Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky/VI. Operace korunního prince pruského

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VI. Operace korunního prince pruského
Autor: Servác Heller
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Praha, Edvard Beaufort 1896. s. 128 – 176.
Licence: PD old 70
Illustroval Hugo Schüllinger (1856 – 1919)
Související články ve Wikipedii:
Prusko-rakouská válka, Bitva u Hradce Králové

Druhá armáda pruská, kterouž prosté nazývám armádou korunního prince, obdržela dne 22. června rozkaz, aby zůstavíc 6. armádní sbor u Nisy, společně s první a labskou armádou směrem na Jičín útočně postoupila. Následujícího pak dne obdržel korunní princ dovolení, aby k těmto útočním operacím také 6. armádní sbor si přibral.

Korunní princ, který již z rozkazů dne 19. června ho došlých a z vlastních svých návrhů předvídal, že: dojde povel, aby se svojí armádou na pravo odešel, manévroval od 20. do 23. června proti části rakouského vojska, kteráž byla naproti Nise, na východ od Kladského hrabství zatímně zůstavena, takovým způsobem, aby vzniklo domnění, že chce vtrhnouti rakouským Slezskem na Moravu.

Benedek nedal se sice touto demonstrací od svého postupu na Josefov odvrátit, avšak proto přece docílil korunní princ svým manévrem, že se vrchní velitel rakouský aspoň ohledně doby jeho odchodu ke krkonošským průsmykům zmýlil. Když už bylo několik rakouských sborů k Josefovu dorazilo, soudil prý Benedek, že je armáda korunního prince ještě u Nisy a byl prý potom velmi překvapen, uslyšev, že již na české půdě stanula.

Dne 28. června, tři dni po první a labské armádě, měla armáda korunního prince překročiti hranici. Den před tím byly její kolonny soustředěny takto: 1 armádní sbor na krajním pravém křídle Libochova a Schombergu v jižních Krkonoších; gardový sbor u Schlegelu, na silnici vedoucí z Kladska do Broumova; 5. armádní sbor mezi Kladskem a Dušníky; 6. armádní sbor s jednou brigádou u Kladska, zbytek pak uprostřed mezi Kladskem a Nisou. Jízdecký sbor Hartmannův stál na pravém křídle u Waldenburgu.

Gardový sbor byl nejdále v pozadí, ježto broumovský kraj hluboko do pruského území se prostírá; on musil tedy, aby s ostatními sbory do stejné čáry se dostal, získati výhodu jednodenního pochodu a byl tedy první, jenž — dne 26. června — českou hranici překročil. Jedna škadrona jeho divisijní jízdy měla hned při přechodu šťastnou šrůtku s malým oddílem rakouské jízdy. Večer dne 26. června rozložil se celý sbor táborem mezi Policí a Broumovem.

Jeden oddíl 5. sboru (Steinmetzova) překročil dne 26. večer hranici. Přední voj jeho srazil se na západní straně od Náchoda s hrstkou rakouské jízdy, zatlačil ji bez obtíží a ohradil ještě téhož večera několika setninami myslivců město a velkolepou, mohutnými horami utvořenou bránu do dolejšího údolí řeky Oupy.

Prvnímu sboru, jehož přední voj také večer dne 26. června hranici u Königshanu překročil, vykázán byl při vpádu do Čech grandiosní, táhlý průsmyk Trutnovský. Gardový sbor byl odkázán na průsmyk Úpický, při kterémžto postupu s to byl poskytnouti pro případ potřeby pomoc sboru prvnímu i druhému.

Rakouská hlavní armáda byla dne 27. června již téměř celá na své čáře u Josefova shromážděna a kolonny korunního prince byly tudíž v nebezpečí, že budou na obtížném průchodu dlouhými horskými průsmyky napadeny značnými přesilami nepřátelského vojska. Proti 125.000 mužů armády korunního prince stál u Joscfova Benedek s 200.000 muži. Síly tyto nebyly sice přímo po ruce, avšak stav byl přece takový, že mohl Benedek obě severní kolonny stejnými sílami zadržeti a ihned se zdrcující přesilou na jižně postupující sbor Steinmetzův se vrhnouti.

Dne 26. června byla Benedekovi celá situace již jasna a na poražení korunního prince měl vrchní velitel celé dva dni času, ježto pruské sbory při obtížných cestách, jež po různu uraziti musily, žádným spůsobem před 29. červnem v Labském údolí k hlavní bitvě sraziti se nemohly. Postavení korunního prince bylo tedy nad míru ohrožené.

Dne 26. června dověděl se Benedek od ustoupivších pohraničních hlídek, že druhá pruská armáda do Čech vtrhla.

Benedek věděl sice jistě, že se mu korunní princ pruský v pravém boku objeví, avšak tak brzy ho ještě neočekával.

Bendekovým plánem bylo, jak už řečeno, vrhnouti se hlavní silou na sever, na prince Bedřicha Karla a Herwartha. Zde chtěl dobyti rozhodného vítězství a postoupiti pak na Berlín. Korunního prince doufal, že zadrží 10. armádním sborem generála Gablenze, kterýž byl na jeho rozkaz dne 25. června postoupil do vykázané sobě posice na Labi mezi Josefovem a Žírcem.

Řeže trutnovské[editovat]

Bitva u Trutnova. Původní ilustrace na str. 145

Trutnov, bohaté město tovární a hlavní tržiště na lněnou přízi nejen v Rakousku, než i také pro severní Německo, rozkládá se malebně ve smavé, líbeznými vrchy obklopené kotlině. Vzezření města je starobylé, ale veselé, pobyt v něm je útulný a pohoštění vzorné. Ulice jsou čisté, úpravné, v dokonalém pořádku držené. Parádní částí Trutnova jest velké náměstí, kteréž má hrdé, patricijské vzezření středověkých rynků. Některé domy jsou prastaré a ty, jež v nové době přestaveny aneb od základů nově vyvedeny byly, zbudovány ve slohu původním i s loubím, kteréž jest nejkrásnější ozdobou starožitných náměstí. —

V nižších údolích, na východ a západ se vinoucích, prostírají se tovární části, Hořejší a Dolejší předměstí, oživená ráno, v poledne a večer šumnými mraky dělnictva.

Rozsáhlou vlnitou vysočinou v okolí Trutnova protéká u města od západu na východ řeka Úpa. Trutnov sám prostírá se na jižní čili pravé straně řeky Úpy, dílem na štíhlém údolí (obě předměstí), dílem na dolejším sklonu na jih vystupujících výšin. Přímo nad městem vypíná se z okraje vysočiny zvláštní, neveliká hora s kaplí čili kostelíčkem sv. Jana, nazývaná dříve Svatojanskou horou a nyní Horou Kaplovou (Kapellenberg).

Kapellenberg je lesem porostlý, tichý, plný posvátného klidu. Kostelík sv. Jana je kolkolem lesními stromy obrostlý; od jihu čili od zadu stoupá se k němu mírnějším svahem; avšak před ním, směrem k městu, je spád hory velmi příkrý, nyní ovšem krásné upravenými vinutými cestami valné zmírněný. Dolejší svah této hory až k silnici a okraji města jest nyní proměněn v líbezný park a také protější hora, dříve Šibeník, nyní Gablenzovou zvaná, jest vkusné upravena na sad a parkové promenády. Veliká pyramida, památník bojů z r. 1866., označuje její témě na míle cesty.

Večer dne 26. června bylo v městě Trutnově velké zděšení. Vědělo se tam sice, že značná síla rakouského vojska na Trutnov postupuje, avšak vidělo se také, kterak obyvatelstvo pohraničných vesnic s dobytkem, šatstvem a peřinami pryč prchalo aTrutnovem dále na jih se bralo. Prchající tento lid vypravoval s ustrašeným dechem, že je na hranici všude plno pruského vojska, ba že nepřátelské vojsko na několika místech již hranici překročilo a k Trutnovu se blíží. Tím bylo obyvatelstvo trutnovské polekáno a s úzkostí očekával každý, brzo-li se Prusové s tasenou zbraní do města vřítí, aneb brzo-li začnou do střech a štítů trutnovských třískat dělové kule a granáty. Nikomu nechtělo se spáti, ulice hemžily se rozčileným lidem a správcové města procházeli se, živě rokujíce pod loubím, jež kolem celého náměstí se vine, a vyzvídali, co prchající lid vypravoval. Noc byla krásná, jasná a teplá. Věže a vysoké štíty starobylých domů vrhaly ostré stíny na měsícem ozářenou dlažbu.

Uprostřed nábřeží stály řady vypřažených vozů, bryček a kočárů. Dragouni pluku Windischgraetzova objížděli tryskem semo tamo a z domů tak leckterého zámožného měšťana vynášely se kufry a bedny s cennými věcmi, jež před drancováním měly býti zachráněny. Osvětlenými okny bylo vidět, kterak se všude téměř uklízelo, schovávalo nebo bednilo. Tu a tam pracovali ještě ve sklepích zedníci, kteří byli již tak mnohou skřínku se šperky, zlatem, stříbrem a uměleckými výrobky do výklenků zazdili. Četné rodiny chystaly se na útěk, ale vyčkávaly přece, až bude-li toho potřebí.

Čím dále noc postupovala, tím více rozčilení rostlo. Od časného rána stála na návrší škadrona dragounů a do 9 hodin vrátily se jeden po druhém malé oddíly jízdy, kteréž venku po silnici, kdesi u Voletin a Gabersdorfu přední stráže postupujícího nepřítele zadržeti chtěly, ale záhy o nemožnosti toho se přesvědčily. O 9. hod. opustila všechna rakouská jízda město ustupujíc zvolna na Humburky.

Touž dobou přiblížila se asi polovice prvního sboru pruského až skoro k Trutnovu a rozložila po polích a lukách a na rozsáhlém bělidle Watzelovy přádelny v Poříčí.

Pruské hlídky přiblížily se zvolna až k městu a s nimi tak asi zároveň dorazily první čety 12. setniny rakouských myslivců na výšiny na jižní straně města. Sotva že se bylo pruské vojsko na dohled přiblížilo, opustily zástupy Trutnovanů město, rozjíždějíce se na jih a západ, velmi mnozí pak pozavírali krámy a uchýlili se do svých bytů. Náměstí docela osiřelo a pod loubími přecházelo jenom několik málo chladnokrevnějších mužů.

O 10. hodině přiklusal na náměstí jízdní pruský důstojník a ptal se na purkmistra. Purkmistr JUDr. Roth, kterýž byl právě ze svého bytu na náměstí, vedle hotelu »U bíleho koně« v podloubí vystoupil, zvěděv, že důstojník se po něm pídí, popošel k němu a tázal se, čeho si přeje? Důstojník (pobočník) odpověděl, že byl od svého velitele vyslán, aby obhlídku vykonal a purkmistra se otázal, není-li už ve městě žádného rakouského vojska? Purkmistr odpověděl zcela správně a pravdivě, že není, neboť že se na okolních výšinách myslivci shromažďují, nikdo z Trutnovských nevěděl. Důstojník na to hlásil, že pruské vojsko do města vejde, a vyřídiv rozkaz, aby město obstaralo v hotelu »U bílého koně« oběd pro 20 důstojníků a potravin na polední menáž pro 300 mužů, bodl koně a odejel.

Nejnapjatější chvíle nadešla. Na věžích odbila desátá hodina a za chvíli již vtáhla do města setnina pěchoty se začerněnými přilbami za víření bubnů a pištění pikol. Trutnovští, ačkoliv nemají daleko do Pruska, naslouchali zrovna s ustrnutím té divné, pronikavé muzice a dívali se plni zvědavosti, tu veřejně, z úkrytů nebo koutův oken na vojsko, o němž poslední dobou stále slýchali, že je velkolepě vycepováno a vycvičeno. Sotva že byla první setnina na náměstí pušky do pyramid sestavila, přišla větší massa vojska s řádným hudebním sborem, jenž hrál pochod Radeckého.

