Ukřižovaná (1903)/II.

Ukřižovaná (1903) Jakub Arbes
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Ukřižovaná
Podtitulek:	Romanetto
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Ukřižovaná. Čtvrté vydání. Praha: F. Šimáček, 1903. 121 s. S. 21–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Od smrti Schneidrovy minulo několik roků.

Bývalí spolužáci moji byli se už rozprášili do všech úhlů světa. Větší část byla svá studia s rozmanitým úspěchem skončila. Někteří, a to část dosti značná, byli studií už dříve zanechali, a skoro všichni zaujímali již ve společnosti rozličná, více méně pevná postavení.

Jen někteří, ku kterým se byl »osud« zachoval poněkud macešsky, trávili ještě život v nejistotě, nevědouce, kdy a kam je asi příznivý nebo nepříznivý vítr »osudu« zavane.

V létě roku 1865 náležel jsem ještě mezi tyto problematické existence. Neodolatelná náklonnost k studiu věcí abstraktních, dumavá mysl a zvláštní, takořka nepochopitelný druh lehkomyslné sebedůvěry odvrátily mě od dráhy praktické a vrhly na pole studií povšechných.

S horlivostí takořka zimničnou oddal jsem se soukromému studiu nejrozmanitějších věd.

Filosofii, filologii, historii a vědy přírodní pěstoval jsem rovněž tak horlivě jako mathematiku, theologii, ba i lékařství a právnictví. Nebylo téměř oboru lidského vědění nebo snažení, jejž bych byl pokládal za méně důležitý oborů hlavních, a proto nepovrhl jsem ani studiem předmětů nejbizarnějších a zdánlivě nejmalichernějších.

Básnictví bylo mi rovněž tak milé jako spiritualismus, mnemonika neméně vzácna než logika, slovem každá kniha, kterou jsem dostal do ruky, musila býti čtena a obsah její zkoumán.

Povstal z toho sice bezpříkladný chaos v mé duši, ale přes to vše nesnažil jsem se ani dost málo, bych uvedl aspoň některé speciální studium v jakýs takýs systém.

Takořka chorobná záliba v chaotickém tomto vlnění nejrozmanitějších myšlének, problémů a hypothes pošinula zdravou myšlénku, že jest úplně nemožno všechny vědy obsáhnouti, do pozadí takměř nedohledného. Chtěl jsem se státi společnosti co možná nejprospěšnějším; ale v mladistvé nezkušenosti zabloudil jsem v předběžných pracích na scestí, s kterého jsem se nikdy již nedostal.

Nedbal jsem nedostatku, jenž se dosti často dostavil, nedbal jsem tak zvaných »moudrých rad« svých přátel, slovem žil jsem jen sobě, svým bizarním snům a neméně bizarním snahám.

Obývaje malou mansardu studentskou v jedné z nejtišších ulic malostranských, živil jsem se nuzně dvěma nebo nanejvýš třemi kondicemi.

Skrovná knihovna má v brzku mi nedostačovala. Celé dny trávil jsem ve veřejných knihovnách, hlavně v knihovně universitní, a připomenutého právě roku 1865 rozhodnul jsem se posléze, že odprodám antikváři celou, nehrubě vzácnou knihovničku svou, kterou jsem vůči přístupným pokladům veřejných knihoven pokládal za úplně zbytečnou.

Kdysi, myslím, že to bylo ku konci měsíce června, počal jsem skutečně svou knihovničku brakovati. Knihy, jež jsem pokládal za zbytečné, rovnal jsem na hromádky, knihy pak, jež mi byly ještě poněkud mily, a s nimiž bych se byl přece nerad rozloučil, rovnal jsem zase do příhrádek.

Sotva jsem byl takto asi hodinu zaměstnán, byl jsem vyrušen.

Někdo zaklepal na dvéře, a nežli jsem seskočil se židle, na které jsem právě u většího regálu s knihami stál, vešel do jizbičky mladý důstojník kyrysnický.

Několik okamžiků na mne zkoumavě pohlížel, na to popošel několik kroků a mlčky podával mi ruku.

