Uživatel:Skim/Knihy/Čertův švagr — Kmotr Matěj

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Stránka:Božena Němcová - Čertův švagr — Kmotr Matěj - 1899.djvu/1
Čertův švagr.

Petr byl chlapec na ženění, když mu máma umřela. Říkává se, když si chce Pánbůh hodného blázna udělat, že starému muži vezme ženu. To přísloví se dokázalo na Petrově otci; zblázníl se avzal si místo růžence mladou ženu. Ta mu život sladila, tak že za rok samou dobrotou umřel. Co byla macecha v domě. Petr neměl utěšené chvíle; ale do služby nechtěl, proto že si myslil, aby mu tatík přece něco odkázal, když mu až do smrtí věrně sloužit bude.

Ale ubohý chlapec se zmýlil! Macecha si tatíka dobře obcházet uměla, a když Stařec oči zavřel. shledalo se, že nedostal Petr kromě několika badrů, ani co by za nehet vlezlo. I podíl po nebožce matce mu macecha upřela. Když se to Petr dověděl, zmocnila se ho žlost a lítost, a s chutí byl by macechu zabil. Ale po chvíli si to rozmyslil, vylezl na ponebí, sebral své šaty a složil je do truhly.

Když s tím byl hotov, sepal ruce přes kříž, postavil se před tátovu truhlu a pravil sám k sobě: »Mám si vzít ten svůj podíl či nemám? - Ne. nevezmu ho; když mne ta zlá žena o všecko ošidila, at si i ty hadry schová! Ale jednoho jí přece nenechám«

Při tom otevřel truhlu a vyňal stříbrný prsten s granátem. »Ten mi máma dala a povídala při tom, abych jej dal svému děvčetí. O má zlatá mamičko, kdybyste mohla vstát, vy byste koukala na ten pořádek!«

Strčil prsten do kapsy a polil jej slzami; potom uchopil truhlu, snesl ji dolů, tam ji položil na široká ramena, jda zahradou do třetího statku. Selka byla nebožky mámy sestrou a ráda ho přijala.

Tu chvíli, když Petr ze statku otcova ušel. vyprovázela macecha dobrého známého. Když přišla, a děvečky jí řekly, že byl Petr doma a že si truth odnesl, vylítla na ponebí jako drak a všecko všudy přehlížela, Našla všecko, i tátovy šaty nechal, jen prsten byl z truhly pryč, po kterém sama dycbtíla.

Chvilku stála plna zlosti, ale potom se ušklíbla, vše uzavřela, ustrojila se a běžela na zámek k panu vrchnímu. Petr jí byl dávno již soli v očích, jen že se nemohla se žádné strany na něj dostat: tu pak šla žalovat, že ji okradl. Nedlouho před tím, než se vdala, sloužila u pana vrchního za děvečku. věděla tedy dobře, jak to chodí. Nejdříve šla k paní, několik slovíček s ní promluvila, paní zase promluvila -s pánem, a když vešla k panu vrchnímu do kanceláře, poklcpal jí na plné rameno, ptaje se: »No, Dorotko, co děláte, jak se máte?

»Jak náleží dobře, milostpane, jen kdybych se nemusela s tím nezdámýrn klukem zlobit,« odpověděla pětidenní vdova a začala panu vrchnímu sve' stížnosti přednášet.

Pau vrchní ji, jak se sluší a patří, vyslechl, vzal šňupec, poklepal jí zase na druhé rameno a odpověděl: »Nemějte žádné starostí, Dorotko, však mu hlavu napravírne, a nedá-li si ji napravit, máme ještě jiné prostředky. aby zkrotl.«

Dorotka poděkovala a s plnou důvěrou se do vsi vrátila. To bylo odpoledne a večer biřic přišel pro Petra. Ubobý zůstal, jakoby do něho uhodilo, a tetka spráskla ruce nad hlavou, když biřic poroučel, aby s ním tu chvíli na zámek šel, a to dobrovolně, sice že mu položí pouta na nohy.

