Ukřižovaná (1903)/V.

Ukřižovaná (1903) Jakub Arbes
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	Ukřižovaná
Podtitulek:	Romanetto
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Ukřižovaná. Čtvrté vydání. Praha: F. Šimáček, 1903. 121 s. S. 96–109. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zvláštní poměry nastaly v Čechách před vypuknutím války.

Nepřítel, jak známo, podceňován a vítězství zbraní rakouských pokládáno všeobecně za jisté.

Všechny třídy obyvatelstva rozechvíval zimničný nepokoj. Trapné očekávání blížící se katastrofy, jejíž následky — ať již na prospěch nebo neprospěch Čech — nikdo nemohl předvídati, jevilo se veřejně i v soukromí v nejrůznějších obdobách.

Bojechtivost byla všeobecná.

I lidé druhdy mírní, ba bojácní, osvědčovali nyní všemožným způsobem netušenou odhodlanost. Mapa Čech nebyla snad ještě nikdy, ca mapy existujou, tak pilně a od tak ohromného množství znalců i laikův zkoumána, jako právě v tu dobu.

Lidé rázní a smělí byli úplně přesvědčeni, že není ani jinak možno, nežli zvítězit, kdežto lidé nesmělí a neodhodlaní kojili se aspoň nadějí ve vítězství.

Před válkou, kdy strategie, taktika a hromadná zhoubnost jehlovek nepřátelských nebyly se ještě osvědčily, byla tak pevná důvěra ve vítězství zbraní rakouských aspoň poněkud oprávněna.

Mezi lidmi, kteří se o válku nejvíce interesovali, byli bez odporu jednotlivci i celé rodiny, jejichž otcové, bratří i synové nebo přátelé musili táhnouti proti nepříteli.

Mnozí z nich arci toho nedávali na jevo, očekávajíce v trapné úzkosti zprávy o první srážce, kdežto jiní a to hlavně ti, kdož pokládají vojáctví za pouhé řemeslo, kterýmž možno pohodlněji se živiti, než jakýmkoli jiným zaměstnáním, netajili se svými nadějemi v brzké a rychlé postoupení svých příbuzných a přátel.

Náležel jsem k lidem prvnějším. Přítel, jenž mne byl právě opustil, netoužil po povýšení a také já neměl pražádné příčiny, přáti si více, než aby se co možná nejdříve zase vrátil zdráv, jak byl odešel.

Zdánlivě jsem byl sice klidný, ale duši moji rozechvíval bezpříkladný nepokoj. Na práci, ať již druhu jakéhokoli, nebylo ani pomýšlení. S trapnou úzkostí očekával jsem nejen slíbené listy přítelovy, nýbrž i zprávy o průběhu války vůbec.

Konečně a sice pátý den po přítelově odchodu dostal jsem první jeho list. Byl datován z Mladé Boleslavi a obsahoval jen několik slov.

Přítel mi psal, že byl pluk jeho přidělen k armádnímu sboru, jemuž velel Clam Gallas; dále si naříkal na dlouhou chvíli a na to, že jest mu nyní pobožnost vojáků polského pluku skoro protivna.

»Byl jsem sice vždy tolerantní ku všem vyznáním,« psal mimo jiné. »Byloť mi totiž vždy zcela lhostejno, jakého boha a jakým způsobem někdo vzývá; ale býti bez ustání očitým svědkem růženečkování a líbání škapulířů, neslyšeti v středu svých podřízených skoro nic jiného, nežli vzdechy, zbožná přání a vzývání všech možných svatých, aby orodovali u boha a nejsvětější trojice, musí se přece časem svým i nejtolerantnějšímu člověku zhnusiti.

Pozoruju zcela dobře, jak zmahá se náboženský tento zelotismus vůči blížícímu se nebezpečí. Druhdy, v době míru nebyl aspoň nikdy tak nápadný, leda u jednotlivců, kdežto nyní je všeobecný. Shlednouti kostel, kapličku nebo sochu nějakého svatého a nemoci se tam pomodliti; spatřiti duchovního a nemoci se mu vyzpovídat, jest asi pro podivný lid ten nyní mukou největší.

