Uživatel:Skim/Knihy/Démon Láska
DÉMON LÁSKA
ŘADA TŘINÁCTI OBRAZŮ
MAXE PIRNERA
CYKLUS ROMANCÍ NAPSAL
JAROSLAV VRCHLICKÝ
ÚVOD NAPSAL KAREL B. MÁDL
POMOCÍ ČESKÉ AKADEMIE PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
V PRAZE.
NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC.
VŠECHNA PRÁVA REPRODUKCE TEXTU A OBRÁZKŮ VYHRAZENA.
REPRODUKCE FOTOGRAVURNÍ A TISK OBRAZŮ R. PAULUSSENA VE VÍDNI.
PAPÍR A TISK TYPOVÝ ALOISA WIESNERA V PRAZE.
— Co jest tedy, o Diotimo, Eros?
— Velký Démon, o Sokrate. Neboť vše démonské leží mezi bohem a smrtelníkem.
A Diotima, jež nevyrovnatelným spůsobem Sokrata o podstatě lásky poučuje, dokládá, že tento Démon, kterého Poros s Peniou splodili, je v témže dni kvetoucí a kypící, dobře-li se mu vede, hned ale také zmírající, avšak zase znovu se oživující, přinášeje bohům co od lidí a lidem co od bohů pochází.
Sokratův rozhovor s moudrou Diotimou, jak jej v Platonově »Hostině« čteme, dal vůdčí myšlénku umělci a jméno jeho dílu. Velký Démon jest láska: půl božství blažené, z pola lidský trud a bol rozdává kamkoli přijde; mořem štěstí obklopí jednou svoji oběť, v hanbu, v náruč zločinu i smrti sráží druhé den co den, od počátku po všechny časy dokud v prsou člověka tlukot srdce neustane. Sladkou touhu budí a nad vše bolestnější strádání jsa všeho první pramen, umění i života, dvou mocí odvěkých, jež nelze od sebe rozloučiti.
Život se vším svým rušným pohybem a věčným kolotáním, štěstím vřelý a bolem zároveň vroucí, je říší umělce, který ji přehledá se svého povýšeného místa, na něž jej síla jeho nadání pozvedla a jako suverení vládce vybírá odtud a volí, tajemnou mocí nutkán a veden, co by svým subjektivismem pronikl, nově oživil a pak v dílo své vtělil. Z nesmírného okruhu, v němž Láska je zpruhou všeho cítění a konání, vyjmul Max Pirner po právu umění a poesie třinácte scén své řady. Onen Démon strádající a kypící jak neviditelná bytost je prochází. Láska, cit odvěký a ze všech nejmocnější i nejúrodnější, zavznívá v nich světlou písní i duši rozedírajícími akordy. Čtyřikráte ozve se první v této řadě obrazů vždy v stejných intervalech. Poprvé zní s idylickým přídechem, když v rozpuku je láska mladičkého studenta. Pak v plném rozkvětu je jeho láska, kdy v šeru večera ve stínu rákosin dva mladé žhavé rty se v políbení setkaly. A potom když mladá žena sklání se s okem zářícím nad mužem a kolem nich zní jásavé hlasy drobné rodiny. Idylou počíná řada Pirnerových obrazů a souzvukem, jímž nádech humoru prochvívá, končí ji starý párek, který do svěžího luhu si vyšel. I jejich láska ještě kvete. Toto smírné zakončení řady je čin poetické spravedlnosti a umělecké rozvahy. Bylo ho třeba, aby M. Pirner cele a úplně řekl a předvedl všechnu moc velkého Démona. Bylo ho třeba, aby uzavřel a v jeden kruh scelil vír, který v člověku Láska rozpoutává, jako zase bylo třeba těchto čtyr obrazů, aby ve zbouřeném proudu ostatních vytknuty byly chvíle osvěžujícího oddechu. Čtyřikráte, třeba jen na krátký okamžik, rozevře se temno mračen a jejich těžkou chmurou problyskne zlatý paprsk zářívého světla.