»Což mě již nepoznáváš?« vece zvučným barytonem, když jsem poněkud váhal stisknouti podanou mi pravici.

Po hlasu poznal jsem přítele, jehož dobrodružství o přednášce Schneidrově a později v bytu ředitelově bylo mi tak často tanulo na mysli, že mi byl i po letech osobou nejen milou, nýbrž i nanejvýš zajímavou.

Seskočiv rychle s židle, přivítal jsem jej s nelíčenou, upřímnou srdečností a brzo na to byl jsem v pravém křížovém ohni nejrozličnějších otázek.

Poznal jsem z toho, že přítel i na mne v době našeho rozloučení vzpomínal a že jej osudy mé aspoň rovněž tak zajímají, jako mne osudy jeho. Otázky jeho následovaly tak rychle za sebou, že jsem sotva stačil odpovídati.

»A tyto hromady knih?« otázal se mimo jiné, rozhlížeje se zvědavě po jizbičce. »Či snad se stěhuješ?«

»Nikoli! Rád bych to haraburdí prodal antikváři.«

»Antikváři prodat?!« opáčil přítel poněkud udiveně. »Tedy jsi se už nabažil studií?« pokračoval po malé přestávce. »Ale dobře tak činíš… Jak na tobě pozoruju, nesvědčí ti studium příliš valně — — «

»Z čeho tak soudíš?«

»Z bledé, pouvadlé pleti, hluboko vpadlých očí a dutého hlasu, slovem z celého tvého vzezření.«

Musím se přiznati, že mě slova ta poněkud překvapila. Byltě jsem v poslední době do svých studií tak zahloubán, že nedbal jsem hrubě nepatrné jakés nevolnosti, která mě časem skličovala. Že by to mohlo býti symptomem choroby následkem studií, ani mne nenapadlo.

Přítelova slova však mě také upozornila na vzezření přítelovo.

Pohlédnuv na něj pozorněji shledal jsem, že stala se s ním tělesně podstatná změna. Ze štíhlého, bledého mladíčka byl se stal statný, zdravím kypící muž vysoké postavy.

Mužně krásná jeho tvář byla poněkud sluncem osmáhlá; ale temně modré oči, červené líce, jemné, aristokratické rty a slabé chmýří nad hořejším rtem, zvláště pak hebký, kučeravý hnědý vlas dodávaly jí rázu neobyčejně příjemného.

Chování jeho bylo elegantní, nenucené, řeč téměř lahodná. Uniforma kyrysnická výborně mu slušela a nepřepínám, dodám-li, že náležel přítel bez odporu mezi nejšvarnější důstojníky, jež jsem byl vůbec spatřil.

»Mýlíš se,« pravil jsem po chvíli. »Jsemť úplně zdráv a nenapadlo mne ustati v studiích.«

»Proč chceš tedy prodat knihy?« táže se přítel.

Vysvětlil jsem mu to několika slovy.

Přítel se na několik okamžiků odmlčel.

»Nepochopuju,« pravil posléze. »Ale buďsi! Učiň, jak uznáš za dobré. Možná, že zbaviv se společnosti mrtvých knih, počneš život nový, který ti půjde líp k duhu.«

»Pochybuju,« dím rozhodně. »Právě tak, jako pochybuju, že bys ty zase mohl se vrátit k studiím.«

»V tom mýlíš se zase ty!« vece přítel taktéž rozhodně. »Nezapomněl jsem, čím mi bývaly a čím mi mohou býti, a často, přečasto jsem vzpomínal oněch dob, kdy jsme společně…«

»Ale jak jsi se mohl státi vojákem?« tážu se. »Vždyť snad jsi nemusil…«

»Pravda, že jsem nemusil; ale bída mne k tomu dohnala. Věděl jsem, že zadávám svou volnost, svou krev, ba snad i život svůj. Avšak octnuv se na rozcestí: zemříti buď hlady hned anebo se dát živit a vyčkati, nevyvolí-li si mne snad náhoda za oběť, zvolil jsem poslednější.«

»Ale tvá mírná povaha, tvé zásady lidskosti! Jakž možno je srovnati s povahou a zásadami soldatesky?«

