Vánky a vichřice/Pes

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pes
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 105–109.
Licence: PD old 70

Do mé duše, mroucí právě strachem z každé příští vteřiny, padl najednou těžký stín. Byla to skutečnost, co jsem viděl, a přece stále se mi to míhá před očima jako strašidelný přelud, jako předobraz, a myslím na to celé dny a zdá se mi o tom v noci a rozervává mne nesmírně lítost a jakási zvláštní obava…

* * *

Viděl jsem ho ponejprv v polích mezi dvěma lesíky. Plížil se pomalu po polozasněžených rolích, do ruda zbarvený, srsti celé pošpiněné, ohon huňatý, dlouhý, vláčel téměř po zemi.

Ohlížel jsem se dlouho po jeho pánu. Vždyť je tak nezvyklo, aby pes daleko od vesnic bloudil bez lidí. Ale tento pes opravdu pána neměl. Nikde kolem dokola člověka nebylo a pes popocházel pomalu od pole k poli, od lesíka k lesíku, až za dlouhou chvíli kdesi se ztratil.

Kudy pak chodil, ovšem nevím. Ale lidé ho viděli tu a tam a fantasie jejich pracovala. Tu někomu šel přes cestu k velkému jeho uleknutí (bájilo se o nějakém strašidle), tu zas v noci vyl a lidé si vyprávěli, že na blízku je vlk a hnali se do lesů s puškami, aby učinili vzácný lov a aby zuřivého dravce ubili.

Zuřivý dravec! A zatím to byl ubohý, opuštěný, bloudící pes, pes zmořený hladem a samotou.

Jak mu asi bylo! Kdesi v mozku jistě mu zbyla jiskerka paměti na teplé bydlo, na vlídné zavolání, na pohlazení. A teď? Nikde dobrého člověka; kde vůbec k člověku se přiblíží, tam hrozí jen rány a smrt. A většinou pusto, pusto, smutno a — zima. A hlad; veliký žíravý hlad.

A noci mu byly spletí těžkých a smutných snů a dny mu byly řadou útrap a bolestí.

Z počátku si ulevil zasténáním a volal o pomoc zaštěknutím. Tak jakoby oněměl. K čemu sténat, když stromy a keře neslyší, k čemu štěkat, když cítí, že vůbec pomoci není?

A jako strašidelný stín plížil se dál a dál, mezi lesíky a po polích, umíraje pozvolna hladem a vysílením. Srst jeho už ztrácela barvu a drolila se, ohon se vláčel po zemi, oči hasly a lepily se marnými slzami.

Bytost vyvržená, jako ze světa vypadlá, pozbyvší lásky, nemající nikoho!

Či bylo to někdy, že vůbec ho někdo polaskal a ho rád měl, bylo to vůbec někdy, že na něho někdo zavolal a že on šel za ním, cítě v sobě hrdost, že je ochráncem, i slastný pocit, že ho má někdo rád?

Bylo to někdy? — Teď teplý dům a teplý pokrm, vlídné slovo a laskavá tvář, to vše se mu ztratilo do nesmírné minulosti. Snad to byl jen sen. Či kam by se to bylo vše podělo? Proč teď jen hluché lesy, zmrzlá pole, proč výkřiky úděsu a slova hrubá a zlá a tak hrozivá?

Neví ničeho už, a jde, neví kam, a vrací se a neví proč. Nohy jeho jen jako mechanicky se pohybují a unášejí ho z místa na místo. Pojem noci a dne mu splynul dohromady. Vždyť den mu nedal radostí, noc mu nedala klidu a těšivého snu. Kde síly úplně vypověděly, tam klesl a spal spánkem a mdlobou; když ho odtud vyrušily zlé hlasy a hlad, šel se podívat dále. Ale nikde ničeho jasnějšího neuviděl. Všude zima, všude hlad, všude podezřívavé zraky.

A tělo sláblo, sláblo a už skutečně jako stín se vlekl polem zabloudilý pes; zvíře šlo v temnotách a vzpomínalo lásky a bez ní pomalu, pomalu umíralo.


Asi za týden jsem psa uviděl zase, daleko jinde než poprvé. Jel jsem od nemocného a v táhlém údolí hodně daleko mezi oběma nejbližšími vesnicemi spatřil jsem ho, spatřil jsem stín černý, těžký, zvíře pořád bloudící a pořád ve svém nitru žalostnící, zvíře utrpením zmírající. Stín! Vychrtlý až na kosti, srsti pro bláto téměř neznatelné, slabý tak, že vrávoral.

Vystoupil jsem z vozu a šel jsem za ním. Nevím, co mne k němu pudilo ale bylo mi čehosi líto a líto. Vložil jsem ve svá slova nejvyšší soucit, volal jsem na psa hlasem, z něhož měl poznati, že rozumím jeho bolesti. A on hlasu porozuměl. Přišel, přivrávoral až ke mně. Celé tělo jeho se třáslo, čenich jeho byl oschlý a s rozpukaného jazyka visely zbytky seschlé, krvavé pěny. Namáhavě otevřel oči poloslepé slzami a marným díváním se po tom, koho miloval, a podíval se na mne tak lítostivě, že jsem se chvěl. Za okamžik se ty jeho smutné oči zjasnily, viděly po dlouhém čase zase člověka soucítícího, také snad trpícího, a spěchaly vložit do duše poslední obraz před smrtí, obraz soucitu. Pak se zase zavřely a pes odvrávoral k lesu. Nebyl jsem tím, kterého miloval a po kterém steskem umíral. Či věděl, že marno vše a nechtěl mi mozek obtížiti i koncem dramatu?

* * *

Ale já přece konec dramatu znám. — — Pes dovrávoral lesíka a mdlobou klesl ve spánek. Spánek byl jeho posledním a také sen, který mu naposledy vyčaroval, byl posledním, ale učinil psa aspoň ještě jednou šťastným. Souvisel s mým setkáním se s ním. Sluchový dojem posledních vlídných slov a nejasný zrakový dojem tváře lítostí se chvějící dal zmírajícímu psu poslední štěstí.

Byl zas doma a ti, které miloval, k němu mluvili a ho laskali. Vrátilo se mu zase štěstí. A minul nelad a bloudění i hlad, a také zima minula. Bylo mu teplo. Libostně natahoval své nohy, snil, že je před hřejivými kamny. Natáhl všecky čtyři končetiny a také krk protáhl, aby po celém těle užil tepla. A v nejvyšším pocitu, že má zas všecko, co míval rád, ohrnul horní pysk a vycenil v úsměvu zuby a úplně uzavřel poloslepé oči. —

A sníh jako peřina padal, padal a tělo mizelo a za několik hodin nebylo viděti ničeho. Jen malounký sněhový pahoreček se zvedal z roviny sněhu.

Až po čase sníh roztaje a někdo uvidí hromádku kostí potaženou tu a tam kusem zpuchřelé kůže, zdali si pomyslí, že ty smutné trosky těla žily, lkaly, trpěly a vzpomínaly?

* * *

A stín toho psa, té bytosti umírající, bez lásky umírající bolestí ze smutku a stesku, mi pořád padá do duše, mroucí strachem z každé příští vteřiny. Míhá se mí před očima jako strašidelný přelud, a přece to byl fakt, a myslím naň celé dny a zdává se mi o něm v noci a rve mne stesk a smutek a divné myšlenky vyvstávají z bolavého mozku…