Ukřižovaná (1903)/I.

Ukřižovaná (1903) Jakub Arbes
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Ukřižovaná
Podtitulek:	Romanetto
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Ukřižovaná. Čtvrté vydání. Praha: F. Šimáček, 1903. 121 s. S. 9–21. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Příběh, kterýmž zahajuju své vypravování, udál se v prvních dnech měsíce října roku 1856.

V tu dobu stal jsem se žákem vyšší reálné školy německé v Praze a o přijímací zkoušce seznámil jsem se náhodou se sličným, modrookým a suchoučkým studentíčkem, který, vystudovav v Klatovech nižší gymnasium, přibyl teprve před krátkým časem do Prahy, by se zde věnoval studiu věd reálných.

Jako u mladíků vůbec bývá, seznámili jsme se rychle a v několika dnech stali jsme se již přátely takměř nerozlučnými.

V stručnosti pověděli jsme si vzájemně nehrubě zajímavý průběh dosavadních svých osudů a, žijíce více nadějím a budoucnosti nežli vzpomínkám a minulosti, nestarali jsme se valně o podrobnosti.

Dověděl jsem se o novém příteli svém, že je sirotek a otec jeho že býval důstojníkem u dělostřelectva; dále, že mohl sice vstoupiti na některé učiliště vojenské, ale že, nemaje nikdy příchylnosti ku stavu vojenskému, raději trpěl nouzi, jen aby se mohl věnovati studiu, k němuž měl náklonnost.

Jako z pravidla na počátku školního roku, měli jsme oba neobyčejnou chuť do studií. Zahájení přednášek nemohli jsme se téměř ani dočkati.

S největší dychtivostí očekávali jsme však první přednášku o náboženství. Dychtivost naše byla úplně oprávněna; neboť muže, jenž nám měl předmět ten vykládati, předcházela pověst zvláštní, přímo romantická.

Za svého mládí býval pasákem. Z pasáka stal se později přispěním několika dobrodinců jedním z nejpilnějších, nejsvědomitějších žáků na hlavní škole a na gymnasiu jindřichohradeckém, pak rovněž tak pilným a svědomitým posluchačem filosofie na pražské universitě a ještě později tichým, rozkošem světa úplně odcizeným a studiu filosofie a přírodovědy s neobyčejnou horlivostí oddaným alumnem semináře litoměřického.

Byv vysvěcen na kněze, stal se ceremonářem litoměřického biskupa Hurdálka, později exhortistou na pražské polytechnice, roku 1834 učitelem náboženství a zároveň provisorním ředitelem na německé reálné škole v Mikulandské ulici a r. 1856, když jsem jako nastávající jeho žák poprvé zaslechl jméno jeho a dověděl se aspoň něco o jeho povaze a minulosti, byl již muž asi šedesátiletý a asi rok definitivním ředitelem ústavu toho.

Jakožto bývalý žák nejpopulárnějšího kněze a profesora na universitě pražské v první polovici tohoto století, Bernarda Bolzana, pokládán ředitel páter Schneider u starších Pražanů za nadaného a věrného stoupence nauky Bolzanovy.

Bolzano jako člověk a učitel, jeho osudy, zvláště pak pronásledování, jakéhož zakoušel pro své svobodomyslné zásady, a v přední řadě jeho nauka, že možno filosofii usmířiti s vírou, nezůstaly časem svým bez rozhodného vlivu na značnou část obyvatelstva pražského, hlavně na mládež akademickou.

Ještě v době pozdější, když už Prahu a studující mládež její zaměstnávaly zcela jiné myšlénky, když už dávno nabyto přesvědčení, že šlechetná snaha Bolzanova mohla nalézti půdy jen v době přechodní, vzpomínáno muže toho po zásluze i v širších kruzích se zvláštní úctou.

Jako Bolzano odchyloval se i páter Schneider ve svých přednáškách často od předmětu a vysvětloval záhadné nebo nepochopitelné případy způsobem přirozeným.

Z té příčiny bývaly nejen přednášky jeho, nýbrž i veřejné exhorty v chrámě salvatorském, ačkoli v těchto posledních nikdy nešel tak daleko jako ve škole, velmi zajímavy a exhorty také od obecenstva četně navštěvovány.