»Zcela jednoduše,« vece přítel, pohrávaje rukovětí svého palaše. »Zapomínáš na povahu lidskou vůbec. My všichni, kteří jsme uvykli hantýrovat morálkou a zásadami, pokládáme člověka a tudíž i sami sebe za jakousi vyšší bytost a domýšlíme se do sebe nejsmělejších extravagancí. Ale mýlíme se! Často jsou okolnosti silnější a zásady naše rozplynou se v dým… Podobně dělo se i mně. Domnívalť jsem se, že jsem člověk tichý, mírný a dobrý; myslil jsem, že bych nemohl ani chrousta zašlápnout, ale mýlil jsem se, jako se mýlili všichni, kdož tak o mně soudili.«

»Přes to vše nemohu se spřátelit s myšlénkou, že bys byl tak zdivočil, abys mohl chladnokrevně nebo se zálibou rozpoltit lebku člověku jenž ti nikdy neublížil, kterého jsi nikdy před tím nebyl ani spatřil.«

»A přece se tak stalo,« dí přítel a trpký úsměv přeletěl sličnou jeho tvář.

»A nepocítil’s nikdy lítosti?« tážu se. »Netanulo ti nikdy na mysli v dobách úplné osamotnělosti, kdy bývá člověk sám k sobě nejupřímnější, že’s pod jiným jménem spáchal vlastně vraždu, tudíž zločin nejděsnější?«

»Co by mi prospěla lítost?« dí přítel poněkud rozpačitě. »Či možno nastavit levou líc, když ti cizí palaš rozetne pravou a krev ti řine po prsou? Či možno složit ruce v klín a klidně se dívati, když k zběsilosti rozvášněný cizák žene se po tobě, by tě utratil?«

»Toť jen příklad obrany. Zde ovšem může platit ‚zub za zub, oko za oko‘,« připomínám. »Ale což pak jsi vždy jednal v obraně? Nebyl’s nikdy útočníkem sám?«

»Pravda,« vece přítel. »Bylo mi nevolno, ba nepochopitelně úzko, když jsem se nalézal poprvé v bitevním šiku a z dáli počala hřímali děla. Čím živěji jsem si v duchu představoval děsný obraz, jenž se měl za nedlouho přede mnou rozvinouti, tím větší nepokoj a úzkost se mne zmocňovaly. Ale v brzku vše přešlo.«

»Ale jak možno, aby člověk tvé povahy mohl vésti první ránu?« dotírám na přítele.

»Máš-li chuti mě vyslechnouti, povím ti v stručnosti, jaký dojem na mne učinil první boj. Chci vypravovat jen, čeho jsem byl svědkem, a nikoli po příkladu jiných, kteří dovedou živě vylíčit celý průběh bitvy, aniž by byli více viděli nežli kotouče kouře a nepatrnou šrůtku v nejbližším okolí svém.«

»Jen vypravuj!« vyzývám přítele. »Možná, že pak pochopím, co zdá se mi býti až dosud nevysvětlitelné.«

»Súčastnil jsem se sice celého polního tažení v Itálii roku 1859,« počal přítel vypravovati, »ale pluk náš nepřišel k boji, až teprve v rozhodné bitvě u Villafranky.

Asi ke třetí hodině z rána před bitvou dostal pluk náš rozkaz, aby se hnul ku předu. Po neschůdných vedlejších silnicích jeli jsme šerou nocí, až jsme se octli v širokém údolí nedaleko nepatrné jakés vesničky.

Zastavili jsme se. Když se počalo rozednívati, spatřil jsem, v jakém místě se nalézáme. Po obou stranách byly nevysoké, ale příkré, lesem porostlé pahorky; trochu šikmo před námi rozprostíral se velký, mělký močál, podle něhož vedla silnice širokým údolím dále.

Dlouho jsme stáli, než zaduněly z dáli první temné rány z děl, znamení to k boji.

Pozornost celého pluku upjata byla k vršinám, za kterýmiž, jak se zdálo, palba zahájena.

Kolkolem panovalo hluboké ticho, rušené jen občas frkáním starších, hřmění děl uvyklých a po boji dychtících koní.

