Uživatel:JAn Dudík/Malý čtenář/XL. ročník/Honzíček jede do Prahy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Honzíček jede do Prahy
Autor: Josef Jahoda
Zdroj: Malý čtenář, ročník XL
Licence: PD old 70

I. Před odjezdem.[editovat]

Nad lovčínským kopcem posud nevyskočilo sluníčko, a dománské lesy byly ještě tmavé a u spodu v mlhách, když Honzíček Matysů vystrčil do hola ostříhanou hlavu z peřin a díval se po seknici.

Honzíček už nespí aspoň hodinu, převaluje se na posteli a trpělivě čeká, až se táta probudí a přijde krmit valáška. Jeminkote, jaké pak spaní před takovou ohromující událostí v jeho životě?!

Táta ještě spal, hodiny v ranním tichu hlučně tikaly, a jen kohout si vyzpěvoval krásnými fanfárami. Honzíčkova hlava mohla se rozskočit úvahami, plány i vzpomínkami.

Včera ho máma v neckách drhla přes hodinu. Zavolali ševče Masíčka, ten Honzíčka nůžkami do hola ošmikal a břitvou mu vyholil kolem krku „rendlík". Panečku, až se doví Franta Onderků, že Honzíka švec břitvou holil! Máma ho strašlivě drhla, dosud ho uši bolí!

Pak večer měl všeobecné kázání! U tetky v Praze nesmí rukou sahat do talíře, nesmí na lavici klátit nohama, každého musí pozdravit a tetce políbit ruku. Nesmí se zbytečně a dotěrně ptát, bez pražského přátelstva někam chodit, a míti pozor, aby ho někdo neokradl.

Také byl včera dvakrát bit. Jednou, že Frantovi Onderkovému a Floriánku Horňákovic vynesl na pochlubenou nový burnůsek, zelenou čepici a makově červený šátek na krk, po druhé, že snědl pět buchet z desíti, které měl uchystané na cestu. Buchty byly s perníkem a s řepným syrobem, — Honzíček by pro takové buchty vytrpěl třeba tři řezance!

Pomalu se rozsvětlovalo a táta ještě dospával. Manča děvečka šla v křampech pres síň, — to ji bylo vždycky slyšet v celém stavení, nikdy nechtěla ráno chodit bosa, aby si nezarazila něco do nohy, jako loni, když jí bába Kaštilka tahala z paty hřebík.

Honzíček osnoval pro dnešek plán. Pojede až po obědě, — dopoledne rozloučí se s kluky, ještě zaběhne dolů k bělušickému rybníku a obhlídne si všechna známá místa.

Při těch myšlenkách Honzíčkovi někdy zatrnulo srdce. Jakživ nebyl dál, než tamhle na lovčínském kopci, ani u strejce v Stonařově nikdy nebyl, jen tamhle v Čiměři, kam chodil do školy i do kostela. Ale Čiměř je menší než jejich Přísečnice, — jaký on může míti pojem, co je to město nebo dokonce Praha! Praha!

Můj Bože, Praha! Honzíčkovo srdce jihlo, a nevýslovné štěstí zalilo mu myšlenky. Praha!

A se záhadnou, úžasnou představou Prahy vynořila se mu v mysli vždy jeho babička.

Honzík a babička byli nerozluční druhové, — tamhle přes síň v sekničce byl vlastně její domov a s nikým ve svém životě tolik se nenahovořil jako s babičkou.

Neboť babička byla v celém stavení, ba, co povídám! — v celé vesnici, ba, v celém světě nejmoudřejší osobou. Babička všemu rozuměla, každý se s ní chodil radit, všechno ona spravedlivě rozhodla, a každý měl babičku rád.

Nejen u Matysů, ale v celé vsi babička Matysova lékovala, kmotrovala, dobytku pomáhala, s přátelstvem dopisovala a všelijaké malicherné sváry urovnávala.

Matysova babička z celé vsi byla nejdál ve světě, babička byla v Praze! A ne snad jen dva, tři dny, — to, to, — babička byla tam celý měsíc!

A, panečku, babička byla také v celé vsi největší čtenářkou, knížek měla v truhle aspoň čtyřicet a ještě si nosila z Čiměře od pana učitele všelijaké čtení.

Což to byly u Matesů krásné, zimní večery! Ať byly dračky, ať se hrách k setí přebíral, nebo se jen tak na piano besedovalo, babička měla hlavní slovo! Bud vypravovala zkušenosti, nebo říkala v knížkách. Uměla číst, jak táta říkal: „s důrazem!“, a když kousek přečtla, nikdy nezapomněla něco přidat ze své hlavy.

