Uživatel:Skim/Knihy/Duch Německa

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání

Světové obzory

Svazek 3.

K. Dostál Lutinov:

Duch Německa

SVĚTOVÉ OBZORY

ŘÍDÍ B. STAŠEK.

ČÍSLO 5-9.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - strana 2 - ornament.png

K. DOSTÁL-LUTINOV:

DUCH NĚMECKA.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - strana 2 - logo nakladatelství.png

V PRAZE 1917.


TISKEM A NÁKLADEM ČESKOSLOVANSKÉ AKC. TISKÁRNY

V PRAZE-II., SPÁLENÁ ULICE 15. „U ZLATÉHO KLASU“.

DUCH NĚMECKA.

VÝBOR Z NĚMECKÉ POESIE.

PŘELOŽIL

KAREL DOSTÁL-LUTINOV.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - strana 2 - logo nakladatelství.png

V PRAZE 1917.


TISKEM A NÁKLADEM ČESKOSLOVANSKÉ AKC. TISKÁRNY

V PRAZE-II., SPÁLENÁ ULICE 15. „U ZLATÉHO KLASU“.

Úvodem.

Vybral jsem z německé původní poesie řadu mistrných výtvorů (od Klopstocka až po současníky), ve kterých se zračí duch a charakter Německa: Hrdost a tvrdost, ale také Gemüt, hluboký cit, hloubavost a blouznivost, udatnost, mužná zbožnost, úcta ku ženě, láska k přírodě a k rodině a obětavost pro vlast.

Těmito básněmi byla po celá století odkájena německá mládež a živena v ní ideálnost a odvaha k velkým činům.

Přál bych si, aby naši paedagogové, básníci a státníci z tohoto výboru si znova uvědomili, jak velký význam má ideální poesie pro výchovu národa.

Inter folia fructus!

Budiž knížka ta památkou na velkou dobu světové války, v níž německý soused hraje tak velikou úlohu!

Snad bude našemu dorostu vítána při studiu německých klasiků.

Jako další svazek rád bych uchystal výbor německé poesie katolické.

V Prostějově, dne 14. září 1916.

Slitovník.


O, obdivování, Boží obdivování,
má blaženosti!
Ne, když se jen obdivuje,
duše se příliš málo vznáší!
Úžas! Úžas až k nebi vzlétající!
Nad tím, jenž nekonečný jest!
Ó ty všech blažeností nejvyšší,
zalej celou mou duši
proudem svého svatého ohně!
A nech ji, ty blaženosti,
jak často a jak vysoko konečná může
vzplápotat vytrženími!

Tys by! Ty jsi! Ty budeš! Ty jsi!
Jak mám si Tě myslit?
Má duše stojí tiše, nedosahujíc!
Otče! Otče! Tak nech má duše Tebe myslí,
tak nech Tě cítí mé srdce! blábolí můj ret!
Otče! Otče! Otče!
Padejte, klanějte se, nebesa nebes!
Jest vaším otcem!
I naším otcem!
Ó vy, kdož jednou s bydliteli nebes
užasnete!

Procházejte zkoumajíce tímto labyrintem rozkoše,
neboť Jehova mluví!
Mluví sic rachotným hromem též,
letícím vichrem i laškovným vánkem,

ale přístupnější, trvalejší
mluvou lidí.
Hrom doburácí, vichor odhučí,
vánek odvěje:
S dlouhými věky proudí dále řeč lidí
a každý okamžik hlásá,
co Jehova mluvil!

Jsem u hrobu ještě? Nebo již nad hrobem?
Podstoupil jsem už nebeský let?
Ó, slova věčného žití!
Takto praví Jehova:
Může-li se matka zapomnět nad kojencem svým,
aby se nesmilovala nad synem života svého?
A byť ona zapomněla se nad ním,
já nad tebou se nezapomenu!

Chvála, klanění a slzy radosti a věčný dík
za nesmrtelnost!
Vroucí, upřímný, srdečný dík
za nesmrtelnost!
Halleluja ve svatyni!
A za oponou
ve svatostánku Halleluja!

Neboť tak mluvil Jehova!
K nejhlubšímu žasnutí vrhni se na zem,
ó ty, jež nesmrtelná jsi,
požívej, ó duše, své blaženosti!
Neb takto mluvil Jehova!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Píseň o zvonu.


Vivos voco.
Živě volám.

Mortuos plango.
O mrtvé lkám,

Fulgura frango.
Blesky lámu.

Vypálena z hlíny rudé
forma v zem je zazděna.
Hoši, zvon dnes ulit bude!
Chutě k dílu ramena!
pot-li vyvstane,
čelo rozplane :
potom dílo mistra chválí,
Zdar však plyne s nebes dáli.

Do díla, jež se vážně chystá,
se vhodně vážné slovo tká:
když dobrý hovor má v ní místa,
pak práce hračkou utíká.
Nuž, vhloubejme se v rozjímání,
co ze slabých sil nevzniká;
chlap zaslouží jen pohrdání,
když neváží, co podniká.

To právě zdobí mužův zápal
a na to jest mu rozum dán,
by v hloubi duše výtvor chápal,
jenž rukou jeho dokonán.

Hola! Sneste suché louče,
třísky suchých smrků sem,
aby plamen do kotouče
vyšlehoval čelesnem!
Měď mi roztavte,
cínu připravte,
aby hustá zvonovina
tekla jako malvazina!

Co ve stavidla hlubou jámu
buduje s ohněm naše dlaň,
to se zvonice, s výšin trámu
kdys o nás rozzpívá se v pláň.
Když věky kol se budou hnáti,
to mnohým duším dojme sluch,
to s truchlícími bude lkáti,
v tom křídla k nebi najde duch.
Co osud střídavý v svém shonu
v klín pozemčanů dole svál,
to zaburácí ve hruď zvonu,
jenž nábožně to poví dál.

Bílé bubliny se linou.
Dobrá, kovy taví se.
Promisme to luhovinou,
luhem roztok spraví se.

Ať jsou bez pěny
kovy smíšeny,
by se v ryzí hmotu slily,
jasným tonem hlaholily!

Neb zvon má v jásot propuknouti,
když vítá dítko milené
na zemské jeho první pouti,
již koná do snů schýlené.
Mu v lůně budoucnosti dosud
spí slastný jako strastný osud.
Matčino něžné pečování
mu vyzlacené jitro chrání. —
Čas prchá v honbě šílené.

Hoch od dívky se dělí prudce
a hrd se pouští v cizí zem,
svět provandruje s holí v ruce,
až k svým se vrátí cizincem.
A v kráse spanilé se skvíci,
zjev rajský s luznou velebou,
hle, s cudnou uzardělou lící,
stáť vidí pannu před sebou,
Tu nevýslovná touha vkročí
v hruď mladou, jinoch bloudí sám,
slz rosou vlhnou jemu oči,
an prchá bujných druhů hrám.
Jí ve stopách se zarděn brává,
jen úsměv, a je přešťastným,
květ lučin první vyhledává
a milenku svou zdobí jím,

Ó něžná touho, sladké ždání!
Ó mladá lásko ze zlata!
Ráj nebeský se k oku sklání,
hruď hýří, blahem bohata!
Kéž rozkvétá a neuvadá
ten krásný čas, ta láska mladá!

Za trubkou hle, trubka hnědne!
Tento proutek spustíme;
sklovina-li na něm sedne,
do lití se pustíme.
Zčerstva, hoši, dnes!
Zkuste mi tu směs,
zda-li hmota křehká, divá
s měkkou utěšeně splývá. —

Neb kde se tuhé měkkým vroubí,
kde síla k jednotě se snoubí,
tam zahlaholí řádný ton,
Nuž ten, kdo na věky se váže,
nechť důkladně se srdcí táže —
blud krátký je, však dlouhý ston.

Roztomile v dívek vlase
vánek vínkem povívá,
a zvon chrámu stříbrohlase
k slavné svatbě pozývá.
Ach s tou slávou, s těmi zpěvy
končí života též máj;
se závojem, s pásem děvy
rozplývá se luzný ráj.

Žár vášně uchladne,
však láska má zůstat;
květina uvadne,
a plod musí vzrůstat.
Muž ve světa šum
a v odbojný život
jde ráj dělat z divot
a snaží se, baží,
vráží a sráží,
by klamem i pěstí
svým vyhonil štěstí.
Tu hrnou se do domu nesmírné statky,
tu zásoby vzrůstají, domek je z chatky,
prostory rostou — až z domku je dům.
V domě dbá rázně
ctná hospodyně kázně,
matička dětí,
moudře den celý
rodině velí,
a děvčata cvičí
a hošíkům brání
a bez umdlévání
se po práci shání
a rozumně zboží
pořádá, množí
a do vonné truhlice poklady štřádá
a bzučivou nitku kol vřetena spřádá,
lesknavou vlnu a bělostnou přízi
do skříně čistotně hlazené sklízí
a k dobrému přidává třpytu a chuti
bez oddechnutí.

Otec radostný točí hled
s dalekozírného slemena domu,
vidí statky své — samý květ,
povaly vidí vzhůru se pnouti,
stodoly vidí žitem se dmouti,
zásobny vidí úrodou plnit,
po větru vidí žita se vlnit,
pyšným se chlubí rtem:
Nevývratný jak zem
proti všem přívalům
vzpíná se krásný můj dům.
Ale osud, jenž nám vládne,
věčné smlouvy nezná žádné,
chvatem kráčí pohroma.

Do lití se dáti smíme,
lom je pěkně vyhraněn.
Ale, než to vypustíme,
pomodlem se zkrátka jen! —
A teď zátku ven!
Chraň nás Bůh ten den!
V ucho zvonu v dýmném čmoudu
tok se žene žhavých proudů.

Jeť oheň mocný dobroděj,
kdy člověk hlídá, krotí jej;
ať boří, tvoří cokoliv,
vždy k pomoci má tento div;
však zdivočí ten nebes div,
kdy, z okovů se vymaniv,
jde cestou bujné svobody

syn volný matky přírody.
Běda, kdy se bez pout vidí!
Aniž odporů by dbal
přes ulice plné lidí
válí hrozný požár dál,
neboť živly nenávidí
to, co člověk vykonal.
S nebe rosí
požehnání,
prší v pláni;
z černých mraků
beze stezk
šlehá blesk!
S věže, slyšte! zvon lká, ach!
na poplach!
Zkrvácen
blankyt žhavý.
Tohle není zářný den!
Kam ty davy
náměstím?
Ha, tam dým!
Plápol stoupá praskotaje,
ulic táhlou řadou vlaje,
vichrem síly přibíraje.
Žhoucí jako z výhně tlámy
sálá vzduch; v něm praští trámy,
krov se řítí, okna třeští,
matky bloudí, děti vřeští,
trosky hlučí,
skot v nich skučí!

Všechno pádí, shání, chrání,
noc se mění na svítání.
Seřaděnou paží páskou
jako sázkou
okov lítá; ve vysoku
tryská voda v prudkém toku.
Vichor letí — vyje v skoku —
s hukem hledá pochodeň.
S praskotem se v suchou žeň
plamen vrhá, hýří v lovu,
do vyschlých se vrhá krovů,
a jak chtěl by v burném vání
z hlubin rozvrátiti zem
a ji urvat útokem,
roste k nebi bez klesání
velikán!
Sudbě vzdán
síle Boží člověk uhne;
úžasem mu rámě tuhne,
an zří děl svých ztroskotání.

Zdoutnalé
spálenisko,
chmurných větrů tábořisko.
Do průlomův oken sirých
sedly hrůzy,
nebes mračna v letné chůzi
hledí tam.
Jeden hled
k rovu tomu
štěstí, domu

sýlá člověk naposled —
pak sahá k holi bez povzdechu.
Vše plamen schvátil do zkázy,
přec jednu sladkou nechal těchu:
Své milé hlavy čítá v spěchu
a hle! ni jedna neschází.

Kadlub, který v zemi dříme,
kovem jsme už nalili;
zdaž i šťastně pokosíme,
co jsme pracně nasili?
Zda nám kyne zdar?
Nerozpuk-li tvar?
Snad, co naděje nám svítá,
už nás rána stihla skrytá.
Tmavému lůnu svaté země
svých dlaní svěřujeme ruch,
jí rozsévač pln blahých tuch
a s nadějí své dává sémě,
že vzklíčit dá mu dobrý Bůh.
Leč kladem dražší sémě jiné
se smutkem v země náručí
a doufáme, že z rakve stinné
kdys v krásnější květ vypučí.
Dumně s dómu duní, lká
píseň zvonu truchlivá.
Vážně provázejí jeho hrana
poutníka — jeť cesta dokonána.

Ach! to manželka je drahá,
ach, vždyť je to máti něžná,

kterou černá stínů kněžna
z objetí odvádí muži,
útlých dětí věrné druži,
jež mu dala, kvetouc blahá,
a jež u svých ňader, úst
s plesem matky zřela růst. —
Ach, rodinné pásky jemné
přeťaty té hodiny,
neb už bydlí v říši temné
dobrá máti rodiny;
ta, jež byla hospodyní,
péčí svou už nehlídá,
v osiřelém domě nyní
velí cizí, nevlídná.

Dokud zvon se neochladí,
prozatím jsme hotovi.
Jako v loubí ptáci mladí,
kdo chce ať si pohoví.
Vyjdou hvězdičky,
a jsi volničký,
klekání ti zvoní, synku;
mistr nemá odpočinku.

Bodrý, roztoužený sladce
z dáli divým hvozdem chodec
chvátá ku své rodné chatce.
Bečíc domů běží ovce,
a krav bujných,
čelatých a hladkých stádce

návsí šerou
bučíc do stájí se berou.

Do dvora
s žitnou zlatí
vůz se klátí;
modrý, bílý
na obilí
hrá květ věnců,
bujně s věnci letí k tanci
chasa ženců. —
Ulice, trh utichají.
Kolem světla útulného,
domácí se poscházejí,
branou městskou vrátný skřípá.
Do tmavého
pláště zem se halí!
Měšťana však bezpečného
netrudí
noc, jež vyburcuje zlého;
neboť strážným okem zákon bdí.

Řáde svatý! blahodějné
dítko nebes, ježto stejné
volně, lehce, smavě víže,
ty nám stavíš města, chýže
a ty divocha jsi z luhu
přivolalo, druha k druhu,
u lidí se osadilo,
mravy jejich osladilo,

nejdražší je spialo páskou;
k domovině vroucí láskou.

Tisíc ruk se hýbá, činí,
vesele si pomáhá,
v ohni tom se nezastíní
žádná síla, povaha.
Tovaryši s mistrem spěší,
volnost hlídá každý krok,
každý stavem svým se těší,
vítán jest mu v práci sok.
Občanu je zdobou práce,
příčinění žehná Bůh;
koruna-li zdobí vládce,
ctí nás našich dlaní ruch.
Sladký míre
se svorností,
kéž vás hostí
toto město blaživě!
Nikdy nám den nevycházej,
v němž by hordy hrůzné války
přiburácely k nám z dálky,
v němž by oblohu,
kterou krášlí večer snivý
září svou,
měst a vesnic požár divý
zbarvil strašnou záplavou!

Budovu mi zbořte zase,
dostála juž úkonu,
ať se oko s duchem pase
na zdařilém na zvonu!

Bušte kladivem,
drobte hlíny lem!
Má-li zvon se naroditi,
jest nám kadlub rozbořiti.