Z prvu se vlny vášní pohnuté dosti mírně zvedají a v první trojici obrazů, s obou stran mladou láskou sevřené, dvakráte ozve se táhlý ton melancholie. Tiché jest odříkání sličné dívčiny vyhlédající s výše klášterní zvonice na dalekou hladinu moře, jekož jímavý klid po bouři právě usnulé je jako zrcadlem stišeného jejího nitra. Podruhé zazní onen truchlý zvuk v obraze staré panny. Jaro její přešlo, i leto zmizelo a bez lásky zůstala. Ale hned obraz mezi nimi zvěstuje příští násilné vlnobití. Ta dívka v lehkém nočním rouše, v oku šílenství, jež poklekla na zasněženém hřbitově a křečovitými prsty rozedírá hrob, kde děcko její dříme, ohlašuje ty, které závratný vír do své hloubi cele strhnul. Než ješte jedenkráte objeví se ovzduší tiše jímavého smutku, naplňující vše kolem mladé matky, kterou smrt skosila s její novorozencem. Pak ale Démon Láska vždy krutěji svírá svoje oběti. Jedné podťal kořen moralního života a nad lahví vína skončí její ztracené žití. Konec všedního románu vypravuje výjev na stupních kostela, z něhož svadebčané vycházejí. Co potom následuje, jsou tři údery ze všech nejsilnejší, tři momenty plné rozrušující tragiky. Do vod jezera, za kluboké noci, vrhá veská dívčina své děcko; v šeru kleneb chrámových mladý vojín ranou z pušky násilně přetrhl nit zničenéko života; na pranýři, na místě potupy, v bolestném studu a bez obrany proti posměškům a necitnému utrhání klesá poslední oběť velkého Démona. Jeho říši, jeho vládu, někdy sladkou a milou, však častěji žaluplnou a krutou předvádí umělec v řadě svých obrazů. S vědomým úmyslem pominul M. Pirner, oč před ním tolikráte jiní se pokoušeli: se štětcem v ruce pustiti se v závod s umělcem, který slovy v jednotném ději vyličuje moc Lásky. Konečným a při tom jediným cílem jeho bylo vytvořiti v mezích svého umění obrazy viditelných tvarů a barev. Proto nerozvíjí tu románový děj některé historie dvou milenců, nevypravuje slasti a strasti jich lásky, ale staví před nás obrazy, díla malířského umění, v sobě uzavřené, vždy o sobě celé a samostatné, vždy novou strunou znějící a co v každém chtěl říci, pověděl také cele. Jako pravý umělec nezaujímá M. Pirner vůči svěmu předmětu stanovisko chladne objektivnosti. Naopak. Všady projevuje se jeho subjektivní myšlení a cítění. Jeho zřetelné stopy postřehneme v povaze zvolené látky a ještě mnohem důrazněji vyniká na povrch v učiněném výběru, v počtu a vzájemném poměru výjevů světlem proniklých a zášeřím i tmou obklopených. Karakter thematu, nálada jednotlivých scén, převaha melancholie a tragiky nad prostým, křišťálově průhledným štěstím v životě láskou pohnutém je při tom výslednicí tvořivé práce, na níž má stejný podíl životní názor filosofa, vzlet básníka a cit a úvaha malíře.
Projděme tuto řadu, obraz za obrazem, a vysvitne, že M. Pirner jest umělec malíř, kterému je člověk o něco více nežli předmět o několika barevných skvrnách, bytost jen potud živá, pokud se zevním, fysickým pohybem prozrazuje. Jeho umělecká snaha hledí postihnouti a pochopiti, co v této bytosti se děje u vědomí, že její vnitřní život vyvírá na venek v jejím výraze, pohybu a jednání. A činí tak se zdarem, neboť odtud jde, že všichni jeho lidé, štěstím ozáření aneb zkrušení v žalu a bolesti, jako bezděky svěřují, co duši jejich plní, co přivedlo je v okolnosti v té chvíli, kdy umělec je postřehl a jich zjev zachytil. Je patrno, kterak s nimi zároveň cítí, jaký hluboký soucit má s těmi, kdo klesli pod tíhou vášně anebo i životem zaplatili žhavé její obejmutí, kterak chápe jejich trud a jak věrným je tlumočníkem jejich blaha. V tomto intensivním proniknutí látky, v té vřelé účasti, jakou předmět umělce naplňuje, leží zajisté příčina, proč všechny ty výjevy Láskou zbuzené a vyvolané dovedou upoutati zájem náš a proč budí v našem nitru ohlas svojí nálady.
