Ukřižovaná (1903)/VI.

Ukřižovaná (1903) Jakub Arbes
V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	Ukřižovaná
Podtitulek:	Romanetto
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Ukřižovaná. Čtvrté vydání. Praha: F. Šimáček, 1903. 121 s. S. 109–121. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ode dne, kdy došla z bojiště telegrafická zpráva, že překročil nepřítel hranice a vojsko rakouské že couvá, následovaly zprávy z bojiště s nepředvídanou rychlostí za sebou. Brzo došla zvěsť o bojích a za nedlouho dopraveni do Prahy první ranění z bitek u Podola a Mnichova Hradiště.

S trapnou úzkostí očekával jsem na nádraží příjezd prvního vlaku s raněnými, jehož přibytí do Prahy bylo dříve ohlášeno.

Mezi raněnými, mezi kterýmiž byli také důstojníci a vojíni polského pluku Martini, přítele mého nebylo. Poptával jsem se po něm několika lehce raněných vojínů jeho pluku, ale žádný z nich nemohl mi o něm podati podstatnou zprávu. Jeden z důstojníků viděl jej sice v boji u Podola, ale byv tam sám raněn, nemohl mi pranic více povědíti, nežli že právě v okamžiku, když jej z bojiště odnášeli, hnal přítel můj v čele setniny útokem na menší oddělení pruské pěchoty.

Od té doby byl jsem pokaždé na nádraží, kdykoli přibyl nějaký vlak s raněnými, a náležel jsem — jako mnozí jiní, jejichž přátelé a známí účastnili se války — k nejpilnějším čtenářům úřadního listu, v němž každodenně otištěn byl dlouhý seznam jmen — raněných a mrtvých…

Neočekávané couvání vojska rakouského i po větších bitkách u Mnichova Hradiště, Jičína, Trutnova atd. bylo sice nápadné, ale přece nebudilo ještě za tehdejší bojechtivosti, která nepřítele podceňovala, žádných velkých obav. Měloť se prostě za to, že armáda rakouská vyčká nepřítele v postavení strategicky nejvýhodnějším, aby svedla jedinou, velkou a rozhodnou bitvu. —

Zprávy o bitvě té došly v několika dnech. Zpočátku zněly příznivě, pak pochybně a posléze nebylo už více možno tajiti úplnou porážku vojska rakouského.

Tvářnost Prahy v dnech po bitvě u Králové Hradce jest doposud v živé paměti. Vojsko, které tu ještě zbylo, c. k. úřadové, policie, četnictvo, slovem vše, co bylo jen z daleka v nějaké souvislosti s vládou, opustilo v dnech těch Prahu a po příkladu orgánů vládních prchaly přečetné rodiny bohatých i chudších soukromníků na jih a na západ od Prahy…

Netrvalo to dlouho a Praha byla — poprvé, co existuje — úplně volna…

Královský hrad hradčanský, místodržitelství, vrchní vojenské velitelství, policejní ředitelství, všechny kasárny, vojenské i četnické, slovem všechny místnosti, v nichž pracovával až do té doby složitý aparát vládní — vyjímaje toliko trestní soud — byly opuštěny a takměř úplně prázdny nebo ponechány pod ochranou nějakého ubožáka, jemuž vypláceno až dosud ze státní pokladnice jen tolik, aby právě nemusil hladem zemříti.

Hlavní město Čech těšilo se úplné a neobmezené volnosti. Nikdo v něm nevládl, nikdo nerozkazoval, nikdo nikomu nevyhrožoval, ba zdálo se, že není v Praze člověka, jenž by se odvážil mír a poklid porušit.

Neobmezená tato volnost Prahy však dlouho netrvala. Občanstvo, jsouc odvěkým vladařením nejen úřadnictvu, nýbrž i všem ostatním orgánům vládním od místodržitele až po prostého policistu příliš uvyklé, nemohlo na dlouho snésti úplné svobody.