Honzíček sedával vedle ní. Ani se nehnul, oči na babičku, ústa pootevřena, ruce sepiaté jako při otčenáši. A ostatní také nábožně poslouchali, neboť babička byla mudrc, — to jí tak říkal jenšický strejc Mazáč, kterého babička vyhojila z namožených lopatek.

A babička byla také velkou vlastenkou! Tuze vychvalovala a přichvalovala si, že je Češkou, a o slavném, českém národě vypravovala povýšeným hlasem a krásnými vybranými slovy.

A což, když začla o Praze! Všichni poslouchali bez dechu a žili s babičkou tam v té zlaté, pohádkové Praze mezi poklady a památkami, a ještě ve spaní se jim zdávalo o královském hradě, o palácích a ohromných kostelích, zvlášť o tom rynku, co tam Ferdinand pomordoval věrné a poctivé Čechy.

A pak také o museu, — tam byla babička asi desetkrát, — o husitských cepech a brněních, — — Honzíček jen málo rozuměl, ale v hlavě mu to šumělo, jako když na jaře skoranovský potok bláznivě se žene přes jez u mlýna, a je ho slyšet až na horní konec vesnice. A teď on, Honzíček, pojede také do Prahy, všechno tam uvidí, všechno prohlédne, i do musea půjde, — to babička zvlášť psala tetce do Prahy, — a také na Betlémský plácek zajde, aby viděl, kde kázal Hus.

Bylo podivuhodné, jak babička měla ráda Husa! Četla o něm v knížkách a zvláště si ho zamilovala, a říkala v zimních besedách, že to byl čistý člověk a velký Čech.

Z počátku posluchači kroutili hlavou, Pertl, předříkávač, babičce vysvětloval, že to byl kacíř, a že ho církev za to upálila, ale babička se nedala, všechno vyložila podle knížek a tak pěkně jim o Husovi vypravovala, že kromě Pertla všichni uznali, že babička má pravdu.

A mělo to ještě, pane, dohru! Najednou přišel z Čiměře kostelník, aby prý babička, až půjde do kostela, stavila se u pana faráře!

Babičce hned se rozjasnilo. V tom je Hus, — to Pertl šel žalovat.

Babička vypravila se hned příští neděli. A rovnou na faru. Byli tak s panem farářem jednoho věku a často před kázáním spolu na krchůvku porozprávěli.

Babička potom doma vypravovala, jak to na faře bylo. Brzo se dorozuměli, babička vysvětlovala, co si na Husovi cení, že totiž byl velký Čech, že nedal v Čechách Němcům navrch, že vedl čistý a svátý život a že chtěl, aby takový život vedl každý křesťan.

Pan farář kýval, usmíval se a tiše povídal, že- on také tak o Husovi soudí, ale že jsou v kolatuře divní lidé, ale že on si babičku cení nad ty pobožnůstkáře, Hus že byl opravdu veliký Čech a příkladný křesťan.

Babička tehdy šla z fary jako z velké slavnosti. V obličeji zrůžověla, a na rtech jí zářil dobrý úsměv.

Honzíček tuto historii za zimních večerů slyšel mnohokrát a tuze rád jí naslouchal. A teď se půjde v Praze podívat, kde Hus kázal! —

Táta se na posteli zachrul, zvedl hlavu k oknu a rychle vstával. Volal na Matysku: „To jsem dnes zaspal, — večír jsme dýl povídali, — člověk pak neví, kdy má vstávat!“

Vyskočil z postele i Honzík. Vklouzl do kalhot a honem ven, na dvorek, ke studni, — Manča právě vycházela s mlékem a pokřikovala na Honzíka: „Hele, Pražáček! Počkej, v Praze budeš vstávat až v poledne!“

Honzíček chytl kliku u pumpy, jak a vyhrkla voda, nastavil oholenou hlavu.

To babička doporučovala takovou ranní lázeň. — Honzíček touto lázní od jara do podzimu takto počínal den.

Právě vycházel ze stavení Matys a trochu měkčeji než jindy, nakazoval: „Už se ráno nikde netoulej! Po obědě pojedeme!“

Honzíkovi píchlo u srdce. Nádherný přelud Prahy ho sice svůdně omamoval, ale přece si jen vzpomněl, že zítra již nebude tady na dvorku, že nikoho neuvidí ze svých, že bude někde ukrutně daleko za dománskými lesy.

Mokrý a červený hnal do seknice a honem se utřel. Matysová upozornila, že si nové šatstvo od rána muchlovat nesmí, aby si vzal zatím všední, že teprve na cestu se převleče.

Honzík si oblékl kazajku, nastrčil čepici, z jedné strany trochu ohořalou, to si na Tisovci v šípčí pálili ohýnek, a čepice mu spadla do nejprudšího plamenu, — a ztratil se ze seknice.