Celistvá umělecká jednotnost každého obrazu o sobě všady dochází jasného výrazu. Ať jediná jen postava, ať celé skupiny objevují se na jeho ploše, každý rys tváře, záblesk oka, pohyb těla, vše směřuje k jediné metě, spřádá se na vzájem a soustřeďuje jak v ohnisku paprsky v jediném bodě. Všechno okolí jako průvodní chor podporuje a sesiluje tuto snahu. V něm vyznívá do šířky každý motiv; hlavně v krajinových výhledech. Roční počasí se střídají, sluný den a první šero vlahého večera, mrazivá noc a hluboká temnota nad jezerem, táhlá rovná pláž vody, nebo pochmurná kočka chrámová, kterou se rozplývají obláčky dýmu po výstřelu z pušky. Vše jeví se jakoby v jedno a nedílně srostlé s výjevem, jejž obklopuje.
Dech poesie prostupuje toto dílo obestíraje se všad jeho články, rovně hluboce procítěným básním, v nichž motiv Lásky vždy v nové a nové obdobě a v novém zjevu k slovu a výrazu přichází. Mysl pocty, dnes tak vzácná v říši výtvarného umění, jimi prochvívající, povznáší je stejnou silou, jako ryze umělecká míra v jich výběru, vroucnost pojmutí, rozvaha i dovednost v jejich utváření.
M. Pirner združiv jednotlivé články cyklu, sestaviv je vedle sebe v určité pořadí, dovedl toho, že vyslovují jedním dechem a jediným slovem, co je k sobě v spojitý řetěz víže, co je nejprvnější ideou této řady, co je hybnou pružinou všeho cítění a konání vší galerie postav, procházejících těmi obrazy, jež vytvořil umělec velkého a hlubokého citu, který v poetickém tvoření pohlíží zároveň okem filosofa na svět. A právě v těchto třech momentech leží všechna podstata a síla uměleckého zjevu M. Pirnera.
Co říci na konec?
»Vymysliti a nějakým spůsobem k bytí přivésti to, co ještě nebylo, jest básněním. Proto je základem všeho uměleckého tvoření poesie a kdo v něm jsou mistry, jsou všichni básníky« — praví Diotima.
Buclatý hošík, pravé rokoko,
stál s toulcem u mne, smál se z plných plic;
však smích ten zvonil pouze na oko,
lstí plály jiskry jeho zřítelnic,
a když jsem k němu trochu blíž se klonil,
to démon byl, a tam kde toulec zvonil,
tam smrti kosa hvízdala a v rej
se kostlivců kol předla epopej.
Ó rozškubané růže v rozkvětu,
ó střevíčky ve tance přeletu,
ó ňader vlny pod muslínu sněhem,
ó líčka tance ovanuta žehem,
ó lilje ruček, rtíků poupata,
ó vějíře a zbytky starých kytic,
jak veliká to žeň a bohatá
pod zrakem starých a vrasčitých Litic,
jež spřádají a přetínají v ráz,
co kvetlo štěstím, sypou sníh v tvůj vlas
a v oko slze, v duši smrti mráz!
A přec to krásné, buclatý můj hochu,
se dáti smíchem tvojím svést,
z tvé každé číše napiti se trochu
a bloudit labyrintem tvojich cest!
Pak v stáří posled, vyváznem-li šťastně,
tvé malovati nebo psáti básně,
jak prožili jsme je, si vzpomínat
a s úsměvem zavříti žití knihu
a vzpomínkou být šťastni, byť jen v mihu,
Tvých darů blaho cítit, ne však tíhu —
a v hrobě o lásce si nechat zdát.
V ROZPUKU.
Ten jarní déšť je roven děcka pláči,
teď sněhu slzy a teď slunce smích!
Kde z koleje se cesta na rynk stáčí,
tam náhodou se sešli v alejích.
Ó bože, k jejich štěstí chvilka stačí!
