Továrna na absolutno/Kapitola 30

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Továrna na absolutno
Podtitulek: Kapitola 30
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: První utopistický román Karla Čapka, líčí události kolem vynálezu karburátoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající absolutno - boha.
Zdroj: http://www.mlp.cz/karelcapek
Vydáno: 1922
Licence: PD old 70

KONEC VŠEMU Uplynulo mnoho let. V hospodě U Damohorských sedí strojník Brych, nyní majitel závodu, a čte Lidové noviny.

„Hned budou jitrnice,“ hlásí hostinský vycházeje z kuchyně. A hleďme, vždyť to je Jan Binder, druhdy majitel kolotoče; ztloustl a nenosí už pruhovanou košili, ale je to on!

„Dost času,“ povídá pomalu pan Brych. „Vždyť tu pan páter Jošt taky ještě není. A pan redaktor Rejzek taky ne.“

„A... jak se daří panu Kuzendovi?“ táže se pan Binder. „No, to víte. Marodí pomalu. Pane Binder, to je jeden túze hodnej člověk.“

„Ba je,“ mínil pan hostinský. „Já nevím...pane Brych ... kdybyste mu přinesl ode mě nějakou tu jitrničku. Povedly se, pane Brych, a kdybyste chtěl bejt tak hodnej ...“

„Ale s radostí, pane Binder, to víte; to ho potěší, že pamatujete. Ale jo, to rád udělám.“

„Pochválen Pán,“ ozvalo se jaře ve dveřích, a pan kanovník Jošt, svěže zardělý mrazem, si věšel klobouk a kožíšek.

„Dobrej večír, Velebnosti,“ odpověděl pan Brych. „Však už čekáme, čekáme.“

Páter Jošt špulil radostně ústa a mnul si okřehlé ruce. „Tak co je v novinách, pane mistře, copak nám píšou?“ „Ale čtu zrovna: ‚Prezident republiky jmenoval mladistvého učence soukromého docenta dr. Blahouše mimořádným profesorem.‘ Víte, pane kanovníku, to je ten Blahouš, co psal tenkrát o panu Kuzendoj."

„Aha, aha,“ řekl páter Jošt utíraje si brejličky. „To se ví, nevěrec. Všecko na univerzitě jsou neznabozi. A vy jste taky jeden, pane Brych.“

„No, pan kanovník se už za nás pomodlí,“ ozval se pan Binder. „Potřebuje nás do nebe pro kaufcvika. Tak dvě a jedno, Velebnosti?“

„To se rozumí. Dvě a jedno.“

Pan Binder otevřel dveře do kuchyně a křikl: „Dvě jitrnice a jedno jelito.“

„— brýčer,“ zavrčel redaktor Rejzek vcházeje. „Zima, lidičky.“

„Večírek,“ zašveholil pan Binder. „To jsou hosti.“ „Tak co je nového?“ ptal se jaře pan páter Jošt. „Copak máte v redakci? Ach jo, taky jsem zamlada psával do novin.“

„Však mě ten Blahouš taky tenkrát v novinách jmenoval,“ řekl pan Brych. „Mám to ještě někde vystřiženo. ‚Apoštol Kuzendovy sekty‘ nebo tak nějak o mně psal. Jojo, kde jsou ty časy.“

„Večeři,“ ozval se pan Rejzek.

Tu již pan Binder a jeho dcera nesli na stůl jitrnice; ještě syčely zpěněny mastnými bublinkami, ležíce na kyprém zelí jako turecké odalisky v polštářích. Páter Jošt silně zamlaskal a rozkrojil první krasavici.

„Ta je,“ řekl za chvíli pan Brych.

„Mm,“ promluvil po delší době pan Rejzek.

„Bindere, ty se vám povedly,“ pravil uznale pan kanovník.

Panovalo vděčné a usebrané ticho.

„Nový koření,“ připojil pan Brych, „to já rád cejtím.“ „Ale nesmí ho být moc."