Morálka, kterou hlásával, nebyla sice v ohledu filosofickém nikdy výstřední, ale přes všechen svůj nádech náboženský v podstatě přece svobodomyslná.

U studujících páter Schneider příliš chvalné pověsti nepožíval. Pokládánť za pedanta a bezpříkladně přísného examinatora, jenž o zkouškách žádal doslovné odříkávání svých čtených přednášek.

Avšak mnohostranná učenost jeho nebrána nikým v pochybnost. Kolovalať o něm pověst, že kdysi jako exhortista na polytechnice vyzval své posluchače, aby každý z nich napsal na lístek nějakou, byť sebe záhadnější otázku, on pak že beze vší přípravy otázky ty jednu po druhé zodpoví. Posluchači vyzvání tomu vyhověli, a stručné, důmyslné, překvapující odpovědi Schneidrovy budily prý pravý úžas…

Konečně jsem muže toho spatřil.

Za krásného říjnového odpůldne přišel k první přednášce.

Když se dvéře otevřely, spatřil jsem malého, poněkud zavalitého a ramenatého mužíka v černém kněžském rouchu.

S hlavou k prsům nachýlenou ubíral se rychlým krokem ode dveří prostorem mezi oběma odděleními škamen ke kathedře a vystoupiv na podium, obrátil k posluchačům svou tvář.

Byla to tvář přísných, drsných tahů a skoro ohyzdná. Velký nos, malá sivá očka a nevysoké čelo dodávaly úplně bezvousé, zarudlé tváři té, v níž se zračila mračná přísnost zeloty, ráz nevlídný, ba odporný. Tmavý kaštanový vlas byl na skráních sčísnut ku předu. Kolem úzkých, pouvadlých rtů pohrávalo časem cosi jako trpká beznadějnost.

Drsné tahy chladné, odpuzující tváře byly tím sice poněkud oživeny, ale zároveň zdály se nasvědčovati, že muž ten přes všechno vědění své v životě snad nikdy nebyl šťasten.

Počal přednášeti bez úvodu.

Hlas jeho byl drsný, nesympatický.

Časem se zdálo, jako by mluvícímu některý orgán vypovídal na několik okamžiků službu, neboť občas náhle se rozkřiknul a hned zase mluvil skoro šeptmo.

Dlouho nemohl jsem podivnému hlasu tomu uvyknouti. Teprve, když jsem nabyl přesvědčení, že jest přednášející přihluchlý, budil dutý a hned zase pronikavý hlas jeho v mé duši soucit.

Páter Schneider přednášel v naší třídě dle vlastní své učebné knihy o životě Ježíšově.

První přednáška jeho nebyla však ani zajímava, aniž vynikla něčím nad tuctové výkony toho druhu. Toliko k závěrku pronesl nevlídný páter rychle po sobě několik vět, které logikou a hloubkou svou překvapily.

Možná, že posluchače své dříve studoval, nežli se odvážil vybočiti z předepsané dráhy, neboť ani nejblíže příští tři nebo čtyři přednášky nelišily se ničím od první, tak že jsem se již počínal domnívati, že pověsti o muži tom kolující jsou úplně bez podstaty.

První přednášky věnovány byly stručnému vylíčení dějin, poměrů zeměpisných a národopisných, společenského a státního zřízení Palestiny za dob Kristových.

Ve čtvrté nebo páté přednášce počal páter Schneider líčiti mravy, zvyky a soukromý život současníků Kristových.

Připomenutí, že současníci Kristovi nosili turbany na způsob nynějších Turků, že stříhali si vlasy krátce, že o hostinách nezasedali za stoly, jakých my používáme, nýbrž že na zemi polo ležíce a o levou ruku se opírajíce všechna krmě pojídali holou rukou, a konečně konkluse, že Ježíš Kristus nečinil ve všem tom žádné výjimky, — vše to z úst duchovního bylo tak cizí a vzácné, že jsem na dojem, jejž na mne učinily prosté, ale závažné tyto poznámky, nikdy nezapomněl.

Obraz Kristův, jenž se byl až dosud před duševním zrakem mým vznášel jaksi ideálně, nabyl náhle tvářnosti realistické.