Hudba dohrála, dán povel ke klidu a ihned voláno po nápojích. Ze všech hostinců nosil kdo jen nohy měl, žíznivým Prusům pivo, víno, kořalku; každý Prus obdržel, čeho si přál a kdo platil platil, kdo neplatil neplatil. Výčepníci neměli odvahy žádati peněz od těch, kteří se ku placení neměli, neboť byli zastrašeni láteřením důstojníků i mužstva proto, že Trutnovští na rozkaz odcházejícího rakouského vojska most všelijak byli zatarasili. Občanstvo chovalo se k Prusům bojácně nebo vážně, ale veskrz zdvořile a co možná pohostinsky. Nikdo z Prusů si na uvítání v Trutnově nestěžoval a stěžovati nemohl.

Vojsko byvši na náměstí skvěle vyčastováno těšilo se, že v bohatém a úpravném městě s rozkošným okolím příjemně odpůldne stráví, avšak naděje se mu nesplnila.

Podmaršálek baron Gablenz byl den před tím, dne 26. června odpoledne povolán do hlavního stanu Benedekova v Josefově a obdržel tu rozkaz, aby následujícího dne o 8. hodině ranní na Trutnov postoupil, na tomto postupu aby předvojovou brigádu Mondlovu, kteráž mezi Brusnicí a Kyjí rozložena byla, s sebou vzal a u Trutnova bitevní postavení zaujal. Zároveň bylo Gablenzovi sděleno, že proti této posici v čele od Libova a Schönbergu, jakož i v obou bocích od Police a Jilemnice nepřátelské oddíly postupují. Podmaršálek Gablenz připomenul namítavě, že budou za takovýchto okolností oba boky i týl jeho sboru ohroženy, avšak vrchní velitel zmocnil ho na to jenom, aby se k zabezpečení levého boku dorozuměl se 4. armádním sborem, kterýž toho večera doraziti měl (dle pochodových disposicí ze dne 20. června) do krajiny u Lanžova, na východní straně od Miletína. To se stalo a 4. sbor posunul ihned brigádu Fleischhackerovu směrem k Hostinnému a Brusnici u Mostku.

Večer o 10 ½ hodině obdržel Gablenz od knížete Windischgraetze z Trutnova zprávu, že Prusové s pěchotou i jízdou vnikli do okolí Adersbachu, Zdoňova a Weckelsdorfu čili Teplice. Gablenz zaslal tuto zprávu dne 27. června o 7 ½ hodině ranní do hlavního stanu (Benedek obdržel ji v 8 hodin) a připomenul k ní: »že dle událostí tuto vylíčených a vzhledem k tomu, že 1. reservní divise jízdy od Náchoda ustoupila, poměry na pravém boku jeho postupové rozlohy nepříznivějšími se utvořily, než bylo ve chvíli, kdy armádní disposice pro tento den byla sestavena.« Avšak Benedek nesdílel jeho obavy, nýbrž odpověděl, »že změněné poměry na pravém boku 10. sboru nařízenému postupu asi nebudou na závadu, poněvadž tento bok dostatečně zabezpečen jest příchodem 6. sboru do Skalice s předním vojem u Vysokova.« Podmaršálek Gablenz nebyl tím sice ohledně svého pravého boku nikterak upokojen, avšak musil z toho usoudit, že vrchnímu veliteli na držení Trutnova nad míru záleží i spěchal tedy, aby se tam co nejdříve dostal. Ježto pak byl v noci od knížete Wlndischgraetze zprávu obdržel, že tento »sice již tváří v tvář pruským předním hlídkám se nalézá, ale proto přece neznepokojován v Trutnově dlí«, nařídil Gablenz Mondlově brigádě (u Něm. Brusnice a Kyjů rozložené), aby ráno (dne 27. června) o 8. hodině do Trutnova vtrhla, před městem hlídky rozestavila a v tomto postavení příchodu devátého sboru vyčkala.

Gablenz ustanoviv, v jakém pořádku oddíly jeho sboru na Trutnov postoupiti mají, odejel před nimi, aby na místě učiniti mohl disposice, kterých by asi bylo potřebí; avšak když asi o 11. hodině ke Trutnovu dorazil, zastal již Mondlovu brigádu v prudkém boji.

Brigáda Mondlova hnula se o 6 ½ hodině ráno od Německé Brusnice a dorazila o 7 3/4 na výšiny jižně od Humburků, tedy asi v tutéž dobu co pruská divise Clausewitzova u Poříčí stanula. Plukovník Mondel, obdržev o stavu věcí zprávu, přikázal ihned svojí brigádě úkoly a rozstup bitevní. Když se byla brigáda dle jeho rozkazu rozvinula, dal povel, aby zaujala výšiny na jižní straně Trutnova, jež celé trutnovské údolí ovládají.

Pluk Windischgraetzových dragounů, kterýž byl před Prusy po silnici k Humburkům ustoupil, postoupil nyní k západnímu východu Trutnova.

Mezi tím, co pruská pěchota dílem na náměstí popíjela, dílem po hostincích, v pivovaře a u kupců častovati se dávala, vyjely z města tři škadrony 1. pluku dragounů, jež tvořily špici Grossmannovy divise. Kníže Windischgraetz uzřev z města vyjíždějící pruské škadrony, udeřil na ně ostrým útokem a zahnal je nazpět do Trutnova. Tím časem byly již výšiny na jižní straně města rakouským vojskem obsazeny a myslivci 12. praporu číhali za každým houštím, za každým křoviskem a v každé prohlubině. Windischgraetzův dragounský pluk žena se za prchajícími dragouny pruskými, dostal se do velmi prudkého ohně nepřátelských myslivců, kteříž byli za jízdou postoupili a za něž se nyní dragouni uchýlili. Windischgraetzova jízda utrpěvši značnou ztrátu, musila od stíhání ustati a na své stanoviště se navrátit. Avšak tu spustil se na pruskou pěchotu s výšin, zejména s vrcholu a svahů Svatojanské hory (kteráž se nyní zove Kapellenberg) déšť rakouských kulí, z něhož jednotlivé kule až do trutnovských ulic, mezi pruské vojáky dopadaly a zároveň zahoukala od Nového Rokytníku prudká kanonáda rakouského dělostřelectva, tak že granáty a shrapnely — z nichž mnohé nevybuchaly — až do města, na velké náměstí dopadaly.

Tyto neočekávaně útoky spůsobily mezi Prusy, kteří v Trutnově a jeho okolí bezpečnými se domnívali, velký zmatek, kterýž záhy v prudkou nevoli vybuchl. Pruské vojsko vrátilo se nazpět do města a tu rozkřiklo se v něm, že bylo prve z oken do vojska stříleno. Slech tento zavdal podnět ku strašnému útočení na zavřené krámy, na uzamčené byty a půdy; vojáci stříleli z ulic a náměstí na slepo do oken prvních a druhých poschodí, hrnuli se útočně do domů na jihovýchodní straně náměstí a okrajině města a začali odtud ze zadních oken a vykýřů prudce střílet na protější, od rakouského vojska obsazené výšiny.

Pruští vojáci, různými nápoji rozpáleni, nevěděli namnoze, co činí, a tak stalo se, že tu a tam zuřivě pálili do zad svých vlastních kamarádů, kteří zahajovali útok na výšiny a svahy Kapellenbergu.

Po 12. hodině byl purkmistr dr. Roth od Prusů zatčen pro »zradu«, kteréž prý se dopustil tím, že Prusům přítomnost rakouského vojska zapřel a pro druhou zradu, kteréž prý se dopustilo obyvatelstvo tím, že na pruské vojsko z oken střílelo. Ještě téhož dne byl — zároveň s některými ještě trutnovskými občany — odvezen do Libova a odtud dále přes Landshut do Hlohova.

Cestou tam i ve vězení bylo jim přetrpěti mnoho krutého příkoří, ježto je Prusové považovali za spoluvinníky, ne-li původce svých ztrát a svého nezdaru u Trutnova. Osmdesáte dní byli v Prusku vězněni a teprv dne 17. září vrátili se pánové do svého města, kteréž je slavnostně vyzdobeno, neobyčejně skvěle, upřímně a vroucně uvítalo.

Mezi tím, co za městem se střílelo, objížděl po náměstí klidně »seržan polní žandarmerie« pruské a vykládal dobrácky každému, kdo se s ním do rozprávky dal, že se město nemá čeho strachovat, že Prusové rakouské vojsko zaženou, že pak bude zase ticho a on že je zde, aby bděl nad zachováním pořádku a šetřením soukromého majetku. Dobrý muž ten padl ještě téhož dne při večerním ústupu pruského vojska, rakouskou kulí zasáhnut, ve Slezské ulici.

Ze zmatku uvnitř města vyvinula se rychle pravidelná bitka. Čety rakouského vojska, které byly s Kapellenbergu do města sestoupily, zatlačeny po krátkém boji nazpět do vrchů, pruští myslivci obsadili hořejší patra domů naproti svahům výšin od Rakušanů obsazených a spustili na tyto prudkou palbu jakožto předehru nastávajícího útoku.

Sedm praporů pruské pěchoty obdrželo rozkaz, aby Kapellenberg steklo, avšak rozmach po rozmachu a rozběh po rozběhu byl od výhodně postaveného odpůrce odražen. Tu nařídil generál Bonin osmi praporům své hlavní massy, aby vedením generála Buddenbrocka nepřítele obešly a za tím účelem z údolí řeky Úpy po srázném východním sklonu vysočiny, na tak zvaný Katzauerberg vylezly a odtud rakouskému vojsku do boku vpadly. Oba k tomu určené pluky, číslo 44. a 45., byly v posledních 24 hodinách na předních strážích a obhlídkách a přešly pak bez jakéhokoli odpočinku přes hory do Trutnova; jejich nynější úkol pak byl svrchovaně obtížný: na drobné tlupy rozptýleni, ba často muž za mužem drápali se pracně klikatými čarami po příkrém neschůdném srázu červenou hlínou permského útvaru, tak že dobrá hodina uplynula, než na vysočině stanuli.

Tím časem udeřily prapory předního pruského voje z několika míst útokem na Kapellenberg a stoupajíce energicky vzhůru v dešti rakouských kulí, stekly tuto hlavní posici Mondlovy brigády. Generál Gablenz, kterýž byl o 11. hodině k Trutnovu přijel, dal brigádě rozkaz, aby ustoupila. Pevné seřaděno a stále bojujíc ustoupilo rakouské vojsko zvolna k lesnatým vrcholům u vesnic Humburků a Starého Rokytníku, asi půl hodiny cesty od Kapellenbergu vzdáleným, kdež nové strategické postavení zaujalo.

Na tomto ústupu byla Mondlova brigáda v boku ohrožena oběma pluky druhé pruské divise, jež byly u Poříčí na vysočinu se vydrápaly, ve frontě pak hnalo se prudce za ní pěší i jízdné vojsko předního voje pruského. Aby ústup v pořádku proveden býti mohl, byl proti Prusům vržen pluk Windischgraetzových dragounů. Tomuto postavily se tři škadrony dragounů litevských a řež, kteráž po tom následovala, byla tím krvavější, ježto do jezdeckých mass s obou stran prudký déšť kulí chrlila opodál stojící pěchota. Litevci bili se velmi statečně, ale Windischgraetzovi dragouni zlomili záhy jejich energii a provedli skvěle, co jim bylo uloženo.

Pruští stratégové vzdávají tomuto českému pluku všechnu čest a praví o jezdecké řeži na výšinách před Trutnovem, že jest to jeden z řídkých případů války, kdy rakouská jízda pruskou porazila; skoro všude jinde podržela vrch kavalerie pruská.

Bitka na chvíli ustala, ale jenom na chvíli. Asi o 1 hodině dorazilo k rakouským posicím vojsko generála Buddenbrocka ve stavu velmi rozpoutaném: prapory rozervané, setniny spřeházené, mužstvo horkem a žízní na polo zmořené. Avšak pohled na nepřítele »osvěžil« prý pruské vojsko tak, že chutě nový útok podniklo a navzdor vražedné palbě rakouských děl Rakušany k opětnému ústupu donutilo. Plukovník Mondel držel však vojsko své dosud rukou pevnou a přešel navzdor bolestným ztrátám v nejlepším pořádku do třetí posice, zase půl hodiny dále na jih, u vesnice Nového Rokytníku.

