U Denikina

Údaje o textu
Titulek:	U Denikina[1]
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	Národní listy, roč. 59, č. 284. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	15. 12. 1919
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Anton Ivanovič Děnikin

Přijdeme-li do Taganrogu a Rostova, je dojem z počátku trapný. Lidi, které jsme znali jako bohaté a elegantní, nalézáme žijící v tísni, blízké bídě. Ubytováni v brlozích, jako onen ministr spravedlnosti, jenž se svou chotí obývá dvě místnosti ve vězení, jsou tito lidé nejen špatně oděni, ale musí také počítati s každou kopějkou, aby mohli jísti dvakrát denně. Tak dobře známá hraběnka, která kdysi dala vystavěti v Petrohradě lidový palác pro dělníky, překvapila by dnes tyto nové pány Ruska, kdyby jí viděli v zástěře, jak si vaří…

Tento trapný dojem však nepotrvá. Vidíme-li s jakou mužnou energií tito lidé snášejí tento bědný život, s jakou důvěrou a nadějí se snaží vzkřísiti své Rusko, které milují tisíckrát více od té doby, co je tak nešťastno, zapomínáme na krutost nynější doby. Cítíme se v myšlenkách s nimi v onom novém Rusku, mocném a zdárném, jež vzkřísila práce těch, které nesmyslný carismus nikdy nepřipustil k účastenství na zodpovědnosti a součinnosti ve tvůrčím díle, ale které naopak nutil mrhat svou sílu v neplodné oposici nebo v revoluční nesmiřitelnosti.

Všichni arci nejsou podobni těmto ideálním vlastencům. Vedle nových boháčů, spekulantů, se jeví bída špatné placených úředníků. Drahota živobytí, o níž si lze sotva učiniti představu, nevidí-li se na místě, dohání k horšímu vyděračství, než jaké se konstatovalo dříve. Leč to je zde jako jinde výsledek války a fantastického znehodnocení rublu. Jako veškerá zla, jimiž se trpí jinde, jsou i tato zla přechodná. Jakmile opět nastane pravidelný hotpodářský život, ohromná bohatství Ruska dovolí rozřešiti otázku peněz i zahraničního obchodu. Všichni, kdož zachovávají důvěru v Rusko, uvidí pak, že se nezklamali.

Tato důvěra v budoucnost Ruska se tam vtěluje v generála Denikina. Je to muž prostý, přísný, čestný, bez nároků jako bez diplomacie. Netají ani slabosti, ba ani nebezpečí situace. Má však tak sdílnou viru v konečné vítězství, že se nikdo nemůže ubrániti kouzlu jeho osobnosti. Jako vůdce „železné divise“, určené ku proražení nepřátelské fronty na potřebných místech a k nápravě nejkritičtějších situací, byd Denikin jedním z velitelů 3000 hrdinů Alexejevových a Kornilovových, kolem nichž se seskupila armáda dobrovolníků. Je v paměti jeho románový útěk z bolševického vězení v Bychově. A tento hrdinný voják dovede vštípiti naprostou důvěru usměvavou prostotou, s jakou mluví o svých úspěších, o nutnosti počítati s přechodnými porážkami se zřetelem na 2000 kilometrů fronty, kterou početná síla vojsk nestačí obsaditi. Jeho upřímnost vás nutí věřiti, projevuje-li svou neochvějnou víru v konečné vítězství. Věříme v to ještě více, vidíme-li jeho armádu, mladou, nadšenou a přes tuhou disciplinu prodchnutou nejčistším demokratickým duchem až po jeho důstojníky, kteří už neznají výsad starého režimu.