Jak stalo se to, že jí podal rámě?
Jak stalo se, že přijala je hned?
Šli spolu. — Bylo jim, jak náhle v chrámě
před bohem stáli by, jich mlčel ret
a zlatou pohádkou byl kol jim svět.
Šli spolu. Kéž ta cesta konce nemá!
Než vítr metá déšť jim v tvář i zrak,
nechť ruce chví se, ústa nechť jsou němá,
však srdce jich to zázračný je pták,
jenž v jásotu se ztrácí do oblak!
On cítí čár štíhlého toho tílka
i ručku teplou na svojí se chvít,
a jakby síťku hodil na motýlka,
tak její srdce v ústret svému bít.
Je plna rajské hudby jim ta chvilka.
A ona po očku se k němu dívá
na bezvousou tvář, kučeravý vlas.
Ať v ručejích déšť dubnový kol splývá,
jim všecko květ a vůně, třpyt a jas;
dnes málomocný před nimi je čas.
Vždy žehnat budou deštníku, jich štěstí
jenž kryl až v malý dům tam na předměstí.
I.
V ODŘÍKÁNÍ.
Nad mořem klášter vysoko stojí,
pod ním se vlny divoko rojí,
v něm srdce lidská ve věčném boji!
Jeptiška mladá přes zeď se dívá
do dálky šeré, nad ní zvon kývá,
poslední Ave! do šera splývá.
Nebe je šedé jak holubí křídlo,
moře je šedé, kam oko hlídlo;
srdce je šedé — bolestí zřídlo.
Na nebi ob čas ptáče se mihne,
a mořem ob čas plachta přec tihne,
srdce to — pouze vzdechem se zdvihne.
Na nebi ob čas hvězda se bleskne,
nad mořem píseň z hrudi zní teskně,
srdce — to skřekem zoufalství steskne!
Darmo! dí vlna pod skálou v hloubi.
Nikdy víc! oblak západ jenž vroubí.
Amen! lka srdce, jež s prázdnem se snoubí.
Tak stojí socha a v dálku se dívá,
bez zvuku zvon se houpá a kývá,
ona stín v stíny mizí a splývá…
II.
ŠÍLENÁ.
Dítě! Věř, v tvé není moci
vyhrabat, co v hrobu noci
věčnost skrývá.
Domů jdi, mně líto tebe,
ostrý vítr žhne a zebe,
šílenství pták ve tvém oku zpívá.
Srdce! Věř, v tvé není moci
vzkřísít, co propadlo noci
vinou vlastní.
Tiše spi, věř v pouti žitím
mezi trním, mezi kvítím
pouze lidé bez srdce jsou šťastní!
III.
STARÁ PANNA.
Květ růží a květ jasmínu
ó jak mi hořce voní!
Těm patří, již tam ve stínu
se v lásce k sobě kloní.
Mně patří aster smutný květ —
Mně zhořknul svět!
Tak v myšlénkách jdu alejí,
zrak hluboký a spráhlý
a svadlých listů závějí
smích za mnou zvoní náhlý
a slza padla v aster květ —
Mně zhořknul svět!
Já musela se ohlednout,
šli zrovna za mnou těsně.
Zrak jich zřím posud štěstím žhnout,
jak v tvář by patřili Vesně.
Já tiskla k ňadrům aster květ —
Mně zhořknul svět.
Od chvíle té, kam jen se hnu,
ten šept a smích vždy slyším
a pláču, pláču, pláču v snu
a víc se neutiším!
Ve vase uschnul aster květ —
Mně zhořknul svět!
A vím, že budu chodit dál
v svém staromodním kroji
i po své smrti v srdci žal
a smích ten v duši svojí
a v ruce uschlých aster květ —
Mně zhořknul svět!
IV.
V ROZKVĚTU.
Pamatuješ? Srpna žhavý
večer padl na řeku,
světlušky se vznesly z trávy,
hvězda bleskla v daleku!
Jak náš člun vjel do rakosí,
toto vzdychlo, šeptlo cosi —
pamatuješ?
Padla vesla z mojich rukou
a tys klesla v náruč mou!
Cítím v hudbu sladkozvukou
kterak se nám ňadra dmou!