Větší část důstojnictva ovšem si toho nevšímá nebo se pohrdlivě usměje; ale na mne vše to činí dojem odporný, zvláště když si připomenu, že titéž lidé, kteří dnes celé hodiny v nejzbožnější modlitbě vyklečí, budou zejtra nebo pozejtří zcela chladnokrevně pálit do řad nepřátel a až zazní rozkaz k útoku, že vrhnou se na nepřítele s bezpříkladnou zuřivostí. Skoro lituju, že jsem žádal, abych byl přidělen ku zbožnému tomuto pluku; leč nyní již nelze věc změniti.«

Následujícího dne obdržel jsem od přítele lístek druhý.

Obsahoval jen několik řádků.

Přítel mi psal, že za hodinu opustí pluk jeho Mladou Boleslav, aby se odebral na sever. Dále mi zvěstoval, že od té doby budu dostávat listy jeho poštou polní a že následkem rozkazu vrchního velitelstva severní armády nesmí býti v žádném listu udáno místo, kde byl psán, aby v případu zachycení nebo zneužití listu nedověděl se nepřítel o pohybech jednotlivých oddělení vojska rakouského.

Byl jsem spokojen; neboť na místě, odkud mi přítel psal, zajisté mi pramálo záleželo.

Obdržev tyto dva listy rychle za sebou, domníval jsem se, že bude přítel podobně pilně i dále psávat; ale uplynulo pět dní, aniž bych byl dostal nějaké zprávy a počal jsem už býti nepokojným.

V přípravách k válce pokračováno v té době s nezměněnou horlivostí; nicméně na bojišti samém nebylo přišlo ještě k žádné srážce.

Doposud mělo se všeobecně za to, že vojsko rakouské vtrhne do do země nepřítelovy, an tu znenadání došla telegrafická zvěst, že vojsko pruské překročilo hranice české a Rakušané že — couvají. A téhož dne, kdy tedy bylo již možno, že přítel můj súčastnil se někde boje, obdržel jsem od něho list třetí a nad očekávání obšírný.

Kladu jej zde doslova:

....19. června 1866.

»Milý příteli!

Tentokráte neudávám místa, kde tento list píšu, z dvou příčin: jednak abych vyhověl přísnému rozkazu vrchního velitelstva, jednak proto, poněvadž sám si přeju, aby případ, o němž ti píšu, zůstal aspoň nějaký čas ještě tajemstvím. Proto nepřipojuju ani svého jména…

Jsem rozčilen v míře nejvyšší a nevím ani, zdali a jak ti asi list tento dopíšu.

Činil jsem, seč jsem, abych nabyl klidu aspoň poněkud; ale veškeré úsilí mé bylo až dosud marné.

Divoce bouří krev v mých žilách, hlava mě pálí a ruka má se chvěje... Promiň tedy, shledáš-li v dopisu mém něco temného, nesouvislého, nevysvětleného!… Život můj nenáleží již mně…

....20. června,

Odpusť, že jsem list ten včera nedokončil.

Musil jsem přestati a pokračuju teprve dnes, když jsem už aspoň poněkud klidnější.

Nepsal bych ostatně ani tentokráte; ale nepřítel může každou chvíli překročiti hranice a tak by se mohlo osudnou náhodou státi, že bych sešel se světa, aniž bych ti podal zprávu o zvláštním případu, jenž jest v nejuzší souvislosti s událostmi, o nichž jsem ti byl před svým odchodem z Prahy obšírněji vypravoval.

Píšu ti v bídné chatrči malé osady, která se rozkládá na úpatí mírného pahorku, na němž se nalézá klášter.

Nebudu šířiti slov o duševním stavu svém, nýbrž obmezím se na prosté vylíčení pouhého fakta a ty sám zajisté snadno se domyslíš, co bouří v mé duši. Chci, abys zvěděl především o události samé a nikoli o mých citech. Vím, že tento způsob psaní bude mne státi obrovské přemáhání; ale přičiním se ze všech sil, abych nezabředl do reflexí, kterýmiž bych list svůj zbytečně rozváděl.

Byl jsem se svou setninou vyslán na přední stráže. Část vojska mého táboří pod širým nebem v osadě, v které ti píšu; ostatní vojíni jsou na předních strážích. Nepřítel, jak jsem už připomenul, nepřekročil sice ještě hranic, ale nejdále pošinuté stráže a hlídky naše pozorujou prý nepřátelské přední stráže ze vzdálenosti asi půl hodiny cesty.

