výbor z Květů zla II. Charles Baudelaire
Posedlý	Přízrak	Ty verše dávám ti…

Údaje o textu
Titulek:	Přízrak
Podtitulek:	(Str. 140. Un fantôme.)
Autor:	Charles Baudelaire
Původní titulek:	Un Fantôme
Zdroj:	BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla II. Praha: J. Otto, 1919. s. 39–42. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Haasz
Licence překlad:	PD old 70

1. Temnoty

(Les ténèbres.)

V těch sklepeních, kde cítit žalost velkou,
kam sudby výroky mne zaklely,
kam nevniká svit růžný, veselý,
kde s Nocí sám, svou bídnou hostitelkou,

jak malíř jsem, jejž s posměchem bůh sám
ach! odsoudil jen v temnu malovati;
kde, kuchař, jehož osudná chut zchvátí,
své srdce vařím a je pojídám —

plá někdy, šíří se a zvedá hlavu,
kýs přízrak, samá vnada, světlo, skvost.
Já po východním, snivém jeho mravu,

když ke své celé velikosti vzrost’,
poznávám návštěvnici krásné tváře:
toť Ona! chmurná a přec plná záře.

2. Vůně

(Str. 141. Le parfum.)

Zda, čtenáři, jsi dýchal, opojen,
již s labužnictvím, které zvolna míjí,
kadidla zrnko, z něhož kouř se svíjí,
neb sáček, muškátem jenž naplněn?

To kouzlo vnadné, hluboké, jímž spíjí
nás v přítomnosti mnohý zašlý den!
Tak milec, k údům drahým nakloněn,
květ trhá, v němžto vzpomínky se kryjí.

Ten elastický, těžký její vlas —
kadidlo ložnice, ten sáček živý —
pach vydával, jenž plavý byl a divý,

a z šatů, mušelínu, plyše řas,
jež mládím čistým napuštěny byly,
jí vůně vzácných kožišin se lily.

3. Rám

(Str. 142. Le cadre.)

Jak rámec krásný každé malbě dává,
i když je z velmi slavné ruky snad,
cos vlastního a kouzlo, plné vnad,
že od vší přírody ji odpoutává,

tak skvosty, nábytek, kov, zlata plavá,
šly s její vzácnou krásou napořád;
nic nekalilo u ní jasu lad,
vše zdálo se, že rámem jí se stává.

Ba, mnohdy byl bys řek’, že věřila,
že vše ji milovat chce; nořila
v polibky hedvábu a plátna tělo

své krásné, nahé, s mnohým záchvěvem;
ať volné, prudké, v každém ruchu svém
na odiv dětskou vnadu opic mělo.

4. Podobizna

(Str. 143. Le portrait.)

Vždy Choroba a Smrt nám v popel zvrátí
žár veškeren, jenž pro nás žhavě plál;
z těch očí, v nichž jsem něžnost, svit zřel pláti,
z těch úst, v něž srdce své jsem noříval,

z těch polibků, jak síla kouzla živá,
a z nadšení, jak ostrý slunce svit,
— ó, hrůzo, duše má! co z všeho zbývá?
jen výkres bledý, trojí křídou vryt.

Kdo, jako já, tak opuštěný zmírá,
a koho Čas, kmet, ve svém zuření
v den každý drsným křídlem svojím týrá…

Ty černý vrahu Žití, Umění,
ty nevyhladíš nikdy z mojí hlavy
té, jež mým plesem byla, zdrojem slávy!