Tomáš G. Masaryk, president republiky československé

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tomáš G. Masaryk, president republiky československé
Autor: Jan Herben
Zdroj: HERBEN, Jan. T. G. Masaryk. Praha : F. Topič, 1919.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Tomáš Garrigue Masaryk
České hlavy. Sbírka populárních životopisných monografií. Pořádá Jan Emler. Svazek 1.

V prosinci 1914 prchal za hranice rakousko-uherské z Prahy universitní profesor, o němž pověst pravila, že kazí mládež; politický vůdce nečetné strany pokrokové, pro něhož nebylo v Čechách volebního okresu, aby v něm mohl být zvolen; filosof, jehož učení jedněm bylo evanděliem, ale většině pohoršením; učenec v cizině uznaný, jenž však doma nebyl členem ani Akademie, ani Společnosti nauk — prchal za hranice muž významu sporného: v prosinci 1918 muž tento smí se vraceti z vyhnanství domů triumfálně jako první president československé republiky, při jehož jméně hoří srdce všech lidí od Šumavy po Užhorod; při jehož jméně se jásá a pláče radostí, pro jehož zvolení za hlavu státu povstalo s voláním slávy celé Národní shromáždění jako jeden muž, všecky strany bez výjimky; k jehož příjezdu ozdobuje se celá republika československá vlajícími prapory na každé vesnici a na každé samotě. Význam osoby Masarykovy je dnes nesporný a všudypřítomný.

*

T. G. Masaryk objevil se v Čechách v době neblahé. Byl nový člověk. Nepodobný všem, kdož tenkrát veřejně působili. Kam vstoupil, všude narazil. Neminulo mnoho let, a stal se kamenem, o nějž se rozrážely české povahy. Bylo nutno jít s ním nebo proti němu, nebylo možno vyhnout se mu nebo jej obejít a zůstat lhostejným. Vypořádat se musil s Masarykem každý myslící Čech, protože Masaryk byl živý problem, nový program.

Masaryk narodil se 7. března 1850 v moravském pohraničním městě Hodoníně. Otec byl panský kočí v císařském dvoře. Mládí Tomášovo bylo nepokojné a pestré, protože rodiče skoro každý druhý rok žili v jiné vesnici. Otec byl rodák z uherských Kopčan a matka byla z rodiny hanácké, poněkud poněmčené v Hustopečích. Doma se Tomáš naučil česky a trochu německy, do české školy chodil v Čejkovicích. Tam i ministroval v kostele, býval ve škole premiantem, a když pan děkan několikrát chlapce vyznamenal, nebylo potřebí dlouhého přemlouvání, a rodiče dali Tomáše na nižší reálku v Hustopečích (ovšem německou, neboť tenkrát české střední školy vůbec na Moravě nebylo). Odbyl tam první a druhou třídu, kterých bylo potřebí jako stupně, aby student mohl vstoupit na učitelský ústav. Tomáš měl být učitelem. Ale když Tomáš odbyl ty dvě reální třídy, bylo mu teprve 13 let a do ústavu učitelského byli přijímáni hoši až 16letí. Proto Tomáš začal být praktikantem na škole hodonské; vyučoval také hudbě. Ale rodičům se omrzelo to dlouhé čekání, proto Tomášovi vyhledali řemeslo. Matka odvezla jej do Vídně k rodině, v níž kdysi sloužila a která měla Kunstschlosserei, vlastně obyčejné zámečnictví. Tomáš tam dlouho nevydržel, neboť ho mrzelo stát jen pořád při stroji, který vyráběl podkovky, a mimo to jiní učňové pobrali mu knihy, zejména atlas, jež byly jeho radostí. Zastesklo se mu po domově a vrátil se k rodičům na Čejč. Tam pokračoval v jiném řemesle. Učil se u panského kováře a chtěl být kuršmídem. Leč na domluvy bývalého učitele z Hustopeč rodiče rozhodli se, aby Tomáš přece se připravoval na učitelství. Začal tedy podruhé praktikovat ve škole a to v Čejkovicích. Toho vyučování ve škole nebylo mnoho, protože do školy chodil, kdo chtěl; učitelský mládenec chodil na pohřby, zpíval, obstarával zvonici, a poněvadž byl přece vědění chtivý, učil se francouzsky. Když se končil školní rok 1865, Tomáš z popudu místního kaplana udělal zkoušku do 2. třídy gymnasijní a začal studovat v Brně.

