Ukřižovaná (1903)/III.

Ukřižovaná (1903) Jakub Arbes
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Ukřižovaná
Podtitulek:	Romanetto
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Ukřižovaná. Čtvrté vydání. Praha: F. Šimáček, 1903. 121 s. S. 30–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Minulo několik týdnů.

Přítel navštěvoval mě skoro každodenně.

Zpočátku nebylo mi to příliš vhod, poněvadž mě návštěvy jeho vyrušovaly a nemálo mi překážely. Ale jsa člověk snášelivý a mírný trpěl jsem je, jako trpíváme obtěžující nás a přece příjemné žhavější paprsky jarního slunce.

V brzku poznal jsem v příteli muže bystrého rozumu a vybroušené soudnosti.

Duševní obzor jeho byl široký; názor v svět pak dle mého náhledu jasný i přesný a s mým vlastním takměř úplně se shodující.

Cynismus a lehkomyslnost, jevící se často v jeho slovech i chování, byly jen zdánlivé. Byltě přítel i jako voják zůstal aspoň poněkud věren dřívější své příchylnosti k studiím a zanášíval se jimi, pokud mu čas a veselí soudruzi ve vojště dovolovali. Vyznalť se nyní v šesti jazycích výborně a v několika jiných částečně; znal svět a jeho potřeby, znal lidi, jejich slabosti i výtečné vlastnosti, slovem byl to člověk jako společník i přítel v pravdě vzácný.

Takměř zimniční horlivost má v studiích nezůstala však na něj bez vlivu.

Příklad můj vzbudil v něm podobnou horlivost Dvounebo tříhodinná dopolední práce v kanceláři bývala vždy odbyta s jakousi nechutí; ostatní čas trávíval obyčejně v mé studentské mansardě nebo v mé společnosti v pražských veřejných knihovnách. Počal studovati totéž a tímže způsobem jako já; ale v brzku předčil mě horlivostí i nadáním.

Vynikalť nade mne bystrozrakem a soudností. Nejzáhadnější sporné nebo problematické věci rozřešil často takměř hravě, a proto bylo mi v nejvyšší míře podivno, že člověk tak pružných a zdravých nervů mohl býti před lety trápen přízraky a viděními, které mohou míti základ jen v chorobě nervů vůbec.

Příčina, která byla v podstatě tak zdravý systém nervový povážlivým způsobem vzrušila a v nepořádek uvedla, musila tudíž býti buď neobyčejná, byla-li náhlá, nebo v opačném případě působila na přítele neobyčejně dlouho.

Nyní však byl přítel duševně úplně zdráv a nezdálo se, že by mohl býti zase tak snadno z duševní své rovnováhy vyrušen.

Zřídka sice, ale přece aspoň někdy podnikali jsme společné vycházky do okolí pražského.

Kdysi k večeru, vracejíce se z jedné takové vycházky, octli jsme se u hřbitovů volšanských.

»Pojďme přes hřbitovy!« pravil přítel.

Uposlechl jsem.

Byl tichý srpnový večer.

Slunce klonilo se k západu a zlaté paprsky jeho pohrávaly v temně zeleném listoví stromů, jež časem mírným větříkem vzedmuto zašelestilo, jako by na blízku několik osob přitlumeným hlasem hovor vedlo.

Hřbitovy byly takměř pusty. Jen tu a tam meškal někdo stoje nebo kleče u některého rovu nebo náhrobku.

Volným krokem ubírali jsme se mlčky podle sebe, až jsme se octli na jedné z postranních stezek.

Přítel, jenž byl pozorněji než já prohlížel jednotlivé náhrobky, náhle se zastavil a ukázav rukou na náhrobek z pískovce nedaleko zdi podotknul:

»Viz! Zde leží páter Schneider!«

Pohlédl jsem na náhrobek.

Byl to nevelký kříž s podobou Kristovou; kolem širokého rovu bylo nízké zábradlí z pískovce. Na širokém podstavci, na němž se vypínal kříž, byla dvě jména: »Bernard Bolzano« a »Franz Schneider«.

»Pamatuješ se ještě na pátera Schneidra?« otázal se přítel.

»Jakž bych se nepamatoval!« dím suše. »Věděl jsem sice, že byl pohřben do hrobu Bolzanova, ale nevěděl, v kterém místě.«

Přítel popošel blíže k náhrobku a rozhlednuv se kolem, spatřil ve zdi zazděnou tabulku, tolikéž s jménem Schneidrovým, která tam byla bezpochyby zasazena dříve ještě, nežli byl Bolzanovi a jeho žáku pomník zřízen.

Přítel přečetl tabulku a zadumal se.

Nevyrušil jsem ho.

Po chvíli mávl odmítavě rukou a děl:

»Eh! Zbytečno zachmuřovat se myšlénkou o konečném rozkladu těla v původní prvky, o vrácení se v pusté nic, z něhož jsme byli pošli…«

»Znal’s Schneidra dříve, nežli jsme jej poprvé spatřili jako svého ředitele a katechetu?« otázal jsem se.