Pruský generál ho dále nestíhal. Vojsko jeho, zatlačivši s napjetím posledních sil nepřítele z jeho postavení, padlo unaveno na zem jako roj požahnutých much. Kde kdo stál, spustil se na trávu, na cestu, na pole a v kamení. Po chvíli začalo sbíraní mužstva každé setniny — více se dělat nedalo. Pomalu vrátil se také zbytek předního voje do Trutnova.

A takž prokázal plukovník Mondel svým rychlým postoupením na vysočinu a Kapellenberg, jakož i tuhostí a obratností svého odboje proti více než dvojnásobné přesile Prusů svojí armádě službu velmi vzácnou. Bojoval se svými sedmi prapory proti patnácti praporům pruským; z těchto tábořila polovička, naprosto vysílena a k boji neschopna, v Trutnově, osm jiných praporů stálo proti nepříteli, ale bylo také velmi znaveno. Čerstvého vojska, k novému boji schopného, měl generál Bonin ze vší pěchoty jenom tři prapory z hlavního kmene a půl páta praporu z reservy.

Avšak generál byl veselé mysli a spoléhaje pevně na účinek svého vítězství neobával se žádných dalších nepříjemností. Záhy po 1. hodině přijel k němu důstojník od gardového sboru se zprávou, že první divise od tohoto (od Broumova přicházejícího) sboru k Poříčí dorazila, že slyší houkání děl a že jest ochotna, jestli si generál přeje, do boje zasáhnouti. Bonin však odpověděl, že toho není potřebí, že má před sebou jenom jedinou nepřátelskou brigádu a ta že byla nazpět vržena. Gardová divise pokračovala tedy v předepsaném sobě pochodu na Úpici, kteráž se nalézá asi míli cesty na jihovýchodní straně Trutnova.

Bonin, stav se pánem posicí u Starého Rokytníku a Humburků, byl dle všeho jist, že dobytého území bez dalších obtíží uhájí a nehodlal toho dne dále ku předu postoupiti. Byl přesvědčen, že nepřítel brzy odtáhne a chtěl u Trutnova táborem se rozložit.

Avšak sotva že byla gardová divise k Úpici odešla, začaly Bonina docházeti rychle za sebou zprávy, že se nepřítel sesiluje a patrně na nový útok chystá. A tak tomu i bylo. Gablenz nepovažoval dílo toho dne za ukončené ústupem Mondlovy brigády, on vysílal posla za poslem, aby následující za ním tři brigády k nejrychlejšímu postupu popohnal; úsilí to neminulo se s účinkem, neboť již o 12. hodině přibyla jízdná batterie, o 1. hodině dorazily k Novému Rokytníku dvě jiné batterie, jakož i v poklusu pluk hulánů a posléz, po 2. hodině přibyl na místo také plukovník Grivičič se sedmi prapory své brigády a sfonnoval je o hodinu později k útoku na pruskou posici u Starého Rokytníku, kdežto Mondlova brigáda naproti Humburkům pozorovací stanovisko zaujala.

O 3. hodině zahájil Grivičič útok na nepřátelskou posici.

Pruské prapory, jež obsazeny měly lesnaté pahorky mezi Starým a Novým Rokytníkem (bylo jich osm), chtěl Bonin posilniti novým postupem předního voje, avšak předního voje tento rozkaz následkem jakéhosi nedorozumění nedošel a takž musily dva prapory 45. pruského pluku beze vši podpory vydržeti útočný náraz Grivičičovy brigády.

Vojsko bylo dvouhodinovým odpočinkem zase trochu zotaveno, a když Grivičič s hustými davy svých praporů bajonetovým útokem na ně udeřil, byl uvítán tak děsnou a zhoubnou palbou jehlovek, že celé řady jeho lidu jako vichrem poráženy padaly a ostatní na padesát kroků před nepřátelskou linií se obrátily.

Grivičič ustal na chvíli, odvolal oba prapory pluku Ajroldiova, kteréž pruskou palbou nesmírně byly utrpěly; pošinul do předu druhou bitevní řadu a vyslal prapor pěchoty a oddíl hulánů, aby nepřítele na levém křídle obešly. Plukovník Fritz, jenž tuto operaci provésti měl, zaměřil na hlavní čásť Starého Rokytníku, prošel tudy a přiměl dle všeho již svým objevením se nepřítele k ústupu; sotva že byl Grivičič s ostatním vojskem ku předu se hnul, aby frontový útok provedl, začali Prusové ustupovat. Císařským vojskem sledovány, ustupovaly pruské oddíly směrem k Poříčí a chránily si tento ústup čtvrtou čtyřliberní batterií, kteráž na polobatterii plukovníka Fritze ostrou palbu chrlila.

Mezi tím, co Grivičičova brigáda takto proti levému nepřátelskému křídlu šťastné operovala, zahájilo císařské vojsko také ve frontě útočný postup a donutilo i zde nepřítele k ústupu.

Tou dobou, asi ve 4 hodiny, přibyla na bojiště nová rakouská brigáda, brigáda Wimpffenova, obrátila se útočně na Humburky, kdež 44. pluk pruský rozložen byl, a čtyřicet rakouských děl začalo pálit na celou pruskou rozlohu. Za takových okolností hnul se také 44. pluk pruský a odešel, prve než Wimpffenův útok se rozvinul.

Nepřítel byl neočekávaným útokem rakouského vojska úplně pomaten. Generál jízdy Bonin nařídil sice, aby generallieutenant Grossmann se vším svým vojskem od Humburků útočně ku předu postoupil, vyslal poslední ještě volné tři prapory do Trutnova, uložil dále reservní jezdecké brigádě, ku kteréž se připojil 1. pluk tělesních husarů, aby z Trutnova ku předu se hnula, dal na severní straně za městem postavené tři batterie dvěma novými sesílit, a zaslal konečné reservní brigádě generála Barnekova rozkaz, aby se ku přijetí ustupujících oddílů rozestavila na výšinách u Kapellcnbergu a jeho -zadních svazích; avšak následkem prudké palby rakouských děl nevyrazil generál Grossmann od Humburků ku předu a jízda nepodnikla nařízený útok — naopak: tato vojska ustoupila nazpět na Trutnov, dva prapory 41. pluku zabočily ke Starému Městu, ostatní pak odešly bez překážky přes Trutnov k Poříčí, než ještě Wimpffenova brigáda k útoku na Humburky přikročila. Také obě batterie opustily hřebeny vrchů nad Trutnovem. Kromě reservního vojska generála Barnekova na Kapellenbergu bylo o ½ 5. hodině všechno pruské vojsko na ústupu.

Wimpffenova brigáda narazila následkem toho na odpor teprve, když zahájila útok na zadní svahy Kapellenbergu. Dva prapory 43. pruského pluku měly obsazený vrchol hory a posunuly jednotlivé oddíly dolů po jižním svahu; pět setnin granátnického pluku čís. 3. stálo na pokraji lesa severovýchodně od Kryblic, jeden prapor čekal na výšině na severní straně za vesnicí a jedna setnina v Icsíčku na východním konci vesnice. Generál Wimpffen přibyl s pěti prapory a za hřímavé hudby rozehnalo se vojsko jeho třemi proudy do výšiny. Malé přední hlídky pruské byly povaleny a jásajíc hnalo se rakouské vojsko vzhůru a ku předu; avšak tu pojednou zahřměla s hůry palba pruských třiačtyřicátníků a příval jejich kulí dopadl tak strašně na jásající rakouské borce, že hudba ihned umlkla a všechno v divém zděšení dolů nazpět se řítilo.

Avšak Barnekovu nebylo se dlouho těšiti tomuto úspěchu. Bylať právě ke Gablenzovi dorazila také poslední brigáda, Kneblova, a Gablenz ustanovil ji za reservu, jež krýti měla jeho bok. Avšak generál Knebel spozorovav nezdar svého soudruha, nedovedl se udržeti v nečinném klidu: neotázav se ani Gablenze, dal svým sedmi praporům rozkazy k útoku a hnal se tří stran na Kapellenberg. Vojsko generála Barnekova bránilo se zoufale a chrlilo na mocného, prudce vzhůru se deroucího nepřítele vražedný déšť kulí, tak že i Kneblovy prapory děsné ztráty utrpěly; avšak byvši posléz v boku i týlu schváceno a nepřátelským ohněm zdecimováno, uznalo marnost dalšího odporu a začalo co možná klidně ustupovat.

Nad míru těžký útok na Kapellenberg provedl v středu pluk císařův s třemi prapory; pravé křídlo útoku tvořil 28. prapor myslivců, kdežto batterie 3./lll. na levém křídle postavení zaujala a na kapli sv. Jana střílela, aby postup vojska protežovala čili podporovala.

Prapory stoupaly v nejvzornějším pořádku vzhůru ku kapli v neochabujícím dešti pruských kulí. Při tomto vražedném útoku dostal se zejména 1. prapor pluku císařova do nejkrutšího puškového ohně, ztratil svého velitele, plukovníka Habermana, jakož i velkou čásť důstojníků a musil na chvíli ustoupit; druhý pokus, vrchol hory stéci, při čemž plukovník Du Rieux sám v čele praporů vzhůru se hnal, tolikéž se nezdařil, ježto zemdlené mužstvo nikterak nebylo s to vydrápati se na poslední nejpříkřejší sráz vrcholu. Tím časem však podařilo se 3. praporu vedením majora Pilatiho a 2. praporu pod majorem Van der Slootem stéci vrchol se strany západní navzdor prudké palbě, kteráž se na ně soustředila z pruského středu i boku, vytlačiti nepřítele z jeho posice a zmocniti se kaple. Major Pilati, jenž první na vrcholu Kapellenbergu stanul, padl v tu chvíli nepřátelskou kulí.

Pluk arcivévody Karla, kterýž ve druhé řadě následoval, podporoval vydatně útok pluku císařova; velitelové plukovník Pehm a podplukovník Vilem baron Stenglin předvedli jej tak blízko k prvnímu šiku, že část jeho téměř zároveň s tímto o 6 ½ hodině na vrcholu vítězně stanula.

Prusové ustupovali dosti zvolna, ačkoli porážka jejich byla zcela rozhodná. Dva prapory třetího pluku kryly ústup obou couvajících praporů. Až do 7 hodin drželi se Prusové na kraji vysočiny a ustupovali pak do posic, jež byli den před. tím zaujali, ba ještě dále. Následkem veliké únavy nemohlo rakouské vojsko Prusy energicky stíhat a musilo se omeziti na vyčištění výšin a zatlačení nepřátelských čet z celého okolí Trutnova po této straně. Teprv o půl desáté hodině umlklo docela houkání děl. Vítězný boj byl ukončen.

Generál Bonin nechtěl ustoupiti dále než do Olešné (Zlaté Olešnice), na této straně průsmyku; tam chtěl přenocovati. Avšak sbor jeho byl v takovém nepořádku, že jednotlivé jeho části bez určitých rozkazů v noční temnotě dále postupovaly, dále v nesmírné únavě přes obě sedla vysokého horstva, až se ke 2. hodině s půlnoci ocítily na pruské půdě u Libova a Schönbergu, odkudž byly den před tím odrazily, — po čtyřiadvacítihodinné téměř nepřetržité námaze a ve stavu svrchovaně zbědovaném.

Rakouské vítězství bylo draze zaplaceno, neboť Gablenzův sbor ztratil tu 191 důstojníků (66 mrtvých a 104 raněné), 1038 mužů zabitých, 1796 raněných, 803 pohřešované a 959 zajatých; pruský sbor udal svoji ztrátu celkem na 56 důstojníků a 1282 mužů.

