Tonoucí stíny/Balada v hnědi

Tonoucí stíny Josef Hora
Balada bílé noci	Balada v hnědi	Noční host

Údaje o textu
Titulek:	Balada v hnědi
Autor:	Josef Hora
Zdroj:	HORA, Josef. Tonoucí stíny. Praha: Fr. Borový, 1933. 108 s. S. 18–22. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Lichotně lhoucí vítr vál
rezavým hájem a po vodách,
rozteskňoval a sliboval
bolestnou rozkoš a sladký žal
tam v samotách.

Kam jdete, vy dva, si oráč řek.
Copak si asi vypráví?
Tak vida, láska. V den Dušiček.
A s branami dál se brázdou vlek
mhou, padající do trávy.

A těm dvěma zněl listopad
houslemi z oken zastřených.
List ještě do hlíny nedopad,
na rty se nevetřel ještě chlad
přes jejich zvědavý smích.

Všecko, vše chtěla věděti
o dálce, z níž sem za ní jel.
Poslouchati a mlčeti
v slastném a žárlivém dojetí
z měst, z vlaků a ze světel.

Nevěděla, že zapomněl
na hlasy ulic a hlasy žen,
že jenom její hlas mu zněl
a v jeho hlas, jenž se chvěl,
že byla touha po ní jen.

Lichotně lhoucí vítr vál
po lávce, na níž usedli.
A jak si s jejími vlasy hrál,
osláblých rukou a ňader si přál,
v sny dlouhého čekání zapředlý.

Všecko, všecko mu chtěla dát,
jen co vteřina pomine.
Čas ale jako by smyslil si stát,
na nahou ruku jí padl chlad:
Ne, ne, drahý, ne, tady ne.

Netrpělivě, těžce vstal
a vyčítavě šel podle ní.
Hrot jejích ňader mu v zraku hrál
a na rozkousaných rtech mu tál
zhaslý plamínek splnění.

Zjihlá a pokorná sklonila
k němu své tělo a tíži svou.
Jak ráda byla by zabila
chvíli, jež chladem ji polila.
Jak ráda byla bych tvou.

Vždyť vlastně už dávno tvou jsem přec,
táhlo jí hlavou, a chci tě mít.
Za nočních snů jsi můj milenec,
beru tě do rukou jako věc,
bez níž už nedovedu žít.

Čím víc však jihla v představách,
tím víc jí v údech rostl chlad.
Strach z lásky rty jí v čáru stáh
a v polámaných korunách
se posměšně tměl listopad.

Tvrdá jsi, zlá a krásná jsi,
milenec pro sebe v šero šept.
Sklenice, jež žízeň nehasí,
nebe, jež blýská jen na časy —
a kdo to tu leží? — Jak ostrý lept

dva lidé v ohbí cesty tu
jako dva kmeny leželi,
rozbitou tvář krví zalitu.
— Milenci. A nikdo není tu
krom nás, krom nás dvou, příteli.

Z dálky a hrůzy vzhlédla naň.
Proč zabil ji? Proč umřela?
V hnědém listí se černala zbraň
a mrtvá svým širokým okem jak laň
kam stoupli, na ně hleděla.

Jako by ještě chtěla zřít
po smrti živý, sychravý den,
jako by nebyla chtěla mřít
a i těm živým jak by vzít
chtěla ještě jich šílený sen.

Vidíš ten mozek rozlitý?
Zablábolila mu v náručí.
Jsme ještě živi, já i ty?
Pojď pryč! Teď i ten zabitý
se na mě dívá jak z pavučí.

Ale jak šerem chvátali,
jak syrový chlad jim v tváře vál,
ti dva mrtví se dívali
mrtvýma očima zpovzdálí
na ně dál, na ně dál.

Hluboko dole po nimi
svítilo město nad řekou.
Háj pod mlhami šedými
zapadal do tmy, do zimy
nad tragedií odvěkou.

Ale té živé plál v očích jas
hladové touhy po lásce.
I zvedla svůj bázní umytý hlas
k muži, jenž objímal její pas,
v těžké a zlačnělé otázce:

— Zabíjí láska žíznivá,
či ta, která je syta již?
Ta, která ví? Ta žárlivá?
Ta jarní, či ta, jež pozbývá?
A já jsem tvá a ty to víš.

A jak se v plášti tmy líbali,
jak syrový chlad jim v tváře vál,
ti dva mrtví se dívali
mrtvýma očima zpovzdálí
na ně dál, marně dál.