Přešel síň a zaťukal na protější, malé, začernalé dveře. Babiččin hlas zval dále! Rychle otevřel a již se hnal políbit babičce ruku, a již ji chytil kolem krku a radostně hubičkoval. Dnes prudčeji než jindy, — i teď ho napadlo, že babičku několik dní neuvidí.

Babička seděla na židli, — to byla taková starodávná, vyřezávaná židle s prořezaným srdíčkem a s namalovanými holubičkami v karafiátech na opěradle, — a u okna říkala si v modlitbách. Na očích neměla brejlí, moc dobře ještě viděla, poznala strejce Tomandla na lovčínském kopci!

„Babičko, táta dnes zaspal, Manča má již podojíno, a máma teprve vstává,“ hlásal a vyzrazoval Honzík.

„Modlil ses?“ ptala se babička.

„Nemodlil!“ přiznal se Honzík, „myslil jsem na Prahu —“

Nejdříve tamhle pěkně klekni a pomodli se Otčenášek!" pobízela, „pak ti na cestu ještě něco povím.“

Honzíček poslechl, ovšem že byl dnes Otčenášek tuze krátký a některé věty z něho vypadly.

Babička sklapla knihu, a Honzík už si nesl stoličku. To tak vždycky si sedl u babičky, položil jí hlavu do klína, a vedli spolu dlouhé rozhovory.

„Ještě jsem ti chtěla připomenout, abys v Praze si všechno důkladně prohlédl. Ne tak honem, honem! Tetka tě pěkně zavede, řekne ti, co vše znamená, a ty se dívej a pozoruj! Příkladně ukáže ti kamenný most, ty si tam pěkně vzpomínej, co jsem ti o tom králi vypravovala. A až uvidíš tejnský kostel, nezapomeň, že jej stavěl nejslavnější český král, Jiří z Poděbrad, a že tam nahoře mezi věžemi byl velký zlatý kalich, to na znamení, že bylo dovoleno jediným Cechům na celém světě přijímat krev Páně z kalicha!“

„Já vím,“ odtušil Honzík, „Husité chodili k svátému přijímání ke kamenným stolům a všichni pili z kalicha!“

„A pak se nezapomeň podívat na Jungmannův pomník. Je tak trochu vedle velké ulice, ale vidět ho musíš a poklonit se před tím velkým Čechem. Ten sepsal všechna česká slovíčka a poněmčilé Čechy obracel na vlastence.“

„A Havlíček nemá v Praze pomník?“ vyptával se Honzík.

Babička se zamyslila: „Když já byla v Praze, ještě Havlíčkův pomník nestál. Ale snad je a není-li, jistě brzy bude. Tvůj dědeček Havlíčka znal a říkal, že tomu se měly za života nohy líbat!“

„A utrápili ho, — já vím,“ učeně dodával Honzíček.

„A pak se s tetkou půjdeš podívat na Národní divadlo! Někde se pěkně postav naproti do koutka a nábožně se na to stavení dívej! To my Čechové jsme si vystavěli z krejcárků, to všechno na něm je z české hlavy! Tvůj dědeček dal několikrát na Národní divadlo, ale, chudák, nikdy se nemohl na tu krásu podívat. Já uvnitř nebyla, ale tebe tam tetka zavede, já jí pár grošů poslala, aby ti všechno ukázala.“

Honzík ani nedutal.

„A pak půjdete s tetkou na Bílou horu. Tu musíš vidět a pro celý život si pamatovat, že jsme tam ztratili svobodu, a že zlí lidé nás pak chtěli poněmčit! Ale nepovedlo se jim!“

Honzík podíval se hrdinsky na babičku a řekl: „Já budu vždycky Čechem!“

„To, hochu, samozřejmě musíš býti, protože jsi se narodil z české mámy. A nejen slovy, ale hlavně musíš býti hodným a přičinlivým člověkem, abys byl Čechům k užitku a k chloubě. A pěkně se v Praze chovej, bud zdvořilý a neprováděj skotáctví! Praha je české posvátné město, — pamatuj, co slavných Čechů chodilo po pražských ulicích a pracovalo tam pro českou slávu. Mockrát jsem ti o tom četla —“

„Eda bude chodit se mnou,“ ubezpečoval Honzík, jako by si netroufal, že bez cizí pomoci bude naprosto dokonalým klukem.

Babička přikývla: „To on Eda jistě bude znát všechny pražské památky, — je v Praze vychován, aspoň nezabloudíš. Víš, Honzíčku, v Praze nikam nesmíš chodit sám, — to by ses ztratil! Tam je sta ulic, — to, panečku, není Čiměř!“

„A co by se stalo, kdybych se ztratil!" pátral Honzík.