Při tom byl Denikin dosti očerňován. Obviňovali ho, že je stoupencem carství, reakcionářem, ukrutným k národnostem a nepravoslavným náboženstvím. Není však ničím z toho všeho. Jako Kolčak, zůstavuje Národnímu shromáždění starost stanoviti formu vlády. Nemluví o tom ani, ostatně stejně jako všichni druzí, aby se nekalila jednota tak potřebná ve hrozném boji, který nutno vésti. Já rozhodným stoupencem ústavního režimu; stejně je tomu u všech mužů jeho okolí, ať náležejí ke stranám pravice, nebo ke stranám levice. Všichni chtějí v široké autonomii provincií dáti národnostem a různým náboženstvím možnost volně se vyvíjeti. Žádají pro zemi jen právo, aby měla to, čeho stát potřebuje k zachování dostatečné jednoty, aby mohl čeliti cizí konkurenci a zabezpečiti všem částem tak rozsáhlého území stejný vývoj. Denikin však by nemohl svoliti k rozdrobení Ruska na prach států, ba ani, kromě etnografického Polska a Finska, ke zmenšení ruského území. Myslí, že má právo domáhati se nedílnosti Ruska, které pro něj nikdy nepřestalo býti spojeneckým státem, vítězným, jako jeho společníci.

Jsa přesvědčen, že je to zárukou hospodářské budoucnosti Ruska, chce Denikin rovněž učiniti z ruských sedláků vlastníky. Je tudíž stoupencem vyvlastnění velkostatků, přesahujících jisté maximum. Uznává však, že mají býti vyvlastněným dány náhrady. Pokud potrvá válka s bolševiky, pokládá za nutnou vojenskou diktaturu, ale mírní ji tím, že vedle vlády zřízen poradný sbor, volený zemstvy a městy.

Takový je pravý Denikin. Není tedy divu, že tento muž nemá nepřátel, leda mezi lidmi z krajní pravice, pokud sní o carské reakci, nebo jsou germanofily.

Denikin sám je věrným přítelem dohody, jako ostatně velká většina těch, kdož se tam zabývají politikou. To je zásluha, neboť sluší doznati, že spojenci vždycky neusnadňovali Rusům úkol, zůstati věrnými dohodě. Nezapomínejme na počátek této dobrovolnické armády a na ducha, který ji oživoval. Stydíc se za zradu bolševiků v Brestu Litevském, chtěla svými obětmi přesvědčiti spojence, že to, co je v Rusku dobrého, není zrádným, že Rusko zůstává věrným a loyálním. Chtěla ukázati, že kampaň Rusů pobloudilých a cizích ruskému národu, kteří prodávali spojence Německu, není dílem lidí, představujících Rusko. Tato vůle smýti svou krví každou stopu oné věrolomnosti, hnala hrdiny Kornilova, aby si v ledové zimě kavkazských stepí razili cestu skrze nepřátele desetkrát silnější a lépe ozbrojené než oni. Spojenci však vyzývali tyto lidi nanejvýš čestně, aby šli na Prinkipo zaujmout místo vedle těch, kdož zradili Rusko čestné a věrné. Vyzývali je v okamžiku, kdy se tam doufalo, že vítězství spojenců učiní konec zradě těch, kdož rvou věrolomností prodloužili válku a způsobili spojencům tolik obětí. Potom přišly události v Oděse a Sebastopolu, provázené dosti dvojsmyslnou politikou se všemi těmi, kdož odlučujíce se, chtěli roztrhati ono Rusko, které obětovalo tolik milionů mužů, aby zajistilo vítězství spojenců jinak nemožné.