„Ne, tak zrovna.“

„A kůže musí zrovna chroupat.“ „Mm.“ A opět nastala delší přestávka. „A zelíčko musí být hodně bílé.“

„Na Moravě,“ ozval se pan Brych, „dělají zéli jako kaši. Já tam byl jako tovaryš. Zrovna vám teče.“

„Ale jděte,“ divil se páter Jošt. „Zelí se musí přece procedit. Ale nepovídejte, to ani nemůže být k jídlu.“

„No; a jedí to tam. Lžicema to jedí.“

„To je hrůza,“ trnul kanovník. „Lidi, to je divný národ. Vždyť přece zelí se musí jen omastit, že, pane Binder? To já nechápu, jak to může někdo dělat jináč.“

„Víte,“ řekl pan Brych zamyšleně, „ono to asi je jako s tou vírou. Taky člověk nepochopí, že jinej může věřit něco jiného.“

„Dejte pokoj,“ bránil se páter Jošt. „A to bych spíš věřil v Mohameda, nežli bych jed jinačí zelí. To přece dá rozum, že se má zelí jen omastit.“

„A víru, tu nedá rozum?“

„Naši víru jo,“ řekl rozhodně pan kanovník, „ale ty ostatní nedá rozum.“

„Tak jsme zase tam, kde jsme byli před tou válkou,“ vzdychl si pan Brych.

„Lidi jsou vždycky zas tam, kde bejvali,“ ozval se pan Binder. „Však to taky pan Kuzenda říká. Bindere, říká, žádná pravda se nedá vybojovat. Víš, Bindere, říká, ten náš Pánbůh na bagru nebyl tak špatnej, a ten tvůj v kolotoči taky ne, a vidíš, přece zanikli. Každej věří na svýho výbornýho Pánaboha, ale nevěří druhýmu člověku, že ten taky věří něco dobrýho. Lidi mají nejdřív věřit v lidi, a to ostatní se už najde. Tak to říká pan Kuzenda.“

„Ba jo,“ mínil pan Brych. „Člověk si třeba může myslet, že druhá víra je špatná víra, ale nemá si myslet, že ten, kdo ji má, je špatnej a sprostej a podvedenej chlap. To je v politice a ve všom.“

„A proto se tolik lidí nenávidělo a pobilo,“ ozval se páter Jošt. „Víte, čím větší věci někdo věří, tím vzteklejc pohrdá těma, co v ně nevěří. A přece největší víra by byla věřit v lidi.“

„Každej to myslí náramně dobře s lidstvem, ale s jedním každým člověkem, to ne. Tebe zabiju, ale lidstvo spasím. A to nejni dobře, Velebnosti. Svět bude zlej, pokud nezačnou lidi věřit v lidi.“

„Pane Binder,“ řekl páter Jošt zamyšleně, „tak třeba pro mne zejtra udělejte to moravské zeli. Já to zkusím.“ „To se musí trochu zasmažit a jako dusit. A takhle s klobásou to je docela dobrý. Každá víra a každá pravda má něco dobrýho, a kdyby to bylo jen to, že ten druhej ji má rád."

Zvenčí se otevřely dveře a vešel strážník. Byl promrzlý a chtěl skleničku rumu.

„Á, to jste vy, pane strážmistr Hruška,“ řekl Brych. „Tak co, kdepak jsme byli?“

„Ale na Žižkově,“ povídal strážník a svlékal ohromné rukavice. „Byla tam šťára.“

„A copak jste vyšťárali?“

„No, dva šupáky. A pár nepříslušnejch. A v domě číslo 1006, totiž ve sklepě, takovej brloh.“

„Jaký brloh?“ ptal se pan Rejzek.

„Karburátorový brloh, pane redaktore. Měli tam maličký Karburátorek, ze staré motorky před vojnou. A taková ta pakáž tam chodí k orgiím.“

„Jaké to jsou orgie?“

„No, taková neplecha. Modlí se a zpívají, a mají vidiny, prorokujou, dělají zázraky a tak ledacos.“

„A to se nesmí?“

„Ne, je to policejně zakázáno. Víte, je to jako ty pelechy, co se v nich kouří opium. Taky byl jeden takový na Starém Městě. A těch karburátorových doupat jsme vyšťárali už sedum. Taková sebranka tam chodila. Lidi bez přístřeší, kurvy a individua. Proto je to zakázáno. Je to nepořádek.“

„A je takových doupat mnoho?“

„Už ne. Já myslím, že tohle byl poslední Karburátor.“