Vánoční album/1884/U šachty

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
< Vánoční album‎ | 1884(přesměrováno z U šachty)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: U šachty
Autor: Josef Ladislav Turnovský
Zdroj: Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník třetí. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1884. s. 84–88.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Vyznávám, ze náležím k té třídě obyvatelstva Prahy, která východ slunce obyčejně očekává za příjemného spánku v posteli. Mám však pro to platnou omluvu, moje povolání vyžaduje často bdění do pozdní noci.

Nevím již věru, kterak se stalo, že na den svaté Ludmily učinil jsem výjimku z pravidla a vstal jsem časně ráno. Snad mne probudil zámečník, jenž pode mnou v přízemí bydlí, pod přízemkem ve sklepním obydlí dílnu má a někdy větší předměty také na dvoře pod mými okny stlouká.

Vyšel jsem z domu za šera. Ospalý domovník, který mi otevíral, vyvalil na mne podivením oči, že tak záhy z domu vycházím. Na ulicích bylo ještě pusto, jen mlékařky se psovskými potahy z venkova přijíždějící oživovaly spící město; tu a tam některý silný dělník na vzdálenější místo do práce chvátal, někde otevírala hokynářka svůj krámek a strážník bezpečnosti odměřeným krokem procházel ulici. Jinak bylo všude ještě ticho.

Zvolna ubírám se Žitnou ulici ke Karlovu náměstí, abych se tam prošel v sadech. Ale nedošel jsem tam. Na rohu Štěpánské ulice zaslechnu rachocení povozu. Přijížděl z Lipové ulice. Povoz druhu zvláštního, k dopravě zemřelých z nemocnic a z umrlčích komor zřízený. Dva muži v černých pláštích seděli na kozlíku, za vozem nešel nikdo.

Což abych ten povoz doprovodil — pomyslím si a jdu za ním k bývalé Žitné bráně. Postačil jsem mu, náklad byl těžký, bylo třeba jeti zvolna. Byl jsem samojediným průvodcem těch tam ve voze naposled cestujících.

Však nikoli — na konci Královských Vinohradů vyběhl z jednoho domu bledý hoch asi dvanáctiletý v zedraném oděvu. Ruče přiskočil ke předku povozu a táže se:

„Prosím vás, vezete také Annu Sádovskou?“

Kočí, z rozmluvy se soudruhem vyrušený, mrzutě se obrátí a hocha odbývá: „Dej pokoj, kluku, a jdi domů.“

„Prosím vás, to je moje maminka!“ volá zajíkavě hoch a rukávem si slze stírá.

„Hm — a jakže se jmenuje?“

„Anna Sádovská, umřela na včerejšek v noci ve velké nemocnici číslo 37.“

Jeden z černých mužů vytáhne z pod pláště knížku, nahlédne do ní a praví:

„Tu vezeme.“

„Děkuju, pane,“ dí hoch a vzlykaje kluše podle vozu dále. Na rovné silnici jel povoz trochu rychleji, byl jsem nucen vykročit si zostra, abych zároveň s ním na olšanský hřbitov se dostal. Hoch šel podle vozů brzy v pravo brzy v levo, pohlížel na dvířka vzadu, ale do vozu, v němž matčino tělo uloženo bylo, nebylo mu lze nahlédnouti.

Dospěli jsme na místo. Na novém oddělení hřbitova veliká jáma — všeobecné pohřebiště chudých, jimž od příbuzných nezakoupen hrob zvláštní. U šachty stály již také jiné povozy pohřební z ostatních čtvrtí. Hrobaři čekali, až se všechny povozy dostaví, aby mrtvoly najednou do šachty spustili a zasypali.

U šachty stály tři ženy, dívčice asi patnáctiletá a bělovlasý kmet. Příbuzní přivezených mrtvých ubožáků. Hoch z Vinohradů se k nim přidružil. Stál jsem opodál, dal jsem přednost těm, kdož přišli svým milým prokázati službu poslední.

Umrlčí povozy byly pohromadě, práce počala. Třiadvacet prostých, černě nebo žlutě natřených rakví složeno u šachty. Na některých byla ozdoba: malý křížek nebo věneček z polního kvítí, ostatní byly zcela holé, „komisní“.

Na jednu žlutou rakev vrhl se vinohradský hoch.

„Ó moje dobrá matičko!“ štkal usedavě.

Hrobaři jednu rakev po druhé do černé jámy spouštěli. Rakev hochovy matky přišla na řadu třetí. Hoch se vzchopil, ruce prosebně složil a volal:

„Prosím vás, páni, jen mi tu maminku nedávejte tuze vespod, ty druhé na vrchu by truhlu její rozmačkaly.“

„Půjdeš-li pak, kluku! Kliď se a nepřekážej!“ praví zhurta jeden z hrobařových pomocníků.

„Ale prosím vás pro Boha — dejte mou maminku — navrch, aby lehčeji — odpočívala!“

Jedna žena z malého hloučku soucitně přistoupila k hochovi.

„Synáčku, snad abys dal těm lidem na tabák, udělali by ti to,“ radila.

„Ale já už nemám ani krejcaru; co jsem si uspořil, dal jsem na truhlu a ještě mi pan mistr zlatku k tomu půjčil.“

„Můj Bože — já také nemám, jsme tu všichni nebozí!“

Chtěl jsem již zakročit, držím tobolku s drobnými v ruce — ale někdo mne předešel. Dívka věku dospělejšího s výraznou, poněkud melancholickou tváří pozdvihla se s hrobu, na němž byla opodál klečela, rychle přistoupila k hloučku u šachet a hochovi peníz nějaký ve dlaň vtisknouc s hlavou sklopenou odchází.

„Zaplať Pánbůh!“ volá hoch, v žalosti své rukou andělskou nenadále potěšený, i chvátá k hrobařům, aby je obdařil tím, co dostal sám.

A rakev matčina byla poslední, kterou hrobaři do šachty spustili. Leží navrchu.

Pochopitelno, že mne poněkud zajímalo zvěděti, kdo asi byla ta dívka, která mi bezděčně zamezila vykonání skutku křesťanského milosrdenství. Přistoupím ke hrobu, na němž prvé byla klečela, a na kříži nad hrobem čtu nápis: „Ludmila T…, vdova po soukromém úřadníku, zemřela 10. září 1870 ve věku 51 let. Ztráty její trpce želí milující neť.“

Zvěděl jsem později, že neť zemřelé vdovy je učitelkou při pražských obecných školách.

Přivstala si, aby v den jmenin tety své šla se na její hrob pomodliti.

Na hocha jsem se také poptal. Učí se krejčovině a je pilný. Matka jeho umořila se hořem, že ji svůdník, hochův otec, zrádně opustil.

Kapitola staré, ale opět a opět nové kroniky lidských běd.