„To se ani, hochu, neptej, — to bys mohl přijít k ourazu nebo o život. Pěkně jdi jen s tetkou nebo s Edou. A jez, co ti podají, — ať si nevybíráš V Praze jedí jiná jídla, ale hanět se jim to nesmí. Mně dali omáčku s nějakou solenou rybičkou, žaludek se mi nad tím kormoutil, ale já si přece kousek vzala, abych dcery nezarmoutila."

Manča nakoukla okýnkem do sekničky a zaťukala. To bylo znamení, aby babička s hochem šly k snídaní.

Ve velké seknici u stolu hospodář Matys se staral, jestli by přece jen neměl nechat hocha doma, aby se mu cestou něco nestalo.

Babička hned zakročila: „Je mu deset let, však on se ve světě neztratí. Hubu má a dar řeči také, — ať se zeptá! V Praze budou čekat. Aspoň hoch něco uvidí a bude mít vzpomínky pro život.“

Honzík vděčně se podíval na babičku.

A co se tak v rodině radili, Honzík vypil kávu, strčil chléb pod kazajku a vytratil se.

Měl ještě několik velkých klukovských starostí. Za pár chvilek odjede a přece se musí s kamarády rozloučit! —

Vyběhl před stavení a rozhlížel se po návsi. Aha! Kamarádi nelhali, tamhle přešlapuje Franta Onderků s Floriánkem Horňákovým! To byli Honzíčkovi nejlepší a nejmilejší kamarádi. Tonda Pirnátův už ne, ten byl falešný, kamarádil se starostovým Pepkem a na ně díval se s vysoka.

Honzíček pískl do pěsti, zatočil rukou a šel klukům naproti.

Sešli se před Onderkovou chalupou, a Frantovo první slovo bylo, aby se šlo k bělušickému rybníku, protože máma by mohla Frantu uvidět a poslat pást husy, Floriánek choval totéž domnění na svou roditelku.

Stočili se za Střížovou stodolu a namířili švestkovou alejí dolů k rybníku.

Franta cestou vypravoval: „U nás tomu nevěří, že ty, Hondo, pojedeš do Prahy! To prý stojí hrůzu peněz a tvá pražská teta je lakomá, to se ví!“

„Pojedu!" určitě s velikou vážností řekl Honzík.

„A přivezeš nám něco?" pátral Floriánek.

„,No, snad přivezu,“ nezaručoval se úplně Honzík, „ale ještě nevím, ještě mi táta nedal peněz —“

„Já bych si dal na kudlu,“ nesměle prořekl Franta a z kapes tahal nějaké krejcary. Celou noc přemýšlel, kdyby tak měl pražskou kudlu a svěřoval tu Honzíkovi veškeren svůj movitý kapitál, asi sedm krejcarů. Honzík podíval se na špinavou Frantovu dlaň, odhadl dle oka, že se mu tady nabízí na pražskou kudlu peníz pranepatrný, a byl ve velkých rozpacích.

Nahlas uvažoval: „Víš, pražská kudla bude drahá, — mně se zdá, asi třicet krejcarů —“

Frantovi sklesla ruka se sedmi krejcary, a jaksi žalostně zadíval se do rodného kraje.

Přišli k rybníku. Tady bylo jejich oblíbené místo, sem se scházeli a mnoho spolu rokovali. Sedli si na hráz, a smutná Frantova nálada přenesla se i na Floriánka.

„Já, chtěl, —“ nadhazoval, „kdybys mi v Praze koupil tahací harmoniku —“

V Honzíkovi honily se mraky. Již včera kamarádi loudili, aby jim přivezl něco z Prahy, ale netušil, že jejich naděje jsou tak nezřízeně veliké. Kde pak, pražskou kudlu a tahací harmoniku! Táta mu dá asi dva šestáky, babička asi taky tolik a máma? Ta si koupila předešlý týden na sukni, ta má hrníček na polici dočista vybraný, ta nedá!

Franta resignovaně strčil sedm krejcarů do kapsy, a kolem rtů mu pohrával jízlivý úsměv.

„To ty půjdeš do Prahy asi chovat děti nebo hlídat na dvorku —“ ouštěpačně povídal.

„Ne, já jedu prohlídnout si Prahu a její památky —,“ dobromyslně vyvracel Honzík utrhačnou řeč.

„Nemluv! To jen u vás doma tak lidem povídají!“ mstivě se chechtal Franta; „naše máma povídala, že vaše pražská tetka prodává zelí a košťata a že je ráda, když jí něco pošlete k jídlu, a že čeká, až vaše bába umře, aby dědila!“

Honzík se začervenal, div mu do pláče nebylo!

„Oni si tě tam budou brát pro parádu a pro prohlížení! To jó! Budeš ty tam roznášet košťata jako tan hle Lojza rasů — “ rýpal neomaleně Franta.