Leč o tom všem nechci šířili slov! Chci ti psáti o události, která se sběhla zde předevčírem k večeru.

Přibyl jsem do krajiny této se svou setninou za krásného odpůldne, bych obsadil malý klášter a nepatrnou vesničku.

Klášter nalézá se na malém pahorku, s něhož je do lesnatého okolí překrásná vyhlídka. Osada, čítající asi třicet chatrčí, rozkládá se na úpatí vršiny té a z osady samé vede trojí stromořadí na jih, na sever a na západ. Budova klášterní ničím nevyniká a jest obydlena asi desíti jeptiškami.

Jak víš, nejsem přítelem života klášterního; ale přes to vše nechtěl jsem zbožné sestry vyrušiti z klidu jejich a místo obsazení kláštera vyslal jsem ku klášteru a na malý hřbitůvek opodál jen několik stráží k pozorování okolí, kdežto hlavní část vojska mého rozložila se táborem v stromořadí, vedoucím z osady na jih.

Učiniv veškerá nutná opatření bezpečnosti, požádal jsem vojíny, by se nevzdalovali a zejména, aby klášternic nižádným způsobem neobtěžovali.

Nadešel tichý letní večer.

Unaven několikahodinným pochodem, ulehl jsem v polním stanu, jenž mi byl od úslužných vojínů na rychlo sdělán, a usnul jsem.

Když jsem procitl, byla již noc. Vyšed ze stanu, ubíral jsem se volným krokem stromořadím a pak širokou, poněkud příkrou stezkou ku klášteru, bych s výšiny rozhlédl se po okolí.

Dospěv až ku vchodu na hřbitov, jenž rozkládá se opodál kláštera, zastavil jsem se a pozoroval chvíli okolí. Všady byl klid a strážné ohně bylo viděti v půlkole na sever od kláštera.

Vše bylo tedy v nejlepším pořádku. Také na hřbitově byla si stráž rozdělala oheň a pět vojínů sedělo kolem ohně v dosti živé rozprávce.

Zastaviv se u vchodu na hřbitov, díval jsem se chvíli na vojíny, z nichž jeden soudruhům svým vypravoval právě cosi tak zajímavého, že všichni pozorně naslouchali.

Poznal jsem ve vyprávějícím desátníka první čety, muže asi šestatřicetiletého, kterýž sloužil u téhož pluku již třetí kapitulaci. Od několika roků byl ženat a otcem tří dítek; rodina jeho dlela v tu dobu právě v Praze.

Znal jsem jej již z doby, kdy jsem byl u téhož pluku ještě nováčkem.

Ve smyslu vojenských předpisů byl to vojín vzorný; jako člověk však měl všechny necnosti lidí surových a prchlivých. Vynikal nad jiné houževnatou vytrvalostí a náboženským zelotismem; ale lišil se od sdílných krajanů svých neobyčejnou málomluvností.

Po celou dobu, co jsem jej znal, neslyšel jsem ho nikdy v souvislosti vypravovati a proto bylo mi nynější vypravování jeho nápadným.

Z té příčiny popošel jsem podle hřbitovní zdi několik kroků ku předu, bych slyšel, co druhdy mlčelivý desátník soudruhům svým nyní tak živě vypravuje.

Nežli však mne vojíni spozorovali, zaslechl jsem z vypravování desátníkova následující úryvek:

»…Chlap si myslil, že už má vyhráno, že vyvázne… Ale nepodařilo se mu to. Páter nás chlácholil; ale my byli rozvztekleni a zpiti všichni… Neměl nás dráždit!… Dřív nám lichotil a teď, když měl pátera ku pomoci, počal nám vyhrožovat a namířil proti nám pistoli. Vrh’ jsem se první proti němu. Nazvedl a překotil jsem stůl, za kterým stál. V tom vyšla rána…“

Dojem, jaký na mne učinilo těchto několik slov, nelze vypsati.

Poznal jsem, že setkal jsem se po mnoha letech s očitým svědkem, ba s jedním z hlavních účastníků děsného případu, o němž mi byl neznámý páter roku 1848 v kapli pražského chrámu vypravoval.