Smíť formu rozbít mistr leda,
v čas pravý, rukou zkušenou;
však hrůza domu — třikrát běda —
kde kovy samy vyženou.
Tu povodeň ta, slepě vzteklá,
se hromem valí z puklých stěn,
jak rozdávený jícen pekla,
vše požár uchvacuje v plen!
Kde řádí síla bez rozumu,
tam nedaří se výtvor umu,
kde sám se vymaňuje lid,
tam nerozkvete blahobyt.

Ó běda, kde se v tichém městě
troud nahromadil bez ruchu,
lid okovy své sápe chřestě,
sám řádí v hrozném výbuchu.
Tu vzpoura stane před provazem
a rve jím, že zvon zaskučí
a, maje mír jen pěti na zem,
sám vzpouře heslo zahučí:

Volnost a rovnost — řvou a troubí;
tu klidný občan zdvihá zbroj,
an po ulici, ve podloubí
se divě honí vrahů roj.
Tu v hyeny se mění ženy,

z hrůz mají žert a rozkoš svou,
jak pardal zuby nabroušeny,
živoucí srdce soku rvou.
Nic není svatého, vší hrůzy
a kázně svazky porvány,
muž řádný padá v drápy lůzy,
vše neřesti jsou pozvány.
Lva probudit — v tom nebezpečí,
zub tygrův všechno sápá jen;
hrůz veškerých však hrůza větší
jest člověk, je-li rozvášněn.
Těm běda, kteří kladou svíci
v dlaň tomu, jenž je temna syn!
Mu nesvítí a můž jen žíci
a obce házet do ssutin.

Bůh dal veselí mi sladké!
Aj, jak hvězda nebeská
jádro kovu zlatohladké
ze slupiny probleská!
S přílby ku věnci
v slunném ruměnci
září zvon, a lepé znaky
chválí tvůrce svého taky.

Jen dál! Blíž sem!
Nuž, tovaryši, pěkně v řadu!
Teď pokřtíme zvon po obřadu!
„Concordia“ ho jmenujem!
Ať ku svornosti, k upřímnému svazku
zve celou obec, budí věrnou lásku!
A to buď vždycky jeho cíl,

nač mistr lopotně jej slil!
Výš nad hemžením země naší
ať u blankytu má svůj stan,
jak soused hromu ať se vznáší
a dotýká se hvědných bran,
ať volá jako s nebes dáli,
tak jako hvězd nám volá tok,
jež chorovodem Tvůrce chválí
a vodí ověnčený rok.
Jen pověčné a vážné dumě
služ povždy kovový ten ret,
a po hodinách křídly šumě
ho dotýkej se času let.
Nech jazyk propůjčuje sudbě;
ač bez dum, bez citů je sám,
vždy přec ať v dojímavé hudbě
se druží k žití proměnám.
A jak ten hlahol v uchu dozní,
jenž mocně z něho vyřine,
tak nechať učí věky pozdní,
že pozemské vše pomine.

Nyní zvon mi pružným lanem
rozhoupejte z úkrytu,
ať se zvuků vzdušným stanem
povynáší k blankytu.
Táhnout! — Táhnout! — Výš!
Rozhoupán se chvíš!
Hlásej městu potěšení,
mír buď první tvoje pění!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Norec.


 Kdo odváží se, rytíř či knap,
 se ponořit v tento jícen?
 Tu zlatý pohár metám v ten slap,
 hle, zmizel už, v černá ústa chycen.
 Kdo dá mi ten pohár opět spatřit,
 ať nechá jej sobě, má jemu patřit.

Král dí to a metá se srázu,
jenž do hlubin moře se řítí
a strmí nad vlny ve zkázu,
tu číši v divoké Charybdy vytí.
Kdo jest ten odvážný, ptám se znova,
by vylovil pohár, jejž hlubina chová?

 A rytíři, knapi kolkolem
 to slyší a mlčky stojí,
 zří k moři, jež divoce bije v zem,
 a získat pohár každý se bojí.
 A král zas: Potřetí už se táži!
 Což nikdo se dolů neodváží?

Leč ticho je opět; nehlesá tvor.
A panoš, mírný a přece smělý,
tu opouští knapů váhavý sbor,
plášť odhodil, odpíná opasek skvělý,
a všichni muži i dámy kol trůnu
patří s úžasem k čackému junu.

 A jak tu vystoupit na skalní sráz
 a do jícnu zraky ztrácí,
 tu Charybda vody, jež pohltla v ráz,
 teď s ohlušným jekotem vrací,
 a s rachotem, jako vzdálených hromů,
 vrou vody zpěněné z tmavého lomu.

A válí to, víří a hučí a vře,
jak voda když s ohněm se sbíhá,
tříšť par jak vodomet k nebi se stře,
a bez konce příval se přívalem stíhá
a nechce se vyprázdnit, hora jde k hoře.
jak chtělo by moře zas porodit moře.

 Leč konečně uléhá běsnící moc
 a černá se rozesmekla
 z pěn bílých roklina, zející v noc,
 tak bezedná, jak prostory pekla,
 a vidět, jak příboje vlnobití
 se strženo do vírné prohlubně řítí.

Teď nakvap, než příval se navrátí,
se mládenec poroučí Pánu,
tu výkřik děsu vše zachvátí —
a už jej odplavil vír v svém chřtánu,
a tajemně zavřel se jícen dravce
nad junákem smělým, už nevidět plavce.

 A ticho nastalo nad tůní vln,
 jen v hlubinách hukot, jak hlahol rohem,
 vzdech ode rtů ke rtům hrůzy pln:

Ó vznešený june! Buď s Bohem! S Bohem!
A dutě a dutěji propast štěká
a v úzkostném trnutí všechno čeká.

 A kdybys tam vmet’ samu korunu
 a řekl: Kdo korunu mně zas vrátí,
 nech nosí ji, sedí na trůnu —
 já nechtěl bych odměny ždáti.
 Co skučící hlubina dole tam skrývá,
 to nepoví žádná dušička živá.

Už mnohý koráb, vírem zachvácen,
tam do hlubin sjel jako střela,
a jenom stožáru troska v den
se z hrobu vypotácela.
A blíže a blíže, jak vicher když skučí,
je slyšet, jak blíže vodstvo hučí.

 Už se to válí a víří a syčí a vře,
 jak když se voda do ohně sbíhá,
 až k nebesům vodotrysk páry se stře
 a vlna za vlnou bez konce stíhá
 a jako s dálným hučením hromů
 se hlomozně valí to ze tmavých lomů.

A hle, tu z lůna ponurých vod
se zdvihá cos, jak labuť bílá,
a rámě a zářivá šíj dělí brod
a ku břehům vesluje nezdolná síla,
toť on, a levicí vysoko vzpjatou
radostně mává číší tou zlatou!

 A vydechl zdlouha a z hlubokých plic
 a nebeské světlo zdravil —
 a panstvo si sděluje jásajíc:
 On živ! On zdráv! On se úkladů zbavil!
 Hle, z vířivé hlubiny, ze hrobu hluši
 hoch udatný zachránil živou duši!

On přichází. S plesem dav hrne se blíž.
Jun k nohám králi se vine
a kleče mu podává zlatou číš.
Král spanilé dceři své kyne.
Ta v pohár nalévá jiskrna vína,
a jinoch ku králi započíná:

 Buď dlouho živ, králi! Nech těší se,
 kdo dýchati může v růžové záři!
 Tam dole tvor příšerně zděsí se —
 ó, ztracen je člověk, jenž s božstvem se sváří!
 To nežádej nikdy spatřiti mocí,
 co v milosti zastřelo hrůzou a nocí!

Já stržen byl dolů jak blesk;
tu proti mně ze sluje skalní
zdroj divoký hnal se, hrom a třesk,
dva proudové chytly mě valní,
a jako čamrdka, jež závratně lítá,
jsem bezmocnou hříčkou, jíž voda zmítá.

 Tu ukázal Bůh, jejž volal jsem,
 v té nejvyšší nouzi, jež drtí,

 mně skalní tes, čnící nad bezdnem,
 ten lapím — a unikám smrti.
 Tu pohár též visel, v korály chycen,
 sic byl by zapadl v bezedný jícen.

Neb jako horstvo pod plavcem
hloub nachová ještě se tměla;
byť sluchu vše spalo tu věčným snem,
zrak s děsem zřel propast, jež zela:
v ní salamandři, draci a mloci
se svíjejí hrůzně jak v pekla noci.

 Tu hemží se černá, strašlivá změť,
 a sbaleni v chumáče hnusné
 roch ostnatý, hňup, vedle útesní sleď
 a kladiváč netvor, tich, jak když usne,
 a ceně své zuby z hlubin se noří
 v ráz úžasný žralok, ta hyena moří.

Tu visel jsem, hrůzy té povědom,
tak pomoci lidské vzdálen,
sám živý v přízraků shoně tom,
sám ve strašné samotě válen;
tak hluboko pod zvukem lidské řeči,
sám v pustině nestvůr a v nebezpečí.

 Co zděšen to myslím, netvorů shluk
 stem údů ke mně se sbíral,
 chtěl chňapnout po mně — v tom vrcholu muk
 se pouštím korálu, který jsem svíral.

 a vír mě hned uchopil s divokou vřavou —
 to k štěstí mému — nes vzhůru mě hlavou.

Král nad tím byl skoro údivem jat —
a praví: Ten pohár si ponech
a ještě ten prsten tobě chci dát.
hrá v nejdražších démantů tonech.
Tvůj budiž, pakli mi vyložíš skoře,
cos viděl v nejhlubších hlubinách moře!

 Tu hbitě se poháru chápe král
 a do vírných metá jej toků:
 Když dokážeš, pohár by zase tu plál,
 ty prvním rytířem budeš mi k boku
 a obejmeš dnes ještě za svou paní
 tu, která se přimlouvá o smilování.

A jak už měkké je srdéčko dcer,
rtem lichotným princezna oupí:
Už ukrutných, otče, zanechte her!
On přestál, co žádný vám nepodstoupí!
A touha-li nezkrotná srdce vám sápá,
nech páni rytíři zahanbí knapa!

Tu jinocha uchvátil nebeský sen,
blesk z očí mu počíná křesat,
zří sličnou postať se zardíti jen
a vidí ji blednout a klesat.
On musí vzácnou cenu tu míti —
a vrhá se dolů — ať žít nebo mříti.

Slyš, příboj přichází, odchází,
jak hřímavý hukot z dáli,
zrak milostný sklání se přes hrázi —
a voda se za vodou válí
a hučí nahoru, hučí dolů —
leč juna už žádná nenese spolu.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Hrabě z Habsburku.


Pln v Cáchách byl staroslavný sál;
Tam v nádheře, v císařském jasu
dlel s posvátnou mocí Rudolf král
při korunovačním kvasu.
Stůl pokrýval falckrabě krajů, kde Rýn,
Čech naléval v poháry perlivých vín,
a voličů sedmice skvělá,
jak hvězdy kol slunce staví se v kruh,
kol vladaře světa rozvila ruch
svých čestných úřadů bdělá.

 Kol dokola balkony, stožáry,
 tam v plesu zřít na hlavě hlavu,
 a v pozounů slavnostní fanfáry
 se mísí jásání davů.
 Vždyť ukončen po dlouhých rozbrojích zas
 čas bezvládí, krutosti, strašlivý čas,
 a soudce zas na zemi vládne.
 Hrot železný nebude slepě už vlást,
 už pokojný občan se nebude třást,
 že mocnému za kořist padne.

Tu císař pozvedá poháru jas
a s vlídným úsměvem praví:
„Aj, slavnost je skvělá, a vzácný je kvas,
jenž královské srdce mi baví.
Leč pěvec mi schází, jenž přináší ples,

jenž hlaholem sladkým by duši nám vznes
a božsky vznešeným pěním.
Tak od mlada vždycky býval můj zvyk,
a čeho vždy rytíř byl milovník,
i jako císař si cením.“

 A ejhle! tu v knížat, dvořanů kruh
 kmet v říze jde vážných kroků;
 jak stříbro jest jeho kadeří pruh
 už pobílen plností roků:
 „Zvuk lahodný zlatých spí ve strunách,
 vždy pěvec o lásce do nich sáh’.
 on Dobra a Krásna dar věstí,
 jak srdce si přeje, co mysl ždá;
 rci, co se ti císaře hodným zdá,
 dnes na výši moci a štěstí? —

„Já nevelím pěvci v slavný ten den“,
dí císař, směje se mile,
„on většímu pánu je podroben,
on poslouchá rozkazu chvíle.
Jak vichor když zahučí povětřím,
kam, odkud přichází, což já vím,
zdroj z hlubin jak skrytých se valí:
tak z nitra vře pěvcova píseň v noc
a probouzí ztemnělých citů moc,
jež zaklety v ňadrech spaly“.

 A pěvec do strun dlaň zabořil hned
 a mohutnou píseň z nich zvonil:

 „Rek čacký k lovu na koně sed,
 by kamzíka plachého honil.
 S ním panoš jel, nesoucí zásobu střel,
 když na statném komoni ku předu spěl
 a na nivu odbočil z lesa:
 Tu zacinkal zvoneček v povzdálí kdes,
 to kostelník zvoní, a za ním kněz
 jde, tělo Kristovo nesa.

Tu hrabě se k zemi uklonil
a pokorně klobouk sňal s hlavy,
by upřímně křesťanskou vírou ctil,
co spasilo lidstva davy.
Leč potok tu řítil se lučinou
a, rozvodněn divokou bystřinou,
se poutníkům do cesty hodil;
kněz na bok svátost odsunul,
by hbitě si s nohou obuv zul
a na druhý břeh se brodil.

 „Co hodláš?“ hrabě se vytasí,
 an v údivu zírá na ně.
 „Jdu k muži, jenž se smrtí zápasí
 a po rajské touží manně;
 zde přišel jsem k lávce, a lávka ta tam,
 tu bystřina odnesla, Pán Bůh ví, kam,
 vír vln ji v bezedno shodil.
 Bych donesl spásu žíznivým rtům,
 je třeba, bych na vzdory přívalům
 bos potokem bystrým se brodil.“

Tu na kůň jej vsadil habsburský rek
a podal mu sám uzdu zlatou,
by chorému přinesl svátostný lék
a vykonal povinnost svatou.
Sám pak si na koně panoše sed
a dále stíhal kamzíků sled
a vesele po horách honil . .
Kněz druhého jitra, v očích jas,
ved hraběti koně za uzdu zas
a se skromným díkem se klonil.

 „Chraň Bůh!“ zvolal hrabě v pokoře,
 „bych užíval k honům déle,
 bych k bojům zasedal na oře,
 jenž nosil mi Stvořitele!
 A nechceš-li přijat jej pro sebe,
 buď věnován službě pro nebe!
 Vždyť já jsem jej daroval tomu,
 jenž svěřil mi pozemský statek a čest,
 mu patří má duše, má krev i má pěsť,
 jsem manem jen jeho domu.“ —

„Tak žehnej Vás Bůh, naše všemocná hráz,
jenž k prosbám chudých se sklání,
nech oslaví zde i nahoře Vás,
jak Vy jste ho uctil v tom dání.
Jste mocný hrabě a známý všem,
váš rytířský mrav zná švýcarská zem;
šest milostných dcer Vám zkvétá.
Jen štěstí dej píti Bůh jejich rtům,

šest korun nech přinesou v mocný Váš dům,
lesk rodů na věčná léta!“

 Skráň v dumách císař ukláněl,
 jak v zašlých dobách když tápe,
 a nyní, kdy zpěváku do očí zřel,
 slov smysl hluboce chápe:
 A náhle poznává knězovu tvář
 a ukrývá slzí proudících zář
 v nach pláště, jenž v záhybech splývá.
 A celý sál dívá se na něho
 a poznává hraběte čackého
 a o Boží dobrotě zpívá.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Prsten Polykratův.
B. Schiller r. 1797.