»Nesnadno říci,« dí přítel. »Často se mi zdálo, že jsem jej kdysi před lety viděl a slyšel, ale s úplnou určitostí to tvrdit nemohu. A právě jen okolnost, že jsem se domníval poznávati v něm člověka, s kterýmž jsem se byl už jednou v životě setkal, byla příčinou zvláštního poměru, jenž mezi námi panoval; bálť jsem se škaredého pátera takměř jako nějaké příšery.«

»Nepochopuju tvé bázně zrovna tak, jako jsem si nemohl nikdy vysvětliti tvého chování o poslední návštěvě u pátera Schneidra, která měla pro tebe tak osudné následky,« pravil jsem na to. »Chtěl jsem tě sice již častokráte žádat za vysvětlení, ale pozoruje, že vyhýbáš se hovoru o tom skoro úzkostlivě, měl jsem za to, že máš důtklivou příčinu, aby se o tom nemluvilo. A proto jsem se netázal.«

»Děkuju ti za tvou šetrnost, ačkoli jí nyní po letech nebylo skoro ani potřebí,« odpovídá přítel. »Nyní ti mohu všechno povědět, aniž bych se musil obávat, že živé připomenutí zvláštního případu onoho může míti pro mne nějaké nepříjemné následky. Chceš-li mě půl hodinky vyslechnouti…«

»Ponechávám vše tvému vlastnímu rozhodnutí,« přerušuju přítele.

Po těchto slovech obrátil se přítel od Schneidrova náhrobku.

Volným krokem ubírali jsme se stinným stromořadím, jež vede středem hřbitovů.

Mlčeli jsme. Přítel byl zamyšlen.

Na rozhraní druhého a třetího oddělení volšanských hřbitovů náhle se zastaviv připomenul:

»Neslíbil jsem ti právě, že ti budu vypravovat o své návštěvě u pátera Schneidra?«

»Ovšem že; ale není tomu déle než dvě nebo tři minuty.«

»Odpusť, že jsem mohl hned zas pozapomenout,« omlouvá se přítel. »Zahloubalť jsem se opět ve vzpomínky — — —«

Nedokončil.

K vyzvání mému usedli jsme na jednu z nečetných laviček na konci stromořadí.

Před námi rozkládalo se třetí oddělení hřbitovů, k němuž se přijíždí od silnice černokostelecké.

Jako všechna ostatní oddělení rozkládá se i toto na mírném svahu, a poněvadž na něm nebylo ještě stromoví a křoví v tak četném počtu jako na prvních dvou, přehledli jsme s místa, na kterém jsme byli usedli, takměř celé toto oddělení, v jehož středu stojí velký, temněšedě natřený kovový kříž s podobou Kristovou.

Po malé chvíli počal přítel vyprávěti asi v tento smysl:

»Zpráva tvá, že páter Schneider interesuje se o mne a o moji chorobu, která mě byla upoutala na lože po známém ti případu ve škole, nemálo mě překvapila.

V souvislosti s dávnými mými vzpomínkami z mládí přispěla zpráva ta nemálo k rozmnožení mého nepokoje a bázně, kterou jsem choval k Schneidrovi od okamžiku, kdy jsem jej poprvé ve škole spatřil. Tím můžeš si také snadno vysvětliti, proč jsem tě požádal, abys mě doprovodil k jeho bytu a tam na mne čekal, když mě k sobě pozval na pozdní dobu večerní.

Pravou příčinu pozvání toho, ačkoli ležela skoro na snadě, ani jsem netušil, a proto byly domněnky mé tím bizarnější a obavy v nejvyšší míře trapné.

S tlukoucím srdcem zazvonil jsem u předsíně ředitelova bytu.

Stará jakás ženština mi otevřela a jako by věděla, že jsem skutečně osoba, kterou ředitel očekával, otevřela mlčky dvéře vedoucí do salonu.

Vstoupil jsem.

Salon byl prostě, ale vkusně ozdoben; nábytek byl tmavé barvy.

Uprostřed stál velký prostřený stůl, na němž hořela velká argandská lampa. V lenošce těsně u stolu seděl škaredý páter v černé klerice.

Světlo lampy padalo přímo na jeho temně zarudlou tvář, v které se jevil neobyčejný klid. Pravou rukou opíral se ředitel o stůl.

Když jsem vstoupil, držel právě v ruce té nůž se stříbrnou střenkou a pohrával jím o hranu vkusného pleteného košíčku z tenkého stříbrného nebo postříbřeného drátu. V košíčku bylo několik jablek celých a jedno nakrojené…

Toť vše, čeho jsem si byl všiml.

Schneider, zaslechnuv nejspíše zazvonění, čekal patrně, kdo vstoupí; sivé, pronikavé oko jeho utkvělo aspoň upřeně na mé tváři, jakmile jsem se byl mezi dveřmi objevil.

Poznal mě, vstal a popošel mi několik kroků v ústrety.

»Již jsem se domníval, že jste na mé vyzvání zapomněl,« podotkl, snaže se drsný svůj hlas co možná zjemniti.

Chtěl jsem něco připomenout, ale Schneider mě předešel řka:

»Prosím, sedněte si!«

Usedl jsem.

Schneider zaujal pak opět místo v křesle naproti mně.