Za několik hodin zřídilo si samo náhradu za vládní orgány a c. k. priv. ozbrojení sborové měšťanští dobrovolně a ochotně převzali úkol policie a z části také úkol vojska.

Obsadivše vojenské a policejní strážnice, věnovali se službě té s veškerou horlivostí a svědomitostí mužův o důležitosti svého konání přesvědčených.

Na štěstí nebyla služba ta v oné době příliš nesnadna, neboť tolik jest nad vši pochybnost jisto, že bezpečnost života a majetku nikdy nebyla v Praze tak velká jako právě v oněch dnech všeobecného napjetí a rozechvění.

Za několik dní po bitvě u Králové Hradce změnila se fysiognomie Prahy poznovu.

Vojsko nepřátelské přibylo do Prahy, ubytovalo se v kasárnách a po domech a Praha měla na pohled opět dávný svůj ráz, toliko s tím rozdílem, že službu, kterou druhdy konávali lidé v uniformách rakouských, převzali nyní lidé v uniformách pruských.

Pro lidi obyčejného druhu, jako jsem byl já, kteří ani od porážky ani od vítězství nepřítelova praničeho neočekávali, změna tato mnoho neznamenala.

Neušla nám sice, mluvili jsme o ní, ale v podstatě nám aspoň v oněch dnech ještě v praničem nepřekážela.

Žil jsem tedy i po obsazení Prahy vojskem nepřátelským rovněž tak, jako před tím — to jest nevšímal jsem si takměř praničeho, co se dělo kolem mne.

O osudu, jaký potkal v svedených bitvách přítele mého, nedověděl jsem se ani nyní ještě pranic podstatného, a měl jsem za to, že aspoň životem šťastně vyváznul.

Avšak domnění mé netrvalo dlouho. Kdysi, prohlížeje dodatečně seznamy mrtvých a raněných v českých listech pražských, nalezl jsem mezi mrtvými také jméno přítelovo.

Dojem, jaký na mne učinilo několik těch vytištěných písmenek, byl zdrcující. Chvěl jsem se na celém těle, srdce počalo mi prudce bíti a oči zalily se mi slzami.

Byl jsem sice připraven na nejhorší; ale nabyv úplné jistoty o smrti přítelově nemohl jsem se na několik okamžiků ubrániti pohnutí nejbolestnějšímu.

V tu dobu byly již nejen všechny nemocnice, nýbrž i všechny místnosti, které byly v Praze provisorně v nemocnice přeměněny, raněnými vojíny v pravém slova smyslu přeplněny. Jelikož však stále ranění do Prahy dopravováni, nezbylo pomocnému komité než upravovati vždy nové místnosti v polní nemocnice.

Od onoho okamžiku, co jsem zvěděl o smrti přítelově, nešel jsem sice nikdy více na nádraží, když přibyl vlak s raněnými.

Přes to vše neopomenul jsem přece nižádné příležitosti, abych se dověděl, kdy, kde a jakým způsobem vlastně přítel zahynul, a vždy, kdykoli jsem se setkal s někým, kdo buď sám nebo prostřednictvím druhé osoby měl příležitost, mluviti s některým lehce raněným vojínem buď od pluku přítelova nebo od pluku jiného, o němž jsem věděl, že súčastnil se těchže bitek jako pluk přítelův, neopomenul jsem se nikdy poptati také po osudu přítelově.

Avšak veškeré mé pátrání zůstalo i nyní ještě úplně bez výsledku.

Ku konci měsíce července, když už bylo všeobecné účastenství obyvatelstva pražského i k raněným vojínům valně ochablo, tak že už skoro nikdo ani se nezastavil, když ubíral se ulicemi pražskými nějaký menší transport s raněnými, vracel jsem se za krásného odpůldne z delší vycházky do okolí pražského a octnuv se na Marianských hradbách dal jsem se přes hradby směrem k Novému světu a odtud podle kapucínského kláštera.

Octnuv se před klášterem tím, spatřil jsem, že před chrámem loretánským stojí několik povozů, v kterýchž bývali ranění vojíni dopravováni. U vozů stálo malé skupení pruských vojáků, kteří je byli dle všeho doprovázeli; vozy však už byly prázdny.

