Tatíček Hynek a synové jeho/XVI.

Tatíček Hynek a synové jeho
XV.	XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Tatíček Hynek a synové jeho. str. 92-99 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence:	PD old 70
Index stran

Ve vánoční svátky, a sice na den svatého Jana Evangelisty, miláčka Páně, odbývala se hostina u dobrého přítele tatíčka Hynka v sousední dědině. Jak každý snadno uhodne, tatínek chyběti nesměl.

Vyšnořeny tedy koně a kočár, vše v náležitém pořádku a tatíček se dostavil. Uvítání bylo srdečné, jako na věrné přisluší přátele. Litováno ho a upřímná mu projevena soustrasť pro tolikeré svízele, jichžto mu podstoupiti bylo.

Zatím přešla rozprávka na jiný radostnější předmět. Tatíček Hynek pookřál na těle i na duši. Byl dosti veselého rozmaru. Toliko po chvílkách zdálo se, jakoby se zabíral do hlubokých myšlének. Než na to od přítomných hostů mnoho nedbáno. Znali totiž povahu jeho. A. byťby neznali, tedy to nic nového u člověka od Boha mnoho už zkoušeného.

Jediné co se nelíbilo hostům, což sobě též šeptali, byla neobyčejná červenost jeho tváře, kteráž takřka do tmava přecházela. Tato zavdala příčinu, že povstali proroci aneb hádači, jenž všelicos tatíčkovi potajmu věštili.

Jeden, pravil, to prý není zdravá barva. Jiný dokládal, že to barva mu přirozená. Opět jiný řekl: Vy nic nevíte; nechte tatíčka tatíčkem být! Jiný zhola osmělil se říci, že ho kdysi raní — mrtvice !

Ovšem u Boha je všecko. Pročež soudové lidští pouhá jsou hádání.

Hostina se skončila a hosté rozjížděli se.

Přišla řada na tatíčka Hynka. Když dával „s Bohem“ a hostitel ho propouštěl s upřímným přáním „na brzskou shledanou“, tu potřásaje mu rukou jemnobolným pravil hlasem: „Možná!… avšak hodina — nejistá !“

„A co? snad nechcete ještě umříti?!“ tázal se udiven hostitel.

„Kdo by chtěl umříti!“ odvětil tatínek, „ale jsem již honěn a notně postrašen. Tři syny ztratiti náhlou smrtí. Toť — žádná maličkosť!“

„Stalo se! Poručtež to Pánu Bohu! Odtud ale nevyplývá, že i vy byste náhle umříti měl“, těšil jej přítel.

„V naší rodině jeť to něco podivného!“ pravil měkce tatínek, a daje ještě jednou „S Bohem!“ ujížděl k domovu.

Po jeho odjezdu vyjádřil se hostitel v kruhu přátelském, že se inu tatíček Hynek nikterak nelíbil. Počínání jeho při stole bylo prý — mrtvé, málo dal řečí, jeho druhdy sokolovité oko bylo prý — kalné, tvář jeho plná — mrzeny, a pak loučení plno — předtuchy! Ostatně ale, bylo by prý ho ještě škoda! Dobrý to tatíček!

Takto mluvilo a hádalo se u nepřítomnosti jeho. Do očí mu to nikdo nepověděl, ani nejvěrnější jeho přítel.

Zatím dojel tatínek do Křížovic, do své vesnice.

Sotva že vůz zarachotil na dvoře, hned celá rodina vyhrkla ven. Srdečně ho vítali, ale jak se říká, ne — darmo. O to pak bylo v skutku postáráno.

Neboť kdykoliv tatíček někam pozván jest byl, pamatoval vždy také na domácí své. Ano jak často stávalo se, že obdržev od toho neb onoho šňupec tabáku domu ho přinesl! Tu zavolav Slavínka, Ladislávka nebo jiného z družiny své nasypal jim trochu tabáku na obrácenou ruku. Děti měly velikou z toho radost. A jak tepruv, když několikráte zakýchly!? Tu se tomu i tatínek pousmál a zvolal: „Pozdrav Pán Bůh!“ Načež hošík odpověděl: „Dejž to Pán Bůh!“ — „Ale tatínku, vždyť jsem kýchnul z tabáku!“

„A což, nesmí se tuto říci: „Pozdrav Pán Bůh!?“ pokáral mluvícího.

Jak tedy řečeno, při každé příležitosti byl tatíček Hynek také pamětliv domácích svých. Tím více při nějaké hostině. Čehož sám užíti mohl, to raději uschoval pro svou čeleď. Odepřel sobě mnohou pochoutku, jen aby dítkám radosť způsobil a „vítanou“ přinesl.

Maje vědomost o četné jeho rodině neměl mu to nikdo za zlé, pakli sobě trochu více na talíř ukládal. Papír byl pohotově. Zaobalilo se to, a poklad pro domácí uschován.

Přijda domu rozdával všem od nejmladšího k nejstaršímu. Pak přistoupiv ke kleci, kde milý jeho špaček trval, a drže v ruce kousek masa, volal: „Hle, špačku! i tobě něco přináším“. A pták uznávaje dobrodiní tatíčkovo zamilovaným naň koukal očkem a pak na podaném dárku si pochutnal.