Chvíli jsme mlčeli. Čekal jsem, až mne ředitel osloví. Tento však několik minut zpytavě na mne pohlížel, na to přejel rukou přes čelo, jako by si na něco vzpomínal a děl:

»Vy jste byl churav, není-liž pravda?«

Ano,« dím.

»Nemohl byste mi povědít, ale co možná podrobně, jak se u vás choroba jevila od prvních symptomů, jaký byl její průběh a vůbec vše, co vám o ní utkvělo v paměti?«

Vyhověl jsem vyzvání tomu co možná nejsvědomitěji, ale přece dle všeho velmi primitivně; neboť Schneider každou chvíli mě přerušoval, tázaje se na věci a podrobnosti, kterých jsem promíjel mlčením.

Pověděl jsem vše, co jsem věděl i tušil.

»A chorobu vaši předcházel jakýsi přízrak, jakési vidění nebo cosi podobného, není-liž pravda?« vyptával se opět Schneider.

Přisvědčil jsem.

Jakého druhu přízrak ten byl, Schneider se netázal. Zdálo se, že zajímá jej více způsob, jakým se jevil, nežli přízrak sám, anebo že o přízraku samém zúmyslně nechce šířiti slov.

»Choroba vaše, kterouž předcházela vždy úzkost a bázeň, počala se tedy nápadněji jeviti v přítmí, v čas bouře, a přízrak dostavil se posledně po intensivním zablesknutí,« počal po chvíli páter.

»Případ ten není osamělým. Tak na př. bával se slavný filosof francouzský Rousseau ve tmě jako dítě, a důmyslný spisovatel anglický Hobbes nemohl býti ani okamžik beze světla, upadaje ve tmě v stav takměř šílený. Možná, že jest vám známo, že Caesar svíjíval se v čas bouře v křečích, a dominikán a školastik Tomáš z Aquina že s úzkostí a bázní očekával blížící se bouři. Ale méně bude vám známo, že vychovatel francouzského krále Ludvíka XIV. Lamothele-Vayer nebál se před bouří, ani když nejděsněji se rozzuřila a provázena byla nejstrašnějším hřímáním, kdežto zase v čas klidu nemohl snésti ani nejnepatrnějšího zvuku nebo tónu nějakého nástroje.

Případů takových více méně zajímavých a nápadných je množství.

U vás arci je případ kombinován. Přízrak váš zdá se připomínati přízraky umělcův. Pověsti, že rodička boží zjevila se malíři Lukášovi, když ji maloval, že bohyně krásy navštívila sochaře Praxitela v jeho dílně, že básník Tasso vídal výtvory své obraznosti před sebou a po celé hodiny se s nimi bavíval jako s přátely, že malíř Fiesolo a sochař Cellini vídali obrazy a sochy své živě před sebou jako ve skutečnosti, všechny tyto pověsti, ač zdánlivě pravdě nepodobny, mají přece jakýs pevnější základ.

K pravému tvoření uměleckému nedostačí pouze nadání samo o sobě, nýbrž je potřebí, aby výtvor v duši vzniklý vystoupil před duševním zrakem umělcovým s překvapující živostí a pravdivostí.

Avšak i jiné příčiny, jako náhlé leknutí a tomu podobné mohou v duši lidské, vlastně v mozku způsobiti takovou změnu, že vznikne určitá jakás představa, přelud.

Tak stalo se francouzskému učenci Pascalovi, že ulekl se kdysi, když splašili se koně povozu, v němž jel, a od toho okamžiku vídal vedle sebe často děsný přízrak pekla.

Vše to jsou věci zcela přirozené a jenom pověra a bázeň přioděla je rouchem nadsmyslným. Viděti, slyšeti a vůbec smysly pojímati můžeme i tenkráte, když není zde skutečných předmětů, které v nás smyslný pojem vzbuzují, jen když se stane s nervy, ať již z příčiny jakékoli, táž nebo podobná změna.

Neníť oko lidské než jakýsi druh fysikálního nástroje, podobného aparátu fotografickému. Člověk nevidí však okem, nýbrž předmět, na který se dívá, zrcadlí se obrácen v oku za sítnicí a obraz jeho přenáší se prostřednictvím nesčíslných nervových vlákének do mozku, kde vzniká představa.

Cvikem nabýváme schopnosti učiniti si představy, aniž by byly nervy zevně drážděny, a od větší nebo menší schopnosti té závisí živost a určitost těchto představ.

Vzpomínka jest prvním stupněm této schopnosti, pak přichází sen, kdy ústrojí smyslů více méně odpočívá, a v chorobách akutních, jako v zánětu mozkových blan, v horečce atd. dostavuje se fantasování.

Avšak i ve bdění a u člověka na pohled úplně zdravého mohou se státi v mozku takové změny, jaké tam vznikají obyčejně následkem zevních dojmů. Děje se to nejčastěji po prudkém rozčilení, po namáhavé duševní práci a za nedostatečného osvětlení. V temnu pupila oka vždy se rozšíří, aby propustila co možná nejvíce světla. Ale právě tím jest naprosto nemožno, předměty kolem zcela určitě rozeznati.

V mozku vznikne z počátku představa mlhavá a neurčitá.

