Ukřižovaná (1903)/IV.

Ukřižovaná (1903) Jakub Arbes
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Ukřižovaná
Podtitulek:	Romanetto
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Ukřižovaná. Čtvrté vydání. Praha: F. Šimáček, 1903. 121 s. S. 45–96. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jako před lety, když se byla v bytu Schneidrově udála příhoda, kterou mi byl přítel právě vypravoval, pospíšil jsem za přítelem i tentokráte také do jeho bytu na Malé Straně nedaleko budovy vrchního vojenského velitelstva, avšak nezastal jsem ho.

Vrátiv se domů ulehl jsem; ale takměř po celou noc nemohl jsem usnouti. Trapná nejistota a obavy o přítele zaplašovaly přese všechnu tělesnou moji unavenost spánek. Toliko k ránu zdřímnul jsem na krátkou chvíli; však před východem slunce jsem procitnul a pospíšil bez odkladu k příteli.

Rychle vyběhl jsem po schodech do druhého patra a ještě rychleji zaklepal jsem na zamčené dvéře přítelova bytu.

Nikdo se neozval.

Klepal jsem dvakrát, třikrát, vždy netrpělivěji a hlasitěji; ale nikdo se neozýval, ani když jsem počal v pravém slova smyslu bouchat, až vyburcovaní sousedé začali vycházeti ze svých bytů, aby se přesvědčili, kdo tak záhy z rána ruší klid jinak neobyčejně tichého domu.

Klepání i bouchání mé bylo marné; v bytu, v němž přítel bydlil sám, nikdo se neozval.

Prohlédnuv pozorněji zámek, shledal jsem, že jsou dvéře uzamčeny na klíč z bytu a klíč že trčí v zámku.

Obávaje se, že přítele stihlo náhle nějaké neštěstí, poslal jsem sousedova hocha pro zámečníka. Ale než tento přišel, dohnala mě nedočkavost má k tomu, že pomocí sousedův, kteří mě dobře znali, vypáčil jsem dvéře přítelova bytu a vrazil do vnitř.

V předsíni i v prvním pokoji bylo vše v nejvzornějším pořádku; v pokoji druhém, přítelově ložnici, spatřil jsem přítele. Leželť v posteli vysvlečen a na první pohled jsem poznal, že klidně, ale neobyčejně tvrdě spí.

Současně se mnou bylo do bytu vešlo také několik sousedů. Zastyděl jsem se za svou pošetilou nedočkavost a omluviv ji způsobem dosti nemotorným požádal jsem sousedy, aby mě nechali s přítelem o samotě. Uposlechli s jakousi nelibostí, ba nevrlostí.

Usednuv po té na pohovku čekal jsem, až přítel procitne.

Když však ani po hodině ještě se neprobouzel, počal jsem jej budit. Trvalo to několik minut, nežli procitnul. Otevřel líně oči a poznav mě seskočil ruče s lože úplně zdráv a vesel, jakoby se byl probudil po příjemném snu.

Byl sice v tváři poněkud bled, ale vzezření jeho bylo v celku zcela uspokojující.

Omluvil jsem svou přítomnost i vypáčení dveří způsobem co možná nejvhodnějším, ale pravou příčinu jsem zamlčel.

Přítel sice slovům mým, jak bylo ze všeho patrno, nepřikládal víry úplné, avšak tuše pravou pohnutku mého jednání nevyptával se mne na nic více a v brzku rozpředl se mezi námi hovor o věcech všedních a obyčejných…

Od té doby scházívali jsme se opět skoro každodenně; ale o Schneidrovi a přítelových přízracích z příčin na snadě ležících jsme nemluvili.

Žili jsme opět jako dříve svým studiím, kterýmž jsme se oddali s horlivostí mladistvých nadšenců.

V průběhu několika měsíců byl by bedlivý pozorovatel seznal, že stala se s námi oběma následkem vzájemného vlivu podstatná změna.

Přítel, který sice nikdy společností veselých, bezstarostných přátel a známých u vojště příliš často nevyhledával, počal se později společnostem těm v pravém slova smyslu vyhýbati a zamiloval si samotu, kdežto já, kterýž jsem se byl druhdy společnosti vůbec vyhýbával, počal jsem ji nyní častěji než kdy jindy vyhledávati nebo jsem po ní aspoň toužil.

Několikaleté samotářství počalo mě poznenáhla omrzovati a stávalo se mi takměř nesnesitelným, kdežto přítele zase patrně omrzoval veselý, bujný život v bezstarostných, pouhému okamžiku žijících společnostech; ale oba bránili jsme se nenáhlé této změně svých povah s houževnatostí, jakou se obyčejně člověk bránívá, když má odkládati zvyky staré a hluboko zakořeněné.

Přítel odkládal znenáhla nemravy a zlozvyky bujné vojáckosti, já pak zlozvyky a nemravy hypochondrického učence.

Pozbývaje cynismu, bezohlednosti a tvrdošijné neústupnosti, s jakou lpíval na svých tak zvaných zásadách, stával se přítel měkčím, lidumilnějším, smiřlivějším a cituplnějším, kdežto já zase, byv druhdy přes příliš ústupným, mírným, nesmělým, ba ostýchavým a vždy a ve všem povolným, počínal sem býti rozhodnějším, samostatnějším a ne-li drsnějším, tak aspoň houževnatějším v hájení svých názoru a přesvědčení svého.

Přítel, nejsa v kanceláři prací přetížen, mohl větší část dne věnovati studiím a také tak učinil. Maje obstojné příjmy, obracel dobrou jich polovici na knihy a pomůcky všeho druhu. Knihovna jeho rychle se množila, kdežto moje zůstávala takměř bez doplňování.

Za nedlouho uveden také následkem vzájemného vlivu v chaotické studium naše aspoň jakýs takýs systém.

Poznavše, že nalézáme se na scestí, dohodli jsme se po zralém uvážení vzhledem k obapolným náklonnostem svým k vědám přírodním, že věnujeme se budoucně výhradně studiu těchto věd, a rozhodnuvše se zahájili jsme společně na počátku měsíce ledna roku 1866 studium to aspoň poněkud systematicky.

Náklonnost naše k přírodním vědám dřímala v nás obou ode dávna a není tudíž divu, že moje i přítelova knihovna obsahovala z větší části spisy v obor ten spadající, tak že od té doby, co jsme se rozhodli pro vědy přírodní, jen zřídka kdy musili jsme navštěvovati knihovny veřejné.

Jako konečný cíl tanulo nám oběma na mysli dosažení profesury přírodních věd na vyšším gymnasiu nebo vyšší reálné škole. Vědouce zcela dobře, čeho se nám k tomu ještě nedostává, pracovali jsme s úsilím neúmorným a vzornou vytrvalostí, obyčejně společně buď v bytu přítelově neb u mne.

Jsem přesvědčen, že za takovýchto okolností byli bychom oba cíle svého dříve nebo později skutečně také dosáhli; avšak válka rakousko-pruská roku 1866 přerušila náhle společné naše studium.

Dva nebo tři dny po úředním vypovězení války navštívil jsem přítele. Zastal jsem jej zaměstnaného pořádáním svých věcí.

»Nechtěl bys převzíti prodej mé knihovny některému antikváři?« vítal mě přítel a trpký úsměv přeletl sličnou jeho tvář. »Jsemť v podobném postavení jako před krátkým časem ty. Zdá se mi, že haraburdí toho nepotřebuju a nikdy již potřebovati nebudu.«

Pochopil jsem slova ta úplně.

»Což není pražádné sprostředkování možné?« tážu se.

»Pražádné,« vece přítel úsečně.

»Jak to? Vždyť pak jsi vždy ujišťoval, že je ti představený tvůj, plukovník M. nakloněn, že tě v kanceláři své potřebuje nevyhnutelně a že se častokráte vyslovil, že nepůjdeš nikdy více k armádě, dokud bude on tvým představeným, byť byla potřeba sebe naléhavější.«

»Vše to pravda,« odpovídá přítel. »Plukovník si mne dal předvolat a sděliv mi rozkaz, že musejí všichni přespočetní úřadníci vojenští ke svým plukům, dal mi na vůli, chci-li jíti čili nic. V případu, kdybych chtěl zůstat, že musí kolega můj nadporučík R. Tento však je ženat a otcem dvou dítek. Rozhodnul jsem se tedy, že půjdu sám.«

Prostičké, ale závažné sdělení to učinilo na mne hluboký dojem. Dovedlť jsem oceniti přítelův cit i obětavost jeho.

Mlčky podal jsem mu ruku a vřele jsem stiskl jeho pravici.

»Kde leží nyní tvůj pluk a kdy odejedeš?« tážu se po chvíli.

»Pluk je doposud posádkou v Sibíni. Měl bych tedy odejeti dnes nebo zítra, abych jej ještě zastihl, než se vypraví ze Sedmihradska do Čech; ale žádal jsem, abych byl přeložen k pěšímu pluku Martini, u něhož jsem sloužil, než jsem přišel k jízdě. Zůstanu tudíž nejspíš několik dní v Praze, až dojde rozkaz k odchodu.«

»Společná naše studia budou tedy na čas přerušena,« připomínám.

»Lituju, že tomu tak, avšak ještě větší žel, že snad na čas dlouhý nebo snad na vždy…«

»Jak to? Či soudíš, že bude válka trvat dlouho?«

»Nikoli! Trvám, že bude v několika týdnech po všem; ale zdá se mi, že z polního tažení toho již se nevrátím.«

»Toť pouhé, ničím neodůvodněné zdání…«

»Pravda; ale předtucha má jest aspoň poněkud oprávněna. Nejsemť více tím, čím jsem býval, než jsem přijel do Prahy a oddal se studiu. Zdáť se mi, že nedovedu se již ani tak bránit jako dřív, tím méně abych měl zmužilosti k útoku.«

»Možná, že se ti to jen zdá,« připomínám. »Až uslyšíš hřmění děl, až uzříš, jak ten neb onen soudruh podle tebe padne nebo raněn v bolesti svíjeti se bude na zemi; až s divokým jásotem požene celý pluk s nasazenými na puškách bodáky útokem proti pluku tvému…«

»Leč právě toho se jaksi obávám,« vece přítel. »Vše, co jsi byl uvedl, arci obyčejně vojína rozplameňuje; ale zdá se mi, že zůstane na mne úplně bez účinku. Pozoruju sice bojechtivost, která se jeví v kruzích vojenských i nevojenských, zůstávám však chladným a lhostejným ke všemu. Nemohu se ubrániti trpkému pocitu, jejž budí v člověku povahy reflexivní vědomí, že na pouhý rozkaz…«

»Avšak vše to nenasvědčuje, že bys se nemohl z boje opět vrátit zdráv.«

»Pravda! Nebezpečí v boji není tak velké, jak se laikům zdá. Hrajeť zde náhoda podobnou asi úlohu jako v loterii. Tisíce lidí sází po celý svůj život, aniž by vyhráli; a náhodou jen vyhraje ten onen jednotlivec. Podobně je ve válce. Co tu musí býti kulí vystříleno, než jedna raní, než jedna raní smrtelně, než jedna usmrtí! Není to tedy boj sám o sobě, jenž budí ve mně trapnou předtuchu, nýbrž vědomí, že náhoda, která mi byla dříve příznivá, může se mi tenkráte státi osudnou.«

»Zdá se tedy, že klidný, tichý život, věnovaný studiu, měl na tebe rozhodný vliv.«

»Sdílím tvůj náhled,« odtušil přítel. »Zdáť se mi, že život ten utlumuje v člověku tak zvanou rekovnost, že činí z člověka nesmělce, bázlivce, ba zbabělce.«

»Dočasné přerušení života toho nemůže ti tedy býti na škodu,« povzbuzuju přítele. »Možná, že dřívější tvá rozhodnost, odhodlanost a smělost opět se vrátí, ovšem ve formě poněkud mírnější, lidštější.«

Přítel na chvíli se odmlčel. Na to připomenul:

»Nechť už tomu jakkoli, pomoci není žádné. Musím! Jediné to slovo objasňuje úplně společenské poměry, ve kterých žijeme. Zásady, přesvědčení, vůle jednotlivce musí se jim podříditi. Jeť cosi strašného v této neodvratné nutnosti, ale jednotlivec je bezmocný atom… Proud všeobecný jej strhne a žene dál jako třtinu, až jej někde zůstaví bez pomoci… Jsmeť jeden druhému otrokem a Kristova zásada o vzájemné lásce povšechné je doposud pouhou frasí. Zdá se mi, že ani s moderním názorem v svět nevystačíme. Nejsmeť tím, čím nás ideální názor Kristův chtěl učiniti; po smrti neočekává nás ani odplata za utrpení, aniž trest za skutky dle vlastního našeho názoru hříšné — nejsmeť pány své vůle, nýbrž otroci okolností…«

Chtěl jsem připomenouti: »Probůh, ty moralisuješ!« ale přítel mne předešel.

»Promiň mi několik těchto trpkých slov,« pravil. »Vímť, že právě tak, jako kdokoli jiný z rozumnějších, nemiluješ ledabylých reflexí všeobecných. Jsouť obyčejně příliš subjektivní a zřídka kdy budí ohlasu u jiného. Leč předmět, o který jde, jest nevyčerpatelný a proto raději o tom pomlčíme!«

Tím byl hovor náš ukončen.

Nějaký čas zůstali jsme ještě pohromadě, hovoříce o věcech zcela obyčejných. Na to jsme se rozloučili. — — —

V krátké době uspořádal přítel všechny své záležitosti a čekal klidně, až dojde rozkaz k odchodu pluku z Prahy.

Rozkaz došel po pěti dnech a posledního dne pozdě na večer dle jsem s přítelem v bytu jeho naposledy…

Rozmlouvali jsme z počátku o denních událostech, o přípravách k válce, o organisaci obou armád, o možnosti vítězství a podobném.

Přítel byl neobyčejně málomluvný a zádumčivý. Odpovídalť na otázky mé úsečně, jednoslabičně, čímž rozmluva často vázla.

Posléze náhle pohodil hlavou a děl:

»Eh! Zbytečno šířiti o tom slov! Mnohdy záleží od nepatrnosti nejpodřízenějšího druhu porážka, jako u Watterloo a jinde, a vojevůdce i armáda jsou úplně bez viny. Mně však jest možné vítězství pruských zbraní úplně lhostejné. Jen následky jeho budí ve mně jakési obavy v ohledu politickém.«

Když jsme si byli v stručnosti vyměnili své náhledy v této příčině, pravil přítel:

»Úsudky, které se pronášejí o válce vůbec, zdají se mi býti více méně povrchní; ale myslím, že by mne i tebe nemálo zajímal úsudek člověka, kterýž…«

»Koho míníš?« přerušil jsem přítele.

»Pátera Schneidra.«

»Věřím, že úsudek jeho mohl by býti dosti zajímavý v ohledu povšechném,« pravím kvapně. »Ale proč si připomínáš právě nyní opět muže, jenž jest v tak úzké souvislosti s osudnými tvými přízraky?«

»Připomenutí samo o sobě nebylo nikdy příčinou těchto přízraků,« vece přítel s nezměněným klidem. »Trvám, že podařilo se mi vyzkoumati pravou jich příčinu a proto nemusím se obávati, že by pouhá vzpomínka na škaredého pátera mohla je opět vyvolati.«

»Netane ti na mysli případ ze hřbitova volšanského?« připomínám. »Tenkráte jsi také vypravoval o Schneidrovi a skončil’s vypravování své…«

»Toho, bohdá, dnes nebude,« přerušil mě přítel s lehýnkým úsměvem. »Chceš-li, podám toho také důkaz. Chci ti vypravovat událost, kterou jsem ti měl již dávno vypravovat, abys mohl seznati pravý stav věcí a pravou jich příčinu.«

»Ne, ne, nevypravuj! Zbytečně bys se rozčilil!« zvolal jsem kvapně.

»Budiž bez starosti! Nerozčilím se,« dí přítel. »Naopak stanu se klidnějším, když budu vědět, že odcházím v místa, odkud snad se nikdy již nevrátím, bez tajemství, jež jsem byl až dosud před nejlepším přítelem skrýval. Pokládám za svou povinnost, netajiti před tebou ani nejmenšího hlavně proto, poněvadž po mé smrti bude snad tvým přispěním možno aspoň poněkud vědě posloužiti.«

»Jak to?« tážu se bezmyšlénkovitě.

»O tom až později! Přede vším jde o to, chceš-li mne vyslechnout,« dí přítel s přízvukem škádlivé neústupnosti.

Vida, že přítel stojí pevně na svém, a nechtěje býti několik hodin před naším rozloučením nepovolným, svolil jsem konečně.

Přítel počal v tento smysl:

»Zvláštní, ba podivný případ, jejž ti chci vylíčiti, udál se roku 1848 v známých bouřlivých dnech červnových v Praze.