Chtěl jsem postoupiti o několik kroků blíže, ale byl jsem jako přimrazen a tak musil jsem nepozorován vyslechnouti ještě následující slova:

»…Vrhli jsme se na padoucha a vtáhli jej do prostřed pokoje. Páter chtěl chránit holčinu, ale já mu ji vyrval a srazil pátera jednou ranou k zemi… Židáka jsme utloukli… Mezi tím vykřikl jsem: »А co s holkou?« — »Zabme ji!« volali někteří. — »Ne, ne! to by za to nestálo,« zvolal jsem. »Jako židé ukřižovali Krista, tak ukřižujme my židovku!« — »Ukřižujme! Ukřižujme!« hulákalo několik zpitých a rozvzteklených sedláků… Byl jsem tenkrát mladý, silný chlapík a sám jsem omdlelou holčinu vynesl na náves a tam…«

Více jsem neslyšel. Rychle postoupil jsem ku předu.

Vojíni spatřivše a poznavše mě, vstali a mlčky salutovali.

Pro vnitřní pohnutí nebyl jsem v stavu ani slova pronésti, a teprve po chvíli, když jsem byl pohnutí své aspoň poněkud potlačil, optal jsem se vojínů, o čem tu právě řeč.

»Pan desátník nám vypravuje o polské revoluci,« podotknul jeden z vojínů.

»Slyšel jsem,« vyrazil jsem ze sebe, neboť krev hnala se mi tak prudce k hlavě, že nebyl jsem takořka ani s to, abych něco jiného pronesl.

Vojáci pozorujíce mé rozčilení byli poněkud na rozpacích a nikdo z nich neodvážil se promluviti.

Po chvíli, obrátiv se k desátníkovi, který stál dva kroky přede mnou, otázal jsem se ho:

»Vy jste byl při tom?«

»Ano, pane setníku,« zněla poněkud nesmělá odpověď.

»Kdy a kde se to stalo?«

»Ku konci února roku 1846 v mém rodišti.«

»A vykřikl jste: »Ukřižujme ji!« — vy první?«

Desátník mlčel, jsa patrně na rozpacích, má-li se nyní přiznati neb účastenství své popříti.

»Vy a nebo někdo jiný?« opáčil jsem přísně a ruka má mimovolně sáhla po rukojeti šavle.

Oslovený opět neodpověděl.

»Odpovíte nebo neodpovíte?« zvolal jsem ještě přísněji než před tím.

Desátník vida, že nelze vyváznouti, ustoupil o krok na zad a nesměle pronesl:

»Já ne, pane setníku – a nevím, kdo…«

Zbabělá tato výmluva učinila na mne strašný dojem. V mžiknutí oka vytasil jsem šavli a mávnul po desátníku, jenž s rozpoltěnou lebkou sklesl na zem…

Ostatní vojíni s hrůzou ustoupili ode mne…

Co dělo se v tu chvíli v mé duši, nelze vylíčiti.

Vmysli se, možno-li, v rozčilení největší a suď sám, byl-li jsem v okamžicích těch při smyslech a možno-li snad zabití člověka toho omluviti. Já toho nedovedu. Možná, že muž ten přece nebyl vinen…

Tak soudím nyní, když už jsem poněkud klidnější. Ale předevčírem, když stál jsem na hřbitově nad jeho mrtvolou a rudá zář strážného ohně rozdělaného mezi dvěma hroby děsivě osvěcovala neočekávaným skutkem polekané ostatní vojíny, netanulo mi na mysli nic, nežli že bych skutek ten za podobných okolností bez rozmýšlení a snad chladnokrevněji než poprvé opakoval.

Neklň mi, nezlořeč mi, duše drahá! Vímť, že zabiv jediného člověka zničil jsem štěstí celé nevinné rodiny. Vím, že utrativ lidský život, spáchal jsem skutek nepromíjitelný, poněvadž individuum nikdy se neopakuje. Vím a uvažuju nyní vše, i následky, které bude míti skutek ten pro mne v zápětí.

Poslední okolnost připamatoval jsem si také na hřbitově. Zaraziv zkrvácenou šavli prudce do pochvy, chtěl jsem beze slova opustiti hřbitov.