Člověk se namáhá viděti zřetelněji. Tím dráždí se nervy, až podráždí se v takové míře, že vznikne v mozku představa jasná a určitá; ale přečasto buď tak milá nebo příjemná, že s rozkoší, anebo tak podivná, bizarní, ba děsná, že později s hrůzou připomínáme si takovýto stav, jejž zoveme illusí.

Vyšší, dokonalejší illuse, když totiž vznikne v mozku představa souhlasící úplně s představou, která by mohla za jistých okolností vzniknouti po dojmu zevním, zove se viděním.«

Páter Schneider umlkl.

Z těchto slov, jež byla vlastně jakýmsi druhem soukromé, přátelské přednášky, poznal jsem příčinu, pro kterou mě byl k sobě pozval.

Patrně mu nešlo o nic jiného než o duševní vyléčení mé. Vše, co mi byl právě vyložil, bylo mi tenkráte úplně novým a ačkoli jsem mnohé nepochopoval tak, jako snad později a nyní, působila slova ředitelova na mne konejšivě.

Bázeň má byla takměř úplně ustoupila netušenému klidu, k němuž se přidružil zvláštní pocit uspokojení. Bylo mi však přece nesnadno něco odpověděti; scházeloť mi slov.

V saloně panovalo hluboké ticho, rušené jen jednotvárným zvukem kyvadla velkých visacích hodin.

Páter, nespouštěje se mne očí, seděl nepohnutě ve svém křesle, jako by čekal, zdali snad přece něco odpovím.

Po delší přestávce počal pak opět mluviti:

»Dovedu podivný tento duševní stav oceniti, známť jej aspoň poněkud z vlastní zkušenosti.

Pamatuju se zcela dobře, že z mládí, když jsem byl asi ve vašem stáří, ochuravěl jsem hlavně následkem přílišného napjetí duševního při namáhavých studiích zánětem mozkových blan.

Počal jsem mluviti nesmyslné řeči, z kterýchž osoby, které byly kolem mne, soudily, že se mi zdá, jako bych byl kdesi v čarokrásné zahradě a utíkal před ohyzdným ještěrem.

Brzo na to změnil se ještěr v překrásného, malinkého opeřence s velkým, zahnutým zobákem, plným ostrých, jehlám podobných zoubků, mezi nimiž pohyboval se střelhbitě dlouhý tenoučký jazýček, jehož konec měl podobu rozžhavené kotvice. Místo křídel měl opeřenec dvě ploutve; nohy jeho měly podobu nohou lidských, ale na každém prstíčku byl místo nehtu dlouhý zahnutý drápek.

Děsný a přece krásný tento tvor vznesl se do povětří a kroužil pak nad mojí hlavou jako káně, obletující vyhlídnutý svůj lup. Snášel se vždy níž a níže.

Utíkal jsem, seč mi síly stačily.

Netušená bázeň a úzkost svírala má prsa a studený pot vyvstával mi na čele. Úzkost i bázeň se zmáhaly, čím více se podivný tvor ten ke mně blížil.

Zdálo se mi sice, že bych jej mohl, kdyby se odvážil až ke mně, jedním mávnutím ruky zaplašit nebo chytit a tak neškodným učinit; ale přece jsem se ho bál, jako před několika okamžiky škaredého ještěra. Náhle však fantastické ptáče v kroužení ustalo, vzneslo se do výše takměř nedohledné; ale hned na to rychlostí blesku slítlo dolů a vřeštíc pronikavě jako podrážděný papoušek zaťalo své dlouhé ostré drápky do mé lebky.

Bolest jsem necítil žádnou, ale zdálo se mi, že drápky zaryly se hluboko do mozku, jejž rozdíraly. Netvor, neustále vřeště, škubal mi vlas a zdálo se mi, že znetvořeným jazýčkem svým střebá mi krev z hlavy.

Cítil jsem nevylíčitelnou, úžasně rychle přibývající slabost. Běžel jsem sice neustále dále po písčitých stezičkách čarokrásnou zahradou; ale nohy pode mnou klesaly, až posléze jsem se zastavil jako přimrazen.

Nemohlť jsem s místa. Úzkost má dosáhla nejvyššího stupně.

Náhle však jsem se vzpamatoval a sáhnuv ruče pravicí svou na hlavu, bych netvora buď zaplašil nebo polapil, vztáhl jsem ruku rovněž tak rychle nazpět. Zdáloť se mi, jako bych byl sáhl do řeřavého uhlí.

Avšak od toho okamžiku cítil jsem se opět úplně volným; děsného netvora na mé hlavě patrně už nebylo a v pravici držel jsem trochu běloskvoucí pěny…

Na přízrak ten nepamatuju se sice tak živě jako na přízraky pozdější, když už jsem byl přestál krisi nemoci. Tyto však byly již obyčejnější, jako se dostavují při akutních nemocech vůbec.

Vše kolem mne měnilo se v nejpodivnější, nejbizarnější netvory. Brzo se mi zdálo, že se přede mnou rozevřela bezedná propast, z které vystupoval zažloutlý kouř, z něhož vyšlehovaly červené plamínky. Nad kouřem vznášely se dětské hlavičky s křídloma u krčků a každým okamžikem padla některá z nich do propasti, odkud vždy zazněl divoký chechtot.