Kristus bez dlouhého, hebkého, kadeřavého vlasu, Kristus v turbanu a s vlasem krátce přistřiženým, Kristus nesedící za stolem, jak jest vypodobněn na nesčíslných obrazích, představujících známou »Večeři páně«, Kristus žijící po způsobu svých současníků — přestal pro mne býti náhle Kristem, jak jej líčí legenda, bytostí nadlidskou, bohem.

Mladistvá obrazotvornost doplnila si z několika črt bez ohledu na staré tradice obraz nový.

Před duševním zrakem mým stál Ježíš Kristus jako kostnatý muž vysoké postavy. Velká, poněkud šišatá hlava s přizrzlým, krátce přistřiženým vlasem, nevysoké čelo, velký zahnutý nos, jemná, pihovitá pleť а k tomu hluboko zapadlé bledě modré oči — toť obraz, jenž mi tanul na mysli a z paměti mé nikdy již se nevytratil…

V tutéž dobu, co stala se tato změna v mé duši, děla se dle všeho neméně podstatná změna v duši přítele mého, jenž sedával ve škole vedle mne.

Byl to mladík asi osmnáctiletý, temperamentu neobyčejně živého. Leč o přednáškách Schneidrových sedával nepohnutě jako socha. Zrak jeho upřen byl neodvratně na přednášejícího a v tváři jeho nikdy ani sval se nezachvěl.

Tak naslouchal i tentokráte téměř po celou hodinu.

Zatím, co přednáška trvala, snesla se nad Prahou pozdní podzimní bouřka. Obloha zatáhla se mraky a v sále rozhostilo se znenáhla šero a dusno. Z dáli bylo slyšeti občas z hluboka rachot hromu, ale blýskání bylo ještě slabé.

Páter Schneider, jak se samo sebou rozumí, nedbal blížící se bouřky, nýbrž přednášel s nezměněným klidem dále.

Avšak až dosud nejpozornější jeho posluchač, podle mne sedící přítel, počal býti poprvé nepozorným, jevě neobyčejný jakýs nepokoj.

Zrak jeho těkal plaše s místa na místo. Brzo utkvěl na přednášejícím, brzo v některém koutě sálu, brzo zabloudil k oknu nebo se smekl přímo před nepokojného přítele na škamnu a hned zase utkvěl na několik okamžiků bezmyšlénkovitě v neurčitém prázdnu.

Časem se mi zdálo, jakoby se byl přítel zachvěl. Skoro celá tvář jeho byla potem navlhlá a příšerně bledá…

Čím více se bouře blížila, tím větší nepokoj pozoroval jsem na příteli. Ruce jeho zatínaly se občas v pěsti, ale hned na to pohrávaly prsty po škamně, jakoby zkoušely klávesy klavíru. Někdy pohlédl kosmo také na mne, avšak v pohledu jeho zračilo se divoké zděšení.

Zmocnila se mne úzkost.

Tušil jsem, že děje se v duši přítelově cosi neobyčejného. Nápadné symptomy duševní choroby množily se tak rychle, že nemohl jsem se ubrániti myšlénce, že stihlo přítele neštěstí nejstrašnější, že snad — šílí…

A již jsem chtěl vystoupili ze škamny a upozorniti na to ředitele, zcela klidně přednášejícího; leč zvláštní, neobyčejný případ provedení úmyslu mého zamezil.

Přednášející byl totiž právě v okamžiku tom odložil učební knihu a sejmuv brejle, chtěl patrně pronésti několik slov k posluchačům ex abrupto jako výklad.

Jsa před tím zaujat nápadným chováním se přítele, nedbal jsem přednášky a nevím také, o čem páter Schneider mluvil. Toliko na následující výklad katechetův pamatuju se skoro doslova.

Pravilť takto:

»Hrob je věcí záhadnou; hrob pohlcuje a ničí vše, co v něm bylo uloženo. Proto jest pošetilým jednáním, když oblékáme mrtvoly svých drahých ve skvostná, nádherná roucha a v drahocenných rakvích ukládáme je do hrobu. Prodlením let zničí přírodní síly vše, i mrtvolu i věci, jež jsme byli s mrtvolou uložili v hrob a kteréž, mimo hrob jinak použity, mohly žijícím mnohou službu prokázati.

