Vánky a vichřice/Loučím se s mořem klasů!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Loučím se s mořem klasů!
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 67–70.
Licence: PD old 70

Loučím se s mořem klasů! Dalo mi tolik látky a příležitosti k úvahám, jako přečasto opěvané a velebené moře vln vody. — Moře klasů a jeho vlny! Stojím a dívám se a v hlavě steré myšlenky proletují. Jako bych viděl svou duši!

Věje jemný vánek a po vrchu obilí čeří se jemné vlnky, jedna za druhou spěje, chytají se, hrají si, odraz světla se neustále jako čarem mění — klid a veselo a štěstí v duši. Oblévá ji důvěra a jasno a tvoří se myšlenky hravě a čile a snují se potěšné vidiny a plány.

A leckdy vyvstane myšlenka odlišující se od druhých, větší než ostatní, silnější, mohutnější, duše zrodivši ji klání se s díkem Síle, která jí dává roditi myšlenky tvořivé — z vln obilí vyčnívá tu a tam klas, větší a vyšší; také se sice pohybuje nárazem vzduchu, ale jen pomalu, vážně, jako nerad. Vzrostl nad jiné.

A slunce svítí na obilí a Slunce ozařuje duši a vlévá v ni život a jemný větérek hraje si s vlnami-myšlenkami, a vlny-myšlenky spěchají o překot kamsi, k čemusi, a hluboce se klání a sotva se zvednou, zase rychle chystají se k pokloně a jako by šeptaly: Díky, díky, díky!

— — Vzejdou mraky, zafičí prudký vichor. Hladina obilí se rozvíří, klasy jsou násilně ohýbány až k zemi, klesají stébla malá i vysoká, snaží se pak povstati, ale všem se to nepodaří; četná, podlomena, strnula v poslední smrtelné pokloně. A vichr duje a vlny-myšlenky divoce těkají, zápasí, klesají, zvedají se opět, vítězí, aby přece konečně byly sraženy k zemi. A místy utvoří se z nich spleť, hustá, divná, zmítající se divoce, ale neuvolňující se — spleť stébel, vír myšlenek.

Pak se obloha zakalí, padne déšť. Klasy roní slzy, stébla jsou uplakána. Pole pláče. A duše vzlyká, modlí se zoufalou modlitbou — vlny klasů, moře slz. A celý povrch obilí je jedna rovina, nečeřící se, hladká, ale k zemi hluboce skloněná. Vlny-myšlenky byly ubity, přestal život a ruch a před oči se staví jakoby truchlá, nerodná poušť. A jen jakoby s těžkostí pozvedají se hlavice klasů opět k nebi, krůpěje vody ještě s nich stékají — což vše, co k nebi a slunci jde, musí projíti slzami a pláčem? Což se musí vykoupiti každý vzlet a výstup v zář a jas bolestí a strázní a zápasem a zoufalstvím?

Moře klasů — nesmírná tůň myšlenek!

A teď stojí! Stojí na hrobě svých četných soudruhů, po častých útocích vichoru přece se vztýčily, slzami očistily se od hlíny a prachu všední země a vzpínají se k nebesům, čisty, jasny, prozářeny. A větérek vane a ony zase provádějí svou hru: vlnky se čeří, spěchají kamsi, spěchají k čemusi a klaní se tomu a klaní a šeptají: Díky! Díky! Díky!

Loučím se s mořem klasů!

Přišel den! Něco lesklého sviští mezi obilím, leskne se, zvoní a — vraždí. Stébla klesají, aby více nevstala. Padají klasy chudé, nebohaté, klesají i stébla vzrostší nad ostatní vysoká, ale marně hrdá. Umírají však smrtí šťastnou! Svou smrtí dávají dobro, umírají, aby zase za čas dala vznik novým mořím klasů hrajících si, šeptajících a klanících se.

Tůň myšlenek? Až cosi zasviští a přivodí smrt, kdo si vzpomene na tu nesmírnost jejich práce, na všecky ty smutky a básně a slzy a touhy, kdo si vzpomene na krev bolestí a ran; na výkřiky ozývající se černou nocí a letící do neznáma, aby zanikly bez ozvěny? Kdo si vzpomene?

A přece to také je celé moře myšlenek a pocitů, které hladinu rozbolestněného srdce rozviřují, a v moři tom vyvstanou leckdys i klasy bohaté, nezasluhující zapomnění. Ale vše kdysi padne a kdo si kdy vzpomene, že duše volala, zpívala, vzlykala, plakala?

A padne moře pocitů všedních, a padne i bolest větší než ostatní moře, vyšší než její okolí.

Zmizí vše? Je možno, aby žár toho Ohně, schvacujícího duši, uhasl a nenechal ani jiskry někde? Či přece něco zbude? — — — —

„Kdybych odešel a neřekl s bohem,
zdálo by se, že odcházím v hněvu.
Až odejdu však, srdce své vám nechám,
a vy je mějte, pokud nevrátím se…“

Loučím se s mořem klasů!!