»Nešťastný chlapče!« zvolala stará, cos učinil? Jakou hanbu to na mne uvaluješ?«

»Mlčte, tetko! Jakou hanbu bych na vás uvaloval? Vždyť jsem před Žádným ani vody nezkalil.«

»Na darmo by páni s pouty pro tě neposílali.«

»Kdož ví, co jim připadlo!«

Při tom vtiskl svou tchořovku na hlavu, oblek] šarkový kabát a podal tetce ruku, která tu s sepatýma rukama stála a plakala. Petr šel vedle bince s hlavou sklopenon a pro živý svět by se nebyl okolo sebe podíval. Stud, zlost, lítost, všecko se to střídalo v duši jeho, a kdyby se byl nestyděl, byl by plakal, až by se byly hory zelenaly. Když ho biřic přivedl na zámek. pomčil pan vrchní, aby jej dali do šatlavy, proto že dostal hosti a nemá kdy vyslýchat. To okamžení se rozkaz vyplnil. Sotva se dvéře za biřicem zavřely, Petr hodil sebou na slámu a hořce plakal — hořčeji než o pohřbu vlastní matky. Pozdě na noc usnul, ale celou noc ho děsily strašné sny, v nichž nejstrašlivější osobog byla zlá macecha.

Časně ráno byl předvolán k panu vrchnímu, a tam se žaloba přednesla.

»V hrdlo lže, milostpane!« zkřikl Petr, doslechnuv křivé obžalování macešino. »Prsten je můj, já jsem jej po mámě zdědil, a o druhé věno, co jsem měl dostat, o to o všecko mne připravila. A nyní se opováží říci, že jsem ji okradl! I, aby jí jazyk uschl!«

»Takovou notnu umí každý zpívatu: odpověděl hněvivě pan vrchní. »PověL kde máš prsten, a nedělej dlouhých capartů, sice ti dám vysázet deset.«

»Milostpane, neradil bych žádnému, aby se mne křivě dotknul. Zdravých oudů by jistě neodnesl.«

»Ty se opovažnješ mně vzdorovat! Chopte se ho!«

Biřic a ještě jeden chtěli Petra odvést, ale Petr je tak nerázně od sebe hodil, že daleko odletěli a bez mála by i pana vrchního byli na zem porazili. Pan vrchní běhal po pokoji, a biřicové stáli jako dva hafani. Petr měl pěstí zaťaté a brzy bledl, brzy červenal. Najednou dostával zmodralý nos pana vrchního svou přirozenou pivoňkovou barvu, a nadutá hnba se ušklíbla. Pomčil, aby Petra odvedli, sám sedl ke stolku a psal. Ráno, když se přišla macecha ptát, jak to dopadlo, povídal pan vrchní, že dal Petrovi — bílý kabát.

Zatím Petra vezli svázaného k městu. Ležel jako bez smyslů, a teprv když ho na misto přivezli a odevzdali, viděl, kde je a co se z něho má stát. Od jak živa měl zášť proti vojenskému stavu a tu měl být sám vojákem; to si může každý pomyslit, s jakou chutí šárkový kabát svlékal a vojenský šat oblékal. — A což se mu teprva vnitřnosti kroutily, když ho pan desátník cvičil! — Často Petr skřípal zuby, tiskl prsty do zbraně a panu desátnikovi by se bylo vedlo jako tupým roháčům, kdyby si nebyl vzpomněl na uličku, které se bál jako smrti.

Jednoho dne dostal na několik hodin dovolenou a šel ven do polí. Dávno se necítil tak blažený jako tu chvili, shodil se sebe těsný šat, pověsil jej přes rameno a vesele kráčel, jakoby šel na posvícení. Na jedné straně šlo šest sekáčů volným krokem po polijako morová rána, a plné klasy skláněly zlate' hlavičky pod ostrými kosami. Druhá strana byla živějši. Uprostřed pole stál žebřinový vůz s voly, a pacholek, na jehož klobouku se hodná kytka červenala, nakladal na něj mandele, chlapci a děvčata vázali, ta nosila, ona podávala. S každé tváře se pot jen lil, každá měla ruce krvavé a opuchlé od strniště a vedra slunečního, ale nikdo se na to neohližel, všickni chvílemi vesele zpívali a po poli dováděli.