Kdybych cítil, že blíží se poslední okamžiky mého života, vložil bych do své závěti snažnou prosbu, bych byl pohřben způsobem co možná nejjednodušším v rakvi prostičké a laciné a v šatu nejnutnějším, ale aby za peníze, jež mohly býti určeny na pohřeb nádherný, zakoupeny byly věci potřebné a užitečné, zejména rozličné nástroje dřevěné, a rozdány mezi poctivé, pracovité, chudé dělníky. Tím způsobem nepřišli by o výdělek ani řemeslníci, kteří se živí shotovováním rakví, a lidem nuzným a potřebným byl by tím prokázán skutek milosrdný…«

Možná, že by byl přednášející ve výkladu pokračoval, ale nenadálé intensivní a několik okamžiků trvající zablesknutí a hned na to následující zahřmění přerušilo jeho výklad.

Současně vztyčil se přítel můj ve škamně a divoký, zoufalý výkřik vydral se mu z prsou.

V síni, v níž bylo až dosud panovalo ticho hrobové, nastal neobyčejný šum a ruch.

Žáci vstávali a udiveně dívali se na mého přítele, jenž opíraje se oběma rukama o škamnu za sebou, stál chvíli nepohnutě s děsně vypoulenýma očima. V zsinalé tváři jeho bylo pozorovati křečovité škubání svalů.

Náhle opět usedl, ale hned zase vyskočil a vztáhnuv obě ruce své směrem k řediteli, v přednášce ustavšímu, rozechvěným hlasem zaúpěl:

»Bože, bože — zase ten přízrak!...«

Na to sklesnuv, jako by vysílen, nazpět do škamny, zamhouřil oči a třásl se na celém těle.

Vše to stalo se v několika okamžicích.

Ředitel pospíšil k naší škamně.

»Odstrčte škamny od sebe!« velel.

Když tak někteří spolužáci učinili, přistoupil k mému příteli. Chvíli díval se mu zkoumavě ve tvář, pak položil jednu ruku na jeho čelo a druhou zkoumal tepnu pravé ruky jeho.

Přítel měl oči zamhouřeny.

»Rychle vodu!« zvolal ředitel.

Zatím, co někteří žáci vyběhli ze sálu pro vodu, otevřel přítel oči a rozhlédl se udiveně kolem sebe, jakoby náhle probuzen z trapného snu.

Zrakům jeho objevil se obraz neobyčejný.

Velká část posluchačů stála na škamnách, jiní v davu obklopovali místo, kde seděl, a před ním na jednom koleně klečel škaredý páter dívaje se mu upřeně do tváře.

Přítel vzkřikl poznovu, ale výkřik jeho byl dutý, jakoby vycházel z prsou nejprudší křečí sevřených.

Teprve v několika okamžicích zpamatoval se přítel tak dalece, že pochopil, co se kolem něho dělo. Vztáhnul však obě ruce odmítavě proti řediteli a snaže se vstáti, zaúpěl bolestně, ale téměř nesrozumitelně:

»Nech mě, nech! — Odstup ode mne — děsná příšero!«

Nevím, kdo z obklopujících jej spolužáků slova ta zaslechl; ale ředitel, jenž byl příteli nejblíže, bezpochyby je postřehl, ačkoli, jak se zdálo, smyslu jejich nepochopoval.

V tváři jeho aspoň ani sval se nepohnul. Vztyčil se zcela klidně a rozhlédnuv se tázavě kolem optal se:

»Kdo z vás ví, kde bydlí?... Aby jej odvedl domů.«

»Já vím; bydlímť nedaleko,« ozval jsem se.

»Dobře!« vece ředitel. »Bude-li možno, odveďte jej domů pěšky; bude-li třeba, zaopatřte povoz. Zatím jej nechte chvíli odpočinout!«

Po těchto slovech vstal však přítel sám a vrávoraje, chtěl vystoupit ze škamny.

Vzav jej pod pažím, vyvedl jsem jej. Hlava jeho byla k prsům nakloněna, prsa prudce se dmula a nohy se mu chvěly; ale přece kráčel dosti jistě, tak že jsem jej bez velkého namáhání mohl vyvésti na chodbu.

Poněkud čerstvější vzduch na chodbě osvěžil přítele tak dalece, že mohl dále jíti bez mé podpory. Sotva jsme došli na konec dlouhé chodby, zaslechl jsem za sebou rychlé kroky a obrátiv se spatřil jsem za námi pospíchajícího ředitele.