Brzo zase jsem viděl před sebou písčitou planinu a uprostřed tančil dav kostlivců. Slyšel jsem zcela zřetelně, že kosti jejich haraší jako řehtačky, slyšel jsem také, že kostlivci výskají, ale tak divně, tak přidušeně sípavě, jako když člověku dech dochází.

Náhle se mi zdálo, že kosti nohou a rukou změnily se v hady; kostlivci sklesli do písku na hromadu, z které pak na všechny strany plazilo se nesčíslné množství velkých i malých hadů.

Větší část hadů těch hnala se proti mně.

Chtěl jsem prchnouti; avšak nohy mi nesloužily, zůstal jsem bez pohnutí. Hadi se plazili již kolem mne.

Náhle však se obraz změnil. Místo hadů viděl jsem po zemi spoustu pendlíků, jehel a drátků…

Podobných přízraků bylo mnoho, ale jak jsem již podotknul, nevynikaly nad obyčejnost.

I po letech, když jsem byl zdánlivě skoro úplně zdráv, měl jsem podobné vidění.

Byl jsem tenkráte alumnem v pražském semináři. Soudruzi, kteří se mnou obývali tutéž celu, meškali právě na návštěvě u svých rodičů. Byl jsem po několik dní sám a zaměstnávaje se právě horlivě studiem legend, zahloubal jsem se v předmět tou měrou, že jsem po nějaký čas ani na procházku nevycházel.

Jak jsem již připomněl, byl jsem zdráv až na nepatrné předcházející návaly krve k mozku a ještě nepatrnější, skoro nepozorovatelnou ochablost ústrojí zažívacího, nutný a přirozený to následek nedostatečného pohybování se.

Byl pozdní večer v měsíci prosinci.

Venku byl tuhý mráz a v jizbě mé příjemné teplo.

Seděl jsem za stolem, za kterýmž jsem byl skoro osm hodin nepřetržitě v studiu strávil. Cítil jsem sice jakousi ochablost, ale nedbal jsem toho. Posléze počal jsem podřimovati, hlava má sklesla na stůl a jak se mi zdá, usnul jsem.

Za nedlouho slyšel jsem podivný šramot, jako by někdo přede dveřmi mé cely nohama dupal.

Procitl jsem. Šramot se opakoval, ale byl slabší než dříve, načež se mi zdálo, jako by někdo po špičkách vzdaloval se ode dveří.

Chvíli jsem pozorně naslouchal, až nastalo zase hrobové ticho. Za nedlouho počal jsem dřímati poznovu a v dřímotě se mi zdálo, jako by někdo klepal na okno.

Opět jsem procitl. Klepání na okno pak se ještě asi třikrát opakovalo, načež vše zase utichlo.

V brzku zdříml jsem po třetí. Zdálo se mi, že slyším z dáli nápěv truchlivé písně, kterou mi za mých dětských let babička zpívávala. Nápěv jen vzbudil v duši mé bolestné vzpomínky; bylo mi nevýslovně smutno. V tom jsem slyšel zcela zřetelně vysloviti své jméno, čímž jsem procitl.

Tentokráte však se mi zdálo, jako by byla cela naplněna hustou mlhou. Nemohlť jsem skoro ani rozeznati obraz rodičky boží na stěně proti mně.

Zadíval jsem se na obraz bystřeji.

Viděl jsem mlhavé obrysy jeho; ale přece se mi zdálo, jako by se byla rodička boží na obraze pohnula.

Zmocnila se mne úzkost.

Pot vyvstal mi na čele. Počal jsem se chvěti. Chtěl jsem vstáti, avšak nohy mé byly strnulé; chtěl jsem vzkřiknouti, ale hlas mi uvázl v hrdle.

V tom se mi zdá, že rodička boží vystupuje z obrazu a za několik okamžiků viděl jsem ji těsně před sebou. Držela Ježíška v náručí a smutně, nevýslovně truchlivě dívala se na mne.

Po chvíli se mi zdálo, že ztrácí se zase v mlze, že mlha řídne, až spatřil jsem opět zcela zřetelně obraz viseti nepohnutě na stěně, kde visel již od nepamětných dob.

Vzpamatoval jsem se úplně; ale úzkosti, která se mne byla zmocnila, nemohl jsem se zbaviti po celou noc…«

Po té páter Schneider opět na několik okamžiků se odmlčel, načež, když jsem ani slovem neodpovídal, pokračoval:

»Případ, který jsem vám byl právě vypravoval, je sice velmi prostičký, ale uvedl jsem jej, poněvadž je pravdivý. Nejednáť se mi o vylíčení nějaké podivnosti, nýbrž o konstatování pravdy a chci tím říci jen tolik, že všechny takové přízraky, byť sebe neobyčejnější a zdánlivě nevysvětlitelné, jsou zcela přirozenými následky nějakého podráždění nervů.

Život samotářský, asketický, život četných tak zvaných svatých církve katolické poskytuje dostatečných dokladů. Život v pošmurných klášteřích nebo život trávený z velké části v chladných nevlídných chrámech nemohl býti než hlavním zřídlem nesčíslných přízraků, vidění a zázraků, jimiž jsou legendy svátých a světic tak přebohaty.