Floriánek si přidal: „Zadarmo tě v Praze živit nebudou, to budeš od rána do noci něco tahat!"

Honzíkovi se třásla brada, a lítostivě povídal: „To není pravda, — tetka má krám a neprodává košťata!“

Franta ohrnul nos: „No, kdyby se jim dobře dařilo, nelezli by do Prahy a koupili by si tady pole a barák!“

Floriánek přidal: „Vždyť tuhle Rumlovo je na prodej! Ale kde pak by vaše tetka vzala na Rumlovo peníze!“

Honzík vstal. Měl plnou dušičku hořkého zklamání a hned by se dal do pláče! Ale kluci by se mu smáli, že je rozbrečená Cecilka. Chtěl raději odejít od kluků.

Franta ještě jednou zkoušel: „Tak mi tam nekoupíš pražskou kudlu?“

„A mně tahací harmoniku?“ přidával se k Frantovi Flcriánek.

„Já nebudu mít tolik peněz —,“ pomalu a tesklivým hlasem doznával Honzík.

„Ať ti půjčí tetka!“ radil Franta.

„No, — já nevím, — já nemohu slibovat, — jak pak, kdybych nemohl vám něco přivézt?“ vzpouzela se Honzíkova dobrá duše marnému slibu.

„Já bych ti třeba dal, až přijedeš, sklopec na vrabce — nebo zrcátko —“ lákal ještě potutelně Franta.

Honzík mlčel a trudně přemýšlel o Frantově falešném kamarádství.

Vraceli se do švestkové aleje.

„Tak nepřivezeš?“ ptal se s důrazem Franta.

„Já nevím —,“ rozmrzele řekl Honzík.

„Tak dobrá!“ vykřikl Franta, „do smrti s tebou nekamarádím!“

Otočil se na patě a dal se v pravo cestičkou mezi poli.

A když trochu dále zašel, zvedl hrudku a mrštil za Honzíkem.

Floriánek Horňáků se ještě držel Honzíka. Šeptal důvěrně: „Nic mu, klukovi zrzavému, nekupuj! Ale mně bys mohl koupit, — taková harmonika je v Praze za pár krejcarů, — možná, že za pět —“

Honzíček neodpovídal. Byl zdrcen ztrátou Frantova kamarádství a dobře chápal, že i Floriánek mu bude nepřítelem, protože mu v Praze tahací harmoniku koupit nemůže.

„Koupíš?“ udeřil rozhodně na Honzíka malý Horňák.

„Já nevím —,“ mrzutě již odsekl. „Kde vcznu peníze?"

„Já bych ti dal do Prahy pytlík fazolí,— možná, že tam kluci nemají fazolí a že by ti je dobře zaplatili —“

„Já nevím —,“ stále jen odpovídal Honzík.

Floriánek neřekl už ani i, obrátil se a šel cestičkou v právo mezi poli k jejich chalupě.

Honzík osamotněl. Ztratil dva kamarády právě před velkou životní událostí a již v hlavě dobře rozsoudil, že ze ziskuchtivosti a marné žádostivosti.

Bodejť, bude klukům kupovat takové zbytečnosti! Pravda, má na Prahu za-šetřen nějaký krejcar, ale s těmi penězi má velké plány, — to již šetří a schovává od vánoc, — od té chvíle, co mu babička slíbila, že o prázdninách pojede do Prahy!

Má skoro zlatku a jestli ještě něco dostane, koupí si to, po čem přes rok žhavě touží!

V Praze totiž se vyptá, jestli by mu neprodali — českou kroniku!

Tu by chtěl míti, v té by chtěl čísti všechny ty krásné věci, které babička nebo pan učitel někdy vypravovali. Ani pražskou kudlu, ani tahací harmoniku, ale českou kroniku by si rád koupil!

To bylo ono Honzíčkovo tajemství!!

II. Na dráhu![editovat]

Ve velké seknici Honzíka oblékali do Prahy. Byl jako ve snách, — velká chvíle se na dohmat přiblížila! Ještě si ve škopku umyl ruce a přemázl dlaní obličej, převlékl se do čistého prádla a přikročil k posteli.

Tam ležel rozložen šedivý burnusek, podivuhodně krásná zelená čepice, makově červený šátek na krk a nové kalhoty, trochu dlouhé a široké, ale kmotr Velíšek, místní krejčí, rozšafně Matysovi vyložil, že kluk do kalhot doroste. S tím přesvědčením kupoval otec i zelenou čepici. Padla Honzíkovi přes uši, zakryla mu i oči, ale babička našila dovnitř čepice flanelovou pásku, — čepice jakž tak vznášela se Honzíčkovi nad ušima. Ale horko mu v ní bylo, i když si ji nasadil jen tak na zkušenou.