»Odkud ten transport raněných?« otázal jsem se jednoho z vojínů pruských, když jsem byl došel až před chrám loretánský.

»Z Mladé Boleslavi,« zněla stručná odpověď jargonem berlínským.

»Prusové nebo Rakušané?«

»Pouze Rakušané.«

»A nevíte od jakých pluků?«

»Nevím.«

»Neznáte rakouský pluk pěchoty Martini?«

»Znám; bojoval jsem proti němu u Podola.«

»Je snad někdo od pluku toho mezi raněnými?«

»Nevím, ale zde přítel bude vědět; doprovázelť transport raněných z Boleslavi až sem a má seznam jmen,« zněla odpověď.

A vojín ukázal na staršího poddůstojníka, jenž byl právě vyšel z chrámu.

Obrátiv se k tomuto, opakoval jsem poslední svou otázku.

Muž ten ani do seznamu raněných nenahlédnuv pravil, že mezi raněnými nalézá se také důstojník od pluku Martini.

»Znáte jeho jméno?«

Tázaný vytáhnuv z postranní kapsy svého kabátu úřadní listinu nahlédnul do ní a vyslovil jméno — přítelovo.

»Jak to? Nemýlíte se?« zvolal jsem.

»Nemýlím.«

»Je raněn lehce nebo těžce?« optal jsem se kvapně dále.

»Jen lehce na hlavě.«

»Možno s ním promluvit několik slov? Jeť mým přítelem…«

»Není žádné překážky; ale ranění nejsou ještě umístěni.«

»Jak to?«

»Když jsme s nimi přibyli do Prahy, odkázali nás sem; ale i zde jsou všechny místnosti už přeplněny. Pro nové raněné musejí býti teprve lože upravena. Zatím byli ranění na krátkou dobu uloženi na slamníky v kaplích…«

»To nic nevadí,« dím nedočkavě. »Možno-li, ukažte mi, kam byl přítel dopraven.«

Poddůstojník s ochotou přání mému vyhověl.

Prošedše průjezdem octnuli jsme se v křížové chodbě. Průvodce můj se zastavil a ukázav rukou v pravo do chodby děl:

»Tam v poslední kapli — stojí tam jeden muž na stráži.«

Všimnuv si jen zběžně, že nádvoří i křížové chodby loretánského chrámu, kde hemžilo se množství vojska pruského, poskytovaly neobyčejný pohled, spěchal jsem naznačeným směrem. Před kaplí oznámil jsem stráži, že přál bych si s raněným důstojníkem promluviti.

Stráž ničeho nenamítala a já vešel do kaple.

Paprsky k západu se chýlícího slunce vnikajíce do kaple, v které se nalézaly dva oltáře, okrouhlými otvory s hůry a z části jako odlesk velkými zasklenými dveřmi, osvěcovaly vnitřek kaple dosti jasně. Přes to vše nevšimnul jsem si ničeho kromě podle jedné stěny na slamníku na znak ležícího a až po krk hrubou houní přikrytého muže s obvázanou hlavou.

Na první pohled poznal jsem přítele.

Na smrt bledá jeho tvář měla však výraz neobyčejně klidný. Oči měl zamhouřeny; patrně spal nebo dřímal...

Když jsem vstoupil а k němu se nachýlil, otevřel oči.

Také on mne poznal a zásvit radosti přeletěl bledou jeho tvář. Namáhavě se nadzvedl a podal mi pravici.

Byla studená jako led.

V okamžiku, když jsem příteli ruku stiskl, zahalila nějaká chmura slunce a v kapli nastalo přítmí.

»Dostal’s poslední můj list?« otázal se přítel mdlým hlasem.

Přisvědčil jsem.

Avšak právě tato první otázka mě upomenula, že zabývá se přítel v myšlénkách předmětem, který by jej mohl snadno rozčilit. Proto snažil jsem se odbočiti k předmětu jinému.