Na brněnském (ovšem německém) gymnasiu Tomáš Masaryk vynikal ve všech směrech. Přes to, že se živil jako všichni chudí studenti hodinami, studoval ve škole s vyznamenáním a privátně naučil se polsky tak, že české úlohy psával i polsky. Vydržel však v Brně jen do skončení šesté třídy. Dostal pokyn od sboru profesorského, aby odešel. Byl hlava nepokojná, měl časté srážky filologické i kázeňské s profesory, zejména však pro náboženství. Odepřel chodit ke zpovědi a nazval darebákem ředitele, který mu přikazoval: „Vy ke zpovědi chodit musíte. Já tomu také nevěřím, ale jsem úředník a musím konati svou povinnost.“ Tomáš Masaryk hledal si štěstí jinde. Ve Vídni. Tam skončil gymnasium s vyznamenáním a vedle toho uměl již tak rusky, že v ruské rodině vyučoval děti po rusku. Ve Vídni skončil také universitu, nabyl doktorátu a stal se i docentem filosofie na universitě. Mezi doktorátem a docentstvím ztrávil rok v Lipsku, kdež se poznal se slečnou Charlie Garrigue, později svou chotí, pro níž si r. 1878 zajel k rodičům do Ameriky. Když r. 1882 pražská universita rozdělena na českou a německou, dr. T. G. Masaryk povolán na českou za mimořádného profesora.

Takové byly životní příběhy muže, který r. 1882 dal se do práce v Praze na universitě jako učitel a jako organisator mladších kolegů, jež svolal ku práci ve vědeckém časopise Athenaeum; který začal přednášet ve spolcích pražských o předmětech u nás neobvyklých a psát knihy podivuhodné; který byl členem a cvičitelem Sokola a okouzloval svým mužným a lepým zjevem i chováním stejně nenuceným jako rázným společnost, v níž se objevoval.

*

Jaké bylo postavení Masarykovo v národě kolem r. 1900, na rozhraní století, nad tím cizinec mohl užasnout; kdo naše domácí poměry znal, nedivil se.

Tomáš G. Masaryk vychoval již několik generací žactva, jež vystřídalo se v jeho přednáškách, napsal řadu spisů pozoruhodných, měl za sebou významnou činnost politickou i publicistickou, ale jméno jeho bylo ve veřejnosti spíše pověstné než slavné. Všechny tři oficiální mocnosti, jež ovládaly život v zemi, postavily se proti němu: byl nenáviděn církví, trestán státem, národními představiteli vylučován z národa, neboť on všechny ty mocnosti znepokojoval.

Spisy Masarykovy do r. 1900:

  1. O hypnotismu (magnetismu zvířecím). Rozprava psychologická. Praha 1880.
  2. Der Selbstmord als Massenerscheinung der modernen Civilisation. Vídeň 1881. (Český překlad u Laichtra: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty.)
  3. Počet pravděpodobnosti a Humova skepse. Historický úvod do theorie indukce. Praha 1883. (Německý překlad ve Vídni 1884.)
  4. Blaise Pascal, život a filosofie. Praha 1883.
  5. Theorie dějin dle zásad T. H. Buckle. Praha 1884.
  6. O studiu děl básnických. Praha 1884.
  7. Základové konkretné logiky. Třídění a soustava věd. Praha 1885. (Německy v překladě H. G. Schauerově ve Vídni 1886.)
  8. O studiu děl básnických. Řada II. (Příspěvky k esthetickému rozboru RKZ.) Praha 1886.
  9. Slovanské studie. Slavjanofilství Ivana Vasil. Kirějevského. Praha 1889.
  10. Česká otázka a Naše nynější krise. 1895 v Praze.
  11. Karel Havlíček. Praha 1896.
  12. Otázka sociální. Praha 1898.
  13. Mnohoženství a jednoženství. Praha 1899.
  14. Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. V Praze 1899. (Menší spisek: Hus českému studentstvu. Praha 1899.)
  15. Nutnost revidovati proces polenský. Praha 1899.
  16. Osm hodin práce. Praha 1900.