Pokud byl v souvislosti s událostmi pražskými, nemohu udati, a připomínám hned z předu, že musíš vše, co budu vypravovati, posuzovat jako pouhou reminiscenci.

Byltě jsem tenkráte teprv asi dvanáct roků stár, a vše, co v době té se událo, vznáší se před duševním zrakem mým jako v mlze. Vidím pouhé obrysy a pamatuju se jen na hlavní věci a některé jednotlivosti; ale nemohu přesně a do podrobna udati, kdy vlastně, kde a za jakých okolností vše se událo.

Také slova, jež budu citovati, nemohu citovati doslovně, ba ani příbližně; ale obsah je týž, jak jsem jej byl před lety slyšel, ovšem doplněn a zaokrouhlen mými vlastními dodatky.

Podobně má se s dobou, v které se udály některé podrobnosti.

Pamatuju se zcela dobře, že byla mi tenkráte udána zcela zřejmě a určitě, ale zapomněl jsem později všechna data. Teprve po letech počal jsem z upomínek svých sestavovati celistvý obraz, a hlavní pomůckou byly mi dějiny povstání polského roku 1846 a podrobnější různé některé zprávy o pražské revoluci červnové roku 1848. Bez těchto nebylo by mi naprosto možno udati ani tolik a s takovou určitostí, jak ti udám.

Trvám, že snadno rozeznáš, co a pokud může se srovnávati se skutečnou a historickou pravdou a co asi je pouhou mojí domněnkou nebo vlastním mým dodatkem.

Jak víš, byl otec můj setníkem u dělostřelectva. Matky své jsem neznal, ale vím, že byla neobyčejně nábožna. Po její smrti svěřil otec můj mé vychování matčině sestře, ošklivé, žvavé to staré panně, která v zbožnosti matku mou daleko předčila.

Otec můj byl jakýmsi představeným v malostranské zbrojnici, kde jsme také bydleli. Byt náš nalézal se v malém domku na ostrově Kampě zrovna před místem, kde býval druhdy, dokud ještě nebylo řetězového mostu, přívoz z Malé Strany kolem severního cípu Střeleckého ostrova na Staré město.

Po dnešní den jest na místě tom viděti několik schůdků, vedoucích s hráze ku břehu. Přímo proti těmto schůdkům vedla tehdá malá dvířka do domku, v němž jsme bydlili, ale po pražské revoluci byla dvířka ta zazděna.

Několik dní před vypuknutím bouře pražské musil otec můj vstoupiti do činné služby. Jelikož první pluk dělostřelecký, k němuž otec můj náležel, ležel posádkou v Praze a v malostranské zbrojnici jiná podstatná změna se nestala, zůstali jsme v témže bytu, jako dosud.

O vypuknutí revoluce pražské nevím takměř praničeho. Na předcházející některé momenty ovšem se dosti pamatuju. Vímť, že hrával jsem si se soudruhy svými na svornosťáky a na studenty; vím, že jsme se cvičili ve zbrani, ba že měl jsem kdysi k soudruhům svým po příkladu jiných i přiměřenou »řeč« atd.

Byltě jsem ještě dítě, všímající si skoro jen hraček.

Však kdysi po poledni, dle všeho soudím, že bylo to v pondělí svatodušní, přikvapil otec domů a dav mé pěstounce nějaké rozkazy ihned zase odešel. Byl oblečen, jako by měl jíti na cvičení nebo do pole.

Asi za hodinu zaslechl jsem rány z ručnic a později rány z děl na Starém a Novém Městě.

V zbrojnici i v našem domě nastal neobyčejný ruch. Za nedlouho byla zbrojnice vojskem takměř přeplněna.

Pokud jsem tenkráte mohl vyrozuměti, zuřil boj v ulicích pražských již po několik hodin.

Díval jsem se z okna. Viděl jsem na nábřeží lidi a později vojsko, jež pak táhlo z velké části po řetězovém mostě na Malou stranu. Za vojskem vytrhována hned prkna na mostě a házena do vody.

Musím se přiznati, že mi vše to činilo zvláštní potěšení. Nechápalť jsem, oč vlastně jde, a nemohl jsem tudiž také uvážiti následkův.

Téhož a následujícího dne otec domů nepřišel.

Události několika dnů po otcově odchodu míhaly se vůbec tak mlhovitě před mojí duší, že naprosto nemohu udati, jak po sobě následovaly.

Pamatuju se však zcela dobře, že dívaje se z okna viděl jsem, jak přijelo od můstku, vedoucího od tak zvaného starého prádla na ostrov Kampu, půl baterie děl, jak jela děla ta podle hráze vodou až k sovím mlýnům a kterak potom zajela na hráz před domek, v němž jsme bydlili, před kterýmž se rozestavila.

Děla namířena proti Starému městu. Velitelem dělostřeleckého oddělení toho byl můj otec. Když bylo vše připraveno a uspořádáno, pospíšil otec dvířkami do domu a spatřiv mne přivinul mě skoro divoce k prsům a dlouho, dlouho mne mlčky líbal.

Minuly dva nebo tři dni.

Otec spával jako obyčejně doma. Jenom za dne a vždy až do pozdní noci meškával před domem u baterie, na jejímž blízku tábořilo pod širým nebem také množství vojska pěšího, hlavně granátníci a myslivci.

V době té bylo vojsko mnohokráte alarmováno. Několikráte také stříleno, ale vždy padlo od našeho domku jen několik ran hlavně směrem k staroměstským mosteckým věžím a mlýnům, načež palba vždy zase v brzku zastavena.

Kdysi odpoledne, podle všech okolností soudím, že to bylo v pátek nebo v sobotu v osudném týdnu svatodušním, přikvapil otec domů a dav pěstounce mé tiše nějaký rozkaz políbil mne a rovněž tak rychle, jak byl přišel, zase odkvapil.

Dle všeho byla pěstounka má již dříve na všechno připravena. Kázalať mi, bych se oblekl, a v několika minutách vedla mne z domu směrem k Oujezdu.

Ptal jsem se jí sice, proč odcházíme z domu a kam se ubíráme, ale pěstounka na první otázku vůbec ani neodpověděla a na druhou odvětila prostě, že neví.

Mně to bylo ostatně lhostejno. Byl jsem rád, že přišel jsem z domu; neboť otec můj, přísný to voják, nikdy mě nikam nedovoloval kromě do školy, kam mne doprovázívala vždy pěstounka. Nikdy nevycházel jsem z domu sám, nýbrž vždy ve společnosti otcově, a poněvadž otec nemíval mnoho času nazbyt, vycházívali jsme na procházku jen zřídka kdy, obyčejně za Oujezdskou bránu.

V zahradě u zbrojnice arci jsem se mohl se soudruhy prohánívat dle libosti, ale ze zahrady jsem nikdy nesměl sám. Mnohdy jsem arci zákaz ten překročil a odběhl s kamarády někam do nejbližšího okolí, ale vždy jsem se v brzku zase vrátil.

Tím se stalo, že v průběhu půldruhého roku, co meškal otec můj v Praze, kam byl z Terezína, kde jsem se byl narodil, přesazen, nepoznal jsem kromě nejbližšího okolí zbrojnice a krajiny za Oujezdskou branou skoro pranic jiného.

Pěstounka, vyvedši mě z domu, vedla mě dále několika ulicemi, v nichž skoro ve všech tábořilo vojsko buď pod širým nebem na chodnících podle domů nebo v průjezdech. Později přišli jsme do ulic úplně pustých a ubírali se dále.

Kudy a kam mne pěstounka vedla, nevěděl jsem. Zdá se mi, že vedla mě nejdříve přes Oujezd podle kasáren; ale že jsme se zase vrátili nazpět a šli dále, až jsme přišli do ulic, v kterých jsem ještě nikdy před tím nebyl.

Ve třech z těchto ulic vešla pěstounka do několika domů a nechavši mne v průjezdu čekat šla dále do vnitř, jako by někoho hledala.

Posléze v starém jednom domě nejspíše nalezla, koho hledala. Vrátilať se pro mne a vyvedla mě do prvního patra k neznámým mi lidem.

Zůstali jsme v kuchyni, z čehož soudím, že lidé, u kterýchž jsme dleli, byli jen ledabyle s pěstounkou mojí známi a že nám popřáli útočiště z milosti. Byl jsem unaven, a jelikož byla pěstounka má tentokráte neobyčejně malomluvná, počal jsem za nedlouho podřimovati.

Asi za půl hodiny vrazil do bytu neznámý jakýs člověk, jenž něco šeptmo promluvil a zase odkvapil.

V bytu nastal zvláštní ruch. Všickni hotovili se kvapně k odchodu. Také pěstounka mne vybídla, že půjdeme dále, a v několika okamžicích byli jsme opět na ulici.

Skoro hodinu bloudili jsme opět ulicemi, načež jsme se ubírali úzkým jakýmsi úvozem, pak nějakým parkem nebo zahradou a konečně dlouhým stromořadím, až jsme se octli na dosti velkém prostranství obklopeném vysokými budovami. Z prostranství toho šli jsme zas uzší ulicí a za nedlouho octli jsme se na prostranství menším.

Slunce chýlilo se k západu a zlatý odlesk jeho dodával celému okolí zvláštního půvabu.

Kde jsem se nalézal, nemohu udati; ale kdybych chtěl vylíčiti dojem, jaký na mne celé okolí učinilo, musil bych je porovnati s čtvrtí nějakého města italského.

Obloha byla bez mraků, temně modrá, a jen na západě zažloutlá.

Prostranství, tvořící nepravidelný čtverhran, bylo hrbolaté, nedlážděné. Na jižní straně táhla se řada vysokých domů se starobylým podloubím. Na konci této řady domů, směrem k jihozápadu bylo viděti, že úzká a krátká ulice, kterou poslední dva nebo tři domy tvořily s velkou budovou protější, rozšiřuje se v nemalé prostranství, za jehož domy vypínaly se v dáli asi půldruhého tisíce kroků dvě štíhlé věže chrámové.

K západu vypínala se obrovská, pošmurnému paláci podobná budova o čtyřech nebo pěti patrech. V průčelí, jež mohlo býti asi čtyři sta kroků dlouhé, bylo množství od země až po střechu se vypínajících hladkých sloupů s pěknými hlavicemi.

Část prostranství před touto budovou byla rovná, asi polovice pak nepravidelně se skláněla do hloubky asi čtyř nebo pěti sáhů. V pozadí k severozápadu bylo viděti malý prostý kostelíček s nenápadnou vížkou; před kostelem stál velký dřevěný kříž.

Naproti pošmourné, ale velkolepé budově, kterou jsem pokládal za nějaký palác, bylo viděti průčelí bizarního jakéhos chrámu.

Chrám ten nebyl vyšší obyčejné dvoupatrové budovy. Vížka jeho, pokud se pamatuju, stavěna byla do šesti nebo osmi stran a vypínala se nad střechou chrámovou jen asi na dva sáhy vysoko. Skrze okénka ve vížce bylo viděti uvnitř věže několik menších zvonků, z nichž největší, pokud se pamatuju, nebyl větší lidské hlavy.

Podivný chrám ten nalézal se takměř na úpatí svahu a od hlavních vrat domnělého paláce nebylo viděti nežli střechu a vížku chrámovou.

Na prostranství mezi palácem a oběma chrámy tábořilo vojsko pod širým nebem, z větší části husaři.

Na několika místech hořely ohně a kolem nich byly tlupy z části vysvlečených jezdců, nejrozmanitějším způsobem zaměstnaných. Někteří cídili zbraně nebo koně, jiní jedli nebo opodál ohňů se procházeli; opět jiní seděli před stany, hrajíce v karty nebo kouříce z krátkých dýmek.

Na celém prostranství panoval zdánlivě největší nepořádek, ale zároveň jakési trapné ticho, rušené jen občas řinkotem zbraní, řičením koní anebo také veselým, leč krátce trvajícím smíchem, vycházejícím z některé tlupy vojínův.

Stráže, a sice vždy jeden jezdec a dva pěší, rozestaveny byly na všech místech, odkud byl přístup k prostranství. Kromě toho neustále přicházely a odcházely vojenské hlídky do blízkých ulic.

Přišedše na popsané prostranství, zastavili jsme se. Jak se zdálo, byla pěstounka má na rozpacích, kam se obrátit. Chvíli váhala, pak ale držíc mě pevně za ruku učinila několik kroků ku předu přímo ke skupení několika důstojníků a jednoho z nich oslovila.

Pravila, že jsme z rodiny vojenské, udala otcovo jméno a optala se, zda-li by nám mohl býti někde na čas poskytnut nějaký útulek.

Důstojník patrně otce mého neznal. Mrzutě stáhl obočí a mávnuv rukou směrem k bizarnímu chrámu děl:

»Nevím! Možná, že snad tam, — bude-li ještě místa. Jest už tam bab i dětí jako mravenců v mraveništi.«

Po té se obrátil zase ke svým soudruhům.

Pěstounka mne vedla k připomenutému chrámu. Popošedše několik kroků níže po svahu, octli jsme se před chrámem, z předu kamenným zábradlím ohraničeným.

Na zábradlí stálo množství rozličných soch andělů a podobných vesměs z pískovce tesaných. Se strany, odkud jsme přicházeli, vedlo několik kamenných, vyšlapaných schůdků ke vchodu chrámovému, jenž byl otevřen.

Vrata byla úzká a vysoká a myslím, že železem pobita. Také průčelí chrámu ozdobeno bylo množstvím větších i menších soch svátých buď ve výklencích nebo na rozličných výstupcích.

Všady jevila se však spustlost bezpříkladná. Zdi byly rozpraskány, tu a tam obmítka opadalá a sochy valně porouchány. Větší části soch chyběly již ruce nebo kusy noh a těl. Jiné sochy měly obličeje buď zubem času nebo svévolnou rukou k nepoznání zhyzděné a nepřepínám, řeknu-li, že vyjímaje snad dvě nebo tři sochy ve výklencích nebyla ani jediná bez pohromy.

Vešli jsme dovnitř chrámu.

Prošedše krátkým průjezdem, octli jsme se v prostranném dvoře, v jehož středu nalézala se čtverhranná, nevysoká, velké kapli podobná, budova. Stěny její byly okrášleny množstvím rozmanitých výjevů z legend a pověstí. Pokud se pamatuju, byla to pěkná práce stukaterská a doposud ještě dosti zachovaná.

Dvůr, do něhož jsme byli vešli, byl s tří stran a sice nejen podle zevnějšího průčelí chrámu, nýbrž i po obou stranách v pravo v levo od západu k východu obklopen křížovými, do vnitř dvora otevřenými chodbami.

Klenuté stropy křížových chodeb pokryty byly rozmanitými, primitivními vyobrazeními rozličných zázraků a výjevů ze života svatých a světic; na stěnách pak v malých výklencích bylo množství křiklavými barvami dosti živě malovaných obrazů za sklem. Skoro každý obraz ten podobal se jednoduchému oltáři.

Viděl jsem tu rytíře v starém kroji s výrazem zmužilosti nebo zbožnosti v tvářích; zde sličnou ženštinu kyprých tvarů, onde matronu s vráskovitou odpornou tváří a opět jinde pošmurný nevlídný obraz nějakého poustevníka nebo řeholníka

Křiklavá živost obrazů i výjevů na obmítce dodávala chodbám těm zvláštního rázu, ale spíše odporného, ba skoro děsivého, nežli příjemného nebo k tiché zbožnosti vábícího.

Na obou koncích hlavní chodby, pak v středu a na konci obou pobočních chodeb byly větší a menší kaple s oltáři jako v chrámech. Nad chodbami byly chodby jiné, určené patrně pro řeholníky nebo pro osoby v chrámě obsluhující.

Čtverhrannou budovou uprostřed dvora, za kterou rozprostíral se vlastní chrám, rozdělen byl dvůr na dvě části, z nichž každá tvořila pravidelný čtverhran, zarostlý sporou travou. Tu a tam stál zakrnělý, pouvadlý nějaký strom.

Uprostřed každého z těch dvou čtverhranných prostranství stálo velké, asi tři sáhy vysoké skupení soch z pískovce a pod ním zbytky starých vodojemů.

Pokud se pamatuju, nebyla již ani jediná socha celá. Obě skupení byla deštěm, sluncem a prachem zčernalá. Místy bylo vidět mechovinu a z mnohé trhliny vyrůstaly úponkovité nebo vřesovité rostliny. Slovem vše bylo, možno-li, sešlejší a spustlejší soch a skupení před chrámem.

Následkem valně již k západu se chýlícího slunce panoval v podivném, druhdy zajisté velmi osamělém a smutném nádvoří matný zažloutlý přísvit, dodávající všem předmětům rázu bizarnějšího než kdy jindy.

Bylo mi jaksi teskno, ba úzko. Však neobyčejný ruch a množství lidí všech tříd a všeho stáří, kteří tu právě dleli, trapný pocit můj v brzku zaplašili.