»Jak se ti daří?« tážu se. »Bylo mi zvěstováno, že’s raněn lehce; nebezpečí patrně už minulo.«

»Nesnadno říci,« vece namáhavě přítel. »Lékaři rakouští děli, že jsem raněn těžce, lékaři pruští zase, že lehce…«

»Proč jsi tedy svolil k dopravě své do Prahy?«

»I na to nesnadno odpovědět. Když jsem ležel v nemocnici v Mladé Boleslavi a horečka pominula, zmocnila se mne tak neodolatelná touha po Praze, že sám jsem žádal…«

»Lékaři ti zajisté radili klid,« pravil jsem, pozoruje na příteli, že namáhá se, aby usedl.

»Jsem tak kliden jako málo kdy jindy.«

»Kdy a kde’s byl raněn?«

»V bitce u Podola 26. června, když jsme počali po celém šiku couvati. Jak snad víš, couvali jsme od hranic bez ustání. Přibyvše k Sychrovu, couvli jsme k Podolu, kde svedena tuhá bitka. Řadová palba trvala aspoň přes tři hodiny. Byl jsem raněn při útoku jízdy pruské na moji setninu. Sklesl jsem bez sebe na zem. Co dělo se dále se mnou, nevím. Když jsem nabyl opět vědomí, zvěděl jsem, že nalézám se v nemocnici v Mladé Boleslavi a že mi byl pruský palaš odštípl kus lebky…«

Pozoruje, že mluvení přítele namáhá, připomenul jsem:

»Odpusť, že musím se nyní vzdálit. Postarám se, abys byl co nejdříve dopraven buď do svého bytu nebo někam na místo příhodnější.«

»Ne, ne!« děl kvapně přítel. »Jeť mi zde neobyčejně volně a nepřeju si změny. Také odcházet nemusíš — vždyť vidíš, že jsem úplně kliden…«

Přítel měl pravdu. Byl sice sláb a mluvil namáhavě, ale klid jeho byl neobyčejný. Dle všeho již se pozdravoval.

Chtěl jsem namítnouti, že bude snad přece lip, když odejdu, než neobyčejná náhlá změna, kterou jsem v okamžiku tom na příteli spozoroval, upoutala veškerou moji pozornost.

Do kaple, v kteréž bylo po několik okamžiků panovalo přítmí, vnikl pojednou odlesk paprsků jasného slunce, tak že bylo možno všechny předměty zcela zřetelně rozeznati.

Před chvíli ještě na smrt bledá tvář přítelova znenadání se zruměnila, doposud mdlé oko se rozjiskřilo, v obličeji jeho jevil se výraz zděšení.

Nepředvídaná tato změna mne polekala. Poklekl jsem k příteli, ale v témž okamžiku nastalo v kapli opět přítmí a přítel v největším namáhání na polo se vztyčil.

»Probůh, co se s tebou děje?« zvolal jsem.

Přítel však vztáhnuv pravici k jednomu z oltářův bolestným hlasem zaúpěl:

»Bože — zase ten přízrak!«

Ohledl jsem se směrem, kam byl přítel rukou ukázal, a musím se přiznati, že jsem se v okamžiku tom nemohl ubrániti pocitu hrůzy.

V kapli panovalo sice šero, ale přes to vše rozeznal jsem na oltáři vztyčený přihnědlý kříž a na něm přibitou dívčí postavu ve vybledlém žlutém rouše.

Na hlavě měla korunu s bílým závojem. Dva vrkoče černých vlasů splývaly jí přes ramena až po pás a tvář její, ač nehezká a bez výrazu, zastíněna byla hustým tmavým plným vousem.

Byltě to týž přízrak, jaký byl přítel druhdy vídával; ale tentokráte, když jsem jej viděl i já, nemohl to býti klam smyslů…

Vyskočil jsem se země.

Současně vztyčil se i přítel a vzpřímen stál podle mne s vytřeštěným zrakem. Chtěl vyrazit z kaple; ale síly jej opustily a on sklesl na slamník.