Mezi knihami těmito jest řada těch, které určeny byly spíše posluchačstvu a vzdělanstvu národnímu vůbec; zejména Pascal, Buckle, Konkretná logika, Kirějevský; ale Česká otázka, Havlíček, Hus a Otázka sociální jsou knihy psané pro celý národ; Česká otázka a Karel Havlíček jsou knihy přímo populární a můžeme pokládat je za rukovět našeho národního programu. Tyto dvě knihy jsou katechismem pro Čecha, jenž chce být uvědomělým členem národa. Jsou to knihy zlaté.

V knihách těchto uloženo je především Masarykovo přesvědčení náboženské, třebas ne credo v církevním smyslu. Základ celého života Masarykova je náboženský. Heslo jeho vysloveno bylo již v Sebevraždě: „Kdo vykoupil lidstvo? Ani politik, ani národní hospodář, ani socialista, ani demagog. Jest opravdu velkolepé, jak se Kristus v oné době, politicky a sociálně tak rozbouřené, vzdaluje vší politiky; jak lehké by mu bylo bývalo získati mysli politickým a socialistickým podněcováním! On však požaduje zdokonalování povah, požaduje prohloubení citu; chce, aby se lidé stali dobrými, neboť ví, že jenom tím naleznou uspokojení duším svým.“ Ale Masaryk slyšel otázky pochybovačné: Co s tím Českým bratrstvím a náboženským problémem, když máme praktické úkoly národnostní, hospodářské, politické? Odpovídal: „Kdo pak tvrdí, že hospodářské, politické a národnostní otázky nemají důležitosti, veliké důležitosti? Sám jsem byl v parlamentě a nenapadlo mne tam mluvit o otázkách náboženských přímo. Chelčického Sítí víry neopraví se přístav holešovický; avšak ani literaturou všech našich liberálních poslancův a voličů neuvaří se korunovační hodina státoprávní. Nemám nic proti politice, proti hospodaření atd., ale mám přesvědčení, že všecko to snažení musí mít hlubší a jednotný základ, a že základ ten naši buditelé měli. Tvrdím pouze, že nynější veřejné a namnoze i literární usilování je povrchní a proto nevydatné; tvrdím, že je také nečeské. Žádný slušný člověk nebude své nejhlubší přesvědčení co chvíle při každé maličkosti vykládat, ale každý slušný člověk takové přesvědčení má a o ně usiluje. Občas pravdě musí dát svědectví výslovně, obyčejně však se přesvědčením svým bude řídit a spravovat.“

Názory Masarykovy o národním programě, v práci národní vůbec a politice zvláště znepokojily nejvíce vrstevníky a předáky let 80. a 90. minulého století. Čtěte v České otázce:

„Náš program politický a dokonce i program národnostní je proto tak málo účinný, že je příliš abstraktní, nevystihuje plnost novodobých potřeb kulturních. Program národní nejsou pouze hesla — ovšem také potřebná — ale je poznáním všech těch prostředků, jimiž za daných poměrů poslední cíle národního bažení se dají dosíci. Rozumí se samo sebou, že strany politické za svůj konečný cíl prohlašovati musejí státní právo, rozuměj politickou samostatnost. Avšak o to běží, aby si hlasatelé vědomi byli prostředků vedoucích k tomu cíli a aby, hlásajíce tento cíl, nepřestávali na hlásání, nýbrž neúmorně kde kdo v oboru svém pracovali o své a jiných vzdělanosti, jak Palacký to žádal. Samostatnost neudrží a nespasí žádného národa, národ si musí udržet samostatnost — spasí nás mravnost a vzdělanost; i politická samostatnost jest jen prostředkem pravého života národního — pozbyli jsme jí, když jsme přestali jako národ mravně žíti. U nás i politická strana vedle svého užšího programu politického musí státi na pevném základě širokého programu kulturního.“