V nejrozmanitějších skupeních leželi nebo seděli lidé, jak se zdálo, celé rodiny nebo známí, na slámě v křížových chodbách dolejších i hořejších, tak že nebylo téměř ani možno chodbami projíti a musilo se chodit podél chodeb po nádvoří.

Než i zde bylo množství lidí buď v skupeních nebo osaměle. Někteří, zvláště muži živě rozmlouvali. Jiní v zamyšlení volným krokem se procházeli. Tu a tam obstárlejší nebo churavá nějaká osoba, jsouc opřena o zeď, podřimovala. Jinde hrály si dítky a opět jinde některá ženština plakala nebo se modlila.

Vše bylo tak mimořádné, tak neobyčejné, že nelze vypsati.

Také něco pěšího vojska tu bylo, ale málo. Měliť na nádvoří pušky v pyramidách, u nichž stála stráž; ostatní vojáci byli rozptýleni po celém nádvoří nebo v chodbách.

Kromě toho spatřil jsem také několik řeholníků, starých to mužů v tmavých, hnědých rouších.

Procházeli se po chodbách mezi lidem a rozdávali právě chléb každému, kdo po něm ruku vztáhl.

Dle všeho meškali tu lidé již po několik dní a podle rozházené, rozšlapané a sležené slámy také zde po celou tu dobu spali a sice nejen ve všech místnostech uzavřených, nýbrž i ve všech chodbách a kaplích, slovem všude, kde byli aspoň poněkud chráněni před deštěm a chladným větrem nočním.

Byli to vesměs uprchlíci buď ze Starého buď z Nového města, ale hlavně z malostranských budov na levém břehu Vltavy, odkud je byla palba z ručnic s druhého břehu nebo pouhá bázeň vypudila.

Prošli jsme dvakráte po nádvoří podél křížových chodeb.

Nikdo si nás nepovšimnul. Jak se zdálo, staral se každý o sebe a nanejvýš o svou rodinu nebo své známé. Nás patrně nikdo neznal.

Toliko jeden z řeholníkův, rozdávajících chléb, zastavil se před námi a ukrojiv nám každému z velkého bochníku po krajíci chleba šel zase mlčky dále.

Posléze shlédla pěstounka má přece osobu známou. Byla to chudičká, asi šedesátiletá stařena, sedící na stupínku u jedné kaple.

»Dobrý večer,« oslovila ji má pěstounka.

Stařena zvedla hlavu a vlídně poděkovala.

»Prosím vás, možno tu někde přespat?« optala se pěstounka, které patrně na přespání nejvíce záleželo.

»Oh, ano, ale jen zde na chodbách; všady jinde už je plno,« zněla odpověď.

»A kde spíte vy?«

»Tady v kapli »sedmibolestné matky boží«, vece stařena a při tom ukázala rukou za sebe na velké skleněné dvéře. »Spí nás tam ale tolik, že už není pro nikoho místa.«

Pěstounka má se zamyslila.

»Ale vy máte dítě,« pokračovala stařena pohlednuvši na mne, »Tomu musíme udělat místa. Víte co — já a vy zůstaneme před kaplí a hošík ať si lehne do vnitř na moje místo.«

S nelíčenou radostí přijala pěstounka má tento návrh.

Usedli jsme vedle stařeny na týž schůdek a stařenka, žvavá to žena dobrého srdce, počala pěstounce mé vypravovat rozmanité, klepům podobné historky o osobách, mně a možná i pěstounce samé úplně neznámých.

Mne vše to arci ani dost málo nezajímalo. Seděl jsem tiše vedle pěstounky a naslouchal jen tak napolo.

Byl jsem unaven. Kromě toho dlely myšlénky mé skoro neustále u otce. Nedovedl jsem sice úplně oceniti nebezpečí, v jakém se otec nalézal; ale tušil jsem je a tušení to bylo velmi trapné.

Zatím bylo slunce zapadlo a v křížových chodbách počalo se znenáhla rozhosťovati šero. Zároveň tichnul povlovně ruch a šum, jenž tu byl panoval. Lidé zde dlící počali se ukládati k spánku.

Byl to prazvláštní pohled na tuto směsici lidí.

S místa, kde jsem seděl, přehlídl jsem kromě poboční jedné chodby také celou hlavní chodbu, táhnoucí se podle celého průčelí chrámu.

Zde ležel stařec vedle malé dívky; tam zase matka a několik dětí takořka v jeden chumáč schouleny, a toliko otec, sedě vedle nejmladšího děcka, ještě bděl. Jinde spalo pět a šest osob tak tvrdě, že jim ani dost málo nevadil hlasitý hovor vedlejšího skupení mužů.

Byli tu lidé chudičtí i mohovití, a všichni bez rozdílu leželi na slámě, jsouce přikryti buď jen nějakou houní nebo ženským šátkem.

Jak se mi zdálo, nebráno tu také žádného ohledu na stav nebo jakýkoli jiný privilej. Kam si byl kdo poprvé ulehl, tam ležel také podruhé a po třetí a nikdo místa toho nezaujal bez jeho svolení. Krátce všude panoval vzorný pořádek.«

Přítel se odmlčel.

»Proč ustáváš ve svém vypravování?« optal jsem se.

»Zdá se mi, že tě nudím,« připomíná přítel. »Vypravujuť v celku nepatrné věci tak podrobně…«

»Nikoli,« přerušuju přítele. »Jen vypravuj, jak sám uznáš za dobré! Vždyť i tyto podrobnosti neopakujou se v Praze příliš často.«

Po té přítel dále vypravoval:

»Sedě tiše vedle své pěstounky počal jsem za nedlouho podřimovati a nevím tudíž, co dělo se kolem mne. Toliko na to ještě jako ve snu se pamatuju, že pěstounka má vzala mě do náručí a odnesla do kaple, kde uloživši mne na slámu přikryla mne vlastním šátkem.

V kapli panovala, již takměř čirá tma. Vím též, že prosil jsem pěstounku, by u mne zůstala, a pamatuju se zcela dobře, že usedla vedle mne na slámu a držíc ruku moji ve své tiše se modlila.

V brzku po té jsem usnul…

Jak dlouho jsem spal, nemohu udati.

Zdálo se mi, že nalézám se kdesi v překrásné zahradě. Stromoví bylo štíhlé, vysoké a v korunách neobyčejně husté. Po štíhlých kmenech a ratolestích pnulo se vzhůru množství úponkovitých rostlin, jejichž květy v korunách stromů se houpajíce leskly a třpytily se v měnivých, takořka oslňujících barvách.

Zahradou vinulo se množství úzkých i širokých steziček, vesměs jasně žlutým pískem posypaných.

Místy bylo viděti malou planinu, porostlou hustou, vysokou, kypře zelenou travou, nad kterouž kolébaly se žhavě purpurové, žluté, modré a běloskvoucí květy neznámých mi rostlin. Jinde trčelo kolkolem houští takměř neproniknutelné.

Kolkolem panovalo hluboké ticho, rušené jen občas lehýnkým zašustěním padajícího listí nebo lahodným zašveholením nějakého ptáka v korunách stromů nebo v hustém houští.

Byl jsem v podivné zahradě té o samotě.

Zmocnila se mne úzkost. Běžel jsem po jedné stezce, aniž bych věděl, kam a proč.

Cesta brzo se rozšířila, brzo zase zoužila. Někdy dotýkaly se hluboko dolů skloněné ratolesti stromů nebo svislé úponkovité rostliny mé hlavy; jindy zase jsem se octnul na velkém, louce podobném prostranství a v brzku zaslechl jsem z dáli tajemné šplouchání vln.

Běžel jsem ještě rychleji, až jsem spatřil z dáli stříbrnou prouhu buď potoka nebo nějaké řeky.

Náhle však se vše změnilo. Neběžel jsem více, nýbrž seděl ve stínu košatého stromu na břehu široké řeky a vedle mne seděla má matka.

Úzkost a bázeň má byly zmizely a klidně, spokojeně díval jsem se na protější břeh.

Hladina řeky byla hladká a jasná jako zrcadlo a hejna rozličných ptáků vodních poletovala nad vodou na blízku obou břehů.

Na protějším břehu rozkládal se hustý, neproniknutelný les. Setlelé a tlící kmeny starých obrovských stromů ležely nad sebou a nad nimi rozkládaly mladší stromy své kypře zelené husté koruny.

Jemňoučký svit žhavého slunce pronikal smaragdovým tímto baldachýnem a osvětloval matně podivné palmovité, kapradinové a kopřivám podobné rostliny s bohatými, čarokrásnými květy ohnivých, pestrých barev a neobyčejných, bizarních, ale překrásných tvarů.

Mírný větřík vanul k nám přes řeku opojnou, ba omamující vůni.

Z dálky, kam mohutná řeka spousty vod klidně a majestátně valila, zazníval temný hukot vodopádu, jako by vycházel z hlubokých roklin, do nichž se vody řítily, a nad strmými pitoreskními skalami šouraly se lehynké mlhy jako stíny oblaků…

Bylo mi volně, nevýslovně volně a blaze.

Z nenadání zmocnila se mne pochybnost, že nesedím podle drahé své rodičky, nýbrž podle ženy zcela cizí.

»Matičko drahá, drahá!« zaúpěl jsem, aniž bych byl očí svých k ní povznesl.

Žena podle mne sedící stiskla mi ruku a zašeptla:

»Tiše, hochu, tiše!«

Bez odpovědi zadíval jsem se opět na protější břeh.

Místo bujně zeleného stromoví spatřil jsem hustou mlhu, kterouž prokmitávalo slabé, třepetající se světélko jako hvězdička.

Blížilo se vždy více ke břehu, pak rychlostí blesku přelítlo přes hladinu řeky a zapadlo v brčálovou trávu před námi.

Změna ta mne překvapila.

Pohlédnuv bystřeji v místo, kam bylo světélko zapadlo, spatřil jsem šeredné hádě s otevřenou tlamou, z kteréž neustále šlehal tenoučký jazýček. Zelená očka ošklivého plaza byla na mne upřena. Chtěl jsem vzkřiknouti, ale nemohl jsem.

Náhle otřásla se země, jako by bylo z hluboká zahřmělo, a podivný jakýs blesk šlehnul přede mnou.

Více jsem pranic neviděl; zdálo se mi, že se probouzím.

Pomalu probíral jsem se ze sna; avšak občas slyšel jsem vzdálené hřímání a zdálo se mi, že probouzím se v místě rudě osvětleném.

Procitnuv úplně rozhlédl jsem se kolem.

Nalézal jsem se v malé, asi pět kroků dlouhé a tolikéž kroků široké, zarudlým světlem osvětlené kapli. Osvětlení bylo mdlé, ale přece aspoň dostačilo, že rozeznal jsem obrysy předmětův kolem.

Kaple tvořila pravidelný čtverhran, vybíhající ve výši asi čtyř nebo pěti sáhů v kulatou, uprostřed proraženou klenbu, nad kterouž nalézala se ve výši asi čtyř stop klenba menší, taktéž kulatá.

Světlo do kaple vnikalo z části velkými zasklenými dveřmi, z větší části však nějakými otvory mezi oběma klenbami s hůry.

Ležel jsem podle jedné stěny na slámě. Proti mně a za mojí hlavou proti dveřím nalézaly se při stěnách dva velké, rozličnými pozlacenými ozdůbkami a sochami okrášlené oltáře. Před oltářem proti mně visela na jakés železné tyčce ve zdi zaražené malá lampička.

Předměty na oltářích nemohl jsem pro nedostatečné osvětlení rozeznati; neboť i lampička hořela, když jsem procitl, tak mdle, že nerozeznal jsem kolem sebe skoro nic zcela určitě.

Časem vnikalo však do vnitř zarudlé světlo intensivněji, čímž bylo možno aspoň na několik okamžiků předměty lépe rozeznati.

Odkud by podivné světlo to přicházelo, nemohl jsem rozpoznati.

Zdálo se mi, jako by to byla rudá záplava velkého požáru, ale občasné, blesku podobné šlehání intensivního, mnohdy i oslňujícího světla se současným, vzdálenému hřímání podobným rachotem nasvědčovalo prudké bouři, která se byla nejspíše nad Prahou rozzuřila.

Vše, co jsem byl právě vypravoval, postřehl jsem v několika okamžicích.

Temný hřímavý rachot byl mnohdy tak mocný, že cítil jsem, jak třese se pode mnou podlaha.

Zmocnila se mne úzkost.

Chtěl jsem vstáti, ale nohy mé byly jako ochromeny. Pronesl jsem příjmení své pěstounky, o níž jsem se domníval, že spí v kapli nebo přede dveřmi, ale jen dutý ohlas vlastního mého hlasu byl mi odpovědí.

Několik okamžiků panovalo kolem hluboké ticho.

Chvíli jsem pozorně naslouchal, a tu se mi zdálo, jakoby na širokém stupni před oltářem přede mnou bylo se něco pohnulo a slamou, kterou byla podlaha kaple postlána, zašelestilo.

V tom šlehnul zase intensivnější zásvit kaplí.

Rozeznal jsem před sebou na slámě neurčité obrysy muže.

Nebyl jsem tedy v kapli sám. Ale bylo mi divno, že není nás tu více, jak byla stařena, která mi byla své místo v kapli postoupila, z večera připomenula.

Upíraje zraky své na neznámého svého soudruha, ani jsem se nepohnul.

Muž ten, jak se zdálo, spal a nejspíše jej volání mé na okamžik ze sna vyrušilo. Vyčkal jsem několik okamžiků, ale bázeň a úzkost má vždy více se zmahaly. Snažil jsem se vztyčiti, ale nemohl jsem než pokleknouti.

Pronesl jsem jméno své pěstounky poznovu hlasitěji a opět mi byla odpovědí jen dutá ozvěna vlastního hlasu.

Tentokráte však muž přede mnou napolo se vztyčil.

»Kdo to volá?« optal se temným, skoro hrobovým hlasem.

Neodpověděl jsem.

Drsný hlas, jejž jsem byl právě zaslechl, působil na mne jako hlas příšery.

Chvěl jsem se na celém těle a studený pot vyvstával mi na čele.

Nevěda skoro ani, co činím, sepjal jsem mimovolně ruce a počal se šeptmo modliti: »Otče náš!«

Napolo se vztyčivší neznámý mne zpozoroval.

»Kdo jsi, koho voláš?« ozval se po malé chvíli.

Neodvážil jsem se promluviti.

»Kdo jsi, koho voláš?« opakovala přísně temná postava přede mnou vztáhnuvši proti mně velitelsky jednu ruku.

Pronesl jsem tiše, bázlivě své jméno a hned na to pokračoval jsem šeptmo v modlitbě.

»Tedy to přece nebyl sen!« zamumlal neznámý.

»Ale jak sem přicházíš?« doložil hned na to zcela zřetelně.

Chtěl jsem odpovědít; ale neznámý mne předešel.

»Však vím. Přišel jsi sem právě tak jako já — viď?« pravil. »Jsme uprchlíci a — teď nás tu všichni nechali o samotě, poněvadž nemohli odolat pokušení, aby viděli, jak slaví lidská vášeň své triumfy…«

Dutý hlas neznámého zněl úsměšně, skoro drze.

Několik okamžiků trvalo trapné ticho, rušené jen šeptem mé modlitby, a občas temným, vzdálenému hřmění podobným rachotem.

Neznámý muž usednuv po té na slámě podepřel oba lokte o kolena a skryl obličej v dlaních.

Byl buď zadumán neb o něčem přemýšlel.

V zarudlém pološeru, jež v okamžicích těch v kapli právě panovalo viděl jsem jen neurčité obrysy jeho postavy.

Náhle sebou muž ten pohnul a vztyčiv hlavu obrátil obličej přímo ke mně.

Zdálo se mi, že dívá se přímo na mne.

Nemýlil jsem se; neboť hned na to šlehnul zase několik okamžiků trvající intensivní zásvit kaplí, jenž osvítil i tvář neznámého.

Spatřil jsem ošklivou, zarudlou tvář muže asi padesátiletého. Dlouhé tmavé vlasy splývaly v nepořádku po skráních a v důlcích zapadlé oči byly na mne neodvratně upřeny.

Byla to tvář, kterou sice nelze popsati, ale na kterou také nikdy nelze zapomenouti.

Mně aspoň nevytratila se nikdy z paměti. Spočívaloť v přísných, drsných tazích těch cosi děsivě ztrnulého, jako němá zoufalost, ve vytřeštěném, neodvratně na mne upřeném pohledu pak cosi jako nevýslovné utrpení a nezměrná bolest.

Jen několik okamžiků mohl jsem škaredou tu tvář pozorovat; neboť v malé chvíli nastalo v kapli opět dřívější zarudlé pološero.