Nevěda ani, co činím, vyběhl jsem z kaple a vzkřiknuv na stráž před kaplí: »Prosím, zavolejte rychle lékaře!« vrátil jsem se zase k příteli.

Ležel na slamníku, ale obvazek s rány na hlavě jeho byl stržen a tvář i prsa jeho krví zbarvena.

Několik okamžiků usiloval jsem zastaviti z rány přítelovy řinoucí se krev; ale v brzku jsem spozoroval, že jest úsilí mé marné.

Za nedlouho vešel do kaple přivolaný vojenský lékař. Zručné ruce jeho sice se podařilo ránu opět obvázati, ale v tváři jeho četl jsem zřejmě, že veškerá pomoc lékařská je marna.

Drže chvíli ruku přítelovu ve své, zkoumal tepnu, načež obrátiv se ke mně pravil přidušeným hlasem:

»Ztráta krve je velká — za několik minut bude mrtev.«

Zatím bylo přikvapilo do kaple také několik pruských vojínů a osob civilních. Mezi poslednějšími spozoroval jsem též starého kostelníka, jenž zůstav státi mezi dveřmi lhostejně díval se na celý výjev.

Lékař měl pravdu. Přítel, jehož dech vždy více slábnul, skutečně za několik minut dokonal…

Co dělo se v mé duši, nelze vypsati. Bylo mi asi tak, jako člověku, jenž byl nejmilejšího bratra svého nešťastnou náhodou zavraždil…

Bez hnutí stál jsem u mrtvoly přítelovy; beze slova díval jsem se, když mrtvolu odnášeli z kaple, a setrval na témže místě, když už byli všichni kapli opustili.

Na prahu stál ještě kostelník, jenž patrně čekal, až opustím kapli i já.

Učinil jsem tak posléze krokem nejistým. Mezi dveřmi jsem se ještě jednou ohlédl do kaple a zrak můj utkvěl na osudném oltáři.

Spatřil jsem na oltáři týž obraz jako dříve, ale zároveň nabyl jsem úplného přesvědčení, že nemůže to býti přízrak a klam smyslů, nýbrž skutečnost.

Byla to socha, vlastně prostá, ve vybledlý žlutavý šat oblečená a na kříž přibitá nevkusná loutka, představující patrně nějaký výjev z jakési legendy. Připamatovav si v tu chvíli některé momenty z přítelova líčení prvního jeho přízraku, seznal jsem, že první setkání jeho se škaredým páterem roku 1848 nemohlo se státi jinde, než v osudné této kapli, a zároveň vysvětlil jsem si také původ přítelových přízraků.

»Co znamená onen výjev tam na oltáři?« otázal jsem se těsně vedle mne stojícího starého kostelníka, nemoha s bezvýrazné, hustým vousem zarostlé tváře ukřižované zraků odvrátit.

»Na kterém oltáři?« opáčil tázaný. »Na jednom a to na oltáři sedmibolestné matky boží…«

»Myslím oltář druhý,« přerušil jsem starce, »na němž je ukřižovaná…«

»Ah tak — to je tak zvaná svátá Starosta,« počal kostelník. »Byla to dcera nějakého pohanského krále a tajná křesťanka. Byla prý krásná a dlouho tajila před otcem a světem, že je vyznavačkou učení Kristova. Bůh však ji chtěl zkoušet. A tak zamiloval se do ní otec její a chtěl ji pojmouti za manželku. Dcera bránila se tomu, jak mohla; ale když otec pohanský na svém stál, žádala ubohá dcera boha, aby ji vysvobodil z nástrah ďáblových. Bůh vroucí modlitby její neoslyšel a tak procitla dcera knížecí jednou z rána s obličejem hustým vousem zarostlým… Otec se rozzuřil a když se dověděl, že je dcera jeho tajnou vyznavačkou učení Kristova, kázal ubohou přibiti na kříž, kde dokonala život svůj smrtí mučednickou…«

»Je svátá Starosta na oltáři tom už dlouho?« otázal jsem se.