Mužstvo bylo klidno a mlčenlivo. Vtipy, jež byly až do nedávna v řadách pronášeny, náhle umlkly.

Znenadání zasvištěl před námi vzduchem shrapnel, jenž byl přes vršinu zabloudil až k nám a hned na to uprostřed první škadrony padl. Divoký, nevylíčitelný zmatek v nejbližším okolí trval však jen několik okamžiků. Řady srazily se hned dohromady, jako by byl někdo hráchem hodil.

Jiný shrapnel padl do močálu a zastříkal blátem skoro čtvrt škadrony. Někteří z jezdců odpověděli na nemilé uvítání to smíchem, jiní zaklením. Avšak hned na to padl skoro v totéž místo do močálu shrapnel druhý, třetí a čtvrtý. Kůň jezdce vedle mne divoce zařičev vzepjal se a klesl i s jezdcem; kusy shrapnelu byly je nejspíš smrtelně ranily. Šik se poněkud rozstoupil, ale hned se opět srazil.

Více si toho nikdo nepovšiml; zaznělť za námi náhle táhlý, přitlumený zvuk trouby, velící: »Zvolna ku předu!«

V mžiknutí oka hnul se celý pluk jízdy ku předu.

Z počátku jeli jsme zvolna v těsných řadách širokým údolím. Neviděli jsme než strmé, lesem pokryté výšiny, neslyšeli než temné dunění děl a občas hromadnou palbu celých praporů pěchoty.

Údolí ponenáhlu se šířilo, a škadrony stavěly se podle sebe.

Náhle zaznělo velení: »Stůj!«

Pluk se zastavil. Neviděli jsme pranic; jen rachot děl nás upomínal, že zuří boj na blízku.

Čekali jsme.

Minula asi hodina.

Pluk stál připraven; mužstvo i koňstvo počínalo býti nevrlo. Čekáme druhou, třetí hodinu. Čekáme do odpoledne, ale rozkaz nepřichází.

Náhle zaznělo velení: »Nazpět!«

Mrzutě hnul se pluk; ale po několika okamžicích zaznělo troubení k útoku.

Jízda se obrátila, poklusem ujížděla nazpět a objela vršinu, která ji dělila od bojiště.

Nalézáme se na planině.

K útoku troubí se s několika stran tempem vždy rychlejším.

První řady jízdy ujíždějí už rychleji ku předu. Nevidíš nežli velké a menší kotouče bílého kouře; neslyšíš než dusot koňský, dunění půdy, řinčení zbraně, z dáli pak palbu z děl, z nedaleka víření bubnů a hromadnou palbu pěchoty, z blízka jen pronikavé troubení.

Z počátku se ti zdá, jako bys byl na cvičení; jen poklus jízdy mění se rychleji v cval a tento rychleji v úprk. Není to už jízda, toť zběsilý úprk, šílený závod.

Náhle zaduní před tebou hromadný výstřel z ručnic a teprve teď poznáváš, že žene pluk útokem proti pěchotě ve čtverci. Ze zmatku celého pluku pozoruješ, že v prvních řadách klesají koně i jezdci. Vidíš před sebou kouřem a prachem zahalený temný chumel lidí a koní; jezdci před tebou zadržují koně a vlastní kůň tvůj se vzpíná.

Však náhle zase zazní zvuk trouby, velící »Nazpět!« a skoro úprkem uhání pluk v nepořádku nazpět.

Útok se nezdařil.

Po několika minutách zaznělo nové velení: »V levo!« a hned na to troubení k opětnému útoku.

Tentokráte slyšíš před sebou temné, ale vždy zřetelnější dunění půdy — jízda žene útokem proti jízdě.

První řady se srazily. Několik výstřelů z karabin, pak již jen řinčení a nevylíčitelné svištění palašů.

Ty sám jsi ještě nestřelil, neťal. Nalézáš se v divokém chaosu.

Znenadání však jsi skoro osamotněl; jezdci jsou rozptýleni.