Neznámý, jenž mne byl rovněž tak zkoumavě pozoroval, jako já jej, otázal se poznovu přidušeným, poněkud nedůvěřivým hlasem:

»Jak že se jmenuješ?«

Opakoval jsem jmeno své bázlivě a s úzkostí — a hned na to pokračoval jsem opět šeptmo ve své modlitbě.

Teprve nyní, jak se zdá, neznámý postřehl, že se modlím.

»Ty se modlíš, hochu? Ustaň, ustaň se modlit!« zvolal prudce.

Vášnivý, rozkazovací tón jeho mne zarazil. K modlitbě sepjaté ruce mé klesly mi mimovolně do klína. Ustal jsem v modlitbě skutečně; ale úzkost a bázeň má byly tím větší.

»Podivno, jak se lidé scházívají!« zamumlal neznámý po malé přestávce, jakoby mluvil sám k sobě. »Kdo by se byl nadál, že právě dnes, že právě v okamžiku, když spatřil jsem ji ve snu tak živě — ozve se podle mne hlas jejího dítka…«

Podivná, přidušená tato slova neznámého rozchvívala duši mou jako trpká vzpomínka.

»Znáš mne hochu?« ozval se náhle neznámý nahlas.

Nežli však jsem mohl odpovědít, dodal:

»Neznáš, viď? A přece jsem byl nejlepším přítelem tvé matky.«

Lehký výkřik vydral se mi z prsou.

»Neboj se, hochu!« konejšil mne neznámý hlasem co možná přívětivým. »Jeť bázeň lidská právě tak zbytečna a malomocna jako rouhavá modlitba. Uč se trpět, hochu! Uč se trpět, abys sobě v pozdějších letech nezoufal…

Ty neznáš ještě světa, ty nevíš ještě, jak často rozhoduje pouhá náhoda… Věz jen tolik, že kdyby byla tvá matka uposlechla mé rady — nebylo by tebe na světě… Hnusilo se mi krvavé řemeslo tvého otce; ale láska tvé matky byla mocnější a rada má byla oslyšána…

A právě před několika okamžiky viděl jsem matičku tvou ve snu. Byla na smrt bledá a z oka zírala jí zoufalost. Ptala se mne po tvém otci, ptala se hlasem přidušeným, bolestným. Odpověděl jsem jí, že jsem s ním náhodou mluvil před několika dny, že byl zdráv a vesel, ale nyní že nejspíše…

Matka tvá nevyčkala, až bych dopověděl. Rychle chvátala ode mne. Pospíšil jsem za ní. Běžela vždy rychleji, tak že jsem jí sotva stačil.

Náhle před očima mýma zmizela. Běžel jsem dále, až octnul jsem se u břehu Vltavy před domkem, v němž otec tvůj nyní s tebou bydlí.

Před domkem bylo pusto — jen opodál u schůdků, vedoucích k Vltavě, klečela tvá matka u mrtvoly tvého otce…«

»Bože! Můj otec, můj ubohý otec!« zaúpěl jsem.

»Utiš se, hochu! Vždyť to byl jen sen,« pravit neznámý vážně, tónem poněkud káravým. Uč se rozeznávat skutečnost od pouhého přeludu, pravdu od pouhého zdání! Vzdechy a modlitby ostatně nikdy nepomohou! Neúprosně, bez milosrdenství a bez ohledu na lidská přání pracují síly přírodní. Člověk je pouhou loutkou jejich a dobře pro něj, pozná-li to záhy nebo nepozná-li toho nikdy.

Jsem z těch, kteří poznali děsnou tuto pravdu záhy. Byltě jsem skoro v témže stáří jako ty a pamatuji se na všechny podrobnosti, když otec můj, tenkráte muž v plné síle, náhle nebezpečně ochuravěl. Slyšel jsem mluviti kolem jeho lože, že životem nevyvázne, že lékař vzdal se veškeré naděje. V úzkosti své pospíšil jsem do chrámu a po několik hodin vyklečel jsem tam na studené dlažbě v nejvroucnější modlitbě, aby bůh otce zachoval… A přece, když jsem se vrátil domů, byl otec — mrtev…«

Po malé přestávce neznámý pokračoval:

»Je cosi strašného ve věrouce, která hlásá, že bůh dal člověku svobodnou vůli, a přece že bez vůle boží ani vlas s hlavy nesejde. Co ti platna svobodná vůle, když ji nemůžeš bez svolení cizí, neznámé a nepochopitelné všemohoucí síly k platnosti přivésti? Avšak ještě strašnější jest pomyšlení, že za všechny ty děsné skutky, které se vědomě i nevědomě pášou ve světě, činí se zodpovědným bůh, bez jehož vůle nic se nedělo a neděje…

Zvláštní, podivný tvor je člověk!

Zná svou málomocnost; ví, že se všech stran dorážejí na něj miliardy zjevných i tajných nepřátel, kterým se ubránit nemůže; ví, že bez jeho viny a přičinění strašné pohromy živelní ničí statisíce životů lidských; tuší, že neviditelné zárodky organické ve vzduchu, o nichž se domníváme, že jsou původci nesčíslných nemocí, vznikly jen k jeho záhubě; slovem ví a zná, že vůči přírodě, která nezná milosrdenství, jest tvorem rovněž tak bezmocným, jako kterýkoli bídný mraveneček; přes to vše přibásnil sobě ve své pýše vlastnosti svrchovaného pána přírody, nad kterouž však nemá poměrně větší moci než kterýkoli jiný, byť sebe málomocnější a bídnější tvor tohoto světa.

Ne dosti na tom, že tváří se býti tvorem vyšším, vznešenějším tvorů ostatních, on vymýšlí sobě i bytosti nadsmyslné, připisuje jim vlastnosti nejskvělejší, nejdokonalejší, jen aby porovnáváním s nimi mohl hověti své sobeckosti. Však přes všechno porovnávání s vymyšlenými těmito vzory vznešených bytostí zůstal otrokem svých vášní. Nejlepší z nás usilovali sice o vykořenění vášní, ale ani největšímu úsilí nepodařilo se více, než dočasné utlumení a zmírnění vášní jednotlivců.

Poznal jsem život i vášně lidské, zkoumal je a přemýšlel o nich ale výsledek přemýšlení mého byl zdrcující.

Jsa člověk mírný, tichý, nevýbojný musil jsem jiným, vášnivým a výbojným sloužit za podnož, na kterou drze stoupali, kdykoli se chtěli vyšinouti; za kovadlinu, do které zběsile bušívali, kdykoli jim šlo o provedení sobeckých plánů a ukájení nejrůznějších vášní a náruživostí. Jaký div, že nemiloval jsem nikoho, že nevážil a necenil jsem si nikoho kromě jediné tiché mírné a neskonale dobré bytosti pro její upřímnou oddanost a vřelou lásku k svému příteli, k tvému otci — tvé matky…

Byl jsem přítomen posledním jejím okamžikům.

Dlouho díval jsem se mlčky v kalné, hasnoucí již oko její, očekávaje s trapnou úzkostí, až slábnoucí dech její ustane docela.

Životní síla její vzpružila se ještě jednou, naposledy.

Matka tvá vztyčila se poněkud na loži a slabým hlasem děla:

»Prosím, prokaž mi jen službu jedinou… Mé dítě bude osiřelé; časem svým vstoupí do světa — prosím tě, neopouštěj je… Budiž mu přítelem upřímným a při příležitosti je pouč, aby se neklamalo, jako se klamou tisícové. Nechť pozná svět a lidi, jakými jsou skutečně, a nikoli, jakými si je přejeme… Pravda, byť nejtrpčí, nejdrsnější, nechť stane se mu milejší klamu nejsladšího…«

A za několik okamžiků matky tvé již nebylo…

Avšak i ve mně se zklamala! Zapomnělť jsem posledního přání jejího a zůstavil tebe, jediné a nejmilejší její dítě, tvému osudu.

Teprve dnes po mnohých letech setkáváme se náhodou a v okolnostech tak zvláštních a podivných. Teprve dnes, když jsem byl ve snu matičku tvou opět spatřil tak živě, jako by u mne stála, připomenul jsem si poslední její přání a jedině toto připomenutí je příčinou mých slov.

Věziž tedy aspoň úryvek z mého života, abys poznal, co přála si tvá matka v posledních svých okamžicích. Doba i místo, kde se právě nalézáme, je k tomu nejvhodnější. Ty alespoň na dnešní noc a slova má nikdy nezapomeneš…«

Neznámý opět na chvíli se odmlčel.

Úryvkovité jeho vypravování zajímalo mne v nemalé míře přes to vše, že jsem všeho nechápal úplně.

Neodváživ se však promluviti, setrval jsem bez hnutí, až po několika okamžicích neznámý přítel mé matky opět promluvil.

»Nemysli, hochu, že tě neznám. A neznáš-li ty ještě mne, poznáš mne dosti záhy neb o mně uslyšíš dříve nebo později, když už mne snad dávno nebude.

Před třemi dny ještě jsem se nenadál, že budu dnes spáti — bez okovů… Netušil jsem, že může všeobecný proud strhnouti i člověka tak chladnokrevného, jakým jsem já… Bylo mi podivno při prvním útoku granátníků — ale potom…

Eh, což! — Byl jsem jat a vlečen ze Starého města na Malou Stranu. Střežili mne, seč bylo v zmatku možno; ale uprchl jsem přece a nyní dlím nepoznán takořka v jejich středu… Z města se dostati není naprosto možno a nebylo by také nic platno. Nejsemť v městě člověk neznámý, a náhodou-li neučiní několik kulí konec životu dvou nebo tří lidí, kteří mě jali a znají — budu dříve nebo později přece vypátrán…

A víš, jaký trest jest vyměřen na velezrádu?… Smrt prachem a olovem neb oprátkou!…

Nelekám se toho! Život je mi už skoro lhostejný… Otce tvého, druhdy přítele nejlepšího, snad nikdy již nespatřím. A proto budeš mu moci někdy vypravovat sám, čeho jsi byl svědkem v podivné této chvíli, když on — jak bezpečně vím — poprvé řídil opravdovou palbu baterie…«

Neznámý opět ustal ve svém podivném rapsodickém vypravování, jemuž jsem naslouchal s dechem zatajeným.

Bylo mi úzko a přece zase jaksi příjemno ve společnosti muže, budícího v duši mé svými slovy bázeň i důvěru současně, muže, který znal rodinné poměry mé a k rodičům mým stál v tak důvěrném poměru přátelském, jako snad nikdo jiný.

Přece však jsem nemohl ani slova pronésti. Polo kleče a polo sedě měl jsem ruce v klíně sepjaté a upřeně díval jsem se mlčky před sebe k oltáři, kde neznámý jsa opřen zády o oltář seděl.

Pro znovu nastalé přirudlé pološero nemohl jsem zase nic více rozeznati, nežli tmavé neurčité obrysy postavy neznámého.

Po chvíli neznámý poněkud se vztyčil; ale hned zas usedl jako dřív a počal vypravovati hlasem poněkud přidušeným:

»Po smrti tvé matky neznal jsem ve světě nikoho, k němuž bych byl mohl podobně přilnouti. Otce tvého znám z let chlapeckých; studovaliť jsme spolu na témže gymnasiu v Jindřichově Hradci.

Kromě otce tvého býval v té době nejupřímnějším soudruhem mým jakýsi žid. Byl to dobrý hoch; ale povahu kmene židovského v ničem nezapřel. Bohem jeho byl zisk a bohu tomu byl by obětoval vše.

Ještě jsme studovali, když vydal se do světa, a od té doby jsem o něm neslyšel.

Teprve před třemi roky obdržel jsem od něho list, v němž připomenuv, že daří se mu obstojně, zval mne na nějaký čas k návštěvě na statek, jejž byl před delším časem v kraji tarnovském v Polště najal.

Bylo právě na sklonku měsíce srpna, kdy jsem měl dostatek času. Přijal jsem tudíž vyzvání a odejel za několik dní k starému soudruhovi.

Statek ležel v utěšené krajině asi šest hodin cesty na východ od Tarnova. Průčelí hlavní jednopatrové budovy obráceno bylo na náves malé neúhledné vísky, obklopené množstvím ovocných zahrad. Náves byla velká, nerovná a hrbolatá. Uprostřed byl malý rybníček, kterýmž protékal potok, a u lávky přes potok ten vedoucí, stál velký dřevěný kříž s podobou Kristovou z plechu.

Okolí bylo přerozkošné.

Obyvatelstvo vísky bylo katolické. Nájemce panského statku, jediný to žid v osadě, nepožíval u obyvatelstva velké přízně, ba byl i nenáviděn pro svou lakotu a časté pokutování a trýznění sedláků.

Okolnost ta byla by mne záhy ze statku vypudila, ale setrval jsem přece z příčiny zcela jiné. Bývalý soudruh můj byl vdovec a jediná šestnáctiletá jeho dcera…

Však k čemu líčit dobrotu, mírnost a lásku bleďoučké, takřka etherické této bytosti s divuplným výrazem v černém oku? — K čemu mluvit o něžné, běloučké ručince, o kyprých purpurových rtech, o hustém, hebkém vlasu havranním, o lehynkém ruměnci na bledých líčkách, když se studem zapýřila, o měkkém, lahodném zvuku hlasu, když promluvila?…

Zůstal jsem jedině k vůli tomuto děcku, které ke mně v několika dnech přilnulo více než k otci, ba snad více než by bylo přilnulo k příteli nejmilejšímu.

Vrátiv se za nedlouho z Haliče do Prahy počal jsem se zapřádati v podivné sny.

Divuplný obraz něžné, cituplné dívky tanul mi neustále na mysli. Marně snažil jsem se jej zapuditi; pracoval jsem do znavení, ale obraz její vznášel se před duševním zrakem mým neustále.

Znenáhla přecházelo přemítání mé v dumání, jež bylo přísné duševní práci nemálo na závadu. Po celé hodiny trávíval jsem skoro každodenně v podivné této duševní lethargii. Bylo mi asi podobně, jako bývá mladíku, jehož duši byla poprvé v životě láska rozechvěla.

A přece to nebyla láska, která mne k čarokrásné dívce poutala. Byl to pocit podobný mlhavé, nepochopitelné, ale takořka šílené příchylnosti, s jakou snad lze přilnouti jen k bytosti nejdokonalejší.

Zdáloť se mi, že není a nebylo na světě matky, která by byla dítko své čistěji, upřímněji, vřeleji a vášnivěji milovala, nežli já podivnou tuto bytost andělskou…

Minulo několik měsíců.

Po celou tu dobu nedostal jsem o dívce žádných bližších zpráv a jenom z různých, stručných poznámek v listech, jež mi otec její občas zasílal, soudil jsem, že žije klidně a spokojeně jako dříve.

V prvních dnech druhé polovice měsíce února roku 1846 obdržel jsem od jejího otce opět list, v němž byla také nejasná poznámka o jakéms nebezpečí, jež hrozí jeho rodině. List ten, vlastně jen tato poznámka byla příčinou, že jsem se odhodlal k opětné návštěvě starého přítele a jeho dcery aspoň na několik dní.

Bez odkladu učinil jsem vše, čeho bylo potřebí, a vydal se na cestu, aniž bych to byl příteli dříve oznámil.

Přibyv do Krakova, shledal jsem tam poměry mimořádné. Zimničný ruch mezi obyvatelstvem nasvědčoval věcem neobyčejným, a nebylo k tomu mnoho potřebí poznati, že konají se s chvatem, bez ostychu a s bezpříkladnou smělostí přípravy — k povstání.

V soukromí, ba i ve veřejnosti verbováno pro revoluci s takovou smělostí, jako by nebylo ani možno, by se někdo počínání tomu mohl na odpor postaviti. Všady bylo slyšeti slova nadšení a bojechtivosti; šlechta a emigrace polská byly vítězstvím jisty.

Senát svobodné obce krakovské musil se přiznati ku své málomocnosti a k naléhání zástupců ochranných mocností povolán do Krakova z Podhoří rakouský vojenský sbor ku pomoci.

V den, kdy přibyl jsem do Krakova, vtrhl voj ten čítající asi tisíc mužů do města. Velitel jeho, málomocný a nerozhodný generalmajor, dal nejen přečetná místa v městě obsaditi, nýbrž vyslal i značnou část vojska svého do okolí Krakova na hlídky.

Pro mne neměly všechny tyto přípravy jiné zajímavosti, nežli že jsem z nich nabyl přesvědčení, jaké asi nebezpečí hrozí příteli.

Bez odkladu vydal jsem se z Krakova na další cestu směrem k Tarnovu.

Přípravy ke vzbouření byly v kraji tarnovském ještě zjevnější nežli v Krakově, ale všady panoval ještě klid. Dověděl jsem se na cestě, že zmáhá se jitření mezi sedláky a že šlechta usiluje ze všech sil, aby je přiměla ku společnému jednání v povstání.