Pročež přijeda z hostiny od dobrého svého přítele nezapoměl též na své věrné. Vytáhnuv kornout se sladkým zbožím každého něčím podělil. A ono to výbornou mělo chuť. Žádali sobě ti menší, aby tatíček zase co nejdříve na hostinu někam jel.

Zatím ukončil se rok starý a rok nový nastal. —

Co nám asi přinese? byla všeobecná otázka. Bude-li šťasten čili nešťasten? Přežijeme-li ho, či nepřežijem ?

Jak obyčej panoval v rodině tatíčka Hynka, přinášely jemu děti novoroční své přání. Byloť sice ode všech, jak se říká, na jedno kopyto, ale což to vadilo? Pocházelo z dobrého srdce a z dětinné vděčnosti, a toť — hlavní věc.

„Tatíčku!“ pravil každý, „přeju vám k novému roku zdraví štěstí, dlouhé živobytí a po smrti — nebe!“

„Dejž to Bůh!“ odpověděl otec, „aby se to stalo a já abych s vámi ještě mnohá léta živ byl!“ — „Ale!…

A v té špaček zaštěbetal: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“

„Slyšíte?“ upozornil tatíček své syny a dcery na proroctví špačkovo. „Tak se mi zdá, že tento rok pro mne bude rokem — posledním!“

„Ach, milý tatínku! nedělejte si žádných zbytečných vrtochů a nám žádného zbytečného zármutku“.

„Ošem děti! zarmoutiti vás nechci“, zněla odpověd. „A na důkaz toho dostanete dnes na nový rok — dobré snídaníčko“.

Dojem, jakýž narážka tatínkova na brzký odchod ze světa byla na rodinu učinila, zmízel a potratil se, jako pára vystupující z horké kávy. Neboť v kávě pozůstávala novoroční snídaně. Jindy musel každý trochem mléka a kouskem chleba za vděk vzíti.

Pochutnalo všem výborně. Pak šlo se v určitý čas do chrámu na služby boží. Všickni horlivě se modlili o milost, by v nastávajícím roce zlého se nebáli, ale také mnoho dobrého neočekávali. A k tomu konci posilnili se také vnitřní obnovou, přistoupivše totiž k svaté zpovědi a k stolu Páně. Tatíček je dobrým svým příkladem předcházel.

Vůbec první den v novém roce ztrávila rodina Hynkova výhradně ke cti a chvále boží. A když byl večer, posadili se všichni k stolu a Boženka vzavši postillu četla jim z ní novoroční rozjímání.

Bylať dobrou čtenářkou. Měla hlas úplně ve své moci. Kde byla tečka, padla hezky hlasem, kde ale čárka, poněkud ustala. Při znamení otázky změnila poněkud svůj hlas, jakož dobře věděla, na které slovo přízvuk a důraz položiti má. Pročež domácí poslouchali ji rádi a žádnému nenapadlo dřímati.

Právě schýlovalo se toto nábožné čtení ku konci. Boženka právě četla ona slova: „nejistí jsou dnové roku nastávajícího, ješto nevíš, přečkáš-li je“, an najednou z venku hlásek zazněl: cilink! cilink! — cilink! cilink! a světélko v okně zakmítlo.

„Co to?“ zvolali všichni u zděšení.

„Panáček s Pánem Bohem!“ řekli jiní a již vyběhli také ven ze dvéři“.

Bylo tomu skutečně tak. Kostelník nesl lucernu v jedné a malý zvonek v ruce druhé. Zvonkem po chvílkách zvonil. Kněz přistrojen v roucho příhodné kráčel za ním nesa v burse chleb andělský.

A muselo býti — náhle, ješto rychlým krokem pospíchal.

Bůh pomoz, kdo kněze v rozhodné chvíli života svého potřebuje!

Byla už čirá noc, devět hodin dávno odbilo, a jak to v dědinách v obyčeji, téměř všudy v oknách — tma. Toliko semotam prodíralo se kahánkové světlo zamrzlým oknem, na důkaz, že tam lidé ještě nespějí. Štěkot ostražitých psů ozýval se ze všech stran. Zima byla tuhá a suchá, pročež půda tvrdá a rovná. Pro toulavou chásku bylo venku zima, a protož zalezla raději do hospody a kořalečny, aby tam ku velké své hanbě připijela novému roku, spolu ale také propíjela svůj rozum.

Za těmito tedy okolnostmi, v této neobyčejné hodině potřeboval kdosi náhle — panáčka.

Rodina Hynkova vyběhla ven. Byla až posud v nejistotě, komu návštěva Božského Spasitele asi platí?

Než právě běží mimo jakýsi mladík.

„Ku komu to jde panáček s Pánem Bohem?“ tážou se ho.

„Francek N. zastřelil svou ženu Francku!“ zněla odpověd a mladík pádí dále.

Událost tato nesouvisí sice s osudem rodiny Hynkovy, avšak výborně nasvědčuje pravdě: „Bděte, neboť hodina — nejistá!“ A jak patrným skutkem bylať tato slova u našeho tatíčka a čeledi jeho?!

Pročež máme za to, že milé své mládeži posloužíme, pakli jí tuto nějaký podáme obrázek o smutném tomto příběhu. Naučení bude, že člověk, v nejbujnějším třebas věku, přece neví, kdy, kde a na jaký způsob život svůj dokoná. Pročež nejlépe jest, své svědomí vždy čisté míti.