Tonoucí stíny/Balada o zrádném pokušení

Tonoucí stíny Josef Hora
Noční host	Balada o zrádném pokušení	Balada světoběžníkova

Údaje o textu
Titulek:	Balada o zrádném pokušení
Autor:	Josef Hora
Zdroj:	HORA, Josef. Tonoucí stíny. Praha: Fr. Borový, 1933. 108 s. S. 27–34. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Z černavých ulic labyrintu
zavála vůně hyacintů

do okna villy, za nímž žena
se dívá v jaro, do ztracena.

Daleko kdesi zákop leží,
vysoko kdesi ještě sněží,

jak vyprávějí vojáci.
Ten pravý se však nevrací.

V dešti a mlze světla tonou,
dvé očí svítí za záclonou.

Svou vlečkou vítr dálky zvedá,
ztracený zrak v nich muže hledá.

Za vrchy, doly, na frontě je,
věděti, znát, co se s ním děje!

Alespoň prostor kéž by zrušil
ten, který slzy neusušil

a přes tmu mil do touhy chvil
mi jeho obraz přikouzlil!


A zázrak stal se. Pod brvami
zří žena dlaň, jež pleť jí mámí,

širokou dlaň, k níž kdysi zrána
se přimkla hypnotisovaná.

Zří sama sebe, jak se chvěla
a slyší povzdech, jímž ho chtěla.

Ne, ne, vzpomínko mládí mého,
ne, sebe ne, chci vidět jeho,

snad jak on ve mně, i já v něm
putuji krve přílivem.

Och, jak ho chtěla, jak ho chtěla!
Už vidí dlaň, skráň, klenbu čela,

lesk epaulet a v kovu šavle
rezavé skvrny. Pavle, Pavle,

pobledlý, šerý, zamyšlený,
chci, abys viděl tvář své ženy,

v prázdno tvých sirých očí bílá,
jak přelud bych ti zasvítila.

Můj Bože, vzhlíží! Vždyť mě vidí.
Proč kol a kol však zrakem slídí

a jak když sen ho poraní,
rukama přelud odhání?

To já jsem, já! Což nevidíš?
Vtom obraz rozplynul se již

a na rtech ženy, v očí šeru
zanechal strach a nedůvěru.

Ne, ne, to nemohl on být.
Byl by mě poznal, v mlze chyt,

byl by mě stisk a cítila bych
polibek jeho na rtech slabých.

To Bůh jen trestal pýchu mou,
že jeho dálkou, jeho tmou

jsem chtěla zřít, co nikdo z lidí
nepozná nikdy, neuvidí.

Dej mi svůj klid, své svaté snění
a neuveď mě v pokušení!


Den za dnem, oblak, který prchne,
než na rozpukanou zem sprchne,

noc za nocí jak dálka bledá,
jíž tápavý hmat marně hledá

v snech pokání, v tmách rouhání
zapovězené poznání.

Den za dnem plný černých zpráv.
Proč nepíše? Je živ, je zdráv?

Jsou zrcadla, v nichž jak z dna bytí
tvář vzdálených, jež chceme, svítí?

Jsou nápoje, z nichž zašumí
jich hlas a ten, kdo rozumí,

roztrhne oponu a vidí
lásku a zlo v snech drahých lidí?

Chci sama zrcadlem být tvým,
a ve své krvi ať tě zřím,

ať nejsem já, ať tebou jsem,
tvou krví vru, tvým dýchám rtem!


A zase dny jdou. Marné chtění
v lítost a pokání se mění

a noci jdou, ty noci žen,
zavřených v ticho pousteven,

zažehujících k plameni
poznané lásky znamení.

Tam za horami, za nebem,
bubnovou palbou duje zem,

v obludném světle reflektorů
vrávorá žlutá maska moru

a voják, jenž tam v zákopu je,
pomalu si ji nasazuje.


Pod krucifixem skloněna,
o zemi smýká kolena

a modlí se, ta krásná paní,
jež proklela svá hříšná přání.

Modlí se k noci, ke hvězdám.
Kéž v tobě jsem. A kéž tě mám

a kéž jsem ty, tvým myslím čelem
a mým kéž rozliješ se tělem,

ať všechno vím, čím jako dým
strach děsí mě tvým mlčením.


A zázrak stal se. Bílé lože
na skálu ztvrdlo, dobrý Bože,

plačící tvář je vráska sama,
tvář vojákova pod horama.

Už mám tvou tvář, tvé oči mám,
tvé tvrdé ruce rozpínám,

vidím tě v sobě bez závoje,
v svém srdci slyším srdce tvoje.

Ty, jenž jsi mnou teď, mysli na mě,
tvůj duch ať mečem proniká mě,

tvé tělo ať jde tělem mým,
ať všecko vím, ať všecko vím!

A zázrak stal se. Byla jím.
Do chřípí čpěl jí temný dým

a v dešti raket, v třesu skal
muž v jejím těle vzpomínal.

Vzpomínka divná, cizí jí
na bílém loži se rozvíjí,

sklání se ke rtům, jež nejsou její,
dusí se strachem, beznadějí.

Komu patří ta horká slova,
jež šeptá, blábolí vždy znova

ten, jímž se stala, aby zřela
do jeho duše oknem těla?

Oh, běda! Cizí žena v něm
jde hustým, zralým večerem

a já jí nejsem, já jí byla,
ta druhá mi ho odcizila.

Jsem jím, mám na rtech jeho vzdech,
mám její jméno na ústech

a nikdy, nikdy ho nevyslovím
pod pancířem tmy ocelovým.

A jí, běda, jí patří horká slova,
jež šeptá, blábolí zas znova,

jí jaro vzpomínky a mír
a krve vír a krve vír.

A mně, mně jenom mlčení,
jež tříští se v déšť kamení,

mně jenom smrt, jež nad ním stojí
a co je si mrtvo, už nerozdvojí,

mně jenom hrůza, že nejsem v něm,
mně jenom prázdno, jež nepohne rtem,

mně jenom jas, jejž chtěla jsem,
mně jenom pukající zem.


Pod krucifixem skloněna,
po zemi smýká kolena

a směje se, ta krásná paní,
jíž splnilo se hříšné přání

a směje se. Už není v něm,
už není, už není nic, než zem

a na zemi tělo, z tmy labyrintu
hozené v jas a vůně hyacintů

a výduť prázdna a rouhání
z dna nelásky a poznání.