»Nemohu, prosím, povědít, jak dlouho; ale vím od svého předchůdce, že byla zde už za panování císaře Josefa. A když pak císař ten vydal rozkaz, že nesmějí býti na oltářích v chrámech žádné figury a obrazy trpěny, byla i svátá Starosta sňata a uschována; ale když byl později rozkaz ten zas odvolán, byla znovu oblečena a na oltáři vystavena.«

»Připisuje se snad zdejší svaté Starostě nějaká zázračná moc?«

»Nevím o tom, pane. Skoro nikdo se jí nevšímá a zřídka kdy se někdo poptá… Ale roku 1848, v dnech vzbouření, stalo se zde přece něco… Z rána po oné noci, v které byly staroměstské mostecké mlýny zapáleny, nalezl jsem jeden z pantoflíčků, jež měla tenkráte svátá Starosta na nohou, na oltáři a nemohl jsem si vysvětlit, jak se jí mohl s nohy sesmeknout. Později arci jsem myslil, že snad nějakým zázrakem…«

Více jsem neposlouchal.

»Děkuju vám,« děl jsem a rychle ubíral jsem se křížovou chodbou, bych se dostal z chrámu.

Vojskem pruským a civilisty naplněné nádvoří chrámu loretánského mělo podobný ráz, jak mi jej byl přítel ve svém vypravování líčil.

Všimnul jsem si i primitivních vyobrazení zázraků a výjevů na obmítce, i četných, křiklavými barvami malovaných obrazů za sklem, jakož i veškeré té bezpříkladné spustlosti, která panuje v chrámě tom od prostých, zčernalých a z části obmítky zbavených stěn až po sochy svatých a světic s uráženými údy a znetvořenými obličeji.

Dospěv na prostranství před chrámem rozhledl jsem se kolem a porovnav, co jsem právě viděl, s podrobnostmi z líčení přítelova, nabyl jsem úplného přesvědčení, že nalézám se před chrámem, v němž byl přítel roku 1848 strávil osudnou noc.

Obloha byla úplně bez mraků, temně modrá a jen na západě plynulo několik mráčků, které občas slunce zahalovaly.

Zlatý odlesk slunce dodával celému okolí zvláštního rázu, tak že se skutečně podobalo části nějakého města italského. Po jedné straně hrbolatého, nedlážděného, nepravidelný čtverhran tvořícího prostranství táhla se řada vysokých domů se starobylým podloubím; po druhé straně vypínal se bývalý palác Černínův, nyní kasárny, jejichž průčelí je ozdobeno množstvím od země až po střechu se vypínajících hladkých sloupů s pěknými hlavicemi.

V pozadí k severozápadu viděl jsem prostý kostelíček kláštera kapucínského s nenápadnou vížkou a před ním velký dřevěný kříž, a obrátiv se ke chrámu loretánskému spatřil jsem i vížku se zvonky právě tak, jak mi to byl přítel ve svém vypravování vylíčil.

Jindy bych se byl po tomto seznání zajisté domů vracel potěšen; ale tenkráte — bezprostředně po smrti přítelově — vracel jsem se v hlubinách duše rozlítostněn…

--------

Třetího dne a sice skoro v tutéž pozdní dobu odpolední vyšel zvláštní pohřební průvod z chrámu loretánského.

Čtyři pruští vojíni nesli máry s rakví, na které bylo čako rakouského důstojníka. Za rakví nešel zpočátku kromě mne nikdo.

Když však jsme přibyli na náměstí loretánské, všimlo si pohřbu několik vojínů pruských, kteří tu v skupení stáli a ze zvědavosti přidružili se k nám.

Průvod bral se přes Pohořelec k Strahovské bráně, a když jsem se u této poohlédnul, spatřil jsem, že pohřební průvod čítá skoro sto vojínů pruských, mezi nimiž bylo také několik důstojníků.

Prošedše Strahovskou branou, zabočili jsme v pravo a za nedlouho octli jsme se na malém hřbitově vojenském, jenž rozkládá se v hradebním příkopě za kasárny černínskými.