»Máme mrtvolu pochovat, pane setníku?« otázal se jeden z vojínův, když jsem se byl obrátil k odchodu.

Připomenutí to uvedlo mi na mysl nutné následky mého skutku.

»Především vás žádám,« pravil jsem k vojínům, »abyste o skutku, jehož svědky jste právě byli, nezmiňovali se zatím nikomu. Vím, že pro skutek svůj budu postaven před vojenský soud a výrok soudu nemůže zníti jinak než vinen. Přál bych si však, aby se to nestalo dříve, než bude skončeno nynější polní tažení. Možná, že nepřátelská zbraň učiní životu mému konec. Nestane-li se tak, zaručuju se vám svou ctí, že dostavím se pak k soudu sám. Můžete a chcete mi poskytnouti tuto lhůtu?«

Učiníme, jak si přejete, pane setníku,« odpověděl jeden z vojínů.

»Nechť tedy nyní některý z vás pospíší do osady pro vojenského lékaře, aby zjistil smrt zabitého; potom můžete mrtvolu pohřbíti.«

Zatím, co jeden vojín odkvapil pro lékaře, otázal jsem se ostatních:

»Jak se stalo, že vám desátník počal příhodu tu vypravovat? Vzpomněl si sám nebo snad někdo z vás věděl už dříve něco o ní?«

»Stalo se to takto, pane setníku,« ujal se slova jeden vojín. »V dnešním denním rozkazu bylo nám, jak víte, přísně zakázáno, obtěžovati jeptišky kláštera způsobem jakýmkoli. Stráž, která sem byla odpoledne vyslána a kterou jsme my večer vystřídali, rozkazu tomu nevyhověla. Prostranná kaple kláštera, v které se konají jen občas služby boží, byla otevřena a dva vojáci odpolední stráže, nemohouce odolati, vešli do kaple, aby se tam pomodlili. Kdo v kapli oné byl nebo jakým způsobem dověděli se o tom, co nám vypravoval jeden z nich, když jsme je vystřídali, nevím; ale…«

A co vám vypravoval?« přerušil jsem vojína.

»Že je v klášteře jeptiška, která má na rukou i nohou podobné rány jako ukřižovaný spasitel… A tak se stalo, že nám desátník počal vypravovat…«

»Zde v klášteře že jest?« vyrazil jsem ze sebe.

Vojín přisvědčil.

»A jak se zove, odkud je?« tážu se kvapně.

»Nevím, pane setníku; nevím vůbec nic více, než co jsem byl právě uvedl.«

Chvíli stál jsem mlčky, jsa na rozpacích, co mám činiti, ale v brzku jsem se rozhodl, že musím se bez odkladu přesvědčiti. Vzniklať v duši mé domněnka, že jeptišky klamou snad zbožný lid, a v souvislosti s vypravováním desátníkovým měl jsem v tu chvíli pevně za to, že stigmatisovaná jeptiška nemůže býti jinou osobou, než ukřižovanou židovkou…

Bez dalšího rozmýšlení se odkvapil jsem ze hřbitova a pospíšil k fortně klášterní, kde jsem prudce zazvonil.

Za několik okamžiků ozval se v chodbě lehký krok, slabé světlo kmitlo zamřižovaným okénkem ve fortně a vlídný ženský hlas se ozval:

»Co si přejete v tak pozdní noční chvíli?«

»Jsem velitelem oddělení vojska, které dnes obsadilo podklášteří, a musím bez odkladu mluvit s představenou kláštera,« pravil jsem rozhodně. »Prosím, ohlaste mne!«

Po těchto slovech padlo světlo skrze okénko přímo na moji tvář, jako by se vrátná chtěla aspoň poněkud přesvědčiti o pravděpodobnosti slov, jež byla slyšela.

»Poshovte několik okamžiků!« ozval se týž vlídný ženský hlas. »Abatyše posud bdí — ohlásím vás.«

Nečekal jsem ani pět minut.

Okénkem ve fortně mihlo světlo poznovu a za několik okamžiků ozval se jiný ženský hlas opakující otázku, čeho si přeju.

Opáčil jsem svou žádost za vpuštění.

Po chvíli zaskřípal klíč v zámku a fortna se pootevřela.