»Pomáhej Pánbůh!« pozdravil Petr, když přišel blíže nich.

»Dejž to Pánbůh, pojďte nám na pomoc?« křičela děvčata.

Petr hodil hbitě kabát na zem a pustil se do práce, při tom si zpíval a děvčata pokoušel. Ty se s prvu divily, ale za malou chvili s nim zacházely, jako by od jak živa mezi nimi býval. Když byl vůz plný, položily na vrch pavuz, jedna vylezla nahoru a pověsila na přední konec věnec z klasu, chrpy, koukole a divokého máku, pacholek práskl do volů, děvčata a chlapci vzali na ramena hrábě, podávadla a jiné nářadí, Petr svůj kabát, a zpívajíce brali se všickni za vozem. Doma povídala čeládka hospodyni. jak jim pan voják pomáhal, a selka mu přinesla hnedle hrnek dobré smetany s chlebem, Petr to milerád přijal. potom dal s Pánembohem a šel, ale ne k městu. nýbrž k lesu. Slunce bylo již dávno zapadlo, a Petr ještě kráčel, až přišel po půlnoci na vršek, odkud viděl vesnici, vkteré byl zrozen. Byl rád, že si bude moci oddechnout; neboť na celé cestě ani nezastaví] a pořád strachem trnul, jakoby ho desátník za krk držel. Ve vesnici ještě všecko spalo, jen štěkot psů a pění kohoutů rušilo ticho. U tetčina statku skočil Petr přes plot do zahrady, tiše se kradl přes dvůr až ke dveřím. Černý začal vrčet, ale Petr řekl; »Lež, černý, lež!« a pes se pokojně položil; neboť poznal hlas bývalého pána, který s nim za časté na polí oběd sdílel. —

»Tetko, otevřete!« šeptal tiše Petr a klepal na okénko.

»Každý dobrý duch chválí Hospodina,« zajektala tetka a udělala kříž.

»I nekřižujte se a pojďte mně raději otevřít; vždyť já to jsem, váš Petr!«

»Jdeš na dovolenou?« ptala se stará, když závoru oddělala.

Ale Petr ji neodpověděl a vklouzl do sednice. Tetka šla za ním, vzala s pícky troudník, a když rozkřesala, rozžehla louč a posvítila Petrovi do oči, který po sednici přecházel. Viděla, že je všecek uřicen, bez kabátu a bez čepice.

»Chlapče ty divně vypadáš! co pak se s tebou dělo?«

»Utekl jsem s vojny, proto že mne tam trýzníli. Věřte, kdybych tam byl déle zůstal. že by mne byli oběsili! Teď mně dejte jen brzo moje šaty, převleku se a půjdu dále. Tuten oděv ukliďte, aby ho nikdo u vás nenašel, kdyby mne tu přece hledali, což se však nestane, proto že jsem hodil 'čepici do řeky, aby myslíli, že jsem se utopil.«

»Svatý Jene Nepomucký, čeho se na tobě dočkám!« Tak se tetka křižovala a šla napřed do srubu, kde měl Petr stát truhlu, potom udělala na krbu ohníček a uvařila chlebovou polivku. V malé chvíli Petr přišel přestrojen v selském šatě a při jídle vypravoval stařeně své nehody. Konečně si posadil široký klobouk na hlavu, do kapsy vzal kus chleba a rozžehnav se s plačicí tetkou, která mu ještě na cestu dva krony přidala zlehoučka, jak přišel, zase odcházel. Pohladil černého po hřbetě, skočil přes plot, ohlédl se truchlívě na statek zemřelých rodičů. v kterém jedovaté macecha spala. a pak se ubíral do světa službu hledat.

Dokud byl v bližších krajích, neptal se po žádné službě, až přišel dále. Tu se zastaví v jedné vesnici a zamíří do velkého statku. Sedlák stál na záspi, čtvrt bochniku chleba v ruce, kus pomazanky, a svačil. »Pochválen bud Ježíš Kristus, hospodáři!« pozdravil Petr.