Zastavil jsem se, kdežto přítel volným krokem ubíral se po schodech dolů.

»Neopomiňte mi podati zprávu o stavu nemocného buď ještě dnes neb aspoň zítra!« pravil ke mně kvapně, ale skoro šeptmo ředitel, když byl dospěl až ke schodům. A se zvláštním, neobyčejným účastenstvím díval se za sestupujícím přítelem.

»Teď však pospěšte za ním, aby nepřišel k úrazu!« dodal po malé chvíli, načež se obrátil, aby se vrátil nazpět do posluchárny.

Několika skoky seběhl jsem se schodou a vzav přítele pod pažím vedl jsem jej k domovu.

Přítel cestou ani na jedinou moji otázku neodpověděl. Tázal jsem se na věci nejrozmanitější, cítí-li nějakou bolest, nepobolívá-li ho snad hlava a podobně; ale přítel vždy jen záporně hlavou zavrtěl.

Teprve když jsme přibyli k jeho bytu, pravil sám, aniž bych se ho byl znovu tázal:

»Nechoďme, prosím tě, ještě nahoru! Jsem dosud rozčilen a nerad bych někoho polekal. Myslím, že rozčilení mé přejde; není to poprvé...«

»Že to není poprvé?« opáčil jsem zvědavě.

»A bojím se, že také ne naposled. Ale nemluvme o tom víc! Aspoň dnes už ne. Prosím tě snažně! « odvětil přítel.

Vyhověl jsem jeho přání.

Asi po dvě hodiny procházeli jsme se ještě po Praze, rozmlouvajíce o věcech, jež by snad nebyly pranikoho jiného zajímaly kromě nás dvou.

Za nedlouho se mi zdálo, že duševní stav přítelův jest opět normální. Odpovědi i otázky jeho aspoň byly logicky tak přesny, že neměl jsem příčiny o tom pochybovati.

Doprovodiv jej posléze domů, pospíšil jsem k řediteli Schneidrovi, abych mu podal uspokojující zprávu; ale nestihl jsem ho v bytu.

Druhého dne z rána zastavil jsem se před přednáškou u přítele; ale tento ležel — v deliriu… Byl rozpálen, mluvil často a mnoho, ale nesouvisle. Jak se zdálo, mučily duši jeho neustále děsivé jakési přízraky.

Lékař, jenž byl k němu právě povolán, vyslovil se, že je stav jeho sice povážlivý, nicméně že jest naděje v brzké a úplné pozdravení.

Bez odkladu pospíšil jsem s touto zprávou k řediteli. Zastal jsem jej v předsíni jeho bytu. Vyslechl mě mlčky, zdánlivě lhostejně; ale z četných otázek, jež mi pak kladl, nabyl jsem přesvědčení, že jej osud přítelův zajímá jako osud člověka buď neobyčejně známého a milého nebo neznámého sice, ale něčím zvláštním vynikajícího.

Uvedl mě do své pracovny a přes hodinu trvalo pro mne nehrubě příjemné examinování.

Musil jsem v stručnosti vypravovati vše, co jsem věděl o přítelově minulosti, o jeho povaze, zvycích a náklonnostech.

Téměř každá důležitější moje odpověď zavdala podnět k celé řadě dalších podrobnějších otázek, jež měly vesměs jen jediný účel: vysvětliti neb aspoň přijíti na stopu záhadné chorobě přítelově.

Vypověděl jsem sice o příteli dosti zajímavého; ale ředitel, jak se zdálo, nebyl tím uspokojen.

Později, když jsme takovýmto způsobem přikročili k rozboru psychologickému, často se na chvíli zamyslil, nežli mi položil otázku další.

»Je přítel váš nábožný nebo snad bigotní?« otázal se mimo jiné.

Přímá odpověď na tuto otázku ředitele a zároveň katechety byla pro žáka dosti choulostivá, ale přece jsem odpověděl pravdivě, že je přítel spíše opak toho.

»Či snad byl dříve někdy nábožným?« tázal se ředitel dále. »Nebo byl snad někdo z jeho příbuzenstva nebo z osob, jež mu byly z mládí na blízku, neobyčejně nábožným? Čítal snad někdy se zvláštní zálibou legendy svátých a světic, knihy o zázracích nebo bibli?«

Pokud jsem přítele znal, musil jsem na vše odpovědíti záporně.