Stoup na paláce svého střech
a rozhlížel se pro útěchu
svým podmaněným Samosem,
„To vše se koří žezlu mému,“
děl hosti, králi egyptskému,
„rci, že já samé blaho jsem!“ —

„Tys poznal velké přízně božství
Tvých rovesníků bylo množství.
Teď žezlo tvé jim vévodí.
Leč jeden žije s pomstou v duši;
zda blahořečit tebe sluší,
když nepřítele oko bdí?“ —

A než král dokončil řeč svoji,
už z Mileta zde posel stojí
a tyranu se uklání:
„Nech, pane, oběť stoupat vonnou,
vavřínu blahověstnou clonou
ověnči vlasy na skráni!“

„Tvůj nepřítel pad’, proklán v půlce,
Polydor, věrný vojevůdce
ti posýlá tu blahou zvěst“ —
a z černé pánve zdvihá v plesu
krvavou hlavu k obou děsu —
moc dobře ta jim známa jest.

Král přítel ustupuje v hrůze:
„Ó, šálivá je štěstí chůze!“
dí s ustaraným pohledem.
„Jen pomni, na nevěrné hlati
se štěstí tvého loďstva klátí,
jak snadno bouř je srovná s dnem!“

A ještě nežli dořek slova,
už jásot přerušil jej znova,
jenž od přístavu sem se nes.
Obklíčen skvosty cizích prací
se k domoviny břehům vrací
stožárů lodních bujný les.

Host královský tu stojí v žase:
„Dnes tvoje štěstí usmívá se,
leč boj se jeho vratkosti!
Voj Kreťanů, všech zbraní znalý,
se s válkou ku tvé říši valí
a už je v samé blízkosti.“

A nežli domluvil, už „Sláva!“
dav lidstva z lodí sem se dává
a „Vítězství!“ hřmí do dálky.
„Už padla nepřátelská metla,
Kreťany bouře v moře smetla,
jsme volni opět, bez války!“

To slyší přítel v ustrnutí:
„Zvát tebe šťastným vše mě nutí!
Přec o tvé blaho chvějí se:

Ó, závisť bohů, ta je hrozná,
to z pozemšťanů každý pozná,
že k plesu žal vždy mísí se.“

„I mně vše kvetlo podle přání,
a celé moje panování
svit přízně nebes ozlatil;
leč měl jsem dědice a syna,
byl bohem vzat, v mých loktech hyna —
já štěstí dluh svůj zaplatil.“

„A proto chceš-li ujít ráně,
k nadzemským s prosbou zdvihej dlaně
a ku štěstí chtěj bolesti!
Nemůže skončit leda mukou,
na koho vždycky plnou rukou
své dary sypou nebeští.“

„A bozi-li ti nevyhoví,
dbej rady, již ti přítel poví:
Sám volej nezdar v pokoře;
co z pokladů tvé srdce cení,
v čem největší máš zalíbení,
to vezmi a hoď do moře!“

A Polykrat dí s bázní slova:
„Ze všeho, co ten ostrov chová,
ten prsten zde mi nad vše dráh!
Ten Erynniím dám s bolestí,
zda prominou mi moje štěstí“ —
a klenot mizí v hlubinách.

A sotva příští jitro září,
přichází rybář s jasnou tváří
a uklání se knížeti:
„Ta ryba, pane, dnes se chytí —
také jsem v síti neměl v žití;
tu tobě nesu k oběti…“

A kuchař když tu rybu kuchá,
popadá žasem sotva ducha
a chvátá plesně k vítězi:
„Hle, pane, prsten, jenž tě zdobil,
té rybě z žaludku jsem dobyl,
ó štěstí tvé je bez mezí!“

Tu host se odvrací pln hrůzy:
„Je třeba prchat rychlou chůzí,
nelze, bych přítelem tě zval.
Bohové chtějí tvoji zkázu,
pryč musím, abych ušel srázu.“
To řek a rychle odplul v dál.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Cesta k hamrům.


Fridolin zbožný sluha byl,
vzdán Bohu důvěrně,
své paní ve všem posloužil,
hraběnce Saverně.
Tak vlídná byla dobrotou,
leč rozmarům též s ochotou
by s radostí byl jejím sloužil,
neb zalíbit se Bohu toužil.

Jen co se ráno šeřil den
až k době klekání,
jí ve všem chtěl být poslušen
a neznal meškání.
Leč, řekla dáma: „Odpočiň,“
hned oči vlhly, šťastny míň,
a měl-li klopot někdy málo,
že nedbalcem je, se mu zdálo.

A proto ze všech sluhů svých
jej paní vybrala,
a s jejích retů spanilých
jen chvála splývala.
Ne sluhou jí, leč děckem byl,
jak srdcem svým si zasloužil;
zrak její s něhou ustavičnou
sledoval tvář a postať sličnou,

A proto Robert, myslivec,
vzplál jedem zlovolným;
už dávno v černé duši přec
vřel zlobou proti nim;
když s honu kráčel s hrabětem,
jenž snadno věřil řečem všem
a unášet se dával zlostí —
vsel do srdce mu žárlivosti.

Ó, pane hrabě — lstivě dí —
ó jak jste přešťasten!
Had pochyb, ten vás nebudí,
vás blaží zlatý sen.
Vy máte paní — živou ctnost
spanilost, zbožnost, stydlivost,
nikdy se svůdci nepoštěstí,
svést věrnost takou na rozcestí.

Zrak schmuřil hrabě zaražen:
Co pak to znamená?
Snad budu stavět na ctnost žen,
jež jako voda hrá?
Tu lehce zvábí pochlebník;
já stálejší jsem stavebník,
mám víru pevnou, nejsem šálen:
Savernské paní svůdce vzdálen!

A Robert zas: Toť svatá věc.
Jen smíchu zaslouží
ten bloud, jenž rodem sluha přec,
po lásce zatouží

a k velitelce vznešené
své choutky vznáší šílené. —
Co? vpadá hrabě, an se chvěje,
ty mluvíš o někom, kdo zde je?

Nu ovšem! Co má v ústech lid,
to pánu skrývat mám?
Leč chcete-li to zatajit,
rád potlačím to sám.
Jsi synem smrti! Sketo, rci! —
pán hněvu dá se přemoci. —
Kdo zdvihá oči po Kunhutě? —
Ten rusáček — dí Robert dutě.

Postavu nemá šerednou,
a mlád je, prosím vás —
a hraběte tu pojednou
přebíhá žár i mráz.
Já myslil, že vás zajímá,
jak jenom pro ni oči má,
jak u stolu vás nevšímá si,
jen u ní čeká, k ní se hlásí?

A tuhle verše, co jí psal,
v nich touhu vyznává — —
Že vyznává?! — A lásky pal
z ní, smělec, vyčkává!
To paní vaše spanilá
vám shovívavě tajila,
mně líto též, že uklouzlo mi —
kdož věrnost její, pane, zlomí?!

Tu hrabě vzrušen do lesa
odbočil zavilý,
kde v pecích, čnících v nebesa,
se rudy tavily.
Tu robotníci v noc i den
tříšť nakládali na plamen,
tu měchy fučí, jiskry pálí,
jak by se rozlít měly skály.

Tu síla vod a plamene
se slévá v jeden spád,
a mlýnské kolo plavené
se točí napořád.
A dílny hučí noc i den,
do taktu bije kladiv sten
a pod hamrem, jenž mocně buší,
i železo se tvárně kruší.

Pán sobě na dva sluhy kýv’
a vážně ukládá:
Prvního, koho pošlu dřív
a jenž vás požádá:
„Už stalo se, co velel pán?“ —
tam v pekelný ten hoďte chřtán,
ať na popel mi shoří celý,
by oči mé ho neviděly.

Dvojice katů z úkrytu
s chechtáním vylézá,
neb jejich srdce bez citu
jest kusem železa,
a v ještě větším pospěchu

dál divěj dují do měchů,
by rozpálili výheň k žáru
a uchvátili syna zmaru.

Pak Robert, přetvařuje líc,
dí Fridolinu: Hej!
Pan hrabě chce ti něco říc.
Už leť a nemeškej!
A pán dí Fridolinu zas:
Jdi rychle k hamrům, už je čas,
a dělníků se ptej v tu chvíli,
zda rozkaz můj už vyplnili?

A sluha dí: Hned, pane, hned!
Už chvatem pospíchá,
však rozmýšlí se naposled:
Zda ona přání má?
A před hraběnčin přišel dům:
Mám honem běžet ku hamrům,
moh bych Vám něco vypraviti?
Vždyť Vám jen patří moje žití.

A na to paní Savernská
dí tonem laskavým:
Ráda bych na mši svatou šla,
leč chorý syn můj zdřím.
Tak jdi, synáčku, neprodli,
za mne se zbožně pomodli.
A budeš-li se z hříchů káti,
kéž také mně se milost vrátí.

Ten rozkaz vítán velice,
a už se dává v let
a ještě není z vesnice,
když zvonek slyší znět:
To zvučným hlasem v údolí
zvon s lana píseň hlaholí
a všechny duše, hříchem spiaté,
zve slavně k oběti tam svaté.

Milému Bohu nevyhni,
když přichází ti vstříc! —
to dí a chvátá k svatyni,
tam nehýbá se nic.
Žně byly venku, samý pal,
žnec každý k poli pospíchal,
a nikde není sakristána,
by přisluhoval při mši Pána

Hned rozhodl se Fridolin,
že kostelničit má.
To přece není špatný čin,
co k nebi pomáhá!
A do cingula, do štoly
hned strojí kněze v úpoly,
náčiní svaté chutě chystá,
v němž má se sloužit oběť čistá.

A když to všechno utváří,
co kněz mu poručí,
jde před ním pěkně k oltáři
s missálem v náruči,

a kleká v pravo, na levo,
jak dává mu kněz na jevo,
a k slovům „Sanctus“ když se kloní,
on třikrát k tomu zvonkem zvoní,

A kněz když potom pokleká,
k oltáři zvedá tvář
a k výši v rukou pozvedá
bílého Boha zář:
tu jasným zvonkem sakristán,
to hlásí v tichý svatostan,
a vše se křížem poznamená,
vstříc Kristu klesnouc na kolena.

Tak všechno koná vesele,
je hlava důvtipná,
co zvykem bývá v kostele,
v tom výborně se zná
a pozor dává v jeden kus,
až při Vobiscum Dominus
kněz obrací se k lidu vůkol,
žehnáním konče svatý úkol.

Pak Fridolin vše náčiní
zas pěkně umístí
a potom ještě svatyni
pořádně učistí
a chvátá s myslí pokojnou
a vesel tam, kde hamry jdou,
a cestou z růžencových hrášků
doříká dvanáct otčenášků.

A kouř kdy spatří z komína
a sluhů vidí stan,
vzkaz pánův sobě vzpomíná:
„Je rozkaz vykonán?“
Ti chechtají se divoce
a ukazují do pece:
Je zaopatřen v tomto žlabě.
Své sluhy pochválí pan hrabě.

S tou zprávou chvátá Fridolin,
by pána potěšil.
Ten, vida jít ho z údolin,
svým očím nevěřil.
Nešťastný hochu! odkud jdeš?
Jdu z hamrů, pane. — To je lež!
Jaks v běhu tolik opozdil se?
Jen, pane, co jsem pomodlil se.

Když opouštěl jsem, pane, vás, —
promiňte vinu mou —
já stavil jsem se pro rozkaz
té, jež mou královnou.
A ona, pane, řekla jen,
bych svaté mši byl přítomen,
já poslechl jsem svojí paní,
růženec říkal za vás, za ní.

Žas na hraběte přivalí,
a praví, hrůzou jat:
A co ti v hamrech říkali,
když přišel ses tam ptát? —

To záhadná mi věru věc:
Se smíchem ukázali pec,
je zaopatřen prý v tom žlabě,
že prý je pochválí pan hrabě.

A Robert? hrabě propuká,
mráz jde mu po zádech,
neviděl’s jít ho na luka
neb někde ve spádech?
Byl vyslán ven. — Ne, ani zbla,
nikde se duše nemihla.
Nuž — hrabě zdrcen klesá v sebe:
Tu rozsoudil sám Pán Bůh s nebe!

A dobrotiv, jak nikdy dřív,
vzal sluhu, vede jej
za ruku k paní, něžně tkliv —
jí záhadou ten děj.
„Ten hoch má duši andělskou,
jej doporoučím v lásku tvou.
My byli marnou bázní jati:
S tím zde je Bůh a jeho svatí!“

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Boj s drakem.
Balada Friedricha Schillera z r. 1798.


Kam chvátá lid? Kam hlučící
se valí dlouhou ulicí?
Což na všech koncích Rhodus hoří?
Jak bouřný mrak se zástup tvoří,
a rytíře zřím na koni,
jak nad davy se kaboní,
a za ním — ó té dobrodruže!
nestvůru vléci vidím muže:
Drak s krokodilí podobou,
ta tlama širá, křivolaká —
a oči lidu v žase jdou
hned na rytíře a pak draka.

Hřmí tisícerým ohlasem:
„To je ten ještěr! Pojďte sem!
Ten pastýře a stáda hubil.
To zde ten rek, jenž draka ubil!
Už mnohý před ním táhl ven,
by v seč se pustil ozbrojen,
leč nikdo nevrátil se s duší:
Nuž, bohatýru pocta sluší!
Dav hledá klášter v přívalu,
kdež v johanitském svatém řádu
rytíři v síni špitálu
se kvapem sešli na poradu.

A před velmistrův jasný trůn
přistoupil skromným krokem jun;
lid za ním, množství mnohohlasé,
se tísní v davech na terase.
A junák mluviti se jal:
„Rytířský čin jsem vykonal.
Drak, jenž tu zem směl roky dlábit,
už leží, mojí silou zabit;
zas volnou cestu chodec má,
a pastýř může vyhnat stáda,
a klidně v místa posvátná
spět může poutník, jenž tam žádá.“

Leč kníže přísně hledí naň,
řka: „Hrdinství jsi splatil daň:
rytíři sluší mysl smělá,
tvá odvaha je vskutku smělá,
leč rci: znáš první závazek
rytíře, jenž je Kristův rek,
jenž hájí Krista, znak má kříže?
Rytíři blednou, lid kol mříže.
Leč junák na to bázně prost,
an způsobně se rdí a kloní:
Jest první ctnost mu poslušnost,
a kříže zaslouží jen pro ni.“

„Ctnost tuto, synu“ — mistr dál —
„tys opovážně podupal.
V boj, zákonem tím zakázaný,
ses pustil, zpupností svou hnaný!“

„Ty, pane, víš-li všechno, suď!“
dí rytíř, klidně vypjav hruď;
„já přesvědčen byl v srdce půli,
že plním zákona jen vůli.
Neb ukvapeně netáh jsem,
bych krve nestvůry té prolil;
já chytrou lstí a důmyslem
se opásal, bych šelmu skolil.

Pět našich bratří, řádu květ,
už padlo dravci za obět,
a proto’s, mistře, bys nás chránil,
nám v odvaze a boji bránil.
Leč v srdci stále hryzlo mi
mé síly, vzdoru vědomí,
ba i v mých tichých nocí snění
jsem upachtil se v zápolení,
a když se jitro rozbřesklo
a zvěstovalo nové strasti,
tu divě se mi zastesklo,
v boj pustit se a mír dát vlasti.