Ztichl šepot ve rakosí,
jen mé oko toužně prosí —
pamatuješ?
A juž tvoje hlava světlá
na mou hruď se chýlí níž,
jako růže bílá zkvětlá,
duše na rtech k sobě blíž
jak dvě zářné kapky rosy . .
Pod jezem tam u rákosí —
pamatuješ?
Žel, ty chvíle v žití jednou
taký srdci strojí hod!
Jako lekníny se zvednou
z hloubi zamyšlených vod!
A zas klesnou do rákosí . .
Srdce věčnou ránu nosí —
pamatuješ?
V.
MRTVÁ.
Řádila bouře celou noc divě
po sadě, po lese, v poli a nivě.
Řinčela okny, hvízdala krovem,
ulétla k ránu s bohatým lovem.
Nejkrasší růže zlomena v sadě,
vedle ní poupě v spanilé vnadě.
Na lístkách deštné krůpěje leží.
Růže a poupě, obé tak svěží!
Matka tak mladá, dítě tak sladké,
zdeptáno obé ve chvíli krátké!
Oko, jež stíhá matku i robě,
ptá se jen: Bože, proč obě, proč obě?
VI.
ZTRACEN.
Jen slza byla v žití po něm sled,
co přišel v svět
a proto pil též slzy naposled —
Lacrimae Christi!
Sem zabloudil, kraj chystal se juž spat,
vál nocí chlad
a v trávě viděl rosné kapky plát —
Lacrimae Christi!
Dvou krásných očí úsměv jemu sklál
v prach ideal,
jenž v rudé slzy srdce teď mu tál —
Lacrimae Christi!
A zlomil štětec svůj a plátno strh’
a v dálku prch’
a duše víno v kal a bláto zvrh’ —
Lacrimae Christi!
V rozlité víno zapomněn a klet,
svůj odkaz v svět,
psal její drahé jmeno naposled —
Lacrimae Christi!
VII.
OPUŠTĚNÁ.
Zní zvony. Právě poledne,
jak zlatá báj dnes den,
v spěch ku chrámu se ohledne —
Konečně vyšli ven!
Zří bledičkou tvář nevěsty,
jíž sypou kvítí do cesty,
jíž celý svět jak sen!
Tak mohla sama jíti dnes
po boku toho muže,
jí mohl ves ten zvučet ples —
Ó zašlapaná růže!
Zní zvony, v chrámu zhasla zář
a dozněl svatý zpěv;
teď zřela hrdou zrádce tvář,
v ní zaburácel hněv;
on chladně, příkře, v oku led
ji změřil ještě naposled —
v skráň hnala se jí krev.
A neví, neví milovat
jak mohla toho muže,
jej líbat, hrát s ním a se smát —
Ó zašlapaná růže!
Zda viděl její bledou skráň?
Zda cítil její vztek?
A sotva mohla vztáhnout dlaň
po děcku, mimoděk
jež chtělo (v děsné závrati
to zahlídnula) podati
jim kytku fialek!
A dítě neví, matky hlas
při zjevu toho muže
proč chvěl se, třás a v slzách has . .
Ó zašlapaná růže!
VIII.
V RODINĚ.
Co láska poví
sladkými slovy,
každý den v nový
splítá se věnec čarovných dnů.
Žena a dítě
hned na úsvitě
lehce a hbitě
k životu vedou tě z bludiště snů.
Závratným letem
hřmíš celým světem
každým zpit květem
v posled se vrátíš k domovu zas.
Čím tobě změna?
Dítě a žena
nejvyšší cena,
pro kterou rád jdeš ve zápas!
Nech ať se sněží!
Jen když ti leží
ve dráze svěží
na ňadrech dvojí luzný ten květ!
Žena a dítě!
Hned na úsvitě
zlíbat je hbitě,
většího štěstí, věř, nenajde svět!
IX.
AŽ K ZLOČINU.
Vzala své dítě, v divokém běhu
tisknouc je k ňadrům chvátala k břehu.
Mlhou kmit luny pruh bílý. —
V řece to sténá a kvílí!