Ostatně bylo také úmyslem jistých kruhů, aby vzbudily posvátnou hrůzu u obecného lidu, jejž by nebyly mohly jinak ovládat, než udržováním v bázni a úzkosti před nadsmyslností.

Avšak doby, kdy se tak díti musilo, dávno již minuly. Nyní už není potřebí, líčiti věci zcela přirozené, jako by byly nadpřirozenými; nyní by bylo hříchem nepromíjitelným, stavěti se na odpor nezvratným vymoženostem věd.«

Škaredý páter umlkl, načež vstav počal přecházeti po saloně.

Zdálo se mi, jako by jej byla poslední jeho slova poněkud rozčilila.

Přecházel prudce, dívaje se upřeně před sebe na zem, jako by vzpomínal, jak by mi ještě něco řekl, co snad se mu zdálo býti příliš smělým.

Avšak i mne byl dřívější můj klid opustil.

Nelíčené vypravování Schneidrovo bylo na mne učinilo hluboký dojem. Pocítilť jsem v průběhu jeho v podstatě vše, co byl asi vypravovatel sám pocítil v okamžicích svého vidění.

Pozoruje nynější jeho rozčilení nemohl jsem se ubrániti vždy více se vzmáhajícímu nepokoji, jenž změnil se za nedlouho ve zvláštní druh nanejvýš trapné úzkosti. Cítil jsem, že krev má počíná vříti, že vstupuje mi k hlavě a působí lehýnkou závrať.

Z nenadání zastavil se páter Schneider přede mnou.

Čelo jeho bylo svraštěno; sivé, pronikavé oči takměř vášnivě rozjiskřeny.

Několik okamžiků díval se na mne upřeně, jako by chtěl proniknouti v nejtajnější záhyby mého srdce. Na to sebou prudce pohnul a děl:

»Ještě jednou, a sice roku 1848 stalo se…«

Tentokráte nedomluvil. Poznovu se odmlčev počal opět prudce přecházeti po saloně, mumlaje cosi nesrozumitelného.

Pronešení těchto několika slov působilo však na mne způsobem neodolatelným. Vzbudiloť v duši mé dávné vzpomínky a vše, co zdálo se mi býti dříve pouhou domněnkou, nabylo náhle úplné pravděpodobnosti.

Schneider však mi neposkytnul času k reflexím. Drsný, apatický hlas jeho ozval se poznovu.

Promluvilť v tento smysl:

»K neuvěření, že možno ještě na počátku druhé polovice devatenáctého století konstatovati takořka úplné vítězství pověry nad zdravým rozumem nejen u lidí nevzdělaných, nýbrž i u vzdělanců.

Tradice, vychování a vyučování ve školách hrají v tom arci úlohu hlavní. Otažte se kohokoli ze svých známých, optejte se mužů nepředpojatých a sebe srdnatějších na pocit, jaký se jich zmocnil, když musili za noční doby stráviti několik hodin o samotě u mrtvoly nebo na hřbitově nebo v pošmurném chrámě nějakém, a povědí-li vám pravdu upřímně, podivíte se u většiny z nich hrůze, kterou byli pocítili.

A přece jest mrtvola již jen bezduchým předmětem, hřbitov pouhým sadem a chrám pouhou budovou, jako kterákoliv jiná, v které zcela klidně noci trávíme. Vizte jen obraz ukřižovaného spasitele tamo na stěně!…«

Po těchto slovech ukázal na stěnu za mne a odmlčel se.

Obrátiv se spatřil jsem na stěně na velkém ebenovém kříži dřevěnou podobu Kristovu v životní velikosti. Bylať pracována velmi dovedně; ale v zažloutlém osvětlení olejové lampy měla výraz takměř příšerný. V nakloněné tváři jevila se přísnost a pošmurnost; tělo, patrně z lipového dřeva, mělo ráz skutečné mrtvoly.

Páter Schneider měl pravdu.

Nemohl jsem se ubrániti pocitu hrůzy. Zachvěl jsem se a Schneider zachvění to spozoroval.

»Od nepamětných dob,« pokračoval po malé přestávce, »pracovali jednotliví osvícenci proti takovémuto nepravému pojímání světa. Ale nic naplat! Přírodozpytci, filosofové a básníci podrývali znenáhla půdu pod bůžkem pověry.

V tisícerých spisech proveden přesný, nezvratný důkaz, že neděje a nedělo se na tomto světě pranic způsobem nadpřirozeným, nýbrž vše jen dle určitých, byť i doposud z velké části nevysvětlitelných zákonů přírodních. Největší duchové všech vzdělaných národů zápasili na tomto poli, ale výsledek veškeré jejich dosavadní práce je poměrně velmi nepatrný.

Připomeňte si jen nynější Francii! A přece se může národ francouzský jako málo který jiný vykázati muži, kteří v tomto směru učinili vše, co vůbec možno.«

Páter Schneider nespouštěje se mne očí postavil se pak proti mně a pravil dále dutým, přitlumeným hlasem:

»Pozoruju, že na vás slova má učinila zvláštní dojem. Také pohled na tento kříž zde na stěně nemohl zůstati na vás za poměrů, v kterých se právě nalézáte, bez účinku.