Rakev složena s mar u otevřeného hrobu a hrobníci stáli již připraveni, aby ji spustili do hrobu.

Bez citu a skoro tupě doprovázel jsem přítele na poslední jeho cestě. Avšak když jsem stál nyní před otevřeným hrobem, připamatoval jsem si poslední noc, kterou jsme byli spolu strávili, než odešel s plukem svým z Prahy, a vzpomněl si na poslední jeho přání.

Bylo to tedy skutečně přání člověka smrti zasvěceného a v okamžiku, když jsem si je připamatoval, zdálo se mi, že by bylo nepromíjitelným hříchem, kdybych je nevyplnil.

Proto rozhledl jsem se po vojínech, kteří byli přítele až ke hrobu doprovodili, a spatřiv vedle dvou pruských důstojníků také vojenského lékaře, přistoupil jsem k nim s otázkou, možno-li pohřeb na krátkou dobu odročit.

Pohledli na mne s udivením a jeden z nich děl:

»Je-li příčina naléhavá…«

»Jedná se o vyplnění posledního přání zemřelého,« pravil jsem.

»A můžete nám přání to povědít?« otázal se vojenský lékař.

Pověděl jsem v stručnosti, že přítel, ačkoli muž vědecky vzdělaný a logicky myslící, měl několikráte v životě svém zvláštní vidění. Pověděl jsem, že vykládaje si je způsobem přirozeným domníval se, že musejí míti původ svůj mimo jiné také v mimořádném ústrojí mozku a nervů zrakových, a proto že si přál, aby bylo ústrojí to po jeho smrti k účelům vědeckým prozkoumáno.

Zpráva má vzbudila u obou důstojníků a zvláště u lékaře neobyčejný interes.

Přání mému bylo bez odkladu vyhověno a hrobníkům i vojínům zvěstováno, že mrtvola prozatím pohřbena nebude; zároveň byli všickni vyzváni, by se rozešli.

»Přejete si, bych vykonal obdukci sám?« připomenul ke mně lékař pruský.

Jelikož bylo přání mému s ochotou vyhověno, nemohl jsem nyní ničeho namítati.

»Vykonám tedy práci tu bez odkladu,« dodal lékař a zavolav jednoho z odcházejících vojínů, poslal jej do svého bytu pro potřebné nástroje.

Za nedlouho zůstal jsem u hrobu, u něhož ležela rakev s přítelovou mrtvolou, s oběma důstojníky a lékařem toliko já.

Zatím, co čekali jsme na návrat vojína, jenž byl poslán pro nástroje, musil jsem jim vypravovati některé podrobnosti o přítelových přízracích. Obmezil jsem se sice na výklad co možná nejstručnější; ale účastenství všech bylo neobyčejné.

V brzku přineseny nástroje a lékař předsevzal obdukci u přítomnosti obou důstojníků, kdežto já čekal opodál na její výsledek.

Práce lékařova netrvala ani čtvrt hodiny.

»Shledal jste nějakou abnormálnost v ústrojí?« otázal jsem se ho když byl hotov a rakev opět víkem přikryta.

»Musím vyznati,« děl lékař, »že shledal jsem mozek zcela pravidelný; avšak oči jsou dle všeho vskutku neobyčejné. Prozatím nemohu udati více, nežli že jsem shledal zvláštní a jak se mi zdá nenáhlému odumírání zrakových nervů podobné ochrnutí. Oba nervy končí v množství zarudlých droboučkých buniček, které za živobytí v dobách neobyčejného rozčilení hrály bezpochyby důležitou úlohu. Ale vše to jest jen výsledek zběžného pozorování prostým okem a nezbude mi, nežli prozkoumati abnormálnost tu mikroskopem. Libo-li, račte mi udat svou adresu, bych vám mohl oznámiti výsledek svého zkoumání.«

Vyhověl jsem jeho přání a vyčkav, až byla rakev přivolanými hrobníky spuštěna do hrobu a zasypána, opustil jsem hřbitov…

Pruský lékař však slibu svému nedostál O výsledku jeho zkoumání nedověděl jsem se ničeho…

--------

Následujícího dne obdržel jsem poštou list.