Skočila v člun a veslem dva tepy
do víru osud žene ji slepý,
dále a dále, k jakému cíli? —
V řece to sténá a kvílí!
Temno a noc je do kola kolem,
vítr jen zahýká skálou a polem,
nikdo ji nevidí v hrozné té chvíli. —
V řece to sténá a kvílí!
Dítěti stiskla hrdlo a vzmachem
vrhla je do vln ve vzlyku plachém;
Bůh jen sám viděl, jak šílí! —
V řece to sténá a kvílí!
A teď se v dálku dívá a dívá,
co vlna ta zpívá, co s ní to splývá?
A sama se nad hrob dunící chýlí —
V řece to sténá a kvílí!
X.
K SMRTI.
Zašel sobě do kostela.
Klenba chrámu šerem stmělá
nad ním čněla
jak strop velké mohyly.
Do zadu sed a k své skráni
pušku sklání,
duši v moři zadumání
nechal tonout na chvíli.
Polosvětlem tím
kadidla táh dým.
Viděl celou mladost svoji,
druhy, družky v hlučném roji,
ve závoji
tu, již zvát svou ženou chtěl;
z chrámu průvod, ples a kytky,
vády, bitky,
vnady žen a divé pitky,
znova hynul, chřaď a mřel.
Pološerem tím
táhlo vše jak dým.
K modlitbě chtěl sepjat dlaně,
chtěl se vzchopit odhodlaně,
ale maně
prstem stisknul kohoutek,
temná rána chrámem zněla…
Osiřelá
v ní se duše, motýl, schvěla
v říši míru nazpátek.
Klenbou šerem tím
tah jen z pušky dým.
XI.
NA PRANÝŘI.
Ulicemi povyk víří.
Dívka stojí na pranýři.
Sedrána a polonahá,
věru smrt juž na ni sahá.
Dole hlučný dav se tísní
sleduje ji šklebnou písní,
Pokřikem a vysmíváním,
nadávkou a drsným láním.
Kmotr, tetka, malé dítě,
s úsudkem tu každý hbitě.
Tímto ruchem, touto vřavou
se skloněnou k ňadrům hlavou
Básník zamyšlený kráčel.
Ku pranýři jak se stáčel,
Soucitně zřel k nebi vzhůru,
vzdychnul: Klidně do azuru,
Sestro, hleď v svém utrpení!
Umělcův los lepší není.
Nechť dav tleská nebo víří,
jak ty stojím na pranýři!
XII.
V ODKVĚTU.
Sprchly růže, viď má stará,
svět kol zírá holá bída,
kde jsou, pověz, květy jara?
Víď, jsem starý invalida!
Nebude to, věř, juž lépe,
prška se sluncem se střídá,
na dveře smrt pozaklepe —
nejstarší ten invalida.
Nu, nu, starý, proč tak smutný,
pohleď v zrak mi, to přec vydá,
láska nejlepší lék chutný…
I ne, je též invalida!
Myslíš, že je lepší sklínka?
Aj, tys piják, vida, vida? —
Nejlepší je doušek vínka,
jež je starý invalida.
Dosti žertu, zasmějme se,
dokud láska ten svět hlídá,
všecko se i stáří snese —
rád chci býti invalida!
XIII.
(MAXU PIRNEROVI.)
V mistrově dílně — obraz poslední
on svého cyklu skončil — Amor stál.
A malíř pravil: Nu, přec pohledni,
co zla jsi v světě rozpoutal a stkal!
Však ferina se smál:
Měl bych se mstít a za to v Tvoje vlasy
sníh stáří vsypat, v srdce nudy led,
tak pomluvil's mne! Avšak jaké krásy
a poesie tím Jsi stvořil svět!
Co dělati? — Buď Tobě odpuštěno
a šťastná láska v žití buď Tvé věno!
I. V rozpuku.
II. V odříkání.
III. Šílená.
IV. Stará panna.
V. V rozkětu.
VI. Mrtvá.
VII. Ztracen.
VIII. Opuštěná.
IV. V rodině.
XI. K smrti.
XII. Na pranýři.
XIII. V odkvětu.
Vydáno bylo:
25 výtisků na čínském papíře,
475 výtisků na měditiskovém papíře.