Spatřil jsem dvě jeptišky. Jedna z nich držela v ruce svítilnu a svazek klíčů.

»Přejete si, pane veliteli?« optala se vlídně druhá. »Jsem abatyší kláštera toho.«

»Přál bych si promluviti s vámi o vážné záležitosti,« dím hlasem poněkud přitlumeným.

»V tak pozdní době noční?« opáčila abatyše. »Což nelze rozmluvu odročit na zejtra?«

V měkkém přívětivém hlase, jakým byla slova pronesena, spočívalo zvláštní kouzlo. Již jsem chtěl odpovědít, že dostavím se druhého dne, když mi napadlo, že by jeptišky, jsouce takto upozorněny, mohly nejen uhodnouti, ale v průběhu noci účel mé návštěvy také překaziti. Proto jsem odpověděl:

»Odpusťte, že nelze ani okamžik otálet; záležitost, o kterou se jedná, je naléhavá…«

Abatyše ještě chvíli váhala a zdá se, že by byla za jiných okolností žádost moji rozhodně odepřela. Ale v době tak mimořádné, jako byla ona, kdy vojsko nepřátelské mohlo každou chvíli překročiti hranice, domnívala se nejspíše, že žádost moje týká se výhradně záležitostí vojenských, a proto žádosti mé, ač nerada, přece vyhověla.

»Následujte mne tedy!« pravila posléze a ubírala se volným krokem chodbou do kláštera.

Poprvé v životě svém vkročil jsem přes práh pošmurné budovy klášterní.

Za nedlouho octnul jsem se v hovorně kláštera. Vrátná, která nás tam byla doprovodila, zavěsila svítilnu na hřeb ve zdi a opustila síň.

Byl jsem s abatyší o samotě.

»Nuže, pane veliteli — vaše přání?« ozvala se představená kláštera ještě vlídněji, než když mě byla poprvé oslovila.

»Odpusťte, velebná matko, že se vás tážu na záležitost klášterní,« pravil jsem. »Je pravda, co jsem se byl právě dověděl, že přechováváte v klášteře jeptišku stigmatisovanou?“

Otázka má abatyši patrně překvapila i urazila. Ustoupilať o krok ode mne a vážně, ba přísně děla:

»Dovolte, pane — po jakém pak právu se na to tážete?«

Vyhýbavost ta byla mi podezřelou.

»Promiňte,« dím rozhodně, »že prozatím na tuto vaši otázku neodpovím. Pravda-Ii, co mi bylo zvěstováno, pak musím s jeptiškou tou mluvit ještě dnes.«

»To není možné!« odvětila abatyše vážně.

»Proč?«

Abatyše neodpověděla.

»Tedy skutečně se zde nalézá?« opáčil jsem po chvíli.

»Myslíte-li sestru Marii…«

»Nevím, jak se zove nyní; ale dříve bylo její jméno Ruth…«

»Sestra Marie že se zvala Ruth?« otázala se abatyše udiveně a zrak její, doposud k zemi upřený, utkvěl nyní zvědavě na mé tváři.

»Dívka o které mluvím, byla židovka…« připomínám.

Abatyše ucouvla opět o krok, sklopila zraky a neodpověděla.

»Mohu s ní mluvit, mohu ji spatřit?« naléhám netrpělivě.

Abatyše váhavě odpověděla:

»Vaše přání, pane, v této době jest neobyčejné a naléhavost, s jakou se domáháte jeho vyplnění, jest mi důkazem, že není bezdůvodné. Ale promiňte — možno-li, dostavte se zejtra — a přání vaše bude vyplněno aspoň částečně…«

»Proč jen částečně?» opáčil jsem a nedůvěřivost moje se zmáhala.

»Protože můžete sestru Marii jen spatřit, ale nikoli s ní mluvit.«

»Je snad vaše řehole tak přísná?«

»Nikoli!«

»Jaká tedy toho příčina?«

Abatyše na chvíli se odmlčela a teprve, když jsem otázku svou opakoval, odvětila:

»Prosím, račte přijít zejtra!«

Žádost moje arci byla neobyčejná, ale vyhýbavost abatyše a odkazování na druhý den potvrzovaly mě v domněnce, že se zde skutečně jedná o nějaký klam fanatismu náboženského.