„Všecka pozornost našich národních vůdcův a žurnalistiky byla obrácena k Vídni, od politiky čekala se všecka spása. Takové očekávání musí být sklamáno — bylo sklamáno a ještě bude. Dá se v rámci platné ústavy pro zvelebení národního života tolik a tolik učinit vlastní prací, že to ustavičné volání po pomoci státu je až smutné.“

Na práci vzdělávací Masaryk kladl největší váhu stejně jako na uvědomělé chápání národního přesvědčení a uvědomělé milování svého národa. „Idea národnostní je pro uvědomělého člověka celý program kulturní. Řeknu-li: já jsem Cech, musím míti kulturní program.“ — „Jak roste tendence národního vývoje, tak se státy stávají národními. Národnost je státotvorná, jinými slovy: Každý národ usiluje o politickou samobytnost, které jest i malému národu třeba… Bažíme po politické samostatnosti, abychom nebyli pod cizou kuratelou. Jako jedinec chce býti svým vlastním pánem, tak i národ. Podstatou toho úsilí musí být uvědomění národní.“

Třetí životní otázkou našeho národa dle Masaryka je sociální program.

„Otázka sociální není otázka jedné pouze třídy a kasty, jest otázkou všech. Povoliti nátlaku dělníků poskytnutím všeobecného práva hlasovacího jest rozřešením otázky jen částečným a negativním; otázka musí býti rozřešena celá a positivně, a to znamená osvětlit a oteplit hlavy a srdce všech, znamená duchu dáti moc nad hmotou, znamená potlačit sebelásku. Otázka sociální je otázka mravnosti-nemravnosti, je otázka násilí a účinné humanity.“

„O vlasti se pěkně zpívá a káže, ale in concreto; co vidí malý člověk český v jizbě své, která mu je vlastí? Co ví o české vlasti, když v nedostatečném bytě mravně a hmotně děti jeho hynou? Na toho člověka nesmíte jít s vlasteneckými frásemi; zlepšete jeho byt, a on bude míti jiný horizont, bude cítit národně jinak, nežli když cítí bídu nezáviděnou.“

„Ethika nežádá jen, aby učitel byl hodný, ale aby se mu také dalo, co mu patří.“

V Otázce sociální Masaryk přeložil známý hymnus na lásku sv. Pavla do sociální řeči moderního člověka.

*

Ale hle, poněvadž Masaryk byl člověk náboženský, panující církev postavila se proti němu! V katolických časopisech nazýván byl napořád neznabohem a svobodným zednářem, neboť církev nesnese nikoho, kdo přichází s Bohem a Kristem a nepřichází s papežem a biskupy. Arcibiskup pražský Schönborn spěchal k císaři Františku Josefovi žalovat, že Masaryk podrývá náboženství, hlásá sebevraždu a svádí mládež. Neměl sic úspěchu, ale pokusy odstranit Masaryka z Prahy nepřestaly; známo, že 308 katechetů českých podalo naň žalobu a že Masaryk stál před soudem i jako rušitel náboženství (1910).