Což hoden jest jen Saracen,
by křesťanem byl utracen?
Jen proti pabohům má brojit?
Ne, svět má ochránit a hojit;
by potřel každou bídu, strast,
má mocnou paží mečem vlást;
leč moudrost musí chrabrost řídit,
lesť po slabinách síly slídit…

Tak říkal jsem si a šel sám
vypátrat stopy pusté šelmy;
duch přispěl mi, a „už tě mám!“
křik plesný z ňader vyrážel mi.

A k tobě přišel jsem a děl:
Rád otčinu bych opět zřel.
Tys, pane, vlídně slyšel hlas ten,
a já jsem přeplul moře šťasten.
Když stih’ jsem břehy domácí,
hned umělec měl na práci,
by podle vypátraných znaků
mi zrobil model, rovný draku.
Na krátkých nohách břemeno
těžkého břicha už se věží,
je v pancíř šupin staženo,
hřbet zubatý se hrozně ježí.

Krk dlouhánský je natažen
a, po kořisti napřažen,
se děsně šklebí otvor tlamy,
jak brána v pekel černé jámy;
z tmavého jícnu ostnaté
se zuby cení dvojaté —
jak meč jest jazyk, z jícnu lítá,
a z drobných oček blesk se kmitá,
v dlouhého hada s hřebeny
hřbet vybíhá — děs hledět po něm, —
kol sebe mrská zježený,
že muže obtočil by s koněm

To všechno věrně proveda,
nabarvím hnusně do šeda;
půl červ a půle draka, mloka,
jež rodí propast jedotoká.
A když byl hotov strašný zmok,
dvé silných vybral jsem si dogg,
jež zvykly sápat diva tura.
Ty honil jsem pak po draku,
vztek jejich dráždě do krvava,
by zaťali hrot tesáků,
když povelím, že chvíle pravá.

Kde kůže bílá pod břichem
se snadno prokousnout dá psem,
tam dráždím je, by draka jali
a ostré zuby zatínali.
Já sám, ozbrojen oštěpem
na arabčíka skočil jsem —
ten z ušlechtilého byl rodu —
a rozjitřiv jej do závodu,
v ráz útok ženu na zmoka
a bodám koně ostruhami
a metám střelu s vysoka,
jak chtěl bych proklát model samý.

Nechť poděšený oř se vzpjal
a zpěniv uzdu zařehtal,
nechť moje doggy strachem kňučí,
necouvnu, až se ponaučí.
Tak cviky konám pořádné,
až třikrát měsíc omládne,

až chápou vše a statně chodí,
pak rychlou přepravím je lodí.
Dnes třetí jitro zaplálo,
co šťastně přistál jsem k té zemi
a odpočinul pramálo,
až velké dílo zvedlo se mi.

Neb moje srdce pálilo
zlo, jež tu opět řádilo:
Pastýři rozsápáni byli,
když k močálu tam zabloudili.
A rychle k činu přistoup jsem,
poradiv se jen se srdcem.
Vycvičím na kvap svoje sluhy,
vraníka vezmu pod ostruhy,
provázen svými doggami,
kde není svědků mého činu
utajenými cestami
se nepříteli v ústret šinu.

Ten kostelíček, pane, znáš,
jenž na skalině stojí stráž
a po ostrově hledí zbystra,
jak postavil jej tam duch mistra.
Nevzhledný zdá se, chudičký,
leč chová zázrak: Rodičky
s děťátkem Božím obraz starý,
tři králi nesou dítku dary.
Po stupních třikrát třiceti
tu poutník stoupá ku zápraží.

když vzhůru dospěl s obětí,
jej Spasitele blízkost blaží.

Ta skála ve své hlubině
má lůno černé jeskyně,
tam záře nebes nezapadne,
jen blízkých bařin vlny chladné.
Zde ještěr hnízdil rozložen
a na lup číhal noc a den.
Jak pekel drak, jenž duše sráží,
u domu Božího měl stráži;
když zbloudil poutník v tůni tu,
kde neštěstí a peklo vládlo,
vrah vyřítil se z úkrytu
a odnášel si čerstvé žrádlo.

Na skálu stoup’ jsem k pokání,
než pustil jsem se do klání.
Tam poklekl jsem před Ježíše
a z hříchů srdce hojil tiše.
Pak ve svatyni oddaně
jsem opásal se do zbraně
a, nesa kopí v pravé ruce,
jsem s hory stoupal k divé půtce.
Knapy jsem nechal opodál
a louče se, jim rozkaz dávám
a v ráz jsem ve třemenech stál
a Bohu duši odevzdávám.

Sotva jsem v rovném kolbišti,
už moje doggy zasviští;

a v úzkosti kůň počne sípat
a vzpíná se a čeká výpad:
Před námi v klubko svinutá
dlí hnusná šelma nehnutá
a na teplé se sluní skále.
Psi na ni dorážejí stále,
leč odskakují šipkami,
když tlamu rozvírajíc týčí,
jed vydychuje nozdrami
a jako šakal skolí, syčí.

Leč rychle srážím jejich vzdor,
a v týle má je hnusný tvor,
když v jeho bok, mou mrštěn páží,
se oštěp pod žebra mu vráží.
Leč sláb, jak tenká třtina jen,
jest šupinami odražen.
A než se k nové vzchopím ráně,
už kůň se vzpíná polekaně,
tím baziliščím zrakem spjat
a morového dechu váním,
a odskočí, chce utíkat —
už téměř poražen se skláním.

V tom rychle s koně seskočím
a holým mečem zatočím,
leč všechny rány v prázdno sázím —
ten skalný pancíř neprorazím.
Drak zdivočený ohonem
mě jako hříčku srazil v zem;
už vidím zívat jeho jícen,

už po mně zuby seká zlícen;
tu moji psové ve vzteku
se zahryzli mu divě v břicho,
až zdrásán mukou k útěku
se vzpjal a řval a řičel v ticho.

Než vymk’ se zubům hafanů,
já hbitě z prachu povstanu,
slabinu vypátrat se snažím
a hluboko mu ocel vrážím,
až po rukojěť jsem ji vbod.
Už tryská černé krve brod,
drak padá, hrozným chumlem těla
mne dole pohřbívaje zcela,
že byl jsem bez sebe v ten ráz. —
Když posílen se zdvihám stěží,
zřím vůkol svoje knapy zas,
a v krvi mrtev drak tu leží.“ —

A souhlas, v ňadrech tlumený,
propuká a hřmí o stěny,
když rytíř to vše dopovídal,
a k nim se příval hlasů přidal,
ples lidu hlučně burácel
a ozvěnou se navracel.
I řádu syni, sluzi Páně,
žádají reku věnčit skráně.
V triumfu vděčném přeskvěle
dav ukázati chce jej lidu.
Tu, přísné vrásky na čele,
vstal velmistr a žádá klidu.

A dí; Draka, jenž v zemi zhoubu sil,
ty’s mocnou rukou porazil.
Stal jsi se lidu spasitelem,
leč řádu stal se’s nepřítelem.
Tvé srdce zlíhlo ještěra
horšího draka veškera.
Ten had, jenž srdce otravuje,
jenž nesvornost a zhoubu snuje,
toť, synu, duch je odboje,
jenž proti svaté kázni vstává,
tkáň řádu trhá, pokoje,
ten duch to, jenž svět rozhlodává.

I mameluk má odvážnost.
křesťanská ctnost je poslušnost.
Neb zde náš Pán, pln velebnosti,
po světě chodil ve sprostnosti,
v té zemi svaté, kde dlel rád,
otcové zbudovali řád,
by nejtěžší vždy zákon choval:
Svou vlastní vůli podroboval!
Tys’ marnou slávou dal se vést.
Nuž jdi, a nestůj před mým zrakem!
Neb kdo jha Páně nechce nést,
nechť nezdobí se jeho znakem!“

Tu lid se bouřně rozkasá,
bouř celým domem otřásá,
o milost prosí všichni bratří;
jen mládec mlčky k zemi patří,
tich skládá plášť, v němž zabil saň
a líbá mistru přísnou dlaň

a jde. A mistr hledí za ním
a pak jej volá s milováním
a dí: Pojď, synu, v náruč mou!
Boj větší popřálo ti nebe.
Kříž vezmi zas! Buď odměnou
tvé pokory, jež zmohla sebe!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Slova víry.


Tři slova povím vám hluboká,
jež linou se ode rtu k retu;
ta nepocházejí z široka,
jen srdce je hlásá světu:
A člověku cena je odňata,
když nevěří ve tři slova ta.

Jsme stvořeni volní, svobodní,
byť v poutech zrození k strázni.
To věřte, ať luzy repot zní,
ať šlapou tu volnosť blázni.
Když otrok svá pouta rve, pak se třes,
muž svobodný nikdy nešíří děs.

A ctnost, ta není též prázdný ton,
té člověk v žití má sloužit,
a byť i klopýtal v žití shon,
vždy po božském může toužit;
co rozumu rozumných skryto je,
cit dětinný koná pln pokoje.

A Bůh jest, a svatá vůle bdí,
byť lidská vůle se chvěla,
nad časem a prostorem věčná sní
ta nejvyšší myšlenka skvělá;
nechť věčná kol změna a věčný ruch,
v tom víru vždy jeden tu klidný duch.

Tři slova ta chraňte si hluboká,
ta nech jdou ode rtu k retu!
Byť nepocházela z široka,
hloub vnitra je zjevuje světu.
A nemůže cena být odňata
tomu, kdo věří v tří slova ta.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
PĚVEC.
Z básní Joh. Wolfganga von Goethe.


Co slyším venku před branou?
Kdo na městě tam zpívá?
Nech zazní zpěv tu dvoranou
a v naše uši splývá!
To pravil král, a panoš spěl,
hoch vrátil se a král zas děl:
Sem uveďte mi starce!

„Vám pozdrav pěji, pánové,
vám pozdrav, krásné dámy!
Co hvězd tu září v kráse své,
komu jsou všechny známy?
Ta nádhera, ten třpytný sál!
Tu není čas, bych v žase stál,
mé oči, zavřete se!“

A pěvec oči přivírá.
už plně zvučí struna.
sbor pánů v tvář mu pozírá,
a krásky ve svá lůna.
A král, tou písní rozkochán.
by pěvci čestný dík byl vzdán.
dal řetěz podal zlatý.

Mně zlatý řetěz nedávej.
ten rytířům tvým sluší,
neb jejich smělý obličej
nepřátel kopí kruší.

Ten řetěz nosiž kancléř tvůj,
tíž tuto jemu podaruj,
když jiné tíže snáší.

„Já zpívám, jak pták šveholí,
když v loubí bývá s jarem,
a zpěv, jenž z hrdla hlaholí,
mně bohatým je darem.
Leč, smím-li prosit, jedno přej:
Nejlepší doušek vína dej
mně v ryzí zlato nalít!“

A zvedá pohár k zpráhlým rtům:
„Ó doušku sladké vláhy!
Ó blažen přešťastný ten dům.
kde dar ten není drahý!
Mne vzpomeňte, kdy blaze vám
a Bohu děkujte, jak sám
já za tu číš jsem vděčen!“

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
HRANICE LIDSTVÍ.
J.W.Goethe.


S bohy
nemá se měřit
nížádný člověk.
Pozdvihne-li se
vzhůru a dotkne
temenem hvězd,
nikde pak nelpí
nejísté šlapy,
a s ním si hrají
mračna a větry.

Kráčí-li pevnými
zdravými kostmi
po dobře základné
trvalé zemi —
nestačí ani,
by se jen dubu
anebo révě
vzepjetím rovnal.

Čím rozezná se
od bohů člověk?

Že mnoho vln před
oněmi plyne,
veletok věčný.
Nás vlna zdvihne.
nás vlna polkne,
a zapadáme…

Člověk buď šlechelný,
pomocný, dobrý!
Neboť jen to
rozeznává jej
ode všech bytostí,
které známe.

Bezcitná jestiť
příroda.
Slunce, to svítí
na dobré, na zlé,
zločinci září
jak nejlepšímu
měsíc a hvězdy.

Jediný člověk
nemožné zmůže;
on rozpoznává,
volí a soudí,
dovede mžiku
trvání dáti.

Jediný on smí
dobrého odměnit,
potrestat zlého.
uzdravit, zachránit,
těkavé, bludné vše
prospěšně spojit.

Šlechelný člověk buď,
pomocný, dobrý!

Neznavně tvořiž,
co zdárné a správné,
předobraz oněch
bytostí sněných!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
RYBÁŘ.
J.W. Goethe.


Proud vody dmul se šumící,
a rybář u ní sed',
zřel toužně po své udici
až po srdce jak led.
Jak sedí tam a naslouchá,
vln rozvíří se sbor,
a z hlubin vodních vyšplouchá
se vlahý ženský tvor.

A zpívala mu, pravila:
Proč láká vždy můj rod
lesť tvoje lidská, zavilá
v žár letní z chladných vod?
Och, kdybys znal, jak rybičkám
je blaze v hlubinách,
jak jsi, tak bys tam vstoupil sám
a zdráv bys byl a bláh!

Což sluníčko se nekoupá
i luna každý den?
Což obličej jich nestoupá
z vln mořských omlazen?
Což nevábí tě nebe zář
z vodního zrcadla?
Ci nevolá tě vlastní tvář,
jež do vln zapadla?

Zněl šumot vod a proud se dmul,
kol bosých nohou hrál.

bol touhy v srdci procitnul,
jak milá kyne v dál.
Tak mluvila a pěla dál,
a tu byl bezmocen,
půl táhla jej, půl upadal,
a nespatřil ho den.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
SVATEBNÍ.
J. W. Goethe.


O hraběti pěji a povídám rád,
jenž na tomto zámku měl sídlo,
dnes vnuk jeho slaví tu svatební řád,
a nosí se pití a jídlo.
Děd jeho kdys vrátil se z křížových cest,
tam dobyl si vítězství, slávu a čest
a doma, když s koníka chystal se slézt,
tu našel svůj zámeček zase,
leč sluzi a majetek v ďase.

Tak, hrabátko milé, jsi doma zas pán,
leč kde jsi ty, domácký míre!?
Tu oknem si vychází vichoru van
a prochází komnaty šíré.
Co počnem si nyní v tu podzimní noc?
Já takých jsem prožil a horších už moc,
a přišlo zas jitro mi vždy na pomoc —
Nuž rychle, když měsíček svítí,
jen do lůžka, do slámy sníti.

A když si tak v ochotném dřímání leh,
cos cupity pod ložem dělá.
„Ta krysa, nech po koutech šuká si všech,
jen kdyby tam drobínku měla!“
Leč ajhle, tu drobounký povstane šot,
toť trpaslík, z kahánku hoří mu knot,
jak řečník se staví, jak mluvil by z not,
dlí hraběti v nohách, věc jistá:
ten nespí-li, k spaní se chystá.

My slavnostní jsme si zde chystali ples,
pust zámek je od tvojích časů,
my mysleli, že jsi tam v cizině kdes,
a právě se dočkali kvasu.
A dáš-li nám svolení, nemáš-li strach,
tož skřítkové budou tu hostit se v hrách,
by spanilé nevěsty život byl bláh.
A hrabě si uleví ze sna:
„Jest volna vám síň tato plesná!"

Tu vyjíždí trojice, jezdců to sbor,
co pod lůžkem schováni stáli,
pak s jásáním, zpíváním hrne se chor,
moc figurek pitvorných z dáli,
vůz za vozem s nářadím kolotá v před,
že člověku přechází sluch jako hled,
jen na zámcích královských vidí to svět,
a na konec v kočáře zlatém
proud hostí a nevěsta chvatem.