»Nemohu jinak, paní abatyše,« pravil jsem po té, »nežli žádost svoji opakovat s veškerým důrazem. Buď vyhovíte mé prosbě dobrovolně nebo — užiju násilí…«

Chmura nevole zastřela na okamžik až dosud klidnou, vráskovitou tvář abatyše. Neodpověděla na moje slova, nýbrž popošla ke dveřím a otevřela je.

Vešla vrátná, která byla čekala přede dveřmi.

»Vezmi světlo a uveď nás do kaple!« kázala vrátné.

Jeptiška mlčky uposlechla.

Šli jsme z hovorny dlouhou nevlídnou chodbou.

Asi za dvě minuty octli jsme se v prostranné, jen několika obrazy a sochami okrášlené kapli. Hlavní oltář byl rovněž tak prostý jako oba menší postranní oltáře a v celé kapli nepoutalo pranic pozornost, kromě železného zábradlí, jež ohraničovalo před hlavním oltářem jakýsi nevysoký pomník kamenný.

Abatyše popošla mlčky až k tomuto zábradlí.

Následoval jsem ji s vrátnou, která nesla světlo. Dospěv až k zábradlí, shledal jsem, že vedou po obou stranách pomníku schůdky dolů do nějakého sklepení.

Teprve nyní obrátila se abatyše k doprovázející nás jeptišce se slovy:

»Jdi napřed — k sestře Marii…«

Jeptiška uposlechla.

Otevřevši jen přivřená dvířka zábradlí sestupovala po schodech.

Následoval jsem ji, abatyše ubírala se za mnou.

Za několik okamžiků octnuli jsme se v nevelkém klenutém sklepení, s jehož stropu visela věčná lampa, jejíž zarůžovělé světlo dodávalo všem předmětům rázu neobyčejně pošmurného.

Na první pohled jsem poznal, že nalézám se v hrobce. Podle dvou stěn v pravo a v levo stálo po osmi až desíti velkých kovových rakvích a nad každou byla na stěně malá tabulka.

U protější stěny přímo před námi nalézala se rakev jediná. Rakev ta, lišící se od ostatních šířkou, byla pokryta černou jakousi látkou. Nad rakví na stěně byla jednoduchá tabulka s čitelným nápisem »Sestra Marie«.

Beze slova vzala abatyše vrátné svítilnu z ruky a popošedši až k rakvi, odhrnula s ní černou roušku a držela svítilnu nad rakví.

Dojem, jaký na mne učinil obraz, jejž jsem spatřil, z paměti mé nikdy nevymizí.

I teď, když si okamžik ten připomínám, tají se mi dech, ruka má se chvěje a krev prudce žene se od srdce k hlavě a zase nazpět k srdci…

Pojala mě závrať, jako člověka, jenž octnuv se náhle před děsnou propastí, spatřil na jejím dně bytost nejdražší, bytost, po které byl po léta toužil, bytost milejší nejsladších vzpomínek, ale — mrtvou…

Přede mnou ležela zvláštní, skoro rovněž tak široká jako dlouhá kovová rakev se skleněným víkem. Uvnitř byla vyložena černým aksamitem, na němž ležel široký, plochý dřevěný kříž přihnědlé barvy a na kříži tom rozepjatá, ale nepřibitá mrtvola útloučké mladistvé dívčiny ve vybledlém řasnatém rouše klášterním.

V podivném dvojsvětlí, jež tvořilo zarůžovělé světlo věčné lampy a žlutavý svit svítilny, kterouž abatyše nad rakví držela, měla tvář mrtvé dívky výraz neobyčejně lahodný.

Tvář její, ovroubená havranním, krátce přistřiženým vlasem byla skutečně nebo se mi aspoň zdála čarokrásnou.