Druhdy šlechtou týraní sedláci byli však nyní nedůvěřiví a pozorujíce, že jim jindy vždy hrdá šlechta počíná lichotit, obávali se, že kladou se jim vlastně jen osidla. Nedůvěra sedláků k povstalcům byla všeobecná a proto uchýlili se onino o radu k úřadům rakouským, které jim radily, by se nedali svésti a každého povstalce jali a k úřadům přivedli.

Vše to bylo známo po celé krajině, kterou jsem jel. Všudy mluveno o tom bez ostychu veřejně, jako o věci nejnevinnější.

Přibyv do Tarnova, dověděl jsem se, že povstání již vypuklo.

V noci ze dne 18. na 19. února soustředili se povstalci a táhli k Tarnovu. V Horozanech a v Lysé Hoře však, nabaživše se lichocení, kterýmž chtěli sedláky pro povstání získati, počali vzbouřenci sedlákům vyhrožovati, aby je donutili ku společnému jednání; ale když v Lysé Hoře padla první rána z řad povstalců proti sedlákům, vrhli se tito s bezpříkladnou zuřivostí na povstalce a povraždili vše, co jim přišlo do cesty.

Když jsem z rána opouštěl Tarnov, panovalo v městě všeobecné zděšení a příčinu jeho poznal jsem za několik hodin. Potkalť jsem na cestě dlouhý průvod ozbrojených sedláků, vezoucích na saních a vozích zabité, raněné a z větší části strašně zohavené povstalce do Tarnova, by je odevzdali úřadům.

Byla to divoká směsice rozvášněných lidí všeho stáří.

Když potkali mé sáně, kázali zastavit. Vozka můj uposlechl a teprve po náležitém prokázání se, kým jsem, svolili, že mohl jsem dále jeti. Mezi tím slyšel jsem však jen výhrůžky platící povstalcům a z jednotlivých poznámek jsem vyrozuměl, že chystají se sedláci v celém kraji tarnovském ku všeobecnému zabíjení osob nenáviděných, k drancování a vypalování statků šlechtických a židovských.

Jel jsem dále.

Doufal jsem dorazili k cíli v prvních hodinách po poledni; ale neschůdná cesta a hlavně četné a vysoké závěje sněhové, jimiž se musili koně v pravém slova smyslu prodírati, byly příčinou, že překvapila mne noc ještě asi dvě hodiny od cíle.

Koně byli vysíleni a kočí nechtěl již dále jeti, by v chumelenici, která byla k večeru nastala, nezbloudil.

Několik hodin strávili jsme v bídné hospůdce jakési malé vesničky.

Na štěstí vichřice za nedlouho se utišila, přestalo sněžit a měsíc takřka v úplňku objevil se na obloze. Bylo asi k desáté hodině, když sliby v přiměřenou a zaslouženou odměnu přiměl jsem kočího, který si byl zatím poodpočinul, k další jízdě.

Kočí zapřáhl a já vsedl zase do saní.

Jeli jsme dosti rychle.

Skoro již v zenithu se nalézající měsíc ozařoval zasněženou krajinu, že leskla se v stříbrné záři jeho jako bájné zákoutí neznámého světa pohádkového. Jen tu a tam vrhala nějaká vršina neb osamělý nějaký strom podle cesty krátký, ale tmavý stín.

Noční ticho nerušeno než temným, táhlým vrzotem saní a veselým cinkotem zvonků na chomoutech koní. Občas vylétla ze strouhy podle silnice vyplašená vrána, která krákorajíc popolétla dále, aby se dala za nedlouho koňmi opět vyplašit.

Asi po hodině poznal jsem, že blížíme se k cíli, a krátce před půlnocí spatřil jsem v dáli matné a neurčité obrysy známé mi vesničky.

Po celou noční cestu jsme nikoho nepotkali. Celé okolí, jak se zdálo, pohříženo bylo v hluboký spánek. Jenom několik světel, kmitajících z oken chatrčí vísky, ku které jsem se nyní rychle blížil, nasvědčovalo, že tam ještě aspoň někteří obyvatelé bdí.

Nebylo mi to ani dost málo nápadno; ale když jsem se přiblížil k prvním chatrčím, poznal jsem, že děje se ve vísce něco neobyčejného. Stáloť před jednou z chatrčí několik mužů.

Když k nim sáně mé dojely, zastoupili mi cestu.

»Kdo jste a kam jedete?« ozval se hrubý hlas.

Pověděl jsem.

»Jeďte tedy!« zachechtal se jízlivě a potupně hlas jiný.

A skoro všichni muži divoce se rozesmáli.

»Přijede nejspíš pozdě!« dodal jeden z nich, když se byly sáně opět hnuly.

»Jak to?« zvolal jsem obrátiv se v saních.

Místo odpovědi zaslechl jsem jen pustý smích…

Za několik okamžiků vjeli jsme do vesničky.

Všude panoval hluboký klid.

Prostranná náves, kterouž bylo možno v jasné záři měsíce celou přehlédnouti, byla úplně pusta; ale zdálo se mi, že na druhém jejím konci mihlo se před jednou chýží několik temných postav, které hned zase zmizely.

Kromě toho nebylo mi pranic nápadno. Teprve když jsme vjeli na náves, kam bylo obráceno průčelí hlavní budovy přítelova statku, spatřil jsem, že z několika oken statku vychází zvláštní rudé světlo, jako by uvnitř hořelo.

Byl jsem sice již jen několik kroků od statku vzdálen, ale přece jsem ještě vybídnul kočího k většímu spěchu.

Kočí práskl do koní a v několika okamžicích objeli jsme zeď, která přede mnou zakrývala vrata statku.

Vrata byla dokořán. Vjeli jsme tedy kvapně přímo do dvora, kde spatřil jsem k nemalému podivení svému asi deset mužů, kteří moje sáně obklopili.

»Co se děje?« táži se.

Místo odpovědi opáčil jeden z mužů:

»A kdo jste vy, že se na to ptáte?«

Pronesl jsem své jméno, jež učinilo skoro na všechny zvláštní dojem. Ustoupiliť od saní a ani jediný neodpověděl.

»Co se děje?« táži se poznovu.

Jeden z mužů přistoupil blíže a nesměle děl:

»Odpusťte, velebný pane — my tu jen hlídáme… Ale několik zpitých sousedů už je nahoře…«

V tom zazněl z bytu přítelova divoký výkřik, provázený pustým smíchem a směsicí drsných hlasů.

Vyskočiv ze saní shodil jsem plášť, v němž jsem byl zahalen, a pospíšil, nikým nezdržován, ku vchodu do budovy a po schodech nahoru k přítelovu bytu v prvním patře.

Dvéře do předsíně a odtud do salonu vedoucí byly otevřeny.

Z divoké směsice hlasů zaslechl jsem slova: »Vzdej se, padouchu — živ nebo mrtev musíš do Tarnova!«

V okamžiku, kdy jsem vrazil do salonu, volal kdosi:

»Dost jsi se nás natýral — a teď bys nás chtěl ještě bouřit proti vládě?... Tvých slibů nedbáme, tvého lichocení si nevšímáme…«

Zvláštní divadlo objevilo se přede mnou.

V saloně bylo asi dvanáct nebo patnáct mužů starších i mladších, vesměs ozbrojených obušky a starými zbraněmi všeho druhu.

Někteří z mužů měli svítilny, jiní drželi v rukou hořící louče.

Ve všech tvářích jevila se k zvířeckosti rozplameněná divoká vášeň.

Vraziv do salonu, rozhlédl jsem se kolem a tuše, co se zde děje, zvolal jsem přísným, velitelským hlasem:

»Jménem nejsvětější trojice vás vyzývám, abyste netýrali bližního a klidně se rozešli!«

Nenadálým mým objevením se, přísným hlasem a připomenutím nejsvětější trojice byli rozvášnění sedláci poněkud zaraženi.

Divoká vřava náhle utichla a dav rozstoupil se na dvě strany, tak že jsem mohl volně salonem projíti.

Hlavní příčinou toho byla ovšem jen okolnost, že mne někteří sedláci poznali a vědouce, že jsem knězem jejich víry, kterýž jim byl za svého dřívějšího pobytu v osadě mnohou laskavost prokázal a v mnohém ohledu přispěl k ulehčení tehda ještě trudného jich osudu, neodvážili se aspoň v prvních okamžicích k žádnému odporu nebo násilí.

»Probůh, kam vás zavedla vášeň a zaslepenost, přátelé!« oslovil jsem je hned na to tonem mírným a přátelským. »Vzpamatujte se přec! Rozpomeňte se, že chcete spáchat zločin, jehož bůh nikdy nemůže nechati bez trestu.«

»Ale, velebný pane, to věčné týrání!« ozval se po chvíli jeden hlas.

»Víra naše však káže trpělivost,' opáčil jsem. »A proto vás opětně vyzývám, abyste se rozešli! Vždyť se snad dá záležitost vaše v mírnosti vyřídit.

»Ne, ne!« zvolalo současně několik mužů a jeden sedlák dodal:

»My jinak nemůžeme! Ptali jsme se úřadu, jak se máme zachovat, kdyby nás povstalci podněcovali ke vzpouře, a tam nám práli, abychom každého, kdo tak učiní, jali a k úřadu dovedli.«

»Ale nikdo vás přece nevybízel ke skutkům násilným!« zvolal jsem poněkud přísněji. »Než i v případu, kdyby tomu bylo tak, nemohli, nesměli byste uposlechnout, ano vám v tom brání učení Kristovo!«

Tato slova má nezůstala, jak se zdálo, na hlouček rozvášněných vesničanů bez účinku.

Nastalo několik okamžiků trvající mlčení.

Pozoruje v některých tvářích jakousi rozpačitost, chtěl jsem vhodnou příležitost vykořistit. Postoupil jsem tedy mlčky několik kroků ku předu.

Přítel, kteréhož byl až dosud přede mnou hlouček venkovanů zakrýval, stál mezi dveřmi, vedoucími do vedlejší komnaty, která sloužívala dceři jeho za ložnici.

Před sebou měl široký dubový stůl, jejž byl dle všeho, byv divokou chasou napaden, v rychlosti ku dveřím přitáhl, aby byl aspoň poněkud chráněn před nepředvídanými útoky. Levou rukou držel v náručí na smrt bledou, patrně omdlelou svou dceru; v pravé ruce měl bambitku. Přítel byl napolo oblečen; dcerka jeho měla na sobě bílý, lehynký šat noční.

Jak se zdálo, byli rozkácenými a zpitými vesničany překvapeni, právě když se chystali k odpočinku.

Přítel, spatřiv a poznav mě, nabyl poněkud zmužilosti. Avšak právě tato nenadálá zmužilost u člověka jinak zbabělého stala se jemu i dceři jeho osudnou.

Vesničané, stojící ve dvou tlupách, byli mými slovy buď zaraženi nebo se nemohli hned rozhodnouti, jak se mají dále zachovat. Mlčeliť, a mlčení to bylo mi dobrým znamením.

Chtěl jsem nerozhodnost jejich vykořistit. Postoupiv až ke stolu, jenž chránil přítele, zašeptal jsem mu, aby byl tich, a chtěl jsem se obrátit k výtržníkům, abych je poznovu mírným způsobem napomenul k mírnosti; ale přítel plán můj několika slovy překazil.

»Nechť se teď někdo odváží k útoku!« zvolal přísným hlasem a pozvednuv bambitku, namířil ji proti tlupě u oken, jež vedly na náves.

Nevrlé, ba zlostné zamumlání ze středu tlupy té bylo jedinou odpovědí.

»Kdo učiní jen krok ku předu, bude synem smrti!« zvolal přítel nedbaje opětného mého varování.

»Dřív nám lichotil a teď nám vyhrožuje!« vzkřikl kdosi z tlupy druhé.

Mlčky namířil přítel bambitku proti tlupě druhé, čímž vesničany v největší míře popudil. Rychlostí blesku vrhlo se několik mužů z první tlupy ku předu a jeden z nich nazvednuv stůl, kterým se přítel chránil, převrhl jej.

Přítel vystřelil.

Z druhé tlupy zazněl výkřik bolesti; patrně byl někdo raněn. Současně vrhlo se i z této tlupy několik mužů na přítele. Byl stržen k zemi a smýkán ode dveří do prostřed salonu.

Mne a dcery jeho, kterou přítel, byv udeřen do prsou, pustil z náručí, nikdo se nedotkl.

Ohlušující lomoz a surové spílání trvalo několik okamžiků. Obušky a zbraněmi tepali rozkacení vesničané do přítele.

Prosil jsem, zapřísahal jsem je, aby ustali; ale hlas můj nebylo v strašném hluku ani slyšet.

Vida, že je přítel ztracen, chtěl jsem použiti všeobecného zmatku a zachrániti aspoň omdlelou dceru. Vzav ji do náručí, chtěl jsem vklouznouti do její ložnice, ale byl jsem spozorován.

Dva z vesničanů vrhli se proti mně.

»Zpátky!« vzkřikl jsem mocným hlasem.

Jeden ustoupil; ale druhý uchopil ubohou dívku kolem pasu, aby mi ji vyrval. S napjetím veškerých svých sil bránil jsem se tomu; ale soupeř můj byl silnější.

Zápas náš o dívku netrval dlouho a již jsem cítil, že nedostává se mi sil, že musím podlehnouti. Drže levicí dívku pevně kolem pasu, snažil jsem se pravicí soupeře odstrčiti, ale marně. Svalovitá ruka jeho byla obemkla štíhlé tílko dívčino jako železné kleště.

V nesnázi své počal jsem prositi, ale prosba má měla účinek opačný. Netrpěliv a popuzen mým odporem pustil posléze soupeř svou kořist; leč místo odpovědi udeřil mne pěstí do čela a srazil k zemi…

Co se dále dělo, nevím; byltě jsem beze smyslu sklesl na zem…

Jak dlouho jsem ležel bez sebe, nemohu udati.

Posléze probral jsem se znenáhla z mdloby jako člověk, jenž probouzí se z tvrdého sna následkem neobyčejné zimy. V prvních okamžicích nemohl jsem si ani připomenouti, kde se nalézám a co se bylo se mnou přihodilo. Mrazilo mě takřka až do kostí; byl jsem na celém těle zkřehlý a za nedlouho pocítil jsem palčivou bolest na čele a neobyčejnou žízeň.

Teprve po delší době vzpamatoval jsem se úplně.

Ležel jsem v saloně přítelově přede dveřmi, vedoucími do ložnice jeho dcerky. Kolkolem panovalo hrobové ticho. Plavá zář měsíce, vnikající dvěma okny do vnitř, ozařovala z části a mdle místo děsného výstupu, kterýž jsem si nyní připamatoval s neobyčejnou živostí.

Chtěl jsem vstáti, ale nedostávalo se mně sil. Volal jsem na přítele a dcerku jeho jménem, avšak vlastní hlas můj odrážel se dutě ode stěn. Nikdo nedpovídal; kolkolem bylo úplně pusto.

Namáhavě dovlekl jsem se posléze k jednomu z oken, kterými svítil měsíc do vnitř.

Bylo úplně zamrzlé. Vztyčiv se poněkud, otevřel jsem je. Šlo do zahrady; ale i zde bylo všady pusto. Volal jsem, však ani nyní nikdo se neozýval. Chvíli zůstal jsem u okna toho a nabyv poněkud sil, vlekl jsem se namáhavě k oknu protějšímu, které šlo, jak jsem věděl, na náves.

Dovlekl jsem se k němu snadněji než k oknu prvnímu a otevřel je též.

Rozhlédnuv se po návsi, shledal jsem, že je úplně pustá. Světlo již k západu se klonícího měsíce ozařovalo zasněženou náves i chatrče kolkolem.

Ve vesničce panoval úplný klid. Všechna světla v chatrčích byla shasnuta a jenom zář měsíce odrážela se od některých oken.

Hrobové ticho rušeno bylo občas slabým zasvištěním větříku, jenž rozhoupav na chvíli posněžené haluze stromů, smetl s nich několik chomáčů sněhu a letěl pak dále vesnicí, až svištění jeho v dáli úplně zaniklo.

Byla to jedna z oněch čarokrásných lunojasných nocí zimních, jež báječným leskem a nevylíčitelným kouzlem působí i na nejrozčilenější mysl lidskou konejšivě.

Dlouho stál jsem u otevřeného okna a zrak můj mimovolně bloudil od chatrčky k chatrčce, až utkvěl na velkém dřevěném kříži, stojícím u lávky, kteráž vedla přes potok. Kříž ten obrácen byl zpola k západu, zpola k oknu, kterým jsem se díval.

Avšak sotva na něm zrak můj utkvěl, zachvěl jsem se. V záři měsíce viděl jsem zcela zřetelně, že nevisí na kříži rozepjatá podoba Kristova z plechu, nýbrž skutečné tělo lidské v bílém rouchu…

V prvním okamžiku měl jsem za to, že to klam smyslů, ale pohlédnuv na kříž pozorněji shledal jsem, že visí na něm přibité tělo dívky…

Hlava ubohé byla skloněna k prsům a dva pletence černých vlasů splývaly jí přes ramena skoro až po pás. Navzdor nedostatečnému osvětlení a dosti značné vzdálenosti poznal jsem v ukřižované dceru svého přítele…

Nebylo pro mne již žádné pochybnosti, že spáchán zde skutek nejzběsilejší brutálnosti.

