Uhlíř a vladyka/4.

Uhlíř a vladyka Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 282–285. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byla neděle a krásné jitro. Z hradní kaple na Červeném Týnci ozýval se zvonek a svolával nábožné duše ke službám božím. I scházela se domácí čeleď, scházeli se obyvatelé z blízké dědiny. Také Blažena vcházela kamennou branou do hradu. Byla ve svátečních šatech, a tichá rozkoš poletovala jí po spanilých tvářích. Šla volným kročejem a tak lehounce, že se zdálo, jakoby se ani země nedotýkala.

Po nádvoří stálo několik osob z domácí čeledi, a ty, ačkoli je dívka jako vždy jindy vlídně pozdravovala, potrhovaly nad ní pysky divným úsměchem.

„Ta už také myslí, že jí není kněžna rovna!“ bručela stará děvečka, a mladý pohůnek začal zpívat: „Na pasece kvete růže, vladyka ji škube.“

Toto všecko dělo se arci jen tak polohlasitě, že Blažena nic nezaslechla; ale několik kroků za ní šel Příbor, a toho to neminulo. I zastavil se proti čeledi, vypnul svou černou bradu a zvolal:

„He, dobří lidé! jakže to bylo? Vyklopte mi svou moudrost ještě jednou! Mně zaléhají trochu uši!“

Ale čeledi nezdálo se býti radno, začínati hádku s člověkem, s nímžto, jak se vědělo, vladyka byl v přátelství. Jakoby byl do nich vítr fouknul, rozletěly se tyto plevy panského domu a zmizely v hradní kapli; ale tím nebylo Příboroví pomožíno. I nechal jíti dceru napřed a sám se zatočil k příbytku hradního správce.

„Pochváleno budiž jméno Páně!“ pozdravil Borutu, vcházeje k němu do jizby. „Dovolíš, pane, abych s tebou několik slov promluvil, nežli půjdeme na slovo boží?“

„I vítej mi, a mluv jen, Příbore!“ odpověděl Boruta, nemoha utajiti podivení nad tou ranní návštěvou. „Ty nepřicházíš často. Co pak bys rád? Již poslouchám.“

„Žádal bych tě, pane,“ začal uhlíř, „abys ostřeji na panskou čeleď dohlédnul.“

A pak mu vyložil, co byl na dvoře zaslechl. Starý Boruta jej poslouchal i bylo na něm viděti, že je mu příhoda ta velmi nemilá.

„Příteli!“ řekl po malém zamlčení, „to ti nemůže býti s podivením. Čeleď je čeleď, ta neodpustí ani člověku, u něhož je v milosti. A co se tvé dcery týče, to víš beztoho, proč se teď na ní jazyky brousí.“

„Co že vím?“ zkřikl Příbor hlasitě a oči se mu zajiskřily.

„Ticho, ticho, muži!“ napomínal jej správec; „tady nejsme u tvých milířů; stěny mají tenký sluch, a mně nepřísluší, abych mravy pána svého káral.“

Potom se k němu důvěrněji naklonil a mluvil pološeptem takto dále:

„Tos mohl sobě napřed spočítati, co z toho vypadne, a já se také nikdy nenadál, že bys něco podobného připustil.“

„Ale u všech dubů!“ zvolal zase Příbor netrpělivě. „Ať mi vítr desetkrát po sobě všechny milíře rozhází, jestli ti rozumím! O čem to, pane, rozprávíš?“

„Nu tedy, když ti to mám říci… o té známosti tvé dcery s naším vladykou.“

„A co jest při tom zlého, že by se měla čeleď o mé dítě otírati?“

„A ty to nevíš? Ty to nechápeš?“

„Ať mě Bůh opustí, já to nechápu. Či jsou vladykové podle jiného obrazu a z jiné hlíny děláni, nežli my nevladykové, nápravníci, chlapové a jiná nižší čeleď? Nemůže býti mezi námi nic tak dobrého, pěkného a ctnostného, aby to mohlo vejíti v nejužší svazek s tím, co přichází na svět z lůna panského?… na ten svět, kam nás Bůh všechny jen jako na zkušenou posílá? Já vím sice, že si páni na svém rodu něco zakládají, že si ho počítají a zapisují — vždyť jsem byl také mezi lidmi; ale já si na svém rodu také zakládám, ty si můžeš svůj také počítati, a kdož ví, není-li mezi ním více lepších uhlířů a fojtů, nežli bylo vladyk a pánů z jiné kolébky!“

„Ale, muži, nehorli tak daremně!“ skočil mu poctivý hradní do řeči. „Toť je světský řád, i od samého boha ustanovený, a ty ho nezvrátíš!“

Ale Příbor nedal se mýliti a mluvil takto dále:

„To má býti světský řád? Já to jmenuju neřádem; a že jest od Boha ustanovený, to ti řekli jenom ti, co mají z toho užitek. Já vím jenom tolik, že musí býti na světě uhlířů i vladyk; ale tomu nevěřím, že by muselo uhlířovo plemeno zůstati uhlířským, nebo že by z vladycké krve nemohlo ještě něco lepšího vyrůsti: a tomu nevěřím také, že by ten a onen rod nesměl o sebe ani zavadit, zrovna jakoby Stvořitel mezi ně byl příčky nadělal. To mi nemluv! To mi nevleze do mozku. A kdyby to bylo pravda, tedy neměl ani svět, ani Bůh trpěti, že si vzala jedenkráte česká kněžna člověka od pluhu, nebo že si kníže Oldřich selskou dívčici oblíbil.“

„Ale, člověče, Příbore!“ zvolal nyní fojt již také netrpělivý. „O to se nehádám. Nač mi to vykládáš? Ty brojíš proti věcem, které jsou tak pevné, že je sám nezvrátíš. To bys musel míti mnoho spolčenců. Ale jdi a hledej je, uvidíš, co nalezneš. Také tvoji příkladové tady nic neplatí; neboť se tu nejedná o to, může-li vladyka uhlířovu dceru za ženu pojmouti.“

„U všech blesků, a proč by se o to nejednalo? Já ti pravím, že se o to jedná!“

„Já ti ale řeknu, že to vladykovi ještě nenapadlo.“

„Ha, boží hrome!“ zkřikl uhlíř a osmáhlé tváře jeho zalily se krví. „Víš, pane, co povídáš?“

„Ticho, muži, ticho!“

„Ďábel si miluj ticho, když mi hlava hoří! Proč pak tedy vladyka pod mou střechu dochází?“

„To musíš ty nejlépe věděti; vždyť jsi to musel hned od počátku viděti; jsi otec, máš ostrý zrak a dobré jméno!“

„Ale já nejsem slídný pes a vím, že mé dítě zasluhuje, aby je vladyka miloval.“

„To také činí.“

„Ne, ne, že zasluhuje, aby z mé dcery svou ženu udělal. To vím.“

„A já vím, člověče, že na to nemyslí.“

„Fojte, ty se opovažuješ na svého pána takové podezření uvalovati?“ křičel Příbor, hněvem se třesa.

„Žádné podezření,“ odpověděl nyní Boruta silným hlasem. „A nechceš-li mi věřiti, tedy se vladyky zeptej. Já ti řeknu jen tolik, že si bude bráti Kosteleckou slečnu.“

Příbor se dal hněvem do smíchu, vjel si rukou do hustých vousů, rozrýval je na chvíli, potom zabručel:

„Já se ho zeptám!“ otočil se, ani nepozdravil a vyběhl z jizby.