Pak úprkem všechno, hopky a hou,
si na místo vybrané sedá
a na třasák, na strašák, na sousedskou,
si panic svou panenku hledá.
To píská a výská a hlučí a hrá,
to šouká a brouká a šumí a vlá,
to šustí a chrustí a zvučí a zrá,
a hrabátko dívá se stěží,
mu zdá se, že v horečce leží.

Pak cupotá, šupotá, rupotá sal,
to lávky a stoly se staví,

tu k hostině každý sed rád jako král,
jenž s milenkou jí a se baví.
Už snášejí šunky a uzenek dost,
a pečínky, ryby a drůbeže skvost,
a víno jde dokola, každý je host,
to víří a hýří v té práci —
a ve zpěvu potom se ztrácí.

A mám-li vám zpívat, co stalo se dál,
nech víření, hýření ztichá.
Neb líbezný sen, co se v drobném mu zdál,
zde ku svému splnění spíchá.
Hlas trumpet a zvučící, hlučící dav
tu jezdců a vozů a pod věnci hlav,
ti všichni se honí a kloní: „Buď zdráv!“
ó směsice živá a tklivá!
Tak bylo a podnes tak bývá.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
KRYSAŘ.
J. W. Goethe.


Já jsem ten zpěvák světoznámý,
jenž v celém světě krysy mámí.
To staroslavné město zde
se bez mne sotva obejde.
A mějte krys tu jako ďasů,
k nim lasiček si dejte chasu:
To všechno vyčistí můj bič,
ty všechny musí spolu pryč.

A rozmarně když počnu pěti,
znám lapat výborně i děti,
ha, i ty nejdivočejší
pohádka zlatá skonejší,
A nechť jsou hoši jak chtí draví
a děvčátek sbor upejpavý,
já jenom struny rozehrám,
hned za sebou je všechny mám.

A potom: obratný ten zpěvák
je nejen krysař, také děvák!
Je málokteré městečko,
kde nezmátl by srdéčko.
A nech jsou dívky sebe tvrdší
a nech jsou ženy sebe hrdší,
hned každá cítí lásky žal,
když v hudbu strun jsem zazpíval.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
POČKEJ!
J. W. Goethe.


Nad všemi pahorky
je klid,
hleď na vrcholky,
necítit
ni dech, ni šum.
I ptáčkové umlkli v háji.
Počkej, též záhy
skloníš se k snům.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
RŮŽIČKA.
J. W. Goethe.


Uviděl hoch růžičku,
růžičku na pláni,
mladou, krásnou v sluníčku,
přiskočil k ní trošičku,
s plesem patřil na ni.
Růže, růže červená,
růžičko na pláni!

Hoch dí: Já tě utrhnu,
růžinko na pláni.
Růže: Já tě upíchnu,
bys měl věčnou vzpomínku,
nesplním tvé přání.
Růže, růže červená,
růžičko na pláni!

Divý hoch ji ulomil,
růžičku na pláni,
bránila se ze všech sil,
nezpomohl pláč ni kvil,
marno naříkání.
Růže, růže červená,
růžičko na pláni!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
HROB V BUSENTU.
A. v. Platen.


V noci na Busentu šepcou
u Kosenzy temné písně,
vody hučí na to v odvet,
víry ozvaly se přísně.

 Podle řeky vzhůru dolů
 táhnou stíny statných Gotů,
 kteří pláčou Alaricha,
 největší svých ze životů.

Záhy tak jej pochovati
musili zde v cizí dáli,
ještě mládí kadeře mu
rusé kolem ramen vlály.

 A zde na Busenta břehu
 řadili se, závodili,
 aby odvedli proud jinam,
 nové řečiště mu ryli.

V dutině par odvodněné
vyryli zem plni chvatu,
spustili tam mrtvé tělo
na koni a v zbrojném šatu.

 Zakryli pak opět zemí
 jej a jeho pyšnou zdobu,
 aby štíhlé říční řasy
 z hrdinského rostly hrobu.

Odkloněna po dvakráte,
řeka zpět se šumíc vrací,
mocně ve své staré lože
Busento zas zaburácí.

 A pak zapěl zástup mužů:
 V slávě spi, jak reku sluší.
 Žádný Říman zištnou rukou
 hrobu tvého neporuší!

Zapěli, a zpěv zní slavně
vojskem Gotů, ohně hoří.
Vlny Busenta, vy valte
píseň tu od moře k moři!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
PÍSEŇ PARSŮ.
A. v. Platen.


Dovádivá noha
deptá přírodu —
ty se důvěř v Boha
v světa obvodu.

 Ku květině v pláni
 jdi, však nelámej!
 S modli bou hleď na ni:
 Krásy své mi dej!

Do křišťálných toků
nehaž kamenem,
modli se, zář v oku:
Kéž tak čistý jsem!

 Všude milostivý
 Bůh ti vane v líc:
 Proto láskou živý
 vycházej mu vstříc!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
VĚRNOST.
Hardenberg-Novalis.


Byť opuštěn byl's všemi,
já věren zůstávám,
neb láska na té zemi
a vděčnost není klam.
Byl's pro mne trýzněn mukou,
mřel's pro mne v strnutí,
a proto šťastnou rukou
své srdce nesu ti.

 Já často hořce pláči,
 že's pro nás umíral,
 a mnohý z tvojich kráčí,
 jak by tě nebyl znal.
 Jen láskou zanícený
 jsi tolik vykonal,
 a přece nemáš ceny,
 a svět ti výhost dal!

Ty posud věrný, milý
každému pomáháš,
byť všeci odstoupili,
ty věrným zůstáváš.
Ta věrná láska měkká
zvítězí v srdcích přec,
a člověk s pláčem kleká
k tvým nohoum na konec.

 Já pocítil jsem tebe,
 ó neodcházej v dál,

spoj věčně mne a sebe,
bych povždy láskou plál.
Kdys také moji bratří
zrak vznesou k nebesům,
klečíce tebe spatří
a slisknou ke svým rtům!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
NÁŠ PÁN ZNÁ SVOJE.
Duchovní píseň od K. J. Spitty. Psalter und Hurfe, 1873.


Náš Pán zná svoje věrné
a od věků je znal,
všech končin, bílé, černé,
ať žebrák to či král.
On po pastvách je vodí
a nedá zahynout,
ať slunkem, stínem chodí,
vždy jeho musí slout.

 On z víry poznává je,
 jež Slovu uvěří
 a Ukrytému v taje
 jak Otci důvěří.
 Ze Slova víra zkvetla
 a Slova nají se,
 klaní se Slovu světla
 a Slovem hájí se.

On zná je po nadějích,
jež v něho skládají,
že on jest Pánem jejich,
tím šťastní jásají.
A v jeho pravdy září
květ naděje té plá,
ten neví, co je stáří
a vždy se zelená.

 On zná své po té lásce.
 jež plodem jeho jest,
 jež jemu v oběť klást se
 a znát chce jeho cest,
 jež k jiným tak se sklání,
 jak srdci vnuká on,
 a seje požehnání
 a snáší bol a ston.

Pán zná své sluhy věrné
jak od věků je znal,
všech končin, bílé, černé,
ať žebrák nebo král.
Zná po skutků je míře,
jež z Ducha pramení,
v naději, lásce, víře,
milosti znamení.

 Ó pane, vlej nám víru
 a nás v ní zachovej,
 sil naděj v pochyb víru
 a lásce planout dej.
 A až pak den ten svitne,
 kdy svět tě spatří zas,
 nech po pravici třpytné
 své věrné státi nás!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Nad dítkem.


Tys květina tak krásná,
tak čistá, spanilá —
zřím na tebe a — žalost
mi srdce zalila.

 Mně jest, jak měl bych ruce
 klást na hlavičku tvou
 s prosbou, by Bůh tě chránil
 tak čistou, spanilou.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Lotos.


Květina lotos bojí
se nádhery sluneční
a se skloněnou hlavou
noc očekává, sní.

 Měsíc, toť její ženich,
 ji probouzí jeho zář,
 jen před ním snímá svůj závoj
 ta zbožná květinná tvář.

Mu hoří, koří se, zkvétá
a pozírá v nebes dál
a voní a pláče a chví se
pro lásku a lásky žal.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Loreley.


Já nevím, co znamenalo by,
že mně tak smutno je,
to pohádka z dávné doby
mi nedává pokoje.

 Je chladný vzduch, už se stmívá
 a ticho plyne Rýn,
 a červánkem rozhořívá
 se večer hory týn.

A na té hoře panna
zasedá divných krás,
zlatem je vyšperkována,
zlatý si češe vlas.

 Vlas hřebenem češe zlatým,
 v dál píseň zpívajíc,
 svým nápěvem divně vzňatým
 vše mocně jímajíc.

Tu na malém člunku plavce
uchvátí divoký stesk,
on nevidí srázů dravce,
on patří jen výš na ten lesk.

 Mně zdá se, že proudů síla
 v ráz plavce pohřbí v taj,
 a všechno to způsobila
 svým pěním Loreley.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Belsazar.


Už k půlnoci měl večer sklon.
Spal v němém tichu Babylon.

Jen na hoře, kde sídlí král,
zář kmitá a hlučí plný sál.

Tam nahoře, v síni královské,
Belsazar slavil hody své.

Tu dvořanů řady zářily v stín,
tu prázdnily poháry jískrných vín,
tu poháry řinčely v dvořanů ples,
to chmurnému králi jde do noty dnes.

Líc králova se nítí v žár,
zpit vínem drze hledá svár,
unášen slepou odvahou
rouhá se božstvu hříšnou přísahou,
chvástá se drze, spílá jak ďas,
dav otroků hlučí na souhlas.

Král kynul pyšným pohledem,
a otrok spěl — a vrací se sem:
Na hlavě koš zlatého náčiní,
jež zloupeno v Jahvově svatyni.

A tu bezbožnou rukou král
číš posvátnou, nalitou vínem, vzal

a do dna ji vyprázdnil v jeden ráz
a z pěnivých úst zní chraplavý hlas:
„Jehovo! já pliji na tvůj trón!
Já král, jenž v moci má Babylon!“

Leč sotva dozněl hrůzný hlas,
tu krále tajný pojímá třas,
smích ječivý zmlkl docela,
v sále jak by mrtvola ležela.
A hle! A viz! Na bílou zeď
cos jako ruka vstává teď.

A psala, psala do běla
písmena z ohně — a zmizela.
Král seděl, vypoulený hled.
kolena chvějí se. Jak mrtvý zbled.

Dav dvořanů seděl — v zádech mráz —
tak seděl tich, neb umlk v ráz.
I přišli magové. Leč zmateně
hádali v plamenech na stěně.
A Belsazar, než svitnul den,
byt od svých sluhů zavražděn.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Německo.


 Německo ještě je děťátkem
 leč Slunce jest jeho kojnou,
 nedává pít mu mlíčko jen:
 i plamenů potravu zbojnou!

Kdo živen tak, rychle vyrůstá
a krev je samé žáry.
Vy, sousední děti, varujte
se s junákem začít sváry!

 Jest neohrabaným obříkem,
 dub ze země vytrhne ruče
 a modřin vám na záda napíše
 a hlavy jak hniličky stluče.

Jest jako Siegfried, ten mladý princ,
jenž v písních je mužem činu:
ten, když si ukoval pádný meč,
v ráz rozdvojil kovadlinu!

 Ty Siegfriedem velkým budeš kdys
 a zabiješ hnusného zmoka.
 Hoj, jak se s nebe rozsměje
 tvá kojná jasnooká!

Ty draka máš zhubit a jeho skvost,
tož říšské klenoty získat —
jaj, jak se ti bude na hlavě
ta zlatá koruna blýskat!

Granátníci.


Do Francouz táhli dva granátníci.
jež v zajetí chovalo Rusko.
Když přišli do Němec na strážnici.
skráň svěsili, bylo jim úzko.

 Tu oba zaslechli smutnou tu zvěsť,
 že není už Francie, vlasti,
 že armáda veliká rozbita jest
 a že císař, sám císař je v pasti.

Tu do pláče dali se vojáci,
tou žalostnou sklíčeni zprávou.
a jeden děl: Srdce krvácí,
z ran starých bolest mám žhavou.

 A druhý řek: Ach, běda nám!
 Já s tebou umřel bych v rázu,
 leč doma ženu a děti mám,
 ty beze mne vzaly by zkázu.

Co do ženy! Co děti jsou!
Já vyšší touhou jsem vznícen.
Mají-li hlad, ať žebrat si jdou —
můj císař, můj císař je chycen!

Slyš, bratře, vyplň prosbu mou.
kdybych měl umřít tady,
jdi do vlasti s mou mrtvolou,
ve francouzské pohřbi mě sady.

 Kříž čestný, stuhu červenou
 na srdce, bratře, dej mi,
 do dlaně vtiskni flintu mou
 a kord můj opásej mi.

Tak budu ležet a naslouchat
jak na stráži v hrobě se skloně,
až kdysi uslyším kanóny řvát
a s řehotem dusati koně.

 To pocválá císař můj nad hrobem mým.
 moc mečů blýská a chřestí —
 pak ozbrojen z hrobu též vystoupím,
 bych císaři vydobyl štěstí.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
POZOR!
Heřman Lingg.


Slavíčku, jen pozor dej!
Nezpívej tak sladce!
Sic tvé přelahodné pění
přivede tě do vězení —
 pozor dej!

Kvítko krásné, pozor dej!
Nerozkvítej žhavě,
nevoň vroucně tak a sytě!
Zahlídnou tě, ulomí tě —
 varuji tě!

Dívko krásná, pozor dej!
Nesměj se tak vlídně!
Tvoje vlídnost, krásná líčka —
vzpomeň na květ, na slavíčka!
 Pozor, pozor, pozor dej!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
KRČMA NA PUSTĚ
Mik. Lenau


Kdys volně táh' jsem po Uhrách.
Jak byl bych přijel domů,
když vůkol pusta tichla v snách
a nikde domu, stromu.

Ni živá duše — ticho tak!
Jen černé mraky táhly
večerním nebem, z pod oblak
blesk tiše kmitnul náhlý.

Slyš! zní to z temné dálavy,
až z dálných, dálných plání — —
i lehám uchem do trávy —:
toť jezdců dusotání!

A rozchvívá se v hloubi zem,
jak blíž a blíže kluší,
vždy úzkostnějším úhozem,
jak hruď, jež bouři tuší.

Dav bujných ořů dusotem
se přihnal před pastýři,
ti štvou je dále klusotem
a práskot bičů víří.

Z pod kopyt pádných odlétá
kol písek do všech konců,
an vranec vítr odmetá
a nedbá lání honců.

Jen bezuzdný kůň sveřepec
má spjaty bujné skoky,
neb jezdec na něm jako klec
mu pevně svírá boky.

V dál hřměli, odkud bouřná moc
blíž valila se mračná,
a zanikli, — snad mraků noc
je pohltila lačná…

Mně však se zdálo napořád,
že zřím a slyším stále
těch černých kopyt hromný spád
a hřívy rozevlálé —

Že mraky černí oři jsou
a směsí poplašenou
dál nebes klenbou dunivou
jak hrom se tryskem ženou —

A vichor, statný pacholek,
že písničku si fičí,
a divé stádo, hluk a jek,
hřmí před blesknými biči.

Už uříceno stádo, mdlo,
ruch těžkých kopyt ztichá —
teď kapek v pustu napadlo:
toť ořům pěna šplíchá.

Svět zvolna tone v soumraku —
aj! svah tam vyvýšený:

tam odtud svítí do zraku
a kynou bílé stěny!

Hlas vichru umlk' slabostí,
i bouřka ticho byla,
tu nad step samou radostí
si duha poskočila.