Boninova porážka u Trutnova byla spůsobena jeho vlastními chybami, statečností rakouského vojska a dobrými disposicemi císařských generálů. Sami pruští vojenští spisovatelé vzdávají podmaršálkovi Gablenzovi všechnu čest a velebí chrabrost jeho vojska. Jaké zrovna divy udatnosti Gablenzovo mužstvo konalo, vidno z případu, jejž zaznamenal pruský vojenský spisovatel Th. Fontane: »Jeden oddíl pěchoty pluku Parma vrhl se, když byli Prusové dopoledne Kapellenberg stekli, do kostelíčka sv. Jana, střílel odtud, nepřijal milosti a padl do posledního muže.« Odpolední pak dobytí Kapellenbergu brigádou Kneblovou prohlašuje Fontane za »neobyčejný výkon, jemuž se málo který z celé války může po bok postavit.«

Obyvatelstvo trutnovské bylo od rána zuřícím bojem v nejbližším okolí města svrchovaně ustrašeno a rozčileno; odpoledne pak dostoupilo rozechvění nejvyššího stupně, neboť na pohybech a celém chování se pruského vojska bylo vidět, že boj nerozhodně od strany ku straně se kolísá. Nejnápadnější bylo, když o 5. hodině čerstvá, parádně zářící kavalerie městem na bojiště klusala, ale pojednou se zarazila, obrátila a touž rychlostí vzdálila. Ale ještě dlouho po tom otřásaly se vzduch i země houkáním děl a vyklizené domy plnily se raněnými vojíny, ponejvíce pruskými. Po sedmé hodině opustilo všechno bojovné vojsko pruské Trutnov, ale teprv o 9. hodině objevili se opět na náměstí rakouští dragouni Windischgraetzova pluku. Za nimi pak hrnulo se jiné vojsko pěší i jízdné. To bylo vítání, pozdravování a jásotu! Vojsko objímalo se mezi sebou a s lidem občanským a kde kdo byl, spěchal, aby ruku tiskl statečným českým jezdcům a vítězné pěchotě, jež byla, ačkoli žízniva a na smrt znavena, přece vesele a hrdé s Kapellenbergu do města sestoupila. Jezdci napájeli potom svoje koňstvo z kašny uprostřed náměstí, sami pak, jakož i ztýraní pěšáci chápali se dychtivě džbánů, sklenic a konví, jež obyvatelstvo v největším chvatu jim přinášelo. Po docíleném prvním občerstvení zapáleny na náměstí velké ohně a začalo se vařit. Z pivovaru přivezeny sudy piva a vzduch vlnil se hlaholem veselých hlasů; když ale ukojeny hyly hlad a žízeň, přihlásila se plnou silou únava, šum na náměstí rychle ochaboval a než ještě dáno troubami znamení, byl všechen bojovný lid ve spánek pohřížen.

Ráno o 6. hodině bylo všechno vojsko již zase na nohou.

Podmaršálek Gablenz, kterýž byl ještě v noci do města přijel, obešel na náměstí rozestavené vojsko, chválil a povzbuzoval je a zůstaviv velitelům potřebné rozkazy, opustil rychle město.

Sotva že bylo slunce nad hory vystoupilo, vyhrnulo se všechno téměř obyvatelstvo z města a putovalo hustými davy na Kapellenberg a ostatní místa bojiště, kde srážky se udály, aby vidělo spoustu, již válečná furie tu zůstavila, aby občerstvilo a do lazaretů dopravilo raněné a pohřbilo zabité. Poetický krásný vrchol Kapellenbergu a všechno jeho okolí byly posety těly raněných a mrtvých vojínů. Děsný, příšerný obraz, ale přece svrchovaně tklivý! Na tvářích padlých zde hrdinů jakoby byl ztrnul poslední jejich pocit, jakoby viditelný tvar byla na se vzala jejich myšlénka... Zde ležel vojín s tváří dlaněmi zakrytou, tu s roztaženými rukama a zaťatými pěstmi, tamo s prsty do trávníku zarytými, onde s široce rozevřenýma očima a zkamenělým úsměvem na rtech... Nač asi myslili?

Gablenzova porážka[editovat]

Podmaršálek Gablenz byl sice večer dne 27. června vítězem, avšak radost nad docíleným úspěchem kalila mu chmurná péče o věci budoucí. Z jeho statného sboru byl každý sedmý muž mrtev nebo poraněn, ještě větší poměrný počet důstojnictva byl pro válečnou službu ztracen a všechno mužstvo potřebovalo nutně vydatného odpočinku.

Zatím však došla Gablenze zvěsť, že pruská garda na Úpici postupuje a zvěsť hlásala pravdu; tímto postupem pak byl Gablenzův pravý bok ohrožen, ba snad i sám ústup na Josefov v nebezpečí uveden. A při tom nevěděl podmaršálek pranic o poraženém právě odpůrci, je-li úplně poražen a nového boje neschopen, anebo jenom zatlačen a na nový útočný postup odhodlán.

Ve zprávě, kterouž ihned po skončeném boji do hlavního stanu odeslal a kterouž Benedek o 1. hodině s půlnoci obdržel, připomenul Gablenz vrchnímu veliteli: »Ježto můj pravý bok a také týl ohrožen jest, prosím důtklivě, aby Německá Brusnice vzhledem na Úpici přiměřeně silným vojskem byla obsazena.«

Na Něm. Brusnici kladl Gablenz velkou váhu proto, že zrovna před touto vesnicí se nalézá křižovatka silnice od Úpice přicházející se silnicí trutnovsko-josefovskou. Zde očekával podmaršálek, že garda na jeho spojení narazí.

Na tuto žádosť odeslal Benedek o 2. hodině v noci 28. června tento rozkaz: »Bez průtahu nechť odešlou se dva prapory do Brusnice — Kyjů. Tyto nechť se přesvědčí, zdali Úpice obsazena jest, nechť podají o tom zprávu a zůstanou zatím v tamější krajině.«

Gablenzovi pak podána o tomto opatření zpráva s tímto dodatkem: »Osmý armádní sbor stojí za šestým u Dolan a za tímto stojí směrem k Jaroměři sbor čtvrtý. Mezi Skalicí a Náchodem udála se včera srážka mezi vojskem 5. sboru a nepřítelem. Skalice je v našich rukou.«

Tím časem dostal však Benedek — ještě v noci — od 1. armádního sboru telegram, oznamující, že značná čásť nepřátelského sboru k Rovensku pronikla a tato zvěsť utvrdila vrchního velitele v záměru, postoupiti s největší možnou silou k Jizeře na prince Bedřicha Karla, ačkoli po událostech u Náchoda a. Skalilce, o nichž teprve bude pojednáno, pilně se odporučovalo, aby na armádu korunního prince vší silou bylo udeřeno. V postupu na Jizeru chtěl Benedek dne 29. pokračovati a 10. a 4. sbor měly při tom jeho armádu krýti proti armádě korunního prince.

Přemýšleje pak o ohroženém postavení podmaršálka Gablenze u Trutnova dospěl vrchní velitel k přesvědčení, že se může Gablenz hrozícímu nebezpečí nepřátelského útoku v pravém boku prostě vyhnouti tím, když sám s celým svým sborem na kritickém místě, u Něm. Brusnice, čelem k východu se rozestaví a tam pruskou gardu zrovna tak důkladně odrazí, jako den před tím generála Bonina.

Podmaršálku Gablenzovi zaslán tedy ráno o 5. hodině tento rozkaz: »Všechno vojsko 10. sboru nechť ustoupí s 2. plukem dragounů nazpět k Brusnici a zaujme tam nové postavení.«

V noci nařízený odchod dvou praporů 4. sboru do Brusnice — Kyjů nezdál se již býti nutným a rozkaz k tomu odvolán.

Gablenz obdržel Benedekův příkaz o 7 ½ hodině ranní a učinil ihned po jeho smyslu. Povozy (train) sborového stanu jakož i vozotajstvo pluků a sborový park muniční vypravil s rozkazem, aby bez odpočinku s největší možnou rychlostí ustoupily přes Studáuku na Huntířov. Za touto kolonnou měly následovati po silnici k Brusnici a Kyjům sborová dělostřelecká reserva, brigáda Kneblova a brigáda Wimpffenova. Windischgraetzovi dragouni a jízdní batterie sborové dělostřelecké reservy měly tento pochod v levém boku krýti a za tím účelem přes Starý Rokytník do Studence odejet a na tamějších výšinách proti Úpici se postavit. —Brigáda Mondlova měla postupující sbor krýti směrem k Trutnovu a dáti se na ústup teprv, až hlavní voj sboru přiměřeně bude v popředí. — Brigáda Grivičičova konečně obdržela rozkaz, aby s vysočiny nad Trutnovem přes Starý Rokytník a Rubínovice na Radči postoupila a tam buď jakožto přední voj čelem proti Úpici se postavila aneb po případě proti pravému boku nepřítele operovala, kdyby tento na Kyje postupoval.

Z brigád disponovaných nazpět k Brusnici-Kyjům chtěl Gablenz Kneblovu brigádu rozestaviti na východních výšinách u Stříteže, brigádu Wimpffenovu pak na východních výšinách u Kyjů, obě čelem proti Úpici.

Při těchto disposicích předpokládal Gablenz, že jsou na Josefov vedoucí cesty, jichž sbor jeho použiti měl, dostatečně zabezpečeny (proti útoku od Úpice) prozatím šesti prapory a poloviční batterií čtvrtého armádního sboru. Ale v tom byla osudná mýl k a. Brigáda generál-majora Fleischhackera byla dne 27. června vyslána na ochranu cest od Horek a Hostinného na tu stranu vedoucích a postoupila jednou polovicí k Horní Brusnici na severozápadě od Králové Dvora, druhou polovicí pak do Nových Zámků a generál Fleischhacker podal o tom večer téhož dne zprávu. Gablenz pak si spletl Brusnice a domníval se, že je Fleischhackerova brigáda v Brusnici u Kyjů! Avšak měl právo předpokládati, že jsou u Brusnice-Kyjů dva jiné prapory čtvrtého sboru, neboť nebyl o tom zpraven, že Benedek svůj (oběma řečeným praporům) na jeho žádost o 2. hodině v noci daný rozkaz ráno o 5. hodině zase odvolal. —

Kdyby byl podmaršálek Gablenz svrchu uvedené disposice učinil o tři nebo čtyři hodiny dříve, t. j. kdyby mu byl Benedek hned o druhé hodině v noci ústup na Brusnici nařídil, a ne teprve o hodině páté, bylo by se dle úsudku všech stratégů cíle dosáhlo. Gablenz vykonávaje došlý ho rozkaz předpokládal bezpečně, že mu Benedek na zabezpečení Brusnice přiměřenou posilu poslal. Kromě toho neměl asi za možné, že by pruská garda, která den před tím napjatý pochod šesti mil vykonala, již dopoledne jeho kolonny zasáhla.

Avšak odpůrcové jeho byli již několik hodin v plném pohybu. První pruská gardová divise (Hillerova) dorazila večer dne 27. června k Úpici a přenocovala tam. Na její zprávu, že je spojení s Boninovým sborem úplně přerušeno, obdržela ještě v noci od korunního prince (z Hronova) rozkaz, aby co nejrychleji směrem na Pilníkov odrazila. Druhá gardová divise pruská, kteráž silnou míli pozadu (u Kostelce) stála, dala se o 5. hodině na pochod a dorazila za tři hodiny k Úpici. Touž dobou pak, co Gablenz oddílům svého sboru podrobné rozkazy k pochodu na Brusnici zasílal, byla první gardová divise pruská pod plukovníkem Kesslem již na cestě k Brusnici a obě brigády přichystány ho následovat, kdežto Kesslovi husaři celou krajinu v popředí, až ke trutnovsko-brusnické silnici projížděli. Táhl tedy proti Gablenzovi, až na brigádu těžké jízdy, která den před tím generálu Steinmetzovi k Náchodu na pomoc poslána byla, celý gardový sbor silou asi 30.000 mužů.