U postele stály Honzíkovy nové boty shrnovačky. Byly překrásné, holínky dosud nebyly natřené, rděly se tmavočervenou barvou, — oči na nich přecházely!

Nábožně se do té nádhery oblékal. Jakživ nebyl tak vyšňořen, a když mu máma uvázala kolem krku makově červený šátek, dala do kapsy dva kapesníky a vedla ho před zrcadlo, byl vlastní krásou přímo ohromen.

Pak nastalo loučení. Matys zapřahal valáška do vozíku, Honzík ještě poslouchal babiččino a mámino kázání. Jen jedním uchem poslouchal důtklivá ponaučení o pražském svém chování, pozorněji si všiml, co má tetce vyřídit a byl nejpozornější, když Matyska šla k hrníčku na polici a vtiskla mu do ruky tři desetníky. Div se údivem nerozkřikl!

Ale ještě větší překvapení čekalo v babiččině sekničce!

Babička Honzíka nejdříve křížem krážem zlíbala, pak se rozplakala a jen prosila, aby dal ve vlaku na sebe pozor, aby ho v Praze na nádraží tetka našla, a naposled dala mu — zlatník! Opravdovský, stříbrný zlatník!

To loučení i zlatník tuze Honzíčka rozebralo. Natahoval moldánky, a najednou mu bylo strašně smutno, a hned by byl svlékl burnusek i nové kalhoty, jen aby mohl zůstat doma.

A smutek se zvýšil, když s babičkou a mámou vyšel na zásep.

Na dvoře zakáhaly husy, otevřenými dveřmi do chléva bylo vidět, jejich červenou plosu, která ho na podzim při pasení nejméně trápila, přiběhl pes Čiháček a se vztyčenýma ušima pozorně si prohlížel nezvykle vystrojeného Honzíčka. A ze stáje táta vedl valáška, toho valáška, s nímž Honzík už jezdil za humna pro krmení.

A tamhle byla jejich zahrádka, tamhle na hrušce měl houpačku, tamhle v koutě na kopečku s Frantou šukali fazole, — ze stodoly vyšla Manča, dobrák, která leckdy ukryla jeho nezákonné choutky a teď také měla smutný obličej.

Když valášek byl zapřažen a Matys hartusil, aby lezl na kozlík, Honzík se rozplakal. Hned popadl mámu, hned babičku kolem krku, pak přišla na řadu Manča, dokonce i Čiháčka obejmul, až pes radostí skučel a po hřbetě se válel, — inu, Honzíčkovo loučení bylo srdcervoucí!

Ještě pár křížků na čelo a pár dobrých rad na cestu, a Honzík škrábal se ve vzlykotu na vozík. Vedle něho položila Manča dva uzlíky, jeden pro pražskou tetku, druhý pro Honzíčka. V tom svém měl buchty, prádlo, všední ohořalou čepici a satinglový kabátek. Také si dal do uzlíku „káču“, „brumajzla“ a všelijaké jiné důležitosti.

Manča běžela otevřít bránu, Matys lehce šlehl valáška a honem vyjížděl. Aby už jednou tomu loučení byl konec!

Vyjeli na náves, tu a tam někdo vyhlédl, jak veze Matys hocha do Prahy, a před Onderkovými za plotem vykukoval Franta a Floriánek. Chtěli se na vlastní oči přesvědčit, jestli kluk Matysů opravdu pojede.

Honzík, poctivě řečeno, velmi brečel. Slzy mu kapaly na burnusek, a oči měl tuze červené. Brečel až k božím mukám.

Tam potkali bábu Palánku, co chodila k Matysovům na práci, a Matys musel zastavit, Palánka vylezla k Honzíčkovi na kozlík, dala mu za ucho hubičku a štěbetala: „Tak, hochu, jen do světa! Jen do světa! Já tam mám čtyři kluky a všem se dobře daří. Počkej, Honzíčku, to budeš koukat na město, to uvidíš domy až do nebe a lidstva jako brabenců. Moc se ti tam bude líbit, ani domů nezatoužíš!“

Honzík se usmíval, podal Palánce ruku a díval se do světa veseleji.

Přibližovaly se dománské lesy, a obloukem vozík zajížděl k Čiměři. To všechno bylo ještě Honzíkovo doma, tudy chodil do školy a do kostela.

V Čiměři jeli vedle nízké školy. Honzík si pomyslil, jak asi bude, až tu pojede nazpátek a až po prázdninách čiměřickým klukům bude vypravovat o Praze.

Z Čiměře, to už jeli do neznámého světa! Honzík se otáčel, neuvidí-li Přísečnici, ale ta se schovala za březový hájek, ani špička střechy nikde nekoukala.

Dojeli lesů. Honzík se od otce dovídal, že krajní stavení u lesa je fořtovna, a když za půl hodiny projeli les a vjeli na širokou silnici, Honzík údivem dýchat zapomněl.

