Tonoucí stíny/Noční host

Tonoucí stíny Josef Hora
Balada v hnědi	Noční host	Balada o zrádném pokušení

Údaje o textu
Titulek:	Noční host
Autor:	Josef Hora
Zdroj:	HORA, Josef. Tonoucí stíny. Praha: Fr. Borový, 1933. 108 s. S. 23–26. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

U kamen teplo, v koutech chlad,
tak jako na samotách všude,
tak jako všude, kde má rád
starostíplný Bůh své chudé.

Muž Josef z města přišel dnes
po týdni práce ke své ženě.
Podal jí uzlíček, jejž nes
a zased k stolu unaveně.

Chtěla mu říc, že měla strach,
zda vrátí se v té metelici,
že viděla ho dvakrát v snách
s lešení padat na ulici.

Chtěla mu říc, jak ráda je,
že přišel domů na vánoce,
jak bez něho doba dlouhá je
a k nepřečkání jak jsou noce.

Ale on mlčky se dívá jen
na dítě, v koši u kamen spící.
Nepamatuje se na svůj sen
o ženě, v dálce milující.

Nepamatuje se, není mu
do lásky, do smíchu, do lekrace.
Ví jen, že na stavbě řekli mu,
že už nemají pro něho práce.

Tak tichý smutek lidský je,
marná nevyslovená slova.
Čas v mlčení žhavém spálí je
a nenechá je říc znova.

Štědrovečerní večeře
je u chudých brzo dojedena.
— Slyšíš ty rány na dveře?
v úleku trhla sebou žena.

— Slyším je, Marie, jako ty,
usmál se trpce. — Buď bez starosti.
Se zlým do naší samoty,
buď jista, nederou se hosti.

Odstrčil pevně petlici
a jak se na zápraží díval,
vítr do chodby fičící
podivnou postavu dovnitř přivál.

Vychrtlý, hladem se chvějící
člověk popelavého líce,
ždímaje v rukou čepici,
zdráhavě vstoupil do světnice.

Mráz nějakých nezemských, tvrdých mil
zadýchal z něho na Marii.
Snad že s hor byl k nám sestoupil,
kde jedí led a sníh kde pijí.

Zchvácený, ale jako by bez tíhy byl,
cizinec na stolici klesl.
Ruce do klína upustil
a dlouho slova nepronesl.

Sotva se dotkl sklenice,
v níž Marie nápoj mu předložila,
zář lampy padla mu na líce,
zapadlé oči ozářila

a z očí těch modrých a průzračných,
jež jako závrať vábily k sobě,
vytryskl pojednou tichý smích
na hlavy manželů obě,

snící dítě jak z hnízda pták
se zasmálo v hlubokém spánku
a cizincův plachý, pozorný zrak
slét na ně, podoben jsa vánku.

— Zdaleka jdete?— Zdaleka, řek,
— a daleko ještě musím jíti.
Jsem posel, nesu s sebou lék,
jenž musí mnohé uzdraviti.

A jak se loučil, jak ke dveřím šel,
zdálo se Marii, že roste
a Josef bázlivě k němu děl:
Neodcházejte od nás, hoste!

Je venku mráz a led, — chtěl říc,
mlčel však, když ho pozdravila
z tmy ještě cizincova líc,
nežli ji půlnoc obklopila.

Bylo jim, jako by šli s ním
léčiti lidi přes závěje.
— Kam šel ten chudý? — Cožpak vím?
zašeptal, k ní se nakláněje.

— Cožpak já vím? Cožpak ty víš,
kdy to, co není, navštíví tě?
Cožpak já vím, proč nebe je blíž,
než to, čím země zabíjí tě?