»Miluje snad čtení románů nebo knih dobrodružných, fantastických?« pokračoval examinátor dále. »Či snad má zálibu v čtení filosofickém?«

»Nemiluje ani románů, ani knih filosofických,« odvětil jsem. »Ale mohla-li míti na něho nějaká kniha vliv, mohou to býti spisy Oerstedovy, hlavně téhož spis »Duch přírody«, jejž od několika roků se zvláštní zálibou studoval.«

Ředitel na chvíli se zamyslil; pak zavrtěv hlavou, odbočil ve svém vyptávání se na pole jiné.

»Netrpěl přítel váš nikdy nějakou chorobou mozku, nervů nebo zraku?«

Odpověděl jsem opět záporně, poněvadž mi o tom všem nebylo nic známo.

Tak a podobně vyptával se ředitel dále, až posléze vida, že není možno tímto způsobem dojíti cíle, propustil mě s žádostí, abych mu přinášel každodenně zprávy o průběhu přítelovy choroby.

Učinil jsem tak se vší svědomitostí; ale jen jednou, když jsem totiž referoval o přízracích, jež přítele v deliriu pronásledují, spozoroval jsem v tváři ředitelově mírné uspokojení.

Pokud z nesouvislých řečí nemocného přítele bylo lze souditi, zdálo se mu, že nalézá se v jakési pošmurné budově, buď v nějakém klášteře nebo chrámě. Mluvilť o křížových chodbách, o krucifixech a obrazích svátých — pak zas o jakési příšerné obludě, měnící každým okamžikem svou tvář.

Jindy se počal modliti, ale nikdy se nedomodlil, nýbrž vždy ustal asi v polovici a snaže se pak vztyčiti se šermoval prudce rukama ve vzduchu, jako by někoho odháněl.

Toť vše, co bylo možno z nesouvislých, trhaných řečí jeho vyrozuměti.

Asi ve čtrnácti dnech pozdravil se přítel tak dalece, že mohl opět vycházeti a za několik dní také přednášky navštěvovati.

Přišel do školy, jako by se nebylo pranic přihodilo, a nejevil nižádného překvapení nebo pohnutí, když o nejbližší přednášce o náboženství setkal se opět s ředitelem.

Po přednášce jej ředitel zavolal k sobě a optal se, jak se mu vede. Současně díval se mu upřeně do očí.

Přítel odpověděl, ale ředitel hned na to rychle podotknul:

»Dovolte, abych se vám podíval do očí u okna — na světle.«

Přítel beze slova poodstoupil k oknu, a ředitel díval se mu delší chvíli zkoumavě do očí.

»Vyť máte oko velmi zajímavé,« pravil posléze. »Pupila je velká a neobyčejně vypouklá — jste krátkozraký?«

Přítel přisvědčil.

»Navštivte mě po příští přednášce na večer v mém bytě,« vece zase ředitel. »Rád bych s vámi o něčem pohovořil.«

Přítel slíbil a vzdálil se.

Na cestě k domovu připomenul ke mně, že se ostýchá jíti k řediteli, ba že se ho skoro bojí.

»Snad se nebojíš jeho ohyzdnosti?« rozesmál jsem se.

»Nikoliv; ale muž ten činí na mne dojem takměř příšerný. Zdá se mi, že jsme se byli už jednou v životě setkali. Jeho účastenství se mnou a mojí chorobou zdá se nasvědčovati, že se nemýlím.«

»Myslím, že se přece jen mýlíš,« odvětil jsem a na doklad tvrzení svého uvedl jsem několik vyjádření ředitelových, z kterýchž bylo lze souditi, že ředitel přítele mého neznal a nezná, že o minulosti jeho praničeho nevěděl a že teprve záhadným případem o přednášce byl na něj upozorněn.

»Prozatím nemohu odpírat, poněvadž nemohu podati důkazů,« pravil přítel. »Ale nechť již tomu jakkoli, tolik je jisto, že škaredá tvář, drsný hlas a vůbec veškeré chování podivného muže toho budí v mé duši vzpomínky, souvisící úzce s mojí chorobou.«

»Tedy skutečně myslíš, že’s churav?« ptám se soucitně.