Rozložila se před nimi nesmírná rovina, objevily se kostelní věže, hromádky vesnic a na obzoru tyčily se dvě pyramidkv městského kostela. Tam pojedou ještě skoro půldruhé hodiny, povídal Matys.

Honzík nemluvil. Otáčel se v pravo, v levo, — bylo mu podivně v rovinatém, širokém kraji. Vesnice byly tu větší a výstavnější, než jejich horské dědiny, — u cesty stály bílé kaple, výstavné hostince, a silnicí šlo sem i tam mnoho lidí.

Valášek lehce a svižně klusal po rovné a tvrdé silnici, potkávali pěkné vozíky, jednou jeli i vedle černého, lesklého kočáru.

V Honzíkovi zatajil se dech a ani se neptal, co to je a čí to je. A přece to byly jeho oblíbené otázky!

Ve velké vesnici na široké návsi zastavili u hostince, aby si valášek vydechl. Matys seskočil, podal Honzíkovi oprať a zašel do hostince na sklenici piva. Bylo horko, slunce pražilo, — Honzíček v zelené čepici a teplém burnusku potil se na celém těle.

Nové dojmy ho omamovaly, ale přece si vzpomněl, že za hodinu uvidí železnou dráhu, kterou znal jen z vypravování a z obrázkův! A pojede takovým vlakem skoro tři hodiny do Prahy!

Ale také si upomenul, že pojede — sám! Ježíškote, táta u dráhy valáška obrátí, pojede touto cestou domů a on, Honzík, vleze do železnice a sám a sám bude ujíždět do světa!

Dokud seděl vedle táty, ještě to se steskem ušlo. Ale pak! —

Jeli stále klusem, Matys měl strach, aby nezmeškali vlak. Najednou Honzík velmi se podivil. Proti nim jel človíček na drátěných dvou kolech, jen jen frnkl vedle nich, a jak se Honzík ohlédl, vzdaloval se, až v minutě byl malý jako hrášek.

„To jede na velocipédu —,“ vysvětloval Matys, a Honzík jen vydechl : „Kryndáčka, že nespadne —“

„Takových v Praze uvidíš!" poučoval táta, „ale měj pozor, aby tě některý nepřejel. Polámal by ti tou rychlostí nohy.“

Pomalu se před nimi vynořovaly dvě vysoké věže, vedle nich černé nitky továrních komínův a rozlehlý, světlešedý balvan městských budov.

Táta bičem v právo upozorňoval: „Podívej se, tamhle jede vlak!“

Na povlovném svahu bylo vidět pomalu se vlekoucí, tlustou čáru a nad ní dlouhý, bílý kouř jako vlnitou krajku.

Honzík nový zjev z Očí nespustil. Doma slýchal, že vlak jede desetkrát rychleji, než valášek utíká, a tam ta hračička leze jak hlemýžď!

„Nezapomeň,“ napomínal otec, „jak v Praze vylezeš z vozu, vytáhnout kapesník a zatočit jím! Podle toho tě tetka pozná!“

„A hned vám budu psát!" sliboval Honzík.

Dohonili skupinu výrostků, kteří pokřikovali a chechtali se Honzíkově zelené čepici. Ujížděli opět dlouhou vesnicí, a táta povídal, že za čtvrt hodiny budou ve městě.

Obě věže před nimi byly již náramně vysoké, a na jejich vršku třpytily se zlaté kuličky.

Potkávali stále více lidí, jinak oblečených než u nich v horách. Honzíčkovi nejvíce se líbili velocipedisté, div očí na nich nenechal! Míhali se vedle vozíčku, a Honzík nemohl vypozorovat, jak se to jede, vyhýbá, popohání. Sliboval si, že to v Praze pořádně vyzkoumá.

Jak vjeli do předměstí, Honzík přestal mluvit. Ani nemrkal! Sotva dýchal!

Dobromyslný horáček, který v celém svém životě viděl jen rodnou horskou Přísečnici a Čiměř, ocitl se jako v pohádce. Tolik domů! Tolik lidí!

Valášek klusal a klusal, — Honzíčkovi se zdálo, že zabloudili v samých domech, a že již nikdy nedostanou se z ulic.

Na náměstí nové udivení! Budovy ještě větší, velikánský kostel, uprostřed vysoká socha, krámy, — ach, tolik, tolik nových dojmů!

Honzíček chytl tátu za ruku a začal se vyptávat: „To tam nahoře jsou lidé?“ a ukazoval na první a druhé poschodí.

„I, jsou, — a třeba padesát lidí v jednom domě!“

„A dole se prodává?" ukazoval na přízemní krámy.