Spočívalo v ní tolik dobroty, lahody a laskavosti, že zdálo se mi, jako bych se díval v tvář oné tajůplné bytosti, která od mého mládí po celou řadu let neustále vznášela se před duševním zrakem mým, kterou jsem vídal vždy, kdykoli připomenul jsem si sny nejblažší a nejrozkošnější a která mi byla tak milá, tak drahá jako vzpomínka na mrtvou matku…

Beze slova popošel jsem až k rakvi a nahnuv se nad ni, dlouho, předlouho díval jsem se v němé bolesti v sličnou tvář mrtvé jeptišky…

Nebylo pro mne žádné pochybnosti více. Rány na rukou od probitých hřebů, pak rána na jediné bosé nožce byly nezvratným důkazem, že nalézám se před mrtvolou nešťastné ukřižované, o níž mi bylo před lety za tak zvláštních okolností vypravováno, a která byla bez odporu hlavní příčinou mých přízraků.

Nevýslovná bolest sevřela má prsa.

Chtěl jsem promluviti, ale hlas mi uvázl v hrdle; chtěl jsem odstoupiti, avšak nohy mé byly jako přimrazeny a slzy, které po mnoho let nebyly mi vstoupily do očí, zakalily mi zrak.

Stařičká abatyše, držíc v jedné ruce svítilnu a v druhé černý příkrov, jejž byla s rakve odhrnula, stála nepohnutě a mlčky u rakve tak dlouho, až posléze sám jsem odvrátil zraků svých od neobyčejného obrazu toho. Po té přehodila opět černý příkrov přes rakev…

»Vyhověla jsem vašemu přání, pane veliteli,« ozvala se po chvíli abatyše, která stojíc klidně u rakve čekala, až mine mé pohnutí, »aniž bych se byla tázala po pohnutkách neobyčejného přání vašeho…«

»Děkuju vám, paní abatyše, za vaši ochotu,« přerušil jsem stařenu. »Odpusťte, že vyrušil jsem vás v tak pozdní době…«

»Znal jste sestru Marii?« otázala se abatyše.

»Neznal!«

»Jak tedy možno vysvětliti?…«

»Chci být za vaši laskavost upřímným,« pravil jsem. »Teprv asi před půl hodinou dověděl jsem se, že mešká ve vašem klášteře, a v duši mé vzniklo podezření, že stala se obětí náboženského fanatismu.«

Abatyše neodpověděla.

»Jen za jedno vás ještě prosím,« pokračoval jsem. »Povězte mi, možno-li, kdy a jakým způsobem přišla sem do kláštera?«

»Osud ubohé sestry Marie je velmi prostý,« pravila stařena. »Roku 1846, tuším na počátku měsíce března, nalezlo několik vesničanů v blízkém lese zimou skřehlou a hlady vysílenou dívku v rozedraném šatě a přivedli ji sem do kláštera. Poskytly jsme jí útulku. Byla to dívka asi šestnáctiletá; na obou rukou a na jedné noze měla rány, jak jste je byl právě na mrtvole spatřil. Kdo a odkud by byla, nedověděly jsme se, neboť ubohá dívka, již jsme později zvaly sestrou Marií, byla — šílenou a němou… Zdá se, že konala dalekou cestu. Žila, vlastně živořila zde v klášteře jen několik měsíců; churavělať, až dokonala tiše svůj život. Jediné, co po ní zbylo, je část jakéhosi listu, jejž jsme nalezly v jedné kapse jejích šatů; leč ani list ten neposkytl nám žádného vysvětlení.«

»Je možno, bych list ten spatřil?« pravil jsem kvapně.

Abatyše přisvědčila.

»Byl to majetek sestry Marie a proto uložily jsme jej u jejích nohou.«

Při tom odhrnula ještě jednou přikrývku s rakve, nadzvedla skleněné víko a vzavši u nohou mrtvoly ležící lístek, podala mi jej.

Poznal jsem písmo na první pohled.

»Darujte mi, prosím, tento lístek,« poprosil jsem.

Abatyše svolila.

Poděkoval jsem se a omluviv se ještě jednou opustil jsem hrobku i klášter.

O citech, které bouřily a bouří v mých prsou, psáti nemohu a stálo mne velkého přemáhání, nežli jsem ti vypsal celý příběh zcela objektivně.

Lístek, vlastně jen část lístku toho, jenž mi byl darován, přikládám k tomuto svému dopisu.

Buď zdráv! Bude-li možno, budu ti psáti zase co nejdříve.«

Potud přítelův dopis.

Avšak lístek, o němž se ku konci zmiňuje, že jej k dopisu svému přikládá, přiložen nebyl.