Tonoucí stíny/Balada světoběžníkova

Tonoucí stíny Josef Hora
Balada o zrádném pokušení	Balada světoběžníkova	Šli jsme kol celého světa

Údaje o textu
Titulek:	Balada světoběžníkova
Autor:	Josef Hora
Zdroj:	HORA, Josef. Tonoucí stíny. Praha: Fr. Borový, 1933. 108 s. S. 35–38. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

V dvaceti letech — ty, maminko, víš —
jsem z domova utek a do dolů šel.
Býval jsem černý jak železný kříž,
jenž za naší chalupou čněl.

Býval jsem černý a když jsem se myl,
stávala nade mnou milá má.
Čekala, abych ji políbil,
vlhkýma ještě stisk rukama.

Gramofon hrál, stín noci tál
a než jsem se nadál, byl jsem zas sám.
Nač táhnouti jen o dům dál,
když celý svět z modra kyne nám?

Přes moře šel jsem — co ty, maminko, víš? —
přístavy, lodi, všude nad prací dým.
Noc řadila hvězdy pamp v Jižní kříž
a já ho už neuvidím.

Severní žena lhala mně,
tu jižní já jsem obelhal.
Své věřící tělo když dala mně,
řek jsem si: Proč? Raděj o dům zas dál.

V třiceti letech — ty, maminko, víš —
jsem se vrátil a na vojnu šel,
sotva žes udělat mohla mi kříž,
aby mě ostříhal od pekel.

Utec! Utec! stále říkal mi kdos,
když ve sněhu hor jsme leželi,
když jarní zpěv svůj házel mi kos
nad zastřelenými přáteli.

Utec! hlas šeptal, já poslechl jsem
a svoboden po třetí zas jsem byl.
Tam v cizím tom kraji jsem oral zem,
vzduch nadějí zhluboka pil.

Ve čtyřiceti — ty už, maminko, spíš —
já třetí ženu si přivedl k nám.
Dělá podivný, klikatý kříž,
ale je silná jak její bůh sám.

Z oken všech hudba zní zvesela,
jen u vrat, kam o práci říkat jsem šel,
je ticho jak v sloupoví kostela
nad prachem kolen a čel.

Čekáme v davu, jenž narůstá
před zavřenými branami.
Hořkost a hlad sedá na ústa
a silná žena má šeptá mi:

Mám s tebou čtyři ruce a nač?
Visí nám svisle a obejmout
se nemohou, nemohou pro dětský pláč,
pro tíhu neviditelných pout.

Utec! Utec! stále říká mi hlas
minulých moří a pamp.
Ale mých nohou se zmocnil už třas
v ulicích jedovatých lamp.

Všichni se vracejí zdaleka
od němých, zavřených vrat.
Svět nevolá, nechce už člověka,
jejž pudí láska a hlad.

Bude mi padesát, padesát let
na křižovatce, kde stojím dnes.
Ukrad jsem v zahradě růžový květ,
kupte si, voní! A tulácký běs

lomcuje marně hrudí mou.
Jen růže, hořká a sladká tak
mě odvádí noční krajinou
pod tichý mrak a na černý vrak.