„Všechno, co chceš,“ smál se otec, „tenhle burnusek a čepici jsem tu taky koupil.“

Jeli vedle chrámu, Honzík prosil, že se podívá dovnitř, ale Matys nezastavil. Dle zvyku venkovských lidí měl strach, že zmeškají vlak a proto pobídl valáška.

Honzík se díval, díval. Po prvé uviděl opravdovské vojáky, — velmi ho zajímaly chůvy s kočárky a údivem ho naplnil kropící vůz. Vějíř vody, svlažující prašnou ulici, velmi ho bavil, ale dlouho nemohl pochopit, proč zalévají dláždění, jak oni doma zalévají v zahrádce kapustu.

Jeli dlouhou ulicí k nádraží. Honzík letmo nahlížel do obchodních výkladů v a žasl nad spoustou krásných věcí.

„Kdo to asi koupí?“ nahlas přemýšlel, „kolik let to tu leží, než se to prodá?“

Táta vysvětloval, ale netrpělivě, protože bylo nutno proplétat se mezi četnými povozy a jet velmi opatrně.

Konečně Matys zahlédl nádraží a hned hocha upozornil.

Přejeli koleje, natočili před velké prostranství, a Matys zastavil přímo před vchodem.

Honzík byl jak u vidění. Tady byl šum ještě větší, — a což teprve v čekárně.

Najednou něco pronikavě písklo, zahučelo, a zem se rozechvěla, — Honzík chytil se táty a měl opravdový strach. Vedle oken supěla lokomotiva a hlučely vagony, — Honzík po prvé v životě viděl železnou dráhu!

„V takovém voze pojedeš do Prahy!“ vysvětloval táta, „pěkně tam vlezeš a nevylezeš až v Praze!“

Honzík chtěl vidět všechno z blízka. Vyšli na peron, — času bylo ještě dost, a Matys, jak dovedl, vysvětloval, kde to na lokomotivě topí, kde je pára a proč to hlučně odfukuje. Ach, to by Franta a Floriánek koukali! A až jim to bude vypravovat, kluci neuvěří! Pak ho napadlo, že to bude asi hrůza vlézti do takového uzavřeného vozu a jet po železných tyčích, ale hned si vzpomněl, že babička také odtud do Prahy právě v takovém voze jela, a hned strach s něho spadl.

Procházeli celé nádraží. Všechno Honzíka zajímalo, již se trochu osmělil a horlivě se vyptával.

„A to odtud se jezdí jen do Prahy?“ pátral na otci.

„Kam chceš, třeba do Ameriky,“ řekl otec, ale Honzík měl už tolik zeměpisu v hlavě, že věděl o moři mezi Evropou a Amerikou.

„To vlak jede přes moře?“ nedůvěřivě se zeptal.

Matys vykládal, že se musí z vlaku přestoupit na loď, ale nějak byl v rozpacích, — chodíval do školy jen tak někdy, jen když ho doma nepotřebovali. Nyní často litoval, že pilně do školy nechodil, že všemu o světě se nenaučil! Někdy se mu lidé i vysmáli, když nevěděl, kudy kam nebo se dotazoval na všeobecně známou věc. Proto Honzík nesměl ani jednou vynechat, školu. Ať je aspoň chlapec vzdělanější, než mohl býti táta.

V čekárně bylo jako v úle. Nejrůznější lidé v nejrůznějších krojích seděli, stáli, chodili, — všude plno uzlů, krabic, balíčků, — hluk a křik k ohluchnutí, — z venčí pískání a drnčení lokomotiv, cinkání nádražních zvonků, vyvolávání vrátného, — ohlušenému horáčku bylo jako v těžkém, bláznivém snu.

Matys postavil Honzíka s oběma uzlíky ke kamnům, požádal stojící tam vysokou přísnou tetku, aby dala na hocha pozor, a šel koupit lístek.

V Honzíkovi menšila se dušička. Tetka mu něco povídala, ale neslyšel, jen se za tátou díval … už to začíná! Už se octne v tom mraveništi sám.

Přistoupil k němu vysoký, vousatý pán, díval se na polekaného hocha a chtěl ho pohladit po čepici. Honzík se skrčil, vytřeštil na pána oči a div nevyjekl, aby mu nebral čepici.

Tetka poučovala: „Nic ty se neboj, — tady ti nikdo neublíží! A kam pojedete s tatínkem?“

Honzík se osmělil: „To jen já jedu, — do Prahy! Táta pojede s valáškem domů.“

„To spolu kus cesty pojedeme. Já sice ne do Prahy, ale zrovna tím směrem. Vezmu tě s sebou!“ slibovala tetka.

Davem tlačil se Matys, nesl lístek a kýval na Honzíka. Vlak hned pojede, — již budou pouštět na peron.

(Pokračování.)