Světla minulosti/I/I

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Světla minulosti
Autor: Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj: ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia. Světla minulosti. Praha: F. Šimáček., 1901. S. 3–8
Online na Internet Archive
Vydáno: 1901
Licence: PD old 70

HLAVA PRVÁ

I.

V slabém světelném pruhu, jenž vycházel ze síně Valterovy hospody, vykročili do noční tmy tři pánové. Opatrně sestoupli po vyšlapaných schodech, neboť bylo na silnici plno bláta a louží z roztálého sněhu. Ve dveřích objevila se za nimi v poslední ještě hřmotné úkloně ramenatá postava hostinského se smeknutou čepičkou, zavznělo poslední přání dobré noci, pak se dvéře přivřely, a pánové brali se dobře známou vyšlapanou stezičkou na okraj silnice jeden za druhým k domovům.

Napřed farář již sehnutý a těžce oddychující, za ním kaplan a poslední doktor Vejvoda.

Nebylo ještě pozdě, sotva půl desáté, ale v Nedosekách bylo už jako po vymření. Tma na zemi, tma na nebi a nikde lidského hlasu. Jen kdesi v dáli, ze zákostelí, štěkal pes.

Ještě než došli k návsi, doktor se oddělil. Zavolal hlasitě do předu ›dobrou noc!‹ a již bez dalšího loučení odbočil v pravo, došlapuje jako měšťák zlehka a po špičkách po blátě, ačkoliv měl vysoké boty a kalhoty do holinek. Velebníčkové před ním rovněž se nezastavili; opětovali pozdrav a ani se neohlédnuvše šli dál svou cestou.

Doktor byl rád, že je sám, ačkoliv se cestou pranic již nehovořilo, a každý již vlastně jen hleděl, aby byl co nejdříve doma. Také v hospodě samé nebylo snad nějakého nedorozumění. Od půl osmé jako každodenně sehráli klidně svou parlii preferance od padesáti, vyměřenou tak z pravidla na dvě hodiny, a skončivše dopíjeli svou obvyklou míru v šosácké pravidelnosti a v bezodporném již vzdávání se počínající ospalosti. Ani o politiku se dnes nezavadilo, tak že doktor mohl být s večerem zcela spokojen. Přes to vše, když se teď oddělil od svých každodenních spoluhráčů, pocítil přece jen uvolnění. Těsně podél tmavých stavení bral se zrychlujícím se krokem ke svému domovu, a představy z předvečera stěhovaly se mu zas překotně pod lebku, jako do bytu, z něhož je byl na dvě hodiny jiný vypudil.

Byly zde ― jedna, druhá, třetí, čtvrtá, celá legie ― s tou dráždivou plastikou, se vší překvapující věrností a úplností detailů ― jak je vytvořit a zaranžovat dovede jen vyškolená fantasie a když se jimi byla již často obírala.

Doktor byl bezmocen oproti nim. Byly nastěhovány do jeho nitra, byli to černí ptáci ― jak je nazýval ― hnízdící v tmavých skulinách jeho duše a vyletující jen ve chvílích samoty, když do ní nikdo neviděl, když byly uzavřeny její okna a dvéře. Odkud se vzali? Kde se vylíhli? ― Nevěděl. ― Prostředek, jímž se jich zbavit ― neznal. Děsili jej, hrozil se jich až, ale oni lítali nad stojatou, otravnou vodou jeho smutku.

Měl postaveny ideály v svatyni své duše, měl tam sloupy i klenby krásných zásad i snah, měl v ní čisté květy dobra a lásky ― ale i v posvěcených chrámech, v podkroví a úkrytech jejich věží sídlívá a poletuje černé plemeno vranní.

Poprvé se vznesly ― ty první z nich ― přede dvěma roky, když se u ženy jeho objevily první známky povážlivé choroby srdeční. Byly to mlhavé obrazy budoucnosti, kdyby mu ona odešla. Plašil ty obrazy jako hřích od sebe, ale neměl síly je zaklíti. Vracely se, nabývaly určitějších rysů, zřetelnějších barev, ustalovaly se a bohatly podrobnostmi. Byl pln lítosti nad tím úkazem, ale ta nestačila, aby jí zažehnal se své duše ty představy, jež se do ní znenáhla tiskly svými ustalujícími se rysy. Volal na pomoc vzpomínky nejšťastnějších chvil s ní strávených, vzpomínky z dětství svého i jejího ― marno, neměly moci vytrhnout ty obrazy z nitra.