A přece kříž ten a podoba Kristova na něm není než pouhé dřevo, bezduchá látka, kterou každý den vídáme. Ovšem za jiných okolností a v jiných tvarech.

Ale kdož medle, jenž byv vychován ve víře katolické a později třeba vědami se zanášel, kdož medle odvážil by se v pozdní hodině noční, jako nyní, strhnouti bezduchý obraz vykupitelův s kříže toho?

Komuž by netanulo na mysli, že by tím spáchal čin nepromíjitelný, čin, kterýž by sám ukřižovaný strestal bez odkladu?

A přece každý z nás ví, že dřevěné tělo Kristovo na kříži necítí, jako jest bez citu tento nůž zde na stole.«

Po té uchopil Schneider nůž na stole ležící a přistoupiv kvapně až ku kříži na stěně dodal:

»Kdyby tomu bylo jinak, musila by vystřiknout krev!«

A prudce jednou ranou zarazil nůž do prsou Kristových…

Po ráně následoval dutý zvuk jako temné, přidušené zaúpění.

Nůž trčel z prsou Kristových a škaredý páter stál bez pohnutí vedle kříže, dívaje se na mne upřeně a přísně jako člověk, jenž byl právě provedl nezvratný důkaz.

»Nuže, proč nevystřikla krev?« pravil po malé chvíli a obrátiv se ku stěně uchopil nůž a několikráte jím prudce zalomcoval, jako by jej ještě hlouběji vrážel do prsou Kristových.

Nemohl jsem odvrátiti zraků svých s kříže.

Nůž trčel v prsou Kristových doposud; ale zdálo se mi — buď to byl klam smyslů nebo skutečnost — jako bych pod nožem na Kristově zažloutlém těle pozoroval několik kapek čerstvé krve.

Výkřik zděšení vydral se mi mimovolně z prsou. Prudce vyskočil jsem se stoličky, na které jsem byl až dosud seděl. Chvěl jsem se na celém těle; nohy mé byly takřka bez vlády.

V tváři a vůbec v celém vzezření mém zračila se bezpochyby hrůza v nejvyšším stupni; neboť sám Schneider, jenž byl rychle ke mně přistoupil, jevil překvapení, ba i leknutí.

V okamžiku tom jsem si připomenul, že na mne čekáš venku před domem, že ti mohu dát umluvené znamení. Sáhnul jsem do kapsy po kamenu…

»Co to? Jakž možno, aby měl chladný, střízlivý výklad můj takovýto účinek« zvolal páter Schneider náhle přísným hlasem přistoupiv ke mně; ale hned na to, jako by se byl vzpamatoval, dodal co možná přívětivě:

»Utište se, příteli! Upokojte se! Nechtěl jsem vás polekati.«

Schneidrovo oslovení zdrželo mě na okamžik, že jsem ti nedal umluvené znamení hned; ale kámen držel jsem stále v ruce.

Schneider couvnuv několik kroků ode mne pokračoval:

»Nebuďte přece bláhovec! Kdyby zde skutečně bylo ve hře něco nadsmyslného, musilo by se přece díti něco jiného, nežli se děje. Vizte jen! Vždyť Kristova podoba visí zde na kříži právě tak bez hnutí a bez ducha jako dříve. A o krvi, která nám měla býti znamením, není ani památky.«

Při tom ukázal pravou rukou ku kříži a hned na to rukou tou prudce mávnul proti mně.

Zdálo se mi, jako by mi bylo několik vřelých kapek stříklo do obličeje. Rychle přejel jsem si levou rukou tvář a mimovolně pohlédl jsem do dlaně.

Tentokrát nebylo žádné pochybnosti již; setřelť jsem s tváře své — krev. Výkřik zděšení vydral se mi opětně z prsou a současně letěl kámen, jejž jsem držel v pravici, do okna. Rozbité sklo zařinčelo. Zvukem tím poněkud vzpamatován, napjal jsem veškeré síly a vyrazil ze salonu.

Slyšel jsem za sebou kroky a přitlumené volání Schneidrovo; ale zděšení a hrůza hnaly mne dále.

Seběhl jsem přes schody a nedbaje tebe, jenž jsi mi dle úmluvy na dané znamení spěchal ku pomoci, běžel jsem dále.

Co dělo se se mnou později, je ti známo.«

Přítel umlkl.

Zatím, co byl vypravoval, bylo se poněkud setmělo. Na šedé obloze, která byla jen na západě ještě poněkud zarůžovělá, počaly se již roztřepávati hvězdy, a šeré stíny rozkládaly se po hřbitově.

Kolem nás panovalo hluboké ticho.

Jen časem zašelestil větřík tajemně v hustém listoví stromů a pohnul smuteční vrbou některou, která se mírně rozkývala, by po chvíli svislé haluze své spustila zase bez hnutí ku hrobu, nad kterýmž stála.

Přívětivo, ba příjemno bylo na tomto místě staletého stlívání tisícův lidských těl; ba ani kříže a bizarní pomníky s vkusnými a nevkusnými sochami nebyly celkovitému dojmu na újmu. Jen veliký masivní temněšedý kříž stojící asi čtyřicet kroků před námi měl v šeru večerním ráz pošmurný a nevlídný.