Blíž přicházel svah pahorků,
než slunko zapadnulo,
v palaší střechy, na dvorku
a v oknech zaplanulo.

Vích, révy znak, tam vyvěšen
nad štítem tančil, susle —
Když v dál jsem slouchal potěšen,
zpěv zaslech' jsem i husle!

I zabočil jsem, v krčmu šel,
sám used k svému džbánku,
rej vůkol mne se otáčel
jak hbitý tanec vánku.

Krev mléko byly holky tu
a štíhlé byly v pasu,
roztáčely jak v zákmitu
své hochy — zbojnou chasu.

V takt plesky tlesky do dlaní,
smích ostruh – cinky břinky,
tu píseň výskla v jásání,
tu lkala do vzpomínky.

Juch! bratři zlatí — zbojník pěl —
juch' svoboděnko volná! —
Tak se rtů se mu jásot chvěl,
však z oka slza bolná.

Jen hejtman sedí. Na loket
mu snědé tváře svisly,
zdá se, že z hluku poodlét'
a na svůj osud myslí.

Jest chmurno jeho obočí,
však oka žár jím šlehá
jak plamen z lesních úbočí,
kdy noc už na ně lehá.

Kdy hoši bouřněj zavýsknou
a dupnou — prosti kázně —
on prázdní na dno číši svou
a prázdnou staví rázně.

Mu dívka sedí po boku,
jak na otce naň zírá,
a zdá se, že si poskoku
mu k vůli odepírá.

Zrak jeho v blahém vzrušení
se její krásou pase —
pak pomýšlí: Co bude z ní? —
a žalost tajná v hlase…

Cigáni divěj na cimbál
i v srdce počli bíti,

až sladká rozkoš v horký pal
a v plameny se nítí.

Tu vůdcova též tmavá líc
se ozářila v lesku —
já vzpomněl si však šibenic —
a vyšel jsem pln stesku.

Ni živé duše — pusto jest,
jen na nebi to září.
tam táhne jasné vojsko hvězd
a měsíc plnou tváří.

I vůdce vytratil se ven,
v dál zírá — bdělý — němý —
do noci pátrá zamyšlen —
pak chýlí ucho k zemi,

zda nekvačí už neštěstí,
zda neduní už klusot,
zda půda ticho nevěstí
husarských koní dusot.

Ni hlásku kol. I postanul,
by viděl hvězdy skvící,
by zřel, jak bílý měsíc plul,
a jak by chtěl mu říci:

Měsíčku, v rouchu neviny!
Hvězdičky, velké moře!
Jak jdete klidně v hlubiny
a nevíte, co hoře! —

Poslechnul zas — a skočil v ráz
a houknul v krčmy síňku,
a náhle polknul jeho hlas
vír hluku, šumu, řinku.

Než srdce třikrát buchlo mi,
kde kdo byl na koníku —
mněl jsem, že zem se prolomí —
a titam v okamžiku.

Dál cigánská druž seděla,
ta chasa krve jaré,
a Rákočiho, rebela,
mi hrála písně staré.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
HRDINA.
G. A. Bürger


Zvuč, písni má ty hrdinná
jak jásal zvon by do varhan!
Kdo hrdinsky si počíná,
ne zlato, zpěv mu budiž dán!
Dík Bohu, že zpívat a chválit znám,
já čackému rekovi zazpívám.

Teplavý vítr z jihu vál
a Vlašskem fučel úprkem,
roj mraků před ním prchal v dál,
jak stádo běží před vlkem;
smeť osení s polí, les vykácel,
led na řekách, jezerech vyvracel.

Sníh na horách se roztavil,
pád sterých bystřin hučel v hloub,
vln mořem luka zaplavil,
veletok země rychle stoup'.
Výš vlny se valí, až po břeh jdou,
led v balvanech válíce před sebou.

Most na pilířích, obloucích
se klenul s břehu k břehu v dál,
byl stavěn z kvádrů mohoucích
a prostřed mostu domek stál.
Tam mýtný byl s ženou, rodinou —
O mýtníku! mýtníku! Vody jdou!!

Už příval duní ve spěchu,
kol domku proud a vichry řvou.
I vskočil mýtný na střechu
a hledí v bouři vířivou.
„Ach, milosti Boží! ach, přispěj nám!
Jsme ztraceni! Ztraceni! Vše to tam!“

Kry hřměly blíže — houk a houk —
v břeh ten i onen vrážely,
šly na pilíř i na oblouk
a kořist v tůně snášely.
Hoj, mýtný se drkotá s ženou svou,
a děti jak vichor a vlny řvou.

Kry hrnuly se — ráz a ráz —
zde na tom břehu, na onom
se kvádrů troskotala hráz,
jak do pilířů bil by hrom,
a za chvilku shroutí se mostu střed —
„Ó smiluj se Bože! Ó přispěj hned!“

Výš na vzdáleném břehu stál
dav mladých, starých civící;
kde kdo pjal ruce, každý lál,
však bál se v příval šumící.
A mýtník se třese tam s rodinou,
dál o pomoc větrem a bouří řvou.

Kdy zazníš, písni hrdinská,
jak varhan a jak zvonů hlas?
Nuž promluv! Nebuď dětinská!

Jak dlouho necháš trnout nás?
Už ku středu mostu jde zhouby rej —
ó hrdino! hrdino! Přichvátej!

Tu tryskem hrabě na koni
se přihnal na břeh, hodný pán.
Zda v dlani něčím nezvoní?
Aj, měšec! zlatem vysypán!
„Dva stováky dostane zlaťáků,
kdo vydá se zachránit chudáků!

Kdo hrdina je? Hrabě snad?
Nu pověz, písni hrdinská!
pán hodný jest — jak že Bůh svat —
však většího má píseň zná
Ó hrdino, hrdino, začni již,
neb záhuba hrozivě kvačí blíž!

A výš a výše proud se dmul
a hlasněj, hlučněj vichor vyl,
a hloub a hloub duch poklesnul —
ó, muži spasný! Píl, ó, pil!
Hle, pilíř jde na pilíř — prask a houk —
a oblouk se troskotá na oblouk.

„Hunrrá! hurrá! Jen neváhat!“
pán měšcem s koně potřásá.
Dav slyší to — však pomáhat
se živá duše nekasá.
Ach, nadarmo mýtný tam s druží svou
dál o pomoc větrem a bouří řvou.

Hle, prostý, bodrý venkovan
tu kráčí cestou o holi,
šat nemá zlatem lemován,
však postavy je sokolí.
On slyší hlas hraběte, chápe hned,
a na blízkou záhubu řídí hled.

A křížem čelo požehnal,
člun blízký přitáhnul a hup!
nechť vír se bouřil, proud se hnal,
on prodral se, by vzal mu lup —
však běda, člun úzounký příliš byl,
než aby vše najednou zachránil.

Třikráte dral se veslem svým,
nechť vír se bouřil, proud se hnal,
a třikrát přistál k neštastným,
až dílo spásné dokonal;
a sotva že poslední na člun vzal,
i poslední pilíř se ztroskotal.

Kdo hrdina ten, kdo pak byl?
Rci, zpěve můj ty rozmilý!
Hm, sedlák život nasadil,
snad žlutáčky že zvonily?
Však kdyby pán nebyl dal dukáty,
ni sedlák by nebyl tak srdnatý.

„Zde,“ zvolal hrabě, „příteli!
Zde odměna! Ber, vezmi už!“
Toť pěkné, nemyslíte-li?

Pán — přisámbůh — byl čestný muž!
Však šlechetněj v halině bilo přec
to srdce, jež sedlák měl, poctivec.

„Můj život není ze zlata.
Jsem chudák sic, však jísti mám.
Leč tuhle celník pantáta
za zlato vděčen bude vám.“
Tak dobráckým, poctivým hlasem děl
a obrátil se a odcházel.

Jak jásáš, písni hrdinská,
jak zvon by zvučel do varhan!
Kdo hrdinsky si vésti zná,
ne zlato, zpěv mu budiž dán!
Dík Bohu, že zpívat a chválit znám,
já bez konce píseň mu zazpívám.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
PĚVCOVA KLETBA.
L. Uhland.


Stál za pradávných časů, hrad na skalinách stál,
plál do všech končin v jasu, až v modré moře plál,
a vůkol vonných zahrad květ vil se spanilý,
v nich čerstvé vodotrysky jak duhy zářily.

Král vítězný tam sídlel, všech zemí pyšný pán,
tam na svém trůně seděl tak bled a zadumán;
co pomyslí, je hrůza, co pohlédne, je hněv,
co promluví, je knuta, co napíše, je krev.

Kdys putovalo k zámku dvé pěvců nadšených,
ten kadeře měl zlaté, leb šedou druhý z nich;
kmet na bujarém koni jel s harfou dlouhých strun,
a svižně po boku mu kvetoucí kráčel jun.

Kmet pravil jinochovi: „Teď synu, pozor měj!
Nejhlubší vzpomeň písně, nejplnším tonem pěj!
Dnes zapěj, co máš síly, co vášně plamenné!
Dnes obměkčíme králi to srdce kamenné.“

Už oba pěvci vstoupli v síň sloupů čarovnou,
a na trůně tu sedí král s chotí královnou,
král v nádheře své strašný jak záře severní,
choť vlídná však se dívá jak luna večerní.

Tu zabral do strun stařec, tak čárně uhodil,
že mohutnící vlnou se rokot v ucho lil;
pak vyřinul zpěv junův, byl samý rajský jas,
zpěv kmetův provázel jej jak temný duchů hlas.

V jich písni je jaro a láska, je štěstí zlatých dob,
je svoboda a mužnost a věrnost po sám hrob,
je v ní vše, co je sladké, co plní ňader chrám,
vše zvučí tam, co svaté, co křídla dává nám.

Kol dvořané a milci svůj zapomněli škleb,
i válečníci vzdorní teď Bohu kloní leb,
královna rozplývá se v žal sladký, v bolný smích,
v dík pěvcům dolů hází tu růži s ňader svých.

„Lid můj jste pobláznili, svésť chcete ženu mou?“
král zuřivě to křičí a chví se osykou;
meč vymrštil, že junu se v ňadra zablýsknul,
z nich místo zlatých písní proud krve vytrysknul.

A jak by vichor zavál, dav rozprchnul se v mih.
Jun dochroptěl a skonal na rukou mistrových;
ten přehodil jej pláštěm a na koně jej vzal,
tam přivázal jej zpříma a ze zámku se bral.

Však před vysokou branou, tu stanul pévec kmet,
tu uchopil svou harfu, svou harfu — haref květ,
tam o sloup mramorový ji roztroskotal v ráz,
pak zavolal, až děsně zněl hrad a sad a sráz:

„Běda vám, hrdé síně! Už nezněj nikdy vám
zpěv sladký v pustém klíně, nedruž se ke strun hrám
ne, vzdechy jen a steny a plachých kroků ruch
až v rum a rozvaliny vás zdeptá pomsty duch!

Běda vám, vonné sady, jež líbá máje zář,
sem pohledněte, tady, v tu mrtvou, shaslou tvář

ať uvadnete hrůzou, ať vyschnou prameny,
ať ostane z vás navždy jen úhor kamenný!

Buď proklet, arcivrahu! ty kletbo bratrů mých!
Tvou celou kleji snahu po věncech krvavých!
Zvuk tvého jména zajdi, v noc věčnou uvázna,
jak smrtné chropotání nechť vyzní do prázdna!“

Kmet zavolal to hlasně, Bůh slyšel jeho sten,
zdi leží rozmetány, strop sálů probořen;
sloup jedinký jen hlásá bývalou nádheru;
i ten snad, rozpuklý jsa, se shroutí k večeru.

Kol místo zahrad leda poušť zeje strašlivá,
strom nikde chládku nedá, zdroj nikde nezpívá,
jak slul ten král, zpěv nezná ni kniha nechová;
nepaměť nad ním bezdná! Toť kletba pěvcova.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
MODLITBA MATČINA.
F. Stolle.


Nejčistší zvuk, jak světů muzika,
nejčistší zář, jež nebe proniká,
květ nejsvětější, jaký v světě vzplál,
plam nejsvětější, jenž se rozehřál —
to všechno v jednom zjevu pozdraví tě:
Kde matička se modlí za své dítě.

Slz mnoho prolévá se dokola,
dokud nám slunce žití plápolá,
a mnohý anděl k tomu vyvolen,
by tiché slzy čítal v noc i den,
leč nejsvětější slza; na úsvitě
když matička se modlí za své dítě.

Hle, tam ta chaloupka tak maličká,
jen temně blikotá v ní lampička,
tak smutno, chmurno, pusto zdá se v ní,
a přec jest malou Boží svatyní:
Neb v chaloupce té, vroucí zbožnost cítě,
ret matičky se modlí za své dítě.

Nuž, říkejte si, že to zbožný sen.
jenž očím těla nikdy nezjeven —
já zvěsti té si vzíti nenechám,
té zvěsti rajské, která praví nám,
že: Boží andělé tam kvapí hbitě,
kde matička se modlí za své dítě.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
KDE JEST BŮH?
Felix Dahn.


Kde jest Bůh? — Kde moře šumí.
Kde jest Bůh? — Jde doubravou.
V sebe jdi, kdo slouchat umí:
Jeho dech jde duší tvou.

Kde jest Bůh? — Viz hvězdné dálky!
Kde jest? — V dítka modlení,
v bubnů hřmění v době války,
v zbožném varhan souznění.

Kde jest Bůh? — On v lípě voní,
v slavíku, jenž počal pět,
v jarním vánku, jenž se honí:
všude jest, kde širý svět.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Ó NĚMECKO!
Princ Emil v. Schönaich-Carolath.


Měsíc a lomené střechy —
ach, město německé.
Sám nevím, proč ten pohled
vždy dojme srdce mé.

Tam za oknem v záři lampy
zří jinoch do světla:
to první, nejkrasší báseň
mu v duši rozkvetla.

Tam sedí mladá matka
v kolébku nahnutá
a modlí se a zpívá,
a dítě nedutá.

Na okně leží shýblý
tam zadumaný kmet,
má v ruce starou bibli,
v ní starý, uschlý květ.

A stromy šumí, a žhavé
se hvězdy kmitají;
tam dole domy tmavé
se v klidu koupají.

Na rynku starého slohu
zdroj šplouná ze hloubí,
z daleka na svém rohu
ponocný zatroubí…

Ó vlasti! Mnohou zemí
já už jsem nadšen byl,
však tobě přede všemi
Bůh krásy nadělil!

Tak dýcháš a plány snuješ,
klid hluboký v duši máš,
a zatím, co železo kuješ,
píseň si šepotáš.

Ó nedej si nikdy vzíti
tu blouznivosť prastarou
pro ženy, pro volné žití,
pro svatou víru svou.

A z pověstí svých báně
pij zbožnosť a lásky dech
a sílu k mohutné ráně
na věky věků všech!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
ROMÁN UMĚLCE.
Princ Emil von Schönaich-Carolath.


Když mladá choť mu mrtva dřímala
v hotelu špatném při lojové svíci,
shraboval papír, v koutech práchnivící
a psal a psal, až zora svítala.

 Vzácný se obsah s hudbou zvuků snoubí
 a vzrůstá báseň velkých věčných tuch,
 že nechápal jí žádný jeho druh,
 a mlčky odešli, vzrušeni v hloubi.

S jedinou rakví zůstal tady sám,
v ní pohřbena je láska jeho mládí —
a onu knihu, věčné slávy chrám,
již nenapsal by po něm hloubal žádný —

 Tu knihu jako polštář podsunul
 pod zlatou kadeř mrtvé milované
 a z křovin bujných ulomil si hůl
 a kráčel v jitro, které rudě plane…

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
PŘI SMRTI BRATROVĚ.
Friedrich Wilhelm Weber.