Korunní princ pruský nevěděl ještě, že Boninův sbor úplně poražen byl a za hranici ustoupil, i posílal tedy gardový sbor Boninovi na pomoc. Rozkaz jeho v té příčině v noci o 2. hodině vydaný zněl takto: »Ježto bitka 1. armádního sboru u Trutnova nerozhodnuta zůstala, nařizuji, aby gardový sbor ve svém předepsaném pochodu až ke Kyjům pokračoval a tam, jestli boj u Trutnova dosud trvá, na toto místo postoupil a do zápasu se vmísil. Musí se co možná brzy odraziti.«

Podmaršálek Gablenz dav rozkaz k pochodu předejel svůj sbor, aby oddíly vojska, jež u Brusnice a Kyjů očekával, do vhodného postavení uvedl a pod jejich ochranou rozstup svého vlastního sboru provedl. Avšak již u Stříteže došla ho od předních hlídek zpráva, že se v levém boku objevila jízda nepřátelská. Gablenz přesvědčil se za malou chvíli, že sotva na 1500 kroků vedle něho jedou pruští husaři, za nimiž se již také ukazovaly malé oddíly pěchoty: to byl přední voj 1. gardové divise, kteráž od Úpice na Střítež postupovala.

Gablenz byl objevením se pruské gardy překvapen, což jeho generálnímu štábu nikterak nebylo ke cti. Úpice jest sotva na míli vzdálena od místa, kde hlavní síla Gablenzova sboru tábořila, a na takovouto nepatrnou vzdálenost nesmí býti nic nejasno sboru, který má dostatek jízdy, zejména v tu stranu, odkudž se očekává nebezpečí. Spíše lze omluviti nedorozumění, že Gablenz v Brusnici u Kyjů předpokládal brigádu Fleischhackerovu, kteráž byla v Brusnici u Králové Dvora. Kdyby se bylo šetřilo pravidla, že na sebe odkázané sbory, když na sebe nevidí, pravidelně patrulové spojení mezi sebou udržovati musí, bylo by se to nedorozumění zajisté záhy vysvětlilo.

Gablenz spatřiv nepřítele odeslal tu čásť vozotajstva, jež u Stříteže se nalézala, ihned přes pole k Pilníkovu a dal lesní parcely u silnice obsaditi setninou pěchoty, kteráž dosud doprovázela povozy. Jedna batterie dělostřelecké reservy, kteráž byla Střítež minula, vyjela na výšinu na západní straně silnice a zahájila odtud ihned prudkou palbu na pruské vojsko u Studence. Hned první rány byly tak trefné, že nepřátelské vojsko úkryt hledajíc rychle ustoupilo. Avšak záhy vyrazilo opět ku předu, když byla batterie pruského předního voje na návrší u Studence (na západní straně) vyjela a odtud na palbu rakouské batterie odpovídati začala.

Bitva u Stříteže. Původní ilustrace na str. 161

Tím časem přibylo také pět praporů brigády Kneblovy a obsadilo okolní výšiny a lesnaté vrcholy.

Na pruské straně byl útočný postup následkem mylných zpráv, jež husaři přinesli, zaražen; avšak omyl se záhy poznal, o půl desáté hodině dal velitel první divise, generál Hiller von Gaertringen rozkaz, aby přední voj a kmen jeho vojska na Střítež útočně postoupily. Mimo křoviny, jež rakouským vojskem byly obsazeny, byla cesta zcela nekryta a děsné palbě rakouských děl otevřena; to byla pro nepřítele půda horká a pruské setniny zařídily se dle toho: v nejprudším letu přeběhly otevřený terrén k nejbližšímu lesíku, aby z jeho ochranného houští rakouské vojsko vypudily. Strhl se ostrý zápas a za půl hodiny byly lesní parcely v moci pruské. Odtud střílely pak pruské setniny bez ustání na rakouské vojsko u Stříteže, kteréž arci také pilně odpovídalo; konečně o 11. hodině dorazila na bojiště hlavní massa pruské divise a rozvinula se ihned k útoku na výšinu a vesnici. V tu chvíli přijel ke Gablenzovi od Brusnice jízdný pionýrský důstojník se zprávou, že tam není žádného rakouského vojska, ale ovšem vojsko pruské. Než tedy Gablenz oproti útočnému postupu gardového sboru rozestavení své změniti mohl, byl na pravém boku již na polo zaskočen. Zbaven naděje na očekávanou a svrchovaně nutnou posilu a vida, že má také přerušené spojení s Josefovem, s Benedekem a jeho velkou armádou, rozhodl se rychle, že boj zarazí a na západ, přes Staré Buky do Pilníkova a odtud k Labi ustoupí. Jiného ústupu, než na západ, po obsazení Brusnice pruským vojskem již nebylo. Brigády obdržely rychle příslušné rozkazy. Generálu Wimpffenovi, kterýž byl tou dobou k Humburkům dorazil, nařízeno, aby nechaje Střítež stranou přímo ke Starým Bukům postoupil, kamž také generál se svým vojskem bez překážky dorazil. Generál Knebl však, jenom na svoje vlastní síly odkázaný, překvapen byl, dříve než vojsko svoje k odchodu shromážditi mohl, prudkým útokem Hillerovy divise, kteráž jej, spůsobivši mu veliké ztráty, za krátko ze Stříteže vypudila. Plukovník Mondel byl u Nového Rokytníku jenom malými pruskými oddíly znepokojován a hájil se ve svém postavení až do 1. hodiny, aby kryl ústup vozotajstva; když pak byly zásobní povozy a batterie v bezpečí odejely, hnul se také Mondel a odešel v klidu ke Starým Bukům.

Generál Hiller nebyl s to ustupujícího nepřítele stíhat, ježto bylo vojsko jeho štrapácemi minulého dne ještě přes příliš unaveno.

Nejkrutější osud stihl brigádu Grivičičovu. Tato brigáda tábořila, když boj u Stříteže se rozpoutal, ještě na výšinách (Katzauerbergu) u Trutnova. Rozkaz k odchodu do Radči, kterýž o 7 3/4 hod. vydán byl, došel jí teprv o 9 ½ hodině. Plukovník Grivičič dal se ihned na pochod se svou, ztrátami minulého dne na 5000 mužů seschlou pěchotou, bez dělostřelectva a jízdy a dorazil o 11. hodině do Starého Rokytníku, tedy zrovna ve chvíli, když se byl Gablenz již pro všeobecný ústup rozhodl.

Gablenz rozhodnuv se pro ústup, zaslal Grivičičově brigádě rozkaz, je-li snad v nějaký boj utkána, aby tento ihned přerušila a nebude-li jinak možno, třebas přes Trutnov nazpět ustoupila, pak co možná nejdříve k armádnímu sboru přirazila a za všech okolností přes Pilníkov do Nových Zámků za Labe odešla. Avšak posel s tímto rozkazem byl od Prusů lapen a Grivičič nevěda nic o Gablenzpvě ústupu na Pilníkov, jednal dále dle prvního ranního rozkazu, osamotil se tím a dostal se do postavení naprosto zoufalého. On ocítil se bez opory a spojení uprostřed nepřátelských sborů a nebyl již s to uniknouti záhubě.

S Grivičičovou brigádou zároveň postupovala pruská druhá gardová divise pod generálem Plonským, z části jakožto reserva za Hitlerovou divisí od Úpice na Brusnici a spozorovala, že táhne z okolí Trutnova ke Starému Rokytníku vojsko. Ježto vzdálenost dosti značná byla, soudilo se, že jest to přední voj (pruského) sboru Boninova, avšak poněvadž se to jistě nevědělo, vypravil Plonský druhý prapor granátnického pluku císaře Františka do Rubínovic.

Grivičičova brigáda, kteráž nic zlého netušíc klidně na Radči se brala, narazila na jižní straně Rubínovic na tento granátnický prapor, když byl právě na návrší vystoupil, Grivičič nařídil ihned svému přednímu voji (třetímu praporu pluku Alexandrova), aby se na jižním kraji rokliny, jež se tudy k Rubínovicům vine, k boji rozestavil; ale sotva že byl 3. prapor přikázaná sobě místa zaujal, rozehnal se pruský prapor (velením podplukovníka Gaudyho, bratra básníka téhož jména) přes kamenný kříž útočně na okraj rokliny. Podplukovník Gaudy hnal se v čele útočící kolonny, vrazil do prvního dvorce u rokliny, zastřelil tam z revolveru dva rakouské vojáky, ale byl ihned na to bodákem probodnut a s koně sražen. Na to strhla se strašná řež: vojáci obou stran vraždili se navzájem bodáky a rozbíjeli si hlavy pažbami.

Velitel Gaudy byl mrtev, většina pruských důstojníků padla a celá čtvrtina mužstva pokryla svými těly krví zbrocenou půdu. Tu teprve rozbytý prapor pruský ustoupil. Prusové nazývají tento malý kout bojiště Thermopylami celé války.

Po ústupu třetího pruského granátnického pluku přikvapil na místo první prapor téhož pluku, avšak nebyl šťastnější a musil také se značnou ztrátou nazpět se uchýlit.

Plukovník Grivičič přešel nyni do offensivy: pronikl s myslivci a třetím praporem Alexandrovým útočně ke kamennému kříži, stekl výšinu a zajal asi třicet granátníků. Pluk Ajroldiho, jenž také na výšinu útočil, urval Prusům prapor. Grivičič domnívaje se, že má před sebou přední voj od Úpice postupujícího nepřítele, chtěl zaujatou posici držeti; za tím účelem pak a zejména aby zaujal výhodnější postavení ku hlavní masse Gablenzova sboru, o jehož osudu mu dosud nic známo nebylo a jejž tedy u Brusnice předpokládal, chtěl pravé svoje křídlo ku předu pošinouti; avšak sotva že byl tento postup zahájen, přikvačil na brigádu nový útok s pravého boku a z týlu. General Plonský byl totiž mezitím obdržel od velitele sboru, prince Virtemberského, rozkaz, aby na pravo odbočil a přes Nový Rokytník, na Trutnov postoupil. Na této silnici postupuje ocítil se Plonský (po Mondlově odchodu) v boku a záhy na to i v týlu beznadějně od ostatního rakouského vojska odtrženého Grivičiče.

Teď teprve znamenal a domyslil se Grivičič, že Gablenzův sbor, k němuž náležel, u Stříteže napaden byl a nejspíše na Pilníkov se vyhnul; rozhodl se tedy rychle, že také v tu stranu odejde, avšak pravidelný ústup provésti nebylo již možná. Unavené Grivičičovo vojsko, kteréž již 24 hodin bez potravy bylo, bojovalo celé tři hodiny s velkou bravurou, když ale nepřítel tak neočekávaně v týle a v pravém boku se mu objevil, nastal na pravém křídle, (v témž pluku, který již den před tím strašnou útrapu měl) velký zmatek. Nějakou chvíli střílely jednotlivé oddíly tohoto pluku samy na sebe; nedorozumění toto sice brigádník rychle odklidil, ale pluk nebylo již lze na místě udržet. Levé křídlo ještě bojovalo, avšak musilo také býti odvoláno. Když plukovník Grivičič praporům tohoto křídla rozkaz k ústupu dával — zrovna ve 3 hodiny odpoledne — byl sám kulí s koně sražen a musil býti odnešen. Tu teprv nastal dokonalý rozklad brigády. Raněný brigádník napomínal sice lid svůj, aby se nerozbíhal, nýbrž pohromadě držel, ale nadarmo. I odevzdal tedy velení neporaněnému plukovníkovi baronu Gamerrovi od pluku Ajroldiova, avšak v utíkající brigádě nebylo již žádného pořádku. Lid její rozutíkal se různými směry dílem na Trutnov, dílem na Humburky, dílem na Nový Rokytník; rozptýlené pak oddíly tyto padly z velké části do rukou hlavnímu voji druhé pruské gardové divise, kteráž se od Studence k Trutnovu spustila a tím rakouskému vojsku ústup zarazila. Z celé brigády protlouklo se jenom asi 2000 mužů přes Pilníkov do Nových Zámků.