Několik okamžiků díval jsem se bez pohnutí na kříž. Z počátku jsem soudil, že ubohá není ještě mrtva, že tělo její svíjí se křečovitě na kříži; ale hned po té se mi zdálo, že visí na kříži již nepohnutě, že jest mrtva.

Krev v žilách mých se rozproudila a místo mrazivého chladu cítil jsem rychle přibývající horko. Skřehlé ruce mé nabyly v několika okamžicích opět vlády, cítil jsem, že následkem nenadálého rozčilení vrací se mi opět síla.

Jako pomatenec vrávoral jsem od okna ke dveřím a odtud po schodech dolů.

Z počátku šel jsem zvolna a nejistě, pak vždy rychleji a jistěji. Octnuv se na dvoře, mohl jsem už skoro tak jistě dále jíti, jako kdy jindy.

V domě i na dvoře, ba i na návsi nebylo ani živé duše. Vyraziv ze vrat, jež byly doposud dokořán, chvátal jsem přímo ke kříži a v několika okamžicích octnul jsem se pod ním.

Teprve nyní pozvedl jsem opět oči a pohledl na kříž. Spatřil jsem a poznal na něm skutečně přítelovu dcerušku…

Byla přibita velkými hřeby a útlé tělo její zakrývalo obraz Kristův skoro úplně. Hlava její byla poněkud k prsům a v pravo nachýlena, následkem čehož bylo těsně vedle její hlavy viděti tvář Kristovu.

Zář měsíce padala skoro přímo na její i Kristovu tvář; avšak výraz obou tváří byl nestejný. V mužné, křiklavými barvami malované tváři Kristově jevil se klid smrti, v bledé, něžné tváři dívčiny pak nevýslovné utrpení mučené. Víčka očí jejich byla pootevřena a oči, jak se zdálo, na mne upřeny.

Kříž, na němž bylo tělo ubohé dívky rozepjato, nebyl posněžen, nýbrž pokryt nesčíslnými ledovými křišťálky, jež v záři měsíce jako množství perliček se třpytily, a jenom tu a tam, kam byla při provedení brutálního skutku ukřižování ruka rozvášněného katana sáhla, bylo místo temné.

A uprostřed zvláštního tohoto jasu visela na kříži dívka v bílém svém nočním rouchu; z pod několika bílých sukének vyčnívaly útlé nožky její, z nichž jedna, bosá, přibita byla ke kříži, kdežto druhá v běloučké punčošce a atlasovém střevíčku visela nepřibita podle kříže. Část svrchního roucha byla utržena a až k hlavě ubohé povyhrnuta, odkud splývala dolů jako bílý závoj…

Co dělo se v duši mé při pohledu na tuto nevinnou oběť lidské ukrutnosti, nelze vylíčiti.

Dlouho díval jsem se na ukřižovanou upřeně a bez pohnutí. Zdálo se mi, že je již mrtva, a proto stál jsem dlouho před křížem, aniž by mi bylo napadlo, že možno snad ubohé nějakým způsobem přispěti ku pomoci.

Ve vesničce panoval doposud úplný klid. Jak se zdálo, bylo veškeré obyvatelstvo pohříženo v hluboký spánek. I původcové děsného skutku meškali dle všeho buď mimo osadu nebo již odpočívali na loži…

Mimovolně poklekl jsem před křížem, jako bych se chtěl modliti, ale očí svých nemohl jsem s kříže ani na okamžik odvrátiti.

Znenadání se mi zdálo, že prsa dívčina lehynce se zdvihají, jako by ještě dýchala.

Možná, že to byl klam smyslů; ale přece jsem zbystřil zrak. Zdálo se mi, že vidím, kterak jí od úst vane občas lehýnká, takměř nepozorovatelná pára, neomylný to důkaz dýchání.

Vyskočiv střelhbitě se země, obemknul jsem bez rozmýšlení dřevěný kříž a počal se soukati do výše.

Kříž byl vysoký, tak že nohy ukřižované byly asi dva sáhy nad zemí.

Avšak hned po prvním pokusu jsem seznal, že se mi nedostává zručnosti i sil k provedení mého úmyslu, vysoukati se na kříž. Svezl jsem se po kříži dolů a sklesl pod křížem.

Myšlénka, že je dívka ještě živa, dodala mi však poznovu zmužilosti. Počal jsem volati o pomoc; ale hlas můj byl sláb a nikdo se neozýval.

Po několika trapných okamžicích opakoval jsem pokus svůj, vysoukati se na kříž, poznovu.

S napjetím veškerých zbývajících sil svých vysoukal jsem se až k nohám ubohé oběti. Tvář má dotkla se studené bosé nožky dívčiny; leč v témže okamžiku opustily mě opět síly a skoro bez vlády svezl jsem se zase pod kříž.

Po krátké chvíli vztyčil jsem se poznovu a opakoval zoufalý svůj pokus po třetí.

Opět jsem se vysoukal až k nohám ukřižované; opět dotkla se tvář má studené bosé nožky a již již jsem cítil, že síly mé zase ochabují, an tu náhle pod mýma nohama vylomil se kus spukřelého kříže a jedna noha má nalezla aspoň nepatrné jakés opory v otvoru vylomeného dřeva.

Jistější postavení, jaké jsem tím byl zaujal, dodalo mi zmužilosti a vzbudilo ve mně naději ve zdar celého pokusu. Drže kříž oběma rukama obemknutý, snažil jsem se hlavou a zuby vyviklati hřeb, kterýmž byla bosá nožka dívčina ku kříži přibita.

Staré, z části spukřelé dřevo kříže usnadnilo mi poněkud obtížnou a namáhavou práci. Po delším namáhání jsem pozoroval, že se hřeb viklá, a v několika okamžicích byl šťastně zuby vytažen ze dřeva, ale vězel ještě v noze.

Drže hřeb zuby a opřev čelo o nožku, vytáhl jsem hřeb po delším úsilí i z nohy a abych měl výše opět opory, zasadil jsem jej zase do otvoru a vtlačil čelem co možná hluboko a pevně do kříže.

Částečný tento úspěch dodal mi zmužilosti ještě větší.

Namáhavě vysoukal jsem se po kříži tak vysoko, že mohl jsem se jednou nohou opříti o novou oporu, kterou mi poskytoval vytažený a opětně do kříže vtlačený hřeb. Boje se, aby hřeb pod mojí nohou nepovolil, obemknul jsem levou rukou příční trám kříže a snaže se co možná držeti se více rukou tou, než opírati se nohou o hřeb, počal jsem pravou rukou opatrně vyviklávati hřeb, kterýmž byla levá ručka dívčina ku kříži přibita.

Tentokráte podařilo se mi to neobyčejně rychle. Vyviklav tento hřeb, ponechal jsem jej ještě v kříži, načež vztáhl jsem pravici ku hřebu, jímž byla přibita druhá ruka dívčina. Zde bylo namáhání daleko obtížnější. Boje se, aby tělo dívčino nespadlo pak bez opory s kříže na zem, obemknul jsem kříž i tělo oběma rukama, tak že prsa má spočívala na prsou dívčiných, a jako u hřebu prvního vyviklal jsem hlavou a zuby hřeb poslední.

Trvalo dlouho, nežli jsem zpozoroval, že se hřeb viklá. Na to přitlačiv prsoma tělo ubohé dívky ku kříži, obemknul jsem nejdříve pravou rukou příční trám kříže a levou rukou vytáhl jsem hřeb z ruky pravé, obemknuv pak levicí druhou část příčního trámu, vytáhl jsem pravou rukou hřeb poslední.

Tělo dívčino bylo tudíž úplně volno a toliko prsoma mýma ke kříži přitlačeno.

Nahnuv nyní tělo své nazad, aby tělo dívčino skleslo na má prsa, soukal jsem se s břemenem s kříže a v několika okamžicích octl jsem se s dívkou pod křížem.

Jak dlouho tato má namáhavá práce trvala, nemohu udati.

Tenkráte zdálo se mi, že netrvala dlouho, ale později, když jsem uvážil všecky okolnosti, musil jsem vyznati, že namáhání mé trvalo asi dvě nebo tři hodiny.

Po celou dobu, co pracoval jsem o vysvobození ubohé dívky, necítil jsem, že by mně ubývalo sil; ale octnuv se s dívkou, již jsem na prsou svých držel v pevném objetí, pod křížem, sklesl jsem takořka úplně bez vlády na zem.

Snažil jsem se vztyčiti se, ale nebylo možno. Nohy mé byly úplně bez vlády, ruce skřehlé a z úst, z hlavy i rukou řinula se krev a mrazem ihned stydla.

Především počal jsem zkoumati, zdali je dívka ještě živa.

Nikoliv bez namáhání vztáhl a položil jsem skřehlou ruku svou na dívčino čelo a tvář. Obé bylo studenější mé ruky; zdáloť se mi, jako bych se byl dotkl ledu.

Sáhl jsem k srdci jejímu, ale nepozoroval ani tlukotu nejnepatrnějšího.

Nahnuv se k její tváři přiložil jsem vlastní tvář těsně k ústům jejím, ale dívka již nedýchala, nebo dýchala již jen tak slabě, že v zmatku a rozčilení svém nemohl jsem toho pozorovati.

Zachránění ubohé dívky bylo tudíž takořka nemožné. Přes to však nevzdával jsem se ještě naděje veškeré.

Počal jsem opět volati o pomoc. Avšak druhdy zvučný hlas svůj sám jsem nepoznal; sípalť jsem. Pustiv dívku z objetí a zanechav ji pod křížem, chtěl jsem se dovléci aspoň k nejbližší, pouze padesát nebo šedesát kroků vzdálené chatrči, abych tam poprosil o pomoc; ale nedovlekl jsem se dále, než několik kroků.

S největším namáháním dovlekl jsem se zase nazpět až ku kříži, u něhož jsem byl dívku na několik okamžiků o samotě zůstavil. Chtěl jsem ji křísiti sám, leč ruce mé byly už tak skřehlé, že nemohl jsem více než vžiti tělo dívčino do náručí a dechem svým zahřívati ledovou její tvář.

Bylo to namáhání zoufalcovo.

Ještě nyní připomínám si s hrůzou děsné ony okamžiky. Duševní muka, jež jsem v době té přestál, není možno vylíčiti.

Tušil jsem, ba byl jsem skoro přesvědčen, že málomocné namáhání mé jest úplně marné, ale přece jsem v něm neustal. Cítil jsem, že dech můj slábne, a vědomí to hnalo mi krev ku hlavě.

Pozoroval jsem, že ještě jednou vrací se mi trochu síly. Opětoval jsem zoufalý pokus poznovu. Tentokráte dotkly se rty mé ledových rtů dívčiných a poprvé v životě svém vtiskl jsem mimovolně políbení na dívčí rty…

Krev zavířila mně prudčeji v žilách. Zdálo se mně, že vrací se mně síla, a nevěda skoro ani, co a proč tak činím — počal jsem čílko i líce i rty dívčiny vášnivě líbati…

Náhle ustal jsem v líbání. Zdáloť se mi, jako bych cítil, že mne ovanul slaboučký dech…

Zadíval jsem se upřeně v dívčinu tvář.

Možná, že to byla skutečnost nebo pouze klam smyslů mých — pootevřená víčka očí jejích byla se otevřela úplně a pomalu zase se zavírala…

Bouřlivě přitiskl jsem skřehlé tělo dívčino ke svým prsům a divoce náruživě počal jsem dívku líbati v tvář…

Bylo to však poslední vzplanutí mých sil.

V několika okamžicích cítil jsem všeobecnou ochablost. Ochaboval jsem v líbání, až jsem ustal; hlava má sklesla k prsům a mrákoty počínaly zastírati mou duši.

Zmocnila se mne trapná, zoufalá úzkost.

V úzkosti té pozvedl jsem očí svých vzhůru a zrak můj utkvěl na kříži. Podoba Kristova shlížela ke mně, jak se mi zdálo, nevlídně; přes to vše odvážil jsem se v beznadějném stavu svém ku prostředku poslednímu — počal jsem se modliti…

Nemodlil jsem se slovy, nýbrž jen myšlenkami; ale modlil jsem se tak vřele, tak upřímně, jako tehdá, když jako hoch, kleče na studeném dláždění v chrámě, prosil jsem boha, by mi otce zachoval…

Modlitba má netrvala než několik okamžiků.

Mrákotná mdloba zachmuřovala vždy rychleji mého ducha, až mne přemohla úplně.

Pamatuju se ještě jen na to, že zdálo se mi, jako bych byl z dáli zaslechnul zvláštní, víření bubnu podobný rachot. Zvuk ten byl vždy hlasitější a blížil se ke mně; ale chápavost má byla již tak nepatrná, že nemohl jsem ani rozeznati, zdali to skutečně víření bubnu čili nic.

Z nenadání rachot přestal a kolem mne panovalo hrobové ticho.

Za nedlouho se mi zdálo, jako bych slyšel na blízku několik lidských hlasů. Později jsem cítil, že se mne někdo dotýká a že mne zvedá se země. Tím nabyl jsem opět na několik okamžiků aspoň poněkud vědomí. V slabém osvětlení právě zapadajícího měsíce spatřil jsem kolem sebe tlupu vojáků v šedých pláštích; dva z nich právě mne zvedali se země.

Zasípal jsem něco, ale dle všeho nepronesl jsem než několik nesrozumitelných slov, poněvadž jsem hned na to zaslechl, že se mne několik hlasů táže na vysvětlení. Snažil jsem se pronésti ještě něco, ale nevím už, zdali zasípání mému někdo porozuměl…

Co se se mnou dále dělo, nemohu udati; byltě jsem pozbyl vědomí úplně…

Když jsem opět přišel k sobě, nalézal jsem se v bídné chatrči na prostičkém loži. Byltě jsem nebezpečně onemocněl, a jak mi bylo později vypravováno, skoro po dva týdny jsem o sobě nevěděl. Pozdravoval jsem se pomalu a teprve když jsem mohl lože opustiti, optal jsem se lidí, kteří mne ošetřovali, kde se nalézám, jak jsem tam přišel a co se vůbec se mnou po celou tu dobu mé nemoci dělo.

Z počátku odpovídáno na mé otázky vyhýbavě. Později jsem se dověděl, že vojenský lékař, který mě občas navštěvoval, přísně rozkázal, aby se mi pranic podobného nezvěstovalo.

Ještě později, když už jsem se byl tak dalece pozdravil, že jsem mohl v jizbě denně aspoň několik hodin přecházeti, byl jsem v povoze dopraven do větší nemocnice a teprve zde jsem se dověděl, že nalézám se v Tarnově.

Z počátku nedověděl jsem se ani nyní ještě pranic podstatného a teprve když pozdraviv se úplně měl jsem nemocnici opustiti, pověděno mi následující:

Přítel byl mrtev; výstřelem rozlícení sedláci byli jej zabili. Mezi tím, co někteří z nich páchali brutální násilí na jeho dceři, naložili jiní mrtvolu přítelovu na saně, aby ji dopravili do Tarnova.

Na cestě však potkali setninu vojáků. Velitel rozkázal, aby se vrátili, a tak octlo se vojsko v osadě, v které byl děsný skutek spáchán.

Byl jsem nalezen pod křížem, s něhož jsem byl ukřižovanou dceru přítelovu sňal, a k rozkazu setníka, jenž zůstal se svou setninou k zamezení dalších výtržností nějaký čas v osadě, byl jsem z počátku veským lazebníkem ošetřován a později pečlivě léčen lékařem vojenským, jenž byl zvláště z nejbližší stanice vojenské povolán.

Co se stalo s přítelovou dceruškou, byla-li mrtva a kde pohřbena, nemohl mi nikdo pověděti.

Později, když jsem opustil nemocnici, dověděl jsem se jméno setníka, jemuž jsem byl díkem zavázán za své zachránění. Praveno mi, že setnina jeho mešká právě v Lysé Hoře. Pospíšil jsem tam; ale setník nebyl mezi živými; setnina jeho byla sdecimována. Od několika vojínů jsem se dověděl, že setník padl v malé šrůtce s povstalci několik dní po mém zachránění.

O ukřižované nevěděli vojáci téměř pranic podstatného kromě toho že nebyla mrtva.

K rozkazu setníkovu byla dopravena nejdříve do jedné z nejbližších chatrčí u kříže, na němž měla zahynouti. Později nabyl setník přesvědčení, že přes nejpřísnější dozor není tam dívka v bezpečí, poněvadž rozlícenost a mstivost vesničanů spíše rostla, než by byla ochabovala, a proto, chtěje předejíti možné výtržnosti, dal dívku z osady odvézti.