V tom zasviští se strany palaš nad tvojí hlavou. Kůň tvůj, nejspíše zasáhnut, divoce řičí a vzpíná se. Bez rozpaků, skoro mechanicky mávneš palašem po jezdci po tvém boku; palaš zaboří se do tvrdší jakés látky a jezdec s rozpoltěnou lebkou klesá s koně…

Krev ti stříkla až do obličeje.

A od toho okamžiku skoro ani nevíš, co se kolem tebe děje. Nejsi již svým pánem, nýbrž otrokem svého koně a své brutálnosti.

»Pracuješ« v pravém slova smyslu, ale nenapadne tě, že »krvavá práce« tvá ničí lidské životy. Nemyslíš na nic; reflexe je nemožna. Cítíš jen, že ti na čele vyvstává pot, že ti planou líce, že krev tvá vře.

Palaš v ruce tvé jest jako pírko. Nedbáš již sebe, nedbáš již svého koně, tím méně něčeho kolem sebe. Zvířeckost člověka slaví své triumfy.

Je cosi strašného, ale zároveň neodolatelně rozplameňujícího v takové seči. Zdá se mi, že zvíře v boji na život a na smrt více přemítá než člověk, který je slepý a hluchý, ukrutnější, zběsilejší krvelačné šelmy.«

Přítel na chvíli se odmlčel. Uchopiv pak rukověť svého palaše křečovitě ji tiskl a suše dodal:

»Vše to trvalo jen asi čtvrt hodiny. Dle všeho měli jsme před sebou přesilu; troubenoť »Nazpět!«

Trhl jsem koněm. Kůň se vzepjal a tryskem uháněl směrem, kterým ujížděli ostatní, až se bez pobídnutí zastavil.

Byl jsem v středu decimované škadrony. Palaš držel jsem křečovitě v pravici. Byl skoro celý zakrvácený. Klidně otřel jsem jej o zažloutlou hřívu svého bělouše a zaraziv jej do pochvy sejmul jsem čáko, abych si s čela setřel pot a krev, kterou jsem byl potřísněn… Toť vše, co ti mohu říci a čím vysvětliti zdánlivou záhadu.«

Přítel umlkl.

Prosté vypravování jeho učinilo na mne dojem hluboký. Pochopilť jsem vše, ale zároveň jsem nabyl přesvědčení, že v příteli přes všechen zdánlivý cynismus nebyla doposud lidskost úplně utlumena.

Mlčky podal jsem mu ruku, jako bych mu odpouštěl, jako bych se s ním teprve nyní smiřoval.

Stiskl ji vřele…

A dlouho seděli jsme ještě pospolu hovoříce o věcech nepatrných i důležitých, vzpomínajíce minulých dob a vyměňujíce si myšlénky o budoucnosti.

V průběhu hovoru chtěl jsem se několikráte přítele výslovně zeptati, je-li nyní už úplně zdráv, zdali přízraky, jimiž byl druhdy mučíván, ještě se opakují; ale pozoruje, že se tomu sám skoro jaksi úzkostlivě vyhýbá, odložil jsem to na dobu příhodnější.

K charakteristice přítelově dodávám jen ještě několik jeho slov, kterýmiž mi v stručnosti pověděl o svých osudech v době, co jsme se nebyli viděli.

Vypravoval mi asi následovně:

»Od poslední své choroby meškal jsem k radě lékařově v Pošumaví u své tety v nepatrné a celkem dosti nevlídné vesničce, asi dvě hodiny cesty jihozápadně od Sušice. Teta měla tam chatrčku s malou zahrádkou a asi půl korce políčka; vypomáhala sousedům při polních pracích, sbírala houby, jahody a klestí a tak živila se nuzně a bídně.

Byla to žena již asi šedesátiletá, shrbená, mručivá a nevlídná. Ale pro mne byla by učinila vše. Mně by byla všechno prominula, na mne se nedovedla ani zamračit, tím méně aby se byla někdy na mne utrhla, jako to mívala ve zvyku v obcování s lidmi vůbec.

Kromě stařeny té neměl jsem ve vesničce, čítající pouze patnáct čísel, žádných příbuzných. Také důvěrných známostí jsem tam žádných neměl a také míti nemohl.