Na první pohled poznal jsem dle adresy, že to list od přítele. Byl rozpečetěn a zase zapečetěn a přitištěno razítko polní pošty pruské.

Dle všeho byl list ten odeslán rakouskou poštou polní, dostal se do rukou nepřátel a teprve po ukončení války byl opět dodán na poštu. Byl datován dne 24. června a obsahoval jen několik tužkou psaných slov:

»Odesílaje ti minule obšírný svůj dopis, připomenul jsem, že přikládám také část lístku, jenž byl nalezen u ubohé Ruth, když přišla do kláštera; ale v rozčilení svém opomenul jsem jej přiložiti. Činím tak nyní…«

Přiložená část lístku byla psána v jazyku německém švabachem.

Původně byl to obyčejný aršík listovního papíru malého formátu a na třech stránkách popsán drobným, poněkud třesavým písmem, v němž jsem poznal mně dobře známý rukopis — Schneidrův.

Později byla dolejší část listu asi z polovice utržena, tak že zbyly z celého listu jen úryvky.

V překladu zněly úryvky ty následovně:

8. září 1845.

»Přála’s sobě, drahá Ruth, abych ti napsal, čím skončil jsem včera podvečer rozmluvu.

Plním tvé přání…

Mýlíme se všickni, kdož pokládáme se za bytosti vyšší, za tvory nezávislé, kteří mohou konání své říditi dle vlastní vůle.

Nikoli! Nejsme a nebyli jsme takovými nikdy. Jsmeť závislými na tisícerých okolnostech, řízených tajůplnými, ale bezohlednými silami přírodními. Týž paprsek slunce, bez něhož bys nemohla obdivovati se krásám přírody — oslňuje a oslepuje; týž vzduch, který jest ti tak potřeben, že bys bez něho v několika okamžicích zahynula, — otravuje; táž tajemná moc, která z kapky vody tvoří čarokrásné křišťálky sněhové — usmrcuje…

Kdež medle jsou meze dobra a zla? Kdo z nás odvážil by se tvrdit: Až potud — — — — —

…žal i naše radost, naše přání i naše skutky nejsou než výsledkem působení nesčíslných tajemných sil přírodních.

Mračný tvůj Jehovah, drahá Ruth, právě tak málo zasahá v divuplné toto ústrojí všehomíra jako svrchovaně spravedlivý a milosrdný bůh, kterému se koří jiní a z jehož svrchované vůle úpí prý tisícové v mukách a trápení věčném…

Zdaž neusmívá se jarní slunce právě tak milostně, když ti puká srdce hořem, jako se usmívalo, když srdce tvé rozchvívala blahá rozkoš?

Poměrnou harmonii a částečné usmíření nalezneš jen v díle uměleckém. Zda dílem takovým je svět — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

…Kdo ví, jak dokonáš. Mně zdá se, že není ani možno, aby kdy jen lehká chmura zármutku zastřela duši tvou. A přece nemohu se ubrániti myšlénce, že jako tisícové jiných v hoři a bolesti můžeš dokonat — bez viny…

V pýše své domníváme se býti stvořeni k věcem neobyčejným, k životu věčnému a — přece víme, že život náš je jako pohozená jiskřička: buď vzplane nebo jen doutná; ale vždy dříve nebo později povlovně hasne, až uhasne na vždy« — — — — —

* * *

Chmurný názor v svět, jak se jeví v těchto několika řádkách, a události, o nichž jsem byl právě vypravoval, nezůstaly na mne bez vlivu.

Vrátil jsem se sice opět k dřívějším svým studiím, která mi byla přítelovou knihovnou valně usnadněna, ale ztrativ v příteli protiváhu ke své povaze, stal jsem se v brzku zase ostýchavým, bázlivým a skoro ke všemu netečným samotářem.