Kam byla dopravena, nemohl mi nikdo udati, neboť i oni dva vojíni, kteří ji byli v saních doprovázeli, padli v téže šrůtce s povstalci jako jejich setník… Pátral jsem sice nyní s dvojnásobnou horlivostí po dívce, ale veškeré mé pátrání bylo marné…«

Tím ukončil neznámý své vypravování.

Ke konci byl jeho hlas přitlumený jako na počátku a poslední slova pronesl hlasem tak přidušeným, že jsem jich sotva doslechl.

Naslouchal jsem vypravování tomu s napjetím a v duši mé vystupovaly líčené obrazy s daleko větší živostí, než byly neznámým popisovány. Cítil jsem soustrast s neznámou dívkou, i s osudem muže, jenž mi byl právě vypravoval o nezaviněném jejím utrpení, a slzy vstoupily mi do očí.

Možná, že bych byl za nedlouho vypukl v hlasitý pláč, kdyby mně byl neznámý delším mlčením ponechal volnost k přemítání o tělesných, i duševních mukách, jež byla ubohá dívka vytrpěla.

Neznámý odmlčel se jen na chvíli, načež podotknul:

»Viz, jak podivné panuje zde osvětlení!«

Již za jeho vypravování byl jsem si změny té povšimnul, ale jsa zaujat více vypravováním, nedbal jsem toho. Nyní, byv zřejmě upozorněn, spozoroval jsem, že panuje v kapli rudé osvětlení, jako by se probouzel letní den a odlesk červánků vnikal do vnitř.

Vnitřek kaple byl nyní tak jasně osvětlen, že mohl jsem vše, ba i obličej neznámého zcela zřetelně jako za jasného dne rozeznati. Časem ovšem šlehnul kaplí jako blesk zásvit intensivnější, skoro oslňující.

Hřímavý rachot, kterýž byl v průběhu vypravování neznámého vždy více ochaboval, opakoval se nyní již jen zřídka, ale vždy byl velmi mocný a prudký a po každé otřásla se země, jako když prudce zahřmí. Než teprve nyní jsem zcela zřetelně rozeznal, že není to hřímání, nýbrž že otřásá se země následkem prudké palby z děl…

Vše to spozoroval jsem v několika okamžicích.

»A víš-li pak, že příčinou osvětlení tohoto je tvůj — otec?« pokračoval neznámý. »Ale nikoli z vlastního popudu, nýbrž proti své vůli, z pouhého rozkazu…

Nyní snad pochopíš, jak bídný, jak málomocný je člověk — snad pochopíš, co může za takových poměrů prospěti modlitba…

Oduševňování přírody je pouze lahodný klam. Zákony přírodní jsou nezvratny a vše musí se jim podrobiti. Výkony jejich nezastaví ani prosba neúpěnlivější.

Dovolávati se milosrdenství u vymyšlených bytostí nadsmyslných, o nichž se mnozí z nás klamně domnívají, že libovolně zákony ty řídí, jest rouháním a hříchem nejtěžším. Žádati od přírodních sil, které v účincích svých ještě nikdy nikomu se nepodrobily, aby změnily odvěkou svou podstatu a hověly choutkám jednotlivců, je pošetilost nejhnusnějšího druhu.«

Po těch slovech neznámý, kterýž po celou dobu svého vypravování nebyl se skoro ani pohnul, prudce se vztyčil a vstav zadíval se na mne.

Polo sedě a polo kleče byl jsem naslouchal jeho slovům a zrak můj byl takměř neustále upřen v místo, kde viděl jsem přímo před sebou z počátku temné obrysy a později, když vnikalo do kaple jasnější rudé světlo, zřejmě tvář neznámého. Avšak ani nyní, když neznámý se vztyčoval a konečně vstal, nemohl jsem odvrátit zraku svého s jeho tváře.

Tím se stalo, že sleduje jeho tvář, když se vztyčoval se země, pohledl jsem do výše, a zrak můj svezl se na okamžik s tváře neznámého na oltář přede mnou.

Současně šlehl jasně osvětlenou kaplí opětně zásvit tak intensivní, ba oslňující, že musil jsem zamhouřiti oči.

Když pak jsem je opět otevřel, vzkřikl jsem hrůzou a zděšením. Zrak můj byl utkvěl na oltáři, jenž byl právě v okamžiku tom tak jasně osvětlen, že mohl jsem na něm zcela zřetelně rozeznati každou podrobnost.

Spatřil jsem na něm široký, kolmo vztyčený dřevěný kříž a na kříži rozepjatou postavu útlounké dívky ve vybledlém žlutavém šatě.

Zdálo se mi, že na smrt bledá tvář ukřižované je spanilá. Na hlavě měla zlatou korunu a od té vlál dlouhý řasnatý bílý závoj, na němž třpytilo se množství drobných hvězdiček. Dva vrkoče tmavých vlasů splývaly jí přes ramena až po pás; ale milostné tahy její zhyzděny byly hustým, tmavým, plným vousem…

Později arci jsem si vše to vysvětloval jako pouhý přízrak, vzniklý následkem právě líčené události a náhlého, blesku podobného oslňujícího zásvitu, jenž šlehnul kaplí; ale v okamžiku, když jsem viděl obraz ten před sebou, nechápal jsem ani možnost toho.

Zmocnila se mne nevýslovná úzkost. Cítil jsem, že vyvstává mi pot na čele, a chvěje se na celém těle počal jsem bláboliti.

Hned po prvním mém výkřiku promluvil ke mně neznámý několik konejšivých slov, načež pokleknuv vzal mne důvěrně za ruku.

Trhnul jsem sebou, jako by mě byla zmije uštkla, a zamhouřiv oči setrval jsem několik okamžiků bez hnutí.

Přízrak zmizel.

Ale jakmile jsem oči opět otevřel, utkvěl zrak můj poznovu na oltáři a přízrak stál přede mnou s touže živostí jako dříve.

Tentokráte však se mi zdálo, jako by se byla postava ukřižované dívky pohnula.

V bledé tváři ukřižované, která byla zprvu bez hnutí a mrtva, jevil se nyní lehynký úsměv; polo otevřené, na mne upřené oči leskly se a jedna nožka dívčina právě v okamžiku, když opakoval se opět hřímavý rachot a podlaha pode mnou se otřásla, se pohnula a zlatý lesklý střevíček nebo pantoflíček smekl se pod kříž…

Možná, že vše to byl klam mých smyslů; ale zdánlivé toto oživení před chvílí ještě úplně bez hnutí přede mnou se jevícího přízraku zvýšilo hrůzu, která se mne byla zmocnila, v takové míře, že vyskočil jsem se země. V chování mém jevilo se bezpochyby zděšení bezpříkladné, neboť neznámý chopiv mne za ruku počal mě s patrnou úzkostí konejšiti.

Chvíli stál jsem, třesa se na celém těle, se zamhouřenýma očima bez pohnutí; ale hned na to, když otevřev opět oči spatřil jsem na oltáři týž přízrak jako dříve, vytrhl jsem se prudce neznámému a vzkřiknuv vyrazil jsem z kaple na chodbu.

Neznámý volaje, bych neprchal, chvátal za mnou; avšak hrůza hnala mne ku předu.

Na chodbě, na kterou jsem byl vyběhl, spalo sice několik osob; než většina z těch, jež se tam byly z večera ke spaní uložily, meškala dle všeho někde jinde.

Bez překážky běžel jsem podle chodby po nádvoří a v několika okamžicích octnul jsem se u východu z podivné budovy. Zahýbaje do průjezdu spozoroval jsem, že chvátá neznámý za mnou.

Běžel jsem ještě rychleji.

Prostranství bezprostředně před chrámem bylo pusté, ale trochu výše stály tlupy lidu a vojska. Krvavá záplava, pocházející patrně od nějakého velkého požáru, dodávala všemu, co jsem viděl, rázu děsivého. Z nedaleka troubeno a bubnováno na poplach, zdáli pak zaznívaly rány z děl.

Z počátku zaměřil jsem k davu lidu; ale po několika skocích odbočil jsem stranou a seběhnuv doleji k menšímu kostelíčku veběhl jsem do úzké uličky, kterou tvořily po obou stranách se táhnoucí zdi.

Ulička šla skoro příkře s vršku a byla úplně pustá. Z této uličky zabočil jsem do ulice jiné, kterou tvořila toliko po jedné straně řada budov, kdežto po druhé straně táhla se dosti vysoká zeď. I tato ulice byla liduprázdná.

Úprkem běžel jsem dále, beze cíle, až octnul jsem se na větším prostranství, ohraničeném velkými, palácům podobnými budovami. Středem prostranství táhlo se stromořadí vysokých košatých stromů. Pod stromy tábořila nepatrná část vojska, kdežto množství pěchoty i jízdy stálo po obou stranách stromořadí.

Jak se zdálo, bylo vojsko to připraveno k boji a čekalo jen na rozkaz.

Teprve zde jsem se zastavil a rozhlédl pozorněji kolem sebe.

I zde měly v odlesku rudého světla všechny předměty ráz takměř příšerný.

Obloha byla skoro krvavá. Každou chvíli bylo pozorovati zablesknutí načež následovala hřímavá rána z děla. A skoro vždy šlehnul hned na to prostranstvím mocný zásvit, jako by byly plameny požáru, jenž byl příčinou zvláštního tohoto osvětlení, po několik okamžiků tak intensivní, že bylo lze předměty kolkolem zcela zřetelně, skoro jako za jasného dne rozeznati.

Sotva však jsem postál několik okamžiků, ozval se těsně za mnou drsný velitelský hlas.

Ohlédnuv se, spatřil jsem za sebou silnou vojenskou hlídku. Hned na to byl jsem několika vojíny obklopen a vyzván pověděti, kdo jsem a jak v ta místa přicházím.

Odpověděl jsem třesoucím hlasem, že hledám svou pěstounku a udal také své jméno.

Dle všeho znal velitel hlídky mého otce; neboť jakmile jsem pronesl své jméno, netázal se na nic více, nýbrž vyzval jednoho z vojínův, aby mne dovedl na místo bezpečnější, kde bych mohl aspoň přes noc zůstati.

Byl jsem doveden do tmavého průjezdu jednoho z nejbližších domů, kde bylo po zemi množství slámy rozestláno. Dle všeho byla sláma určena pro vojsko, které však tuto noc musilo stráviti pod širým nebem.

Bylo mi rozkázáno ulehnouti a nevzdalovati se. Uposlechl jsem; ale na usnutí nebylo lze ani pomysliti. Byltě jsem v největší míře rozčilen a teprve někdy k ránu trochu jsem zdřímnul.

Když jsem opět procitl, panoval kolkolem hluboký klid. Palba z děl byla úplně utichla a rudé osvětlení, které ze dvora i do průjezdu vnikalo, bylo již mdlejší.

Vrata domu byla zavřena. Nevida nikoho na blízku, vstal jsem a plížil se pomalu přes dvůr. Spatřiv v jedné z postranních budov nízkou otevřenou chodbu, vešel jsem do ní.

Chodba byla klikatá a vedla do jiného dvora, z něhož zase vedl tmavý průjezd. Vešed do průjezdu toho shledal jsem, že jsou vrata jen přivřena, a za několik okamžiků byl jsem na ulici.

Kde jsem se nalézal, nevím; ulice byla pustá.

Bez rozmyšlení šel jsem jedním směrem a bloudil pak z ulice do ulice.

Skoro hodinu strávil jsem tímto bezúčelným blouděním ulicemi. V některé potkal jsem již arci také lidi, neboť slunce bylo už nad obzorem; ale ostýchal jsem se pozeptati se jich, kde se nalézám.

Konečně přišel jsem úzkou uličkou na prostranství a poznal, že nalézám se na náměstí před malostranským mikulášským chrámem. Zrychliv kroky pospíchal jsem k Újezdu; avšak pro množství vojska, jež tu tábořilo a ulici takměř zatarasovalo, nešel jsem dále, nýbrž zabočil do jedné z postranních uliček a pospíšil přes druhé a třetí maltézské náměstí k jízdárně za Nosticovým palácem, odkud pak, jako druhdy přečasto se dělo, dostal jsem se přes zeď těsně u břehu ramene Vltavy, jež tvoří ostrov Kampu, do zahrady za zbrojnicí.

Po celou tu dobu pozoroval jsem přes vyšlé již slunce rudou záplavu na obloze a husté kotouče kouře nad Prahou, vlastně nad Starým městem.

V zahradě zbrojnice bylo doposud množství vojska, ale skoro všechno odpočívalo v trávě pod stromy. Vyhnuv se instinktivně strážím, pospíšil jsem k domku, v němž jsem s otcem bydlil, a bez překážky dostal jsem se do domu a k bytu našemu.

Byt byl uzamčen, ale z malé předsíňky bylo jedním oknem viděti přes Vltavu na nábřeží staroměstské.

Přistoupiv k oknu tomu spatřil jsem staroměstské mlýny mostecké v plamenech a požárem tím vysvětlil jsem si také zvláštní rudé osvětlení kaple, v níž jsem byl osudnou onu noc strávil, jakož i občasné intensivní a mnohdy i oslňující blýskání, jež jsem byl nejen v kapli, nýbrž i později, když jsem se octl na ulici, pozoroval.

Dle všeho šlehl intensivnější zásvit kaplí jen tenkráte, když některý granát nebo smolný věnec padl do hořících již mlýnů a plameny z té nebo snad z jiné příčiny vysoko k obloze vyšlehly. Nyní však, když už do mlýnů nestříleno, hořelo hlavně uvnitř a plameny nešlehaly již tak mocně vzhůru.

Před domkem, z něhož jsem se na neobyčejný výjev tento díval, stála děla hrozivě k Starému městu namířená a podle nich k palbě připravení dělostřelci.

Na všem bylo lze pozorovati, že bylo z děl těch po několik hodin prudce páleno. Kouřem začmoudlé tváře dělostřelců, kteří byli celou noc v záhubné, namáhavé práci probděli, měly výraz pusté zdivočilosti.

Několik okamžiků díval jsem se z okna, pátraje po otci, ale nezahledl jsem ho.

Seběhnuv po schodech opět do zahrady, spatřil jsem podle zdi ležeti několik mrtvých vojínů, kteří byvše nejspíše palbou ze Starého města někde před domkem zabiti, byli sem od soudruhů zavlečeni. Byli to hlavně myslivci, několik granátníků a tři dělostřelci. Jeden z těchto posledních byl z části přikryt vojenským pláštěm a obrácen obličejem ke zdi.

Zvědavě přiblížil jsem se k němu a pohlednuv mu v zsinalou tvář poznal jsem svého — otce…«

Přítel skončil své vypravování.

Připomenutím smrti svého otce vzbudil v duši své bez odporu jednu z nejtrpčích vzpomínek a nemohl se ubrániti hlubokému pohnutí. Zastřev oběma rukama svou tvář setrval chvíli v mlčení.

Právě tak jako jsem nebyl přerušil dlouhé a poněkud i rozvláčné vypravování jeho, neosmělil jsem se vyrušiti jej nyní z bolestných jeho vzpomínek.

Za nedlouho přítel vstal s pohovky, na které byl seděl, a přešed několikráte po pokoji usedl opět na totéž místo.

Byl zase tak klidný jako před tím a dříve ještě, nežli jsem jej oslovil, promluvil sám:

»Vylíčil jsem ti právě podivný tento případ, jak mi byl v paměti utkvěl, a připomínám poznovu, co jsem byl na počátku svého vypravování podotkl, že musíš líčení mé pokládati za pouhou reminiscenci z dob, na které se v pozdějším věku zřídka kdy dosti živě pamatujeme.

V podstatě a v hlavních věcech událo se však všechno v tom způsobu, jak jsem byl právě uvedl.

K dalšímu vysvětlení musím však dodati některé podrobnosti ze svého života, jakož i některé své domněnky, kterýmiž jsem sobě v pozdějších letech právě vylíčený případ vysvětloval.

Před osudnou nocí tušil otec můj, že dojde dle všeho k palbě proti Starému městu, a chtěje mne míti v místě bezpečnějším, nežli byl domek, v němž jsme bydlili, poslal mě s pěstounkou, by vyhledala pro mne nějaký útulek.

Kam mne byla uvedla, nevím, ba doposud ani netuším. Že to bylo někde na Malé Straně, není žádné pochybnosti, ačkoli jsem si nikdy nemohl vysvětliti, jak možno nalézti v Praze chrám tak bezpříkladně spustlý, jako byl onen, v němž jsem byl svědkem vypravovaného případu.

Okolnost, že zůstal jsem sám v kapli, kam mě byla pěstounka má, když jsem počal dřímati, donesla, byla mi vysvětlena později.

Když totiž zahájena prudká palba děl proti staroměstským mosteckým mlýnům a mlýny ty za nedlouho počaly hořet, vnikala neobyčejná záplava do kaple, v níž teta má vedle mne seděla.