Bylať víska beze školy, bez kostela, bez úřadů, bez kasáren — jen hospůdku tam měli s dvěma stoly a několika vetchými stolicemi. Novin jsem tam nespatřil a jenom jeden soused měl prý kdesi na půdě v staré truhle několik starých knih, kterýmž nerozuměl, poněvadž ani on, ani jeho příbuzní neuměli čisti.

Chtěl jsem se seznámiti aspoň s tímto sousedem a požádal jsem jej o připomenuté knihy. S ochotou vedl mě na půdu a ukázal mi svůj »poklad«. Byly to staré kalendáře z let čtyřicátých, ale tak zpukřelé a moly rozežrané, že se mi v ruce rozpadávaly.

V takové společnosti strávil jsem úplný rok.

Na štěstí byla na blízku Šumava a její lesy. Byla mi náhradou za veškerou společnost.

Celé dny potuloval jsem se po lesích, líhal ve stínu nebo na výsluní v trávě, líčil na ptáky nebo zajíce a jinou zvěř, naslouchal šumotu ve vrcholích stromů nebo bublání potůčků nebo bzučení medáků, slovem krátil jsem si z počátku bezpříkladně dlouhou chvíli, jak jsem mohl, až jsem posléze veškeré té jednotvárnosti uvykl.

V srpnu roku 1857 zajel jsem si jednou do Prahy, abych se poradil s lékařem, jenž mě byl v poslední mé chorobě léčil, mohu-li ve svých studiích pokračovati.

Vypověděl jsem mu upřímně vše a lékař zradil mě od dalších studií aspoň ještě na rok.

Uposlechl jsem.

Vrátil jsem se nazpět ke své tetě a žil tam v úplné odloučenosti ještě asi měsíc. Však teta náhle zemřela a nepatrné jmění její připadlo dle kšaftu, jejž byla před lety k radě faráře asi dvě hodiny cesty vzdálené osady sepsat dala — klášteru kapucínskému v Praze.

Tím bylo také léčení mé u konce. Byltě jsem zbaven všeho, i té bídné, nejnutnější stravy, kterou jsem měl z milosti.

Přemýšlel jsem o své budoucnosti a o prostředcích k životu. Ale v brzku jsem seznal, že jako sběhlé studentisko musil bych vésti život více o hladu a rozhodl jsem se.

Den po tetině pohřbu, svázav svůj raneček, odebral jsem se do Plzně, kde jsem se dal asentovati.

Jako voják vedl jsem život kočovnický jako cigán. Byl jsem posádkou, z počátku u pěchoty, později pak u jízdy téměř ve všech hlavních městech Rakouska nebo osadách v nejbližším okolí větších měst.

Na supernaci vojenskou arci jsem dosti často nevrle mručíval, ale později, když jsem se stal důstojníkem, byla i tato supernace snesitelnější.

Nelituju svého kroku; nelituju, že vzdal jsem se studií. Jeť život krátký a v společenských poměrech našich jsou jen dvě cesty: buď pracuješ a živíš jiné anebo nepracuješ a dáš se živiti jinými.

Zvoliv tuto druhou cestu musil jsem se arci odříci mnohých výhod, jaké poskytuje třeba v svízelné a namáhavé práci trávená samostatnost; ale pojistil jsem se tím jaksi proti celé řadě nejrozmanitějších nesnází.

Jen jedno bylo mi vždy k smrti protivno: že musil jsem žiti mimo Čechy a mimo Prahu.

Avšak od několika dní meškám již v Praze. Byl jsem k žádosti své přidělen k účetní kanceláři vrchního vojenského velitelství, kde bohdá budu moci stráviti celý další život svůj.

A první a jediný z dřívějších známých, jehož jsem vyhledal, byl jsi ty… Doufám, že zůstaneme i na dále přátely, jakými jsme bývali, dokud zaměstnání a snahy naše tak se nerůznily jako nyní.«

Potud přítel o svých osudech.

Vypravoval mi sice později mnoho více méně zajímavých podrobností; ale myslím, že několik těchto črtů úplně dostačí k poznání jeho povahy.