Vzdej Bohu dík, máš po cestách!
V dům otcovský se's vrátil bláh —
jsi u svých zase radší —
a já tu pláči.

Tys doma už. V kout postav hůl,
své těžké břímě slož na stůl,
zuj škorně uprášené,
kde mír se klene.

Moc ublížil ti tento svět,
hleď v palmách na něj zapomnět,
ó zabuď v světě jiném —
já dál jdu stínem.

Tam dones matce pozdravy
od syna, jenž jde v dálavy,
ó rci jí, v milování
že touží za ní!

Rci, že má hlavu šedivou,
že rád by už byl s mátí svou,
má v sádku však dva kvítky,
jimž třeba hlídky.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
VZPOMÍNKA.
Dr. Josef Müller.


Opět zářilo's mi vidmo zašlých dnů,
když jsem ondy spatřil místa mladých snů!

Čtyřicet let tomu: v lůně dědiny
s panem instruktorem luzné prázdniny.

Tam, kde kdysi hošík skákal, pěl a hrál,
bouřemi osmahlý muž teď v dumách stál.

Křížovou pak cestou stoupal ku kříži —
mněl, že na svůj život zpátky pohlíží.

Je to jiného cos nežli Golgota,
čtyřicet těch roků mého života?

Pochopi tu byli, pravdy protivník,
nescházel ni zrádce, stříbra milovník.

Mám i Petra sketu, jenž se zaříká:
„Věřte, lidé, neznám toho hříšníka!“

A tak vyplnil se brzo osud můj:
„Svůdce jest on, svůdce, tož jej ukřižuj!“

Náboženství naše, co máš útěchy!
Byť byls stíhán nejvíc, utlum povzdechy.

Netrpíš, co Syn ten, jehož Otec slal,
aby pluhem kříže pouště rozoral.

Naučení hořké, ale hluboké:
Bolesti jsou brány k slávě vysoké.

To, co rydlem ducha v srdce doby své
píšem, bude zářit s báně nebeské.

To, co nyní s pláčem sejem v tvrdou zem,
v době žní kdys požnem s plesným jásotem…

Proto s veselostí od kříže jdu v dol,
Naděj prozařuje odříkání bol.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
PAMATUJ, DUŠE.
Eduard Mörike.


Jedlička zelená se,
kdo ví, kde v lese,
keř růžový, kdo ví
kde v zahradě?

Ty jsou již vybrány,
pamatuj, duše,
zakořenit se a růsti
na tvém hrobě.

Koníčky dva černé
na louce se pasou,
vracejí se k městu,
skáčou vesele.

Ti půjdou krokem
s tvou rakví;
možná, možná dřív,
než s jejich kopyt
podkova spadne,
kterou vidím se blýskat.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
Gethsemane a Golgota.
Friedrich Nietzsche.


Zář měsíce v nejistých prškách kmitá
v hlubokou půlnoc jako přes závoj,
dav mračen jako bouří strhán lítá,
po divé bitvě rozprášený voj,
a Kidron nezkrotný v dol vře a hřímá —,
háj oliv na zamlklých skalách dřímá.

Tví učeníci, Pane, rozloženi
na vlhké půdě spí, a přízraky
jim z duší plaší klid a děsí v chvění
to ticho, jež je halí v oblaky,
zří tebe ve snu, kterak se k nim blížíš,
jak vzdycháš a jak v modlitbách se nížíš.

Ty však tam ležíš sám! A žádný svět
muk nechápe, v nichž velké srdce tone,
ty ležíš zlomen pod nesmírnem běd,
rány se otvírají krvoronné.
Poslední nejtěžší to útok bolů,
to zem a peklo chce tě srazit dolů.

Před zraky tvými stojí hora muk
a na ní kříž a pošklebači důle:
toť hora tvá, tvůj kříž, tvých bolů shluk, —
toť osud tvůj, — ne, toť tvá vlastní vůle.
To není dost — co nevysloví ústa:
tu samo peklo v žalobníka vzrůstá.

Chceš nésti hřích — a on se jako dým
z nejhlubších temnot plazí na světlo,

s ním pochyb setba zrakem zkaleným,
hrůz nevýslovných hejno vylétlo!
To blíží se, jak zdivočení chrti,
by stáhlo tebe ve hlubinu smrti.

Tak mocně zápasíš — proud slzí krvavých,
nejhlubší muka duše věstí vzdmulé.
„Ten kalich krve nejde z očí tvých,
ty pít jej musíš, Bože, buď tvá vůle!“
A opět v tichém křídel rozechvění
se blíží anděl, jak v den pokušení.

Ó místa nejsvětější minulosti!
Gethsemanne a Golgato! Vy v davy
zvěst přeradostnou zníte do věčnosti,
že člověk s Bohem usmíření slaví,
je smířen srdcem, jež tu zápasilo,
tam krvácelo a smrt porazilo!

Ó místa svatě vážné přítomnosti!
K vám unavená duše podnes spěje,
u žití zdrojů čeká s toužebností,
až anděl Boží zas je rozechvěje.
Nemocní hrnou se — nebe se otevírá,
a voda žití pramení se čirá!

Ó místa, soude světa budoucnosti,
naděje zbožným, hříšným prokleta!
Před vámi sláva taje v nicotnosti,
z vás požehnání rosí do světa.
Tak v před i v zad vy zříte ve vysoku,
vy hranečníky ve věčností toku.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
MODLITBA K NEBESŮM,
Friedrich Nietzsche.


O nebesa nade mnou, Čistá! Hluboká! Propasti světla! Vida vás, vášním božskými žádostmi.

Vrhnout se do vašich výsostí — to jest moje hloubka! Ukrýt se do vaší čistoly — to jest moje nevinnost!

Boha zahaluje jeho krása: Tak vy skrýváte své hvězdy, Vy nemluvíte: Tak mi hlásáte svou moudrost.

Mlčky vyšla jste mi dnes nad hučícím mořem, vaše láska a váš stud hovoří zjevením mé hučící duši.

Že jste přišla ke mně krásná, zahalena ve svou krásu, že něma mluvíte ke mně, zjevna ve své moudrosti:

Ó, jak bych neuhádl všechno cudné vaší duše! Před sluncem přišla jste ke mně, nejosamělejšímu.

Přáteli jsme od počátku: Nám jsou společny hoře a hrůzy a hlubina; a i slunce je nám společno.

Nemluvíme k sobě, protože víme příliš mnoho —: my na sebe mlčíme, my si usmíváme své vědění.

Nejste-li vy světlem k mému ohni? Nemáte vy sestru-duši k mému důmyslu?

Spolu jsme se učili všemu; spolu učili jsme se přes sebe vystupovali k sobě a usmívat se bez oblaků: — — bez mračen usmívat se dolů světlýma očima a z mílové dálky, když pod námi mrholil se jako děšť útisk a úmysl (Zwang und Zweck) a vina.

A putoval-li jsem sám; po čem lačněla má duše v nocích a záludných stezkách? A vystupoval-li jsem na hory, koho jsem kdy hledal, ne-li vás na horách?

A všechno mé toulání a stoupání: jen nutnost byla to a pomůcka nemotorného: — lítat jen chce celá má vůle, vzlétnout do vás!

A co jsem nenáviděl víc, než táhnoucí mračna a všechno, co poskvrňuje vás? A i svou vlastní nenávist jsem nenáviděl, protože poskvrňovala vás!

Na táhnoucí mračna se horším, na ty plíživé kočičí šelmy: ony berou vám i mně, co je nám společno, — ohromné neomezené říkání ano a amen.

Na tyto prostředníky a promísitele se horšíme, na táhnoucí mračna: ta polovičatá, která se nenaučila ani žehnat, ani z hlubiny proklínat.

Raději bych pod uzavřeným nebem v sudu seděl, raději bych bez nebes seděl v propasti, než vidět vás, zářivá nebesa, poskvrněna táhnoucími mračny!

A často zachtělo se mi, klikatými zlatými drátky blesku připjati je, abych jako hrom zabubnoval si na jejich břichatém kotli: —
— hněvivý bubeník, protože mne olupují o vaše ano! a amen!, vy nebesa nade mnou, Čístá!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
LESNÍ VĚŠTKYNĚ.
Otokar Kernstock.


U lesa zmíral mladý rek,
řka blednoucíma rtoma:
Nuž s Bohem, světe pohádek,
s Bohem, mé mládí doma!

Už vlasti syn ten nehnutě
zavírá oči k spánku,
už duše vzpíná perutě
odletět do červánků.

Tu v údolí se ozvala
kukačka prostořeká,
ta píseň zpátky lákala
už na odchodu reka.

Mu připomněla v máji den,
kdy pod bukovým hájem
snil s milou v trávě rozložen,
jak zem by byla rájem.

I tam se tehdy ozvalo
to sladké pění „kuku!“
Kdy budem svoji? Za málo?
Tak ptal se v stínu buků.

A „kuku, kuku“ znělo to
a nemělo to konce
hoch tehdy vzdychl hluboko,
a dívka potichounce.

Na to si vzpomněl raněný
v té chvíli umírání —
hlas jeho chví se umdlený:
Kukačko, splň mi přání!

Kdy moje milá doma tam
se bude s jiným vdávat?
Jak dlouho mně, až dokonám,
žal bude zachovávat?…

A „kuku, kuku“ zní to zas,
bez konce zní to z lesa. —
a hrdina, sám ples a jas,
jde klidně na nebesa.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
TŘI KAMARÁDI.
K. Hoffmann.


Tři bodří kamarádi
si k vínu zasedli
a nalévali statně
a sklenky pozvedli.

Tu jeden ze tří pravil:
Nalejte po sám kraj!
Já milenku mám doma,
té připijeme ráj!

Má oči, vlasy černé,
jak sosna stepilá,
a její žhavé ústka
mě štěstím opila.

Tu srazily se sklenky,
radostně zazněly,
jakoby do daleka
pozdravy zapěly.

A první pravil opět:
Toť dobré znamení!
Má milá myslí na mne
a o líbání sní.

Nuž tedy, praví druhý,
já také milou mám,
s ní často jsem se scházel
ku lásky smavým hrám,

Má hnědé oči, vlasy,
krok jako srnky tah,
a její hlas je čistší
než zvonku na horách.

Tu srazily se sklenky,
radostně zazněly,
jakoby do daleka
pozdravy zapěly.

Tu druhý šťasten zvolal:
Ten cinkot jest mi mil,
teď snad si zpívá píseň,
jíž jsem ji naučil.

Já také, šeptá třetí,
děvčátko milé znám,
na věky v lásce tiché
mu věren zůstávám.

Zrak modrý, vlásky rusé,.
jest jako slunka zář,
já nedovedu popsat
andělskou její tvář.

Tu srazily se sklenky,
a třetí pukla v ráz!
Jak výkřik se to chvělo,
tak bolně zněl ten hlas.

Ti první oba mlčky
hleděli do dálí,

a třetí rozplakal se
nešťastný, zoufalý.

A v hodinu tu právě
v dalekém údolí
jak pozdravení s nebe
hlas zvonů hlaholí,

Jen jedna neslyší už,
co zbožná píseň lká,
ta tichounce už dřímá —
tvářinka andělská.

Z těch mírných, modrých očí
se ztratil jas a smích,
a na kadeřích rusých
je vínek umrlých.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
CHVALOZPĚV.
Marie Herbertová.


Ty, jenž stvořils byliny,
zeleň, úponkové kvítí,
růže kouzlíš z pustiny,
dobrý Otče, děkuji Ti!

Duše klečí před Tebou,
před zázrakem Tvým se klaní,
obrostlá kol velebou
v sladkých květův objímání.

Kdekoliv si ve hloží
nohu, srdce poranila,
vlídně v krok se rozloží
fialka a růže bílá.

Vždycky z trávy na stvole
narcisky mně kyne snítka,
ze sklenice na stole
andělé mě těší — kvítka.

Lidé jsou jen pletichy,
vlídně však se ke mně kloní
květin tiché kalichy,
sladkou vůni v líc mi roní,

Na mé rány dýchají
svojí krásy rajskou těchu,
ony k srdci spěchají
v době bouří, v době vzdechů.

Proto Bůh můj chválen buď
za to, že nám stvořil kvítí,
aby mohlo v moji hruď
sladkou útěchu vždy líti.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
DANTE.
Emanuel Geibel.


Ulicemi Veronskými, v cizinu jsa vyhnán bědnou,
sám šel básník z Florencie, sám šel velký Dante
 jednou.

A tu zaslechnul, jak dívka, vidouc jej, an mimo
 kráčí.
takto tiše povídala po boku své sestře mladší:

„Vidíš, to jest onen Dante, který v peklo stoupil
 dolů.
všimni si, jak jeho čelo tíží chmura hněvu, bolu!

Neboť v onom městě útrap. tam prý takých věcí
 zkusil,
že mu tento pohled hrůzný navždy každý úsměv
 zhnusil.“

Ale Dante zaslechnuv to, stanul, mlčení své zrušil:
„By kdo smáti odučil se, nač by v pekel brány
 bušil?

Všechny strasti, jež jsem vypěl, vše ty muky,
 hrůzy, rány
zkusil jsem již na tom světě, zkusil mezi Flo-
 renťany.“

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
KRISTUS.
Reinhard Johannes Sorge.


Síly pln
září výš,
slunce jest
jeho háv.

Do noci
vstupuje,
hlubokou
ziasňuje.

Hvězda mdlí
před Pánem,
paprsk plá,
zpívá vše.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
MARA.
Karel Busse.


Jda pustinami dospěl národ Páně
k prameni, jejžto Mara nazvali,
neb hořce klamal ústa žíznivých.

Opodál od svých, hledě k moři sítí,
stál Mojžíš zde, a jejich temné stesky
jej drásaly. S horoucí vůlí hledal
zrak jeho Boha. Ale jenom strom
vrch před ním zvedal v oheň večera.

A hle… tam k tomu stromu kráčel Mojžíš,
ve žhnoucím bolu lámal jeho kůru
a rozechvěn ji metal v hořký proud,
jak byla by to síla z jeho síly…

A kůra padala. A ssála v sebe mok,
strom churavěl. Však sládl vody křišťál.
A všichni pili.
 Mojžíš jenom zbleď.

*

Ó, studno Mara, hořký zdroji žití!
V tvé vlny vrhám rozchvěn hluboce
rok z roku sílu síly nejlepší…

Á nebolí to. Vždyť mé děti pijí
a občas usměje se sytý ret;
„Proč trpíš bolest? Pojď! Zdroj sladký jest!“

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
VĚČNÉ BYTÍ.
Peter Rosegger.


Kdo dnes by světlu
nejásal vstříc?
Již zítra klesnem
u věčné nic.“

Což radoval se už
kdo ze lhůty,
kdo na zítřek ortel smrti
měl vyřknutý!

Těšit se dnešku
jen tehdy má jas,
když radost ta věčně
se navrací zas.

Ve shonu dne se
duch brzo nabaží,
jen vnitřní štěstí
tě věčně oblaží.

Kdo nicoten, miluje
mihotný kmit.
Co pravého v tobě,
to touží věčně žít.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
STARÉ ŘÍKÁNÍ.