Učitelem byl Masaryk dobrým, posluchači jej zbožňovali. A přec úřady universitní od počátku chovaly se k Masarykovi nepřátelsky. Masaryk nebyl přítelem filosofie německé, uváděl do Čech filosofy francouzské i anglické. Střetl se s „národním filosofem“ Josefem Durdíkem. První anonymní žalobu k ministerstvu poslala neznámá matka, která se bála, že Masaryk zkazí mravně jejího syna, poněvadž v praktické filosofii Masarykově slyšel výklady o manželství a dokonce o prostituci a jiných neřestech moderního života. V čas rukopisného boje Masaryk srazil se s celou stranou starosvětských, ne vždycky dosti karakterních autorit. Žalovali na něho ve Vídni. Vyslovili dokonce podezření nad Masarykovými styky s Ruskem, když dvakrát za sebou podnikl studijní cesty do Ruska a navštívil Tolstého. Rakouské ministerstvo přeochotně trestalo Masaryka disciplinárně i hmotně. Ač při svém příchodu do Prahy měl úmluvu s vládou, že ve třech letech stane se profesorem řádným, nestal se jím až po 16 letech. Předběhli ho vlastní žáci. Tím více byl pronásledován vládou později, když jako člen delegace odhaloval před Evropou rakousko-maďarské nepořádky v Bosně a Hercegovině, když zasáhl do pověstného procesu záhřebského, Friedjungova ve Vídni a Vasičova v Bělehradě.

Masaryk nikdy nevlastenčil, ale málokdo namyslil se tolik o národě a nikdo z vrstevníků nepracoval tolik pro národní povznesení. A hle, nejkrutěji sáhli na Masaryka vůdcové a vládcové české národní veřejnosti. Ponejprv stalo se to r. 1886, když Masaryk ve jménu vědy žádal, aby rozhodnuta byla pravost domnělých starých rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Otázka byla vědecká. Ale všichni ti staří učenci, kterým přímost a poctivost Masarykova vadila, našli tu vítanou příležitost, aby jménem vlastenectví schladili si hněv na tvrdém obrazoborci. „Jdi k čertu, ohavný zrádče!“ vykřiklo se na Masaryka v předním našem žurnále. Ale tehdy se také ukázalo, že Masaryk neustoupí před lží ani před násilím. Jeho kritika byla neúprosná a ničivá. Nepracoval homeopatickými dávkami, nýbrž plál hněvem a svou rozhorlenou výmluvností. Povýšil za soudce ve vzdělaném národě rozum, ne instinkt a vlastenecké tirády, rozum chladný, ale pravdivý. Arciť z toho vzniklo velké nedorozumění. Bylo by nesnadno spočítati křivdy a lži, které na jeho jméno padly: napsal spis proti sebevraždě a byl nazván filosofem sebevraždy, jenž dává mládeži do rukou revolver; zahájil na české universitě svou činnost bojem proti pochybovačnosti (skepsi), a byl vykřičen za člověka bez ideálů, za nihilistu; ohlásil se ve veřejnosti české útokem proti náboženské lhostejnosti, a vlastenci přizvukovali církevním vrchnostem, že Masaryk je neznaboh; potíral jako poslanec Vídeň a absolutistické Rakousko a vykřikován za c. k. Rakušana; vyložil filosofii českých dějin jako pokračovatel Palackého, naplnil pojem Čecha a vlastence hlubokým obsahem myšlenkovým a mravním, nikdo nad něho nepronikl hlouběji ke kořeni české otázky a ku problému malého národa, a zevšeobecnělo v národě mínění, že je vlastizrádce, kosmopolita, internacionál, který si žádá, aby český národ přimknul se k Němcům; když pak postavil se r. 1899 proti pověře rituální, háje čest národa našeho jako národa vzdělaného, neschopného takové tuposti, zpopularisováno heslo, že Masaryk hájí židy (zajisté ne zadarmo). Dlouhá by byla řada žalob, pravím však, že nebylo větší křivdy, nežli když tento muž vykřičen byl za traviče mládeže, za muže obírajícího národ o ideály, za studeného rozumáře, který žije z rozkoše svého mohutného intelektu, který suchou analysou rozkládá národní život…

Roku 1890 dr. Rieger poznal Masaryka a zvolal ve svém kruhu: „Jaký to krásný člověk!“ Leč nic nemohlo Masaryka zachránit v očích panujících mocností. Léta osmdesátá byla dobou obecného zmalichernění, unavení a omrzelosti. Takový stav dostavuje se všude ve společnosti, jejíž veliká očekávání byla prudce sklamána. Ona pověstná doba nadšení, doba zápasu státoprávního a politiky trpné, skončila kapitulací poslanců a vstupem jich do říšské rady. Národ čekal od fundamentálek ráj a blahobyt a přišly drobty pod stoly ministrů. V době pasivity nebylo myšlenek a nastalo zplanění. V takové době muž jako Masaryk odnášel hněv, neboť „postavit se na ztracenou stráž pravdy je služba nebezpečná“, jak praví Macaulay.