Jako mnoho jiných osob, které byly v připomenutém chrámě útulek nalezly, nemohla pěstounka má odolati zvědavosti a vyběhla společně s několika jinými před chrám, aby byla očitou svědkyní děsného nočního divadla.

Když mě opouštěla, věděla, že v kapli přenocuje také neznámý muž, jenž tam byl již před tím, než jsme my přibyli do chrámu. Žvavá stařena, která mi byla postoupila své místo v kapli, byla ji o tom zpravila a proto byla teta o mne bez starostí.

Kdo by muž ten byl, nevěděla ani teta, ani stařena; ale poslednější, která jej byla viděla za dne, tušila, že to nějaký kněz.

Když pak později teta má do kaple se vrátila, nenalezla tam ani mne, ani neznámého muže. V úzkosti své proběhla několikráte nádvoří i chodby, a když mne nikde nenalezla, pospíšila opět před chrám, aby mne vyhledala. Jelikož pak mě nenalezla ani mezi davy lidu před chrámem, zabočila dle všeho do téže postranní ulice, kterou jsem byl uprchl; ale potkala vojenskou hlídku, která ji vrátila.

Byla nucena jíti nazpět na prostranství před chrámem, kde neustále po mně pátrajíc musila zůstati až do rána, kdy bylo lidu opět dovoleno ulicemi volně procházeti.

Majíc za to, že procitnuv v kapli ve společnosti neznámého muže vyběhl jsem, abych ji vyhledal, a soudíc zcela dobře, že nemoha ji nalézti dal jsem se nejspíše na zdař bůh některou pustější ulicí, abych se dostal k domovu, pospíšila pěstounka má, jakmile jí bylo dovoleno, k našemu bytu a nalezla mne u mrtvoly otcovy…

Co se dělo dále se mnou, jest zcela prostičké.

Především však musím připomenout, že jsem dítětem nemanželským. Jak víš, nemůže se v rakouském vojště žádný důstojník oženiti, nesloží-li nevěsta přiměřenou kauci. Matka má byla chudičká a otec, nemoha ji pojmouti za choť legální, žil s ní v konkubinátu.

Z té příčiny neměl jsem po smrti otcově žádného práva žádati jakéhokoli zaopatření od státu. Také teta má neměla žádného jmění, ale přes to vše mne neopustila. Prodavši v několika dnech, co bylo po otci zbylo, odebrala se se mnou do jedné vísky nedaleko Klatov, kde žili jsme nějaký čas na malém statečku, jenž náležel lidem, kterýmž byl otec matky mé před lety zvláštní jakousi službu prokázal.

Byli to lidé již obstarožní; dobří, tiší a trpěliví. Asi za tři měsíce však pěstounka má zemřela. Dobří lidé, u nichž jsme byli útulek nalezli, věděli sice, že mám ještě jednu tetu, žijící v nepatrné vesničce nedaleko Sušice; věděli, že pěstounka má před svou smrtí tuto svou starší sestru, která měla chatrčku se zahrádkou a malým políčkem, písemně žádala, by mne neopouštěla; ale přes to vše, když došla později cizí rukou psaná zpráva, že teta jest ochotna přání své sestry vyhověti, nesvolili k tomu, nýbrž prohlásili, že mě přijímají za vlastní dítě.

Posílali mne do školy do Klatov, kam jsem měl přes půl druhé hodiny cesty, a poskytli mi vše, čeho bylo třeba; slovem, nemajíce sami žádných dítek, chovali se ke mně skutečně jako k dítěti vlastnímu.

Asi po čtyrech letech stihlo tyto mé dobrodince strašné neštěstí: vyhořeliť. Byli sice pojištěni, vlastně domnívali se, že jimi jsou; neboť agent, u něhož se pojistili a kterémuž pojistné po půl druhého roku vždy správně odváděli, podržev přijaté částky, dovedl venkovany, po celou tu dobu nic zlého netušící, klamati, že jest vše ve vzorném pořádku. Věřili mu a byli podvedeni; přes noc stali se žebráky.

Pohroma ta nebyla by zůstala bez vlivu také na můj osud, kdybych v té době nebyl měl několik obstojných kondic v Klatovech. Byltě jsem v sekundě a náležel mezi žáky nejlepší.

Ředitel znaje mé osudy postaral se později vlivem svým o to, že mohl jsem vstoupiti do některého učiliště vojenského; ale nemaje k vojančině žádné chuti zůstal jsem raději na gymnasiu, kde zápase s hmotným nedostatkem setrval jsem až do kvarty.

Náklonnost má k vědám praktickým přiměla mne později, jak víš, k tomu, že přešel jsem na sklonku roku 1856 z gymnasia klatovského na německou vyšší reálku v Praze.

Toť vše, co mohu ti povědít závažnějšího o svých osudech, než jsem se v Praze setkal s tebou a za několik dní s páterem Schneidrem.

Rozumí se samo sebou, že v tichém Pošumaví, zvláště na svých výletech do lesů šumavských nebo na osamělých procházkách v rozkošném okolí klatovském často jsem si vzpomínal na noční dobrodružství své v spustlém chrámě pražském.

Kdo by byl neznámý onen muž, jenž mne byl svým vypravováním tak polekal, nedověděl jsem se. Ptal jsem se sice pěstounky své, které jsem arci mnohé zamlčel, ale ona nemohla mi dáti žádného vysvětlení, poněvadž ani otce mého dříve neznala, až když ji po smrti mé matky požádal, aby převzala úkol mého vychování.

Otec a matka má byli mrtvi a kromě těch nemohl mi nikdo dáti žádného vysvětlení.

Teprve když jsem přibyl do Prahy a pátera Schneidra poprvé spatřil, domníval jsem se v něm poznávati podivného vypravovatele ze spustlého chrámu.

Dlouho jsem se sice zpečoval, pokládati domněnku svou za pravdu; ale po osudném odpoledni, kdy o Schneidrově přednášce za pozdní podzimní bouřky měl jsem podobné vidění jako roku 1848, a když pak po několika dnech navštíviv Schneidra v pozdní době večerní byl jsem svědkem případu, o němž jsem ti byl na hřbitově volšanském vloni vypravoval, nemohl jsem jinak, než pevně za to míti, že podivný neznámý muž onen nemohl býti nikdo jiný, nežli páter Schneider.

Nevěděl jsem sice o osudech Schneidrových takměř pranic bližšího; ale ohyzdná tvář podivného vypravovatele a rovněž tak podivný temný názor v svět, jenž se jevil v jeho vypravování, byly mi utkvěly v paměti, a ze všech lidí, jež jsem byl poznal, nebyl nikdo tomuto nevylíčitelnému obrazu, jejž jsem v duši své choval, tak podoben, jako Schneider.

V pozdějších letech, když jsem vedl kočovnický život vojenský, a zvláště když jsem ležel posádkou v Haliči, pátral jsem po svědcích děsného případu, jenž se byl udál v revoluci polské v osadě za Tarnovem. Ale kromě pouhé pověsti, která se o tom v několika vesničkách v okolí Tarnova zachovala, nevyslídil jsem nikoho, kdo by mi mohl vypravovat událost tu z vlastního názoru.

Také o přízraku samém dosti často jsem přemýšlel, aniž by se mi bylo podařilo, poznati pravou podstatu jeho. Teprv od posledního vidění na hřbitově volšanském zdá se mi, že mohu udati jeho příčinu.

Poprvé měl jsem vidění to roku 1848, jak jsem byl právě vylíčil.

Po druhé stalo se tak, když jsem byl ještě u svých prvních dobrodinců u Klatov.

Bylo to na podzim roku 1852. V době té byl jsem neobyčejně pilen. Minulé prázdniny strávil jsem v namáhavém, vysilujícím studiu soukromém; když pak zahájen nový školní rok, byl jsem neobyčejně sláb. Občas dostavovala se také lehýnká závrať, spaní mé bylo nepokojné, chuť k jídlu jen nepatrná.

Za to pracoval mozek čileji a snadněji než kdy jindy a zvláště nočního času dařívalo se mi studium k úplné mé spokojenosti.

V tu dobu však jsem také častěji dlíval v zadumání, bavě se vzpomínkami nebo zanášeje se rozličnými mlhavými plány životními.

Obrazy mé fantasie byly v ten čas živější než kdy jindy.

Kdysi za tiché tmavé podzimní noci meškal jsem sám ve své prostičké sedničce. Ležel jsem na znak natažen na loži oblečen, jak jsem se byl z celodenního výletu vrátil.

Vzpomněl jsem si na dobrodružství své s neznámým mužem — obraz za obrazem míjel před duševním mým zrakem s neobyčejnou živostí, an tu znenadání vyrušil mě z mého polosnění neobyčejný poplach a pokřik.

Střelhbitě seskočil jsem s lože a vyraziv jednou ranou jen přivřené dvéře své sedničky, vyběhl jsem na dvůr.

Spatřil jsem před sebou stodolu v plamenech. Přechod z tmavé komůrky do oslňujícího rudého světla byl tak náhlý, že nemoha světla toho snésti musil jsem oči zamhouřiti.

Když pak jsem je opět otevřel, spatřil jsem k nemalé své hrůze známý přízrak ukřižované přímo před sebou…

Po třetí opakovalo se to za podobných okolností, jak víš, v posluchárně o přednášce Schneidrově za pozdní bouře podzimní. Také v té době byl jsem po několik měsíců neobyčejně namáhavě studoval, abych odbyl přijímací zkoušky s úspěchem nejskvělejším.

Když pak Schneider přednášel, zahloubal jsem se ve vzpomínky a po neobyčejně intensivním zablesknutí spatřil jsem ukřižovanou taktéž přímo před sebou, ale jako v mlze zahalenou.

Od té doby přízrak se neopakoval, až teprve před krátkým časem na hřbitově volšanském.

I tentokráte bylo to za podobných okolností jako po druhé a po třetí. Také toto poslední vidění předcházelo neobyčejné duševní namáhání. Byl jsem sláb a systém nervový byl zajisté valně rozrušen.

Přízrak dostavil se u mne vždy v době po namáhavých studiích, kdy krev hnávala se prudčeji k hlavě a nervy mé byly churavy. Vždy jej předcházely vzpomínky, a když pak náhle nastalo podobné osvětlení, jako bylo ono, za jakého jsem měl vidění to poprvé, objevil se přízrak přede mnou.

Musím však podotknouti, že charakter prvního vidění valně se lišil ode všech ostatních.

Pokud se pamatuju, byl první přízrak můj neobyčejně živý a určitý. Viděl jsem ukřižovanou dívku před sebou jako ve skutečnosti a pamatuju se zcela dobře, že objevily se přede mnou všechny podrobnosti, jak jsem ti byl o nich vypravoval, kdežto všechny ostatní přízraky byly mdlejší, mlhavější a neurčitější, tak že jsem si mnohou podrobnost musil doplniti sám, aby byl přízrak podobnější přízraku prvnímu, jehož bezprostřednost byla v pravdě až překvapující.

Vykládám si to sice tím, že všechny pozdější přízraky dostavily se v dlouhých intervalech několika roků a za jiných okolností, ale výklad ten přece mě úplně neuspokojuje.

Pamatujuť se, že přízrak nejposlednější byl daleko živější přízraku druhého, ačkoli oba co do živosti a určitosti přízrak první ani z daleka nedostihly. Jisto, že hraje tu také osvětlení a duševní nálada úlohu neposlední, ale přes to vše, jak už připomenuto, nejsem s výkladem svým spokojen.

V pozdější době, když jsem podivný případ ten logicky analysovati počal, měl jsem v úmyslu vyhledati také místo, kde se udál; ale úmysl svůj jsem nikdy neprovedl. Měltě jsem od roku 1848 tak neobyčejnou antipathii ku chrámům vůbec, že navštěvoval jsem je jen zřídka kdy a vždy jen v případech nejnutnějších.

A chci-li býti upřímným, musím se přiznali, že bych byl v žádném chrámě nezůstal ani za dne o samotě, tím méně abych se tam byl zdržel delší čas v pozdní době večerní nebo noční.

Když jsem přibyl z klatovského gymnasia do Prahy, byla tato nechuť, vlastně bázeň má, ještě tak intensivní, že vyhýbal jsem se všem pražským chrámům, tak že jsem kromě chrámu salvatorského, kam jsem jako student vždy v neděli na exhorty Schneidrovy chodívati musil, nenavštívil a nepoznal žádného jiného.

V pozdějších letech, zvláště když vrátil jsem se po kočovnickém životě vojanském loni opět do Prahy, byla bázeň má již tak dalece ochabla, že měl jsem pevný úmysl vyhledati chrám i kapli, v níž jsem byl poprvé zvláštní přízrak spatřil; ale nenadálé opakování přízraku na hřbitově volšanském zdrželo mě poznovu od provedení mého úmyslu.

Přiznávám se, že byla to zpozdilost muže nedůstojná; ale trvám, že nemám pražádné příčiny, něco podobného před tebou tajiti.

Toť vše, co mohu ti povědíti o podstatě přízraku svého. Zbývá mi jen ještě několik slov o jeho následcích.

Kromě připomenuté již bázně před chrámy a tudíž i jakési nechuti ke všemu, co bylo a jest ať již v jakémkoli spojení s nimi, nevěděl jsem až do nedávna o ničem podstatném.

Duch můj zůstal jasný, soudnost přesná, vnímavost a chápavost táž jako dříve. Jen bezprostředně před přízrakem jevily se u mne vždy symptomy zvýšené duševní činnosti, spojené s bázní vždy více přibývající, kdežto po přízraku dostavila se málomocnost a povšechná ochablost, ba skoro zpitomělost, které však později zase ponenáhla mizely, až organismus můj přišel opět do stavu normálního.

Teprve před nějakým časem, když jsem o dřívějším životě svém počal přemýšleti jaksi se stanoviska objektivního, shledal jsem, že liším se v jedné věci v podstatě a nápadně od jiných lidí.

Po celý svůj život nepoznal jsem totiž pohlavní lásky. Dívčí krása a spanilost zůstavila mě vždy chladného, ačkoli nemohu říci, že bych pro krásu vůbec nebyl měl smyslu.

Možná, že patří valná část tohoto nedostatku na účet mé povahy, možná také, že prvý zárodek k zvláštnosti té položen byl v mládí nejútlejším, nebo že z jiných neznámých příčin zaujímám výlučné toto stanovisko. Dle všeho zdá se mi však, že první přízrak můj nezůstal na mne v ohledu tom bez vlivu.

V okamžicích úplné odloučenosti a milého snění vídal jsem bezpočtukráte před duševním zrakem svým spanilou, ale na smrt bledou tvář. Havranní vlas, povyhaslé černé oko a zsinalé rty dodávaly krásné tváři té výraz nevýslovně bolestný…

Byla to tvář, jak jsem si v duchu představoval tvář ukřižované dcerky Schneidrova přítele… Tváři té podobnou nespatřil jsem nikdy; zůstalať mi tak milou, tak drahou, jako tvář mrtvé matky…«

Přítel umlkl.

Chvíli popřál jsem mu oddechu, ale po té počal jsem se vyptávati na nejrozmanitější podrobnosti.

Přítel odpovídal na každou moji otázku; avšak v podstatě nedověděl jsem se pranic nového, než co mi byl již dříve v souvislosti a obšírně vypravoval.

Tak seděli jsme v tiché vážné rozmluvě pospolu až do rána, když jitřní zásvit nás upomenul, že musíme se rozloučiti.

»Mám tě vyprovodit?« otázal jsem se, když posléze přítel vstav sáhl po šavli, aby se jí opásal.

»Děkuju ti,« odpověděl měkce. »Bude líp, když si po probdělé noci odpočineš.«

»Mohu ti snad ještě něčím posloužit? Něco uspořádat, vyřídit?«

»I za to děkuju; pamatoval jsem na vše sám,« dí přítel. » V případu, kdybych se již nevrátil, nalož s nepatrným jměním mým, hlavně s mojí knihovnou po vlastním uznání. Poslední vůli svou, která tě k tomu opravňuje, deponoval jsem na úřadě.«

Chtěl jsem něco namítnout, ale přítel pokračoval:

»O jednu laskavost však tě přece musím požádat. Připomenul jsem na počátku dnešního svého vypravování, že po mé smrti bude snad možno aspoň částečně vědě prospěti. Z té příčiny tě žádám, abys v případu, kdybych padl — bude-li jen možno — vyhledal můj hrob, mrtvolu moji dal vykopati a hlavně mozek a oči mé dal vědecky prozkoumati. Toť poslední má prosba, které zajisté neoslyšíš.«

Slíbiv, že přání tomu vyhovím, podal jsem příteli ruku, jenž ji srdečně a vděčně stisknul.

Když mi byl přítel ještě připomenul, že mi bude při příležitosti z bojiště psát, rozloučili jsme se…