»Až na věky; co bys rád?« ptal se plnou hubou sedlák.

Zdali byste nepotřeboval pacholka, Přišel jsem s vojny a hledám si službu.«

»Vysloužilý voják? Tak mladý? Ty bys byl asi dobré kvítí, když s tebou ani na vojně obstát nemohli! Ráno aby ležel na sudni chléb, ve stole karty a za stolem děvče, to mají ti páni nejradši. Já bych musel dělat pacholka, a ty bys dělal hospodáře. Jdi s Pánem Bohem!«

Petr začínal sedlákovi špatné domnění vymlouvat, ale sedlák ho poslal »k čertu«, obrátil se a šel do vnitř. Petrovi tváře jen hořely, jak se styděl, že ho sedlák tak zhaněl, ale co měl říci? V druhé vesnici umínil si, že půjde k správci o službu žádat a že o vojně ani necekne, aby se mu zase tak nevedlo. Přijde k vratům, vezme za kliku, těžké dveře se otevrou, a pronikavý hlas zvonku nad nimi ozve se po celém domě. Z kuchyně vyběhne hospodyně, za ní tři kočky. I ptá se Petra, co chce.

»Chtěl jsem se zeptat pana spravce, zdali by nepotřeboval pacholka. Táta mi umřel, na mne se málo dostalo, musím jít sloužit.«

»Zeptám se.« odpověděla hospodyně a šla do pokoje, kde pan správec s dvěma hostmi v karty hrál.

»Venku je selský chasník a ptá se po službě; zdá se být pořádný hoch. Na druhý týden půjde náš pacholek pryč, myslila jsem, kdybyste s ním ráčil promluvit.«

»Teď mi dala pokoj, ať jde k čertu! Alifer!« odpověděl pan správec, vyhodil kartu, a hospodyně se hnala ze dveří. Petr zaslechl správcovu odpověď až venku i dal s Bohem, a nevrle dveřmi bouchl. »Již vidím, že nedostanu ve vesnici službu, půjdu raději do města,« pravil sám k sobě a šel k městu. Ale i ve městě se mu lépe nevedlo, neboť ho poslal i nejbohatší kupec k čertu a ještě mu nadal selských hlupáků.

»Kdybych jen věděl, kudy do pekla, šel bych tam rovnou cestou, a možná, že bych dostal u čerta lepší službu než u těch nemilosrdných lidi.« Tak nařikal Petr v lese na trávníku, kamž si byl celý utrmácen lehl. Krony byly ty tam, co nyní počít? I bylo mu toho již líto, že utekl z vojny. Tu jde mimo pěkně oblečený pán. »Pochválen bud Ježíš Kristusk pozdravil Petr a pozdvihl klobouk, ale pán neodpověděl a šel dále, než zase se obrátil a ptal se Petra., co se mu stalo, že se zdá být smuten a mrzut.

»Kdož by se nezlobil,« odpověděl Petr a zvolnička vstával, »vždyť je na světě čím dál, tím hůř! Na třech místech jsem prosil o službu, a všude mě poslali k čertu. Věru bych k němu šel, kdybych věděl, kudy tam.«

»A nebál bys se ho?« ptal se pán.

»Nebojím se ani celého pekla,« odpověděl lhostejně Petr.

»Tedy se na mne podívej, já jsem, koho hledáš; řekl pán a proměnil se v čerta. Ale Petr sebou ani nehnul a pokojně si čerta prohlížel. Tu mu černý povidal, aby šel k němu do služby, že nebude mít mnoho dělat a že se mu dobře povede; bude-li při tom poslušen, že ho za sedm let pustí a štědře obdaruje. Petr podal čertovi ruku, ten ho vzal v poli, zvedl se s ním do povětří, a než se Petr zpamatoval, byli v pekle. Tam mu čert dal kožené šaty a vedl ho do síně, kde stály tři kotly, pod nimiž hořelo.