»Byl jsem churav,« dí přítel. »Byl jsem a možná, že dříve nebo později ochuravím poznovu. Ale choroba má byla a bude jen následkem, nikoli příčinou toho, co se se mnou dálo o známé ti přednášce, když se náhle tak intensivně zablesklo.«

»Nechápu, co tím myslíš,« dím suše a poněkud bezmyšlénkovitě, neboť slova přítelova byla tak jasná, že nepřipouštěla než jediného výkladu.

»Pochopíš, až ti někdy v souvislosti budu vypravovat jen jediný výjev z mladistvých dob,« pravil přítel; »ale přislib mi, že večer po nejblíže příští přednášce o náboženství doprovodíš mě k bytu ředitelovu a že na mne počkáš, až se vrátím.«

Slíbil jsem, že s ochotou tak učiním, a od té doby jsme o záležitosti té již nemluvili.

Několik hodin po nejblíže příští odpolední přednášce o náboženství doprovodil jsem přítele po jeho přání až k bytu ředitelovu a ubezpečil jej, že počkám, až se vrátí.

Páter Schneider bydlil v prvním patře přední části školní budovy v ulici Mikulandské. Několik oken bytu šlo na ulici, několik do dvora. K bytu přicházelo se po několika nehrubě pohodlných schodech z průjezdu.

Na cestě k řediteli přítel téměř ani nepromluvil. V průjezdě se zastavil a vytáhnuv z kapsy několik oblázků pravil:

»Zůstaň na ulici! Kdyby se mi stalo něco lidského, t. j. kdybych měl potřebí tvé pomoci, mrštím jedním nebo několika z těchto kamenů do okna.«

»Budiž bez starosti!« dím na to. »Vždyť snad se nejedná...«

Nedomluvil jsem.

Přítel rychlým krokem pospíšil po schodech. Slyšel jsem ještě trhnutí zvoncem, pak vrznutí dveří a několik nesrozumitelných slov, načež dvéře zavrzly poznovu.

Vyšed z průjezdu na ulici přecházel jsem volným krokem po protějším chodníku.

Byl pozdní, nepříjemný, skoro bouřlivý večer listopadový.

Ulicí prošel jen zřídka kdy někdo a každý chvátal. Válť ulicí mrazivý vítr severovýchodní. Obloha byla temná a vzduchem poletovaly drobné vločky sněhu. Někdy vítr úpěnlivě zaskučel, jindy zase zalehl vší silou do oken, že po několik vteřin řinčela, jakoby řetězy chřestil.

Přese všechnu nepohodu čekal jsem trpělivě skoro hodinu.

Ve dvou oknech ředitelova bytu bylo světlo; ale to bylo vše, co jsem pozoroval.

Světlo se nikterak neměnilo; soudil jsem tudíž, že přítel zcela klidně a tiše s ředitelem rozmlouvá, jako jsem to činíval já, když jsem o příteli nosil řediteli raporty.

Avšak právě tato jednotvárnost nemálo přispívala k tomu, že jsem se posléze stal poněkud netrpělivým. Mrazilo mne. Počal jsem přecházeti rychleji, abych se zahřál. Nic však na plat! Mrazivý vítr vehnal mě do průjezdu. Počal jsem přecházeti v průjezdě. Ale minula skoro opět hodina, a přítel se nevracel.

Netrpělivost má rostla. I vyšel jsem poznovu na ulici a přešel několikráte po protějším chodníku dívaje se do osvětlených oken ředitelova bytu.

Tentokráte jsem pozoroval, že míhají se tam dva stíny, ba zaslechl jsem i hlas ředitelův.

Mluvil cosi živě, ba vášnivě. Napjal jsem sluch, nebylo-li by možno něco vyrozuměti, ale v témž okamžiku zaslechl jsem divoký výkřik a hned na to řinklo sklo… Přítel byl kamenem mrštil do okna…

Střelhbitě obrátil jsem se a pospíšil do průjezdu, bych vyběhl nahoru. Ale již mezi vraty slyšel jsem v prvním patře bouchnutí dveřmi, pak pádné skoky přes schody a nežli jsem k těmto doběhl, pádil již přítel podle mne jako postřelená laň.

Vyběhl jsem za ním na ulici, volal za ním. Nic naplat! Přítel utíkal.

Chvátal jsem za ním, ale nedohonil jsem ho.