Nelze vytýkati Rusům, že se mezi nimi nalezli lidé, kteří desorientováni hlásali sblíženi s Němci, kteří dle těchto lidí brzy opět nabudou síly a mohli by býti cennými spojenci. V Rusku totiž znali pověstnou Ostpolitik, hlásanou již za války velkými německými politiky, kteří tvrdili, že Německo nalezne svou spásu ve spojenectví s Ruskem a Japonskem, předstírajíce ve svých listech, že Japonci zacházeli přátelsky s německými zajatci z Kiao Čau. Rusové vžak zůstali věrni svému prvnímu spojenectví. Uvažovali, že japonská pomoc, která by jim nebyla poskytnuta se svolením dohody, nejen by stála Rusko příliš mnoho, ale mohla by býti pokládána za čin nepřátelství vůči spojencům. Pokud se týče Německa, ruští vlastenci si připomenuli, že je zodpnvědno za demoralisaci vojsk na frontě, za zaplavení Ruska bolševiky a za hnutí pro nezávislost Ukrajiny; poznali jeho dílo ve Finsku a ve všech ostatních pohraničních státech. Dle jejich mínění Rusko nemůže přijmouti spojenectví s Německem a státi se pro ně půdou hospodářské rozpínavosti. Soudí, že jedině spráivná politika svobodného a demokratického Ruska záleží ve společenství zájmů a shodě se spojenci, zvláště s Francií a Anglií.

Politika Winstona Churclilla, jenž poslal Denikinovi zbraně a náboje, čimž mu umožnil utvořiti armádu, zabezpečila vítězství věrných přátel dohody a značně zmenšila počet germanofilů. Misse generála Mangina bode rovněž míti velmi blahodárný morální vliv na věrné přátele Francie.

S těmito posledními však je nutno zacházeti velmi šetrně: ubozí Rusové jsou přirozeně velmi citliví; byli by brzy uraženi, kdyby se zdálo, že dohoda je opouští a neuznává jejich věrnosti. Bolševici se dopouštějí ukrutností horších, než byly ukrutnosti bulharských bašibozuků, vyhlazují systematicky inteligentní třídu a bourgeoisii; pobíjejí knéze, nebolševické dělníky a ženy. Žádný Gladston se nepokouší probuditi v nich vědomí jejich lidství, zatemnělé v hrůzách válečných… Mluví se naopak o vyjednávání s bolševiky! Neví se, jak toto chování dohody zbavuje Rusy odvahy a budí v nich pochybnost o hodnotě evropské civilisace. Nebudou nikdy vyjednávati s lidmi, kdož zaprodali Rusko Němcům, kdož povraždili jejich rodiče, ženy, bratry, děti.

Nejlepší službou germanofilům by bylo zůstaviti v Rusech dohodě věrných mínění, že věrnost je zbytečna, ježto spojenci mohou vyjednávati s bclševiky, kteři je zradiiii v Brestu Litevském.

Doufejme, že volby ve Francii navždy zapudily tuto mátohu. Doufejme to v zájmu míru a civilisace. Hledají se všemožné prostředky a přece málo účinné, aby se Němcům znemožnila odveta. Je tu jen jeden prostředek. Nutno pcmoci Rusku i učiniti jej tak dosti silným, nezapomínati, že Moskva má rovněž účastenství na rýnské stráži. Nutno tudíž učiniti z Ruska stál svobodný, demokratický, zabezpečující svobodu všem svým národům, a vzdálený veškeré myšlenky dobyvačného imperialisimu. Německo nemůže pomýšleti na odvetu leč s podmínkou, že nalezne mocného spojence. Je příliš slabé, aby samo opravilo versaillskou smlouvu. Leč jediným spojencem pro ně by bylo Rusko. Svobodné Rusko, obnovené za pomoci jeho spojenců, nebude však nikdy tímto spojencem. Němci to vědí lépe, než kdokoli jiný. Německé smýšlení se tudíž nezmění, pokud Němci neuvidí toto nové Rusko, plné vděčnosti ke spojencům, kteří mu zůstanou věrni a poskytnou mu svou pomoc. Budeme pak jistí, že německé nebezpečí je navždy odstraněno a že Svaz národů se může státi tím, o čem sní všichni, kdož si přejí ušetřiti lidstvo hrůz, které jsme prožili v posledních letech.

Sluší tedy nezapomínati na hrdiny, kteří osvobozujíce Rusko ode jha bolševického imperialismu, zachránili nejen svou zemi, ale celé lidstvo.

---

1. Překlad článku, který přinesl „Journal des Débats“ z 10. prosince 1919.