„Jaký to krásný člověk!“ A přec i ten Rieger byl umlčen. S jedné strany zarputilý a zlobný historik, s druhé veliký sběratel malicherností a zeť obklíčili Riegra a nedopustili sblížení s Masarykem. Náruživost a nenávist vyšla z kruhu učených a přešla do krve žurnalistice. Dvěma těmto činitelům podařilo se obraz Masarykův znesvářit a naplnit český svět nedůvěrou a podezřením k lékaři, jenž přicházel s léky novými a vadil mastičkářům. Zpomínám toho všeho — pro vysvětlení, ne pro radost nebo rozdírání zacelených ran.

*

Roku 1900 odhodlali jsme se zorganisovat stranu na Masarykově programu a strana ta dostala jméno strany pokrokové, obecně nazvané realistické. Když založen deník Čas a po venkově začaly pracovat pokrokové organisace, jméno Masarykovo nabývalo lepšího zvuku; Masaryk rozvinul velkolepou činnost přednáškovou v Čechách i na Moravě. R. 1907 a opět 1911 zvolen byl za kraj valašský do říšské rady. V té době Masaryk upozornil na sebe zahraniční svět ve třech procesech jihoslovanských, které tvořily souvislý organický celek toho budapeštského a vídeňského intrikánství proti Slovanům a zejména proti Srbům. Šlo tehdejšímu následníkovi trůnu Franz Ferdinandovi o zardoušení Srbska, k němuž hledány podlé záminky. Masarykovi podařilo se usvědčit toto pletichářství, neboť dokázal, že rakouská diplomacie, zejména bělohradské vyslanectví falšovalo si doklady — Masaryk se podvrhů zmocnil a předložil je veřejnosti evropské — a že rakouský zahraniční ministr Aehrenthal vůbec provádí falšovací soustavu zahraničního úřadu.

Ze spisů Masarykových tohoto období — řada jich je dlouhá — největší je Rusko a Evropa, jenž vyšel napřed německy; problem ruské revoluce, jenž se stal klíčem i k nejnovější ruské revoluci.

Když Masaryk octl se v prosinci 1914 za hranicemi a jmenován 1915 profesorem v Londýně, jaké pozornosti se těšil v Evropě, vizme dle uvítání v Londýně! Tehdejší předseda anglického ministerstva Ausquith, nemoha se pro churavost dostavit do slavnostního zahájení Masarykových přednášek, poslal tento telegram: „Musím poslati telegram upřímné omluvy a politování, že pro indisposicí není mi možno splniti slib, abych zasedl na předsednické křeslo při inaugurační přednášce prof. Masaryka. Blahopřeji koleji k volbě jeho a ujišťuji jej, že vítáme jeho příchod do Londýna, jednak jako učitele, jehož moci a učenosti vliv se cítí v celém slovanském světě, jednak jako muže, jehož osobním vlastnostem čestnosti, odhodlanosti a síle my rádi vzdáváme hold. Věříme, že jeho přítomnost zde bude poutem, jež posílí sympatie, které slučují národ Ruský a Velkou Britanii. Především a nade všecko Spojenci bojují pro svobodu malých národů k tomu cíli, aby byly pro budoucnost sproštěny tyranie mocnějších sousedů a mohly rozvinouti svůj národní život a zřízení. Dnes nade vše naše myšlenky a sympatie obracejí se k Srbsku, jehož nezlomná neohroženost získává den ze dne bezvýhradnou sympatii a obdiv.“ —