Dělostřelecká batterie číslo 2/III. brigády Grivičičovy, kteráž byla ráno od Wimpffenovy brigády ku svojí vlastní odešla, nezastala již tuto, odešla nazpět přes Trutnov a Volanov na Pilníkov a spojila se pozdě večer s troskami Grivičičovy armády u Nových Zámků.

Tyto boje, jež skončily úplným nezdarem sboru Gablenzova, nazývají Prusové »bitkou u Zárova,« ale jenom asi na památku bitvy u Žárova z r. 1745.; rakouský generální štáb nazval ji správněji »bitkou u Nového Rokytníku a Rubinovic.«

Rakouské vojsko ztratilo: zabitých 16 důstojníků a 191 mužů; pohřešených 1 důstojníka a 392 mužů; raněných 21 důstojníků a 290 mužů, zajatých pak 85 důstojníků (z nichž 18 bylo zajato raněných) a 2823 mužů. Celková ztráta — pro další válku — obnášela tedy 3819 mužů. Prusové udávají, že ztratili celkem 28 důstojníků a 685 mužů.

Svým skvělým vítězstvím u Nového Rokytníku a Rubínovic otevřely pruské gardy znovu trutnovský průsmyk prvnímu pruskému sboru. Ještě téhož večera obnoveno z Trutnova spojení s Boninem a jezdeckou divisí a následujícího dne odebraly se gardy bez průtahu dále na Labe. Bonin obdržel rozkaz, aby dne 29. června ráno přes Trutnov na Pilníkov postoupil. Korunní princ Pruský odebral se ještě v noci sám do Trutnova, aby na provedení svého rozkazu dohledí. O Boninově neúspěchu dověděl se vrchní velitel druhé pruské armády teprv večer dne 28. června, ačkoli byl jen několik mil vzdálen a na cestách žádného nebezpečí nebylo.

Náchod-Skalice[editovat]

Jak již pověděno bylo, obdržela druhá čili slezská armáda pruská, jejímž velitelem byl korunní princ Bedřich, dne 22. června rozkaz, aby do Čech vtrhla. Tou dobou byla její hlavní síla ještě hluboko na jih posunuta, v postavení za Nisou, kamž vypravena byla, aby chráněna řekou a pevností, odraziti mohla Benedekův útok (od Olomouce) na Slezsko, kterýžto útok se tehda v Prusku s jakousi pravděpodobností očekával. Obdržev rozkaz ze dne 22. června nařídil korunní princ, aby šestý (slezský) armádní sbor, jehož velitelem byl generál Mutius, na oklamání nepřítele provedl zdánlivý útočný postup na rakouské Slezsko a aby se teprv po několika dnech k ostatním do Čech jdoucím oddílům připojil.

Od posic II. armády vedly do Čech dvě hlavní silnice: jedna jižní z Kladska přes Dušníky, Levín a Náchodský průsmyk do Skalice, druhá pak severní, od Břehu přes Waldenburg, Libov a Schönberg na Trutnov. První cestou měl postupovati generál Steinmetz s pátým armádním sborem a jednou brigádou šestého sboru, za kterouž později ostatní brigády téhož sboru měly přijíti; druhou cestou měl do Čech vtrhnouti generál Bonin s prvním (východopruským) armádním sborem, za nímž následovati měla jezdecká divise Hartmannova. Vzdálenost obou těchto cest obnášela na slezské straně šest až sedm mil; skoro uprostřed mezi nimi nalezal se málo užívaný přechod od Broumava do Úpice, kteréžto místo dvě míle od Trutnova a skoro toliktéž od Skalice vzdáleno jest; tato cesta byla vykázána gardovému sboru, aby týž na pravo i na levo pomoc poskytnouti mohl.

Gardový sbor překročil českou hranici dne 26. června dopoledne u Janovic a Tauschendorfu; 1. divise jeho dorazila předním vojem do Weckelsdorfu (Teplice), 2. divise pak předním vojem do Police, odkudž po krátké šarvátce stojící tam dvě čety Maxových hulánů a Windischgraetzových dragounů zahnala.

Hlavní armáda rakouská, postupujíc dle disposicí ze dne 20. června, zaujala večer dne 26. června tato postavení: 1. reservní divise jízdy: brigáda Schindlöckrova u Dolan a brigáda prince Solmse u Skalice, s předními hlídkami v Polici, Kostelci, Náchodě, Novém Městě a Dobrušce; 10. armádní sbor (Gablenzův) u Jaroměře a Žírce, brigáda Mondlova u Brusnice a Kyjů; 4. armádní sbor v okolí Lanžova, na východní straně Miletína; 6. armádní sbor u Králové Hradce, na pravém břehu Labe; 8. armádní sbor u Týniště; 2. armádní sbor a 2. divise lehké jízdy okolo Žamberka; 3. reservní divise jízdy u Ústí nad Orlicí; 2. reservní divise jízdy u Vysokého Mýta a Cerekvice; armádní dělostřelecká reserva u Litomyšle; armádní park se střelivem u Svratky a Krucemburku; technické vojsko u Josefova. Hlavní stan odejel ráno z České Třebové po železnici do Josefova.

Generalmajor princ Solms obdržev o 1. hodině s poledne zprávu, že Prusové Polici a Stárkov obsadili, odeslal plukovníka hraběte Wurmbranda, kterýž dosud s 1 ½ škadronou Maxových hulánů u Náchoda stál, do Hronova a vypravil na jeho místo plukovníka hraběte Thuna se dvěma škadronami kyrysníků. Hrabě Thun převzal o 4. hodině odpolední také velení nad oddílem Khevenhullerovým a jeho dvěma děly, jež stála několik set kroků od pohraničného mostu za Náchodem u pruského Slaného (Schlaneye).

Již o 5. hodině přiblížily se pruské patroly k mostu. Strhla se ostrá přestřelka, obě rakouská děla vystřelila a pruské kanony odpověděly. Na to ustoupila rakouská přední hlídka do Náchoda. Když pak o 7. hodině větší oddíly nepřátelského vojska k Náchodu pronikly, ustoupil hrabě Thun nejprve do Starého Města a o 9. hod. do Vysokova, kdež nepřítelem nepozorován, státi zůstal.

Náchod byl obsazen polovinou praporu myslivců a třemi polovičními prapory řadové pěchoty pruské.

Následkem toho ustoupil také plukovník hrabě Wurmbrand o 9. hodině večer z Hronova, kamž byly tím časem přibyly ještě dvě škadrony hessenských kyrysníků s podplukovníkem Waynerem do Kostelce. Tím spůsobem shromáždilo se tam 6 škadron a oddělení Krievenhúllerovy pěchoty; avšak nejistota situace a ohledy na terrén přiměly všechno toto vojsko, aby o 21 2 hod. v noci dále ustoupilo až na vysočinu u Žernov.

Vrchní velitelství rakouské armády dostávalo po celý den od předních hlídek dosti podrobné a určité zprávy o pohybech nepřátelských vojsk na hranici. Z těchto zpráv zvěděl Benedek do večera téhož dne zcela určitě, že druhá pruská armáda s třemi, od sebe oddělenými kolonnami do Čech postupuje. Císařská armáda byla pak s to — jak sám generální štáb ve svém díle doznává — této polovici pruského vojska co nejrozhodněji na odpor se postaviti.

Avšak Benedek nechtěl armádě korunního prince ihned vydatnou silou se postaviti, nýbrž trval stále na původním svém plánu, že nechá armádu rozvinouti se v postavení mezi Jaroměří a Miletínem, poslal v tom smyslu 3. a 8. armádní sbor přes Labe a posunul — aby tento postup k rozvoji kryt byl — po jednom sboru do Turnova a Skalice, proti kolonnám pruskéh o korunní ho prince. Desátý armádní sbor obdržel rozkaz, aby dne 27. ráno o 8. hodině k Trutnovu odrazil a tam postavení zaujal, šestému pak sboru nařízeno, aby o 3. hodině od Opočna ke Skalici odešel, tam postavení zaujal a přední voj k Náchodu pošinul.

Oba tyto sbory posunuvše své přední voje až k ústím průsmyků, měly nepřítele energicky odrazili, ale ne dále ho stíhati, než by potřebí bylo ku krytí hlavní armády proti útoku se strany.

Benedek nedělal si dosud mnoho z nepřítele odtud se blížícího, ačkoli ze zpráv svých podřízených velitelů již věděl, že byl korunní princ ze dvou na čtyři armádní sbory sesílen; tím bezpečněji doufal, že velkou přesilou porazí prince Bedřicha Karla, jemuž se žádné takové posily nebylo dostalo, a chtěl tedy na zatímně jenom odražení či zadržení korunního prince vynaložiti co možná nejmenší čásť své celkové síly. Že Benedek dva sbory pěchoty za dostatečné považoval, aby postup celé armády korunního prince byl zaražen, svědčí — dle soudu skoro všech vojenských spisovatelů — jednak o lehkovážném přeceňování výhod, jež horský terrén na obou přechodech poskytuje, jednak o tom, že neměl o velkolepých disposicích korunního prince ani nejmenšího tušení.

Menšina může arci s úspěchem vzdorovati i značné přesile, když se bojuje v průsmycích anebo u jejich východů; neboť v horských soutěskách nemůže se přesila náležitě přivésti ku platnosti a obranu konající menšina nemusí z průsmyku propouštěti více nepřátelského vojska, než vlastní silou poraziti dovede. Propouští a poráží se tedy přesilou vždy jenom čásť nepřátelského vojska, kdežto zadní části tohoto k nečinnosti jsou odsouzeny.

Bitva u Vysokova. Původní ilustrace na str. 177

Kdyby byl chtěl Benedek použiti výhod boje v průsmycích, byl by musil k tomu v čas učiniti přípravy, to jest zříditi polní opevnění a postarati se, aby tato v čas byla obsazena. Chtěl-li však nepřítele z průsmyků propustit a jemu dopřáti, aby se před nimi rozvinul, měl proti němu vrhnouti značnou přesilu. Na výhody horského terrénu lze spolehati jenom tehda, když se tento terrén dobře zná a když se v čas učinila opatření obranná. Ale to se nestalo. Upickým průsmykem vedoucí cesta zůstala docela nepovšimnuta, tak že gardový sbor již dne 27. června na pravo i na levo s to byl poskytnouti pomoc. Obratným využitím času i prostoru na straně pruské a zejména rychlým, neočekávaně brzkým objevením se armády korunního prince u tří východních bran země České byl Benedek připraven o větší část výhod, jež pohraniční horský terrén na té straně poskytuje.

Gablenz byl na Trutnov vyslán již pozdě; také není povaha tamějšího terrénu tak výhodná, aby jediný sbor dovedl odvrátili nebezpečí ze dvou stran hrozící. Avšak podmaršálek baron Ramming (6. sbor) dostal Benedekův rozkaz dosti brzy, a mohl oproti pruskému generálu Steinmetzovi při východu z Náchodské soutěsky využiti všech výhod terrénu.

Dne 27. června hned na úsvitě hnul se generál Steinmetz s dalšími pěti prapory od Dušník, aby co nejdříve výšinu nad Náchodem minul a před městem se rozpoloživ prostor získal pro postupující v zadu hlavní massu sboru.

Náchod rozkládá se v úzkém a hlubokém údolí řeky Metuje, kteráž jihozápadním směrem k Labi pospíchá; od města jde silnice do Skalice západním směrem přes vesnice Vysoko v a Kleny Na pravé straně těchto vesnic prostírá se lesnatá hornatina, po levé pak směrem na jih k Novému Městu n. M. prostírá se veliká, táhlá vysočina, silnici příkrým srázem vroubící, tu a tam lesem porostlá a vodou pokrytá. Přes tuto vysočinu vine se od Nového Města přicházejíc, pěkná silnice, kteráž za vesnicí Vrchovinami na dvé se rozvětvuje, tak že jedna větev přímo na Náchod se táhne, druhá pak, severozápadně běžíc, mezi vesnicemi Vysokovem a Kleny do náchodsko-skalické silnice vbíhá.