A teď, kdy po dvou letech objevila se u ženy za neklamných již a mnohem povážlivějších příznaků táž potměšilá, těžká choroba, která tehda skoro nepozorovaně odešla, a kdy bylo stálé nebezpečí, že třeba rázem učiní konec jejímu životu ― bylo těch představ již hejno a měly pevná hnízda v skulinách zákoutí jeho duše.

Tou cestou k domovu dnes večer zase se rozlétly. Nebylo k tomu třeba nikdy nic jiného než chvíle samoty, aby zamávaly křídly a vznesly se.

… . . Jedna, druhá, třetí, čtvrtá … do nekonečna…

»Už zas ― už zas ― ?« rozpaloval se doktor, když se přistihl, jak za nimi hledí, jak je sleduje, jak zaujaly celou jeho pozornost. »Ani okamžik jist před vámi? Jaký to mám mozek, můj Bože!«

»… . . Podrážděný, hochu, podrážděný ―« odpovídal si sám lékařsky vysvětlivě a otcovsky chlácholivě, »a v tom se to právě líhne. Podrážděný celý nervový system. Proč už jednou nežiješ, jako těch tisíc lidí zdejších? Proč se už jednou nevyhojíš, u všech všudy. Ale to jsou pořád ještě recidivy té protivné sebeanalysy, té epidemie našeho věku. Pořád se plížíš po zákoutích své duše, až vyplašíš někde takové bestie. Prokletá manie ! …«

»Hloupost! Jaká manie? Plod sobectví, plod toho ustavičného zření jen k svému já a pořád jen já a já. Nedostatek citu, nedostatek dobroty, to je to! ― Ale u všech všudy, vždyť si ji přec nemohu vočkovat, vždyť si jí přec nemohu přidat. Jsem takový, jaký jsem … A na konec, všechno je marnost. ‚Marnost nad marnost,‘ jak cituje starý Fabián; a má snad dobře. Ta kniha Ecclesiastes je znamenitá kniha. A ten šibal stará zná z ní každé slovo. A žije jen dle ní, filuta! A ta jeho Rubensovská Máří ―«

»Dej Pánbůh dobrou noc, milostpane,« ozvalo se z nenadání z prava doktorovi u samého ucha. Trhl sebou. Poznal hlas ševce Arazima, svého téměř souseda. Stál polosvlečen v polootevřených dveřích svého baráku a bafal.

»Dobrou noc,« poděkoval doktor. »Co pak, že ještě nespíte?«

»I ― tak tady fajčím trochu, abych tam nenadělal kouře.« (Měl ženu souchotinářku.)

»A jak je doma?« ptal se doktor, spíš aby něco řekl, než ze zájmu.

»Inu ― lepší to už sotva bude,« pronášel švec zvolna. »Je chudák ― no! Co dělat,« a pokrčiv rameny odplivl do prostřed cesty.

»Jste hodný, že ji tak šetříte,« obrátil se ještě doktor, aby namanulou rozmluvu nějak zakončil.

»Inu ― když fajčím tam, pořád mi chrchlá ― a mně je jí líto. Co tedy!« slyšel ještě za sebou zabručet a hned potom nové odplívnutí.

»Zdali pak ten má v sobě takové číhající bestie?« šlehlo doktorovi hlavou. »Eh ― jiná stavba, jiný materiál. Primitivnější, ale lidštější. Nevkusnější, ale mravnější. Vyšší? ― Ne, ale lepší. Domek o jedné světnici, a ne hrad s věží, kde za trámy hnízdí havrani. Ten domek by mi byl milejší. Ale já ty věže strhnu ― kat mě sper, že to udělám! O nějaký sáh být výš k slunci, co to znamená při té nekonečné vzdálenosti? ―«

Doktor zastavil před svým domem.

»Na každý způsob je ten švec šťastnější individuum než já,« resultoval odmykaje malá dvířka vedle vrat do dvora.

»A morálně vyšší; neuvědoměle vyšší, ale přec vyšší,« dodával stanuv před vchodem ke stavení a otíraje nohy o vích slámy.

Z prázdné maštale ozval se v té chvíli kňučivě zavřený v ní Brok. Doktor však ihned chlácholivě naň zavolal, pak zarazil klíč do zámku, odemkl a ocitnuv se v tmavé chodbě, zavřel za sebou zpolehounka dvéře a po špičkách ubíral se hned vlevo do svého ordinačního pokoje a nyní zároveň ložnice.