Masaryk nezahořkl a neustranil se do soukromí přes všecky národní křivdy. Když jsme r. 1910 oslavovali 60. narozeniny jeho a on dotýkal se útoků, pravil s úsměvem: „Ostatně tak zlé to nebylo v Čechách… Říkali mi, že jsem hrozný optimista. Možná — já nevím — ale faktum je, že u nás v Čechách myšlenky toho onoho, každého, které jsou upřímné, rychleji a rázněji pronikají, než snad to chceme připustit. {{Prostrkaně|Já pro svou osobu jsem spokojen.“

Tento muž zpozoroval v srpnu 1914, že za světové katastrofy, jež nastává, český národ nesmí složit ruce v klín, že Bílá hora může být odčiněna teď nebo nikdy. Výsledky jeho úsilí leží před námi: desetimilionový národ klaní se práci Masarykově. Dusil-li kdy v mládeži české nadšení a schlazoval vlastenectví její, na to odpovídají české legie v Rusku, v Italii, ve Francii i mezi Srby, neboť legie ony jsou dílem Masarykovým a legionáři zbožňují jej jako otce. Nebylo povolanějšího muže mezi námi, aby provedl obrat v osudech národa našeho. Masaryk představil se jako mluvčí národa vůdcům dohodovým a oni viděli Čecha s velikým rozhledem, s bystrým rozumem Čecha ovládajícího světové problemy. A ten Čech byl mužem hrozné energie, jenž přes svůj věk neváhal projíždět tři díly světa, aby budil zájem pro osudy národa katanovaného.

*

Masaryk vrací se z vyhnanství domů jako president české republiky. Syn kočího zasedl na trůn český, uprázdněný zesazením dynastie Habsburské.

Masaryk je muž práce, nežádá si oslav. Jistě nepřišel, aby přinesl klid, odpočinutí a hovění. Bude nás mrskati do práce, protože se velmi mnoho čeká od českého národa. Masarykova práce mezi námi bude další práce budovatelská. Neboť vězme konečně, že T. G. Masaryk od počátku byl duchem skladným, budovatelem, tvůrcem. Neprávem hleděno na něho jako na obrazoborce a káceče model. Každý stavitel, jenž buduje nová stavení, musí bořit stará a spuchřelá a musí odklízet ohyzdný rum. A na této činnosti utkvěly krátkozraké (někdy zlovolné) oči lidí, jež toho budování neviděly. A přec od rukopisného boje, jak jdou velká díla jeho za sebou i jeho drobnější články, všecky tvoří nové hodnoty a kladné pravdy, plné života a rosy. On pronikl příčiny sebevražednosti moderních lidí a dává proti ní lék v náboženství; on chápal skepsi moderních lidí, ale podal námitky proti Humeovi; on odstraňuje domnělou básnickou svatozář z českých dějin a nahrazuje ji skutečností nespornou — Husem a reformací; kdyby nebyl nic jiného národu dal, nežli myšlenky České otázky, Havlíčka a Otázky sociální, musili bychom uznat, že dal každému uvědomělému Čechovi do rukou kompas životní a že pro všechny další potřeby národní, které příští doba přinese a již přinesla, dal nám zásady a methodu: zásady pravdy a pokroku, které jsou podstatou našeho češství a methodu realistickou, která jde věcem na kořen a nespokojuje se vidinami.

Byla strana, která ctila vždy v Masarykovi velikého idealistu a tvůrce a učitele národního. Masaryk přestal být vůdcem jedné strany, celý národ provolal jej za svého vůdce na prahu nové svobody. Dílo Masarykovo se již plní. Dílo to není nic jiného nežli navazování na tu naši minulost husitskou a bratrskou, kterou přerušili oba vítězové bělohorští: Vídeň a Řím.

Věřím, že bude štěstím národa, půjde-li za svým vůdcem. Jsem jist, že nezbloudíme, budeme-li ho následovat. Budiž nám jasno, že ne vůdce sám, jeden rozum, nýbrž úsilí všech rozumů národa desetimilionového vytvoří a zaručí naši budoucnost.