I řekl čert Petrovi: »Tvou praci po celých sedm let bude pod ty kotly přikládat. Pod první kotel dáš za den čtyry polena, pod druhý kotel dáš osm. pod třetí dáš dvanáct. Jen se měj na pozoru, aby ti oheň nevyhasl, a nikdy se do kotlů nedívej, sice tě bez platu vyženu! Ale budeš-li poslušen mých slov, nebudeš pykat.«

Kdyby to nebylo v pekle, mohl Petr říci, že se má jako v nebi. Jíst a pit měl do sytosti a práce málo; když chtěl. procházel se po zahradě, když nechtěl, sedl k Černým kamarádům, a ti povídali takové kousky, že mohl až smichem pukuout. Pod kotly přikládat nezapomněl, a víka odkryt mu ani nepřipadlo. Jedenkráte mu bylo, jakoby v kotli něco zabručelo, i běžel k čertům s vyřízenou, ale ti mu odpověděli, že to neni jejich starostí. a Petr šel zase ke kotli řka: Nu, pro mne, ať se to tam na Škvarek spálí, já se tam nepodivámm

Již se to zdálo být Petrovi hodně dlouho, co ho čert do služby přijal, i ptá se ho jedenkráte, jak dlouho má ještě sloužit.

»Zítra dojde sedm let, co jsi u mne,« odpověděl čert.

Petr byl rád, neboť se mu poslední čas přece po světě stýskalo. Druhý den po tom vejde čert k němu, právě když přikládal, a pravil: »Dues, Petře, máš vyslouženo; abys se nemusel s tolika penězi vláčet, vezmi tuten měšec! Kdykoli jej rozevřeš a řekneš: »Syp, pytlíčku!«

Božena Němcová - Čertův švagr — Kmotr Matěj - 1899 - page 8.png
Stránka:Božena Němcová - Čertův švagr — Kmotr Matěj - 1899.djvu/11 Stránka:Božena Němcová - Čertův švagr — Kmotr Matěj - 1899.djvu/12 Stránka:Božena Němcová - Čertův švagr — Kmotr Matěj - 1899.djvu/13 Stránka:Božena Němcová - Čertův švagr — Kmotr Matěj - 1899.djvu/14 Stránka:Božena Němcová - Čertův švagr — Kmotr Matěj - 1899.djvu/15 Stránka:Božena Němcová - Čertův švagr — Kmotr Matěj - 1899.djvu/16
Kmotr Matěj.

Kmotr Matěj šel navštívit kmotra Jíru. Nedaleko statku potkal kmotrova chlapce.

»Co dělá táta, Josífku?« ptá se ho.

»Právě chtěl jíst, ale když vás viděl za humny, vstal a nechal jídla být,« odpověděl pravdomluvný hoch.

»A proč pak?«

»I nu, táta povídal, že byste nám mnoho snědl, a máma to musela se stolu všecko uschovat.«

»A kam pak to schovala, Josífku?«

»Hus dala na pícku, kýtu na kamna, klobásy se zelím do trouby, buchty na misník a dva džbány piva pod lavici.«

Kmotr se neptal dále, usmál se a v okamžení vešel přes práh ke kmotrovi.

»Pozdrav tě Bůh!« vítal ho kmotr Jíra. »Ale že pak jsi nepřišel o chvilku dříve, mohl jsi s námi pojíst, právě dnes nám od jídla nic nezbylo, čím bychom tě uctili.«

»Nemoh1 jsem, milý kmotříčku, dříve přijít; přihodilo se mi na cestě něco neočekávaného.«

»A co, povídej!«

»Zabil jsem ti hada, a ten had měl hlavu tak velikou jako ta kýta, co máte na kamnech, tlustý byl jako ta hus, co je na pícce, bílé masíčko měl jako ty buchty, co jsou na misníku, a dlouhý byl jako ty klobásy, co leží stočené na zelí v troubě, ale krve bylo, co piva v těch dvou džbánech, co tamto pod lavicí stojí.« Dobře to Matěj vyvedl. Kmotr Jíra se za svou nehostinnost zastyděl, žena musela jídlo a pití na stůl postavit, a oba teprv hosta častovali.