Generál Ramming, jenž byl o 1 ½ hodině s půlnoci Benedekův rozkaz obdržel, »aby dne 27. června na Skalici postoupil a přední voj k Náchodu pošinul,« minul již v prvních ranních hodinách se svým sborem Nové Město nad Metují, odkudž je do Ná- choda již jenom pět čtvrtí míle. Přední voj Rammingova sboru byl již za Vrchovinami, když došla sborového velitele zvěsť, že Prusové u Náchoda přes hranici přešli a město obsadili.

Nyní měl se Ramming, chtěl-li využiti výhod boje průsmykového, vrhnouti ihned se značnými silami na pravo, aby co nejkratší cestou dorazil k Prusům z náchodského průsmyku vystupujícím. Terrén k tomu byl docela příhodný, ježto na pravo ležící silnice přes výšinu u Václavic přímo vedly do levého boku z nejtěsnější části průsmyku vycházejících pruských kolon. Avšak Ramming držel se slovného znění rozkazů, odeslal na ochranu svého pravého boku jenom slabé oddíly vojska k Náchodu, sám pak odebral se ke Skalici, aby tam hlavní massu svého sboru sformoval. Avšak i ony slabé na pravo odeslané oddíly spůsobily Prusům v nejchoulostivější době jejich postupu takovou zastávku, že Ramming, sformovav své brigády u Skalice, přece ještě dosti výhodně operovati mohl proti Prusům, kteříž byli tím časem až k Vysokovu pronikli.

Vizme nyní, jak se věci měly na straně pruské.

Korunní princ, kterýž měl v noci na den 27. června svůj hlavní stan nedaleko gardového sboru, tedy v středu své strategické fronty, odebral se časně ráno od Náchoda, věda a znaje, že se zde rozřešiti má důležitý úkol: ochrániti postup ostatních pruských kolon na Jičín proti bokovému útoku z jihu. Také bylo zde nebezpečí největší: korunní princ byl od vlastní hlavní armády co nejvíce vzdálen a stál za to co nejblíže hlavní armádě rakouské.

Přední voj Steinmetzova sboru prošed Náchodem chtěl právě zaujati postavení na vrších jihovýchodně od města, když se tu zrovna naproti objevily Rammingem do pruského boku vyslané oddíly. Pruské po ruce stojící vojsko, dvě škadrony a jedna batterie, nebyly z počátku s to nepřítele zadržeti, avšak záhy objevila se ještě pěchota předního voje na výšině a donutila slabého nepřítele k ústupu. Teď získány byly čas i místo k rozvinutí větších sil.

Kdyby byl Ramming místo několika jenom praporů od Vrchovin přímo na Náchod vyslal větší síly vojska, byli by Prusové úplně nazpět do průsmyku zatlačeni bývali a »proniknouti do kraje bylo by se stalo téměř nemožností,« jak úřadní zpráva pruská hlásala. Avšak ztráta času, jíž rakouskému vojsku spůsobily okliky, připravila Ramminga o hlavní výhody, jichž poskytuje obranci boj u průsmyků.

Ramming prohledl později pravý stav věcí a komandoval zadní části svých kolon ku předu.

V dalším průběhu boje objevovaly se v levém boku Prusů vždy silnější nepřátelské oddíly. Generálu Hartwekovi, jenž přední brigádu Rammingova sboru vedl, přispěl ku pomoci plukovník Jonák se svojí brigádou a udeřil ihned na nepřítele; za ním přikvapila brigáda Roscnzweigova a přikročila v tutéž dobu k útoku. Ramming sám byl již dříve, než obě tyto brigády, na místě, schválil úmysl sesíleného útoku a komandoval vojsko na všechna pruským generálem Lowenfeldem obsazená místa kolem Vysokova. Pruské poloprapory vzdorovaly s železnou tuhostí a útočící rakouské vojsko trpělo jejich palbou nesmírně; avšak proto přece byl k 11. hodině pruský pás na několika místech prolomen i rostlo nebezpečí, že budou Prusové na celé čáře zatlačeni. Tu však objevila se na bojišti první polovice hlavního sboru pruského, jezdecká brigáda generála Wnucka s jízdnou dělostřeleckou batterií; mezi ní a císařskými kyrysníky prince Solmse strhla se prudká seč, kteráž záhy vítězstvím Prusů skončila. Avšak tento jezdecký boj nebyl s to zaraziti postup rakouské pěchoty; Lowenfeldovy poloprapory byly zvolna zatlačeny až na zadní okraj vysočiny, zachytily se se zoufalou energii této posice, chrlily spousty kulí do svých tísnitelů a podnikaly chvilkami i útočné výpady, kdežto rakouské vojsko, kteréž od 3 hodin z rána na pochodu a od 10. hodiny v ohni stálo, k poledni již vůčihledě ochabovalo. Tou dobou přikvapily také první pluky desáté divise pruské, kteréž byly obtížným horským pochodem náchodský průsmyk minuly, pronikly na vysočinu a zasáhly bez průtahu do boje. Rakouská jízda (kyrysníci s děly) pokusila se, aby pravý bok Prusů obemknula a vystoupila za tím účelem na výšinu na severní straně za Vysokovem, avšak byla záhy od nepřítele vítězné odražena. Lówenfeld mohl si oddychnouti: úkol jeho byl po tříhodinném, tuhém a zuřivém boji docílen. Všechno úsilí rakouského vojska, vyrvati nepříteli vysočinu u Vysokova, bylo zmařeno, Prusové odrazivše všechny poslední útoky Rammingových oddílů zůstali pány situace a slavili rozhodné vítězství. O 3. hodině proniklo již pruské vojsko přes Vysokov, o hodinu později začalo rakouské vojsko na celé čáře ke Skalici ustupovat.

Generálu Steinmetzovi podařilo se teprve pozdě dostati na bojiště reservní dělostřelectvo, avšak i tomuto připadl potom značný podíl na boji a vítězství. Na obou stranách bylo jezdectvo silně zaměstnáno a konalo namnoze pravé divy udatenství. Také pěchota rakouská vzbudila obdiv nepřátelských vojevůdců, ale musila podlehnouti, jednak pro nepřízeň okolností, jednak pro svoje nedostatečné ozbrojení. Pruské jehlovky osvědčovaly všude velikou převahu nad starým“ rakouskými puškami s nabíjením od předu.

S pruské strany bylo v boji 22 praporů; avšak reserva pitého sboru procházela teprve Náchodem, když u Vysokova boj již dávno byl rozhodnut. To jakož i velké umdlení také pruského vojska bylo asi příčinou, že nebyl ani pokus učiněn, rakouské vojsko ke Skalici pronásledovati.

Ztráta rakouského vojska v boji u Vysokova obnášela: mrtvých 105 důstojníků a 1001 mužů; pohřešovaných 1091 mužů, raněných 85 důstojníků a 1093 mužů; zajatých bylo 42 důstojníků (z nichž 37 raněných) a 1325 mužů; celkem tedy 232 důstojníků a 5487 mužů. Krom toho 432 koní, 8 děl,. 17 povozů, 1 prapor a 1 standartu, Prusové ztratili mrtvých, raněných a pohrešovaných 62 důstojníků, 1060 mužů a 222 koní.

První ten výsledek pruského levého křídla byl mnohoslibný.

Úkol sám nebyl sice ještě vykonán, ale působivý začátek byl učiněn. Sbor gardový v centru překročil tou dobou pohraniční hory, a generál Steinmetz mohl se pro případ příliš mocného útoku spolehnouti na jeho podporu. Hůře ovšem měly se věci na pravém křídle, kdež (jak již víme) generál Bonin s prvním pruským sborem v Gablenzovi nalezl silnějšího odpůrce.

O 5. hodině odpol. zaslal Ramming Benedckovi tuto zprávu: »Byl jsem následkem obnovených, velikou přesilou provedených nepřátelských útoků nucen až ke Skalici ustoupiti. Všechno moje vojsko přišlo do boje, bilo se velmi statečně, ale utrpělo veliké ztráty a jest docela unaveno. Povinnosť káže mi, abych známo učinil, že bych bez podpory nebyl s to, zejtra ráno útoku odolati; prosím tedy, abych ještě dnes osmým sborem byl vystřídán. Jízda moje je tak vysílena, že není schopna žádného výkonu.«

Benedek vzav na vědomí Rammingovu zprávu o ztracené bitce u Vysokova, uznal, že Ramming byv ke Skalici poslán, úkol svůj — navzdor nepřátelskému postupu přes Náchod — správně provedl a soudil, že vojsko odpočinouc si přes noc, na zejtří opět akce schopno bude. Ale proto přece nařídil ještě večer dne 27. června dle Rammingova přání, aby osmý sbor (arcivévody Leopolda) do Skalice odešel a Ramminga vystřídal; sám pak chtěl ráno do Skalice odejeti a na učiněné disposice dohlednouti.

Pevnostnímu velitelství v Josefově nařízeno telegraficky, aby ihned vyslalo dva prapory posádkového vojska k 6. armádnímu sboru do Skalice, čtvrtému pak armádnímu sboru zaslán rozkaz, aby s třemi pohotově stojícími brigádami ihned odrazil a za osmým u Dolan stojícím armádním sborem táborem se rozložil, Rozkaz, jejž osmý armádní sbor obdržel, zněl takto: »Kdyby se zítra u Skalice boj strhl, rozvine se 8. sbor v první linii a 6. sbor bude tvořit zálohu; oba sbory nalézají se pod velením Jeho císařské Výsosti podmaršálka arcivévody Leopolda.«

Benedek posuzoval celou situaci příliš důvěřivě. Boninův ústup považoval za dokonalou porážku, kteráž sbor ten dalšího boje — aspoň na nějaký čas neschopným učinila a o generálu Mutiovi se slezským sborem předpokládal, že je ještě daleko od hranic. Soudil tedy pevně, že má na této straně řízení jenom se dvěma pruskými armádními sbory, s gardou a sborem Steinmetzovým, a že úplně postačí, když proti těmto stejnou sílu svého vojska operovati nechá, než sám s hlavní massou svojí armády prince Bedřicha Karla zničí.

Ačkoli tedy dle těchto večer učiněných disposic do rána dne 28. června šestý, osmý a čtvrtý armádní sbor u Skalice shromážděny byly, nechtěl přece Benedek celou tuto sílu válečného lidu na korunního prince vrhnouti. On trval na svém záměru, postoupiti s hlavní massou armády na Jizeru a nařídil dne 28. června o 9. hodině ranní: 4. armádnímu sboru, aby ještě dopoledne, jakmile vojsko pojí, šestý sbor v jeho posici u Skalice vystřídal, 6. pak sboru, aby se odebral do postavení u Lanžova a Doubravic, jež dosud 4. sbor zaujímal, 8. pak sboru do slova: »Nedojde-li do 2 hodin odpoledne k boji (u Skalice), odejde 8. sbor do posice u Zalaňova, kterouž 10. sbor opustil. O vykonání tohoto rozkazu podá se zpráva.«

Benedek přijel o 10 ½ hod. do Skalice, vyslechl Rammingovu zprávu o bojích minulého dne a pojednal s ním o výhodách i nedostatcích strategického postavení u Skalice. Tou dobou houkala již s pruské strany děla a na vrcholu tak zvaného Ovčáku severovýchodním směrem vidno bylo nepřátelské vojsko s dělostřelectvem; jednotlivé oddíly pruské objevily se u Dubenského dvora. Několik batterií 8. sboru začalo na objevivší se pruské vojsko a batterie střílet. Větších oddílů vojska viděti nebylo, neboť hlavní massa armády korunního prince stála u Vysokova.

Postup objevivších se pruských oddílů na Ovčák považoval Benedek za známku, že nepřátelský sbor nehodlá postoupiti přímo na Skalici, nýbrž že chce, aby novému boji s osamnělými svými silami se vyhnul, na pravo přes Zblové a Chvalkovice odejíti, aby se dostal do styku s gardovým od Broumova postupujícím sborem.