Pospíšil jsem do jeho bytu, ale ani tam jsem ho nezastal…

Vrátil jsem se domů s pocitem nevýslovně trapné nejistoty. Tušil jsem, že přihodilo se příteli něco neobyčejného, co musí míti nutně takové též a snad i nebezpečné následky.

Téměř po celou noc nemohl jsem usnouti a marně jsem se namáhal, bych záhadné případy ty aspoň poněkud vysvětlil.

Časně z rána pospíšil jsem do bytu přítelova. Zastal jsem jej na loži rozpáleného a opět v deliriu, ale prudším, než před třemi týdny.

Bylo mi pověděno, že přiběhl domů teprve po půlnoci celý skřehlý a promrzlý, že blabolil nesrozumitelné řeči a vůbec že si počínal jako šílený. Tvář jeho byla potřísněna — krví, ale poranění neshledáno na něm žádného… Ještě v noci přivolaný lékař se vyslovil, že jest nebezpečí tentokráte daleko větší než minule, a pochyboval o uzdravení.

Několik dní vznášel se přítel mezi životem a smrtí. Zmatené řeči, jež v deliriu vedl, byly v podstatě podobné oněm, jež blabolil poprvé. Ale tentokráte bylo také často slyšeti slova: »Kristus a krev — rodička boží s mužskou tváří — strašná muka a andělská bytost…«

V jaké souvislosti byla slova ta s životem nemocného, nemohly mi udati ani osoby, které lůžko jeho takměř ani neopustily.

Posléze přece zvítězila bujná ještě životní síla. Přítel vyvázl z nebezpečí, ale pozdravoval se velmi pomalu. Lékař radil hlavně klid a vystříhání před jakýmkoli rozčilením.

Z té příčiny dopraven přítel na venek ku vzdáleným svým příbuzným na Šumavu а k radě lékařově vzdal se zatím na rok dalších studií.

Od té doby jsem ho nespatřil…

Zvláštní náhodou počal také páter Schneider churavěti. Do nejblíže příští přednášky přišel s obvázanou rukou.

Za nedlouho nedostavil se do přednášky; později musil se dáti častěji zastupovat a po několika měsících pomýšleno již na povolání substituta. Následujícího roku školního Schneider již nepřednášel a dne 17. března r. 1858 krátce před půlnocí, po dlouhé, trapné chorobě zemřel.

Viděl jsem mrtvolu jeho vystavenou v smutečně zastřeném saloně bytu zesnulého.

Ležela v černém rouchu kněžském v skvostné rakvi na pěkně upraveném katafalku. Kolem hořelo množství voskových svící.

Dlouho díval jsem se na mrtvolu.

Škaredá, apathická, druhdy vždy temně zarudlá tvář Schneidrova byla méně odporná a bledá jak kararský mramor. Nevysoké čelo, jevící mrazivou resignaci smrti, bylo hladké a klidné.

Tajemná životní síla, kteráž je byla druhdy tak často při řešení velkých záhad světa mračně vraštila, již nepůsobila; nezbyl než mrazivý klid, provázející počátek a průběh konečného rozkladu…

Mrtvola měla ruce položeny křížem na prsou a v rukou malý černý krucifix. Na pravé ruce a sice mezi palcem a ukazovákem spozoroval jsem hlubokou, ovšem již zacelenou jizvu, táhnoucí se hlouběji do dlaně.

Katafalk s rakví byl umístěn uprostřed salonu.

Mrtvola ležela čelem proti stěně, na níž visela velká podoba Kristova na ebenovém kříži.

Byla to výtečná práce řezbářská z lipového dřeva. Tvář Kristova byla poněkud zasmušilá, a tělo mělo z dáli barvu mrtvoly.

Když jsem je pozoroval z blízka, shledal jsem, že je levý bok buď nožem nebo jiným ostrým nástrojem vyrýpnut, a pod tím spatřil jsem na těle několik tmavých skvrn, jaké zůstavuje na dřevě uschlá krev.

Pohřeb Schneidrův nebyl prostý a jednoduchý, jak si byl zemřelý za živa vždy přál, nýbrž skvělý, ba skoro velkolepý.

Zdá se, že muž ten, jenž se byl v životě přiznával k zásadám tak rozumným, v posledním trapném a bolestném zápasu se smrtí na zásady své úplně zapomněl…