Podoba Kristova, obrácena jsouc čelem k severu, byla zpola osvětlena jemným, žlutavězarůžovavělým přísvitem hasnoucích červánků od západu, kdežto druhá polovice směrem k východu nalézala se v temnu. Tvář Kristova měla v podivném osvětlení tom výraz pošmurné, nevlídné trpkosti.

Vedle mne sedící přítel vše to nepozoroval. Skončiv své vypravování podepřel ruce lokty o kolena a ukryl tvář svou v dlaních, jako by se byl zamyslil.

Přál jsem sobě sice bližší vysvětlení některých momentů, ale přece jsem přítele nevyrušil.

Po několika minutách obapolného mlčení chtěl jsem jej přece oslovit, než pozornost má byla upoutána k zvláštnímu, neočekávanému úkazu.

Již ke konci přítelova vypravování cítil jsem po nějaký čas jakýsi podivný dusivý dým. Rozhlédl jsem se sice několikráte kolem sebe, ale kromě lehýnkého mžení opodál nepozoroval jsem pranic nápadného. Nyní pak se mi zdálo, jako by šero na hřbitově panující měnilo se znenáhla v žlutavý, pak v zarůžovělý přísvit jitřní.

Změna ta děla se tak povlovně, že jsem ji sice několik okamžiků pozoroval, aniž mi napadlo pátrati po příčině.

Náhle však zarůžovělý zásvit změnil se v rudou zář, která mžiknutím oka osvítila hřbitov, jenž v nenadálém tomto osvětlení nabyl rázu takměř příšerného.

Tuše příčinu zcela přirozenou vstal jsem a ohlédnuv se nazad spatřil jsem, pokud bylo možno skrze stromoví rozeznati, že na nedalekém poli stojí stoh obilí v plameni.

Také přítele vyrušila nenadálá tato změna z jeho zadumání, ale vyrušila jej náhle. Vyskočilť prudce s lavičky a plaše, ba divoce rozhlížel se kolem sebe, neboť plamen byl v okamžiku tom vyšlehl vysoko do výše a skoro oslňoval.

»Co to? Co se děje?« zvolal přidušeným hlasem. Ale hned na to zavrávoral a zachytiv se o strom, sklesl zase na lavičku, s které byl vyskočil.

Naklonil jsem se k němu; ale nežli jsem promluvil, vztýčil se přítel poznovu.

»Což nevidíš tamo před námi kříž?« pravil chvějícím se hlasem.

»Vidím,« odpovídám.

»A na něm ten děsivý přízrak?« pokračuje přítel. »Ó ne, ne! To není Kristus, to není tvář muže — toť dívka — spanilá, čarokrásná, ale na smrt bledá dívčí tvář… Na hlavě má korunu a od té vlaje dlouhý, řásnatý bílý závoj, v němž třpytí se množství drobných hvězdiček… Dva vrkoče tmavých vlasů splývají jí přes ramena až po pás… Viz jen, jak lahodně se usmívá, ač trpí — nevýslovně… Ne, ne! To není, to nemůže býti Kristus! To není tvář muže, toť nevýslovně sladká tvář panny…«

»Probůh, jen se vzpamatuj!« konejším přítele. »Vždyť pak vše, o čem mluvíš, je pouhý klam.«

»Ne, ne! Jen pohledni na kříž pozorněji!« volá přítel hlasem úzkostlivě rozechvěným. »Nevidíš, že na kříži není rozepjata nahá mrtvola Kristova, nýbrž v bolesti se svíjející útlé tělo dívčí ve vybledlém žlutavém rouchu ženském, tělo panny s tváří milostných tahů, ale zhyzděné hustým, tmavým, plným vousem…«

»Ty šílíš!« vzkřikl jsem.

»А viz! Právě pohnula útlou nožkou a shodila lesklý zlatý pantoflíček pod kříž,« zvolal přítel, vztyčiv se a ukázav rukou ku kříži.

Pohledl jsem na okamžik na kříž.

Místo přízraku přítelem líčeného spatřil jsem na něm rozepjatou mrtvolu Kristovu jako před tím; jen výraz tváře Kristovy, která se nalézala nyní v úplném osvětlení, nebyl tak pošmurně a nevlídně trpký jako dříve.

»Vzpamatuj se, vzpamatuj!« dím k příteli, jenž stál podle mne, dívaje se upřeně na kříž před námi.

Neodpověděl.

Vzal jsem jej za ruku.

»Kdo se mne dotýká?« zaúpěl bolestně a prudce se mi vytrhnuv rozběhl se směrem ku kříži.

Sotva však učinil několik kroků, sklesl na zem.

Přiskočil jsem k němu, ale pomoci mé již nebylo potřebí. Přítel vyskočiv se země, obrátil se a rychle pospíchal touže cestou, kterou jsme byli přišli.

Několik okamžiků díval jsem se za ním, jsa na rozpacích, mám-li jej následovat čili nic. Rozhodl jsem se pro první a pospíšil za ním; ale za nedlouho jsem nabyl přesvědčení, že přítele již nedohoním…