»Benedek nechtěl domnělý pohyb II. pruské armády k Labi nikterak rušiti a poněvadž se mu útok na Skalici nezdál pravdě podobným, zůstalo při rozdodnutí, že 8. a 'ti. sbor ještě téhož dne za Labe odejdou. Prohlásiv hlasitě, že zde (u Skalice) na žádný vážný boj dojíti nesmí — že má jiné plány a že při svém rozhodnutí věrně setrvá — nařídil Benedek, za pokračujícího houkání rakouských děl i pruských batterií na Ovčáku, generalmajorovi Krismaniči, aby potřebné k tomu rozkazy vydal.« Tak zaznamenáno do slova v úřadní zprávě rakouského generálního štábu.

Generál Krismanič, náčelník operační kanceláře, vydal o 11. hodině tento rozkaz: »Nestrhne-li se dnes do 2. hodiny odpolední u Skalice žádný boj, odejde 6. sbor od Třebešova do Lanžova; za ním půjde 8. sbor, kterýž u Zaloňova táborem se rozloží. 4. sbor rozestaví se v tutéž dobu ve svém dosavadním rayoně u Dolan s předními hlídkami proti nepříteli. 10. sbor odejde zítra ráno ze svého dosavadního postavení k Josefovu a postaví se vedle 4. sboru. Velení nad oběma těmito sbory převezme podmaršálek Gablenz.«

Ale sotva že byl tento rozkaz napsán, nařídil Benedek ústně arcivévodovi Leopoldovi, aby ihned s celým svým sborem odešel.

Na to vzdálil se vrchní velitel a nařídil zpáteční cestou do Josefova také 6. armádnímu sboru, aby se dal k Labi na pochod.

Ježto pak tou dobou houkání děl od Skalice zase prudčeji se ozývalo, pronesl podmaršálek Ramming vážné námitky proti poslednímu rozkazu vrchního velitele, ale uposlechl ho přece, když se na něm trvalo, a nařídil svému vojsku pochod k Lanžovu. Avšak záhy vrazily do postupujících kolon 6. sboru již úprkem nazpět se ženoucí povozy 8. armádního sboru a zadržely jejich pohyb.

Sotva že byl Benedek Skalici opustil, byl na ústup komandovaný osmý armádní sbor stržen do boje velmi vážného.

Dle disposic, jež s pruské strany učiněny byly, měl býti postup na Skalici proveden většinou pohotových sil frontálně a není pochybnosti — doznává zpráva rakouského generálního štábu — že by byl nepřátelský sbor ohromnou přesilou k náchodskému průsmyku nazpět vržen býval, kdyby byl vrchní velitel uposlechl rady svých generálů, zejména Ramminga. Tento navrhoval, aby 4. a 8. armádní sbor ihned na Steinmetza udeřily a 6. sbor aby při tom byl reservou; ježto však všechny tři u Skalice a kolem ní shromážděné sbory po 11. hodině zcela opáčné rozkazy obdržely, narazil Steinmetzův pět brigád čítající sbor místo na přesilu, jenom již na tři ustupující brigády osmého sboru.

Korunní princ přislíbil dne 27. června generálu Steinmetzovi, že mu následujícího dne pošle na pomoc druhou gardovou divisi, kdežto jiná že vejde ve styk s generálem Boninem. Avšak záhy po půlnoci přinesl z hlavního stanu princova vyslaný důstojník zprávu, že Bonin od Trutnova ustoupiti musil a že se o jeho nynějším stanovišti nic neví. Tak závažná a při tom kusá zvěsť byla by asi mnohého stratéga přiměla k opatrné zdrželivosti, avšak u korunního prince spůsobila ona účinek opáčný: velitel druhé pruské armády nařídil, aby se ihned s dvojnásobnou rychlostí a sesílanou energií ku předu postupovalo. Gardovému sboru zaslal rozkaz, aby co možná brzy a plnou silou na Gablenze udeřil, Steinmetzovi pak vzkázal, že následkem událostí u Trutnova není možná vypraviti k němu druhou divisi gardovou; jenom jediná jezdecká brigáda že zbyla na jeho posilu.

Ale Steinmetz byl velitelem asi téhož ducha jako korunní princ. Zvítěziv dne 27. června nebál se již srážky s nepřátelskou přesilou, neboť nebyl — pro případ nutného ústupu — odkázán už jenom na průsmyk náchodský, nýbrž mohl již použiti více než jedné silnice na sever ku spojení se s gardovým sborem. Jistým zdálo se mu, že by se každou chvílí průtahu cesta jeho nebezpečnější stala a nepříteli možnost poskytla, aby se novými vojsky sesílil. Byl tedy odhodlán, že hned ráno dne 28. června svůj sbor k útoku na Skalici vypraví.

Cesta od Vysokova do Skalice vede přes rozsáhlou, námi již dříve dotčenou vysočinu, kteráž se tu k řece Úpě sklání a docela otevřena jest. Rovnoběžně se silnicí vine se tudy od malého lázeňského místa Svatoňovic přicházející železná dráha, kteráž se blízko před Skalicí vysokým náspem a širým obloukem na jih vine a pak do nádraží na východní straně města zabočuje. Na severní straně silnice zdvihá se skupina vrchů; půda mezi nimi je roklemi a hlubokými úvaly všelijak prorvána; nedaleko Skalice prostírá se tam rozsáhlá, hustá doubrava, tak zvaná bažantnice.

Ježto silnice i vysočina palbě rokouských děl byly přístupny, vyslal Steinmetz generála Löwenfelda a Voigts-Rhetza s devíti prapory na sever do vrcholů, aby tam nejprve doubravu obsadili a pak na levo odbočivše na město postoupili. Dvě brigády pátého armádního sboru a došlá právě brigáda sboru šestého zůstaly zatím v posicích u Vysokova. Útok na Skalici nechtěl Steinmetz zahájiti dříve, než dojde slíbená od korunního prince gardová divise; když pak konečně o 11. hodině došla zpráva, že očekávaná divise nepřijde, rozhodl se rychle, že i s těmi silami, jež pohotovu má, na Skalici udeří a dal ihned rozkaz k postupu, asi v tutéž chvíli, kdy Benedek oběma svým u Skalice shromážděným sborům rozkaz k odchodu dal a Skalici opustil.

Bitva u Skalice. Původní ilustrace na str. 193

Arcivévoda Leopold rozestavil ráno svá vojska u Skalice tak, že tvořily brigáda Fragnernova na severní straně města levé křídlo, Kreyssernova pak brigáda za nádražím střed a brigáda Schulzova na jižní straně města křídlo pravé. Na pravo a na levo od nádraží postavena dělostřelecká reserva, připravená, že zaplaví svým zhoubným ohněm vysočinu a sousední les dubový. Když byl Benedek odchod nařídil, odeslal arcivévoda nejdříve šestý sbor k Dolanům a dále, nařídil osmému sboru, aby za oním následoval a chtěl pak odchod svého vlastního vojska zahájiti brigádou Schulzovou, na jižním konci rozlohy, avšak nedal jestě brigádním velitelům zprávu o Benedekově rozkazu.

Tím časem, asi o půl dvanácté hodině zahájen útok pruského předního voje na doubravu, do kteréž byl rakouský generál Fragnern posunul prapor Josefovské posádky, přibyvší dle Benedekova včerejšího rozkazu na jeho sesílení. Malý tento oddíl, ačkoli se tří stran nepřátelskými bataillony napaden, hájil svého postavení s tak hrdinským odporem, že generál Fragnern za dobré uznal, poslati mu na pomoc nejprve prapor myslivců a pak, bouřným postupem myslivců rozohněn, neotázav se svého představeného, sám celou brigádu do ohně uvedl.

Avšak po krátkém, prudkém postupu byl v čele a s obou stran obklopen tak prudkým ohněm pruských praporů, že v několika minutách on sám padl, velká čásť jeho důstojnictva a dlouhé řady jeho mužstva povaleny byly a ostatek kvapným útěkem do Skalice se uchýlil.

Prusové, hrnouce se za prchajícím vojskem rakouským, chystali se překročiti železniční násep před samým jeho posledním obloukem; to zpozoroval plukovník Wöber od brigády Kreyssernovy a vrhl se také bez všelikého zmocnění útočníkům vstříc s celým svým plukem. Nastal krutý, krvavý zápas o železniční násep, do něhož se pak vmísil, také jenom o své vůli, sám plukovník Kreyssern s dalšími dvěma prapory svojí brigády. Hned při prvním nárazu padl tento statečný důstojník, a jeho vojsko stihl týž osud, jako prve brigádu Fragnernovu: ztrativši skoro třetinu svého mužstva vrátilo se ono v dosti slušném pořádku do Skalice.

Tím nastala, asi v 1 hodinu s poledne, přestávka ve vražedném, neobyčejně prudce vzniknuvším boji, neboť Prusové musili dříve, než na Skalici samu udeřili, vyčkati až přibude od Vysokova desátá divise vedením generála Kirchbacha. Tato divise postoupila po silnici až ke Klenům, avšak byla potom palbou rakouských děl (dělostřelecké reservy) donucena také na sever odbočiti a rozvinula nyní za Löwenfeldovými oddíly svoje kolonny k poslednímu útoku.

Celý dosavadní boj vyvinul se proti záměrům sborového velitele. Arcivévoda Leopold snažil se nyní, ve příhodnou chvíli, když rakouskými děly v dáli držené nepřátelské kolonny se seřaďovaly, boj zaraziti a vojsko dle Benedekova přání od nepřítele odvésti, což se také po velikém úsilí podařilo.

Než Kirchbachova divise ke Skalici se přivalila, byla hlavní massa rakouského vojska již z města a na ústupu. Ústup rakouského vojska ze Skalice počal asi o 1. hodině, trval celou hodinu a nebyl nepřítelem nikterak rušen. Ve městě a na nádraží zůstalo jenom pět praporů, ku kterýmž se pak ještě připojily rozptýlené trosky Fragnernovy brigády. Toto vojsko postavilo se, aby ústup své brigády krylo, znovu útočícímu nepříteli.

Aby tento poslední odpor povalil, vedl o druhé hodině generál Wittich svůj pluk ve vzorných řadách a za víření bubnů k nádraží.

Několik dříve zde bojovavších oddílů přidružilo se k němu a za hlučného pokřiku hnal všechen tento lid útokem na východní frontu nádraží. Rakouské vojsko bránilo se s obdivuhodnou tuhostí, tak že budova za budovou, každá zvláštním bouřným útokem musila býti dobývána. Přes hodinu trval tento zoufalý, příšerný zápas, tak že teprve po 3. hodině nádraží v pruské moci se ocítilo. Avšak i potom ještě bojovalo se dále v ulicích a nízkých domcích se stále roztoucím roztrpčením, až konečně — zase po hodině — ustavičně se množící pruská přesila trosky rakouských praporů k ústupu donutila.

Na další stíhání nedostávalo se odpůrci sil; také byl by mu již u Dolan svěží nepřítel konec učinil. A takž mohl 6. armádní sbor rakouský dosti klidně doraziti v noci do Lanžova, kdežto 8. sbor jen málo znepokojen také v noci do Zaloňova, na oné straně Labe dorazil.

Touže dobou, co u Skalice zuřivě bojováno, dobyl gardový sbor značného, nám již známého úspěchu nad Gablenzem.

Pruský 5. sbor srovnal se na východní straně Skalice a rozložil se táborem po obou stranách silnice. Generál Steinmetz rozbil svůj hlavní stan ve Skalici. Přední stráže postaveny na pravém břehu Úpy u Zájezdu, na levém pak břehu mezi Říkovem a Jesenicemi. K zabezpečení proti Novému Městu zůstaveny jeden prapor pěchoty a dvě škadrony jízdy ve Klenech, odkudž silné patruly až za Nové Město pronikly. Gardová brigáda odebrala se po skončeném boji nazpět do Kostelce.

V bojích u Skalice ztratilo rakouské vojsko: mrtvých 63 důstojníků a 819 mužů; pohřešovaných 6 důstojníků a 979 mužů; ranených 56 důstojníků a 825 mužů; zajatých 80 důstojníků (z těch 65 raněných) a 2749 mužů (z těch 1462 raněných).