Když přichází k domu Umění,
Řekne se mu, že doma pán není.
Když bere se Moudrost do domu,
Nechce se otvírat nikomu.
Když přichází Kázeň a Poctivost,
Musí jít dál ten dvojí host.
Když Láska s Věrností chce vjít,
Tu žádný nechce vrátným být.
Přijde Pravda a zaklepá.
Můj Bože, ta se načeká!
Když Spravedlnost přikročí,
Honem se klíčem zatočí. —
Když ale přijde Peníz pán,
Hned letí dvéře dokořán!

(Rukopis Wolfenbüttelský.)
Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
AŤ JSI KDO JSI.
E. Albrecht Doussin.


Dnes tiše, choďte po špičkách!
Slyš! Zněním jakýms roste táhlých větrů van,
z mlhavých dálek Vánoce se noří v snách —
buď vítán Bůh a Pán!

Ať byl's, čím byl's, ať jsi, kdo jsi —
přec vždycky jen jak požehnání
s tvých kane retů. Kriste Ježíši,
i z cest, jež dal jsi k sledování.

Ať byl's, čím byl's, ať jsi, kdo jsi —
přijď! Hříchem zrudla naše zem,
neb ztemnělý svět v srdci nenosí,
že bez tebe být, Bože, nemůžem.

Dnes choďte zticha, slyšte zvon,
s nímž vaše duše mluvit má,
a mlčky tažte se, zda není On,
v němž velký mír svůi objímá…

(K Vánocům 1910.)
Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
LEGENDA VELIKONOČNÍCH ZVONŮ.
Napsal Marx Möller. 1916.


To mudřec ví s bradou šedivou
i každý hošíček malý,
že k Velkonocím se zvony zvou,
by do Říma putovaly;
tu z každé věže setmělé,
z kąplí i z dómských bání
do Říma nesou je andělé,
by dostaly požehnání!

Kostelík ležel v údolí,
ten choval tři zvučné zvony,
ty po věky míru hlaholy
česť Boží hlásaly v hony.
Anna, Michal a Barbora,
tak zvučné zvony ty sluly.
Když andělé slétli se shora,
by se zvony na pouť pluly:
Ve zvonici sama čekala
jen Anna osamělá,
neb z Barbory a Michala
už ulita byla děla!

Tu Anna zalkala: „Samotná
já z trojky jsem zůstala tady,
ty druhé dva nouze překotná
v boj vyhnala, v smrtící řady!
Tu dřepím, co tikají hodiny.

jak babička v lenošce líně
a svolávám, jako máť rodiny,
mláď na mši a do školní síně!
Leč nebezpečí mne nešlechtí!
A proto jsem bez zásluhy;
až na rok. Bůh dá-li, mi bude ctí
do Říma putovat s druhy!
Ty nemají chvilky pokoje
na krásnou pouť se dáti;
ty musí jen stále do boje
se otřásat, řinčet a řváti!“

Tu pravili andělé — v hlase tom
tak sladké zvučelo pění —;
„Nemůže lom ni kletby hrom
smýt božského posvěcení!
Moc milosti, ta nezná zmar!
Ta nedozní s bolnými stony!
Ti druhové pozbyli zvonů tvar,
leč před Bohem zůstali zvony!
Let tisíc je před Bohem větru hrou,
mžik věčností před Boha zraky,
a Michala s družkou Barborou
už andělé nalezli taky.
A dělostřelci kolem nich,
ti nebudou mít ni tuchy!
Ty uzříš je u sebe v okamih,
když odletíš nyní s duchy.“

*

Jde bílý měsíc po nebi
nad spícími krajinami.
Tam hvězdy pějí zpěv veleby.
— Ach, kéž by byl chápán námi! —
Jen v dáli jícny duní svou,
to v bitvách se matou střely,
Nad Římem bzučí to noční tmou
jak obrovské rojení včelí,
zní písní sladkou, blouznivou
jak nejhořčí po vlasti ždání!
To zvony jsou, to zvony jdou
si do Říma pro požehnání!

Tisíc a tisíc! To jásá, lká
až od končin zemí a moří.
Báň Svatého Petra vysoká
výš v nadzemském třpytu hoří!
Tu rozkvétá Velkonoc — mystický sen,
tu září všech legend jasy!
Chrám Svatého Petra rozšířen
vzrost nad vše prostory, časy!

*

Hučení varhan! Dým kadidla!
A moře třpytivých světel!
Sbor zvonů, jichž tvář se neshlídla,
sem přes zem a moře se sletěl!
Hned každý, jak ceremonie kázala,
si na své místečko spíchá!
Tu mezi Barboru a Michala
si Anna usedla tichá, —

Tu cinknou dvéře! A slyšet krok
tak tichounký, jako dětský;
To přichází papež, jak každý rok,
své zvony přivítat všecky!
Divá se s vlídnou velebou,
by věrnosť jich odměnil zcela — —
tu najednou spatří před sebou
u zvonů mnohá ta děla!
Tak umouněna hledí naň,
jak vojáci, písek a hlína!
Tu nad nimi dětsky jemnou dlaň
on k žehnání otcovsky spíná!
Rty chvějí se mu a škubají,
jak chtěl by zaplakat žalem,
a dí pak, jak hvězdy zpívají,
jež po nebi hrnou se valem:
„Miláčci, všem buď pokoj vám!
Já vítám vás z konců světa!
Kdo žadá, ať já mu požehnám,
ten pod rukou mou vždy zkvétá!
Ó blažen ten, kdo dětinně
klid zachová v bouři a vřavě!
Kéž brzo v městech i dědině
zas Bohu zazníte k slávě!
Neb jména, jež vám fundator vryl,
vryl nesmazatelně plamen!
Nuž jděte opět stíhati cíl,
jejž určil vám pán Bůh! — Amen! —“

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
ONDŘEJ HOFER.
Fr. Max. Schenk von Schenkendorf.


Když se Hofer, z Passei táta,
šturmem vlomil do Inšpruku,
s hudbou uvítal jej chvátá
roj studentú v plesném hluku.
Ze škol v poledne se valí
s houslemi mu zahrát „vivat“,
aby jemu poctu vzdali,
hrdinské chtí písně zpívat.

Hrdina však velí z dálky:
„Složte housle! Ticho!“ praví,
„Bůh je vážný v době války,
a smrt hledá naše hlavy.
Nenechal jsem pro legraci
ženu, děti doma v pláči.
Jenom proto vrah se kácí,
že má cesta k nebi kráčí.

Růženec ať každý chytí,
toť mé housle nejmilejší.
Když se modlíc oko třpytí,
zjeví se v něm Nejsvětější.
Modlete se za mne tiše,
za císaře pána hlasně,
Bůh chraň vzácné rody říše!
toť mé nejdražší jsou básně.

Já kdy nemám! Světa Pánu
řekněte, jak věci stojí,
kolik mrtvých do hor, lánů
naseli jsme v krutém boji,
jak my bdíme, postíme se,
a jak mnoho chrabrých střelců
nestřílí už, nesměje se —
zbav nás Pán Bůh od vetřelců.“

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
NĚMECKÝ RÝN.
Mik. Becker


Ne, nesmějí ho míti,
německý volný Rýn,
nechť s křikem naň se řítí
jak havran z rozvalin.

 Pokud mu klidně s boků
 šat splýva zelený,
 pokud do jeho toků
 ráz vesel ještě zní!

Ne, nesmějí ho míti,
německý volný Rýn,
pokud se srdce nítí
z ohnivých jeho vín.

 Pokud se z jeho tísně
 vznášejí hroty skal,
 pokud se shlíží v lůně
 mu věže kathedral!

Ne, nesmí jejich býti
německý volný Rýn.
pokud tam lásku cítí
k ztepilé panně syn.

 Pokud jen jedna ryba
 na jeho pluje dně,
 pokud tam pěvec líbá
 a pěje nadšeně.

Ne, nesmí jejich býti
německý volný Rýn,
než poslední se sřítí
muž jeho do hlubin.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
MATKA BOŽÍ V ZÁKOPECH NA VÁNOCE.
Heinrich Lersch.


Matičko Boží, já vzpomínám,
jak lidé tě opustili,
tak hanebně, když v Betlémě
ještě u zápisu byli.
Leč tento rok, já prosím tě,
přijď k nám, sem do zákopů,
zde krásný, teplý útulek
od podlahy až k stropu!

V nás není zášti, závisti,
neznáme vášně, lhaní,
nás pekelnými úklady
nezmate ďábel ani.
A když jdem vrahy odvrátit,
jež zlobní jsou nám bratří,
jdem Tvého Syna poslušni;
Bůh měj, co jemu patří.

Ó Máti Boží, přijdeš-li,
kol pušek sepnem ruce,
Ty krále míru přineseš,
ten zatne každé muce.
My tolik v Tebe doufáme,
že mír nám z Tebe skane,
my blahem krásněj zapějem,
než tehdy nebešťané!

V tu noc nám pušky ve stromky,
patrony v květ se změní,
granáty v ptáky pějící
a děl už vidět není.
Ty vyjmeš vůdcům nepřátel
ze srdcí hněv, jenž šálí,
by Žlutí, Černí, Běloši
jak svatí přišli králi.

Ó Matičko, vždyť nemůžeš
jít v palác za boháči,
pojď k nám, zde božské lásce Tvé
my rozumíme v pláči,
Chceš lidi chudé, nábožné,
kdož milují tvou stopu:
Ó Matičko, pak jenom přijď
k nám v půdu do zákopů!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
POZNÁMKY.


Píseň o zvonu.
Strana 8.


Schillerovu „Píseň o zvonu“ přinášíme ze závažných důvodů. Napsal ji vyzrálý muž, je plodem dlouholetého života uměleckého a praktického, jest ovocem hojných zkušenosti, jest takřka odkazem umírajícího básníka německému národu: Schiller dobře znal a opěvoval antiku, byl rodilým protestantem — ale vysoce si vážil katolické církve, ve svých básních a dramatech ji oslavuje, jest odpůrcem podvratných hesel a revoluce a přeje si míti společnost založenou na základech zbožnosti křesťanské. To se všechno krásně zračí v jeho světoznámé „Písni o zvonu”. Píseň o zvonu byla napsána r. 1799 a několikrát přeložena do češtiny: 1. Od J. Jungmanna r. 1823. 2. Od Purkyně r. 1841. 3. Od Karla Dostála Lutinova (vyšla v Sedmikrásách r. 1895). 4. Od Jar. Vrchlického (ve Květech r. 1907). 5. Od J. Kamenáře (v Besedách Času 1907). — Náš překlad vychází s nepatrnými změnami znova.


Hrabě z Habsburku.
Str. 30.


Bedřich Schiller (1759—1805) připojil sám k této básni poznámku: „Tschudi, který nám zachoval tuto anekdotu, vypravuje také, že kněz, jenž měl onu příhodu s hrabětem habsburským, stal se později kaplanem u kurfiřta mohučského a nemálo přispěl k tomu, aby se při nejbližší volbě císaře, která následovala po dlouhém interregnu, myšlenky knížete-volitele obrátily na hraběte z Habsburku. — Pro ty, kteří znají dějiny oné doby, podotýkám ještě, že vím velmi dobře, že Čechy svůj arciúřad při Rudolfově korunovaci nevykonávaly.“ —
— pozoruhodno jest, s jakou pietou píše protestant Schiller o katolickém kultu Eucharistie; i jiná jeho díla jsou prodchnuta katolickým duchem.

Prsten Polykratův.
Strana 35.


Řecký dějepisec Herodot vypravuje v knize III. 30—44, že v době, kdy perský král Kambyses válčil s Egyptem, žil na ostrově Samosu Polykrates, jenž dobyl ostrova a v letech 532—522 př. Kristem nad ním panoval. Zpočátku dělil se o vládu s dvěma bratry, později však jednoho zabil a druhého, Sylosona, vypudil. S králem egyptským Amasisem uzavřel spojenecké přátelství, jakési pobratimství a pohostinství, a vzájemně si posílali dary. Brzo porazil Lesbijské, kteří pomáhali Miletským. Králi Amasisovi zdálo se přílišné štěstí Polykratovo povážlivým a proto mu dopisem radil, aby darem utišil závist bohů. Polykrates uvrhl do moře smaragdový prsten, vzácnou gemmu, řezanou od mistra Theodora Samosského, ale rybář skvost přinesl v žaludku ryby. Amasis se od něho odvrátil, „aby nemusil truchlit nad pohromou pobratima“. To jest historický podklad básně Schillerovy, který zhustil děje života na jedno místo, jeden děj a jednu dobu dvou dní. Goethe chválí, že balada končí neurčitě, bez udání konců Polykratových. Prostému čtenáři však právě ten konec schází ve výpravné básni. Osud skutečně na Polykrata přikvačil. Byl od perského satrapy Oróta vylákán do Sard a dle pověsti za živa odřen a ukřižován. — Podepsaný použil této látky pro scénické oratorium a snažil se jí ještě dramatičtěji zhustit (na jeden den) a podložit hlubší křesťanskou ideou, která se tu takřka sama nabízí. Oratorium vyšlo r. 1916 v č. 4. „Archy“.

Cesta k hamrům.
Strana 39.


Látku k této baladě vzal Schiller z francouzské sbírky novell „Současníci“ (1780) od Rétifa de la Bretonne. Sluha Fridolin nazývá se v novelle Champagne. Robert sluje tu Pinson nebo Blero, jenž z řevnivosti, že Champagne byl tolik chválen, popudil na něj žárlivost hraběte. Hrabat Savernských nebylo. Míněno je tu Zabern v Dolním Elsasku pod Vogesami. V té krajině skutečně jsou hamry, a tam pověst žila v ústech lidu.
Boj s drakem.
Strana 48.


Schiller psal předmluvu k Vertotovým Dějinám řádu johanitského, přeloženým od Niethammra, a nalezl v knize místo, které jej zvláště vábilo. Stalo se za velmistra Heliona de Villeneuve (1323-1346), že na Rhodu byl jakýsi ohromný ještěr, jenž dělal velké škody, a měl skrýši 2 hodiny od Rhodu města pod horou sv. Štěpána. Velmistr zapověděl bratřím zápasil s drakem, ale provencalský rytíř Dieudonné de Gozon přestoupil zákaz a zabil draka způsobem v básni líčeným. Rytíř byl po přestálém trestu jmenován komturem a místodržitelem na Rhodu. Hlavu drakovu zavěsili v bráně městské. Později stal se Gozon velmistrem a zemřel r. 1353. Na hrob napsali: „Drakobijce“.

Svatební.
Strana 68.


Při svatbě mladého hraběte vzpomíná pěvec příhody, která se ve snu stala na tom zámku jednomu jeho pradědu, rytíři křižáckému. Hořejší „Hochzeitslied“ pokládá se za vrchol formálního mistrovství Goetheova. (Vom Grafen wir singen und sagen so gern.)

Gethsemane a Golgotha.
Strana 114.


Tato báseň 19letého filosofa byla poprvé otištěna 23. dubna 1916 v „Berliner Tageblattu", který ji obdržel od paní Elišky Förster-Nietzscheové. Verše ty byly ve školní úpravě na Velký Pátek 1864 v Schulpfortě předneseny. Náš překlad pořízen dle původního znění.

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png
OBSAH:
Úvodem 5
Slitovník 6
Píseň o zvonu 8
Norec 23
Hrabě z Habsburku 30
Prsten Polykratův 35
Cesta k hamrům 39
Boj s drakem 48
Slova víry 59
Pěvec 61
Hranice Lidství 63
Rybář 66
Svatební 68
Krysař 71
Počkej 72
Růžička 73
Hrob v Busentu 74
Píseň Parsů 76
Věrnost 77
Náš Pán zná svoje 79
Nad dítkem 81
Lotos 82
Loreley 83
Belsazar 84
Německo 86
Granátníci 87
Pozor 89